Blog Jihlavských listů

Policie si ve středu jela pro jednoho jihlavského drogového dealera. Ten, když to zjistil, utekl na střechu domu a vyhrožoval, že skočí. Rozjela se velká mašinérie, jak mu v tom zabránit. Jde přece o život Člověka!
 Ještě než stačili policejní vyjednavači přijet, muž si to rozmyslel a ze střechy, která se mu měla stát posledním pozemským domovem, dobrovolně slezl.
 Co kdyby skočil? Co by se stalo? Bylo by o jednoho člověka a drogového dealera méně. Kolik on sám měl na svědomí mladých životů? Hloupých náctiletých, kteří mu na drogy skočili? Ví to? A zajímá ho to vůbec?
 Až jej policie nebo psychiatrie pustí, možná se ke svému řemeslu vaření drog opět vrátí. „Trochu“ bude vyrábět, „trochu“ distribuovat.
 Možná, kdyby skočil, zachrání tím v budoucnu více vzácných životů než jen ten jeden ­ ten svůj.

Tento slogan možná některé zaujme, ale nevyděsí. Dopady této věty již obyvatelé planety pociťují a má své první oběti.Nedostatek pohonných hmot a celková spotřeba energie “nutí” hledat záložní zdroje. Tyto zdroje se dají vypěstovat na polích a tak místo brambor pěstujeme řepku, kterou po zpracování přidáváme do benzínu a podobně. Na jedné straně lidé umírají hladem, protože jejich chudá pole nedávají úrodu a na straně druhé naše pole krmí stroje. Je to velký paradox. Hrozí však nebezpečí, že hladový a ke všemu odhodlaný člověk nemá již co ztratit a může se dát jednou na pochod a vzít si svůj chleba třeba násilím.
Chápu, že tento můj pohled je velmi zjednodušený, ale chléb rozpuštěný v benzínu může být soumrakem lidstva.

 Města si s nimi neví rady. Nájemné, poplatky ze psa, za komunální odpad… Dluhy za nezaplacené složenky se hromadí a menším městům mohou udělat doslova čáru přes rozpočet. Nehledě na to, že je nevýchovné někomu poplatek odpustit, když druzí svědomitě platí.

Někteří starostové to vyřešili zveřejněním dlužníků v místních zpravodajích a bulletinech. Věří, že když se o neplatiči Františkovi dozví z tiskoviny Pepa i Honza, bude mít Franta z ostudy kabát a chytne se za nos. Starostové věří, že se mu jeho kamarádi vysmějí, a donutí ho tak zaplatit. Ano, vedení obcí dou~fá, že tlak veřejnosti pohne s těmi, kdo mohou, ale nechtějí platit. Že v myslích, které byly desítky let omývány slogany „kdo nekrade, okrádá rodinu“ a „z cizího krev neteče“, zbylo něco lidského studu.

Starostové bezpochyby porušují zákon o ochraně osobních dat. Ten neplatič, který na to upozorní, neřku­li si bude stěžovat, jen ukáže, že jeho duše je nadobro ztracena.

Tenhle můj příspěvek bude trošku jiný – nedotýká se žádného problému současnosti, jenom tak nějak vyjadřuje moje momentální (a vlastně i dlouhodobé) pocity…

Když jsem byl malý, pamatuju se, že jsem jednou po přečtení knihy Obrazy z dějin národa českého pocítil mírný vztek. Co mírný, vlastně docela dost velký – a to na mého pravděpodobného prapraprapředka, onoho legendárního praotce Čecha. Když jsem se tak nad tím vším zamyslel, dospěl jsem k názoru, že nebýt toho líného a pohodlného prapradědečka, mohl jsem se mít jako to neméně legendární prase v zemědělské plodině. Však považte – kdyby ten neřád, holota jedna neschopná překonal svoji lenost a nezůstal dřepět na prvním kopci, který se mu připletl do cesty, jak nám dneska mohlo být krásně… Hergot – vždyť stačilo jít snad jen o týden déle někam na jih a dneska jsem se z okna místo na pole brambor mohl koukat na podvečerní mořský příliv ! Mohl jsem sedět na terase a u sklenky výborného vína čekat, až mi moje černovlasá a ztepilá paní připraví lososa, kterého jsem v podvečer chytil vedle v zátoce – však to už i ten jeho natvrdlej brácha Lech se dokodrcal až k Baltu. A kdyby si býval praotec dal tu práci a došel ještě někam kousek dál, mohl jsem mít na zahradě místo třešně s pomrzlými květy třeba malinkatou pumpičku na naftu… Nechápu co toho člověka mohlo uchvátit na zemi plné kopců a kamení, kde je pořád buď neskutečná zima, nebo zase nesnesitelné vedro a opravdu pěkných dnů je snad jen deset do roka. Proč já mám trpět za to, že nějakému hejhulovi prapředkovi ruplo v bedně a rozhodl se usadit v tom bezesporu nejhorším místě na světě ?

Dneska už nejsem malý a pomalu už ani nijak zvlášť mladý. Už jsem vyrostl ze starého oblečení, starých lásek a starých ideálů. Netvrdím, že bych snad nějak zvlášť zmoudřel, nebo tak něco – ale na hodně věcí jsem začal postupem času nahlížet jinak. A kupodivu i na onoho nešťastného pratatíka Čecha. Protože když se nad tím dneska zamyslím, kupodivu zjišťuji, že on nebyl vůbec tak zabedněný, jak jsem si dříve myslel, ale právě naopak. Však považte – stačí si vzít takový jeden můj obyčejný pracovní a dalo by se říci šedivý den. Ráno se vzbudím v pohodlné posteli ve starším, ale celkem doposud pohromadě držícím rodinném domku, který mi v podstatě říká pane a na němž sice zub času stejně jako na mě už trochu zapracoval, ale je v něm teplo, útulno a příjemně. Nasednu do svého vlastního auta a jedu do práce. Když náhodou zaspím a přijedu o půlhodinku déle – nemusím se bát, že mě snad můj vedoucí na místě ztrestá bičem, nebo že budu bez výplaty. Sedím ve vytopené kanceláři a když náhodou kolem desáté dostanu hlad, mohu se bez problému zvednout a zajít si na Erbenku do samoobsluhy pro něco k snědku. Mohu se pomalu procházet mezi regály a marně zkoušet hledat něco, co bych si v náhlém návalu chuti nemohl koupit, protože bych na to neměl. Po osmi a půl hodinách v práci skončím a mohu zase v poklidu jet domů, kde na mě čekají lidé, které mám rád a jak se patrně poněkud neskromně domnívám – i oni mne. Když je ale opravdu krásný den, jako třeba byl ten dnešní, nemusím nikam spěchat. Mohu si pomalu dojít na město a na chvíli se s náhodně potkaným známým posadit někam na zahrádku, dát si výborné české pivo a nemusím přemýšlet nad tím, zda-li mi moje peněženka dovolí ještě jedno. Můžeme si vykládat jen tak o ničem a se zatajeným dechem sledovat krásné jihlavanky, jimž jarní sluníčko povytahuje sukně a trička každým dnem o kousek výš. Kocháme se tou nádherou a nemusíme se bát, že některou z těch polobohyň za prvním rohem uchvátí rozlícený dav náboženských fanatiků a na místě ji ukamenuje za její necudnost. Mouchu, opilou jarním odpolednem, která se mi posadila na půllitr stačí jen tak odehnat rukou a netřeba se bát, že by mě snad věnovala bakterie nějaké nevyléčitelné nemoci. Až se rozloučíme, v klidu a míru si počkám na první trolejbus a nemusím se pátravě rozhlížet, jestli ten vousatý mezulán, stojící vedle mě, není náhodou z dlouhé chvíle obalený dynamitem a nehodlá se v příštích minutách stát mučedníkem – přičemž ho prdlajs zajímá, že jedu domů z práce a těším se na grilovanou klobásku. Mohu spát při otevřeném okně bez obavy, že mi do ložnice vnikne zvědavý a hladový orangutan, žádný pavouk není větší než podrážka mé bačkory, na činné sopky se mohu dívat leda tak v televizi, vlny na našem rybníce jsou maximálně v rozsahu VKV, když otočím kohoutkem v koupelně, tak si mohu být jistý že z něj na 99,8% něco poteče a to něco že bude zcela bez následků pitné, i ten největší mráz nedokáže prolézt až pod moji peřinu a maximálně se pomstí na mé baterce v autě. Pokud sousedovi vytknu, že mi není úplně vhod, když se v neděli po obědě mazlí s křovinořezem, tak se se mnou sice třeba dva dny nebude bavit, ale určitě nepoběží do dílny pro ukrytý kalašnikov a neztrestá s ním mě i s celou rodinou za moji troufalost. Když se mi ráno bude zdát, že mám zvýšenou teplotu, tak místo do práce půjdu k doktorovi a pokud ten to uzná za vhodné, bez problémů si poležím týden doma a nechám svoji tělesnou schránku, ať se s nemocí vypořádá v klidu a teple…

Mám pokračovat ? Víte – připadá mi, že jsme všichni tak nějak trošičku ztoustli, zpohodlněli a zakrněli. Zabýváme se malichernostmi, nadáváme na všechno a na všechny – přičemž tak trochu zapomínáme, že máme vlastně neskutečné štěstí, neboť patříme k těm několika málo procentům několikamiliardové lidské populace, která v podstatě netrpí ničím závažným a žije si život, o němž se ostatním devětadevadesáti procentům může jenom zdát…

Takže – praotče Čechu, jestli se na nás díváš se sklenkou medoviny někde z výšin slovanského nebe – skláním se před tvojí moudrostí a děkuju Ti za všechno !