Blog Jihlavských listů

Vážené dámy, vážení pánové, vážení přítomní,

stojíme zde před památníkem obětí politických procesů 50 let. Na pomníku si můžeme přečíst 11 jmen lidí odsouzených k smrti a následně popravených. Jedná se však jen o špičku ledovce. Počátkem 50 let bylo za těmito zdmi tehdejšího krajského soudu dále odsouzeno mnoho dalších našich spoluobčanů dohromady téměř k 1400 letům odnětí svobody. Pod metodickým vedením ze strany sovětů zde funkcionáři KSČ záměrně vyvolávali atmosféru strachu ve společnosti právě i tím, že vykonstruovávali soudní procesy, v nichž pak před širokou veřejností byly vynášeny nemilosrdné tresty ničící nejen konkrétní odsouzené, ale i celé jejich rodiny, leckdy i přátele a známé. Důvodem bylo zlomení každého zárodku odporu v řadách obyvatelstva vůči nastolenému totalitnímu režimu, u nás na zemědělské vysočině, kde lidé znali hodnotu půdy, pak i umožnění dalšího procesu kolektivizace na venkově. Snad právě proto se právě zde odehrál i jeden z nejznámějších procesů – proces babický, v jehož důsledku bylo popraveno 8 z 11 výše zmiňovaných obětí.

Musím rovněž konstatovat, že tato metoda byla velmi účinná a nadlouho dobu mezi lidi rozsetý strach dusil již v zárodcích jakýkoliv aktivnější a účinnější odpor vůči komunistickým tyranům.

Dnes není příliš módní připomínat si tuto minulost – jakoby těch 19 let nové svobody zahladilo vše špatné. Ale tak tomu není. Podívejte se kolem sebe, zda zde uvidíte jindy velmi aktivní představitele KSČM? I to, že tady nejsou je důkazem, že následníci strany, která stála za politickými procesy 50 let, se neoprostili od své minulosti. A přesto, že tato strana má ke stranám demokratickým velmi daleko její představitelé celých 19 let trpělivě čekají, až se zapomene a historií nepoznamenané hlasy je opět vynesou k moci. Proto jsem rád, že my, co jsme se zde sešli, nepomáháme zapomínat, čímž se snažíme nevytvářet prostor těm, co na zapomenutí čekají.

Děkuji za pozornost.

Tak a je to tady: originální a užitečné na ideálním místě? Ne, tak to u nás v žádném případě!

… poslechněte si jednu docela známou pohádku, vhodnou pro letní okurkovou sezónu: Konšelé jednoho hlavního královského města jisté země odhlasují většinou hlasů, že chtějí vystavět knihovnu národa na jisté pláni. Knihovna národní poté vyhlásí soutěž architektů z celého světa, která stojí království úplný majlant. Jistý architekt, který dlouhá léta žil v daleké zemi, se svým návrhem vyhraje a obrázek, který spíše než Dům knihy připomíná hlavonožce, obletí celé království. Někdo je pohoršen, děti ho zbožňují a většina občanů země se již těší, jak si v takové raritě dají kafíčko při četbě F.L.Věka a jak budou cizinci zírat, co tady všechno nemáme. A i známý šplhavec, Primátor města, se k projektu hrdě hlásí. Najednou však vyhlédne z okna hradu nad plání Jeho Majestát, zamračí se a prohlásí: „Tak to tedy ne, to tady opravdu, ale opravdu nechceme. Budeme bránit takové hrůze třeba vlastním tělem!“ Premiant Primátor se ihned opraví a praví: „Ano, no ano, to my nechceme. Město královské to nechce…“ Architekt, který je od přírody vytrvalý, rychle předělá obrázek dozlatova, aby se vrchnosti zalíbil a objíždí a vysvětluje a objíždí. Ale Majestát a Primátor jsou neoblomní. Knihovna národní už však má šuplíky plné a tak naléhá a naléhá, že chce novou knihovničku. Lid si mezitím mořskou potvůrku zamiluje a dokonce i Ministr kultury slibuje, že za ni bude bojovat. Ale Majestát a Primátor jsou stále zamračenější a zamračenější a neoblomnější a neoblomnější. A tak po pár měsících se zamračí i Kultury ministr (ten z toho kraje našeho Vysočinskýho) a suše praví: „Nejsou tolary, nejsou pozemky, knihovna nebude.“ A je konec pohádky. Jako když utne. Konec – zvonec – Japonec. (Ten pojede vyfotit chobotnici plnou knih do nějaké jiné, méně zabržděné země 🙂 

A jaké z toho plyne ponaučení? Kdyby pan Architekt z ciziny nemířil tak vysoko a zamířil k nám na Vysočinu, a třeba hned do krajského města – mohl už jeho blob dávno stát, a klidně v brčálově zeleném nebo někdejším podnikatelsky-fialkovém přelivu. Naše Jihlava se totiž pyšní tím, že nikdo žádným stavbám, natož vlastním tělem, v růstu nebrání. Možná se jen Kaplický zalekl, že v konkurenci takových velikánů z našeho Obludária, jako je Prior a City Park, by si jeho zlatavého hlavonožce nikdo ani nevšimnul…

Kraj přispěl dvěma olympionikům spjatých s Vysočinou na cestu do Číny. Cesta je daleká, a tak i padesát tisíc je suma víceméně symbolická. Prý budou svou účastí reprezentovat nejen republiku, ale i Vysočinu. Lze sice polemizovat s tím, zda v Číně budou mít větší zájem o rekreaci na Čeřínku, ale budiž.

Kraj však svým příspěvkem říká i něco jiného. Svým malým dílem „legalizuje“ olympijské hry v Číně. Za dveřmi zůstala obrovská debata o správnosti her v této zemi i rozhodnutí politiků, kteří odmítají jet na slavnostní zahájení.

Kdysi i jakýsi Hitler zahajoval v Berlíně olympijské hry. A sportovci celého světa se tam sjeli, neboť víc věřili slovům, než rozuměli činům. Dnešní sportovci toto alibi nemají. Díky médiím mohou všichni vědět, že hry čestnosti pořádané v Číně jsou jen úlitbou a výsměchem olympijské myšlence.

Tak je to konečně tady – parta nejrenomovanějších amerických detektivů s doutníky v koutcích úst a dlouhými plášti dokončila svoji práci a předala vikomtu Schwarzenbergovi závěrečnou zprávu o majetkových poměrech kmotra Don Čunka. Naši národem vyvolení politikové zajásali a okamžitě ji začali prezentovat jako definitivní očištění svého kompaněra.

Když jsem si překlad oné zprávy přečetl, nestačil jsem se divit svým očím. Opravdu nechápu, jak je něco takového možné a popravdě se tím docela začínám bavit. Karel Plíhal kdysi dávno složil krásnou písničku „Špína je velmi relativní pojem“ a moje babička zase s oblibou říkávala „Kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe“. Obojí na celou tuto zapáchající kauzu sedí jako ulité.

Tým detektivů odvedl jistě dobrou práci a protože nemá žádné soudní pravomoce, závěrečná zpráva je koncipována zcela korektně. Pokud si ji ale opravdu pozorně přečteme, najdeme tam několik velice zajímavých skutečností, které rozhodně pana Čunka neočišťují – nevím, kde vzal příkladně pan Bursík tak svaté přesvědčení o jeho mravní čistotě, že pocítil potřebu hned, ještě než na zprávě oschl inkoust, slavnostně milého lidoveckého předsedu před celým národem uvést do síně slávy.

Mám na mysli především pasáže o majetkových poměrech pana Čunka. Zpráva uvádí, že mohl mít v inkriminované době mnohem větší majetek, než se předpokládalo. Safra, ale to je přece to, o čem se mluvilo, ne ? Vždyť i v kauze neoprávněných sociálních dávek onen dobrák vystupoval jako celkem chudý, poctivě pracující bezpečnostní technik, který vydělával peníze na hranici životního minima. A najednou se dozvídáme, že onen bezpečnostní technik nebyl ve vsetínské zbrojovce jenom nějaká šedivá kancelářská myš, ale že měl skvělé styky na ministerstvu obrany a své milé firmě několikrát pomohl z horké kaše. A za to prý dostal tučně zaplaceno na dietách a odměnách. Dále že tento takřka živořící chudák působil ve správních radách několika navzájem propojených firem a se svými příbuznými plánoval mnohamilionové podnikatelské záměry. Už jen tato fakta jej staví do role člověka, který jednal zcela nemorálně, neboť jednou z jeho „priorit“ je boj proti zneužívání sociálních dávek, ale sám se jejich zneužívání nebránil. Mít kouska cti v těle, už jen z tohoto důvodu by dávno odstoupil…

Je mi zcela jasné, co bude následovat. Novináři se začnou ptát – pane Čunku, když jste tedy údajně dostával takové odměny a cestovní náhrady za lobbing, kde jsou k tomu doklady ? Odpověď bude snadná – bylo to na začátku devadesátých let, od té doby uplynula již dlouhá doba a veškeré doklady byly dávno skartovány – zákon to umožňuje. Ze starých daňových přiznání se také nic nedozvíme, neboť cestovní náhrady do nich nejsou zahrnuty. Takže žádný „jihlavský strýc“ – taky vedoucí bezpečnosti přece není žádný přihlouplý strojvůdce, ale člověk všemi mastmi mazaný – vše pěkně legálně, zcela v mezích zákona. Okolnosti půlmilionového úplatku nebyly týmem detektivů vůbec zkoumány (nebylo to ostatně ani předmětem zadání) a i když zpráva popisuje poměrně nestandartní průběh privatizace vsetínských bytů, nijak se jí dál nevěnuje. Soudní řízení již bylo zastaveno a tudíž i v tomto případě může Don Čunko klidně spát. Koalice zachráněna, reptalové umlčeni, nebe nad azorskými ostrovy zcela čisté…

Když už jsem zmínil svoji babičku, tak si také vzpomínám, že občas ve spojení s lidovci používala celkem zajímavé a zvukomalebné označení „černoprdelník“. Nikdy jsem nechápal proč – až nyní. Mnoho okultistů i seriozních badatelů kdysi přemýšlelo, kde má člověk svědomí – kde se tato imaginární a nezměřitelná „věc“ v lidském těle vlastně nachází. Víme o ní jenom to, že buď je čistá a pak může občas hryzat, nebo nehryže nikdy a potom je zcela černá.

A Vy, milý pane Čunku, jak tak koukám – Vy máte nějaké svědomí úplně u prdele…

Kolem výstavby radarové základny na území naší republiky se záměrně rozpoutávají polemiky, aby byla odvedena pozornost od větších problémů. Bojíme se nahlas říci, že je radar nutný především kvůli Rusku a Číně, které obnovují svoje velmocenské postavení a vliv. Měli bychom přiznat, že máme armádu jen symbolickou, spíš ve formě expedičního sboru.  Podobné radarové základny stojí například v SRN, Itálii, Belgii, Norsku, ale i v dalších zemích a všude jsou vnímány jako zvýšení národní bezpečnosti.             Historie ukazuje, že jsme se o svoji suverenitu nikdy aktivně nestarali a podobně se chováme i teď.  Odpůrci radaru by měli především vysvětlit, jak chtějí zajistit naši bezpečnost oni, zvlášť v situaci, kdy nám už nepatří téměř žádný majetek. Nikdo z vrcholných politiků nemá odvahu říci co dál, nejsme schopni snížit korupci, nést odpovědnost za dlouhodobá rozhodnutí, a někteří se dokonce snaží prosadit referendum a přenést odpovědnost za rozhodnutí o umístění radaru na obyvatele.  

            Bez rozsáhlé vysvětlovací kampaně nemá totiž referendum o radaru smysl, a kampaň, která by všechny klady i zápory umístění radarové stanice na našem území řádně vysvětlila, by mohla zbytečně pokazit současné dobré vztahy s velmocemi a ještě zhoršit naši energetické vyhlídky.  

            Pokud někteří tvrdí, že se radar může stát cílem raketového útoku, měli by se zajímat i o to, kam jsou nepřátelské rakety namířeny nyní. Chceme-li uhájit svoji příslušnost k euroatlantické civilizaci a být platným členem NATO, musíme pro to něco udělat a nečekat, že to za nás vyřeší někdo jiný.