Blog Jihlavských listů

Tak už se mi zase zhoršil zrak. Mám jednu a půl dioptrie „na dálku“, takže při cestách v autě si raději beru brýle a v Tescu mám problém přečíst na velkých navigačních tabulích, co se skrývá v té které uličce za dobroty, které nutně potřebuji. Ale se čtením jsem zatím nikdy problémy neměl – až teď. Budu muset za svojí očařkou – přestal jsem totiž věřit svým očím. Prostě třeba vidím dvě metrová pravítka, která jsou prý naprosto stejná a nachlup odpovídají etalonu metru, uloženému v muzeu měr a vah v Sévres u Paříže – a já ať koukám, jak koukám, přísahal bych, že každé je dlouhé úplně jinak…

Určitě mi to někdo vysvětlí – jedná se o mediálně poměrně propíranou kauze jisté paní Polednicové, (či jak se ta lidová prokurátorka – jakýsi komunistický Matlock v sukních jmenuje). Byla souzena, odsouzena, nejvyšší státní zástupkyně požádala prezidenta o milost a ten ji neudělil. Nu což – je to jeho plné právo a kdybych se býval trochu líp učil a nekašlal na to, mohl jsem dneska třeba udělovat milosti já.

Jestli si ona seniorka nad hrobem svůj trest zaslouží, nebo ne – to naprosto nehodnotím. Já osobně oceňuji, že se konkrétně zase jednou ukázalo na někoho, kdo poctivě a radostně kousky jílu uplácával trhlinky v kramflecích hliněného totalitního kolosa, aby dnešní generace viděly, že komunismus nedělal jakýsi lidově-milicionářský amorfní šedý mrak, ale že to byli zcela konkrétní a živí lidé – mnohdy naši sousedé, nebo třeba i příbuzní. Věřím, že třeba v domě s paní Brožovou-Polednovou bydlí lidé, kteří ji denně zdravili a povídali si s ní, aniž o její minulé kariéře cokoliv věděli…

Osobně o účelnosti výkonu trestu u tak starého člověka velice silně pochybuji – už jen náklady na jeho věznění s neustálou lékařskou péčí mi přijdou jako dost zbytečné. Úplně by mi stačilo to, že byl proces dotažen do konce a byla jasně stanovena vina – alespoň tedy v morální rovině. Proto jsem já sám čekal, že prezidentská odpověď na žádost o milost bude spíše pozitivní.

Ovšem jak říkám – prezident má na zamítnutí milosti plné právo a jistě je to člověk velmi pevných zásad a názorů. Však ve svém zdůvodnění doslova píše :

„Náš nezávislý soud rozhodl a udělení milosti by tento závažný krok naší justice ve vztahu k naší tragické minulosti negovalo. Nesouhlasím s tím, že lidský rozměr může spravedlnosti dodávat jen prezident republiky svými milostmi. Soud má poměřovat všechny okolnosti. Předpokládám, že tak učinil. Pokud byly důvody – i humanitní – pro jiné posouzení případu, měl tak učinit právě soud.“

Takže není o čem diskutovat. Milá paní prokurátorka pošupajdí místo na poštu pro důchod pěkně do arestu…

Leda snad, že by jí někdo poradil, aby si dojela na Vysočinu za nějakým psychiatrem. Ten když jí vystaví glejt, že nesnáší stresovou zátěž, tak bude náš milovaný nejjasnější pan prezident třeba přece jenom o krapítek milostivější…

Tak nám statistika spočítala, že za pár desítek roků budou lidé v padesátce ještě biologicky mladí. Na druhé straně máme jednu z nejnižších reprodukcí obyvatel. V Česku se rodí málo dětí. Jestli tento trend vydrží, budeme v Evropě patřit k nejstarším obyvatelům a budeme vymírat.

Někteří politici tento problém zlehčují a nabízejí řešení v migraci obyvatel. Pozveme k nám “odborníky” z Východu a problém se stárnutím a úbytkem obyvatel se vyřeší.

A teď trochu fantazie. Po nějakém čase se může přihodit, že nejmenovaná velmoc bude mít pocit, že přistěhovalci žijící v Česku a mající pasy této velmoci jsou diskriminováni, a třeba “ padne facka na sále” a máme osvobozující armádu ve svém kožichu.

Už zase slyším trávu růst.

Zúčastnil jsem se předání dětského hřiště na Březinkách městu. Je pojato jako velká plachetnice s dalšími doplňkovými hracími prvky a s nezbytným pískovištěm pro ty nejmenší děti. Když jsem hřiště poprvé uviděl hotové, měl jsem radost, že uprostřed tohoto velikého sídliště vzniklo tak pěkné hřiště. Jako rodič malých dětí se již teď těším na to, jak si tam budou hrát.

Stál jsem u hřiště a poslouchal reakce některých lidí, kteří kolem procházeli. „Je to na špatném místě, tady to akorát rozbijí vandalové!“ „Ty atrakce jsou moc nahuštěné na sebe!“ „Akorát tu budou rozhazovat kamínky po chodníku!“ „Tady bude akorát křik a randál!“

Naštěstí jsem den před tím vyzvedával ze školky syna. Když jsem otevřel dveře třídy, obrátila se na mne paní učitelka se slovy: „Ty prolejzačky jsou moc krásné, kdy už je zprovozníte?“

Doufám, že těch škarohlídů je mezi námi méně, než lidí, kteří si umí brát ze světa kolem sebe právě to hezké. A jsem velmi rád, že ti, co to umí, pracují s našimi dětmi.

Polná zažila o pouti dopravní kolaps, neboť nebylo kde parkovat. Deset či víc tisíc návštěvníků by ale dopravně rozložilo jakékoliv město včetně Jihlavy. Co s tím? Město se na nával, který je každoroční, musí lépe připravit. Například zřízením záchytných parkovišť, jak po pouti přiznal polenský starosta. Přesto by ani dalších sto dvě stě parkovacích míst nestačilo a řidiči by stáli, kde se dá. Je poté namístě vytahování pokutových bloků? Ano i ne. Dle moudrého úsloví: případ od případu. Parkování patří k těm nejméně nebezpečným přestupkům. Na poutích se objevují mnohem nebezpečnější kapsáři, skořápkáři, podvodníci a zloději. Nebylo by dobré mnohem více se zaměřit na ně než na špatně stojící motoristy? Pouť v Polné je z mnoha důvodů výjimečná. A výjimečné situace očekávají výjimečná řešení. Třeba v menší „pozornosti“ policistů vůči zoufalým řidičům.