Blog Jihlavských listů

Společnost je naštvaná! Vyplývá to nejen z dění na festivalu dokumentů, ale dávají to najevo i lidé, kteří před dvaceti lety stáli mimo oficiální (komunistickou) kulturu ­ tzv. underground. Tehdy nemohli veřejně vystupovat, psát, hrát. Dnes mohou tvořit, co chtějí. Přesto jsou mnozí znechuceni. Žabomyšími válkami a neuvěřitelnou drzostí mocných. Arogancí moci, jak říká M. „Magor“ Jirous. Ten, který před lety v Československu „zaváděl“ slovo underground.

Chybu vidí hned v době po revoluci. Měla se prý konat obdoba Norimberského procesu. Patnáct největších komunistických grázlů pověsit, další zavřít a komunistům nedovolit být volen. Zní to tvrdě? Možná, jádro výroku je však veskrze racionální. Otočme to a zeptejme se otázkou: Byla by dnes dle Magorova návodu společnost dál? Byla. Nepotrestané zlo a legálně existující zločinecká strana je podhoubím nejen pro další zlo, ale i pro extremismus. Magor má pravdu. Bohužel.

Možná jste všichni zaregistrovali nedávnou zprávu v médiích o počtu muslimů
na světě. Je jich téměř 2 miliardy. S ohledem na skutečnost, že jich velká
část žije ve světě, kde životní úroveň je někde úplně jinde, než v Evropě,
je více než jisté, že v budoucnu budeme čelit obrovské expanzi muslimů
směrem do Evropy. V některých státech je to už i dnes problém. Nedávno jsem
byl v Heidenheimu v Německu, kde zrovna probíhaly volby, a řada lidím mi tam
potvrzovala, že obrovským problémem je pro ně turecká menšina (spjatá se
spoustou sociálně-patologického chování). Integrace Evropy pak v této
souvislosti může být účinným nástrojem obrany proti expanzi islámského světa
do našeho prostředí. Navíc onen sjednocující trend v Evropě je zřejmě
nezvratný a bylo by pošetilé myslet si, že se mu vyhneme. Když jsem šel
hlasovat v referendu, zda chci vstoupit do EU či nikoliv, vždy jsem říkal –
hodím do urny své ANO, ale bez úsměvu a bez radosti.

A to je ten druhý pohled. Evropská unie má své mechanizmy a má je proto, aby
je jednotlivé státy mohly využívat. Využívání těchto mechanizmů je naprosto
legitimní a zpochybňování jejich využívání by bylo značně nebezpečné. V
okamžiku, kdy by bruselská administrativa zjistila, že jí vše velmi snadno
prochází, stali bychom se vazaly Evropské unie a postupně bychom ztráceli
více autonomie, než je nezbytné. Proto postoj Václava Klause je postojem
legitimním, postojem, který nemusí být většinou vítán pozitivně, ale
postojem, na který má právo.

Abych to shrnul – nebudu nikdy zpochybňovat postupnou integraci Evropy.V té integraci je rozhodně naše
budoucnost. Zároveň však odmítám kritiku využívání všech demokratických
forem prosazování vlastních českých postojů a upevňování vlastní české
autonomie v rámci tohoto procesu. Bezhlavé přijímání všeho „evropského“ by
bylo pro Česko, ale i pro kterýkoliv jiný stát, zhoubné. Ve svém důsledku by
to pak bylo zhoubné i pro EU jako celek.

Irsko v sobotu 3. října 2009 v opakovaném referendu ratifikovalo Lisabonskou smlouvu. První referendum totiž nepřineslo výsledek, který byl v Bruselu žádoucí. Proč Irové nyní rozhodli jinak? Proč vůbec připustili druhé referendum? Protože byli vydíráni, zastrašováni, upláceni a mediálně masírováni. Evropská komise do kampaně v Irsku nalila spoustu peněz a udělala vše proto, aby Irsko zlomila. Jsem si jist, že pokud by toto referendum opět nedopadlo podle představ Evropské komise, bylo by opakováno, dokud by občané Irska nepodlehli. Samozřejmě v zájmu svobody a demokracie v Evropě.

Nyní jsme na řadě my, Češi. Když jsme v roce 2004 vstoupili do Evropské Unie, chtěli jsme se rovným dílem podílet na jejím rozvoji a rozhodování. Ze stejného důvodu vstupovali i ostatní. Nevstupovali jsme proto, aby o nás rozhodovali jiní, ti velcí a dle svých vlastních zájmů. Věřili jsme, že máme právo říci ano nebo ne dle své vlastní vůle a bez nátlaku ostatních. Jenže Evropská unie je demokratické společenství suverénních států jen do chvíle, než řeknete nesouhlasím, nebo pochybuji. V tom okamžiku se z něj stává totalitní moc, která říká „Musíš souhlasit, protože jsi vstoupil“.

Tón, jakým si dovolí k nám, našim činitelům evropští politici a fanatičtí zastánci Lisabonské smlouvy promlouvat, je neuvěřitelný a nehorázný. Nestydí se nás otevřeně vydírat a vyhrožovat nám. Z této bruselské rétoriky, která k nám ústy Barrosa a dalších míří, mi jde mráz po zádech.

Tito Lisabonští fanatici neváhají urážet ani našeho pana presidenta.
A přidávají se i naši občané, neuvědomující si, jak nebezpečné tyto útoky pro naši zemi jsou. Jako občané přece nemusíme s presidentem souhlasit, ani ho milovat, abychom k němu chovali přirozenou úctu. V Anglii taky každý nemusí milovat královnu. Přesto by si nikdo nedovolil ji urážet a pokud ano, Angličany by si velmi rozhněval. My Češi si klidně na svého presidenta pliveme sami a necháme, ať si plivne i kdokoliv jiný. Nevážíme si svého presidenta, své země, svobody a tudíž ani sami sebe.

Dnes už tedy nejde o jednotlivé body Lisabonské smlouvy, ale o výhružný tón a nátlak, s jakým je prosazována. O jasné vzkazy, že možnost volby není a jako členové EU musíme poslouchat.

Dnes jde o samotnou svobodu a suverenitu naší země. O to, zda se po dvaceti letech svobody zalekneme výhrůžek a zda podepíšeme. Zda podepíšeme pod nátlakem a se strachem. Pokud ano, teprve v ten okamžik si nás opravdu přestanou všichni vážit a už vždy budeme jen podepisovat, co nám pod nos strčí.

Věřím, že nám dějiny dají za pravdu a vyjadřuji podporu panu presidentovi.