Irsko v sobotu 3. října 2009 v opakovaném referendu ratifikovalo Lisabonskou smlouvu. První referendum totiž nepřineslo výsledek, který byl v Bruselu žádoucí. Proč Irové nyní rozhodli jinak? Proč vůbec připustili druhé referendum? Protože byli vydíráni, zastrašováni, upláceni a mediálně masírováni. Evropská komise do kampaně v Irsku nalila spoustu peněz a udělala vše proto, aby Irsko zlomila. Jsem si jist, že pokud by toto referendum opět nedopadlo podle představ Evropské komise, bylo by opakováno, dokud by občané Irska nepodlehli. Samozřejmě v zájmu svobody a demokracie v Evropě.
Nyní jsme na řadě my, Češi. Když jsme v roce 2004 vstoupili do Evropské Unie, chtěli jsme se rovným dílem podílet na jejím rozvoji a rozhodování. Ze stejného důvodu vstupovali i ostatní. Nevstupovali jsme proto, aby o nás rozhodovali jiní, ti velcí a dle svých vlastních zájmů. Věřili jsme, že máme právo říci ano nebo ne dle své vlastní vůle a bez nátlaku ostatních. Jenže Evropská unie je demokratické společenství suverénních států jen do chvíle, než řeknete nesouhlasím, nebo pochybuji. V tom okamžiku se z něj stává totalitní moc, která říká „Musíš souhlasit, protože jsi vstoupil“.
Tón, jakým si dovolí k nám, našim činitelům evropští politici a fanatičtí zastánci Lisabonské smlouvy promlouvat, je neuvěřitelný a nehorázný. Nestydí se nás otevřeně vydírat a vyhrožovat nám. Z této bruselské rétoriky, která k nám ústy Barrosa a dalších míří, mi jde mráz po zádech.
Tito Lisabonští fanatici neváhají urážet ani našeho pana presidenta.
A přidávají se i naši občané, neuvědomující si, jak nebezpečné tyto útoky pro naši zemi jsou. Jako občané přece nemusíme s presidentem souhlasit, ani ho milovat, abychom k němu chovali přirozenou úctu. V Anglii taky každý nemusí milovat královnu. Přesto by si nikdo nedovolil ji urážet a pokud ano, Angličany by si velmi rozhněval. My Češi si klidně na svého presidenta pliveme sami a necháme, ať si plivne i kdokoliv jiný. Nevážíme si svého presidenta, své země, svobody a tudíž ani sami sebe.
Dnes už tedy nejde o jednotlivé body Lisabonské smlouvy, ale o výhružný tón a nátlak, s jakým je prosazována. O jasné vzkazy, že možnost volby není a jako členové EU musíme poslouchat.
Dnes jde o samotnou svobodu a suverenitu naší země. O to, zda se po dvaceti letech svobody zalekneme výhrůžek a zda podepíšeme. Zda podepíšeme pod nátlakem a se strachem. Pokud ano, teprve v ten okamžik si nás opravdu přestanou všichni vážit a už vždy budeme jen podepisovat, co nám pod nos strčí.
Věřím, že nám dějiny dají za pravdu a vyjadřuji podporu panu presidentovi.