Blog Jihlavských listů

Radek Vovsík
5- Jsem šťastným otcem třech dětí, vedu dětský domov v Jihlavě a vůbec mi není lhostejné, co se kolem nás děje. V letech 2006-2010 jsem byl náměstkem jihlavského primátora za ODS.

Integrace Evropy versus Václav Klaus

Radek Vovsík | Pondělí, 12. 10. 2009 v 15:55

Možná jste všichni zaregistrovali nedávnou zprávu v médiích o počtu muslimů
na světě. Je jich téměř 2 miliardy. S ohledem na skutečnost, že jich velká
část žije ve světě, kde životní úroveň je někde úplně jinde, než v Evropě,
je více než jisté, že v budoucnu budeme čelit obrovské expanzi muslimů
směrem do Evropy. V některých státech je to už i dnes problém. Nedávno jsem
byl v Heidenheimu v Německu, kde zrovna probíhaly volby, a řada lidím mi tam
potvrzovala, že obrovským problémem je pro ně turecká menšina (spjatá se
spoustou sociálně-patologického chování). Integrace Evropy pak v této
souvislosti může být účinným nástrojem obrany proti expanzi islámského světa
do našeho prostředí. Navíc onen sjednocující trend v Evropě je zřejmě
nezvratný a bylo by pošetilé myslet si, že se mu vyhneme. Když jsem šel
hlasovat v referendu, zda chci vstoupit do EU či nikoliv, vždy jsem říkal –
hodím do urny své ANO, ale bez úsměvu a bez radosti.

A to je ten druhý pohled. Evropská unie má své mechanizmy a má je proto, aby
je jednotlivé státy mohly využívat. Využívání těchto mechanizmů je naprosto
legitimní a zpochybňování jejich využívání by bylo značně nebezpečné. V
okamžiku, kdy by bruselská administrativa zjistila, že jí vše velmi snadno
prochází, stali bychom se vazaly Evropské unie a postupně bychom ztráceli
více autonomie, než je nezbytné. Proto postoj Václava Klause je postojem
legitimním, postojem, který nemusí být většinou vítán pozitivně, ale
postojem, na který má právo.

Abych to shrnul – nebudu nikdy zpochybňovat postupnou integraci Evropy.V té integraci je rozhodně naše
budoucnost. Zároveň však odmítám kritiku využívání všech demokratických
forem prosazování vlastních českých postojů a upevňování vlastní české
autonomie v rámci tohoto procesu. Bezhlavé přijímání všeho „evropského“ by
bylo pro Česko, ale i pro kterýkoliv jiný stát, zhoubné. Ve svém důsledku by
to pak bylo zhoubné i pro EU jako celek.

60 komentářů k článku “Integrace Evropy versus Václav Klaus”

  1. iva Humlová říká:

    I já jsem hlasovala ANO bez úsměvu.A jak je vidět,oprávněně.Za nedemokratické považuji i účelové zrušení občanského referenda,popření jeho výsledků,jen proto,že vládnoucí elitě určité země se to „nehodí do krámu“.Dnes nás EU pouze pokárá a zítra?Bude už jen nařizovat.A Bernd Posselt – ta „potrefená husa“,která si neoprávněně otevřela svoji kancelář v Praze,už vykřikuje dopředu,co všechno bude vyžadovat po schválení Lisabonské smlouvy a tady už naše soudy budou muset jen mlčet.A „Benešovy dekrety“-to jsou dekrety tehdejších vítězných mocností,nejsou to Dekrety prezidenta Beneše,není mi jasné,kdy se vlastně tento termín tak vžil a proč.Prezident Klaus vidí trochu dál,nechce připustit,aby naše soudnictví bylo ohroženo tím nadřazeným- evropským,jak to v Lisabonské smlouvě je formulováno.Integrace ano,ale z historie víme,že v roce 1939 náš malý národ všichni opustili,jen proto,aby ustoupili Hitlerovým požadavkům.A nikdo se nás nezastal!Možná se za to někteří dnes stydí,protože se mylně domnívali,že když obětují jeden malý státeček v srdci Evropy,oni budou mít klid.Ale 2.světové válce a řádění nacistů stejně nezabránili.A proč by tedy teď dejme tomu Francie,nebo pan Posselt měli rozhodovat o sudetoněmeckých nárocích?Vždyť Češi,kteří museli odstoupit jako první ze Sudet,dodnes odškodněni nebyli.A nevyvolali tu zničující válku.Ne,jen ať pan prezident bojuje,je to jeho právo a spíš i něco víc-povinnost!

  2. sptvk říká:

    Support Vaclav Klaus! Stop the Lisbon Treaty!

    http://supportvaclavklaus.wordpress.com/

    http://www.petitiononline.com/sptklaus/petition.html

    http://www.facebook.com/group.php?gid=144395234460

  3. Svatopluk Beran říká:

    Domnívám se, že hlavní důvod, proč je nyní tolik humbuku kolem presidentského podpisu Lisabonské smlouvy tkví v otázce, kterou ve svém parlamentním vystoupení nastolila poslankyně za ODS Eva Dundáčková.
    .
    Chceme, aby nám pravidla směřování hospodářské politiky určovala Evropská unie a aby sociálně tržní hospodářství bylo oficiální doktrínou, nebo chceme i nadále, aby o směřování hospodářské politiky rozhodovala Česká republika sama?
    .
    Zde je totiž a nejen podle mne, jádro pudla nastavené od ODS a zabalené do národovecké rétoriky. Rozbít sociálně tržní hospodářství, zavést trh bez přívlastků – to je přání české „klausovské“ konzervativní pravice. Lisabonská smlouva je možná chatrnou, ale přece jenom jistou zábranou, že se tyto záměry nenaplní. Ne kvůli Benešovým dekretům, ale právě kvůli odporu k zachování sociální Evropy je část ODS proti Lisabonské smlouvě. Dobře si pamatujeme jak původně pan Topolánek a Vondra vexlovali Lisbonskou smlouvu za radar.
    .
    Měli bychom si uvědomit, že se v Evropě vede politický boj o budoucí směřování EU a prezident Klaus se postavil do čela těch, kteří si nepřejí těsnější integraci. Benešovy dekrety v tomto jistě legitimním postoji hrají jen zástupnou úlohu, protože je to politicky výbušné a velmi chytlavé téma i pro širokou veřejnost. Odpůrci Lisabonu mají velkou výhodu v tom, že Evropský soudní dvůr ještě nezamítl žádnou žádost sudetského Němce o navrácení majetku, protože se na něj ještě nikdo nemohl obrátit. Tyto případy až dosud rozhodoval Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, což je orgán nikoli EU, ale Rady Evropy. Žaloby zamítal, ale opět může vzniknout nejistota, protože se jedná o jiné soudce. Tudíž stále se může operovat malým procentem pravděpodobnosti, že by se tak mohlo stát a posilovat strach a nejistotu současných vlastníků. Na tomto tématu sbírá body nejen Václav Klaus, ale i Jana Bobošíková a dříve i Vladimír Železný. Složité právní posudky v tomto případě moc nepomohou, lidé jim nebudou rozumět a bát se budou až do té doby, kdy se ukončí první případ sudetské žaloby pravomocným rozsudkem. Vytloukání politického kapitálu z tohoto strachu považuji za nekorektní tak jako vyvolávání strachu panem Vovsíkem z islámského expansionismu, které je již jen dalším z mnoha pokusů ODS odvést stranou skutečné důvody neochoty konzervativního křídla ODS.

  4. Mirek Dušín říká:

    Doporučuji všem, kteří se zajímají o problém Lisabonské smlouvy a následné ojektivní orientaci na dnešní článek v internetových Britských listech od M. Kroha, tanečky okolo Lisabonské smlouvy II.

  5. Já. říká:

    Chytrej Beran dobře dovede opisovat z Blicích listů.

  6. Svatopluk Beran říká:

    Napřed si to ale musíš celé několikrát přečíst a potom, pokud máš slabší slohové a gramatické vyjadřování jako já, za které jsem byl zde již několikrát urážen vytáhneš to, s čím se ztotožňuješ a co se domníváš že je důležité a prezentuje i tvoji vizi. Myslíš si, že to co zde píše pan Vovsík i někteří jiní blogeři jsou jejich vlastní výmysly a originální nápady? Ne, jen to co již někde někdo vyjádřil oni dál rozšiřují a případně tak jako já k tomu přidávají i svůj vlastní, případný dovětek nebo myšlenku. Já zde předkládám pouze ostatním to, co běžná česká meinsternová media – vzhledem k jejich většinou pravicově založeným majitelům neuvádí, zatajují, či vědomně v domění že většina lidí jsou blbci, úmyslně překrucují.

    RSS kanál i blog o Evropské Ústavě i Lisabonské smlouvě

    http://www.blisty.cz/list.rb?id=159

  7. Dominik Debef říká:

    A já zase souhlasím s Pavlem Teličkou, není teď podstatné, co je za problém, teď je podstatné, že brzdíme rozhodnutí o nečem, co jsme se zavázali také rozhodovat!!! Že malý z nejmenších brzdí opravdu obstrukcemi všechny ostatní, třeba v hospodářském růstu, ve který EU na základě LS věří…

    Ať VK podepíše LS a potom vláda vyhlásí referendum o vystoupení z EU, jak jsem psal v reakci na vedlejší blog a jak (k mé blaženosti :-))) ) píše i Telička:

    http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/pavel-telicka.php?itemid=7817

  8. iva humlová říká:

    nemusí jít vždy o originální myšlenky a nápady,důležité je naučit se na úrovni diskutovat a brát v úvahu i názor toho druhého,v tom je právě demokracie.Já osobně uznávám to,že se člověk zajímá o dění kolem sebe,není lhostejný k okolí a problémům a nemusí to být vždy brilantně vyjádřeno,ráda nějakou chybu odpustím,když je patrné,že jde o přemýšlivého člověka.Lisabonská smlouva je ošemetné téma – přiznejme si,kdo z nás,ji pořádně četl,nebo se s ní obeznámil?Vždyť i uznávaní experti s ní mají práci a jejich názory se různí.Je dobré se pokoušet o proniknutí do problému,určitě lepší,než se zabývat tím,kdo je jakého smýšlení,politického,náboženského,jakou má sexuální orientaci a vůbec… vše,co se člověk dozví,může ho obohatit,proto vítám diskuse,ale ne typu,kde koho kdo okradl,po případě zabil,to si myslím,že v bulváru je toho dost.Ale člověka to v běžném životě nepovznese.

  9. Svatopluk Beran říká:

    Níže jsem zkopíroval základní hodnoty a cíle EU. Jsem přesvědčen, že některé ze základních hodnot a cílů EU, do jisté míry hážou na vedlejší kolej vize pana profesora ekonomie Klause a konzervativního křídla ODS, po vzoru jedné silné strany Spojených Států a to o bezvýhradném právu velice schopných jedinců na OVLÁDNUTÍ EKONOMICKÉHO A HOSPODÁŘSKÉHO vlivu po celém světě, na podstatě bezohlednosti k doposud slabším a méně schopným národům a rasám na této planetě. Následně jsem vyznačil velkými písmeny slova, která v jisté míře mohou ohrožovat tyty jejich vize. Nynější legitimní šachování z občany ČR panem presidentem zastáncem volného trhu bez omezení, je již jen ztrapňováním celé naší republiky v očích Evropy a možná i světa, které jako první navodil Saša Vondra s panem Topolánkem a celou ODS v evropském reklamním šotu o tom – JAK TO CELÉ EVROPĚ OSLADÍME.
    .
    .

    Hodnoty a cíle Evropské Unie podle návrhu smlouvy zakládající ústavu pro Evropu.
    .
    Vědomi si toho, že Evropa je světadíl, který je nositelem civilizace, že její obyvatelé, kteří sem od úsvitu lidstva postupně ve vlnách přicházeli, časem vytvořili hodnoty, které jsou základem humanismu: rovnosti mezi lidmi, svoboda, úcta k rozumu.

    Inspirujíce se evropským kulturním, náboženským a humanistickým odkazem, jehož hodnoty byly vždy součástí jejího dědictví a který postavil život společnosti na vědomí ústřední úlohy člověka a jeho nedotknutelných a nezadatelných práv, jakož i na úctě k právnímu řádu,

    Přesvědčeni o tom, že nyní již sjednocená Evropa hodlá nadále jít po této cestě civilizovanosti, pokroku a prosperity pro blaho všech svých obyvatel, a to i těch NEJZRANITELNĚJŠÍCH a NEJPOTŘEBNĚJŠÍCH, že chce zůstat světadílem otevřeným kultuře, poznání a společenskému pokroku a že si přeje prohlubovat ve svém veřejném životě demokratičnost a průhlednost, usilovat o mír, spravedlnost a SOLIDARITU na světě,

    Přesvědčeni o tom, že národy Evropy, které zůstávají nadále hrdé na svou identitu a národní historii, jsou odhodlány překonat své dřívější rozpory a ve stále těsnějším svazku vytvářet svůj společný osud, Jisti si tím, že, Evropa, „jednotná v mnohosti“, jim poskytuje nejlepší možnosti k tomu, aby při zachování práv každého jedince a s vědomím své odpovědnosti vůči budoucím generacím a této planetě mohli pokračovat ve velkém dobrodružství, které z ní činí mimořádný prostor pro naději lidstva, Vděčni členům Evropského Konventu za to, že vypracovali tuto Ústavu ve jménu občanů a států Evropy.

    ——————————————————————————–

    ČÁST I

    HLAVA I: VYMEZENÍ A CÍLE UNIE

    Článek I-1: Ustavení Unie
    1. Inspirujíc se vůlí občanů a států Evropy vytvořit jejich společnou budoucnost, zakládá tato Ústava Evropskou unii, jíž členské státy svěřují působnost k dosažení společných cílů. Unie koordinuje politiky členských států zaměřené na dosažení těchto cílů a vykonává metodou Společenství působnost, kterou jí svěřily.

    2. Unie je otevřena všem evropským státům, které uznávají její hodnoty a které se zavazují, že je budou společně podporovat.

    Článek I-2: Hodnoty Unie
    Unie se zakládá na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního

    státu a úcty k lidským právům. Tyto hodnoty jsou společné členským státům žijícím ve společnosti,

    která se vyznačuje pluralismem, tolerancí, spravedlností, SOLIDARITOU a nepřípustností diskriminace.

    Článek I-3: Cíle Unie
    1. Cílem Unie je podporovat mír, hodnoty Unie a dobré životní podmínky pro její národy.

    2. Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic a společný trh s volnou a nenarušenou hospodářskou soutěží.

    3. Unie usiluje o Evropu s udržitelným rozvojem založeným na vyváženém hospodářském růstu, na vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářstvím směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku svysokým stupněm ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok.

    Bojuje proti SOCIÁLNÍMU VYLOUČENÍ a diskriminaci, PODPORUJE SOCIÁLNÍ SPRAVDLNOST a ochranu, rovnost mezi muži a ženami, MEZIGENERAČNÍ SOLIDARITU a ochranu práv dětí. Podporuje hospodářskou, sociální a územní soudržnost a solidaritu mezi členskými státy. Unie ctí svou bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost, dbá na zachování a rozvoj evropského kulturního dědictví.

    4. Ve svých vztazích s ostatním světem Unie ZASTÁVÁ A PODPORUJE SVÉ HODNOTY A SVÉ ZÁJMY. Přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji této planety, k solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, volnému a spravedlivému obchodování, ODSTRANĚNÍ BÍDY a ochraně lidských práv, především práv dětí, a k přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva, zejména k dodržování zásad CHARTY ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ.

    5. Unie tyto cíle sleduje vhodnými prostředky, na základě působnosti, která je jí svěřena v této Ústavě.

    Článek I-4: Základní svobody a nepřípustnost diskriminace
    1. Volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, jakož i svoboda usazování jsou Unií a uvnitř Unie zaručeny v souladu s ustanoveními této Ústavy.

    2. V oblasti použití této Ústavy, a aniž by byla dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace z důvodu státní příslušnosti.

  10. Svatopluk Beran říká:

    To možná nejdůležitější jsem nechtěně neoznačil, tak ještě jednou třetí odstavec v CÍLÝCH UNIE.

    3. Unie usiluje o Evropu s udržitelným rozvojem založeným na vyváženém hospodářském růstu, na vysoce konkurenceschopném SOCIÁLNĚ TRŽNÍM hospodářstvím směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku svysokým stupněm ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok.

  11. Svatopluk Beran říká:

    Toto je povětšinou PLAGIÁT
    .
    16.10.2009
    .
    Klaus FUDující
    .
    Petr Novotný

    Z pohledu člověka, který se skoro „odjakživa“ pohybuje ve světě IT, je současná Klausova iniciativa s dodatkem k Lisabonské smlouvě jasná: Jde o FUD (Fear, Uncertainty, Doubt). Co to vlastně je FUD? cs.wikipedia.org/wiki/FUD … http://www.cs.wikipedia.org/wiki/FUD …Strategie FUD bývá považována za neetickou, nebo přinejmenším za hraniční, v každém případě však velmi účinnou. Techničtí lidé v IT ji nenávidí. Marketing ji zbožňuje. Microsoft by nebyl dnešním Microsoftem bez FUDu.

    Takže tedy: Klaus – a dokonce mnoho lidí, kteří s ním normálně nesouhlasí – naznačuje, že by možná pak mohl nějaký soud trestat český stát za poválečné zákony. Možná. „To nemůžete nikdy vědět,“ naznačují, „jestli to nebude soudit nějaký aktivista.“ „Rozhodnutí soudu zůstává věcí nepředvídatelné náhody,“ říkají, „vždyť přeci nevíme, co udělají, precedent není.“

    Problém takto vedené argumentace je v tom, že, striktně vzato, neexistuje způsob, jak ji vyvrátit. My opravdu nemůžeme vědět, co nějaký soud udělá zítra. Můžeme se domnívat, můžeme se ohánět pravděpodobností a zvyklostmi, ale prostě to nevíme. Intuitivně chápáno ta argumentace ale absurdní je. Vždyť my úplně stejně nemůžeme vědět, že příští úterý vyjde Slunce. Můžeme se domnívat, můžeme dokazovat, že to tak vždycky bylo, můžeme se odvolávat na fyzikální zákony a dovozovat jejich univerzální platnost, ale máme tu pořád ten samý problém: My to neumíme dokázat jinak, než že do příštího úterý počkáme a všem pochybovačům to ukážeme. U každodenního východu Slunce každý tak nějak ještě chápe, jak to vlastně je. U něčeho tak abstraktního jako prolomitelnost práva intuice selhává. Necháme se proto strašit?

    Klaus nám proti strachu, který sám vyvolává, nabízí řešení: Na kus papíru se napíše „soud to neudělá“ a jsme zachráněni. Abrakadabra.

    Pan Klaus nás straší prolomením dekretů, pan Vovsík pak tureckou menšinou (spjatou se spoustou sociálně-patologického chování). Přičemž podle něj, může Integrace Evropy být v této souvislosti účinným nástrojem obrany proti expanzi islámského světa do našeho prostředí. Navrhl bych panu Vovsíkovi tuto www stránku http://www.svetovypochod.cz/. Domnívám se že kdyby on a celá ODS, přičemž ostatní strany nevyjímaje, napnuly více síly v tomto směru na delší dobu, nemusl by on kolem sebe rozsévat tolik strachu a být i podílníkem na vysílání našich občanů – vojáků – zabíjet a umírat tisíce kilometrů od naší vlasti, z důvodů které nejsou stejně doposud pravdivě zveřejňovány.

  12. Libor Furbacher říká:

    Hm,Benesovi Dekrety.
    to je dost velke tema,hlavne byly hluboce ovlivneny Moskvou a ratifikovany zpetne 1945, prozatimnim Narodnim shromazdenim ,kde meli komunisti sto hlasu a ostatni strany po padesati.Dekrety hraly na nase ceske posramocene ego,kde jako “vitezna zeme“ktera nebojovala a jenom diky tem kteri utekly,a bojovali z venku ,nam tento status spadl do klina.Konecne jsme mohli ukazat ,jak se taky umime vyporadat s neprateli.O co jsme byli za valky pokornejsi o to jsme byli bojovnejsi po valce.A ospravedlnily jsme si to jednou casti z Benesovych Dekretu, nasi posvatne kravy.

  13. Svatopluk Beran říká:

    Wikipedie o Benešových, správně presidentských dekretech.

    Benešovy dekrety je populární souhrnný název pro dekrety prezidenta republiky, což byly právní předpisy s mocí zákona v londýnském prozatímním státním zřízení, přijímané československou vládou v exilu po slyšení státní rady (někteří jejich zastánci toto označení prohlašují za nepřípustně zjednodušující nebo dokonce pejorativní).

    Dekrety byly náhradním řešením po dobu neexistence parlamentu. Prezident republiky Edvard Beneš dekrety zpravidla pouze podepisoval. Na některých, nebo jejich částech, se ale aktivně účastnil. Paragrafové znění vytvářel aparát londýnského exilu a posléze vlády v Praze a v politickém zadání se projevovaly i ostatní proudy zastoupené v londýnské a zejména košické vládě (tedy moskevském exilu, zejména KSČ).

    Dekrety vydané prezidentem Edvardem Benešem je možné rozdělit do tří částí:

    1940–1944
    Tyto dekrety byly vydány v exilu v Londýně. Upravují především vytvoření československé exilové vlády a jejích orgánů (včetně armády) a jejich organizací.
    1943–1945
    Vydány také v londýnském exilu. Upravují především převzetí kontroly osvobozeného území Československa od spojeneckých armád a organizace poválečné československé vlády.
    1945
    Nová poválečná vláda byla vyhlášena v Košicích a sestávala ze stran sjednocených v Národní frontě pod rozhodujícím vlivem Komunistické strany Československa. Protože nový parlament ještě nebyl vytvořen, i rozhodnutí této vlády byla provedena dekrety prezidenta, ty byly vytvořeny vládou a podepsány Benešem. Vedle zákonů o znárodnění většiny průmyslových podníků, pojišťoven, bank mezi ně patří i velmi kontroverzní zákony spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, zrušení československého státního občanství etnickým Němcům a Maďarům, zrušení německé university, německých vysokých škol technických.[1]
    V roce 1945 vyšlo ve Sbírce zákonů 98 nových dekretů a bylo republikováno 7 starých dekretů. Poslední má číslo 140/1945 Sb., o zřízení Vysoké školy politické a sociální v Praze, ze dne 26. října 1945.

    Všechny dekrety prezidenta republiky byly po válce, 5. března 1946, ratihabovány (zpětně ratifikovány) Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb.

    PLGIÁT

    Text Lisabonské smlouvy vychází (respektive je okopírován) z textu stávajících zakládacích Smluv a metody výkladu vyplývající z lege artis nemohou vést k výkladu, který by popřel více než 40 let vývoje zakládacích Smluv. Navíc, pojítkem právních řádů (alespoň kontinentálních) evropských států jsou určité základní zásady, které respektuje jak ESLP, tak ESD ve své rozhodovací praxi, mimochodem je uplatňuje i náš Ústavní soud. Mezi nimi je i zásada právní jistoty, zásada legitimního očekávání i zákaz zpětné účinnosti (zákaz retroaktivity), které brání tomu, aby byly právní účinky právního předpisu vzniklé před 60-ti lety zpětně zapovězeny.

    Navíc je nutno zdůraznit to, co mnozí „odborníci“ v této souvislosti zcela opomíjejí:

    – Listina základních práv EU se neuplatní ve vztahu k pravomocem členských států, ale výhradně k pravomocem Unie – tedy ve vztahu k činnosti jejích orgánů a případně ve vztahu k činnosti orgánů členských států, pokud tyto svým jednáním přímo vykonávají pravomoc Společenství;

    – EU nemá (a nebude mít) pravomoc regulovat otázky vlastnictví, takže ani v této souvislosti se orgány členských států nebudou muset řídit přímo Listinou základních práv EU, a EU ani nemůže přijímat žádnou legislativu;

    – ESD nemá (ani na základě Lisabonské smlouvy nebude mít) pravomoc k přezkumu vnitrostátních aktů a nemůže tedy vnitrostátní akt prohlásit za neplatný; je však pravda, že vnitrostátní orgány mají povinnost neuplatnit každé takové ustanovení vnitrostátního práva, které by bylo s evropským právem v rozporu;

    – Rozhodnutí ESD nevylučuje podání stížnosti k ESLP;

    – ESD ve své rozhodovací praxi uznává mezinárodní právo jako relevantní, snaží se o výklad konformní s mezinárodním právem a je připraven mu přiznat i potřebný přímý účinek tam, kde je to možné. Proto by vždy nutně bral v úvahu i mezinárodně právní režim, který byl po druhé světové válce stanoven.

    Na tomto základě je skutečně možno vyloučit, že by konfiskace provedené na základě Benešových dekretů byly zpochybnitelné před ESD na základě Lisabonské smlouvy. Ke stejnému závěru dospívá i dosud nejfundovanější právní analýza, kterou jsem dosud k tématu Benešových dekretů četl, od profesora Ch. Tomuschata (Humboldt-Universität, Berlin), který poukazuje na to, že právní účinky „majetkových“ Benešových dekretů jsou již vyhaslé, a nelze je tudíž zpochybnit.

    Uvedená analýza ale dospívá ke kritickému závěru, pokud jde o zákon č. 115/1946 Sb. ze dne 8. května 1946 o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Tento zákon totiž stanoví, že jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné. Jinými slovy (a zjednodušeně řečeno) se tímto zákonem také promíjejí vraždy z odplaty a msty na osobách německé a maďarské národnosti provedené nejen za války, ale ještě půl roku po skončení války, a jako takový byl a je evropskou výjimkou. Tento zákon skutečně nemá oporu ani v mezinárodním právu a vzhledem k tomu, že je dodnes účinný, může dodnes chránit některé osoby, které se v uvedeném předválečném, válečném a poválečném období dopustily činů, které nemůže žádný stát, který se označuje za „právní“, tolerovat. Jelikož však by tyto činy (pokud by byly trestnými činy) navíc byly podle českého vnitrostátního práva promlčeny, však ani ESD nemůže do budoucna prosadit potrestání ještě žijících pachatelů těchto činů (obecné otázky promlčení v trestním právu nejsou v pravomoci EU) nebo jejich vydání do zahraničí (jelikož platí zásada oboustranné trestnosti dotčeného jednání). Jak poznamenává prof. Tomuschat, Česká republika však tím, že i nadále toleruje právní účinky tohoto zákona, porušuje dodnes své základní povinnosti v oblasti lidských práv. S tímto závěrem je třeba se ztotožnit, jelikož zákon dodnes zaručuje beztrestnost mimo jiné vrahům, kteří takto zavrženíhodným způsobem jednali i dlouhé měsíce po skončení války.

  14. Tomáš V. říká:

    Svatopluk Beran: „Já zde předkládám pouze ostatním to, co běžná česká meinsternová media – vzhledem k jejich většinou pravicově založeným majitelům neuvádí, zatajují, či vědomně v domění že většina lidí jsou blbci, úmyslně překrucují.“

    Teorie neřízené střely, kdy jsou mediální obsahy recipienty téměř bezvýhradně přijímány, je dávno překonaná. Moc médií není zdaleka tak velká, jak mnozí v počátcích mediálních teoriích předpokládali. O tomhle se nedá diskutovat, protože je to vědecky dokázané.
    Taky je třeba si uvědomit, že vámi zmíněná mainstreamová média neexistují sama pro sebe. Mainstream (v překladu hlavní proud) je právě závislý především na tom, aby byl přijímán většinovým divákem (vkus většinového diváka je tedy hlavním kritériem profilace mainstreamového mediálního tvůrce). Jestli tedy podle vás média vytvářejí mediální realitu, která není poptávaná, tak to nedává smysl, protože by lidé přešli k alternativním producentům mediálních sdělení. Univerzum těchto možností by této volbě rozhodně nebránilo.
    Nakonec je třeba podotknout, že informace, které se k nám dostávají, podléhají naší interpretaci. Ano, ta zase závisí na tom, na jaké úrovni se naše interpretační schopnosti nachází (výchova, zkušenosti, vědomosti…)
    Suma sumárum: Kdo chce přijímat mediální obsahy nekriticky, tak může, jestli nechce, tak to prostě nedělá.

    Neděláte tak z lidí blbce spíš vy?

  15. Svatopluk Beran říká:

    Pane Tomáši V., nemyslím si že dělám z lidí blbce. Vaše vyjádření – O tomhle se nedá diskutovat, protože je to vědecky dokázané – je úsměvné. Já vám mohu otisknu přesně pravý opak vědecky, podle vás dokázaného. Nebudu vám k tomu ale psát – O TOMHLE NEBUDEM DISKUTOVAT, protože tohle právě JE na diskuzi.

    Občanů kteří se o dění kolem sebe nezajímají do hloubky, oproti tomu jako asi vy nebo já je většina a důvodů pro to mají mnoho. Jeden z nich je i ten že žijí v přesvědčení, že to stejně nemohou změnit, pokud se tomu nebudou věnovat na plný plyn. Potom by ale nemohli dělat to co je doopravdy baví a zajímá. Což umožňuje to, že mainstreamová media existují pod časem doby většinou SAMA PRO SEBE, neboli je ovládají, řídí, finančně podporují a vlastní ti jenž HLAVNÍ PROUD potřebují k desinformacím, které nesledně umožňují dělat z lidí obyčejnou pracovní sílu bez vlastní touhy po hledání objektivního názoru, protože na leasing auta a bytu si v této společnosti povětšinou vydělají.
    Jako vlastní příklad mohou uvést mnoho důkazů, které jsem již na mnoha těchto blozích předložil. Jelikož jsem příznivcem protiradarového dění, zúčastnil jsem se skoro všech zásadních protestů proti tomuto zavlečení daňových poplatníků české republiky pod kuratelu amerických zbrojařských firem. A to nejen v naší republice. Pokaždé si nechám od svých příbuzných natočit následné televizní zpravodajství a je zábavné sledovat, to co je v těchto zpravodajstvích zveřejněno, pokud vůbec je. Typickým protikladem bylo například protest pana Vovsíka + možná deseti lidí, – tak zvaná balkónová scéna na jihlavském krajském úřadě -. Kdy všechny naše televize přinesly tento protest deseti občanů v několika relacích a několika dnech. Jakpak se asi redaktoři těchto medií dozvěděli, že bude pan Vovsík protestovat. My jsme například v počtu asi 100 lidí prošli hlavními pražskými ulicemi v býlích oděvech, právě s poukázáním na manipulaci o neviditelnosti většiny občanů ČR, načež náš protest asi 100 lidí skončil právě v budově ČT. Jediného čeho jsme se dočkali, byl příjezd policejní jednotky, která nám zdědila, že bude proti našemu protestu, pokud bude pokračovat, použito donucovací prostředků. Byla to akce která vycházela od Národního Divadla, procházela Národní třídou, přes Václavské Náměstí a metro Muzeum pokračovala až k ČT, načež skončila neopodstatněným policejním zásahem. V ŽÁDNÉM MEINSTERNOVÉM MEDIU, NIKDE NIC. Došlo přesně k tomu, za co jsme protestovali. Jako občané ČR JSME BYLI V BÍLÉM OBLEČENÍ PRO NAŠE MEDIA NEVIDITELNÍ. A důvod? PROTOŽE TO TEHDEJŠÍ TOPOLÁNKOVĚ VLÁDĚ NEŠLO DO KRÁMU, TAK RADŠI NEBYLO VŮBEC PRO OBČANY ČR MEDIÁLNĚ NIC KOMENTOVÁNO ANI ZVEŘEJNĚNO. To je také jedna z cest jak demokraticky bez brutálního zásahu policie, může vláda neinformovaností občanů, s nimi manipulovat. Další důkazem je i to, že když se vrátím druhý den do práce, nechám si od spoluzaměstnanců vysvětlit, co se z medií dozvěděli, pokud tato vůbec něco zveřejnila. Opět je úsměvné se dovídat, že základem protestů jsou povětšinou komunisti a zfetovaní anarchisti, kterých nebylo víc než několik desítek a nebo stovek..

    Takže podle mne vaše vysoce vědecké posunutí mne – do role člověka. který z ostatních dělá blbce je pro mne spíše zábavné, pokud za tím samozřejmě nestojí vaše, či snaha někoho jiného, mě spíše zdiskreditovat. Na těchto blozích byl tento pokus proveden již několikrát od mnoho lidí. Tak to prostě chodí a i takto je možno mnoho občanů dostat z kola ven v jejích zájmu o to co se kolem nich děje.

  16. Tomáš V. říká:

    Je to vědecky dokázané. I otázky společenských věd se dají podrobit exaktnímu výzkumu, který nenechává otázky pro pochyby. Je s podivem, kolik mylných dohadů ohledně médií koluje veřejností, ačkoliv mnoho z nich bylo důsledně vyvráceno již třeba v sedmdesátých letech. Doporučuji vám například Úvod do teorie masové komunikace od McQuaila nebo Úvod do teorie médií od Burtona a Jiráka.

    Jinak jak říkám. V dnešní době neomezeného množství informací je na každém člověku, který zdroj si vybere (nebo jak si bude různá sdělení interpretovat). A pokud mu nabídka nevyhovuje, má možnost dělat svoje vlastní zpravodajství. Udělat si zpravodajskou webovku není žádný problém…

  17. humlová říká:

    Pane Novotný,Váš výklad je sice podrobný,ale trochu zavádějící,víte ono svést ty problémy s ratifikací Lisabonské smlouvy,na FUD nelze.Zřejmě jste mladší ročník,takže nepamatujete,že Hitler měl jasný plán na „konečné řešení otázkyČechů“,na jejich absolutní likvidaci,začal zcela plánovitě,vysokoškoláky,Sokoly,Skauty a spisovateli,vůbec elitou národa.Po tzv.“heydrichiádě“ teprve začalo to pravé nacistické řádění a nezapomeňte,že tzv.pátá kolona mu ze všech sil pomáhala.A když si přečtete sobotní Lidovky,je tam rozhovor s Berndtem Posseltem,který vede sudeťáky,je členem Europarlamentu a nás do EU nechtěl – protestoval.Už to je urážející.Ale v tom rozhovoru něco chybí a něco přebývá,on sám je ročník 1956,narozený už v Německu,přesto se už mnoho let zasazuje o to,aby byly zrušeny „Benešovy dekrety“Ostatní země,jako třeba Polsko,Maďarsko,které měli stejné problémy,nenapadá.Víte česko-německé vztahy byly problematické už od 12 století.Je třeba říkat pravdu a to se tady nedělalo.Ale když se blíže podíváte na historii,nelze mít prezidentu Klausovi v tomto směru nic za zlé.I přesto,že předchozí prezident Havel se o odsunu vyjadřuje jako o pomstě.Ano možná se někteří jednotlivci,hlavně Ti,kteří k tomu žádný důvod neměli,mstili,ale věřte,že Ti,kteří se o svobodu této země zasazovali a neváhali dávat všanc svoje životy,Ti to nedělali,ani jejich potomci,bylo by to pod jejich úroveň.Něco podobného je to s Islámem,ale uvědomte si,že naše vojáky do zahraničí neposílají jednotliví lidé,jsme členy NATO.Víte,mě jako ženě se to zabíjení také zdá strašné,o to horší,že ti lidé se hlásí dobrovolně.Moje babička – podotýkám že bez výjimečného vzdělání,prostý člověk měla hlubokou životní filozofii a sice – kdyby každý člověk na světě odmítl vzít zbraň do ruky,nikdy by nebyla válka a to moje babička prožila obě světové,vždy říkala,že třetí už by nepřežila.Takže mám názor zřejmě naivní,ale v tomto s ní souhlasím.A my jako malý národ jsme to v dějinách měli hodně těžké,ale do dnešní doby jsme se udrželi,jak vidíte a to jsme přežili třista let pod Habsburky,takže doufám,že přežijeme i teď.Jsem ráda,že každý může svobodně říct svůj názor a soudný člověk se nebude zlobit,že ten druhý má jiný pocit,jiný zážitek,jiný názor.S tím snad budete souhlasit.Ono nadávat na svého prezidenta,to dělá málokterý národ a když už,tak formou recese.Na našeho prezidenta se toho sneslo už hodně,ale je vidět,že svoji vizi má a rozhodně není hloupě paličatý a to neříkám,že s ním ve všem souhlasím.

  18. Svatopluk Beran říká:

    Pane Tomáši V., nemohu opět než se pousmát nad vaším názorem že je to vědecky dokázáno. To je nesmysl a já vám v následně, níže přetištěném článku od amerického lingvisty dám možnost posoudit svoji odměnku. Je možné, pokud si přečtete článek celý, že se v něm i najdete. Buď jako osoba která úmyslně ventiluje, vámi vyslovený názor, jenž je spíše určen pro občany kteří nemají čas a nebo chuť zajímat se hlouběji o danou problematiku a nebo jako osoba nevědomky zneužitá pro to co jste napsal ve své odpovědi.
    .
    .
    Hromadné sdělovací prostředky a metody manipulace veřejným míněním
    Noam Chomsky

    Úloha sdělovacích prostředků v současném politickém dění nás nutí položit si otázku, v jakém světě a v jakém typu společnosti chceme žít, a obzvláště – má-li být tato společnost demokratická – jak má být tato demokracie vykládána. Dovolte mi začít porovnáním dvou odlišných koncepcí demokracie. Jedna z těchto koncepcí je založena na tom, že veřejnost v demokratické společnosti disponuje prostředky, kterými se může smysluplným způsobem účastnit řízení svých vlastních záležitostí, a že prostředky toku a šíření informací jsou otevřené a svobodné. Přibližně podobnou definici najdete také v naučném slovníku pod heslem demokracie. Druhá koncepce demokracie vychází z toho, že veřejnosti musí být bráněno ve spravování vlastních záležitostí a že prostředky toku a šíření informací musí být striktně řízeny shora.
    Takové pojetí demokracie se může zdát na první pohled dosti podivné, je však třeba si uvědomit, že právě tato koncepce demokracie v dnešním světě převažuje. Ve skutečnosti tento stav trvá již dlouhou dobu, a to nejenom v politické praxi, ale dokonce i v teorii. Počátky vývoje této situace lze vystopovat již v prvních moderních demokratických převratech v Anglii v 17. století. Cílem této úvahy, v níž se budu zabývat pouze nedávnou historií, je naznačit současné vývojové stádium tohoto pojetí a v jeho kontextu vysvětlit roli sdělovacích prostředků a důvody pro zkreslování informací.
    Počátky dějin propagandy
    Začněme první vládní informačně propagandistickou akcí moderních dějin. Proběhla za administrativy prezidenta Woodrowa Wilsona, který byl zvolen v roce 1916 přímo uprostřed 1. světové války. Jeho volební program se nazýval ‚Mír bez vítězství‘. Obyvatelstvo Spojených států amerických bylo v té době výrazně pacifistické a nevidělo žádný důvod k účasti v evropské válce.
    Jinak tomu bylo s Wilsonovou administrativou, která se chtěla ve válce angažovat a hledala způsob, jak tohoto cíle dosáhnout. Z tohoto důvodu byl vytvořen vládní propagandistický úřad (Creelův úřad), kterému se během šesti měsíců podařilo pacifistické nálady obyvatelstva zvrátit do podoby válečné hysterie s cílem jít do války, zničit vše německé i s Němci samými a zachránit svět. Vládní propagandistická mašinérie dosáhla svého, akce skončila úspěchem a tento její úspěch vedl k úspěchům dalším. V tutéž dobu i po skončení války byla stejná propagandistická taktika použita k vyhrocení hysterických nálad tzv. ‚rudé paniky‘, která měla výrazný podíl při rozbíjení odborů a eliminaci tak nebezpečných výstřelků, jakými byly svoboda tisku a svoboda politického myšlení. Kampaň probíhala s masivní podporou sdělovacích prostředků a obchodních kruhů a dopadla v podstatě velmi úspěšně.
    Mezi těmi, kdo se aktivně a nadšeně účastnili přípravy Wilsonovy války, byli také mnozí pokrokoví intelektuálové, v jejichž čele stál John Dewey. Z jejich vlastních tehdejších materiálů je zřejmá pýcha na úspěch těch, které nazývali ‚inteligentnějšími příslušníky společnosti‘ (tzn. jinými slovy oni sami) a kteří dokázali vytvořením atmosféry strachu a vybičováním šovinistických nálad přimět zdráhavé obyvatelstvo k ochotě vstoupit do války. K dosažení tohoto úspěchu byly použity nejrozmanitější prostředky od líčení válečných zvěrstev ve stylu hunských nájezdů až po články o belgických dětech bez rukou – o všech těchto hrůzách a ukrutnostech se lze stále dočíst v knihách, zabývajících se dějinami moderního světa. Mnohé z použitých materiálů byly ‚vynalezeny‘ britským Ministerstvem propagandy a informací, které se v této době (jak je uvedeno v zápisech jeho interních porad) zabývalo hledáním způsobu, jak ‚účinně ovlivňovat myšlení větší části světa‘. Rozhodně se jim však podařilo ovlivnit myšlení oněch inteligentnějších příslušníků obyvatelstva USA, kteří poté prostředky vládní propagandy šířili tato vykonstruovaná fakta tak úspěšně, že pacifistické obyvatelstvo celé země podlehlo vlně válečné hysterie. Fungovalo to. Fungovalo to výborně.
    Výsledkem kromě jiného byla cenná lekce: příslušníky inteligence podporovaná státní propaganda, zbavená v maximální míře všech možných nežádoucích vlivů, může být velmi účinná. Této lekci se později vyučil Hitler a mnozí další, ovoce této setby sklízíme do dnešních dnů.
    Demokracie pro diváky
    Další skupinou, na kterou tyto úspěchy zapůsobily, byli teoretici liberální demokracie a přední osobnosti masových sdělovacích prostředků, jako např. přední americký novinář, přední komentátor zahraničního i domácího politického dění a současně přední teoretik liberálně demokratického směru Walter Lippmann. Pokud nahlédnete do jeho sebraných statí, zjistíte, že jejich podtitul zní přibližně ‚Moderní teorie liberálně demokratického myšlení‘.
    Lippmann působil v uvedených výborech pro šíření a kontrolu informací a byl si dobře vědom dosažených úspěchů. Zastával názor, že to, co nazýval ‚revolucí v umění demokracie‘, může být použito k ‚vytváření souhlasu‘. Jinými slovy šlo o zmanipulování veřejného mínění, tedy o to, jak některé skupiny obyvatelstva pomocí nových propagandistických metod přimět k souhlasu s něčím, proti čemu se původně stavěly. Realizace této myšlenky mohla být podle jeho názoru velmi přínosná a ve skutečnosti nezbytná. Nezbytná z toho důvodu, protože podle jeho vlastních slov ‚veřejnost není naprosto schopna vyhodnotit, co je v jejím vlastním zájmu to nejlepší‘.
    Této problematice se v celé šíři může věnovat pouze ‚specializovaná třída odpovědných odborníků‘, kteří jsou natolik inteligentní, aby dokázali zájmy veřejnosti správně formulovat. Podle této teorie a lidí z okruhu Johna Deweye se obecnými zájmy celé společnosti může zabývat pouze nepočetná intelektuální elita, a to s ‚vyloučením širší veřejnosti‘. Nic nového pod sluncem, v dějinách se s podobnými názory setkáváme již celá staletí.
    Současně má tato teze mnoho společného s leninskou koncepcí státní moci, která je soustředěná do rukou předvoje revolučních intelektuálů. Ti se moci chopí prostřednictvím lidových revolucí a poté povedou nevzdělaný národ k budoucnosti, kterou si tyto pologramotné a nekompetentní masy nejsou schopné přestavit.
    Liberálně demokratické teorie a marxismus-leninismus vycházejí obecně z velmi blízkých ideologických předpokladů. To je podle mého názoru také příčinou toho, že i po letech se lidé dokáží nechat vláčet od jednoho tohoto krajního postoje k druhému, aniž by si byli vědomi nějaké výraznější změny. Je to pouze věc správného vyhodnocení míst skutečného soustředění moci. K lidové revoluci možná dojde a státní moc se tak dostane do našich rukou, anebo nedojde – v takovém případě pouze budeme pracovat pro lidi se skutečnou mocí, tzn. pro příslušníky obchodní komunity. V obou případech však budeme postupovat stejně: povedeme nevzdělané masy k budoucnosti, kterou nejsou ve své hlouposti schopné pochopit.
    Lippmann podpořil tento názor důmyslně propracovanou teorií moderní demokracie. Tvrdil, že v odpovídajícím způsobem fungující demokratické společnosti je obyvatelstvo rozděleno do tříd. V prvé řadě je zde specifická třída občanů, kteří se aktivně věnují řízení obecných záležitostí. To je tzv. třída odborníků. Tito lidé vyhodnocují nashromážděná fakta a na základě získaných výsledků volí optimální postupy a řídí správný chod politického, ekonomického a ideologického systému. Tato třída představuje pouhý zlomek z celkového počtu obyvatel.
    Každý, kdo vystoupí s něčím novým v rámci těchto idejí, je zcela přirozeně částí této malé skupiny, jejíž příslušníci řeší záležitosti těch ostatních. Ty ostatní, v jejichž čele naše malá skupina odborníků stojí, Lippmann označoval souhrnným pojmem ‚splašené stádo‘, před jehož nekontrolovatelnými projevy je nutné se chránit. Obě tyto skupiny mají své specifické funkce. Třída odborníků vykonává exekutivní funkci, což znamená, že rozumí zájmům celé společnosti a v souladu s těmito zájmy vyvíjí intelektuální činnost, plánuje, řídí atd.
    Dále je zde ono splašené stádo, jehož role je podle Lippmannových vlastních slov omezena na téměř pouhé ‚diváky‘, nikoli na přímé účastníky této demokracie. Říkám téměř, protože se přece jenom jedná o demokracii. Čas od času je publiku povoleno vybrat si některého z příslušníků třídy odborníků a složit své starosti na jeho bedra. Jinými slovy je jim dovoleno prohlásit: Tohoto člověka chceme mít ve svém čele‘ anebo ‚Tohoto člověka chceme mít ve svém čele‘. Jedná se přece o demokracii a ne o totalitní stát. Tento postup se nazývá volby. Jakmile ale veřejnost poskytla svou důvěru jednomu anebo druhému příslušníkovi třídy odborníků, je od ní očekáváno, že opět zaujme roli pouhého publika, nikoli však roli skutečných účastníků dění. Takto tomu tedy má být ve správně fungující demokratické společnosti.
    Celá věc má nejenom svou logiku, ale obsahuje dokonce i přesvědčivý morální princip: široké masy veřejnosti jsou zkrátka tak hloupé, že nedokáží porozumět svým vlastním záležitostem. Pokud se nějak pokusí zúčastnit se spravování svých vlastních záležitostí, způsobí jenom nesnáze a všechno zkomplikují. Bylo by tedy nežádoucí a vůbec nemravné jim tuto spoluúčast umožnit. Splašené stádo je nutné uklidnit a zabránit mu, aby vše rozdupalo a zničilo. Podle téže logiky nedovolíme tříletému děcku rozběhnout se na druhou stranu ulice. Takovou míru svobody tříletému děcku neposkytneme, protože tříleté děcko neumí s touto svobodou správně naložit. Stejným způsobem nelze z uvedených důvodů povolit splašenému stádu účast na správě vlastních záležitostí.
    Potřebujeme tedy něco, čím splašené stádo přivést k rozumu. A právě k tomu nám může posloužit ‚nová revoluce v umění demokracie‘, kterou lze souhrnně označit jako ‚vytváření souhlasu‘. Je nutné rozdělit sdělovací prostředky, školy i celou oblast populární kultury. Politická elita a tvůrci rozhodnutí musí zbytku společnosti poskytnout jakýsi snesitelný pocit reality a současně mu vštípit odpovídající názory. Je však třeba míti na paměti jeden nevyřčený a zastíraný předpoklad, a ten se vztahuje k otázce jak se dostat do postavení, které příslušníky elity zplnomocňuje k vytváření rozhodnutí.
    Způsob, jak toho dosáhnout, samozřejmě spočívá v tom, sloužit lidem se skutečnou mocí, kteří vlastní celou společnost a představují velmi uzavřenou skupinu. Pokud se představitelé třídy odborníků dokáží dostat do blízkosti této skupiny a přesvědčit ji, že budou sloužit jejím zájmům, stanou se součástí výkonné skupiny.
    O těchto skutečnostech je nutné dále mlčet a nechat si je pro sebe. To znamená přistoupit na teze a doktríny, sloužící zájmům soukromé moci. Dokud adepti nezvládnou toto umění, nestanou se součástí třídy odborníků. Máme zde tedy jeden typ vzdělávacího systému, zaměřený na přípravu třídy odpovědných odborníků. Musí jim být hluboce vštípeny hodnoty a zájmy soukromé moci a vztahy mezi státem a korporacemi, které jsou výrazem této soukromé moci. Pokud se to podaří, stanou se příslušníky třídy odborníků.
    Pozornost zbytku splašeného stáda je v podstatě nutné již jen zaměstnat odpovídajícím způsobem. Obraťte jeho pozornost k něčemu jinému. Zajistěte, aby veřejnosti zůstala přisouzena role diváků dění – s tím, že si bude moci čas od času zvolit z řad třídy odborníků některého skutečného vůdce do svého čela.
    Tato teze byla vyvíjena celou řadou lidí a lze ji považovat za již téměř konvenční. Například komentátor zahraničně politického dění Reinhold Niebuhr, občas nazývaný ‚teolog establishmentu‘, učitel George Kennana a celého intelektuálního trustu kolem prezidenta Kennedyho, prohlašoval, že racionalita je velmi vzácná dovednost, kterou si osvojil pouze nevelký počet lidí.
    Většina lidí se nechává vést pouhými emocemi a impulsy. Ti racionální mezi námi musí vytvořit ‚nezbytné iluze‘ a emociálně silná ‚zjednodušení‘, pomocí nichž lze udržet naivní prosťáčky více méně ve správné linii. Tato teze se stala významnou součástí současné politické vědy. Zakladatel moderního pojetí komunikací a jeden z předních amerických odborníků politických věd Harold Lasswell vysvětloval ve 20. a počátkem 30. let uplynulého století, že bychom neměli podléhat ‚demokratickému dogmatizmu o tom, že lidé rozumí sami nejlépe svým zájmům‘. Je tomu přesně naopak – veřejným zájmům rozumíme nejlépe my. Je tedy pouze logické, že veřejnosti neumožníme jednat na základě jejích mylných myšlenkových postupů.
    V tzv. totalitním státě anebo ve státě, vedeném armádou, je naplňování této teze jednoduché. Nad hlavami zástupů stačí pouze držet hůl a toho, kdo se z řady příliš vychýlí, touto holí praštit. Této možnosti však ubývá úměrně s prosazováním občanských svobod a s postupnou demokratizací společnosti. Je tedy nutné uchýlit se k prostředkům propagandy. Logický závěr je zřejmý: propaganda má v demokratické společnosti stejnou roli jako zmiňovaná hůl v totalitním státu. To je dobré i moudré, protože, jak už bylo řečeno, splašené stádo není schopné obecné zájmy správně rozpoznat a tudíž mu jejich význam uniká.

  19. Svatopluk Beran říká:

    Oddělení pro styk s veřejností a sdělovací prostředky
    Spojené státy americké byly průkopníky průmyslu vytváření veřejného mínění. Podle jeho vůdců bylo cílem celého tohoto průmyslového odvětví ‚ovlivňování, manipulace a řízení myšlení veřejnosti‘. Mnohé se naučili z úspěchů Creelova úřadu, z úspěchů při vyvolávání ‚rudé paniky‘ a z jejich důsledků. Průmysl vytváření veřejného mínění prodělal v té době mohutný vzestup.
    V průběhu 20. let bylo jeho úspěchem po nějakou dobu vytvoření téměř naprosté podřízenosti veřejnosti pravidlům byznysu. Tato podřízenost byla natolik extrémní, že s nástupem 30. let začaly její příčiny vyšetřovat zvláštní kongresové výbory. Právě z výsledků jejich činnosti čerpáme významné množství zde uváděných informací. Vytváření veřejného mínění představuje celý mohutný průmysl. Jeho činnost stojí v současné době řádově biliony dolarů a jeho cílem je od samých začátků řízení myšlení veřejnosti.
    Ve 30. letech a stejně tak za 1. světové války se začaly objevovat velké problémy. Byly to roky hluboké hospodářské krize a doba masivního organizování dělnictva.
    V roce 1935 dosáhlo dělnictvo prvního velkého legislativního vítězství, a to práva organizovat se (Wagnerův výnos). Tím vyvstaly dva vážné problémy.
    Za prvé: demokracie přestala plnit svou funkci. Splašené stádo dosáhlo skutečného legislativního vítězství a od demokracie nebylo něco podobného očekáváno.
    Za druhé: lid začal mít možnost organizovat se. Lidé musí být vzájemně rozděleni a izolováni. Není předpokládáno, že se budou organizovat, protože v takovém případě přestávají být pouhými diváky dění. Pokud se mnoho lidí s omezenými možnostmi dá dohromady a vstoupí do politického života, stanou se z nich skuteční účastníci dění. A to již představuje vážnou hrozbu.
    Tyto tendence vyvolaly v obchodním světě silnou odezvu, která měla dosáhnout toho, aby právo organizovat se bylo posledním legislativním vítězstvím dělnictva a počátkem konce této demokratické deviace. Stalo se. Bylo to skutečně poslední legislativní vítězství pracujících. Od tohoto bodu (ačkoli došlo k dočasnému zvýšení počtu odborářů za 2. světové války, po níž se stavy odborů opět snížily) začala schopnost dělnické třídy jednat prostřednictvím odborů soustavně upadat. Nebylo to náhodou.
    Mluvíme nyní o obchodní komunitě, která věnuje spousty finančních prostředků, pozornosti a intelektuálního úsilí tomu, jak s podobnými problémy nakládat prostřednictvím průmyslu vytváření veřejného mínění a dalších organizací, jako jsou Národní asociace výrobců, Obchodní komora a další. Okamžitě byla zahájena činnost s cílem nalézt způsob, jak těmto demokratickým deviacím čelit. K první zkoušce došlo o rok později v roce 1937, kdy byla zorganizována velká stávka ocelářských dělníků v Johnstownu v západní Pennsylvánii.
    Obchodní komunita vyzkoušela nový postup rozbíjení dělnického hnutí, který se velmi dobře osvědčil. Nebylo zapotřebí najímat provokatéry ani se dopouštět fyzického násilí, což v této době již nebylo dost dobře možné. Cíle bylo dosaženo mnohem jemnějšími a účinnějšími prostředky propagandy. Úspěch spočíval v myšlence obrátit sympatie veřejnosti proti stávkujícím a vytvořit obraz stávkujících jako rozvratného a škodlivého elementu, který jedná proti obecně prospěšným zájmům a proti veřejnosti. Obecně prospěšné zájmy se týkají ‚nás všech‘, tzn. obchodníků, dělníků i žen v domácnosti. Tito všichni lidé jsme ‚my‘. Máme společné cíle a těmi jsou harmonie, americký způsob života a společná práce.
    Tam venku jsou ti špatní stávkující, kteří představují rozklad, vyvolávají potíže, narušují harmonii a znesvěcují americký způsob života. Musíme je zastavit, tak abychom mohli i nadále společně žít a pracovat. Vysoký představitel korporací i chlapík, který umývá podlahy, mají tytéž společné zájmy. Všichni můžeme přece společně pracovat a v harmonii a ve vzájemné úctě a lásce můžeme usilovat o americký způsob života. Toto byla v podstatě hlavní myšlenka celé informační kampaně. Její prezentaci bylo věnováno nesmírné úsilí. Jedná se však konec konců o obchodní komunitu, která ovládá média a disponuje obrovskými prostředky. Opět to fungovalo, a to velmi účinně.
    Celý postup, později shrnutý pod název ‚Mohawk Valley Formula‘, byl opět a opět používán k rozbíjení stávek. Jednalo se o tzv. ‚vědecké metody rozbíjení stávek‘, kterými se dařilo velmi účinně mobilizovat sympatie veřejnosti ve prospěch neživých a bezobsažných koncepcí, jakou byl např. americký způsob života. Kdo může s něčím takovým nesouhlasit? Sloganem, provázejícím válku v Perském zálivu, bylo ‚Podporujte naše oddíly‘. Kdo může mít výhrady proti něčemu tak ušlechtilému? A tak dále a tak podobně.
    Co znamená ve skutečnosti to, když se vás někdo zeptá, zda podporujete obyvatelstvo státu Iowa? Lze odpovědět: ‚Ano, podporuji‘, anebo: ‚Ne, nepodporuji?‘ To není dokonce ani otázka. Je to bezobsažné. A zde jsme u jádra věci. Smyslem sloganů průmyslu pro vytváření veřejného mínění, např. onoho ‚Podporujte naše oddíly‘, je to, že neznamenají nic. Znamenají přesně tolik jako dotaz, zda podporujete obyvatele státu Iowa. Tato otázka ve skutečnosti zní ‚Podporujete naši politiku?‘ Třída odborníků však nestojí o to, aby se lidé skutečností zabývali. Zde je skrytá veškerá pointa kvalitně prováděné propagandy.
    Je zapotřebí vytvořit slogan, s nímž se všichni ztotožní a proti kterému se nikdo nepostaví. Nikdo neví, co znamená, protože neznamená vůbec nic. Jeho pravá hodnota tkví v tom, že odvrátí pozornost dotázaného od otázek, které skutečně něco znamenají. Podporujete naši politiku? Toto je otázka, o které vám nebude umožněno diskutovat. Bude snad někdo diskutovat o tom, zda je dobré podporovat naše oddíly? ‚Samozřejmě, že je podporuji‘. A je vyhráno. Podobně je to i s americkým způsobem života a s veškerou tou harmonií. Všichni máme společný cíl a dostatečné množství prázdných hesel k dispozici a tak se dejte na naši stranu a společně se zbavme těch špatných lidí kolem, kteří ruší naši harmonii svými řečmi o třídním boji, o lidských právech a všemi těmi podobnými nesmysly.
    Je to velmi účinné, funguje to do dnešních dnů a je to také samozřejmě pečlivě promyšlené. Zaměstnanci průmyslu pro vytváření veřejného mínění zde nejsou pro legraci. Dělají nesmírně důležitou práci. Cílem jejich úsilí je vštěpování správných hodnot do vědomí společnosti. Jejich koncepcí demokracie je systém, v němž je třída odborníků připravována k práci ve službě skutečných vlastníků společnosti. Zbytku populace by mělo být zabráněno v jakékoli možnosti organizovat se, protože to je příčinou všech nesnází. Jednotlivci, z nichž se skládá zbytek populace, by měli sedět izolováni před svými televizemi a nechat si vtloukat do hlavy poselství, které zní: jedinou hodnotou v životě je mít více výrobků, žít životním stylem rodin majetné střední třídy, který je tak dojemně líčen na obrazovkách, a vyznávat pozitivní hodnoty, jako jsou harmonie a americký způsob života. O ničem jiném život není.
    Možná by vás mohlo napadnout, že život je možná přece jenom ještě něco víc, před svými televizemi ale dojdete zákonitě k závěru, že chyba asi bude na vaší straně a že vám kape na karbid, protože ten skutečný život se odehrává zde a před vašima očima. A protože je zabráněno jakékoli možnosti organizovat se – a to je zde absolutně rozhodující – nenajdete žádný způsob, jak se přesvědčit, že vám nehrabe. Za těchto podmínek je zcela přirozené dojít k závěru, že problém je pouze někde ve vás.
    Vylíčená situace je tedy ideálem, k jehož dosažení je vyvíjeno obrovské úsilí. Toto úsilí se přirozeně opírá o koncepci demokracie, kterou jsem právě vylíčil. Problémem je vždy splašené stádo, které je nutné za všech okolností udržet v klidu. Jeho pozornost je nutné rozptylovat. Může sledovat mistrovství ve fotbale, nějaký sitkom anebo akční filmy. Stádu čas od času prospěje provolávání nějakých bezobsažných hesel typu ‚Podporujte naše oddíly‘. Stádo je zapotřebí udržovat ve strachu a úzkosti, protože bez strachu ze všech možných ďáblů, které ho ohrožují zvenčí, zevnitř anebo odkudkoli, by mohlo začít uvažovat. A to je velmi nebezpečné, protože k myšlenkové činnosti není stádo kompetentní. Proto je nutné jeho pozornost zaměstnat a rozptýlit.
    Toto je jedno pojetí demokracie. Vrátíme-li se nazpět k obchodní komunitě, byl Wagnerův výnos v roce 1935 skutečně posledním legislativním vítězstvím dělnictva. Po začátku války došlo k úpadku odborů a podobně i k úpadku velmi živé kultury pracující třídy, která byla spojena s odbory. To vše bylo zničeno. Posunuli jsme se ke společnosti, která je v pozoruhodné míře vedena obchodními zájmy. Toto je jediná státně-kapitalistická průmyslová společnost, která nedisponuje dokonce ani normální společenskou smlouvou, běžnou ve společnostech srovnatelných.
    Domnívám se, že s výjimkou Jihoafrické republiky je to jediná společnost, která nemá národní systém zdravotní péče. Není zde žádná všeobecná zodpovědnost za přinejmenším minimální životní úroveň těch částí populace, které se nemohou řídit pravidly většiny a nedokáží se zaopatřit individuálně. Odbory prakticky neexistují a podobně neexistují také žádné jiné podoby autonomních společenských struktur. Nejsou zde žádné politické strany ani organizace. Cesta k dosažení ideálního stavu je, přinejmenším ze strukturálního hlediska, velmi dlouhá.
    Sdělovací prostředky mají podobu korporačního monopolu. Vycházejí ze stejných stanovisek. Obě současné politické strany jsou dvěma frakcemi téhož obchodního uskupení. Většina obyvatelstva se ani nenamáhá jít volit, protože to zjevně postrádá jakýkoli smysl. Lidé jsou vzájemně rozptýlení a nepodstatní. A přinejmenším právě toto je cílem. Vůdčí osobností průmyslu pro styk s veřejností je Edward Bernays, který ve skutečnosti vyšel z Creelova úřadu. Spolupůsobil v něm, zvládl příslušné lekce a dále je rozvíjel. Vyvinul teze a metody tzv. ‚vytváření souhlasu‘, který podle jeho vlastních slov tvoří ‚podstatu demokracie‘. Lidé, schopní vytvářet souhlas, jsou ti, kteří k tomu mají k dispozici prostředky a moc. Jsou to představitelé obchodních vrstev a jsou to ti, pro které pracujete i vy.
    Vytváření veřejného mínění
    V celém tomto kontextu je nezbytné vyburcovat veřejnost k podpoře zahraničních válečných dobrodružství. V obyvatelstvu obvykle převažují pacifistické tendence, tak jako tomu bylo i za 1. světové války. Veřejnost nevidí žádný důvod k účasti v zahraničních válečných dobrodružstvích, v zabíjení a v násilí. Proto je nutné ji vyburcovat. A aby bylo možné veřejnost vyburcovat, je nutné ji postrašit. Sám Edward Bernays dosáhl na tomto poli významného úspěchu. Tento člověk vedl informačně propagandistickou kampaň v zájmu společnosti United Fruit Company v roce 1954. Oddíly USA tehdy zasáhly v Guatemale, podporovaly svržení tamější demokraticko-kapitalistické vlády a založily zde společnost vražedných komand a popravčích oddílů. Ta zde v nezměněné podobě zůstala do dnešních dnů, udržovaná neustálými finančními injekcemi ze strany USA, které brání prosazování všeho nového s výjimkou nepatrných demokratických deviací.
    Je neustále nezbytné uskutečňovat domácí politiku, se kterou veřejnost nesouhlasí. Také toto vyžaduje masivní propagandu. Mnohé z toho jsme viděli v posledních deseti letech. Programy Reaganovy administrativy byly v převážné míře neoblíbené. Voliči v roce 1984 (v poměru zhruba 3:2) doufali, že Reaganovy programy nebudou uskutečněny.
    Při bližším pohledu zjistíme, že téměř žádný z jeho konkrétních programů, ať už šlo o výdaje na zbrojení anebo snižování federálních výdajů ve sféře sociální péče, se netěšil podpoře převážné většiny obyvatelstva. Dokud jsou ale lidé izolováni, rozptýleni, dokud nemají žádnou možnost organizovat se, vyslovit své názory anebo dokonce ani neví, že s nimi podobné názory sdílí i jiní, potom ti z nich, kteří dali přednost zvyšování výdajů v sociální sféře před zvyšováním výdajů za zbrojení a kteří se takto vyjádřili v průzkumech veřejného mínění, jak tomu také v převažující míře bylo, automaticky předpokládali, že jsou jedinými, komu se mohl podobný šílený názor vylíhnout v hlavě.
    Nikdy o něčem podobném od někoho jiného neslyšeli a nepředpokládali, že by podobným způsobem mohl uvažovat také někdo jiný. Pokud jste si tedy něco podobného mysleli a vyjádřili se v tom smyslu v některém z průzkumů veřejného mínění, pouze jste předpokládali, že se jedná o váš privátní problém. Protože nemáte možnost dát se dohromady s dalšími lidmi, kteří tento názor sdílí anebo ho dále rozvíjejí a pomáhají vám ho formulovat, připadáte sami sobě jako podivíni. Stojíte tedy stranou všeho a snažíte nevnímat, co se děje. Sledujete raději něco jiného, například mistrovství ve fotbale.
    Do určité míry bylo tedy požadovaného ideálu dosaženo, nikdy ne však zcela a beze zbytku. Jsou zde instituce, které se stále ještě nepodařilo zničit. Stále existují například kostely. Značná část disidentské činnosti v USA má svůj původ v kostelech, a to jednoduše z toho důvodu, že kostely zde prostě stojí. Pokud chcete pronést politický projev v některé evropské zemi, stane se tak velmi pravděpodobně v nějakém sjezdovém sále odborového svazu. V USA tomu tak být nemůže, protože odbory zde stěží existují a pokud existují, nejsou politicky zaměřené. Kostely zde ale existují a proto je možné přednést svůj projev v kostele.
    Společensky prospěšné akce ve Střední Americe vzešly hlavně z církevního prostředí – prostě z toho důvodu, že církve zde zkrátka existují. Splašené stádo není nikdy možné zcela zkrotit a boj tedy probíhá neustále. Vlna odporu se zdvihla ve 30. letech a byla potlačena. V 60. letech došlo k další vlně nepokojů, které byly třídou odborníků pojmenovány jako ‚krize demokracie‘. Demokracie údajně v 60. letech začala prodělávat krizi, spočívající v tom, že početné skupiny obyvatelstva se začaly organizovat, začaly být aktivní a pokusily se vstoupit do politického života.
    Zde se dostáváme opět k oběma uvedeným koncepcím demokracie.
    Podle slovníkové definice se jedná o pokrok demokracie. Podle převažující koncepce se však jedná o problém, který musí být odstraněn. Veřejnost musí být přivedena nazpět do stavu apatie, poslušnosti a pasivity, který jí přísluší. Je tedy nutné vykonat něco, čím bude tato krize překonána. Tomuto cíli bylo věnováno nemalé úsilí, tentokrát ale neúspěšně. Probíhající krizi demokracie se naštěstí zastavit nepodařilo, nicméně v politické sféře se příliš neprojevila. Navzdory všemu, čemu lidé věří, se však daří pozvolna posouvat veřejné mínění. Překonávání tohoto neduhu bylo po 60. letech věnováno značné úsilí. Jeden z příznaků krize se ve skutečnosti v 70. letech dočkal technického pojmenování tzv. ‚vietnamského syndromu‘. Norman Podhoretz, jeden z intelektuálů Reaganovy administrativy, definoval jeho příznaky jako ‚nezdravé zábrany vůči použití vojenské síly‘. Těmto nezdravým zábranám vůči použití násilí podlehla značná část veřejnosti.
    Lidé prostě nechápali, proč by měli jiné lidi týrat, zabíjet a vystavovat kobercovým náletům. Už Goebbels chápal, že je velmi nebezpečné dovolit veřejnosti podlehnout těmto nezdravým zábranám, protože mohou znamenat začátek konce zahraničních vojenských dobrodružství. Důležité je, jak poněkud nabubřele uvedl deník Washington Post v týdnech hysterie kolem války v Perském zálivu, vštípit lidem úctu k ‚hodnotám vojenské cti‘. To je důležité. Pokud chcete vybudovat násilnou společnost, která v zemích celého světa používá prostředků násilí k potlačení elity, je nezbytné vštípit lidem patřičný respekt k armádě a jejím hodnotám a nedovolit převládnout uvedeným nezdravým zábranám vůči použití násilí.
    Až potud vietnamský syndrom. Je nezbytné ho vykořenit.
    Vytváření obrazu skutečnosti
    Dále je nezbytné kompletně zfalšovat dějiny. To je dalším krokem k překonání nezdravých zábran, tak aby to vypadalo, jako když případní tázající útočí na ty, kdo nás ve skutečnosti chrání před agresory a podobnými netvory. Od dob vietnamské války bylo vyvíjeno obrovské úsilí k přepracování dějin této války.
    Příliš mnoho lidí začalo chápat, co se ve skutečnosti dělo, včetně mnoha válečných veteránů a mladých lidí, zapojených do mírových a jiných hnutí. To bylo zlé. Bylo nezbytné vyvrátit tyto špatné myšlenky a obnovit jakýsi pocit zdravého rozumu, jmenovitě uznání toho, že cokoli děláme, je vznešené a správné.
    Byl-li bombardován Jižní Vietnam, bylo tomu tak proto, že jsme ho proti někomu bránili – tzn. proti jeho vlastnímu obyvatelstvu, protože nikdo jiný tam nebyl. Přesně toto bylo intelektuály prezidenta Kennedyho nazýváno v souvislosti s Jižním Vietnamem obranou proti ‚vnitřní agresi‘. Tuto frázi používal Adlai Stevenson a další. Na jejím základě bylo nutné vytvořit oficiální a snadno pochopitelný obraz souvislostí. Postup se osvědčil.
    Pokud máte beze zbytku ve svých rukou sdělovací prostředky a vzdělávací systém a pokud je vzdělání konformistické, máte úspěch zaručen.
    Náznak těchto tendencí byl odhalen ve studii, prováděné Univerzitou státu Massachusetts o postojích veřejnosti k probíhající krizi v Perském zálivu a vlivu televizního zpravodajství na vytváření těchto postojů. Jedna z otázek této studie zněla: ‚Kolik mrtvých bylo podle vašeho odhadu v době vietnamské války na vietnamské straně?‘ Dotázaní Američané uváděli v průměru počet zhruba 100000 obětí. Oficiální údaje hovoří o zhruba 2 milionech obětí, jejich skutečný počet bude dosahovat nejspíše 3 až 4 milionů. Lidé, kteří na této studii pracovali, vznesli nabízející se dotaz: ‚Co bychom si mysleli o německé politické kultuře, kdyby lidé, dotázaní na počet Židů, zavražděných v holocaustu, odhadli jejich počet na 300000? Co by nám tyto výsledky napověděli o německé politické kultuře?‘ Tuto otázku ponechali nezodpovězenou, můžete si však na ni odpovědět sami.
    Co nám tyto výsledky napovídají o naší vlastní kultuře? Je toho docela dost.
    Je nezbytné překonat nezdravé zábrany vůči použití vojenské síly a další demokratické deviace. V tomto případě se použité metody osvědčily. Totéž lze také prohlásit o ostatních aktuálních zahraničně politických tématech: Střední Východ, mezinárodní terorismus, Střední Amerika. Vyberte si cokoli a nutně dojdete k závěru, že obraz světa, tak jak je předkládán veřejnosti, nemá s realitou společného téměř nic.
    Pravda o každém konkrétním problému je pohřbena pod nánosy vykonstruovaných lží. Z hlediska odražení hrozby demokracie představuje tato metoda skutečně podivuhodný úspěch, což je nesmírně zajímavé, protože byla uskutečňována v podmínkách svobody. V podmínkách totalitního státu je vynucena silou, v našem prostředí se tak však děje v podmínkách svobody. Pokud chceme porozumět naší vlastní společnosti, je třeba dobře tato fakta zvážit. Jsou nesmírně závažná – obzvláště pro ty, kterým není lhostejné, v jakém typu společnosti žijí.
    Kultura disentu
    Navzdory všem uvedeným skutečnostem kultura disentu přetrvala a od 60. let značně vyspěla. V 60. letech byl vývoj disidentské kultury velmi pomalý. Protesty proti válce v Indočíně vypukly teprve roky poté, co USA začaly shazovat bomby na Jižní Vietnam. Zpočátku se jednalo o omezené hnutí převážně studentů a mladých lidí. V 70. letech se situace změnila. Objevila se masová hnutí: ochrana životního prostředí, feministky, zákaz používání výzbroje s nukleárními hlavicemi a další. V 80. letech došlo k šíření podobných hnutí – obzvláště hnutí, vyjadřujících solidaritu s jinými částmi světa – v ještě větším měřítku, což je něčím velmi novým a důležitým v dějinách přinejmenším amerického disentu, pokud ne celosvětového.
    Účastníci těchto hnutí vyjadřovali nejenom protest, ale aktivně se angažovali – a někdy velmi přímo a s vlastním nasazením – při pomoci trpícím lidem v jiných částech světa. Mnohé se za poslední léta naučili a představují tak značný přínos pro nejširší vrstvy americké veřejnosti. Situace ve společnosti se změnila. Této skutečnosti si musí být výrazně vědom každý, kdo byl zapojen do tohoto typu aktivit po delší řadu let.
    Vím sám ze své zkušenosti, že o tématech, které dnes běžně probírám při svých projevech v nejreakčnějších částech USA, jako je střední Georgia, venkovské oblasti státu Kentucky apod., nebylo možné hovořit v dobách vrcholu mírového hnutí ani před mnohými z řad aktivistů mírového hnutí. Nyní lze o těchto věcech mluvit kdekoli. Lidé mohou souhlasit anebo nesouhlasit, přinejmenším ale chápou, o čem je řeč, a je zde určitá společná základna.
    Navzdory všem mediálním kampaním a veškerému úsilí o řízení myšlení a vytváření veřejného mínění jsou zde patrné příznaky civilizačního dopadu těchto aktivit a lidé si osvojují schopnost a vůli věci promýšlet do hloubky. Přibylo skepticizmu v nahlížení na státní moc a změnily se postoje veřejnosti k mnoha sporným otázkám.
    Tyto změny probíhají pomalu, nicméně jsou patrné a významné. Jinou otázkou je, je-li možné v souvislosti s pomalým tempem jejich prosazování docílit také výraznější změny toho, co se děje ve světě. Tento proces lze ilustrovat na jednom známém příkladu a tím je slavná diskriminace podle pohlaví.
    V 60. letech odpovídaly postoje mužů i žen k celé této problematice přibližně poměru mezi hodnotami ‚vojenské cti‘ a ‚nezdravými zábranami‘ vůči používání vojenské síly. Počátkem 60. let těmito nezdravými zábranami netrpěli muži ani ženy. Tomu odpovídaly i výsledky průzkumů veřejného mínění. Každý se domníval, že použití síly k potlačení skupin obyvatelstva vně USA je zcela oprávněné. Tento náhled se s postupem let změnil. Nezdravé zábrany se všeobecně rozmohly. Problém diskriminace podle pohlaví však také postupně narůstal a nyní je již velmi výrazný. Co se stalo? Došlo k vzniku přinejmenším částečně organizovaného lidového feministického hnutí.
    Organizování se přináší výsledky a jedním z nich je vědomí, že nejste se svými problémy sami a že i jiní se zabývají podobnými myšlenkami. Můžete tak posílit své názory a naučit se více o tom, co si myslíte a čemu věříte. Tato hnutí nejsou zdaleka tak formální jako v případě organizací s členskou základnou, jedná se spíše o jakousi náladu, jejíž součástí je interakce mezi jednotlivými účastníky.
    Mají však velmi pozoruhodné výsledky, které ohrožují samou podstatu demokracie: pokud lidé přestanou být pouhými pasivními diváky televizních sitkomů a začnou se tímto způsobem organizovat, mohou se jim začít v hlavách rodit všechny ty legrační myšlenky, jako jsou např. ony nezdravé zábrany vůči používání vojenské síly. Tomu je nutné zabránit, což se ale ještě nestalo.

  20. Svatopluk Beran říká:

    Přehlídka nepřátel
    Místo toho, abych se věnoval poslední válce, dovolte mi zabývat se válkou příští, protože někdy je lepší být připraven předem a ne pouze reagovat dodatečně. Spojené státy americké prodělávají v současné době velmi charakteristický vývoj. Nejedná se o první zemi na světě, která tímto vývojem prochází. Vnitřní sociální a ekonomické problémy narůstají a možná hrozí přerůst do rozměrů katastrofy. Nikdo nemá dostatečnou moc – ale ani záměr – vůbec něco proti této situaci podnikat. Podíváte-li se na vnitřní programy vládních administrativ v uplynulých 10 letech – a sem zahrnuji i demokratickou opozici – nenajdete žádné seriózní návrhy, jak řešit vážné problémy, ať už se jedná o zdravotní péči, vzdělání, bezdomovce, nezaměstnanost, kriminalitu a její vzestup, vězeňství anebo úpadek vnitřních městských čtvrtí. Tyto okruhy problémů, kterých jsme si všichni vědomi, se neustále zhoršují.
    Za pouhé 2 roky vykonávání prezidentského úřadu Georgem Bushem se za hranici chudoby dostaly další 3 miliony dětí, zadluženost země prudce stoupá, úroveň vzdělanosti se zhoršuje, skutečná hodnota mzdy většiny obyvatelstva poklesla zpět na úroveň konce 50. let a nikdo proti tomu nic nepodniká. Za takových okolností je nutné nějak zaměstnat pozornost splašeného stáda – pokud si tyto věci uvědomí, nemusí se mu to líbit, protože právě toto stádo tímto stavem věcí trpí. Ponechat stádo sledovat mistrovství ve fotbale anebo televizní sitkomy již nemusí být dostatečné, je nutné v něm vyburcovat strach z nepřítele.
    Ve 30. letech Hitler v Německu vyburcoval ve veřejnosti strach z Židů a Cikánů. Aby bylo možné se bránit, bylo nutné je zničit. Také my máme své metody.
    V průběhu posledních 10 let bylo každý rok anebo dva vykonstruováno nějaké obrovské nebezpečí, kterému bylo nutné se bránit. Celé dlouhé roky představovali toto nebezpeční Rusové. Před Rusy bylo možné bránit se vždy. Rusové jako nepřátelé však přestali být atraktivní a bylo stále těžší a těžší je takto veřejnosti předkládat, bylo tedy nutné evokovat nějaká nová monstra. Veřejnost ve skutečnosti velmi nespravedlivě kritizovala George Bushe za neschopnost definovat a formulovat, čemu se vlastně bráníme. To je velmi nespravedlivé. Až do zhruba poloviny 80. let to byla do nekonečna obehrávaná písnička: Rusové přicházejí.
    Tento vnější nepřítel však přestal být nebezpečný a prezident tedy musí předložit veřejnosti nepřítele nového, tak jako to v 80. letech provedl mediální aparát Reaganovy administrativy. A tak zde náhle vyvstalo nebezpečí mezinárodního terorismu, ilegálního dovozu drog, fanatických Arabů a Saddáma Husajna v roli nového Hitlera, který se chystá dobít celý svět. Strašidla přicházejí jedno za druhým.
    Vyděsíte obyvatelstvo, vystavíte ho teroru a zastrašíte ho tak, že se začne bát cestovat a bude jenom sedět doma a krčit se strachy. Potom můžete slavit skvělé vítězství nad grenadskou, panamskou, anebo nějakou jinou bezbrannou armádou některé ze zemí třetího světa, kterou můžete rozprášit ještě dříve, než se podíváte jejím směrem – to je přesně to, k čemu došlo. To přináší úlevu. Národ byl zachráněn v poslední minutě. Toto je jeden ze způsobů, jak lze zabránit splašenému stádu, aby si skutečně začalo všímat toho, co se v jeho okolí děje, jak rozptýlit jeho pozornost a jak ho účinně ovládat.
    Dalším monstrem, které nás ohrozí, bude s největší pravděpodobností Kuba. To si vynutí další pokračování ilegální hospodářské války a možná zde opět vyvstane mimořádného nebezpečí mezinárodního terorismu. Do nedávné doby byla největším činem mezinárodního terorismu Operace Mongoose administrativy prezidenta Kennedyho a po ní další akce, zaměřené proti Kubě. Jinak zde není nic ani vzdáleně souměřitelného – možná s výjimkou války proti Nicarague, pokud zde lze vůbec mluvit o terorismu. Světový soudní tribunál celou tuto záležitost klasifikoval za cosi více než agresi. Vše vždy začíná ideologickou přípravou, kterou je chimérické monstrum přivedeno k životu, a po ní následuje mediální kampaň, požadující jeho zničení. Do této akce se nelze pustit, hrozí-li zde nebezpečí ozbrojené obrany. To je příliš nebezpečné. Pokud jste si však jisti vítězstvím, lze nového nepřítele rozdrtit a opět si vydechnout úlevou.
    Výběr podnětů k manipulování veřejného mínění
    Toto vše se děje již nějakou dobu. V květnu roku 1986 vyšly paměti, které napsal propuštěný kubánský vězeň Armando Valladares. Rychle se staly senzací sdělovacích prostředků. Uvedu několik citací. Sdělovací prostředky popsaly jeho odhalení jako ‚vyčerpávající popis rozsáhlého systému věznění a týrání, kterým Castro trestá a likviduje politickou opozici‘. Bylo to ‚inspirativní a nezapomenutelné vylíčení‘ ‚brutálního vězeňského systému‘, ‚nelidských muk‘, (a) záznam státního násilí (pod vládou) dalšího z masových vrahů tohoto století, který – jak se z této knihy dovídáme – ‚vytvořil nový despotizmus, institucionalizoval fyzické násilí jako mechanizmus společenské kontroly‘ v ‚pekle s názvem Kuba, v níž (Valladares) žil‘.
    Toto bylo uvedeno v opakovaných recenzích časopisů Washington Post a New York Times. Castro zde byl líčen jako ‚diktátorský zabiják‘. Jeho zvěrstva zde byla popsána tak nezvratně, že ‚na tyranovu obranu se může postavit pouze ten nejlehkomyslnější a nejotrlejší západní intelektuál‘ (Washington Post). Uvědomme si, že se jedná o popis toho, co se stalo jednomu člověku. Předpokládejme, že je to vše pravda.
    Nevyptávejme se na podrobnosti o tom, co se dělo s člověkem, který tvrdí, že byl mučen. Při slavnostní ceremonii v Bílém domě při oslavě Dne lidských práv ho Roanald Reagan odměnil za jeho odvahu a vytrvalost, s níž snášel hrůzy a sadismus krvavého kubánského diktátora. Valladares byl poté jmenován zástupcem USA ve Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů, v němž se ihned postavil na podporu vlád El Salvadoru a Guatemaly, obviněných z provádění zvěrstev v ohromném masovém měřítku, které svou zrůdností předčily vše, co bylo uváděno o něm. Takto to zkrátka chodí.
    To se odehrálo v květnu roku 1986. Celá záležitost je velmi zajímavá a může vám napovědět leccos o metodách vytváření veřejného mínění. Ve stejném měsíci došlo k uvěznění a mučení zbývajících členů hnutí za lidská práva v El Salvadoru – vůdci hnutí byli pozabíjeni již dříve. Uvězněn a mučen byl také vůdce celé skupiny Herbert Anaya. Všichni byli eskortováni do vězení La Esperanza (naděje), kde i nadále vyvíjeli činnost pro obranu lidských práv. Byli to právníci, a tak i zde pokračovali ve shromažďování svědeckých výpovědí. Ve vězení bylo 432 vězňů.
    Tito právníci shromáždili podepsaná místopřísežná prohlášení, v nichž 430 vězňů pod přísahou vylíčilo způsoby mučení, které zde museli prodělat, včetně mučení elektrickým proudem a dalších zvěrstev – a také v jednom případě mučení majorem USA v uniformě, který zde byl dosti podrobně popsán. Jedná se o neobvykle jednoznačné, komplexní a pravděpodobně unikátní svědectví toho, co všechno se může v mučírně odehrávat.
    Tato 160 stran dlouhá zpráva, obsahující místopřísežná svědectví vězňů, byla propašována z vězení spolu s videozáznamem osob, vypovídajících ve vězení o postoupených mukách. Zpráva i s videozáznamem byla distribuovány aktivisty zdejší (Marin County) skupiny Interfaith Task Force. Národní tisk se odmítl celou záležitostí zabývat. Televizní stanice odmítly videozáznam uvést.
    O celé věci vyšel článek v místních novinách San Francisco Examiner a to bylo podle mého názoru vše. Nikdo jiný se tím dále nezabýval.
    V této době více než pouze několik ‚nejlehkomyslnějších a nejotrlejších západních intelektuálů‘ opakovalo fráze José Napoleóna Duarteho a Ronalda Reagana. Pro Herberta Anayau zde žádné projevy uznání nebyly. Nebyl na oslavě Dne lidských práv. Do žádné funkce nebyl jmenován. Byl propuštěn v rámci výměny uvězněných a poté zavražděn – zřejmě lidmi ze státních bezpečnostních složek, podporovaných USA. Na veřejnost prosáklo jen velmi málo informací.
    Masmédia nikdy nepoložila otázku, zda by odhalení ukrutností – namísto jejich utajování – mohlo jeho život zachránit. Tyto skutečnosti vám mohou napovědět mnohé o tom, jak funguje dobře zavedený systém vytváření veřejného mínění. Ve srovnání s tím, co zveřejnil Herbert Anaya v El Salvadoru, nevypadají paměti kubánského vězně ani jako zrnko hrachu, položené vedle vysoké hory. Zadaný úkol je však třeba splnit.
    Tím se blížíme k další válce. Domnívám se, že o kubánské straně mince toho ještě před dalším ozbrojeným zásahem uslyšíme víc.
    Věnujme ještě konečně několik poznámek zásahu poslednímu. Dovolte mi začít onou studií Univerzity státu Massachusetts, o které jsem již mluvil. Lze z ní vyvodit několik zajímavých závěrů. V rámci této studie byli lidé dotazováni, mají-li USA zasáhnout silou z důvodu zabránění ilegální okupace cizího území anebo při vážném porušování lidských práv. Dotázaní odpovídali v poměru zhruba dva ku jedné ve prospěch podobných zásahů. V případě ilegální okupace cizího území a v případě vážného porušování lidských práv bychom vojenskou sílu použít měli. Pokud by se USA touto radou řídily, už dávno bychom měli za sebou bombardování El Salvadoru, Guatemaly, Indonésie, Damašku, Tel Avivu, Kapského města, Turecka, Washingtonu a celé řady míst dalších.
    Ve všech těchto případech lze hovořit o ilegální okupaci, agresi a o vážném porušování lidských práv. Pokud jste seznámeni s fakty, vztahujícími se k těmto uvedeným příkladům, víte také velmi dobře, že ukrutnosti a agrese ze strany Saddáma Husajna spadají přesně do této kategorie, v níž však nepředstavují žádný extrém. Proč nikdo nepřijde k podobnému závěru? Důvodem je to, že ve skutečnosti nikdo nic neví. V dobře fungujícím systému mediálního vytváření veřejného mínění nikdo nebude ve skutečnosti vědět, co uvedením těchto příkladů sleduji. Pokud si s tím dáte práci, zjistíte, že tyto příklady přesně odpovídají vymezeným kategoriím.
    Vezměme si z těchto příkladů jeden, který začal hrozivě vyvstávat před zraky světové veřejnosti v době války v Perském zálivu. V únoru, přímo uprostřed probíhajících bombardování, vláda Libanonu vyzvala Izrael, aby uposlechl Rezoluci 425 Bezpečnostního výboru OSN, která požadovala jeho okamžitý a bezpodmínečný odchod z Libanonu. Tato rezoluce spatřila světlo světa v březnu roku 1978. Od těch dob byly vydány ještě další dvě dodatečné rezoluce, požadující také okamžitý a bezpodmínečný odchod Izraele z Libanonu. Izrael tyto rezoluce ignoruje, protože okupace má podporu USA. Jižní Libanon je po celou tuto dobu vystaven agresi a teroru. Byly zde vybudovány prostorné mučírny, v nichž se odehrávají děsivé věci. Jižní Libanon má funkci základny Izraele k útokům do dalších částí země.
    Od roku 1978, kdy došlo k okupaci Libanonu a kdy bylo zahájeno bombardování Beirutu, zde bylo zabito zhruba 20000 lidí, z nichž 80 procent představovaly oběti z řad civilního obyvatelstva. Byla zničena řada nemocnic a vypukl teror, drancování a loupení. Vše je v pořádku, protože se tak děje za podpory USA. To je pouze jeden případ. Sdělovacích prostředky mlčí a neexistuje zde žádná diskuse o tom, zda by se Izrael anebo USA měly podřídit Rezoluci 425 Bezpečnostního výboru OSN anebo některé z dalších rezolucí. Stejně tak nikdo nevolá po bombardování Tel Avivu, ačkoli by k němu podle dvou třetin obyvatelstva USA mělo dojít. Jedná se přeci o ilegální okupaci cizího území a o vážné porušování lidských práv. A to je pouze jeden případ.
    Jsou zde případy mnohem horší. Indonéská invaze Východního Timoru stála život 200000 lidí. To je však druhořadé. Invaze měla silnou podporu se strany USA a těší se jí v podobě diplomatické a vojenské pomoci i nadále. Takto bychom mohli pokračovat případ od případu.

  21. Svatopluk Beran říká:

    Chybí ještě jedna část, tu již mi ale systém neumožní předložit.

  22. Svatopluk Beran říká:

    Celý článek tedy zde.

    blisty.cz/2004/1/23/art16667.html

  23. Svatopluk Beran říká:

    Celý článek tedy zde.

    http://www.blisty.cz/2004/1/23/art16667.html

  24. Svatopluk Beran říká:

    Paní Humlová moc se omlouvám, ale na vaší odpověď panu Novotnému nemůže on reagovat. Překopíroval jsem totiž jeho článek, protože jeho vize je variantou i mého předpokladu. Jsem silně přesvědčen, že legální důvod který nyní pan president prosazuje není tím pravým důvodem a pouze zneužívá situaci. Pokud by to byl čestný člověk a neměl své vlastní ekonomické a hospodářské vize, které se neslučují se sociálními vizemi budoucí Evropy a obyvatel ČR, a jelikož věděl o tomto problému již dávno. Dávno by též hledal účinné a pádné nástroje pojištění prolomení Presidentských dekretů v Lisabonské Smlouvě. Je totiž presidentem naší republiky již druhé období a i před tím zastával naše nejvyšší politické a ekonomické posty. Já nevěřím panu Klausovi ani pozdravení. Jeho skutečné zájmy nenesou touhy většiny občanů této republiky. Jeho zájmy jsou zájmy samostatného světového neoliberála, který se hodí tak akorát do společenství vlastníků nadnárodních spolčeností, jako je například neformální skupina Bilderberg. http://www.barrandov.tv/47056-nejmocnejsi-lide-sveta

    Vystupování pana Postla znám a i historie naší země je mi z úrovně průměrného občana, doufám poměrně dobře známa. V nynějším světě má on na vyslovení svých myšlenkových názorů plné právo, druhá věc je jejich praktická a právní neuskutečnitelnost. I pro mne není lehké poslouchat jeho žvásty, tak ale jsou nastavena pravidla dnešního života, o která jsme v 89 roce usilovali.

  25. Zdeněk Gryc říká:

    Cui Bono ?

    Polemiky a obšírné vysvětlování a zejména pak zabíhání, poněkud matou současný stav podpisu Lisabonské smlouvy.
    Je dobré, položit několik otázek. Každý si na ně odpoví podle svých životních zkušeností a politického názoru, tedy rozdílně:
    Jaké hlasy, či opuštění sálu umožnily, po velkém klání, že se Klaus dostal poprvé jako prezident na Hrad?
    Která strana se tam dostala s ním?
    V jakém zájmu byl zvolen?
    S kým a proč se sešel Klausův poradce den před volbou?
    V jakém zájmu byl zvolen po velkém klání podruhé?
    Zvolení jeho protikandidáta, profesora Švejcara by totiž znamenalo, že Lisabonská smlouva by byla důstojně a bez ostudy podepsána. Podrobněji v projevu:

    Úloha eurokomisaře podle Jana Švejnara
    Datum: 14.10.2009 Jan Švejnar

    Hlavní myšlenky z projevu Jana Švejnara, který přednesl při představení kandidátů na eurokomisaře za Českou republiku v Poslanecké sněmovně dne 14.10. 2009.

  26. Humlova říká:

    Pane Beran,já jsem jen obyčejný člověk,to víte můj táta byl popraven nacisty za odbojobou činnost v rámci organizace ÚVOD – ústř.výbor odboje domácího,napojený přímo na Londýn.Za komunistů západní odboj nebyl ani uznávaný a tak jsem byla ráda,když v roce 1998 prezident podepsal dohodu s Němci,kde opravdu bylo vše do detailu promyšleno a myslela jsem,že další generace už to budou respektovat.Ale ono to není pravda,ten náš vzájemný vtah je složitý a bude to trvat asi více generací,než se to srovná.Já spíš obdivuji,kde berete ten přehlůed,také si to přečtu,a hlavně ten čas.Já se do debaty zapojila zatím poprvé,ale zajímá mě vše.Máte pravdu,dnes může svoje nesmysle vykládat i pan Posselt,tak je to nastaveno a snad je to dobře.Ať se lidé naučí přemýšlet a v té změti názorů,co člověk se v novinách dočte,je třeba se orientovat,přemýšlet a udělat si vlastní názor.Děkuji Vám.

  27. Tomáš V. říká:

    Podle mě tady nejde o to řešit nějakou vnitřní motivaci pana Klause. To je jeho věc. On ale dostal se svojí funkcí nějaké pravomoce. Ta funkce však nespočívá v naplňování většinového mínění. Tím by se stal jakýmsi personifikovaným referendem. Smysl jeho funkce je jiný. Má mít moc zastavit něco, co prošlo všemi předchozími stupni, čímž je jakousi pojistkou. Potom je důležité to, že bychom měli jeho rozhodnutí respektovat (ať už jsme příznivci nebo odpůrci). Hanit svého vlastního prezidenta je snad už překročení veškeré míry. Nota bene když ho vydírá celá Evropa a když ho mnozí označují za téměř teroristu útočícího na zájmy všech občanů Evropy. Pod pojmem demokracie si dnes každý představuje jen to, že když se mu něco nelíbí, může začít řvát a kopat kolem sebe. Jasně, proč neudělat další defenestraci, rovnou prezidentskou. Chlapci z EU by si rádi stoupli s halapartnami pod Hrad.

    P.S.: Pane Berane, pokud neumíte argumentovat z vlastní hlavy, tak raději posílejte jen odkazy, protože tímhle ten blog poměrně zahlcujete. Já Chomského dobře znám. To, že je to člověk celosvětově proslulý však neznamená, že se s ním všichni ostatní vědci ztotožňují. Víte, když jsem začal studovat žurnalistiku, tak jsem naprosto užasl tím, co všechno nabízí. A to všechno bych chtěl jednou využít k tomu, abych mohl sloužit lidem. Svůj vzor jsem viděl v Čapkovi. Chtěl jsem bojovat slovem za lepší svět. Je to naivní a utopická představa. Ale pořád v to nějakým způsobem věřím. I když je v dnešní době novinář někdo, kdo nemá příliš úcty ani respektu. Je mnoho lidí jako vy, kteří budou na všechno nadávat a považovat vše za špatné. Ale vše není špatné. Jsou dobří politici, dobří novináři, dobří právníci, dobří učitelé… Ale právě jejich úsilí je degradováno těmi, kteří vše jen odsuzují.

  28. Já. říká:

    Tomáši dík.

  29. Dominik Debef říká:

    Stále si myslím si, že není fér zdržovat zbytek Evropy kvůli rozdílným národním zájmům Česka (pouze). Pokud jsou naše národní zájmy s EU neslučitelné, nemáme v ní co dělat. A podpis by nás opravdu ohrozil.

    S.B.: po vašich příspěvcích si myslím, že Klaus NESMÍ podepsat!

    Ad Posselt: na co hraje? kdyby chtěl zpět majetky, bude držet hubu a doufat, že Klaus poděpíše a nebude strašit lidi a podporovat Klause!!!! Takže co chce?? Asi aby jsme z EU vypadli.

  30. Ne já říká:

    Rudolf Polanecký wrote :

    Socialista a europoslanec Jo Leinen, člen v právě uplynulých německých volbách těžce poražené SPD, volá na půdě europarlamentu po sesazení Václav Klause z postu českého prezidenta.

    Důvodem je Lisabonská smlouva, přesněji prozatím neukončená ratifikace této přemalované euroústavy. O tom, jak je tento dokument „demokraticky“ prosazován byly už popsány stohy papíru a gigabity elektronického prostoru. Přesto malé opakování nezaškodí.

    Euroústava narazila nejprve v referendu ve Francii, ale to Bruselu ještě nevadilo a pokračovalo se v jízdě. Teprve další referendová havárie v Nizozemí přinutila Brusel opilého řidiče konečně zastavit. Přemýšlelo se co dál s havarovaným vozem a pak se na to přišlo.

    Pošramocená karoserie byla vyspravena samolepkami, celé auto přestříkáno na jinou barvu a vůz se pojmenoval Lisabonská smlouva. Vše jinak zůstalo při starém. Stejně opilý řidič, brzdy v havarijním stavu a nefungující světla. Aby náhodou nedošlo k další havárii, byla po cestě odstraněna všechna možná nebezpečí. Kromě Irska. Tamní zákony přikazují, že cesta musí být osazena značkami.

    A ejhle, opilec opět nezvládl řízení a do jediné značky široko daleko se strefil. Co na to Brusel? Nic se nestalo, jede se dál. Zbytku, kudy vůz ještě neprojel začalo být vyhrožováno. Vůz s opilcem za volantem už projel tolika státy, musí bez havárie projet i u vás, jinak uvidíte. Jízda v Irsku byla anulována a na druhý pokus se už podařilo bez havárie projet.

    Poslední zemí jsme zůstali my. Je nám všemožně vyhrožováno ze všech možných i nemožných stran. Prezident, který vidí nebezpečí prolomení Benešových dekretů si klade podmínku, aby byla Lisabonská smlouva doplněna dvěma větami, které budou znamenat smluvní garanci, nikoli jen nějaké šidítko v podobě politické deklarace, která nemá právnicky u soudu ani cenu papíru na němž je napsána.

    Klaus je kverulant, musí podepsat, zbavte se Klause, zaznívají od představitelů EU čím dál hysteričtější výzvy svědčící o rostoucí nervozitě a odhalující pravou tvář demokracie v podání EU. Jsi náš jen když souhlasíš, jsi-li v opozici, je nutno tě zadupat do země.

    Předseda Evropské komise José Manuel Barroso je přesvědčen, že evropský prezident, byť se funkce bude jmenovat trochu jinak bude „krotit kverulanty a la Klaus“ a stejně tak jednotlivé státy a jejich lídry, pokud budou sledovat své vlastní zájmy. Sbohem státy Evropy, které máte tisíciletou historii. Teď se vše musí podřídit jen Bruselu a konat v jeho zájmu, i kdyby to členským státům kdovíjak uškodilo.

    Jo Leinen je zarputilým nepřítelem Václava Klause. Nevynechá jedinou možnost, kdy může na hlavu našeho státu zaútočit. Podle nedělních Timesů je snahou Francie a Německa odvolání našeho prezidenta z úřadu, protože blokuje cestu k hvězdnatým zítřkům Francouzskoněmecké unie.

    Kde vůbec berou němečtí a francoužští politici tu drzost radit jinému státu, že má odvolat svého prezidenta? To není kritika, kterou je jistě možno použít vždy a nikdo na světě není nekritizovatelný. Pokud je někdo nekritizovatelný, znamená to, že je něco v hlubokém nepořádku.

    Kritika ano, proti té člověk nemůže nic principiálně namítat, ale proti nemístnému zasahování do svrchovanosti našeho státu, čímž výzvy k sesazení prezidenta jsou, je nutno se vehementně bránit všemi možnými prostředky.

    Když už dočasný premiér Fischer náhle vyrostl a proměnil se z úředníka, který má jen překlenout vládu do dalších voleb v politickou osobu, pak by se měl z titulu své byť i jen dočasné funkce vážně ohradit proti různým výzvám a výrokům.

    Není překvapivé, že nejvíc po hlavě prezidenta České republiky volá jeho úhlavní nepřítel Jo Leinen. Podle Českého rozhlasu řekl, že Klausův požadavek na výjimku z Listiny práv EU je nutno odmítnout a pokud nebude i potom chtít podepsat, okamžitě jej sesadit.

    Tohle je ta EU, která sama sebe považuje za vrchol demokracie. Nepřitakávající hlas musí být umlčen, odstraněn, zadupán. Vše bude řídit především Francie s Německem, ostatní budou skákat tak, jak tyto dva státy budou pískat. Napoleon a Hitler by měli radost. Přichází čtvrtá říše.

    Před pár dny navštívil předsedu Ústavního soudu Rychetského německý velvyslanec. Prý se jen přeptal jak dlouho bude trvat, než se bude o Lisabonské smlouvě jednat. Pravděpoobně šlo ale o víc. Při první stížnosti proti několika bodům Lisabonské smlouvy trvalo Ústavnímu soudu sedm měsíců, než tuto záležitost prozkoumal.

    Stížnost na celou Lisabonskou smlouvu, která čítá okolo šesti set stran nesrozumitelného textu je brána Ústavním soudem takovým tempem, že je to až podezřelé. Od podání stížnosti včetně senátory ohlášeného dodatku ke stížnosti bude trvat jen 27 dní. Od lhůty, do které se mají vyjádřit zainteresované strany stačí Pavlu Rychetskému na prozkoumání pouhých osm dní. Superman v taláru!

    Okamžitě se mi vybavil citát učitele národů Jana Ámose Komenského: „Veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest.“ Spíše je to tak, že Ústavní soud už měl rozsudek přichystán předem (možná návštěvou německého vylvyslance) a teď jen naoko hraje, jak se stížností zabývá. Tomáš Langášek, generální sekretář Ústavního soudu k výtce novinářů, že se předseda soudu bude stížnost zabývat jen osm dní sdělil: „Počítáte špatně. Musíte započítat ještě sedm měsíců, které soud věnoval Lisabonské smlouvě v loňském roce.“ Ano, ale jen pár bodům, nikoli celé Lisabonské smlouvě. Možná jsem předem přecitlivělý, ale zdá se mi, že se od Ústavního soudu nese nelibý zápach.

    Vraťme se do europarlamentu. Jo Leinen při včerejším jednání veřejně o Václavu Klausovi prohlásil: „Pokud by odmítl podepsat po kladném rozhodnutí českého ústavního soudu, měly by ostatní ústavní instituce proti němu zahájit proces impeachmentu. … Klausův požadavek na dodatek… je jen dalším krokem Pražského hradu pro svévolné narušení procesu ratifikace Lisabonské smlouvy.“

    Výborně, takže europarlament už rozhoduje, zda máme svého prezidenta sesadit za něco, co se Bruselu nelíbí? Totalita jak vyšitá, a to říkám s plným vědomím člověka, který zažil předchozí režim na vlastní kůži. Pryč s každým, kdo si dovolí říct něco proti Bruselu. Jak dlouho bude trvat, než se začne za opačný názor zavírat?

    Kam Evropská unie kráčí? Podávali jsme přihlášku do spolku spolupracujících svrchovaných států bez vnitřních hranic a celních bariér. Spolek států směřuje k uměle vytvořenému totalitnímu superstátu, v němž si je někdo rovnější a kde se smí jen souhlasit. Taková EU se mi přestává líbit a teď je na každém člověku, zda se bude snažit EU změnit nebo jen ohne hřbet. Zatím můžeme být rádi, že jsme sesazení prezidenta nedostali z Moskvy, pardon, Bruselu příkazem.

  31. Svatopluk Beran říká:

    Pane Tomáši V., plně souhlasím s vámi v tom, že když je někdo světově proslulý neznamená to to, že se s ním všichni musí ztotožňit. Nesouhlasím s vámi v tom, že mainstreamová media nejsou vedená jejich vlastníky v tom jak výše uvádí a na historických důkazech popisuje pan Chomský. Plně s vámi souhlasím s tím, že na světě existuje a vždy bude existovat spousta velice schopných lidí ve všech oborech. Jenom jako malý důkaz mainstreamová novinářské manipulace, v našem, možná nejčtenějším deníku M. F. DNES. z 19.10. 2009. Jedná se o sešit B – BYZNYS SPECIÁL, strana B6. Celá stránka pojednává o jedné věci a to, co si o politice myslí a píší studenti. Středně velký nadpis uprostřed na nejvyšším vrcholu zní – STUDENTI PÍŠÍ NOVINY. Vlevo menším, ale výrazně červeným písmem, otázka. JAK ČEŠI VLÁDNOU? Dále následuje ústřední fotografie celé této stránky, pod níž je malým, ale tučným písmem osazená otázka – SPŘÁDAJÍ INTRIKY? A pod tím je již naprosto mohutný a i pro slepce hmatatelný nadpis – REALITY SHOW PARLAMENT. Zbývá jen dodat co je na fotografii. Ústředním bodem je vychytralý výraz pana Ratha, jemuž zleva sekunduje pan Paroubek, zprava pak v kruhu další poslanci ČSSD, pana Svobodu a Tejce nevjímaje. Odpověď pro většinu čtenářů, kteří si nebudou všech osm článků a odpovědí studentů na celé stránce podrobně číst a jichž bude většina, je naprosto jasná. Otázky a tématika je výrazně dána, nepřehlédnutelná fotografie pak dává těm, kteří se dostali až k této stránce jasnou nápovědu i odpověď kdo je škůdcem české politiky.
    .
    Pokud jste si přečetl všechny moje příspěvky na těchto blozích, jistě jste si nemohl nepovšimnout, že neodsuzuji vše a že mám svůj názor, (který se ovšem nelíbí každému) a jenž pro zvěrohodnění dokládám, proběhlými historickými fakty, abych nemusel používat váš – novinářský způsob prezentace skutečností – O TOM NEBUDEM DISKUTOVAT. Já si pod pojmem demokracie představuji hlavně seriozní a objektivní přísun pravdivých informací tak, abych nemusel při své práci a při možnosti svobodně volit kterou teď máme, neustále kontrolovat pravdivost a objektivitu mainstreamových medií, či si snad dokonce muset zakládat své vlastní informační webové kanály.
    .
    Dále si též nemyslím, že by měl pan president dopadnout na halapartny EU. Ale jsem silně přesvědčen, že kdybychom umožnili dopad určitých osob naší presidentské kanceláře panem Weiglem počínaje, do Jeleního Příkopu tak, aby hezky a bez zranění sklouzly. Možná by potom a jednou pro vždy odradil ostatní občany od dalšího a dalšího prodlužování doby vládnutí a zneužívání imunity, jednou osobou. Mám dojem, že v nejvyšších vládních funkcích sloužil svému lidu, už jen Fidel Castro. Dále bych rád podotkl, že pan profesor by si jako hlavní ekonom, či hlava státu v zemích na západ od nás, neškrtl. Důkazem toho je postoj převážné většiny nynějších tamních vládních představitelů k jeho osobě. Zodpovědnost za to, že může tento výrobce možnosti tunelování a rozkrádání státního majetku vůbec působit nesou bývalí komunisti a to hlavně z důvodu, že občané nebyli vůbec připraveni na státní chod soukromého sektoru. Vy a ti co ho zbožňují víte proč jdete za ním, zbytek obyvatel který s ním sympatizuje, nikdy nezažil chod skutečné demokracie a tržní ekonomiky a tak jsou přesvědčeni o tom, že nic hodnotnějšího a morálnějšího nemůže na této planetě existovat, jelikož neměli možnost prožitého srovnání.
    .
    Na váš názor, že
    .
    Podle mě tady nejde o to řešit nějakou vnitřní motivaci pana Klause. To je jeho věc. On ale dostal se svojí funkcí nějaké pravomoce. Ta funkce však nespočívá v naplňování většinového mínění. Tím by se stal jakýmsi personifikovaným referendem. Smysl jeho funkce je jiný. Má mít moc zastavit něco, co prošlo všemi předchozími stupni, čímž je jakousi pojistkou.
    .

    Já odpovídán, že je rozhodující dát hlavní důraz na vnitřní motivaci pana presidenta, protože vaše i představa presidenta o pravomocích rozhodování presidenta, spočívá v tomto případě pouze na jeho proti ústavních pokusech o tuto skutečnost. Podle článku 63, odst. (1) Prezident republiky písm. b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy (…)
    Čl. 63 má však i další odstavce:
    (3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
    (4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.
    Jinými slovy, v článku 63 se jedná o tzv. kontrasignované kompetence. A teď pozor, to je základní nepochopení prezidentových boys. Je-li za rozhodnutí prezidenta odpovědna vláda, pak to znamená, že vláda také rozhoduje a prezident pouze formálně plní její přání. Pokud si někdo myslí, že ústava nechává rozhodovat neodpovědného prezidenta, ačkoliv primérním účelem ústav je omezovat moc ústavních hráčů, nemá cenu s ním diskutovat.
    Na doplnění uvádím citát z knihy prof. Vladimíra Klokočky Ústavní systémy evropských států:
     „Ve vztahu prezidenta republiky k vládě jde o nechuť pochopit, že vazbou aktů hlavy státu na nezbytný souhlas a spolupodpis premiéra a odpovědného ministra je prezident zproštěn své odpovědnosti před parlamentem a že naopak vláda, jež tuto odpovědnost přejímá, musí trvat na tom, aby akt hlavy státu, za nějž sama odpovídá, také její vlastní stanovisko vyjadřoval.
     Primát ve vztahu prezidenta a vlády patří nepochybně vládě všude tam, kde rozhodnutí formálně označované jako rozhodnutí prezidenta republiky vyžaduje souhlasu vlády (což je velká většina). V těchto záležitostech neasistuje vláda prezidentovi, ale prezident vládě.“
    Pokud prezident Klaus varuje, že nepodepíše LS, a klade si podmínky, hrubě porušuje svoje ústavní kompetence. Poznamenejme, že je tristní, že si to vláda nechá líbit a s prezidentem jedná. Měla jeho požadavky rázně odmítnout. To je značný mocenský posun v ústavním systému, který bude mít v budoucnosti neblahé důsledky.
    .
    Mezinárodní mnohostranné smlouvy se přijímají podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu, 15/1988 Sb.
    Čl.18
    Závazek nemařit předmět a účel smlouvy před jejím vstupem v platnost
    Stát je povinen zdržet se jednání, které by mohlo mařit předmět a účel smlouvy, jestliže:
     a) podepsal smlouvu nebo vyměnil listiny tvořící smlouvu s výhradou ratifikace, přijetí nebo schválení, dokud jasně neprojevil úmysl, že se nehodlá stát její smluvní stranou; nebo
     b) v období, které předchází vstupu smlouvy v platnost, vyjádřil svůj souhlas s tím, že bude vázán smlouvou, a to za podmínky, že vstup smlouvy v platnost není nepřiměřeně oddalován.
    Jak je vidět, úmluva předpokládá, že se státy neohlížejí na ostatní, ale snaží se závazek, který přijaly podpisem smlouvy, naplnit ratifikačním procesem. Jedině v případě, že se rozhodnou od smlouvy odstoupit, nemají povinnost „nemařit předmět a účel smlouvy“. Tvrzení, že smlouva je „mrtvá“, kritika Lisabonské smlouvy, podpora prezidenta Klause irským odmítačům smlouvy, jeho projev v Evropském parlamentu, jeho podpora euroskeptickým stranám atd. je proto v rozporu se závazkem vyplývajícím z Vídeňské úmluvy.

    Zajímavé je, že evropskou ústavní smlouvu podepisoval za ČR Václav Klaus. Přebíral tím ale také podle Vídeňské úmluvy závazek, aby se v dobré víře snažil o její v uvedení život. Čtenář nechť posoudí, jak to dělá.

    Pokusme se si představit, že máte skutečně touhu sloužit lidem, svůj vzor vidíte v Čapkovi a slovem chcete bojovat za lepší svět. Já se snažím též bojovat za lepší svět a i přes svůj věk, 55 let, si též stále myslím že to není utopistická představa. Takže si zkusme třeba představit, že jste novinář, který je svědkem scény, která se udála v Jihlavě. Kdy při náhodné procházce se svými dětmi po náměstí tohoto města, uvidíte jak náměstek primátora Jihlavy pan Radek Vovsík při náhodné procházce se svými dětmi, v naší nynější demokratické a svobodné vlasti zneužívá své postavení vlivného městského úředníka a volá z vlivu své moci, na petiční stánek iniciativy Ne Základnám policii, a to jenom proto, aby se takto svým zásahem pokusil znemožnit, jedno z nejzákladnějších práv občanů této země a to práva petičního. Důvodem pro jeho nezákonný postup je rozdílný názor mezi touto občanskou iniciativou a názorem jeho politické strany. Co myslíte, zvládl by jste to? Zvládl by jste napsat a vyjádřit se k tomu co zaručuje právo petiční našim občanům?
    .
    Je možné že bychom mohli od vás čekat ve vaší budoucí práci tento příklad novinářské prezentace, potřebné pro blaho lidí oproti těm mocným?
    .
    Toto je plagiát.
    .
    Novinářská práce, jejímž cílem je pohnat k odpovědnosti mocné a vlivné osoby byla dosud životně důležitou součástí amerického demokratického života, zejména v těch případech, kdy deníky vydělávaly dostatečné množství peněz a kdy jejich majitelé byli dostatečně společensky uvědomělí, aby financovali velký počet novinářů. Tento druh novinářské práce je nyní ohrožen, stejně jako ekonomická základna tisku, založená na výdělcích z reklamy píší Leonard Downie a Michael Schudson v deníku Guardian v článku, který původně vyšel v americkém deníku Washington Post.
    Americká společnost musí nyní přijmout kolektivní odpovědnost za aktivní podporu novinářské práce – obdobně, jak to společnost dělá, za daleko větší peníze, v oblasti veřejného školství, zdravotnictví, vědeckého pokroku a záchrany kulturních památek, kombinací filantropie, dotací a vládní politiky. Je nesmírně důležité zachovat nezávislost, originalitu a důvěryhodnost novinářské práce, bez ohledu na to, zda přináší profit, a bez ohledu na médium, v němž je zveřejňována.
    Denní tisk bude mít od nynějška podstatně menší počet novinářů a bude hrát podstatně menší roli ve společnosti. Zároveň však vznikly na internetu nové metody novinářské práce, které umožňují rekonstrukci amerického žurnalismu.
    Novináři, kteří odešli z denního tisku, založili v mnoha městech místní internetové zpravodajské servery. Jiní novináři založili nevýdělečné místní investigativní projekty a komunitní zpravodajství na blízkých univerzitách. Vznikají také celostátní nevýdělečné investigativní organizace. Jiní novináři spolupracují s místními komunitami na vytváření zpravodajských blogů pro místní čtvrtě. Denní tisk samotný spolupracuje s dalšími novinářskými organizacemi, včetně bloggerů, a tím doplňuje práci svého stále menšího počtu reportérů.
    Tento vznikající novinářský ekosystém, v němž je shromažďování a distribuce zpravodajství daleko roztříštěnější než dosud, má obrovský potenciál. Ale dosud je tento ekosystém velmi nepevný. Novinářská práce, která dokáže pohnat mocné k odpovědnosti, vyžaduje velké finanční zdroje, silné profesionální vedení a spolehlivou finanční podporu. V současnosti se už nedá očekávat, že trh takové zázemí dennímu tisku poskytne.
    Komunity by neměly dál spoléhat na rozkládající se denní tisk a měly by si vytvořit širokou škálu nejrůznějších zpravodajských zdrojů. Její součástí musí být komerční i neziskové zpravodajské instituce, které spolu budou soutěžit i spolupracovat. Tradiční novinářské formy musejí být přizpůsobeny multimédiím a interaktivním schopnostem digitální komunikace. Ve zprávě, která vznikla na novinářské škole na Columbia University, The Reconstruction of American Journalism (Rekonstrukce americké novinářské práce) navrhujeme celou řadu veřejných způsobů podpory tohoto zpravodajství.
     Daňové úřady a parlament by měly vyjasnit daňové předpisy a měly by explicitně umožnit novým či už existujícím místním novinářským institucím, aby fungovaly jako neziskové organizace a směly přijímat finanční dary, odečitatelné od daní, stejně jako příjem z reklamy a další příjem.
     Filantropové a nadace musejí podstatnou měrou zvýšit podporu místní novinářské práce – na komerční i nekomerční úrovni – do takové míry, do jaké podporují kulturu a vzdělávací instituce
     Rozhlas i televize veřejné služby by měly být podstatnou měrou reorientovány, aby každé místní komunitě poskytovaly podstatné místní zpravodajství.

     Univerzity by se měly stát institucionálními zdroji zpravodajství, které dokáže pohnat mocné k odpovědnosti. Mělo by se využívat vedení známých novinářských škol, jejichž učitelé i studentští novináři píší pro místní zpravodajské servery a investigativní servery.
     Rada pro elektronická média by měla vytvořit celostátní fond pro místní zpravodajské servery. Finance pro něj by se získávaly z daní uvalených na uživatele telefonních společností, na držitele vysílacích licencí a na poskytovatele internetových služeb. Nezávislé státní rady pro místní zpravodajství by měly pořádat soutěže, v jejichž rámci by se udělovaly granty místním zpravodajských institucím za inovativní novinářskou práci.
     Vlády, neziskové organizace i novináři musejí zvýšit přístupnost a užitečnost veřejných informací, které shromažďují vládní úřady. Je nutno je s využíváním digitálních nástrojů analyzovat a využívat pro novinářskou práci.
    Jsou to rozumné a realizovatelné cíle. Vyžadují jen rozhodnost při novinářské práci, při filantropii, v oblasti terciárního vzdělávání, ve vládních strukturách i v celé společnosti, aby byla pro budoucnost zajištěna kvalitní novinářská práce.

    http://www.guardian.co.uk/commentisfree/cifamerica/2009/oct/19/newspapers-media-journalism-future-local

  32. Svatopluk Beran říká:

    Pro já.

    Euroústava narazila nejprve v referendu ve Francii, ale to Bruselu ještě nevadilo a pokračovalo se v jízdě. Teprve další referendová havárie v Nizozemí přinutila Brusel opilého řidiče konečně zastavit. Přemýšlelo se co dál s havarovaným vozem a pak se na to přišlo.

    Pošramocená karoserie byla vyspravena samolepkami, celé auto přestříkáno na jinou barvu a vůz se pojmenoval Lisabonská smlouva. Vše jinak zůstalo při starém. Stejně opilý řidič, brzdy v havarijním stavu a nefungující světla. Aby náhodou nedošlo k další havárii, byla po cestě odstraněna všechna možná nebezpečí. Kromě Irska. Tamní zákony přikazují, že cesta musí být osazena značkami.

    A ejhle, opilec opět nezvládl řízení a do jediné značky široko daleko se strefil. Co na to Brusel? Nic se nestalo, jede se dál. Zbytku, kudy vůz ještě neprojel začalo být vyhrožováno. Vůz s opilcem za volantem už projel tolika státy, musí bez havárie projet i u vás, jinak uvidíte. Jízda v Irsku byla anulována a na druhý pokus se už podařilo bez havárie projet.

    To je jistě nejen váš, socialisty Jo Leinena i jiných občanů oprávněný názor. Ale, že bych si představoval Čínu, Rusko, USA, Brazílii či Indii jako autíčka s pošramocenou koroserii, vyspravenými samolepkami a řizenými opilími řidiči, to bych netvrdil. Pokud to tak ale doopravdy je, je jasné kolik práce je potřeba na těchto hlavních tahounech naší planety ještě udělat. Pravdou je, že vznikaly dlohodobě a na podkladě brutálního násilí. Jsem přesvědčen o tom, že touto cestou Evropa již nikdy nepůjde a že je předechozím vyjmenovaným supervelmocím společná EU minimálně vyrovnaným konkurentem, nenechá se od nich ekonomicky položit a dokáže se dostat dál, tak aby z toho měl víc než životní jistotu každý, kdo v této společnosti bude chtít poctivě pracovat.

  33. Svatopluk Beran říká:

    Pane Tomáši V. domníváte se že následný článek popisuje manipulaci ve zpravodajstvích a nebo, že je vědecky dokázáno, že tato již neexistuje a nemá vliv na občany naší republiky.
    .
    Byli jste proti radaru? Pak neexistujete! Nebo nejste Češi!

    Lubomír Man – 21.10.2009

    Všiml jsem si toho už několikrát. Mladí televizní moderátoři (starší už asi v téhle zemi vymřeli), zpovídají znalce americké politiky a ptájí se jich, jak se americká vláda vyrovná s tím, jak jsou teď Češi zklamáni ze skutečnosti, že na jejich území nebude stát americký radar. Pokaždé se mnou tahle otázka trhne. Jsem totiž taky Čech (aspoň jsem si to až do zcela nedávné doby myslel), zklamaný sice z tisíce věcí, ale v žádném případě ne z toho, že US Army nebude z našeho území svítit radarově do půlky světa. Ale dobrá, možná nemám na Čecha ty parametry, jak si je onen moderátor (naposledy redaktor Borek v programu Dobré ráno ve středu 21.října), představuje, říkám si, ale pak to se mnou trhne podruhé. Počkat, ale vždyť já nebyl se svým protiradarovým názorem nikdy osamocený, proti bílé kouli bylo u nás dlouhodobě vždycky 65 až 70 procent našich lidí — a pokud jsou tedy Češi ze zmařené naděje na radar zklamáni, jak redaktor Borek a další jeho kolegové a kolegyně vytrvale uvádějí, plynou z toho dvě možnosti: Buď berou za Čechy jen těch 35 až 30 procent našich občanů, kterým US radar nikdy nevadil — a my ostatní — vysoce většinově protiradoví — pro ně prostě neexistujeme, anebo — a to je snad ještě krutější, nás vykrojili z národního těla jako cosi nečistého, co v tom těle nemá co pohledávat. Nejsme zřejmě — z jejich hlediska — plnohodnotní, a proto do pojmu Češi nemůžeme být jak v přítomnosti tak i v budoucnu zahrnováni. Je to jasné — je nás sice hodně, daleko víc, než těch druhých, ale houby nám to pomůže — nemáme na Čechy požadovanou kvalitu. A zbývá tak zřejmě vyřešit už jen administrativní problém: jestli o tom vyřazení z českého živlu dostaneme i nějakou bumážku, anebo se to nechá jen tak nadivoko, jak je to teď?
    V nacistickém Německu měli na tohle vyloučení z národa norimberské zákony. Nezdá se vám, že máme v tomhle směru — aspoň názorově — docela slušně nakročeno?
    Další články autora O autorovi

  34. Svatopluk Beran říká:

    22.10.2009
    (Ne)pravděpodobná historie jednoho osočení
    Jak média destabilizují českou společnost
    Jaroslav Bašta

    Pokud máte zájem o další porovnání co vás učí ve škole a čemu vy věříte, se skutečností předkládám další srovníní s tím co tvrdí vaši učitelé i vámi jmenovaní vědci a jaká je přítomnost, kterou vy odmítáte vidět i přiznat.

    http://www.blisty.cz/2009/10/22/art49523.html

  35. Tomáš V. říká:

    Za prvé budu citovat sám sebe: „Teorie neřízené střely, kdy jsou mediální obsahy recipienty téměř bezvýhradně přijímány, je dávno překonaná.“ Po třetí říkám, že je to prokázané. Některé věci vygooglovat nejdou – člověk musí otevřít odbornou literaturu (možná vám to sem opíšu – ve vašem stylu). Jestli tady demagogicky říkáte, že má smysl zpochybňovat něco, co je vědecky dokázané, tak nevím, kam tím míříte. Prostě to tak je. Je to jako kdybych studoval matematiku a vy chtěl diskutovat o výsledku rovnice s jedním řešením.
    Nevím jak na ostatních, ale na mé škole je mnoho učitelů různých postojů. Žádný univerzální názor tu nepanuje. Také podotýkám, že jen slepě nepřijímám cizí myšlenky, ale formuluji si své názory sám na základě toho, co se z různých zdrojů dovídám (ano, podotýkám různých, protože nemám žádně Britské list, které bych bral za alfu a omegu svého poznání). Čtu filozofické texty, sociologické, mediální, komunikační, sémiotické, náboženské, literární, čtu beletrii světovou i zahraniční, studuji filmovou vědu, dívám se na nespočet filmů, dívám se na televizní pořady, čtu různá média od bulváru přes seriozní, od marginálních typu A2 přes mainstreamová… a milion dalších věcí. Vy mě vůbec neznáte. Jak si vůbec dovolujete tvrdit, že něco odmítám vidět a přiznat. Co jste jako zač? Jste snad Bůh, který vidí dokonalou pravdu nebo nějaký nadčlověk, který byl osvícený vidinou absolutního poznání nebo co? Na co si to hrajete? Co mě máte co soudit, když ani neumíte nic jiného, než zkopírovat článek z Britských listů.

  36. Svatopluk Beran říká:

    Domluvíme se a ujasníme si co kdo z nás tvrdí. Vy za prvé tvrdíte, pokud jsem to správně pochopil, že je vědecky dokázané, že moc médií není zdaleka tak velká, jak mnozí v počátcích mediálních teoriích předpokládali a že se tomhle nemusí diskutovat, protože je to vědecky dokázané. Za druhé, že dělám z lidí blbce a že pokud si přečtu úvod do teorie masové komunikace od McQuaila nebo Úvod do teorie médií od Burtona a Jiráka budu mít jasno jako vy. Je to tak?

    Já tvrdím, že moc mainstreamových medií je to nejhorší co nyní v demokratických státech existuje a že se vědomě a plánovitě snaží o dezinformace občanů, ku prospěchu omezeného počtu lidí. A že nemůže existovat vědecký důkaz o této vaší pravdě, a to z hlediska fyzické nezměřitelnosti těchto skutečností. Tvrdím že vy nemůžete předložit žádný věrohodný důkaz. To co vy tak můžete asi předložit jako důkaz – vědecky dokázaného o tom – (že media nemanipulují z občany) – jsou pouze pseudovědecké traktáty, počítající z lidskou hloupostí.
    .
    Toto je také zajímavé a je to i s českými titulky.
    .
    http://www.overstream.net/view.php?oid=rsaftau2usio
    .
    Též jsem se domníval, že mi dokážete napsat krátký investigativní článek o (zkratu) našeho pana prvního náměstka primátora Jihlavy, při jeho udání petičního stánku Ne Základnám, policii. Za komunistů něktří občané udávali celkem často. Dnes už se to není až tak běžné. Možná by jste ho dokázal svým článkem aspoň dotlačit k omluvě. Teď když už určitě ví, že to byla od ODS a kozervativců Buschovi strany pouze žumpa na daňové poplatníky.

  37. Tomáš V. říká:

    Nemusím vám psát žádné články a nic vám dokazovat. Proč bych to asi tak dělal. Spíš by mě ale zajímal Váš názor na to, kde berete jistotu, že znáte opravdovou skutečnost, když jste jako každý jiný člověk z masa a kostí, který vnímá vnější realitu jen za pomoci rozumu a smyslů. Protože obojí je omylné.

    Jo, jestli je pro vás moc médií tak neúnosná, nikdo vám nebrání se odstěhovat do srubu v Krkonoších a vyrábět si tam ovčí sýry. Je to pořád o tom samém.

    Váš vědec – anarchista Chomsky – to je teda fakt něco…

  38. Svatopluk Beran říká:

    Svou podstatou na tento blog tato zpráva nepatří, ale domnívám se že po zde rozvinuté debatě o účelu a potřebě novinařiny, jako kontrolní hole na politiky, sem toto zdělení patří.

    Zdá se že Spojené Státy pokračují s pokusy jak umístit své vojenská zařízení na území naší republiky i mimo jak více osmset svých stávajících základen, umístěných jinde po celého světa.Tři čtvrtiny českých občanů se v minulých třech jasně vyjádřili k těmto snahám administrativy presidenta Busche a vlády ODS. Jelikož naše media neuvádí veřejná prohlášení neparlamentních stran a snaží se skutečnou demokracii bojkotovat, dovolím si dvě prohlášení, která byla mediím nabídnuta od těchto iniciativ a strany, zde předložit aby i ostatní občané se mohli seznámit s jinými názory než názory stávajících dvou nejsilnějších politických stran.
    .
    .
    Prohlášení Humanistické strany.

    Stanovisko Humanistické strany k návštěvě viceprezidenta USA Bidena v ČR.
    .
    HS i nadále spojuje s nástupem nové administrativy USA naději na zásadní obrat v americké zahraniční politice směrem k řešení zásadních problémů dnešního světa cestou diplomacie a jednání na co nejširším základě.

    V tomto kontextu HS usiluje o nový začátek v česko-amerických vztazích (reset), které by měly být položeny na rovnoprávný a suverénní základ. Upuštění od výstavby radarové základny USA v ČR, která neměla věcné oprávnění ani podporu většiny českých občanů, je v této souvislosti zásadní krok správným směrem.

    Proto jakékoli další úvahy o umístění jiných prvků protiraketové obrany USA nebo dalších vojenských zařízení v ČR, byť údajně v rámci NATO, HS považuje za nepřijatelné pokračování konfrontační politiky předchozích administrativ USA a ČR jinými prostředky. HS je v duchu svého programu zásadně proti umisťování vojenských základen a zařízení cizích států na území států jiných.

    Očekáváme zásadní debatu o budoucím bezpečnostním uspořádání v Evropě, definici hrozeb a způsobu reakce na ně.

    HS proto věří, že návštěva viceprezidenta USA Bidena přispěje k tomu, že česko‑americké vztahy již nikdy nebudou zatíženy otázkou umístění vojenských zařízení nebo základen USA na území ČR, jakož i prodejem zbraní a vojenského materiálu amerických firem do ČR.

    HS vyzývá českou politickou reprezentaci, aby vyjádřila jasnou podporu zahraničně‑politickému programu prezidenta Obamy, týkajícího se řešení globálních problémů světa tak, jak jej formuloval ve svých projevech v Praze v dubnu 2009 a na Valném shromáždění OSN v září tohoto roku.

    Humanistická Strana
    .
    .
    Zdělení iniciativy Ne základnám.
    .
    Místo radaru rakety? Iniciativa Ne základnám zve všechny odpůrce, kteří nesouhlasí s plánem na umístění nových vojenských zařízení USA n a územé ČR, aby se zúčastnili happeningu, který se bude konat 23.10.2009 v Praze.
    .
    Chceme upozornit viceprezidenta Joa Bidena na skutečnost, že 70% občanů ČR tu radar nechtělo, nechceme tu žádnou cizí vojenskou základnu, velitelství, žádné rakety s jadernými či bez jaderných hlavic. Naše současná vláda nemá k projednávání o umístění jakéhokoliv systému v naší republice žádný politický mandát, nenaplňuje vůli voličů. Dostatečně velikými písmeny sdělíme, jak je možné nahlížet na svět, požádáme viceprezidenta o respektování názoru občanů ČR.
    .
    Vláda premiéra Fischera nemá vůbec žádný mandát k jednání. Místo superradaru v Brdech přijde zřejmě s ještě horší nabídkou. Jde o rozmístění nové generace nejmodernějších raket, které mohou být stejně útočné jako obranné, a o umístění regionálního velitelství takzvané protiraketové obrany Evropy, které by ve skutečnosti mělo být velitelstvím příštích kosmických válek.

    Jde opět – přes různé zastírací manévry v médiích – o jednostranný projekt USA, který má být vnucen nepříliš ochotné Evropě. Česká republika a Polsko mají opět sehrát úlohu trojského koně, který Evropu rozštěpí a oslabí.

    Je to projekt, který ohrozí Česko a Evropu ještě víc než radar v Brdech a původně plánované antirakety v Polsku. Protože nové rakety na českém území mají být mobilní a operovat rozptýleně, v případě skutečného konfliktu vyvolají místo bodového útoku na radar plošný útok. Bezpečnostní situace Česka se tedy dál zhorší.

    Spojené státy zdůvodňují nový projekt – stejně jako předchozí – údajnou hrozbou Íránu. Toto tvrzení je zřejmý podvod. Objektivní srovnání raketové výzbroje, jaderného potenciálu, vojenských výdajů a hospodářské výkonnosti zveřejňované uznávanými mezinárodními agenturami ukazují, že Írán je a zůstane vojensky nepoměrně slabší, než jeho sousedé vlastnící jaderné zbraně – Izrael, Pákistán, Indie, o Rusku, Spojených státech a dalších západních zemích nemluvě. Posilování raketových vojsk Íránu a jeho případné snahy o získání jaderné zbraně jsou reakcí na neustálé hrozby vojenského útoku Spojených států a Izraele na Írán. Pominou-li tyto hrozby, bude možné řešit situaci i bez masivní militarizace Evropy..

    Evropa ani Česko nemá důvod vidět v Íránu – stejně jako v Rusku – nepřítele. Problémy dodávek ropy a plynu lze uspokojivě řešit jedině jednáním a vytvářením solidních, rovnoprávných obchodních vztahů. A také postupným snižováním závislosti našich ekonomik na neobnovitelných zdrojích energie. Jakékoli pokusy řešit globální energetické problémy útokem Západu na země, v nichž se nacházejí tenčící se zdroje zejména ropy a plynu, může vyústit jedině v globální konflikt, v němž budou všichni těžce postiženi a nic se nevyřeší.

    Současná česká vláda premiéra Jana Fischera nemá žádný mandát k jednání o návrzích o novém raketoradarovém zbrojení, s nimiž podle všeho přijde viceprezident Biden. Přesto neustále a bez ohledu na různá dementi přicházejí i z oficiálních zdrojů USA zprávy, že nějaká jednání s představiteli České republiky v této věci probíhají. Vzniká otázka, zdali má premiér Fischer dostatečnou kontrolu nad činností ministerstev obrany a zahraničí. Vzniká otázka, co vlastně za zády parlamentu a občanů České republiky dělají např. ministr obrany Martin Barták nebo náměstek ministra zahraničí Tomáš Pojar.

    Občanská iniciativa Ne základnám považuje za nutné poukázat ještě před návštěvou viceprezidenta Bidena na tyto znepokojivé skutečnosti. Tak, jak se česká veřejnost a občanská společnost dokázala postavit ve své většině proti radaru v Brdech, musí se dnes ve vlastním zájmu stejně energicky postavit proti novým hrozbám závodů ve zbrojení a destabilizaci křehké světové rovnováhy sil. Řekněme jasně viceprezidentovi Bidenovi, že na půdě České republiky nechceme žádné nové rakety USA ani velitelství kosmických válek. Řekněme jasně premiéru Fischerovi, že od občanů a parlamentu nemá žádný mandát k jednání o tomto projektu a že takové jednání by bylo hrubým útokem na demokracii.

    Občanská iniciativa Ne základnám

  39. Svatopluk Beran říká:

    Pane Tomáši V. vžádném případě nejsem neomylný a chyb jsem v životě udělal nespočítaně. Na rozdíl od vás jsem ale starší. Což je z hlediska zkušeností a toho že jsem mohl pracovat a navštívit víc zemí několika kontinentů, oproti vám velká výhoda. A to se prosím nezlobte, i když studujete. Radši bych ale byl ve vaší kůži, byl mladý, mohl studovat a měl tuhle svobodnější dobu i celý život, teprve před sebou.

  40. Tomáš V. říká:

    Dobře a tím bych to uzavřel. Bylo zajímavé se s Vámi hádat. Mějte se 🙂

  41. Svatopluk Beran říká:

    Taky se mějte.

  42. Svatopluk Beran říká:

    Paní Humlová pokud to tu dál sledujete, vidíte ve finále k čemu ohledně Benešových dekretů došlo. Pan Klaus souhlasí se zněním dodatku. Tento dodatek však neřeší jen Benešovy dekrety tak jak si to přála většina obyvatel, nýbrž dává možnost kterékoliv z budoucích vlád, hrát si ze základními sociálními právy českých občanů v rozporu proti zaručeným sociálním právům zbytku občanů EU, čímž tak dává možnost snižovat úroveň lidského života slabších občanů ve prospěch úspěšného a nelítostného práva silnějšího a bezcharakterního podnikatele nebo společnosti, na zisk. Přesně tak jak si to pan neoliberální profesor ekonomie představoval. Dopadlo to přesně tak, jak jsem to opsal z Blicích Listů. President se nažral, majetkoprávní vyrovnání ze sudeťáky nehrozí, (to však nehrozilo ani před tím), Lisabonská smlouva bude ratifikována a pokud se někdy dostane konzervativní pravice k moci, bude mít volné ruce na cokoliv. Pokud jste mohla vidět letošní vítězný snímek „Bezdlužníci“ Davida Macháčka a Radka Kudely jenž je z pořadu Reportéři ČT a jenž se týkal absurdního nařízení Nečasova Ministerstva práce a sociálních věcí (ODS), které zapříčinilo, že lidé s tělesným a mentálním postižením ztráceli zaměstnání, mají se všichni bezmocní a slabí v této zemi na co těšit. Pan PRESIDENT si to vybojoval a většina lidí mu k tomu fandila a mávala vlaječkami. Přesně tak jako když mávali úplně všichni občané Spojených Států presidentu Bushovi, za to že radikálně snížil daň z nemovitosti, jakožto ostudnou a zahanbující daň pro každého občana Spojených Států a to i toho nejchudšího. Vlaječkami mávali všichni, akorát si většina z nich neuvědomila, že žádnou významnou nemovitost nevlastní. To už je ale to správné umění těch chytrých, umět udělat z lidí hlupáky, bez jakéhokoliv uzardění a ještě vypadat chytře, moudrě a nepostradatelně. Stále nechápu jak může ještě po dvaceti letech od svržení vlády jedné strany, být tolik lidí najivních a věřit totálnímu kapitalismu. Nedivím se těm kteří si tak život předsatvují, myslím tím dvacet tisíc členů ODS v naší republice, je to jejich vize a za tu bojují, i když většinou podvody, lhaním, zatajováním a překrucováním. Divím se však té většině lidí, (která jenom proto že zde před tím vládli komunisté, jenž velice zle mnohým lidem znepříjemňovali život), která nyní žere to jak si z nich nový typ bezcharakterních lidí dělá pouhou pracovní sílu. Nemyslím to zle paní Humlová, snad mě chápete, jen bych si přál aby se lidé už probudili a nebáli se veřejně říci, že se jim spousta věcí vůbec ale vůbec nelíbí. Totální kapitalismus není žádná povinná doktrína po socialismu.

  43. Svatopluk Beran říká:

    TOTO JE PLAGIÁT

    Lisabonská smlouva a česká demokracie.

    Co vlastně znamená vyjednané znění Lisabonské smlouvy pro ČR? Podle výroků více či méně zainteresovaných aktérů anebo „odborníků“ si lze rozumný úsudek udělat těžce, píše Roman Laml.

    Prvotním hybatelem změny byl prezident republiky, který s dosáhnutým vyjádřil spokojenost. Původně sice požadoval ochranu před případnými nároky sudetských Němců, aby nakonec získal něco úplně jiného. Podle některých zdrojů ale právě toto, a ne původně deklarované bylo jeho skutečným cílem. Pokud je tomu tak, tak prezident ze svého pohledu zahrál svůj part mistrně, i když mírně nečestně.

    Současně se ale dozvídáme, že na základě výjimky jsou občané ČR ochuzeni o možnost uplatňovat svoje práva na základě Listiny základních práv EÚ. Současně je ale tvrzeno, že nic takového není pravda a občané ČR o nic kráceni nejsou. První názor zastává například ministr Kocáb, zelení, odboráři a sociální demokraté. Druhý postoj má premiér, prezident, ODS a komunisté. Pozoruhodný rozptyl názorů a zajímavý tím víc, že pravděpodobně nejde o dílčí právní problém, ale o zásadní otázku možnosti uplatňovaní svých práv občany ČR.

    Základní otázkou je, že pokud se podle názoru premiéra pro občany ČR nic nemění, jaký má potom výjimka význam? Má občan ČR stejné možnosti obhajovat na evropské úrovni své práva s výjimkou jako bez ní? Pokud je spokojenost prezidenta skutečná, něco se změnilo. Pokud není a nic se nezměnilo, dívali jsme se na nechutné divadlo a uspokojila se jen Klausova ješitnost. Ale tak to asi nebude.

    Problematika příjímání Lisabonské smlouvy v ČR je současně i ukázkou krize politického systému v zemi. Parlament neschopný vytvořit většinu, a plnit tak svoje politické poslání. Úřednická vláda, která i délkou svého mandátu musí řešit problémy nad svůj udržovací mandát a formovat směřování země bez politického vymezení. Prezident zvolený nechutnou zákulisní manipulací si vytváří vlastní pojetí úřadu, které překračuje ducha jeho poslání a stává se dalším mocenským centrem. Nakonec je tu ústavní soud a vlastně i celý soudní systém, kterého autonomie se stává autonomií nekontrolované moci.

    Z hlediska fungování politického systému určitě není v pořádku, když jeden z jeho prvků a to dokonce prvek odvozený, si může vynutit změnu toho, co už všichni ostatní projednali a schválili. Bez ohledu na význam výjimky, samotné její prosazení je krokem destrukčním, oslabujícím českou parlamentní demokracii.

    Jako v Británii a v Polsku, ani v ČR nebude platit Charta základních práv Evropské unie.

    Anglický dokument EU, který to potvrzuje. http://www.blisty.cz/2009/11/2/art49677.html

  44. Svatopluk Beran říká:

    Proto postoj Václava Klause je postojem legitimním, postojem, který nemusí být většinou vítán pozitivně, ale postojem, na který má právo.

    Překopíroval jsem názor pana Vovsíka staršího, na přístup a právo našeho presidenta pana Kause, vyjadřovat se k principům EU. Všichni již dobře víme, že pan Vovsík starší opět sekl vedle. V momentě, kdy pro urychlení přístupu ČR k Lisabonské Smlouvě, nabídl pan Fišer panu presidentovi Klausovi možnost budoucích pravicových vlád, neúčastnit se v EU sociálních práv a jistot českých občanů, zapomněl náš pan profesor ekonomie na Sudetský problém. Vlk dostal nažrat a nyní už jen čeká až se mu uvolní bříško a on bude moci opět, a to na podkladě nevědomosti ostatních, po něčem chlamstnout. Nemuseli jsme dlouho čekat, panu presidentu vytrávilo brzy, Sudety jsou ty tam, a on nyní společně s Čínským presidentem, nebo i panem Vovsíkem starším, šíří myšlenku netolerance mezi národy, pomocí narůstajícího nekontrolovatelného zbrojení, o kterém může rozhodovat pouze on, zřejmě pan Topolánek či Vondra nebo kterýkoliv jiný politik. Protože – obyčejný člověk tomu přeci nemůže rozumět.

    Držitelé Nobelovy ceny míru podporují Světový pochod, ČESKÝ PRESIDENT KLAUS jej odmítl.

    11.11.2009

    Světový pochod za mír a nenásilí, který minulý týden prošel Českou republikou, se blíží ke své další zastávce. V německém Berlíně jej přivítá 10. summit držitelů Nobelových cen míru, na němž bude pochodu předána Charta za svět bez násilí. Berlín bude již 31. zastávkou pochodu na jeho tříměsíční cestě, během které se k jeho myšlenkám přidávají tisíce lidí z řad veřejnosti, celebrit, ale i politiků. Právě od nich zatím přišly jen dvě negativní odpovědi – z Číny a od českého prezidenta Václava Klause.
    Praha, 10. listopadu 2009

    Klaus ve svém dopise organizátorům sdělil, že témata, kterými se pochod zabývá, jsou doménou politiků a veřejnost do nich nemá co mluvit. „Vzhledem k blížícímu se dvacátému výročí Sametové revoluce, kde významnou roli sehrála právě občanská společnost, vnímáme toto prohlášení jako velice znepokojivé – možná pan prezident zapomněl, že kdybychom v roce 1989 vše nechali na politicích, jak ve své reakci radí, ještě bychom zde měli diktaturu,“ komentovala Klausovu reakci česká mluvčí Světového pochodu za mír a nenásilí Dana Feminová a dodala:„Václav Klaus se tímto prohlášením postavil vedle Číny, která Světový pochod odmítla kvůli podpoře jeho svátosti Dalai Lamy.“ Podpora pochodu, který nyní prochází Evropou, však mezitím roste – během posledního týdne se přidali například prezidenti Finska, Maďarska, Slovinska či Bosny a Hercegoviny.

    Zklamání z českého prezidentského odmítnutí neskrývali ani členové základního týmu, kteří v Praze strávili tři nabité dny. „Praha a celá vaše republika nám ukázala neuvěřitelnou podporu a sílu místní občanské společnosti. O to víc nás mrzí, že se k pochodu tak negativně postavil místní prezident,“ projevil zklamání Rafael de la Rubia, mezinárodní mluvčí Světového pochodu.

    Právě Rafael de la Rubia, který byl svědkem všech pražských událostí, přebere ve středu 11. listopadu z rukou představitelů berlínského summitu Chartu za svět bez násilí. „Je to dílo skupiny držitelů Nobelových cen míru, kterým chtějí stejně jako pochod upozornit na absurdní situaci ve světě, ve kterém by desetina toho, co je dáváno ročně na zbrojení, dokázala vyřešit problém rostoucího hladu,“ poznamenal de la Rubia. Pochod tak do dalších destinací poputuje právě s touto chartou, kterou bude předávat všem představitelům navštívených států a požadovat její podporu. „Charta má už dnes kromě držitelů Nobelovy ceny míru, mezi které patří například Lech Walesa, jeho svátost Dalai Lama či Michail Gorbačov, podporu také z řad dalších osobností. Dokument podepsali například Bob Geldof či starosta Hirošimy Tadatoshi Akiba,“ dodala Dana Feminová.

    Slavnostní předání charty se uskuteční v rámci druhého dne 10. summitu držitelů Nobelových cen míru, který se letos koná symbolicky v Berlíně na počest výročí pádu Berlínské zdi.
    .
    Celý text odpovědi pana presidenta Klause je na následující webové stránce v její nejnižší části.
    .
    http://www.nenasili.cz/cs/4676_drzitele-nobelovy-ceny-miru-podporuji-svetovy-pochod-cesky-prezident-jej-odmitl

  45. Svatopluk Beran říká:

    I toto je zastrčeno za názory a stranou pana Vovsíka.

    Náš pan president je na návštěvě po státech Jižní Ameriky a toto jsou TAKÉ výplody jeho činnosti. VZNESL TOTIŽ POŽADAVEK NA VÝCVIK NAŠICH VOJÁKŮ V DŽUNGLI. KDE VŠUDE JEŠTĚ BUDEME PLATIT VÝCVIK NAŠICH VOJÁKŮ K OBRANĚ NAŠÍ VLASTI? U NÁS ŽÁDNÁ DŽUNGLE PŘECE NENÍ. KDE TO ZASE NAŠE VÁDA POD VEDENÍM MINISTRA OBRANY, PANA BARTÁKA (ODS), PLÁNUJE VÁLČIT?

    Toto je plagiát.

    Nevěřím svým uším aneb o významu brazilské džungle pro českou armádu.

    Miloslav Štěrba

    Prezidenta Václava Klause uvítal v hlavním městě Brazílie – déšť, uvítací ceremoniál a jednadvacet dělových salv. Píše v Právu (25.11.), že u ceremoniálu a salv nejdříve zapochyboval, zda „o ně nepřijdou“, ale nakonec vše se v dobré obrátilo: „Nepřišli jsme, ale zmokli jsme“.

    Náčelník generálního štábu Vlastimil Picek (Právo,25.11.) dojednal memorandum o „porozumění mezi ministerstvy obrany“. „My budeme po brazilské straně pravděpodobně požadovat, aby naši vojáci mohli cvičit zde ve ztížených podmínkách džungle“ řekl novinářům.

    Proč budou čeští vojáci cvičit v brazilské džungli? Tuto otázku si jistě kladli hostitelé, zvláště když jim prezident musel vysvětlovat, že: „… náš vývoj po listopadu 89 není navázáním na koncept socialismu s lidskou tváří. Přejí si, aby to tak bylo.“

    „Všichni Brazilci se těší“, pokračuje Václav Klaus, „že v Kodani dojde k dohodě o omezení CO2….Nechápu proč, protože si myslím, že jim to nemůže nic přinést, maximálně nějaké nové zákazy….po „úspěšném“ výsledku Kodaňské konference to bude ještě horší“.

    Brazilci totiž požadují, aby zákaz kácení deštného pralesa doprovázela kompenzace: „Otázal jsem se: kým? Odpovědí bylo: světem! Nevěřím svým uším.“

    Kompenzovat ochranu deštného pralesa finanční injekcí by mohlo i naše ministerstvo obrany. Jak je vidět, prostředky k tomu má i v době hospodářské krize, na rozdíl od Brazílie, kterou, jak píše V.K. „krize postihla relativně málo“.

  46. Svatopluk Beran říká:

    Tento článek patří na blog Pravda Magorova. Byl mi tam ale odepřen přístup.

    Pan Furbacher zapoměl dodat, že tak, jak bezoztyšně se staryly o likvidaci lidí se svobodnými názory a s chutí svobodně žít ve své zemi, v určitém období čelní komunisté v různých zemích světa, tak se i americká vláda postarala o fyzickou likvidaci jednoho celého národa i s jeho svobodnými názory na jeho vlastní styl života v jeho vlastní zemi. A ty kteří nebyli ochotni položit své životy za své názory a svůj styl života, přestěhovala drastickými způsoby do geth nebo rezervací tisíce mil od jejich původních domovů. Je potřeba uvádět veškeré historické pravdy, brát je v potaz a učit se z nich. Nejen komunisti mají máslo na hlavě. Někdo už jim ukázel cest

  47. Svatopluk Beran říká:

    Toto je povětšinou plagiát. Je na každém člověku zvášť jak si článek vyhodnotí. Jisté ale je, že pan Klaus a vůbec celá ODS hraje hru o které většina lidí ani netuší, že by mohla existovat.

    Týká se to pokusu o nadvládu jedné země nad všemi ostatními zeměmi světa, která prakticky začala v roce 1898, po sjednocení Spojených Států Amerických na kontinentu Severní Amerika a následným prvním porušením mezinárodních dohod ze strany této nové nastupující světové velmoci. Došlo tehdy, za dodnes nezjištěných příčin k výbuchu nejmodernějšího amerického křižníku v Havanském přístavu a následnému násilnému obsazení téměř již svobodného ostrova Kuba. Američané pod záminkou teroristického útoku na tento vojenský křižník, vnikli na ostrov, (tehdy již ze čtyř pětin osvobozený několikaletou válkou domácích farmářů a mestiků proti Španělskému impériu), a v zájmu svých, hlavně citrusových firem, jej i přes mezinárodní smlouvu, tzv. Pařížský Mír, vojensky obsadily a okupovaly do doby, než dosadily ve třicátých letech vlastní proamerické politiky, či když později vyhlásily embargo na tuto zem po roce 1950, čímž nahnaly jednu z nejvlivnějších kubánských rodin, a to rodinu Castrů, (která se snažila zmírnit utrpení občanů tohoto ostrova od tehdešího diktátora), do vlivu Sovětského Svazu. Castro nebyl původně žádnej socialista nebo komunista, to až naštvanost z nemožnosti řídit svou zem samostatně, bez nátlaku USA, ho vehnala do osidel tehdejšího levicového světa.
    To jen pro upřesnění následné zprávy, historických skutečností, i skutečností o co zřejmě konzervativní ODS, a to jak u nás tak i ve světě zřejmě běží.

    SWIFT a boj proti „terorismu“

    Evropské vlády pustily na poslední chvíli Američany znovu k vašim bankovním kontům

    Uwe Ladwig

    Evropské vlády souhlasily s tím, že Američané budou dál moci od 1. ledna 2010 oficiálně z důvodů „boje proti terorismu“ kontrolovat celosvětově všechny mezinárodní finanční transakce nejen bank, ale i soukromých osob. Že to schválily den před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, to navozuje zajímavou otázku…

    SWIFT je zkratka pro Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication – Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční komunikaci SWIFT umožňuje svým počítačovým systémem jednoduché provádění mezinárodních platebních transakcí bank i soukromníků prostřednictvím používání identifikačního kódu BIC. Dosud se dálkový přenost dat mezi bankami a dalšími finančními institucemi kontroloval pro neporušenost dat v nizozemském Leidenu a v americkém New Yorku.

    Už od roku 2002 kontrolují americké úřady prostřednictvím společnosti SWIFT mezinárodních finanční transakce evropských soukromníků, a to například i tehdy, když pošlete nějaké peníze své tetě ve Švýcarsku, anebo když ona pošle něco vám. Zatím se to dělo bez souhlasu evropských ústředních bank i evropských vlád. Problémem pro Velkého bratra však je, že počítač v New Yorku bude začátkem příštího roku vypnut, protože belgická organizace SWIFT nemá od 1. ledna 2010 na poskytování dalších informací právní zázemí. Proto se evropské vlády dohodly, že poskytování těchto informací schválí ještě před koncem letošního roku.

    A to se také stalo, a to dokonce den před vstoupení Lisabonské smlouvy v platnost. Navzdory pochybnostem oficiálních ochránců dat ohledně oprávněnosti této kontroly osobních dat evropských občanů od přece cizích vládních služeb! Celé je to zdůvodňováno údajným „bojem proti terorismu“, ale zajímavé je také to, že od 1. prosince 2009 už evropské vlády nemají pravomoc takovéto opatření schválit. Proto to musely rychle udělat ještě v listopadu. Na to, že toto svolení poskytuje Američanům zajímavé příležitosti pro špehování soukromých firemních ekonomických dat, která jsou velmi užitečná pro konkurenční americké podniky, na to chci poukázat jen stručně…

    Napadlo mě ale při tom ještě něco jiného. Je třeba docela dost dobře možné, že Václav Klaus bojoval proti Lisabonské smlouvě nejen proto, aby zabránil uplatňování právně neprosaditelných požadavků německých Sudeťáků, či proto, aby se zabránilo právně prosaditelnému potrestání poválečných českých vrahů, ale třeba i proto, aby umožnil Američanům kontrolovat evropský bankovní provoz. No, já to opravdu nevím, ale co Vy na to?

    Uvědomuji si, že toto je již zřejmě úroveň politiky, která je zcela mimo běžného člověka a děje se za pomoci našeho vědomého ohlupování či úmyslného matení faktů a skutečností občanům, předkládaných našimi medii. Každý ale proti tomu nejde, protože si chce žít konečně svůj vlastní, klidný život, relativně svobodný. Tím ale dává jisté skupině lidí moc dělat si po parlamentních vobách, v tomto typu demokracie bez všelidových referend, co sami uznají za vhodné. Všiměte si například, že nyní jsme se dozvěděli, co všechno hrozného tu chtěl napáchat Sadám. Proč zrovna nyní a proč tahle zpráva, když další podobnou, už podle BIS nedostaneme minimálně několik desítek příštích let. Nevím, možná pro to, že je potřeba nějak zdůvodnit vyslání našich dalších vojáků proti arabům do Afganistánu a pomoci tak přibližně stotisícům amerických vojáků, pohlídat tranzitní plynovody přes Afganistán, které vybudovaly americké společnosti, z jejichž ústřední finanční podpory vyhrál presidentskou kampaň dvakrát Jirka Křoví.

  48. neznalý říká:

    co to to plácáte pane

  49. Svatopluk Beran říká:

    O které pasáži – se NEZNALÝ domníváte – že není skutečností?

  50. Libor Furbacher říká:

    Pane Beran,Fidel pochazel z velmi bohate rodiny.Nikdy nepoznal nedostatek a studoval na nejlepsich skolach a stal se z neho rozmazlenej idealistickej spratek,kterej se nikdy o nic nemusel starat akorat o revoluci.Kdyz to vyslo ,tak je slavnej dictator a kdyby to nevyslo tak ho z toho tata vysekal svejma penezma.Chudsi revolucionari to meli tezsi ,jako treba jeho kamos doktor Che Guevara,ze jo.
    Co se tyce Uweho komentare,co to ma byt.?Muzete prosim vas svemu mentorovi zdelit ze ten plynovod o kterem mluvi neexistuje .
    //74.125.47.132/search?q=cache:YIdT8rerDpcJ:en.wikipedia.org/wiki/Trans-Afghanistan_Pipeline+pipeline+in+afghanistan+2009&cd=1&hl=en&ct=clnk&gl=ca

  51. Libor Furbacher říká:

    Pane Beran,Fidel pochazel z velmi bohate rodiny.Nikdy nepoznal nedostatek a studoval na nejlepsich skolach a stal se z neho rozmazlenej idealistickej spratek,kterej se nikdy o nic nemusel starat akorat o revoluci.Kdyz to vyslo ,tak je “slavnej “dictator a kdyby to nevyslo tak ho z toho tata vysekal svejma penezma.Chudsi revolucionari to meli tezsi ,jako treba jeho kamos doktor Che Guevara,ze jo.
    Co se tyce Uweho komentare,co to ma byt.?????Snad diagnoza na spruzenej mozek.Muzete prosim vas svemu mentorovi zdelit ze ten plynovod o kterem mluvi neexistuje ,takze nejni duvodu proc by ho sto tisic americkych vojaku hlidalo.Za ano.
    Pokud mi neverite podivejte se do Wikipedie.Link mi to nenechalo poslat.

  52. Svatopluk Beran říká:

    Pane Furbacher, že sponzoři presidentské kampaně Busche vyjednávali z Talibanem, před válkou v Afganistánu je známé – http://www.news.bbc.co.uk/2/hi/world/west_asia/36735.stm – , že se jim to asi moc nedařilo, i když před tím vládu Talibanu sama vláda USA – http://www.cs.wikipedia.org/wiki/T%C3%A1lib%C3%A1n – a jeho bojůvky – Al Kajdy – http://www.cs.wikipedia.org/wiki/Al-K%C3%A1ida – na kmenových územích Pákistánu vytvořily stažením a placením desetitisíců těch nejradikálnějších islámských bojovníků džihádu s celého světa, potřebných tehdy k válce v Afganistánu, proti Sovětskému Svazu, zrodila a vytvořila. Za vybudování Talibanu a vojenskou podporu Al Kajdy zaplatily daňový poplatníci Spojených Států, přes 3 miliardy dolarů. Za to, že nejsou ještě tyto produktovody přes Afganistán vybudovány, já skutečně nemohu, – http://www.translate.google.cz/translate?hl=cs&sl=en&tl=cs&u=http%3A%2F%2Fcenturean2.wordpress.com%2F2009%2F08%2F05%2Fafghanistan-a-war-for-gas-and-oil-pipelines-2%2F

    http://www.centurean2.wordpress.com/2009/08/26/207th-british-soldier-killed-in-unicols-pipeline-war-secret-benefit-axed_-3000-off-soldiers-shame-on-uk-government/ …..
    ,ale pevně věřím, že si američtí občané (vojáci), dokáží toto své nezcizitelné právo, na svůj typ životního štěstí, vystřílet a vyvraždit, tak jako v mnoha jiných zemí celého světa, za posledních šedesát let, například v Iráku. – http://www.youtube.com/watch?v=byInp8pUKoMhttp://www.blisty.cz/2006/10/2/art30518.htmlhttp://www.blisty.cz/2003/4/15/art13719.htmlhttp://www.blisty.cz/art/36387.htmlhttp://www.blisty.cz/2009/8/26/art48597.html
    Že, byl Fidel z bohaté a vlivné rodiny, na tom se jistě shodnem, kdo je ale fracek, na to budeme mít určitě rozdílné náhledy.

  53. Svatopluk Beran říká:

    Jelikož první odkaz se neprojeví, připojuji tento zkopírovaný článek otištěný v BBS news, 3 prosince 1997. Pokud chce někdo originál, stačí si do vyhledávače Googel naťukat – Taleban to Texas for pipeline talks

    Taleban to Texas for pipeline talks

    A senior delegation of Afghanistan’s Taleban movement has gone to the United States for talks.

    The delegation is to meet officials of the company which wants to build a pipeline to export gas from Turkmenistan across Afghanistan to Pakistan.

    A spokesman for the company — Unocal in Texas — said it had agreed with Turkmenistan to sell its gas.

    Last month an Argentinian company (Bridas) said it would soon sign a deal to build the pipeline.Unocal is said to have already begun teaching Afghan men technical skills.

    The BBC regional correspondent says a pipeline deal would boost the Afghan economy, but peace must be established first, and that still seems a distant prospect.

    From the newsroom of the BBC World Service

  54. Libor Furbacher říká:

    Ze se v roce 1997 o tomto plynovodu jednalo ,ale k nicemu to nevedlo ,a nikdy se nezacal stavet to nejni tajemstvi.Ale jak muzete vy dva chytrolinove tvrdit, ze americani jsou v Afganistanu proto aby tento neexistujici plynovod hlidali,a vy dokonce i vite ze ten neexistujici plynovod staveli americke firmy a ze zisku podporovali Bushe , to uz by jste se meli nad sebou zamyslet pane Be ram.

  55. Svatopluk Beran říká:

    Ne, nejsou tam pro to aby ho hlídali, jsou tam proto aby pohlídali a zajistili jeho vybudování, protože kontrakt na těžbu plynu z Kaspického Moře, už firma bývalého vicepresidenta Buschovy vlády, Dicka Chenyeho, v roce 1997 zjískala.

    Pane Furbacher, to že Taliban a Al Kajdu, největší teroristické problémy nynějších let, vybudovali Spojené Státy, to nemůžete popřít. to že je plně podporovali a vůbec jim nevadilo jak se chovají a jak užívají například právo Šarija, pokud byli jejich spojenci, tak to také nemůžete popřít, To, že smlouva o plynovodu přes Afganistán firmě Unocal nevyšla právě proto, že se Taliban nedohodl s touto firmou a o výstavbě tohoto plynovodu, tak to nemůžete popřít Následné napadení Afganistánu a schození vlády Talibanu, mělo sloužit jen a jenom a právě pro tuto skutečnost a společnost. To že byl následně dosazen Spojenými Státy na presidenta Afganistánu právě Karzájí, který do té doby byl zaměstnán jako poradce firmy Unocal v Texasu, tak to také nemůžete popřít, to že se stal podruhé presidentem po sfalšovaných volbách za asistence Spojených Států, tak to nemůžete popřít, to že hospodářským nátlakem za pomoci armády, Spojené Státy po druhé světové válce po celém světě terororizují vraždí a mučí, jak už občany jiných národů, tak i konkrétní jiné nezávislé státy, či jiné obchodní společnosti, manipulováním a překrucováním práva na válku a obranu, tak také nemůžete popřít. To že mají na svědomí miliony zabitých mučených a chemickými zbraněmi poškozených občanů celého světa, čí jejich domovských území, z důvodu své ekonomické a hospodářské politiky, tak to nemůžete také popřít. Že jsou to Spojené Státy, nejčastějším a největším nositelem státního terorismu a vyzniklých válek či státníc převratů za posledních šedesát let, tak to nemůžete také popřít. To že celá poslední válka v Afganistánu je vedená pouze kvůli produktovodům, vedeným z břehů Kaspického Moře v Turkmenistánu, přes Afganistán. Kde tehdy v roce 1997 získala kontrakt na těžení plynu firma, ve které je bývalý vicepresident Buschovy vlády Dick Chenye a ta potřebovala Afganistán přes nějž do Pákistánu a dále pomocí tankerů do USA přepravovat bude tento plyn, tak to také nemůžete popřít. O to aby mohly být tyto produktovody v Afganistánu postaveny se právě vede celá tahle válka vede, protože v Turkmenistánu a Pákistánu již jejich komponenty a přípojné cesty existují. To že vzniklo kolem toho všeho Bratrstvo Kočičí Pracky – tzv. Společenství Ochotných, tak to také nemůžete popřít. To že tam sice tato již stotisícová armáda nehlídá plynovod, ale řeší jeho násilné vybudování, tak to také nemůžete popřít. Dnešní návrh Spojených Států, 3.12.2009 směrovaný přes zkorunpovaného a vládou Spojených Států udržovaného presidenta Karzáího k Talibanu, ve smyslu tak už to pojdťe celé skončit, bude z toho mít teda Taliban také profit, vždyť mi jsme si ho sami vybudovali, ale potom chtěli výhodnou smlouvou pro nás připravit o zisky, tak ta doba bude muset skončit, tak to také nemůžete popřít. Situace, kdy pomocí protiteroristických zákonů, vzniklých na podstatě celých těchto problémů, mohou Spojené Státy lépe kontrolovat celý svět, tak to také nemůžete popřít. V dalším příspěvku, pokud budete se budet chtít ještě více ztrapnit, vám zdělím které firmy, kteří američtí podnikatelé a zároveň státní politici, v kterých letech způsobily tyto typické emerické anomálie. Dvojčata, Pensilvánie, nikdy, nikde nezdokumentovaný letící Boing, narážející do zpevněné části Pentagonu, je již jen přihlouplou episodou tajných služeb Spojených Států, které budou za několik desítek let zveřejněny. Bude to tehdy až to přímo nebude nikoho fyzicky bolet a bude to konstatováno pouze jako histirická skutečnost. Stejně jako například v poslední době, kdy bylo při nedávné fůzi dvou amerických bank z důvodu krize, odhalena skutečnost že se tyto americké banky přímo podílely a profitovaly praním špinavvých peněz nacistického Německa, na vraždění evropských židů. Dodnes jsou v amerických bankách uchovány výhodně odkoupené odlité zlaté ingoty z nakradeného židovského majetku zplynovaných občanů židovské národnosti z celé Evropy a tajné záznamy v tajných sejfech těchto bank o těchto finančních převodech z fašistickými pohlaváry. Jsem zvědavý kolik podobných nemorálních finančních profitů občanů, bank a společností Spojených Států – nejdemokratičtější země světa -, se ještě v budoucnu objeví, kolik ještě bude muset být mučeno a zabíjeno po celém světě lidí, aby byly dokonale naplněna americká vize nezcizitelnosti práva každého američana na svobodný zisk, kdekoliv na světě, za pomoci armády USA. Kolikrát ještě budou muset vzniknout stupidní totalitní režimy, aby též na principu vraždění a omezování lidské svobody, se snažily vytvářet protiváhu, těmto totalitním, rádoby svobodným, kapitalistickým intrikám?

  56. Libor Furbacher říká:

    Hmmm,ale tentokrat jste zapomel na vrazdeni indianu.

  57. Svatopluk Beran říká:

    GOOD BAY VOVSÍK

    Třikrát překročení rychlosti a za to šot v hlavních zprávách pravicově zaměřené ČT 1. Nejen revoluce požírá své děti.

  58. jojo říká:

    http://www.ct24.cz/regionalni/97644-namestek-primatora-jihlavy-resi-sve-prestupky-vymluvou-na-osobu-blizkou/

  59. Svatopluk Beran říká:

    Neměl by být Václav Klaus spíš za mřížemi než mu být ponechána možnost kdekoliv ztrapňovat svými osobními názory z pozice presidemnta, naší republiku?

    Krátký výtah z knihy Josefa Jílka – PENÍZE A MĚNOVÁ POLITIKA. – Vydaná nakladatelstvím Grada Publishimg, a.s. v roce 2004. – Prof. Ing.Josef Jílek, CSc. je vrchním expertem České národní banky. Externě přednáší na Vysoké škole ekonomické v Praze kurzy Finanční trhy a Měnová politika. Na stránce 14, u konce třetího odstavce uvádí – Postavení ekonomů na rozdíl od lékařů je podstatně snazší, neboť ekonomové nenesou za stav ekonomiky jakoukoliv odpovědnost. Profesionální etika je některým ekonomům zcela cizí. Příkladem bylo tunelování v České republicev 90. letech – zmizelo asi 580mld. Kč z českých bank, stovky miliard z podniků, více než 50 mld. Kč z investičních fondů, asi 10 mld. Kč z kampeliček a asi 5 mld. Kč z nebankovních obchodníků s cennými papíry – aniž kdokoliv z ekonomů-politiků přiznal jakoukoliv odpovědnost. Dobře všichni známe výrok k tomuto vykradení státu organizovaného naším dneším konzistentním presidentem – ŠPINAVÉ PENÍZE NEEXISTUJÍ – ZHASNĚTE. Kolik je asi skutečný součet všech miliard o které okradli komunisté mezi lety 1948 a 1989, každého inženýra, lékaře, vědce a dělníka a přetavili ve státní majetek, jenž následně vytvořené ODS z OF v devadesátých letech pomocí svého ministra financí Václava Klause rozpustili do nenávratna. Minimálně nynější vládní dluh je to stoprocentně.

  60. Svatopluk Beran říká:

    No a teď nám pan profesor ještě krade plnicí pera při mezinárodních návštěvách. Chile to s námi nemá vůbec jednoduché. Jeden Čech jim vypálí národní park a druhej není schopen potlačit svou kleptomanii a neustále přesvědčen že je ještě zhasnuto, chová se jak malej Vašek v páté třídě. Snad jen pražtí kapsáři a taxikáři mohou mít radost, již totiž nebudou ve všech světových cestovatelských průvodcích označováni jako jediní, na koho je potřeba si dávat při návštěvě stověžaté Prahy pozor.

    http://www.youtube.com/watch?v=zpe4T0lXZcE&feature=share

    Neměl by být Václav Klaus spíš za mřížemi než mu být ponechána možnost kdekoliv ztrapňovat svými osobními názory a skutky z pozice presidemnta, naší republiku?

    Krátký výtah z knihy Josefa Jílka – PENÍZE A MĚNOVÁ POLITIKA. – Vydaná nakladatelstvím Grada Publishimg, a.s. v roce 2004. – Prof. Ing.Josef Jílek, CSc. je vrchním expertem České národní banky. Externě přednáší na Vysoké škole ekonomické v Praze kurzy Finanční trhy a Měnová politika. Na stránce 14, u konce třetího odstavce uvádí – Postavení ekonomů na rozdíl od lékařů je podstatně snazší, neboť ekonomové nenesou za stav ekonomiky jakoukoliv odpovědnost. Profesionální etika je některým ekonomům zcela cizí. Příkladem bylo tunelování v České republicev 90. letech – zmizelo asi 580mld. Kč z českých bank, stovky miliard z podniků, více než 50 mld. Kč z investičních fondů, asi 10 mld. Kč z kampeliček a asi 5 mld. Kč z nebankovních obchodníků s cennými papíry – aniž kdokoliv z ekonomů-politiků přiznal jakoukoliv odpovědnost. Dobře všichni známe výrok k tomuto vykradení státu organizovaného naším dneším konzistentním presidentem – ŠPINAVÉ PENÍZE NEEXISTUJÍ – ZHASNĚTE. Kolik je asi skutečný součet všech miliard o které okradli komunisté mezi lety 1948 a 1989, každého inženýra, lékaře, vědce a dělníka a přetavili ve státní majetek, jenž následně vytvořené ODS z OF v devadesátých letech pomocí svého ministra financí Václava Klause rozpustili do nenávratna. Minimálně nynější vládní dluh je to stoprocentně.

Zanechte komentář




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I