Archive for Leden, 2010

Budeme na sebe hodní!

Úterý, 26 ledna, 2010

Touto větou působil na své spolupacienty v jednom blázinci představitel filmové komedie. Mne tato věta přivedla na myšlenku, že snad dobré vztahy mezi lidmi je možné aplikovat nejlépe v psychiatrickém sanatoriu.Noviny i televize nás nejraději informují o skandálech, problémech a hlavně o negaci. To prý se lépe prodává. Pozitivní věci jsou neprodejné, tak o nich nebudeme mluvit! Psychika člověka dostává silné rány a pak má černá kronika další materiál o tom, kde vyhasl “dobrovolně” život.V poslední době však zazněla také informace, že občanům naší vlasti není lhostejná bolest trpících Haiťanů a že štědře sáhli do svých peněženek. Když dokážeme vidět a cítit bolest druhého, není to s námi ještě tak špatné. Je dobře, že jsme na sebe hodní.

Nejznámější odpůrce City Parku

Pátek, 22 ledna, 2010

Žádný člověk není bezvýznamný. Někteří jen dokážou víc než ostatní, a proto se o nich píše. Nebo jsou výjimeční ve svém oboru. Nebo mají vysokou funkci. Nebo jsou zajímavou postavičkou, dobrosrdečnou, podivínskou nebo třeba kulhající a patřící k obci, jako kostelík nebo ten křížek na rozcestí. Nebo provedou čin, který nelze přehlédnout. Třeba veřejnou sebevraždu.

Jaký byl Jiří Simon? Do Jihlavy se prý přistěhoval ze Žďáru a kromě skupin úředníků a investorů megastavby City Parku by o něm jihlavské povědomí vědělo tak málo, jako o každém jiném člověku žijícím si svůj život.

Jiří Simon proslul jako odpůrce stavby City Parku. Obrovský odpůrce. Důvodem bylo jeho bydliště, menší domek stojící v těsné blízkosti budoucího chrámu prodeje a zábavy. Kdo by chtěl bydlet vedle betonové zdi a nájezdu do přízemního parkoviště? Asi nikdo. Co zbývá, když se mu stavbu legálními prostředky zastavit nepodařilo? Jednoduše svůj domek prodat.

Prodej se ale neuskutečnil. Pan Simon prý chtěl příliš mnoho, snad i 20 milionů, zní Jihlavou a rozhlašují to lidé, kteří to prý slyšeli od investora. Novinám něco takového ale investor neřekl. A tak se v tisku jen objevila cifra tvrzená Jiřím Simonem ­ něco kolem čtyř pěti milionů.

Vysoký, trochu kostnatý muž nepsal jen dopisy na úřady, zašel také dvakrát třikrát i na zasedání zastupitelstva, kde prezentoval své odmítavé názory na stavbu. Vzal si mikrofon a nebál se v tu chvíli ani čerta.

„Taky patříte k nim,“ obořil se na mne, když jsme mu po jednom jeho vystoupení na zastupitelstvu chtěli položit několik otázek, a dodal „nic jste proti stavbě nepsali!“

Svůj odmítavý názor k Jihlavským listům brzy změnil. Objevil internetovou podobu novin a hlavně diskuse. Ty doslova zaplavil svými názory, tvrzeními, fotkami, dlouhými články s desítkami odkazů a dle jeho názoru jasnými důkazy proti investorovi, který lhal, podváděl, vytáčel se a bojoval nečistými prostředky… proti Jiřímu Simonovi, jehož domeček koukal na vzrůstající stavbu betonu a oceli.

Tvrdím, že internetové diskuse jsou žumpou, v níž si zakomplexovaní lidé pod rouškou anonymity léčí mindráky, urážejí a osočují druhé. Pan Simon se pod své názory a tvrzení podepisoval.

Jednou jsme se potkali na schodech krajského úřadu. Byl v košili s krátkým rukávem, schody bral po dvou. „Vy nám tedy dáváte,“ sdělil jsem mu svůj názor na jeho diskusní příspěvky, které byly příčinou stále rostoucího tlaku. Abychom je odstraňovali, aby byly mazány, aby nikdy nespatřily světlo světa. Odpověděl šibalským úsměvem: „Je toho mnohem víc, co bych mohl napsat.“

Přišla kolaudace City Parku, zkušební provoz. Obchody plné zboží, zvědaví lidé, přijíždějící a odjíždějící auta. City Park stojí a nepohnul by s ním ani útok všech odpůrců stavby.

Stalo se snad tohle příčinou a promyšleným scénářem veřejné sebevraždy, vystřiženým jako z filmu? Vybral si k tomu silvestrovskou noc a zadní vchod do City Parku. Vylezl na střechu, kde nechal dopis na rozloučenou. Ne jeden, ale několik kopií, stejně jako doma. Dopis odsuzující stavbu a vyjadřující beznaděj: „S ničím se nedá pohnout!“ Uvázal si smyčku na krk a skočil.

Jeho tělo našli v ranních hodinách lidé oslavující nový rok 2009. Tělo visící nad schodištěm do obchodního centra, které nenáviděl. Které nenáviděl tolik, že byl schopen sáhnout si dobrovolně na život. Teatrálně? Demonstrativně?

Nebo to byla vražda? V níž se oběť i vrah slily do jedné osoby? Třeba Jiří Simon chtěl žít, zatímco ten druhý, dlící ve stejné schránce jeho těla, chtěl odsoudit nespravedlnost, nepochopení a svůj nezdar a vybral si k tomu Jiřího Simona?

Zvolil sebevraždu jako poslední svobodnou možnost volby na tomto světě. A stal se kvůli ní nejznámějším odpůrcem stavby. Ta je však z betonu a k lidským citům netečná.

**Z cyklu vzpomínek Byli mezi námi**

Negace a podpora

Čtvrtek, 21 ledna, 2010

Žil jsem dlouhou dobu v cizině. Pokud člověk stráví více jak desetiletí v cizině, určitě ho to ovlivní, formuje. Zároveň pak mnohem kontrastněji vnímá domov. V zahraničí jsem se setkával se snahou poukazovat na úspěchy a vyzdvihovat to, co se povedlo. Používat, a já jsem toho zastáncem, pozitivní kritiku. Mnohem kontrastněji pak vnímám ten opak u nás. Máme takovou zvláštní zálibu poukazovat hlavně na to, co se nepovedlo. Ne vše se vždy podaří a ne vše je vždy úspěšné. Ne vždy jsme úspěšní. Vezněme jako příklad fotbalového gólmana Petra Čech. Za to, co dokázal, za to jak proslavil naši vlast, si zaslouží naši úctu. Samozřejmě i jeho čeká sportovní důchod. Ve vrcholovém sportu přichází mnohem dřív. Kolem 33 roku věku. A my jako bychom čekali, až se mu nebude dařit a hned na to poukazujeme. Všichni jednou budeme staří a všichni jednou půjdeme do důchodu. Úcta k tomu, kdo něco dokázal, by měla být součástí našeho života. Jednou budou všichni lepší, silnější, rychlejší, hezčí než my. Budou, protože budou mladší a plný sil.

Něco podobného jsem prožil teď v Dukle. Měli jsme černé období. Začalo to tím, že tým prohrál pár utkání menší koncentrací, menší vůlí, menší bojovností než s jakou by měl jít do zápasů. Prožíval období krize, která přijde v sezoně na každý tým. Okamžitě mi bylo navrhováno, abych odvolal toho a toho, vyhodil toho a tamtoho. Ukázat na někoho a říci, to je viník, někoho odvolat, či vyhodit je jednoduché. Cítil jsem tlak, abych něco udělal, abych šáhl do „A“ týmu. Nepovažoval jsem to za správné rozhodnutí, neztotožňoval jsem se s tím. Dostat se z krize pomocí vůle a bojovnosti, je těžší a bolí to. Vsadil jsem na to druhé. Svolal jsem hráče a společně jsme hledali cestu z krize. Vedení se za hráče postavilo a tento postoj obhájilo. Doufám a věřím, že se hra otočila a tým bude zase fungovat. Že na prvním místě bude tým a úspěch. Že na to má, už prokázal.

Stejné platí v celém mládežnickém hokeji. Ne vše je dobré a ne vše je špatné. Kritika, že nám ujel metodický vlak, je mylná. Metodika je na vysoké úrovni. Není ale součástí praxe. Vstoupí to toho vlivy jako rodiče, agenti. Pokud někdo nehraje o aspoň dva roky výše, se staršími, nic z něho nevyroste. To slyším dost často. Z úst rodičů a agentů. Od trenérů ne. To je praxe posledních let. Kolik individualit z toho vyrostlo? Moc ne. Jsou výjimky. Byl to Jágr, Reichel, Hašek a další. Byl to ale vždy tak jeden dva hráči na klub. Ne šest v každém ročníku. Pokud hráče posunem mezi starší a on se stane průměrným hráčem týmu, je lepší být o kategorii níže a být lídrem. Je lepší vychovávat osobnost, než průměr. Kdyby na MS 20 naši porazili Finy, a měli na to, měli to dobře rozjeté, kdyby uhráli výsledek s Ruskem, bylo by vše v pořádku. Jelikož tohle nedokázali, je vše špatně. Skutečnost je jiná. Nelze spát na vavřínech a je potřeba se tím zabývat, ale na „pohřeb“ to není. To je další vlastnost nás Čechů. Buď je vše bílé, nebo černé, buď je vše dobré, nebo špatné, buď je svatba, nebo pohřeb.

Radní radí.

Úterý, 19 ledna, 2010

24.1.1925 bylo v Praze zrušeno vybírání mostného. V roce 2010 se mluví o tom, že nám zavedou silniční daň. Před osmdesáti pěti roky naši předkové uznali, že platit za přejetí z jednoho břehu na druhý je nemravné. Dnes si zaplatíme za celou silnici i s mostem.Vždyť auto už není jenom přepych, ale nutnost. Kdyby dobře placení vrchní státní úředníci dokázali ohlídat pokladnu a neprohrávali miliardové arbitráže, bylo by jak na důchody, tak pro rodiny s dětmi a daně bychom také nemuseli platit tak vysoké.Aby toho nebylo málo, ještě nám spadne na hlavu “vagón” sněhu ze střechy.

Proč talenti (zatím) odcházejí z Vysočiny?

Pondělí, 11 ledna, 2010

Úspěšnou fotbalovou továrnu FC Vysočina opustili dva mladí fotbalisté, kteří právem náleží k největším talentům současného českého fotbalu. Devatenáctiletý útočník Stanislav Tecl zamířil s přestupovou opcí na hostování do pražské Slavie a teprve sedmnáctiletý ofenzivní hráč Matěj Vydra přestoupil do ostravského Baníku. Vydrův transfer bude s velkou pravděpodobností jedním z největších, které se v Česku v aktuálním zimním období odehrají.

Jihlavský klub se tak nachází v situaci, která zde již v uplynulých deseti letech byla mnohokrát. Kvalitní a trpělivá práce FC Vysočina s mládeží vygenerovala výrazný talent, který svým potenciálem přerostl ekonomické a sportovní možnosti klubu a zamířil jednoduše za lepším. Klub tak získal citelnou finanční injekci pro další výchovu talentů a chod oddílu, ale zároveň musel nalézt odpovídající náhradu, aby neutrpěla kvalita týmu. Prvním byl v lednu 2002 Radek Sláma (Slavia Praha), o rok později Ladislav Šebek (Hradec Králové), v létě 2004 Karel Večeřa (Brno), v zimě 2005 Lukáš Vaculík (Mladá Boleslav), za rok Jan Štohanzl (Teplice), v létě 2006 Milan Kopic (Sparta Praha), za další rok dvojice Ondřej Šourek a Theodor Gebre Selassie (oba Slavia Praha), v létě 2008 Josef Hušbauer (Viktoria Žižkov) a v před rokem odešel Michael Rabušic do Brna.

Každý fotbalový znalec a fanoušek si po tomto výčtu jistě pomyslí, že s těmito hráči by FC Vysočina úspěšně působil v Gambrinus lize. Proč tedy klub tyto nadějné fotbalisty uvolňuje, nabourává si základní sestavu a komplikuje si tak naplnění svého cíle v podobě návratu do nejvyšší soutěže? V nedávné minulosti přestupy představovaly nutnost. Bez nich by klub nebyl schopen plnit své závazky, na stejně vysoké úrovni vychovávat mladé fotbalisty a působit ve II. lize. Bez přestupů Slámy či Štohanzla by proto bylo těžko možné zakoupit Vydru a Tecla z Chotěboře, potažmo z Humpolce, a následně zaplatit kvalitní trenéry a zajistit jejich odpovídající fotbalový růst.

I nyní transfery představují výraznou injekci pro zdravý chod klubu. Díky ní klub může získat perspektivní žáky a dorostence z celého regionu, disponuje prostředky na rozvoj tréninkových areálů a svého zázemí a zajišťuje přestupy hotových fotbalistů pro kádr „A“ mužstva. Díky financování ze strany akcionářů na čele s PSJ však klub dnes není ekonomicky nucen k odchodům svých nejlepších talentů přistupovat.

Proč k přestupům přesto dochází? Odpověď leží v období kolem 14. – 16. roku fotbalisty. Tehdy na sebe ti nejtalentovanější začínají přitahovat pozornost fotbalových manažerů, ti navazují kontakt s jejich rodičů a hráči s těmito manažery podepisují smlouvy. Okamžitě pro svého nového svěřence hledají co nejlepší uplatnění za co nejvýhodnější podmínek. Mateřské kluby jsou proto nuceny s mladým hráčem podepsat tzv. malou profesionální smlouvu do osmnácti let, která může být v maximální délce 3 let. Smlouvu podepisují jeho rodiče, popřípadě též manažer. Talentovaný hráč tak získává svůj první, byť zatím minimální, příjem a klub má jistotu, že ho po dobu jeho kontraktu neztratí.

Pokud mladík začne naplňovat své fotbalové předpoklady, tak roste jeho cena, je přeřazen do kádru dospělých, nastupuje za mládežnické reprezentace a začíná na sebe přitahovat stále větší pozornost zahraničních a špičkových českých klubů. Úměrně s tím se však krátí jeho smlouva. Mateřský klub v žádném případě nechce dopustit její vypršení, neboť poté mladík může odejít za tabulkovou sumu v řádu statisíců. Začíná tady složité kolo jednání s manažery a přesvědčování hráče a jeho rodičů, aby v klubu prodloužili za výhodnějších podmínek smlouvu. Pokud se však jedná o hráče, kterému začíná být II. liga malá, je vystaven platově výrazně lepším nabídkám prvoligových klubů a navíc si chce udržet místo v mládežnické reprezentaci, tak klubu nezbývá nic jiného, než v dostatečném předstihu jednat o přestupu mladíka jinam. Každý půlrok blíže skončení smlouvy logicky klesá i přestupová suma.

Aktuální odchody Vydry a Tecla lze v těchto souvislostech vnímat jako ekonomicky velmi podařené. Výjimečnost těchto transferů roste s ohledem na současnou ekonomickou situaci v Česku. Zároveň jde o velké ocenění systematické a kvalitní práce FC Vysočina s mládeží a v neposlední řadě by tak nemělo dojít k pozastavení sportovního vývoje těchto fotbalistů. Jejich další růst je v zájmu celého českého fotbalu a může z něj profitovat i FC Vysočina. Další přestupy Tecla či Vydry např. do zahraničí totiž představují nezanedbatelný finanční přínos do kasy jihlavského klubu.

Minulost ukázala, že i po těchto odchodech dokázal FC Vysočina vždy minimálně udržet vysokou druholigovou úroveň a není důvod si myslet, že by tomu nyní bylo jinak. Určitě bychom si všichni přáli, abychom největší talenty dokázali udržet dlouhodobě. K tomu by postačila „maličkost“ – postoupit do nejvyšší soutěže a působení v Gambrinus lize dlouhodobě stabilizovat. Tím by byl zajištěn optimální vývoj fotbalistů a jejich kvality i fotbalová cena by rostly v mateřském klubu. Ti nejlepší by poté za lepším nemuseli odcházet do Sparty, Slavie či Baníku, ale rovnou do zahraničí. Rozpočet FC Vysočina by se tak nepohyboval mezi 35 – 40 miliony korun, ale mohl by se blížit sumě kolem 60 milionů.

Ač se to na první pohled nezdá, tak pevně věřím, že i díky transferům Tecla a Vydry jsme na nejlepší cestě v brzké době na prvoligovou metu dosáhnout. Opravňuje mne k tomu pohled na další perspektivní mladíky v juniorských týmech FC Vysočina, stabilní a trpělivá podpora akcionářů a současná koncepce tvorby „A“ mužstva. Doufám, že můj komentář fanouškům, partnerům a sponzorům FC Vysočina mnohé objasnil a že jsou i oni naladěni na pozitivní a trpělivou notu. Jihlavský fotbal si to určitě zaslouží.