Blog Jihlavských listů

Bedřich Ščerban
39- Narozen 31. května 1964 v Jihlavě, je bývalý vynikající hokejový obránce. Je držitelem pěti bronzových medailí z mistrovství světa a jednoho bronzu z Olympijských her. Na domácích kluzištích získal tři mistrovské tituly, navíc je mistrem Německa a Švédska. V současné době je jednatelem hokejového klubu Dukla Jihlava.

Negace a podpora

Bedřich Ščerban | Čtvrtek, 21. 1. 2010 v 16:05

Žil jsem dlouhou dobu v cizině. Pokud člověk stráví více jak desetiletí v cizině, určitě ho to ovlivní, formuje. Zároveň pak mnohem kontrastněji vnímá domov. V zahraničí jsem se setkával se snahou poukazovat na úspěchy a vyzdvihovat to, co se povedlo. Používat, a já jsem toho zastáncem, pozitivní kritiku. Mnohem kontrastněji pak vnímám ten opak u nás. Máme takovou zvláštní zálibu poukazovat hlavně na to, co se nepovedlo. Ne vše se vždy podaří a ne vše je vždy úspěšné. Ne vždy jsme úspěšní. Vezněme jako příklad fotbalového gólmana Petra Čech. Za to, co dokázal, za to jak proslavil naši vlast, si zaslouží naši úctu. Samozřejmě i jeho čeká sportovní důchod. Ve vrcholovém sportu přichází mnohem dřív. Kolem 33 roku věku. A my jako bychom čekali, až se mu nebude dařit a hned na to poukazujeme. Všichni jednou budeme staří a všichni jednou půjdeme do důchodu. Úcta k tomu, kdo něco dokázal, by měla být součástí našeho života. Jednou budou všichni lepší, silnější, rychlejší, hezčí než my. Budou, protože budou mladší a plný sil.

Něco podobného jsem prožil teď v Dukle. Měli jsme černé období. Začalo to tím, že tým prohrál pár utkání menší koncentrací, menší vůlí, menší bojovností než s jakou by měl jít do zápasů. Prožíval období krize, která přijde v sezoně na každý tým. Okamžitě mi bylo navrhováno, abych odvolal toho a toho, vyhodil toho a tamtoho. Ukázat na někoho a říci, to je viník, někoho odvolat, či vyhodit je jednoduché. Cítil jsem tlak, abych něco udělal, abych šáhl do „A“ týmu. Nepovažoval jsem to za správné rozhodnutí, neztotožňoval jsem se s tím. Dostat se z krize pomocí vůle a bojovnosti, je těžší a bolí to. Vsadil jsem na to druhé. Svolal jsem hráče a společně jsme hledali cestu z krize. Vedení se za hráče postavilo a tento postoj obhájilo. Doufám a věřím, že se hra otočila a tým bude zase fungovat. Že na prvním místě bude tým a úspěch. Že na to má, už prokázal.

Stejné platí v celém mládežnickém hokeji. Ne vše je dobré a ne vše je špatné. Kritika, že nám ujel metodický vlak, je mylná. Metodika je na vysoké úrovni. Není ale součástí praxe. Vstoupí to toho vlivy jako rodiče, agenti. Pokud někdo nehraje o aspoň dva roky výše, se staršími, nic z něho nevyroste. To slyším dost často. Z úst rodičů a agentů. Od trenérů ne. To je praxe posledních let. Kolik individualit z toho vyrostlo? Moc ne. Jsou výjimky. Byl to Jágr, Reichel, Hašek a další. Byl to ale vždy tak jeden dva hráči na klub. Ne šest v každém ročníku. Pokud hráče posunem mezi starší a on se stane průměrným hráčem týmu, je lepší být o kategorii níže a být lídrem. Je lepší vychovávat osobnost, než průměr. Kdyby na MS 20 naši porazili Finy, a měli na to, měli to dobře rozjeté, kdyby uhráli výsledek s Ruskem, bylo by vše v pořádku. Jelikož tohle nedokázali, je vše špatně. Skutečnost je jiná. Nelze spát na vavřínech a je potřeba se tím zabývat, ale na „pohřeb“ to není. To je další vlastnost nás Čechů. Buď je vše bílé, nebo černé, buď je vše dobré, nebo špatné, buď je svatba, nebo pohřeb.

Zanechte komentář




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I