Archive for Únor, 2010

S Duklou nikdo nediskutuje

Středa, 24 února, 2010

Koalice na jihlavské radnici nefunguje. Sice se schází a radí, pak si ale stejně zastupitelé dělají, co uznají za vhodné. Jako v případě příspěvku fotbalistům FC Vysočina. Peněz je málo, a tak se koaliční zastupitelé rozhodli skrouhnout příspěvky do sportu o 10 %, a to i vlastní hokejové Dukle, která městu patří.

Co ale s FC Vysočina? Ve známé nepovedené kauze Szabó, kdy se fotbalový oddíl naštěstí prodat podvodníkovi nepodařilo, akcionář PSJ diplomaticky město přesvědčil, aby alespoň částečně ve fotbalu zůstalo a všechny akcie neprodávalo. Zastupitelé se příliš neošívali a podepsali též memorandum, že budou přispívat šesti miliony na mládež.

Co ale v době, kdy nejsou peníze? Primátorovi Jaroslavu Vymazalovi opozice vyčetla, že měl dva měsíce na to, aby se zástupcem PSJ Františkem Vaculíkem prodiskutoval možné snížení příspěvku. Jak ale primátor na zastupitelstvu prohlásil, chyběl mu konkrétní mandát, a Vaculík prý také nemůže jednat, protože v PSJ není hlavním akcionářem.

Den před jednáním zastupitelstva se koalice přesto dohodla, že příspěvek sníží i fotbalu. O 10 %. V nastalé vřavě diskuzních příspěvků jsme se však dozvěděli, že pokud město nesplní „slib“ daný memorandem, skončí v propadlišti dějin a pes si už nikdy od města nevezme ani kůrku, neboť je nevěrohodné, zlovolné a možná i zablešené. Sliby a dohody se přece musí plnit!

Co naplat, že město (tedy zastupitelé) koná často tak, jak mu to zrovna vyhovuje, vždyť i pro stotisícové příspěvky na nový byt zvedalo ruku jen pro toho, kdo se mu líbil, ačkoliv veškeré náležitosti splnili všichni uchazeči.

Ano, dohody se mají plnit. Je ale obrovská škoda, že se s akcionáři fotbalu o možném snížení příspěvku ani nepokusilo diskutovat. A je až nepochopitelné, že hlavní akcionář fotbalového klubu, PSJ, na jednání ani nepřišel a neřekl své stanovisko.

Ale ono je to stejně jedno. Vzhledem k tomu, že koalice nefunguje (kromě opozice hlasovali proti rozhodnutí koalice i její členové – celá ČSSD, lidovec J. Kodet, I. Wagnerová ze Strany zelených a občanský demokrat M. Vetchý) a zastupitelé hlasují, jak jim kdo padne do oka, PSJ požadovaných šest milionů dostalo. Nic proti tomu, peníze jsou přece na mládež. Smutná může být jen hokejová Dukla, která městu patří celá. S tou totiž nikdo nediskutuje: peníze nejsou, tady máš míň a hotovo!

Drobný problém při hlasování o příspěvku FC Vysočina však ukázal jednu velkou chybu Jihlavy. Město nyní doplácí na to, že se nechalo před časem ukecat a akcie FC Vysočina neprodalo všechny.

Zákaz Dělnické strany: Dobrá zpráva i řada důvodů k zamyšlení

Pondělí, 22 února, 2010

Je to v zásadě dobrá zpráva. Zákaz Dělnické strany, která má významné podhoubí i na Vysočině (Jihlava, Světlá nad Sázavou) se dal očekávat a vypovídá o schopnosti bránit se některým aktivitám a procesům, které většinová demokratická společnost na základě historické zkušenosti označuje za nedemokratické. Tyto aktivity vždy začínaly historicky velice nenápadně, odvolávaly se na vznešené cíle, ale končily nedobře.

Na druhé straně víme, že ani zákaz činnosti politické strany Nejvyšším správním soudem (NSS) automaticky žádný problém nevyřeší. A nejde jen o to, že protagonisté čerstvě zakázané partaje už ohlásili, že míní pokračovat třeba pod jinou značkou. S tím můžeme počítat, současně máme znovu šanci protiústavním politickým aktivitám oponovat a čelit.

Současně přinesl zmíněný soudní zákaz jedno riziko. A sice, že se ze zakázané politické strany může stát mučedník, jemuž rozhodnutí soudu přinese další sympatie i sílu. S tím je třeba počítat, ale taky nezůstat kvůli tomu stát se založenýma rukama. Dělnická strana sázela na populistická témata, o trumfy populisty připraví jedině pro veřejnost přijatelná alternativa se skutečnými řešeními. Nositelé takové alternativy určitě existují, jen zatím zůstávají zbytečně pasivní, možná i většinou médií přehlíženy.

U soudu zaznělo, že Dělnická strana je jednou z tváří současné společnosti, a tento názor je dobré přijmout. Zákaz Dělnické strany nesmí rozhodně být pro politickou konkurenci ani v nejmenším důvodem k oslavám a ke kopání do „mrtvoly“. Naopak musí být výzvou k zamyšlení a k hledání jiných způsobů řešení skutečných a velice palčivých problémů společnosti, než jaké přinášejí body populistům.

Zákaz Dělnické strany ukázal na ještě jednu důležitou skutečnost. Svým verdiktem NSS ukázal, že tady konečně začínají fungovat instituce, které dosud do kyselého jablka kousnout nechtěly a hledaly nedůstojné výmluvy pro svoji nečinnost, či váhání. Příště už by se rozhodnutí soudu nemuselo rodit tak klopotně.

Ozdravenie života v spoločnosti

Neděle, 21 února, 2010

   Určite by nebolo nutné hovoriť o ozdravení spoločnosti, ak by všetko vôkol nás bolo v úplnom poriadku. Ale skutočnosť, že tomu tak ani zďaleka nie je, môžeme dennodenne vidieť a prežívať. Áno, naša spoločnosť sa nám musí nevyhnutne, a to aj pri veľmi povrchnom pozorovaní, javiť ako organizmus, zmietaný mnohými chorobami.

   Avšak predsa len medzi nami existujú mnohí, ktorí odmietajú akceptovať podobné tvrdenia a snažia sa neustále zľahčovať všetky zmienky o vážnosti súčasnej doby. Z tohto dôvodu si preto naozaj skúsme porovnať fungovanie zložitého, spoločenského organizmu, s rovnako zložitým, biologickým organizmom ľudského tela.

   Zdravé ľudské telo nám totiž môže poslúžiť, ako dokonalá ukážka priam obdivuhodného vzájomného spolupôsobenia jeho jednotlivých častí, počnúc bunkami, ako základnými stavebnými prvkami všetkého živého, až po najzložitejšie telesné orgány. Od malého až po najväčšie a od najjednoduchšieho až po najzložitejšie, všetko má jeden jediný spoločný cieľ – dobro a prospech celku! No a dokonalý vnútorný stav harmónie biologického organizmu, dosiahnutý na základe toho princípu, nazývame zdravie.

   Máme tu teda pred sebou jednoduchý a nasledovania hodný príklad, ukazovaný nám fungovaním nášho vlastného tela, ktorý by mohol byť bezo zvyšku aplikovaný aj do vzťahov medzi ľuďmi, v rovnako zložitom organizme každej spoločnosti.

   Žiaľ, jednoduché odpozorovanie a uplatnenie vyššie zmienenej zákonitosti sa zdalo byť ľuďom príliš prostým na to, aby ho využili vo vzájomných vzťahoch medzi sebou. Nechceli rešpektovať tento jednoznačný a účelný príklad pôsobenia bytostných síl prírody, dokonale sa vo svojej činnosti zachvievajúcich podľa Zákonov Tvorcu univerza. V rozumovo mylnom chcení vedieť všetko lepšie, sa rozhodli kráčať svojou vlastnou cestou.

   A tak, odvrhnúc požehnaný princíp jednotnej a radostnej práce pre všeobecné dobo, nastolili iný, zhubný a skazený princíp úsilia po prospechu čisto osobnom. Staraj sa hlavne sám o seba a o svojich blízkych, do druhých ťa nič! Tieto slová sa stali hlavným životným krédom väčšiny.

   Prakticky sa to prejavilo tak, že sa prvoradým záujmom človeka stalo iba získavanie čo najväčšieho množstva rôznorodých výhod vo svoj osobný prospech, bez ohľadu na núdzu, nedostatok, biedu a strádanie iných.  Namiesto rozvíjania spolupráce a spolucítenia sa začal rozvíjať bezbrehý egoizmus, ktorý je príčinou všetkých problémov a zla, dennodenne na nás doliehajúceho.

   Skúsme si teraz predstaviť, ako sa asi musí prejaviť podobne sebecký prístup vo fungovaní nášho organizmu. Ak sa teda istá skupina buniek rozhodne pôsobiť iba sama pre seba, bez ohľadu na dobro a prospech celku, v prvom rade začne vo zvýšenej miere stravovať životné sily a energetické zdroje organizmu. Takto vzniknuté centrum sa rozrastá a bujnie čoraz viac, zakladajúc svoje „pobočky“ po celom tele. Bezohľadným odsávaním všetkých životných síl organizmu je potom tento veľmi skoro privedený do záhuby. Rozpínajúce sa a nenásytné sebectvo určitej skupiny buniek zničí  nakoniec  svojho nositeľa, na ktorom bezohľadne parazitovali, čím však, v sebeckej krátkozrakosti, zahubia i samé seba.

   Veľmi ľahko možno vytušiť, o akú chorobu sa jedná. Strašné však je, že podobnou chorobou je postihnutá i naša spoločnosť, pretože jej základná bunečná štruktúra, čiže ľudia, vzdialení od zdravého princípu vzájomného, súzvučného spolupôsobenia a spolucítenia, sa obrátili k chorobne zhubnému snaženiu po  úzko sebeckom prospechu, bez ohľadu na ostatných.

   Áno, naša spoločnosť je chorá! Veľmi vážne chorá! A ak čo najskôr nezačneme s jej liečbou, prebiehajúci zhubný proces, môže narásť až do nezvládnuteľných rozmerov.

   Každú liečbu však treba začať určením správnej diagnózy, to znamená, nájdením príčiny a pochopením samotnej podstaty choroby. Keď sa teda budeme snažiť dopátrať tejto príčiny, v prvom rade narazíme na nežiadúci a zhubný egoizmus, ktorý nemá v tomto stvorení, z hľadiska vyšších Zákonov, ani to najmenšie opodstatnenie. Ak však budeme pátrať ďalej pochopíme, že samotný egoizmus je dôsledkom ľudskej pýchy, domýšľavosti a snahy vedieť všetko lepšie, dôsledkom neschopnosti a neochoty prosto pozorovať, načúvať a nechať sa viesť dokonalými Zákonmi stvorenia, v zmysle ktorých sa zachvieva každá bunka nášho tela.

   A práve toto zhubné chcenie vedieť všetko lepšie je vlastnou príčinou všetkého zla! Z neho, z rúhavého nadradenia malého, osobného chcenia pozemského človeka nad Zákony stvorenia, potom povstal egoizmus, ktorý sa následne rozvil do nesčíselných podôb.

   A ak sme už teda našli a analyzovali skutočnú príčinu všetkého zla, čiže určili správnu diagnózu, môžeme pristúpiť k efektívnej liečbe – k praktickým krokom, vedúcim k ozdraveniu spoločnosti.

   Prvým a najdôležitejším bodom v tomto procese je kritické a vecné zhodnotenie osobného postoja každého z nás voči univerzálnym Zákonitostiam stvorenia. Pre jednotlivca i pre celú spoločnosť sa totiž stáva zásadnou skutočnosť, nakoľko sú ochotní im načúvať, poznávať ich a prispôsobovať im svoj život.

   Zaujatie pozitívneho postoja je jednoznačnou cestou k ozdraveniu, zušľachteniu a pozdvihnutiu, cestou k pravému ľudskému šťastiu a mieruplnému spolunažívaniu národov na zemi.

   Zaujatie negatívneho postoja, prameniaceho z rozumovej domýšľavosti vo vlastné schopnosti, je cestou arogantného odklonu od Zákonitostí vo stvorení, cestou nezohľadňujúcou ich poznanie a fungovanie, ktorej výsledky a dôsledky máme možnosť dennodenne prežívať.

   Lebo prvým neblahým produktom zmienenej domýšľavosti, ako už bolo povedané, je práve bezbrehý egoizmus, nadobúdajúci v súčasnej dobe priam obludných rozmerov. A zárodok tohto zhubného sebectva nájdeme priamo v ľudskej mysli, zaoberajúcej sa iba myšlienkami na osobný prospech.     

   Podobné myslenie je však desivým omylom a zhubným chorobným ložiskom, žiaľ spoločensky tolerovaným a podporovaným, ktorého nenásytné chápadlá otravujú všetky oblasti nášho života.

   Skúsme teraz pozrieť prísne sami na seba, zamerajúc pozornosť na vlastné myslenie. Ak v ňom prevažujú myšlienky na celospoločenské a všeobecné dobro všetkých ľudí bez výnimky, ak ku tomuto cieľu hľadáme cesty a staviame mosty, potom sme zdravými bunkami organizmu spoločnosti a svojim životom sa snažíme zachvievať v Zákonitostiach stvorenia. V tých Zákonitostiach, ktorých zmyslom je taktiež iba šťastie, radosť a mier ľudského druhu.

   Ak ale myslíme prevažne iba na svoj osobný prospech, alebo ešte prípadne na prospech svojich najbližších, či iného, úzkeho okruhu ľudí, ak pritom nehľadíme na bolesť a strádanie iných vôkol nás, sme chorými a zhubnými bunkami spoločenského organizmu. Už naše úzke a obmedzené myslenie je choré a my sami sa stávame škodcami a nepriateľmi všetkému dobrému, správnemu a ušľachtilému.

   Ak si teda z hrôzou ešte včas uvedomíme, že patríme práve do tejto kategórie, urýchlene začnime s liečebným procesom. Bezodkladne zmeňme predovšetkým spôsob svojho myslenia a touto zmenou myslenia sa potom začne pozitívnym spôsobom automaticky odvíjať všetko ostatné.

   Ak ale naopak všetko, o čom bolo hovorené podceníme, ak budeme aj naďalej ľahkomyslene zotrvávať v zaužívanom, sebeckom spôsobe myslenia, môže sa nám stať, že v nastávajúcom procese o ozdravenie života spoločnosti, budeme práve účinkami Zákonov stvorenia, ako skúsenou rukou dobrého chirurga oddelení ostrým rezom od všetkých, ešte zostávajúcich zdravých častí organizmu, aby sa tento už konečne zbavil zhubnej príťaže a mohol vyzdravieť.

jl, spolupracovník časopisu „Pre Slovensko“ http://www.pre-slovensko.sk/

Jak na terminátora ?

Sobota, 20 února, 2010

Tak už zase nestačím kroutit hlavou. Naši politikové se plácají po zádech a halasně slaví velké společné vítězství. Demokracie prý vyhrála a rázně zatočila s extremismem – naše soudy zakázaly Dělnickou stranu. Dlouho jsem naivně doufal, že se tak nestane, bohužel však marně. Ne že bych byl příznivec tohoto politického „odvětví“, nebo snad dokonce sdílel stejné názory a hodnoty jako členové a představitelé DS, ale protože jsem doufal, že už snad přece jenom máme rozum. Vždyť je to úplně stejné, jako úsměvné snahy některých našich svatých bojovníků o zákaz strany komunistické. Tito lidé si bohužel asi neuvědomují, že politická strana či hnutí není jen imaginární obláček, nápis někde ve vesmíru, či obrázek na internetu – je to určité společenství ŽIVÝCH lidí. A co se asi stane, když pozítří ctihodní soudcové zakáží KSČM ? Najednou to udělá „prsk !“ a těch sto ticíc členů a příznivců se během tří vteřin rozplyne někde ve vzduchoprázdnu ? Nebo se jim náhle přeprogramuje mozek a myšlenky ? To jistě ne. Jsou dvě možnosti – buď si vytvoří stranu novou, nebo – a to je ještě mnohem horší – vmísí se potichu a klidně do stran ostatních.

Nezlobte se na mě, ale když mám s někým bojovat, tak rozhodně raději s někým pojmenovatelným a čitelným. Je opravdu ona zrušená stranou extremistů a fašistů ? Dobře, ať si je – aspoň je tak přece vidíte všechny pěkně pohromadě a víte dopředu, s kým máte tu čest. Vždy jsem zastával názor, že zákaz DS či jakékoliv jiné strany naprosto nic neřeší – a jak vidíte, události posledních dnů mi dávají zapravdu. Členové oné zrušené strany přestupují do strany nové a zvesela se chystají do voleb. Pokud jim náš neohrožený stát zruší i tu novou stranu, přidají si do názvu další slovo a pojede se dál. Je to něco jako legendární Terminátor – „živý kov“, kterého v jednom úspěšném filmu kalifornský guvernér snad stokrát zlikvidoval, ale on se vždy z jedné kapky sám stvořil znovu, povstal, oklepal se a chutě opět vyběhl do ulic…

Má tedy někdo opravdu důvod slavit tento „úspěch demokracie“ ? Snad jen jistý pan doktor Sokol, kterého si stát (který mimochodem zaměstnává stovky vlastních právníků) najal za statisícové palmáre, aby ho v tomto procesu zastupoval. Ten jediný si může mnout ruce a těšit se na další podobný směšný pokus o likvidaci dělnického terminátora.

Ctihodný a dobrotivý rytíř Don Quiote De La Mancha se na naši malou zemi kouká z nebe a sám pro sebe si říká, že byl jenom ubohý břídil… 

Ti NAŠI sportovci

Pátek, 19 února, 2010

Trochu úsměvně vyznívá oslavování těch úspěšných na olympiádě. Celá republika se radovala z prvenství Martiny Sáblíkové. Vysočina ještě o něco víc, neboť zde se narodila. Stejně tak ale slavili lidé z Velkého Oseku, kde Martina žije. A tak se obě vzdálená místa pyšní velkou sportovkyní a přivlastňují si ji. Slováci zase jásají ze své zlaté biatlonistky, která byla ještě donedávna Ruskou.

Zápolení států prostřednictvím sportovců je jakousi náhražkou za boj, člověku vrozený od doby, kdy chodil na mamuty. Čím víc medailí, tím víc se ta která země může chlubit a ukazovat světu, že je „lepší“ než ty ostatní.

Sportovci však kolují světem a mnohdy zakotvují tam, kde mají nejlepší podmínky. V době studené války museli emigrovat a hrát pod hlavičkou jiného státu, jako třeba tenistka Navrátilová, nyní tak činí, když se jim v jiné zemi zalíbí víc, než v té rodné.

Ano, jsou soutěže, jako jsou třeba olympijské hry, kdy se udatní sportovní válečníci sjedou z celého světa, aby pod hlavičkou té své země bojovali o vavříny. Jak turnaj skončí, zase se rozjedou do svých bydlišť na Floridě, Kanadě nebo třeba v Omsku.

Psycholog by ale řekl, že sport uvolňuje nahromaděný tlak ve společnosti a fandění je proto zdravé. Takže vzhůru k televizím a fandit. Samozřejmě těm NAŠIM sportovcům.