Blog Jihlavských listů

Archív: Únor 2010

Radikální řez

Zdeněk Tulis | Sobota, 13. 2. 2010 v 22:04

Fotbalový klub FC Vysočina Jihlava v zimě uskutečnil největší proměnu kádru prvního mužstva ve své desetileté historii. Po třech neúspěšných pokusech o návrat do Gambrinus ligy, které vyvrcholily bodově neuspokojivým rokem 2009, nebylo možné déle odkládat výraznou přestavbu mužstva. S ohledem na prvoligové ambice klubu a nemalé prostředky, které jsou na jeho chod ze strany akcionářů a sponzorů vynakládány, bylo nutné vytvořit zcela novou základní osu sestavy. Ta dosavadní již neměla perspektivu a navíc ani tolik potřebnou nezdolnou touhu postoupit do nejvyšší soutěže, jakou mělo mužstvo v roce 2005.

Tento radikální řez by nebyl možný bez zajištění odpovídajícího množství finančních prostředků. K tomu přispěly dvě základní skutečnosti. Za prvé to byl zhruba před rokem vstup nového akcionáře v podobě uskupení Limar Capital, které ve spolupráci s akciovou společností PSJ stabilizovala klubovou ekonomiku. Za druhé v aktuálním zimním období došlo k finančně zajímavému přestupu mladého útočníka Matěje Vydry do ostravského Baníku. Tento transfer nám rozhodně nevynesl částku kolem 1 milionů eur, jak v okurkovém období spekulovala některá média, ale každopádně představoval citelnou injekci, která bude reinvestována do stávajících stadionů, rozvoje mladých fotbalistů a především do posílení „A“ týmu dospělých.

Proměna mužstva koresponduje se záměry akcionářů klubu, kteří se netají jednoznačnou ambicí etablovat FC Vysočina v co nekratší době v Gambrinus lize. I proto jsme na počátku podzimu 2009 angažovali sportovního manažera Josefa Jinocha, který dostane čas a prostor k vytvoření perspektivního a stabilního mužstva. Věříme, že kostra budoucího prvoligového týmu vznikla právě v aktuálním zimním období. Odpovídá tomu i suma, která byla za přestupy nových hráčů do FC Vysočina uvolněna. Ta je absolutně nejvyšší v historii klubu.

Do Jihlavy přišel zkušený ofenzivní hráč Filip Dort, který by mohl navázat na nejlepší roky tvůrce hry Petra Vladyky. Tým dále posílili první ligou ostřílení stoper Jan Šimáček, defenzivní záložník Radek Görner, a rychlý krajní záložník Petr Dolejš. Velkou perspektivu před sebou mají lotyšský gólman Maksims Uvarenko a chorvatský stoper či levý bek Peter Gavrič. Pověst kanonýra by mohl potvrdit mostecký Karel Franěk, nesporný talent má Karel Zelinka a navíc se na Vysočině podařilo udržet bosenskou „pušku“ Murise Mešanoviče, který je nyní v prvním týmu Jihlavy jediným hráčem na hostování bez přestupové opce. V jeho případě jsem však učinili výjimku, neboť se nám svými výkony osvědčil v podzimní části.
Výrazné změny a rázná opatření přináší i nepopulární kroky. Po šesti letech v „áčku“ nebylo jednoduché přesunout Michala Lovětínského do „B“ týmu, kde by měl 2 – 3 roky plnit roli hrajícího „učitele“ talentovaných odchovanců našeho klubu.
Ještě těžší však bylo rezignovat na služby klubové ikony a kapitána Michala Kadlece. Tohoto hráče jsem do Jihlavy přivedl v létě 1998 ze Žďáru za 270 tisíc korun. Za tu dobu, ikdyž zpočátku to nebylo jednoduché, tady odvedl velký kus poctivé práce. Bohužel, fotbal je též o výsledcích a ty se nám v poslední době nepodařilo naplnit. Proto i on odnesl proces výrazné přeměny a omlazování našeho kádru. Michal je inteligentní člověk, který studuje vysokou školu a v budoucnu, až si dodělá kvalifikaci, určitě dostane nabídku začlenit se do práce v našem klubu.

Ze strany většiny fanoušků a reklamních partnerů klubu se setkávám s pochopením našich zimních přestupových kroků. Věřím, že jejich správnost potvrdí naše jarní výkony a výsledky. Postupová šance se nám sice po nepřesvědčivých podzimních výkonech dosti vzdálila, v případě výborného jarního vykročení však ještě můžeme týmy na čele tabulky hodně pozlobit. Vrchol nového týmu by však měl nastat o rok či dva později.

Raději umřít mladý a zdravý…

Tomáš Ďásek | Úterý, 9. 2. 2010 v 23:07

Bavil jsem se dnes s jedním pražským kamarádem a ten mi v legraci (naštěstí je to opravdu kamarád a tak vím, že to opravdu jen v legraci bylo) povídá : „Čoveče, tam u vás na té vysočině, to je nějaká zelenkovská líheň ne ? Teď tam prej zase nějakou ženskou zavřeli, že dávala důchodcům injekce s jedama, nebo co !“

Nechci tady zrovna mluvit o proslulé české lidové slovesnosti, která s každým ústním předáním nějaké zprávy změní a rozšíří její obsah (asi i proto mají v našem národě úspěch taková exkrementální periodika jako BLESK atd. se svými palcovými titulky) – doufám, že tady všichni vědí, že se nejednalo o žádné injekce ani o žádné „zavření“. Inkriminovaná ošetřovatelka z Nového Města přece dostala „jenom“ podmínku.

A to je právě to, co mě dohnalo k napsání tohoto článku. Je to tak správně ? Jasně, naprostá většina lidí si řekne – no co, ženská udělala chybu, takový věci jsou proti předpisům, takže nějaké následky nést musí. Podmínka nic není – to je jen jako aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Takže vlastně se dohromady nic nestalo…

Nestalo ? Těžko říct. Zkusme se na chviličku alespoň trochu vcítit do kůže oné paní. Jak jí teď asi je ? Podmínka – nepodmínka, pro širokou veřejnost je teď „státem schváleným“ viníkem. Nad pohnutkami, které jí k jejímu jednání vedly, se už nikdo nezamýšlí. A pokud – byť z hloupé legrace – někdo začne vtipkovat stejně jako onen můj pražský kamarád, musí to pro onoho člověka být něco hrozného. Být srovnáván s někým, kdo ukončoval životy jiných z potřeby pocitu nadvlády a nadřazenosti nad osudy ostatních…

Přál bych všem podobně uvažujícím, aby až jednou budou ležet trvale upoutáni na lůžku, sužováni nesnesitelnými bolestmi (a nemusí to být zrovna devadesátiletá, okolí již téměř nevnímající stařenka – každému aktivnímu kuřákovi bych povinně naordinoval jednu jedinou hodinu u lůžka čtyřicetiletého pacienta v poslední fázi rozvinuté rakoviny plic), aby dokázali být pořád tak úžasně bohorovní a snášet statečně svůj úděl bez spásného morfia…

Já vím, že zákony jsou zákony a předpisy jsou předpisy. Spravedlnost musí být slepá a každému musí být měřeno stejným metrem. Ovšem kromě legislativní roviny existuje i rovina morální. A já osobně se v této rovině před paní Kondýskovou skláním a plně její jednání chápu. Dobře, ať jí nějaká profesní komise zakáže působit ve zdravotnictví s oddůvodněním, že je na takovou práci psychicky málo otrlá, protože nedokázala snést ten nesnesitelně řezavý pohled očí prosících o pomoc . Ale stavět jí trestním tribunálem na roveň drogovým dealerům – nezlobte se na mě, to je prostě proti mé mysli. Stalo se už u nás bohužel tradicí, že jako historicky zcela nevinný národ, máme každý po kapsách vždy v zásobě dva až tři kameny, které jsme připraveni ochotně a bez rozmyslu kdykoliv vrhnout na domnělé a očividné hříšníky. Zkusme se přátelé prosím příště, než z úst vypustíme nějaký podobný rádoby „srandovní“ bonmot, trošku zamyslet nad všemi aspekty dané věci. Abychom si to přídavné jméno SAPIENS , které máme ve svém označení biologického druhu, alespoň trochu zasloužili…

Únorová výročí.

Antonín Holub | Neděle, 7. 2. 2010 v 18:50

Za minulého režimu byl měsíc únor považován za významný. V únoru 1948 „zvítězil“ pracující lid nad buržoazií a reakcí. Co se vlastně stalo? Byla nastolena diktatura a Československo ztratilo samostatnost. Dlouholetá příprava komunistů k převzetí moci se naplnila a mocenská ambice sovětského Ruska k ovládnutí světa měla další figurku na šachovnici.

Letos v únoru je to již také dvacet let, co byla podepsána smlouva o odsunu “spřátelených” sovětských vojsk z  území Československa.
A ještě připomínám jedno výročí: 29. 2. 1920 Národní shromáždění schválilo první ústavu československého státu. Praha se stala hlavním městem republiky a sídlem prezidenta. Aby toho nebylo málo, já jsem se také narodil v únoru.
 

Úvaha o páde výtvarného umenia

Ján Lauko | Čtvrtek, 4. 2. 2010 v 12:10

   Umenie je jediným odvetvím ľudskej činnosti, ktorá sa dokázala zachvievať po dlhé stáročia v súlade so Zákonitosťami vo stvorení. Avšak v dobe vrcholiaceho temna na zemi, vyznačujúcej sa domýšľavou pýchou v neobmedzené schopnosti ľudského rozumu nakoniec padlo aj ono.

   V čom teda spočívalo tajomstvo veľkosti umenia a v čom zase príčina jeho pádu?

   To, čo v skutočnosti robí človeka človekom je jeho cit, sú jeho citové schopnosti, umožňujúce mu spojenie s najvnútornejším jadrom vlastnej bytosti – duchom. Alebo inak povedané – podstata každého človeka, čiže duch, sa prejavuje práve citom. Citom, ktorý je rečou ducha!

   Okrem ducha, teda nášho najvnútornejšieho „ja“, má človek v hmotnom tele k dispozícii aj rozum. Úlohou rozumu je plniť a realizovať podnety ducha v hmote. Rozum, ako najdokonalejší produkt hmoty, má totiž schopnosť všetko hmotné lepšie chápať a následne aj ovládať.

   Takýto vzťah medzi citom a rozumom je potom ideálnym stavom harmonického spolupôsobenia dvoch základných zložiek ľudskej osobnosti, zachvievajúci sa v súlade so Zákonitosťami vo stvorení.

   Ale žiaľ, ľudstvo všetko sa obrátilo v pravý opak! Z hmoty vzišlý a teda hmotou obmedzený rozum postavilo na vyšší stupeň, ako cit. No a cit, túto reč ducha a most k nášmu skutočnému „ja“, odsunulo ďaleko do úzadia, na podružné miesto.

   Zo sluhu sa stal vládca a z vládcu sluha! Avšak v sluhovi, kŕčovito sa držiacom vladárskeho žezla, niet schopností vládnuť, čo si ale on sám, v bezmedznej domýšľavosti, za žiadnu cenu nechce priznať a v mylnom presvedčení, že vedie ľudstvo cestou k pokroku, ho ženie do istej záhuby.

   A bolo to práve umenie, ktoré dokázalo najdlhšie odolávať nadvláde rozumu, deštrukčne sa prejavujúceho vo všetkých oblastiach života. Iba v umení bol totiž až donedávna na prvom mieste  …práve cit! V tom je skryté i tajomstvo doteraz sviežo, živo a aktuálne pôsobiacich diel starých majstrov, alebo dokonca i tvorcov, žijúcich pred tri, štyri, či šesť tisíc rokmi. Iba cit človeka je totiž schopný vytvárať diela, svojim spôsobom večné, nadčasové, prechovávajúce hodnoty trvalého charakteru.

   Len si teraz skúsme predstaviť, ako by asi vyzerala súčasnosť, keby sa rovnakým, čiže správnym spôsobom, nevyvíjalo po tisícročia iba umenie, ale úplne všetky odvetvia ľudskej činnosti. Skúsme uvážiť, na akej úrovni by sme mohli dnes byť, keby sme priam hlúpo nenadradili a aj doteraz stále nenadradzovali druhoradý a teda, istým spôsobom menejcenný rozum, nad citovú zložku vlastnej osobnosti.

   Áno, život na zemi by sa podobal rajským záhradám – bol by to vskutku raj na zemi! Ak by sa totiž všetko vyvíjalo tak, ako sa malo, teda v súlade so Zákonitosťami vo stvorení, mohlo by byť skutočnosťou to, čo sa nám dnes zdá, ako krásna, ale nerealizovateľná rozprávka. No a pri zohľadnení zmienených skutočností potom pôsobí naozaj až smiešne, ak sa súčasní, úbohí ľudia rozumu, snažia presvedčiť svet o veľkom a nevídanom pokroku, ktorý dosiahla naša civilizácia, neuvedomujúc si, že je to žalostne málo v porovnaní s tým, čo sme v dnešnej dobe už mali a aj mohli naozaj dosiahnuť.

   Ako teda bolo povedané, umenie sa dlhé stáročia vyvíjalo správne a ako jediná bašta citu vzdorovalo všeobecnej pokrivenosti, ktorá postupne zasahovala, zamorovala a otravovala úplne všetko okolo neho. Je však ale logické, že za    podobnej, nezdravej situácie, bolo iba otázkou času, kedy nakoniec padne aj umenie. No a táto chvíľa nadišla v období nástupu vrcholnej nadvlády rozumu na zemi, a síce, v období takzvanej priemyselnej revolúcie, koncom 19. a začiatkom 20. storočia.

   Od prvých jaskynných malieb, čiže v podstate od zrodu ľudstva, až po túto dobu, reprezentovali umenie dva základné princípy. Prvým bola už zmieňovaná prvotnosť citu a druhým pevná väzba so stvorením, prostredníctvom vizuálneho  zobrazovania mnohorakosti jeho foriem.

   Vo stvorení má totiž všetko jestvujúce nejakú formu. A tieto formy, či už ide o formu človeka, zvieraťa, rastliny, ľudskými rukami vytvorených diel, alebo čohokoľvek iného, všetko toto zodpovedá svojou krásou a mierou zušľachtenia, skutočnej duchovnej úrovni obyvateľov zeme. No a čím je duchovná úroveň vyššia, tým ušľachtilejší, vznešenejší a nádhernejší je jej vonkajší prejav, čiže forma.

   Nad naším hmotným svetom sa totiž nachádzajú ešte aj iné svety, alebo oblasti, ktorých obyvatelia žijú v plnom súlade so Zákonmi stvorenia. A táto ich vysoká duchovná vyspelosť  sa potom priam neopisateľným spôsobom odráža v nádhere foriem tamojšieho sveta. No a tým najvyšším poslaním umenia a umelcov, by mala byť ich schopnosť spájať sa s týmito vysokými úrovňami, prostredníctvom plného rozvitia svojich citových schopností. Mali by dokázať vedome čerpať z tamojšej dokonalosti a nádhery a sprostredkovávať ju ľuďom vo svojich dielach, ktoré by v nich vzbudzovali túžbu po krajšom, vyššom a vznešenejšom. A nielen túžbu, ale aj snahu sformovať každodennú realitu podľa vzoru prijatých predobrazov, aby sa aj naša zem stala žiarivým odleskom nádhery výšin. Možno snáď, v uvedenom kontexte, lepšie pochopíme aj známe slová: Ako v nebi, tak i na zemi!

   Ale vráťme sa naspäť k dvom základným atribútom pravého umenia, ktorými sú, zjednodušene povedané, – cit a forma. Tak tomu bolo po stáročia, až do obdobia priemyselnej revolúcie, kedy sa vzrastajúca domýšľavosť rozumu, v silu vlastných schopností, nakoniec zmocnila aj umelcov, ktorí, v takzvanom „tvorivom experimentovaní“, rozbili a potreli oba základné princípy pravého umenia.

   Najskôr nastalo postupné uvoľňovanie spojenia so stvorením, keď sa jeho formy začali ľubovoľne pretvárať, „štylizovať a zjednodušovať“, aby boli nakoniec rozbité úplne a na ich troskách vzniklo nové, slobodné, moderné, abstraktné „umenie“, vyjadrujúce iba pocitový svet autora, bez akéhokoľvek spojenia s realitou vo stvorení.

   Tak teda vznikol bizardný, rozumom vykonštruovaný, paralelný svet chorobných predstáv, vedome odsúvajúci jestvujúcu realitu kdesi bokom, ako niečo „nemoderné“, už prežité a málo atraktívne. Nastal čas „absolútnej umeleckej slobody – slobody bez hraníc“, v ktorom sa môže vytvárať úplne bez zábran čokoľvek. Začali vznikať a množiť sa diela, ktoré sa vo svojej rozumovej vykonštruovanosti a maximálnej odtrhnutosti od reality stali iba bezduchým produktom rozumu. Produktom, podväzujúcim citové zainteresovanie autora, ako aj širokej verejnosti, pre ktorú sa takýto druh umenia stáva úplne nezrozumiteľným.

   A tak je dnes zvykom, že mnohí bohatí ľudia nekupujú „moderné umenie“ preto, lebo sa im snáď nejako obzvlášť páči, ale hlavne preto, aby držali krok s momentálnym módnym trendom, čiže s tým, čo letí. A aby náhodou neurobili nejakú chybu, pri výbere „diela“, využívajú služby kunsthistorikov, ktorí ich samozrejme iba utvrdia o „hodnotách“ podobnej tvorby, využívajúc svojich erudovaných a, ako inak, rozumových argumentov.

   Naopak, obyčajný človek, na ktorého sa v tomto smere zvykne pozerať s istým podceňovaním, si podobné „umenie“ kúpi sám od seba iba málokedy, pretože sa mu jednoducho, keďže na kunsthistorika nemá peniaze, nepáči. V zmienenom postoji sa však neskrýva nevzdelanosť, ako sa to neraz prezentuje, ale zbytky zdravého cítenia, ktoré jediné umožňuje rozpoznávať skutočné hodnoty vo stvorení.

   Urobme si malý pokus. Ukážme štvor – päť ročnému dieťaťu dve fotografie, z ktorých jedna bude reprezentovať umenie staršie a druhá naopak, „umenie moderné“. Keď sa ho potom spýtame, ktorý obrázok sa mu viacej páči, vo svojej citovej bezprostrednosti a rozumovej nezaťažensti, vyberie bez zaváhania iba skutočné umenie.

   A nevravel nám snáď už pred 2000 rokmi niekto Veľký, že máme byť ako deti? Tým ale nebolo myslené na nič iného, ako práve na udržanie si detskej citovej bezprostrednosti a rozumovej nezaťaženosti po celý pozemský život. Inak nám totiž hrozí, že sa staneme bezduchými ľuďmi rozumu, ktorí, ako poľutovaniahodné kreatúry človeka, vytvárajú iba pokrivené diela.  Pokrivené diela nielen v umení, ale i vo všetkých ostatných oblastiach života.

   Ak však má život na zemi ozdravieť, musí sa všetko zmeniť. Všetko musí byť nové! I umenie sa teda musí stať opäť pravým umením a tvorcovia, skutočnými tvorcami, aby sa potom, podľa ich vzoru, stali všetci ľudia …umelcami! Každý vo svojom vlastnom odbore činnosti. Umelcami, čiže ľuďmi citu, ktorí využívajú svoj rozum len ako dobrý nástroj. Lebo rozum je naozaj dobrým sluhom, ale žiaľ …zlým pánom!

   Úplne na záver je však potrebné spomenúť, že nie všetko v umení dôb dávno minulých bolo celkom správne. Ako celok síce po stáročia kráčalo dobrou cestou, ale jeden z jeho okruhov je nutné čo najdôraznejšie odsúdiť. Ide o, celou  históriou umenia sa tiahnúci, kult nahoty, ktorý je jeho veľkou poškvrnou. Bližšie objasnenie tohto „fenoménu“ by si však vyžadovalo ďalší článok.

jl, spolupracovník časopisu „Pre Slovensko“
http://www.pre-slovensko.sk/




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I