Blog Jihlavských listů

Ivo Strejček
52- Od roku 2004 poslanec Evropského parlamentu za ODS. Narozen 11. ledna 1962 v Novém Městě na Moravě. Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Brně. V letech 1996/97 byl tiskovým mluvčím předsedy vlády Václava Klause a vlády ČR. Od roku 1998 do roku 2010 byl členem Zastupitelstva města Žďáru nad Sázavou. V Evropském parlamentu působí v hospodářském a měnovém výboru a jako náhradník v zemědělském výboru. Je členem delegace Evropského parlamentu pro spolupráci s Čínou. Je ženatý a má dvě děti.

Důsledky iluze o blahobytu

Ivo Strejček | Čtvrtek, 14. 4. 2011 v 8:45

Když jsme v roce 2004 vstoupili do Evropské unie, většině našich obyvatel se zdálo, že jsme vstoupili do světa věčně bezpečného a nekonečně blahobytného.

Zdálo se nám, že je tím dokončen náš „návrat do Evropy“, přestože jsme z Evropy nikdy neodešli a vždy byli její součástí.

Jaké je to pro většinu Čechů překvapení, že dnes krachuje jeden „vzorný“ západoevropský stát za druhým a oprávněně se ptáme, jak moc nás to všechno ovlivňuje a zda to může ohrozit i naši současnou a budoucí životní úroveň.

Evropský stát blahobytu

Na vině je především tzv. evropský stát blahobytu. Je výsledkem poválečného vývoje Evropy a přinesl s sebou ohromné vymoženosti. Každý sociální výdobytek, každá úleva však přinesla tlak na státní rozpočty.

S tím, jak se zvyšovaly sociální standardy, snižovala se vůle a ochota lidí pracovat za nízké výdělky. To do evropského prostoru také nasálo množství mimoevropských pracovních sil ochotných pracovat za minimální mzdu.

Evropský sociální systém musely jeho vlády nějak živit. Buďto z výběru daní nebo ze státního zadlužování.

Čím více se zvyšovaly náklady práce (určené především vysokými evropskými sociálními standardy), tím méně konkurenceschopným začal být evropský prostor. Firmy jej opouštěly a hledaly přirozeně taková místa, kde byly jejich náklady nejnižší a zisky nejvyšší.

Vládám tak postupně nezbylo nic jiného než si na své výdaje (sociální dávky, platy státních zaměstnanců, penze a své další náklady) půjčovat u bank. Ty jim rády své finanční prostředky půjčovaly, protože stát přece „nikdy nemůže zkrachovat“, a tedy o takto investované peníze banky nikdy nemohou přijít.

Evropský sociální stát vytvořil z evropských států zkostnatělé systémy, ve kterých se sice nádherně žije, ale které se nenávratně a zhoubně zadlužují.

Prvním a hlavním důvodem současného katastrofálního stavu rozpočtů evropských států je nedotknutelná doktrína věčně blahobytného a bezpečného evropského státu blahobytu.

Euro

Jeden z nadpisů v prominentním britském ekonomickém magazínu The Economist hlásá: „euro učinilo slabé slabšími“.

Měl by nám připomenout, že jednou z problematických příčin současného neblahého stavu některých evropských států je také jednotná měna euro.

Vznikla na prostoru hospodářsky, ekonomicky a sociálně rozmanitém a nejednotném, s nízkou pružností pracovního trhu a bez mobility pracovních sil způsobené jazykovými rozdíly na kontinentu.

Státy, které začaly euro používat, měly různou míru nezaměstnanosti a různou míru inflace. To, kdyby měly vlastní měnu, mohly řešit nástroji měnové a hospodářské politiky, které by jim individuálně vyhovovaly.

Jednotná měna ale neumožňuje sledovat vlastní hospodářské cíle prostřednictvím různých úrokových měr – ty nejsou stanovovány národními centrálními bankami, ale jsou určeny Evropskou centrální bankou ve Frankfurtu nad Mohanem. Ta, i kdyby sebevíce chtěla, nemůže nikdy nastavit optimální sazbu pro tak heterogenní prostor.

Euro proto přispívá k prohlubování těžkých hospodářských problémů některých členů eurozóny.

Poučení pro nás

Na otázku, zda nás současná krize v eurozóně může nějak ovlivnit, je třeba varovně odpovědět: ano.

Vše záleží na tom, jak budou naše vlády šetrné, jak budou hospodařit a jak se postavíme k přijetí eura.

Je třeba zemi dále nezadlužovat a plnit své závazky ve splátkách svých dluhů. Pokud podlehneme dalšímu vábení evropského státu blahobytu, pokud budeme více spoléhat na vliv státu a méně na své vlastní síly a schopnosti, lehce se nám může stát, že nás bude někdo jiný – za drastických podmínek, které bude stanovovat on sám – muset finančně zachránit.

Neexistuje totiž žádný nekonečný evropský stát blahobytu – on vlastně ani nikdy neexistoval. A je užitečné, abychom si jeho neblahých důsledků byli dobře vědomi.

55 komentářů k článku “Důsledky iluze o blahobytu”

  1. Antiberan říká:

    Tento článek je plagiát :

    Schizofrenie (z řeckého skhizein σχίζειν – „rozštěp“; a phren φρήν – „mysl“) je závažné duševní onemocnění projevující se hluboce zkresleným vnímáním reality, progresivním rozpadem myšlení, nezvyklým chováním a obzvláště sociálním stažením, či netečností. Celkové příznaky zahrnují halucinace, bludné představy, poruchy pozornosti, vůle, ochuzení citového a společenského života, narušení pohybové koordinace, viz katatonie. Prvotní příznaky se ze statistického hlediska rozvíjejí nejčastěji v pozdní adolescenci a rané dospělosti, přičemž diagnostikovaný výskyt v populaci je asi 0,4%. Obecně se předpokládá, že schizofrenie je vývojovou poruchou, založenou na určitých změnách v neuroanatomii a neurochemii mozkové tkáně. Bezprostřední počátek onemocnění bývá většinou plíživý, často doprovázený zastřeným vědomím, bouřlivými poruchami chování a halucinacemi.
    Mezi první ustálené názvy pro toto onemocnění patří Dementia praecox (předčasná demence), poprvé vyřčený v roce 1896 a zavedený v roce 1898 Dr. Emilem Kraepelinem, který se snažil roztřídit endogenní psychózy, tj. založené na vnitřních abnormalitách v neurochemii mozku, do kategorií maniodepresivních psychóz (dnes nazývaných, jako bipolární afektivní porucha) a tzv. předčasných demencí. Svoji hypotézu hájil především v domněle nezvratitelném a postupném úbytku kognitivních funkcí a počátku nemoci v období adolescence. Toto označení se ovšem ukázalo jako scestné, na což upozorňoval zejména Dr. Eugen Bleuer, který poukazoval na skutečnost, že neléčené projevy schizofrenie sice mohou vést k vážnému rozvratu osobnosti, nejedná se ale o demenci v pravém slova smyslu; to znamená, že nedochází k poškození mozkové tkáně na základě atrofického-degenerativního onemocnění jako jsou Alzheimerova či Huntingtonova choroba. Inteligence je schizofrenií nedotčena, avšak i přesto mohou být poškozeny schopnosti soustředění, pozornosti a především vůle intelektové operace vykonávat.
    Nový pojem schizofrenie byl již zmiňovaným Dr. Eugenem Bleuerem zaveden v roce 1908, kde se pokoušel především o abstraktní vystižení symptomatiky této choroby. Nepochopení etymologie tohoto slova vedlo ke vzniku všeobecného omylu, dle kterého je schizofrenie rozdvojením osobnosti, tedy přítomností více svébytných verzí jedné osobnosti v jedné mysli. To je ovšem velmi hrubá chyba, jelikož rozdvojení osobnosti, které je odborně chápáno jako mnohočetná porucha osobnosti, náleží k poruchám disociativním, které jsou etiologicky převážně psychogenní, symptomaticky odlišné a rovněž bez výrazných psychotických příznaků.
    Obsah [skrýt]
    1 Diagnostická kritéria
    2 Příznaky, průběh a prognóza
    2.1 Rozdělení dle průběhu schizofrenního onemocnění
    3 Typy schizofrenních onemocnění
    3.1 Základní druhy schizofrenie
    3.2 Atypické druhy schizofrenie
    3.3 Vyřazené a zřídka využívané diagnózy schizofrenních onemocnění
    4 Příčinnost
    5 Léčba
    6 Odkazy
    6.1 Reference
    6.2 Související články
    6.3 Externí odkazy
    [editovat]Diagnostická kritéria

    Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (DSM-IV-TR) udává všeobecná kritéria, jež jsou nutná pro diagnózu schizofrenie.
    Hlavní příznaky (musí být přítomny alespoň dva ze seznamu)
    Bludy (nevyvratitelné přesvědčení, ovlivňující jedincovo chování, s paranoidním či pro danou kulturu nezvyklým obsahem)
    Halucinace, iluze (smyslové vjemy, které se nezakládají na realitě)
    Dezorganizace myšlení (zmatená mluva; neobvyklé, deluzivní řešení problémů; či pseudofilozofování (tzv. rezonérství))
    Zvláštní nebo katatonní chování (strnulost; chybění řeči a nevole k jakékoli činnosti, případně vystupňované stavy napětí, úzkosti a pohybové činnosti)
    Negativní příznaky (vyhaslost emocí; ochuzení řeči i vůle; neschopnost prožívat radost aj.)
    Sociální stažení (samotářství; potulování se po okolí; nedůvěra až stihomam; je zdůrazněna sociální dysfunkce)
    Doba při níž se příznaky vyskytují
    Obtíže musí bezpodmínečně setrvávat po dobu přinejmenším šesti měsíců. Pokud se tyto příznaky projeví v období pouze jednoho měsíce, je stav klasifikován jako akutní psychotická polymorfní porucha. Pokud ovšem tyto příznaky setrvají déle než po dobu jednoho měsíce, ale méně než půl roku, bývá obvykle určena diagnóza schizofreniformní poruchy.
    Je rovněž velmi důležité rozlišit, zdali příčina psychotických příznaků není organického, psychofarmakologického, psychogenního či odlišného endogenního původu (demence, progresivní paralýza, zneužití návykových látek – toxická psychóza, závažná neurotická porucha – obsedantně kompulzivní porucha atd.)

    [editovat]Příznaky, průběh a prognóza

    Příznaky schizofrenního onemocnění, shodné i pro ostatní psychotické poruchy, se dělí celkově na dvě odvětví.
    Pozitivní, které u pacienta představují symptomy získané oproti normě smyslových vjemů a složek chování zdravé populace a patří mezi ně halucinace, bludy, tvorba neologismů, neúčelné chování a případné agitované projevy katatonního typu.
    Dále známe symptomy negativní, které pacientovi jisté vlastnosti odejímají; sem řadíme především mutismus (ztráta řeči), pasivní a aktivní negativismus (neplnění žádostí či pokynů nebo učinění pravého opaku požadované činnosti), oploštěná, vyhaslá afektivita, často také abulie (ztráta vůle) a anhedonie (ztráta schopnosti prožívat radost a příjemné prožitky).
    U pacienta, jenž trpí schizofrenním onemocněním, dochází k rozštěpu, rozpadu mysli a celkovému úpadku osobnosti. Pacient bývá obvykle při všech typech schizofrenie vztahovačný, nedůvěřivý, mluví si pro sebe, vytváří vlastní, složitý svět, o jehož zákonitosti často opírá bludné přesvědčení aj. Citové strádání a posměch či pohoršování neznalých lidí pouze prohlubuje pacientovy problémy a schizofrenik se tím oprošťuje od společnosti v mnohem vyšší míře, což souvisí i se skutečností, že poměrně mnoho schizofreniků se ocitá v populaci lidí bez domova. K těmto zmiňovaným příznakům se občas přidružují i psychomotorické poruchy, tzv. katatonie(psychiatrický příznak projevující se mechanickým, bezúčelným chováním a strnulou, křečovitou, velmi proměnlivou hybností).
    Citová otupělost, jindy chorobná přecitlivělost a paratymie (neodpovídající emoce) je doprovázená tvorbou neologismů a nesmyslných sousloví, tj. inkohorence, nesouvislost myšlení. Schizofrenik je velmi plachý a neustále ztrácí společenskou jistotu a své místo ve společnosti. Emoce bývají silně inadekvátní. Lidé postižení schizofrenní poruchou mají rovněž vysoké sklony k sebevražednému jednání a až 10 % pacientů suicidum uskuteční. Auditivní (sluchové) a vizuální (zrakové) halucinace patří mezi nejznámnější příznaky choroby, které se, viz nahoře, řadí mezi příznaky pozitivní. Obecně není vymezeno přesné období pro první projevy nemoci, nicméně nejčastěji z hlediska prvotních příznaků schizofrenie dochází ke vzniku choroby mezi 16. a 25. rokem života. Premorbidní osobnost schizofreniků bývá spíše úzkostná, samotářská a impulzivní. Schizofrenie může vážně poškodit strukturu lidské osobnosti, ale také může rázem odeznít, tzv. remise (dočasná) bez poruch kognitivních funkcí.
    30 % pacientů se zbaví projevů své poruchy docela, často na základě pouze ojedinělého záchvatu. Na další třetinu, občas i přes následující plnohodnotný život, čeká mírné množství relapsů a další třetina ve vyšší či nižší míře prožívá příznaky prakticky po celý život a to i přes jakkoli vynaloženou snahu v psychiatrické péči.
    [editovat]Rozdělení dle průběhu schizofrenního onemocnění
    1. typ – první projev nemoci → postupně se zhoršující příznaky → chronické stádium → rozpad osobnosti
    2. typ – první projev nemoci → remise → relaps → remise → relaps → bez léčby obvykle následuje rozpad osobnosti
    3. typ – první projev nemoci → úzdrava (možný výskyt poruch osobnosti či kognitivních deficitů)
    [editovat]Typy schizofrenních onemocnění

    [editovat]Základní druhy schizofrenie
    Hebefrenní (dezorganizovaná) schizofrenie se obvykle projevuje v období dospívání a mezi ústřední příznaky řadíme nevhodné, necitlivé chováním vůči svému okolí, chorobnou náladovost a především progresivní dezorganizací myšlení. Velmi význačným projevem je také nelogická řeč a ruminace, poměrně typické jsou plané filosofické až pseudo-filozofické abstraktní úvahy. Okolí tyto symptomy často zprvu považuje za projevy pouhé adolescence u postiženého; hebefrenie skutečně karikuje toto období lidského vývoje, ovšem jeho znaky vyhrocuje do bizarních rozměrů. Rovněž časté jsou útržkovité a hypochondrické halucinace (cenestopatické) a bludy. Pokud se vyskytují halucinace, jsou prchavé, nestálé a svým obsahem absurdní (směšné, surrealistické). Vzhledem k brzkému nástupu nemoci a rychlému rozvoji negativních příznaků je zde většinou prognóza velmi špatná a dospívající, utvářející se osobnost je často silně poškozena; tzn. velmi rychle dochází k rozpadu osobnosti.
    Katatonní schizofrenie je poměrně vzácná – tento typ zasahuje asi setinu všech schizofrenních pacientů. Projevují se u ní především příznaky, které postihují celkovou hybnost, kdy postižený například zaujímá nezvyklé, až krkolomné polohy, ve kterých je schopen zůstat bez hnutí i několik hodin až dní. V tomto případě se jedná o fázi stuporózní, kterou rovněž často provázejí tzv. oneiroidní (snové, scénické) halucinace. Tyto epizody útlumu jsou však poté často střídány epizodami agitovaného a neklidného chování, zde jde o fázi produktivní, která je také velmi nepředvídatelná a pro pacienta potenciálně nebezpečná. Velmi častými příznaky u tohoto podtypu jsou i mutismus (ztráta řeči) a negativismus (popírání, odporování). Poměrně vzácně se lze setkat se stavem voskové flexibility (lat. flexibilitas cerea, dříve také docela nepřesně katalepsie), kdy je možné měnit pozici strnulého pacienta plynule a bez návratných změn. Stuporózní fáze, flexibilitas cerea, nebo extrémní agitovanost (Stauderova-letální katatonie) spojená s hyperprexií, tachykardií aj. představují pro nemocného život ohrožující stav, proto se přistupuje k elektrokonvulzivní terapii; ECT.
    Paranoidní schizofrenie je zřejmě nejznámějším a nejčastějším typem schizofrenního onemocnění. Postižený trpí bludy, pocity, že je neustále pronásledován, je nesmírně vztahovačný a má tendenci zveličovat nepodstatné projevy svého okolí a považovat je za hrozbu pro svoji vlastní osobu. Převažují halucinace, především sluchové (slyšení hlasů, které se o dotyčném baví, komentují jeho chování, případně mu přikazují). Jeho chování je zapříčiněno nadměrným příjmem informací, mezi nimiž nemocný mozek vytváří nesouvislé spoje a asociace, které poté zodpovídají za bludy, paranoiu i nezvyklé chování.
    Simplexní schizofrenie je ze všech subtypů schizofrenních poruch nejvzácnější a je charakterizována především postupným uzavíráním se do sebe, desocializací, ztrátou hygienických návyků, bezúčelným potulováním se po okolí a degenerativním úpadkem mysli; pro pacienta je příznačná nicota ve všem prožívání, polehává, nepřemýšlí, necítí, osobnostně nežije – tato forma má nejhorší prognózu ze všech, jelikož pacientova osobnost často končí na úrovni demence; tento subtyp má rovněž velmi časté sebevražedné vyústění. Pozitivní příznaky se nevyskytují.
    Reziduální (chronická, zbytková) schizofrenie je chronické stádium, které se léčí s nemalými obtížemi. Vyskytují se zde převážně negativní symptomy, ovšem podmínkou je alespoň jedna psychotická ataka s jasně přítomnými pozitivními symptomy.
    [editovat]Atypické druhy schizofrenie
    Nediferencovaná (nerozlišená) schizofrenie svými projevy odpovídá schizofrenní poruše, ale žádným jejím podtypům.
    Huberova cenestopatická schizofrenie (pseudoneurastenická, hypochondrická) je vzácná forma, projevující se především hypochondrickými a cenestopatickými (útrobními) bludy; pacienti často navštěvují lékařské zařízení, přičemž negativní výsledky je nikdy nepřesvědčí o pravdě – vyznačující je především skutečnost, že bludy nabývají čím dále vyšší bizarnosti a objevují se i jiné schizofrenní příznaky, spojené s velkou mírou beznaděje a rizikem suicidálního chování. Tento typ se obvykle vyvine v některý z již zmíněných pěti typů schizofrenie nebo vede k hlubokému rozpadu osobnosti.
    Tato dělení se však v poslední době opouští, příčinou je především skutečnost velké variability příznaků tohoto onemocnění. V praxi takřka nelze najít nemocného, který by přesně vyhovoval jakémukoliv popisu. Schizofrenií trpí v poměru stejně muži i ženy, i když u mužů je nástup choroby statisticky dříve.
    [editovat]Vyřazené a zřídka využívané diagnózy schizofrenních onemocnění
    Cirkulární periodická schizofrenie je tvořena bipolárními smíšenými emocemi deprese a hyperaktivity za značné úzkosti, strachu; u hypománie z nejapným chováním a infantilismem. Vyskytují se zde dlouhé remise mezi jednotlivými atakami, ovšem postupem času se prohlubuje depresivní bludná symptomatika a nejčastěji zrakové halucinace.
    Oneirofrenie je charakterizována zkresleným, snovým vnímáním a oneiroidními halucinacemi – častá při prvotní manifestaci celkového psychotického onemocnění
    Schizocaria, také katastrofická schizofrenie spočívá v prudkém nástupu psychotických příznaků, které po poměrně krátkém údobí těžce zdevastují pacientovu osobnost za rezidua hlubokých negativních příznaků.
    [editovat]Příčinnost

    Je všeobecně známo, že určitou úlohu pro vznik schizofrenního onemocnění hraje i dědičnost. Např. je-li jeden z rodičů nemocen schizofrenií, pak je pravděpodobnost výskytu choroby u dětí přibližně 13 %. Trpí-li tímto onemocněním oba rodiče, je pravděpodobnost výskytu u dětí 24 %. Nicméně kolem 80 % pacientů schizofrenní poruchu v rodinné anamnéze nemá.
    Genetické dispozice:
    Riziko pro potomka jednoho schizofrenního rodiče – 13 %
    Riziko pro potomka obou schizofrenních rodičů – 24 %
    Riziko pro sourozence schizofrenika – 7 %
    Riziko pro vzdálenější příbuzné (bratrance, vnuky apod.) – pod 3 %
    Riziko pro sourozence jednovaječného dvojčete – 48 %
    Riziko pro sourozence dvojvaječného dvojčete – 17 %
    Na vzniku schizofrenie se spolupodílí také psychosociální vlivy a rovněž vlivy prostředí.
    Rizikové faktory:
    Hluboká introverze a podivínství, poruchy osobnosti – cluster A
    Podvýživa matky v prvním trimestru
    Chřipkové aj. onemocnění matky ve druhém trimestru (především herpesviry a toxoplazmóza)
    Nízká porodní hmotnost
    Porodní komplikace
    Narození na jaře a na podzim (nižší teplota, skladba stravy apod.)
    Špatné rodinné vztahy a komunikace v rodině
    Vystavení posměchu svého okolí v období dětství a dospívání
    Spouštěčem mohou být i drogy či psychedelika – za předpokladu výše zmíněné vulnerability, zranitelnosti
    Schizofrenie se začíná projevovat obvykle v pozdní adolescenci nebo časné dospělosti. Nejvyšší riziko představuje období mezi 15. a 30. rokem života.
    Začíná nespecifickými obtížemi – plachost, sociální stažení s chudým vztahem k vrstevníkům, může být i disociální chování, depresivní nálada, neklid, vztahovačnost, emoční oproštění. Poté se může manifestovat buď akutně, nebo může být rozvoj příznaků postupný.
    Jednou z hlavních teorií o vzniku většiny psychotických příznaků schizofrenie je zvýšená tvorba neurotransmiteru dopaminu a hypersenzivita dopaminových D2 receptorů. Tento neurotransmiter je produkován v limbickém systému mozku a jedním z jeho úkolů je selektivita vnímání, což v podstatě znamená hierarchizaci našich zážitků. Pokud člověk zažije něco závažného, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, vyplaví se v limbickém systému dopamin. Tímto způsobem je člověk schopen v životě rozlišovat mezi důležitými a nedůležitými informacemi. U schizofreniků je správná produkce dopaminu narušena a dochází k jeho nekontrolovatelnému vylévání do limbického systému. Což má za důsledek, že schizofrenik, aniž by chtěl, nesprávně vyhodnocuje některé vjemy jako důležité, aniž by k tomu byl jednoznačný důvod. Postižený si však musí nějak vědomě odůvodnit, proč zrovna tu kterou informaci považuje za důležitou, což potom dává vzniknout bludům.
    [editovat]Léčba

    K léčbě schizofrenie se využívají převážně léčiva ze skupiny antipsychotik (neuroleptik). Jedná se o psychofarmaka, která pozitivním způsobem ovlivňují pochody myšlení (jeho integraci) a zbavují nemocné halucinací, oslabují bludy nebo mění vztah k nim, klidní poruchy motoriky, tlumí depresivní či manické projevy a také působí anxiolyticky. K léčbě se využívají především tři typy těchto psychofarmak, a to bazální a incizivní antipsychotika, při jejichž požívání hrozí vedlejší účinky jako třes, neklid, ospalost či hypotenze. Z tohoto důvodu se v dnešní době přistupuje k antipsychotikům atypickým, u nichž je riziko vedlejších příznaků nižší. Vzhledem k dopadu schizofrenních projevů na psychický stav pacienta podstupuje i psychologickou intervenci, kdy se učí být odolnější vůči stresu, úzkosti atd. Využívá se i ECT, tj. elektrokonvulzivní terapie, ke které se přistupuje především u farmakorezistentních forem, stuporózních projevů strnulosti a při závažných depresích.
    Antipsychotika obecně mají relativně vysoký počet nežádoucích účinků. Mezi nejzávažnější patří parkinsonský, jindy také (extrapyramidový) syndrom, který se může vyvinout až u 75-80 % pacientů při dlouhodobém podávání antipsychotik se silným účinkem (fenothiaziny a butyrofenony) a vzniká na základě změn v přenosu dopaminu ve striatu. Je to většinou vratný proces, který ustoupí po snížení dávky nebo vysazení léčiva. Pokud se pokračuje v terapii navzdory viditelným změnám, může se, zejména u starších pacientů, vyvinout trvalý iatrogenní Parkinsonismus. Další nežádoucí účinky jsou neuroleptická hypotenze, tachykardie, pseudogravidita způsobená ovlivňováním endokrinního systému, sedace a psychomotorický útlum, ikterus, zvýšená pohotovost k epileptickým záchvatům, poruchy jaterních funkcí, sucho v ústech, zácpa, akineze, akatizie, rigidita, tremor, dermatitidy, fotosenzitivita (světloplachost) a ucpaný nos.

  2. Svatopluk Beran říká:

    Pro Antiberana. To je v pohodě. Každý kdo nemá argumenty se uchyluje k podobným pokusům o znehodnocení druhých. Nijak se nevymykáš s řadovému podprůměru. Mě nijak nevadíš.

  3. Antiberan říká:

    My se známe, že mi tykáte ? Nejste tak trochu vztahovačný ? Já vůbec nereaguji na vaše příspěvky. Jen si tady tak plakátuji. Je to tady běžné.

  4. Svatopluk Beran říká:

    Čas opět přináší potvrzení toho, o čem jsem se zmiňoval a tvrdil již dříve.

    Rád bych se touto webovou stránkou
    .
    http://www.guardian.co.uk/world/gallery/2011/oct/02/occupy-wall-street-brooklyn-bridge
    .
    omluvil řadovým občanům Spojených Států z jejich podcenění o tom, že již nejsou schopni a mají dokonce strach opřít se do bank, bankéřů a nadnárodních společností, které je okrádají o jejich smysl plný a prostý život. Vyjádřil jsem se negativně o jejich schopnostech a osobních postojích v článku, kdy jsem reagoval na doslova ideologicky přihlouplý článek eroposlance za ODS pana Srejčka a jednoduchou reakci na mne od pana Furbachera, která zněla následovně.
    .
    Svatopluk Beran říká:

    27. 4. 2011 v 12:54
    Pane Furbacher jsem přesvědčen, že to nebude jen Obamovým navýšením sociálních dávek. Zvedl například i rozpočet u armády oproti Buschovi o 80 miliard a já se domníval že Busch byl ten největší vládní představitel USA, coby zločinec vrah. Kdepak, Obama to pouze dělá chytřeji a má o malinko jiné zbrojařské koně. Nezlobte se na mne, ale Obama má z evropským typem levicovího představitele hodně málo splečného. Pokud se snaží být více solidární s prostými američany, je to jen proto aby se mu tento sát po Reganově a Buchově řádění nezačal bouřit a rozkládat jako v jiných zemích světa. V USA si nikdy žádná levicová strana k vládě ani nečuchla, proto tam lidé mají zřejmě i osobní strach vůbec proti vládě masově a otevřeně vystoupit se svými legálními požadavky.To se nedá s Francií nebo Anglií vůbec rovnat. Je tu ale možnost že mohou mít američané ještě stále v paměti střebu Národní gardy na akademické půdě do studentů v Kentu 4.5. 1970, kde zůstali na univerzitní dlažbě čtyři mrtví.

  5. Svatopluk Beran říká:

    Snad najdou prostí občané Česka také takovou odvahu jako mnozí občané arabských států, Spojených Států, občané Francie či studenti Británie a vydají se v říjnu a listopadu do Prahy si to vyříkat demokratickými a legálními pochody s touto pravicovou neoliberální podvodnou vládou korupce a řízeného destrukce sociálního státu a že se tak jako občané arabských zemí či občané Spojených Států nebudou bát případné brutality a agresivity policejních složek, popřípadě i armády v požadavcích na svá legální ústavní práva, která jsou od vlády Mirka Topolánka pošlapávána a znásilňována ve jménu svobody a maximalizace zisku přispůsobivých jedinců.

Zanechte komentář




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I