Blog Jihlavských listů

Ivo Strejček
52- Od roku 2004 poslanec Evropského parlamentu za ODS. Narozen 11. ledna 1962 v Novém Městě na Moravě. Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Brně. V letech 1996/97 byl tiskovým mluvčím předsedy vlády Václava Klause a vlády ČR. Od roku 1998 do roku 2010 byl členem Zastupitelstva města Žďáru nad Sázavou. V Evropském parlamentu působí v hospodářském a měnovém výboru a jako náhradník v zemědělském výboru. Je členem delegace Evropského parlamentu pro spolupráci s Čínou. Je ženatý a má dvě děti.

Odboráři polili vládu živou vodou

Ivo Strejček | Středa, 1. 6. 2011 v 11:16

Sobotní poutní sraz Zavadilových odborářů v Praze nebyla v ničem objevná či překvapující levicová veselice.

Nedozvěděli jsme se nic nového, co bychom již předtím nevěděli: odboráři nenávidí současnou vládu, reformy považují za odpudivé nebezpečné hazardy, úspěšní (po odborářsku „bohatí“) mají být podstatně více zdaněni, míra přerozdělování od produktivních k neproduktivním je příliš nízká, sociálních jistot je málo, krachující státy kolem nás neexistují, země je prolezlá korupcí, stát má více rozhodovat nad našimi osudy…

To jsou obvyklá odborářská témata, na kterých si jejich předáci brousili svůj slovník, zatímco účastníci demonstrace reptali, že se to vše koná na Václaváku, protože zmrzlina je tam příliš drahá a že by se pro příště mělo najít lacinější místo srazu.

Formálně ani obsahově tak Zavadilovci nijak nepřekročili stín českých sociálních demokratů a komunistů, kterými jsou údernou pěstí. A přesto je dobré zmínit něco varovnějšího než obvyklé argumentační triky řečníků.

Míra agresivity, kterou použili, je totiž dalším stupňováním tvrdosti a tlaku na českou vládu. Nakonec, není se – po tlaku lékařských odborů, které na počátku roku chladnokrevně k prosazení svých mzdových požadavků použily své pacienty jako živé štíty – ani co divit.

Zavadil volal po vnesení hněvu do celé společnosti a rozpoutání vlny občanské neposlušnosti, což další odborářka vášnivě přitvrdila hrozbou vtrhnutí do parlamentu spojeného s roztřískáním parlamentních lavic.

Bez obalu se tedy část české společnosti dozvěděla, co si aktuálně myslí česká levice v čele s odborářským beranidlem.

S jistotou lze totiž po sobotním vystoupení tvrdit, že se levicový tlak bude stupňovat a že nás čekají další, zřejmě významně masovější, odborářská vystoupení. Jejich cílem bude destabilizace společnosti. Hlas ulice bude radikalizován a požadavkem (pod reálnou hrozbou generální stávky) budou předčasné parlamentní volby v očekávání drtivého vítězství socialistů a komunistů. Tak nebezpečného, že může těmto politickým stranám umožnit vládnutí s většinou, která jim umožní měnit ústavu.

Po eskapádách vládní koalice z posledních měsíců se ani nelze divit, že to může odborářům a spojené politické levici projít docela snadno. Poté, co někteří poslanci koaličních stran upřednostnili osobní války o moc před vládnutím a prosazováním nezbytných reforem, chopili se odboráři své příležitosti bušit do vlády hlava nehlava. Vláda působí slabě, což si zavinila sama svými vnitřními nesváry.

A proto se mi chce říci, nemístně a kacířsky: díky za sobotního Zavadila. Doufám, že vládní koalice a spolu s nimi všichni další, kteří v posledních dnech s lehkostí mluví o pádu kabinetu a volají po nových volbách, dostali od odborářů pořádný kopanec. Snad si proto ministři i jejich poslanci v parlamentu uvědomí, že současná (jakkoliv komplikovaná) převaha 115 (?) hlasů je unikátní a neopakovatelnou příležitostí navrhnout a prosadit smysluplné reformy.

Skličující příklady některých krachujících evropských států, jejichž vlády jedna po druhé slibovaly občanům bezstarostný a nekonečný ráj na zemi, jsou varovné. Jistě, dá se před tím strkat hlava do písku a stále se dá tvrdit, že zdroje jsou. O tom nás česká levice v sobotu dostatečně poučila.

A proto neklid a destrukce hlásaná Zavadilovými levicovými odboráři by mohla být pro současnou vládu užitečným milníkem. Za předpokladu, že si vláda i koalice v parlamentu konečně uvědomí, že to jsou oni, komu většina českých voličů dala převahou svých hlasů mandát k provedení reforem, a změní svůj současný styl práce.

Teprve následující týdny a měsíce otestují Nečasovu rozhodnost. On vede vládu a musí ukázat odborářům neoblomnost, sílu, soudržnost i schopnost vést srozumitelnou debatu o obsahu a smyslu reforem ve vládě, v parlamentu i mimo něj. V takovém případě bych považoval Zavadilovo sobotní levicové válečnické matiné na Václavském náměstí za užitečné pokropení vlády živou vodou a žádoucí metodu, jak část české společnosti vrátit do reality.

60 komentářů k článku “Odboráři polili vládu živou vodou”

  1. jojo říká:

    Tyhle kecy o tom,že neexistuje lepší systém než máme se mi hrozně líbí.Existuje vážení existuje.V Německu,Rakousku,Švédsku,Norsku,Dánsku,Francii,Británii,na Maltě,Slovinsku,dokonce i v Itálii a Španělsku.A jestli náš bordel a zlodějiny ,chcete přirovnávat k těmto zemím ,tak je sprostě urážíte.Mám hrůzu z toho,kdy budu muset jmenovat Rusko nebo Bulharsko.

  2. Svatopluk Beran říká:

    Pane Martine lidé v Libyi se chtějí mít lépe než nyní, to je zcela běžné u většiny lidí. Na to, aby jste pochopil co se tam doopravdy děje, nelze komentovat pár slovy. Osobní touha každého, mít se lépe a lépe je ta prvotní a nejhlavnější. Rádi by se zbavili Kadáfího, který vládne atoritativně a to že se mají nelépe z afrických zemí již berou jako samozřejmost. Chtěli by se mít tak jako občané Severní Ameriky nebo Evropy, tak jak to vidí na televizních obrazovkách. Netuší však že jsou tyto státy a i jejich občané zadluženi u několika konkrétních finančních institucí i konkrétních nejbohatších občanům světa. Jak jsem již prezentoval jednou, druhou světovou válku pomáhali táhnout finančně Spojeným Státům běžní občané svými úsporami. V dnešní době však i kdyby chtěli tak nemohou. Reganův ekonomický systém vytáhl američanům z peněženek nejen jejich úspory ale hlavně je i zadlužil mírou nevídanou, přičemž se tyto jejich úspory překlopily na zisky menší časti občanů. Kupříkladu i neodbytnou televizní reklamou ve stylu – NAKUP A UŽÍVEJ TEĎ – ZAPLAť POTOM, tak že nyní jsou někteří z těch nejbohatších schopni svými majetkem a investicemi zničit mnohé země světa, Afriky a nyní již i Evropy. Klidně se po tsunami v Japonsku mohlo i samo Japonsko objevit na seznamu budoucích problémových zemí. Někteří investoři totiž nyní prodělávají na svých investicích v Japonsku a pokud by spekulativně prodali své nynější akcie, mohlo by Japonsko klesnout hodně hluboko. Veřejně však prohlásili, že to neudělají v zájmu občanů Japonska. Zrovna tak se ale k mnohým jiným slabším zemím, které též postihla přírodní katastrofa, vůbec nechovají. Viz můj plagiát na jiném místě, nebo následující web stránka. http://www.blisty.cz/art/58926.html Věřte že, pokud by znali to co ve svých zemích dělají dnešní pravicové vlády, nikdy by nežádali západní státy o pomoc a pokusili by se vyřídit si to s Kadáfím sami. I když je pravdou že proti Kadáfího armádě vyzbrojené téměř od všech vlád západních zemí, by to měli těžké. Arabská povstání v Severní Africe a na blízkém výchdě nejsou žádným lidovým nekontrolovaným povstáním, nýbrž jednou ze součástí plánovaného amerického projektu. Takzvaného – Amerického projektu pro nové století. V originále PROJECT FOR THE New American Century. Například na těchto stránkách. http://www.newamericancentury.org/ Něco víc se můžete dovědět o arabských revolucích a důvodech jejich vzniku též na těchto stránkách. http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=23131 Na této webové stránce, která je vyůstěním studie z vojenské akdemie West Point, se můžete například na stránce 12 dozvědět z grafu to, že ze 100% občanů Libye, kteří se rozhodli bojovat v roce 2007, proti američanům v řadách Al-Kaidy na ůzemí Iráku, bylo 60% občanů z Libyského města Darnah a 24% z města Bengází. Zbytek, to je 17%, spadá na ostatní města. Jestli pak víte pane Martine, kde vznikla ozbrojená povstání proti Kadáfímu a kde se nejvíc bojovalo. Ano právě v těchto městech. A právě v těchto městech bylo nejvíce rekrutů AL-Kaidy do Iráku, především studentů. Asi o tom nevíte, ale součástí zbližování mezi Amerikou a Libyí, byla i žádost USA o tvrdé potlačování rodin, které vysílají své zástupce do Iráku bojovat proti američanům, což Kadáfí také tak jak byl ze dřív zvyklý, nekompromyslně proti všem rodinám rekrutujících studentů, prováděl. Ano zástupci Al Kaidy, rozpoutali boj proti Kadáfímu v odplatě za tato bezpráví. V tomto případě však bylo američanům jedno kdo boj začne, přesně v dikci bývalého ministra zahraničí Kissingera – Jsou to sice zkurvisini, ale teď jsou to naši zkurvisini. Následně se přidávali i ostatní občané – rebelové. Že válka je válka a že si nebere servítky žádná strana, dokazuje i tato zpráva BBS News o zločinech libyských rebelů, o kterých se ale z ČT24 nebo MF Dnes určitě nedozvíte. http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-13622965 Na těchto stránkách The New York Times http://www.nytimes.com/2011/03/02/world/africa/02libya.html?_r=1 se zase dozvíte jak byli titi rebelové vojensky cvičeni. V žádné jiné zemi, která se bouřily proti svým samovládcům občané neprocházeli vojenským výcvikem. Nebylo to totiž potřeba, tam totiž bývalí samovládci úzce s američany spolupracovali do té doby, kdy už nebyli pro USA potřební a stala se z nich škodná, jako například Sadám Husajn v Iráku. Už nebyli ničím prospěšní.

  3. Svatopluk Beran říká:

    Yapomn2ljsem vlo6it tuto str8nku West Pointu. http://www.scribd.com/doc/51513379/Al%E2%80%90Qa%E2%80%99ida%E2%80%99s-Foreign-Fighters-in-Iraq-A-First-Look-at-the-Sinjar-Records

  4. Svatopluk Beran říká:

    Už z toho blbnu, pro dnešek končím.

    Zapomněl jsem vložit tuto stránku West Pointu. http://www.scribd.com/doc/51513379/Al%E2%80%90Qa%E2%80%99ida%E2%80%99s-Foreign-Fighters-in-Iraq-A-First-Look-at-the-Sinjar-Records

  5. staník říká:

    Kurňa, jednou vypotím dlouhej canc takřka k tématu a nejde mi to sem vložit. Shitt. Tady procházej dlouhý příspěvky jen Beranovi a pak, že jihlavský listy straněj pravici. No, jo na druhý straně aspoň Berana netrefí šlak. Admine moc se zlobím :-)))

  6. Svatopluk Beran říká:

    Staníku už se mi to stalo také mockrát. Nabídnu svoje rady. I když dělám krátkej článek, tak po každým třetím řádku ukládám. Po úplném dopsání – ne ještě odeslání – to celé ještě zkopíruju. Když se stane to, že systém nezařadí můj příspěvek, vrátím se zpět a on se tam někdy objeví, ale jsou tam již jiné ověřovací kody. Vypíšu nové a pak se to již vše správně zařazené na blogu. Když vím že to bude něco delšího, tak to vypracovávám úplně bokem ve Wordu a pak celé zkopírované to vložím. U tohoto způsobu se mi ještě nestalo aby se mi článek ztratil. Systém ti taky nevezme článek, ve kterém je nějaký odkaz s začátkem – http -, ten musíš vždycky smazat a místo něj tam dej pouze – www. – Tvůj pocit znám velice dobře, také všechno doslova potím a když se mi po dvouch hodinách dříve článek ztratil, tak mé první emoce odnesla třeba i klávesnice.

  7. Svatopluk Beran říká:

    Toto je plagiát a současně i možný návod na pochopení to kde je příčina dnešních celosvětových hospdářských problémů z hlediska sociálně smýšlejících občanů. Autorem je mnou již zde jednou citovaný český makroekonom Miloš Pick.

    Příspěvek do debaty Social Europe o nové sociálně demokratické politice

    V posledních dekádách se protnuly hlavní dlouhodobé tendence světového vývoje.

    Od sedmdesátých let minulého století postupné potlačení předchozích poválečných reforem vyústilo do restaurace extrémně deregulovaného kapitalismu (Washingtonský konsensus) a jeho globální, neokoloniální expanze (jednopolární svět). Tento vývoj vedl k extrémní polarizaci příjmů i bohatství a bídy až do genocidních měřítek (v nejchudších zemích); současně i k odčerpávání extenzivních zdrojů dalšího udržitelného rozvoje – k omezování přirozeného růstu populace v rozvinutých a k přelidňování v rozvojových zemích a zejména i k nadměrnému odčerpávání vzácných přírodních zdrojů a k devastaci životního prostředí. Kapitál vykořisťuje nejen práci, ale v rostoucí míře i přírodu.

    Social Europe požádala více než 20 expertů nejen z Evropy o příspěvek do této debaty, která předchází vrcholnému summitu Evropské socialistické strany (Berlín, červenec 2011).

    Tyto tendence se promítly i do Evropy a Evropské unie. Po Latinské Americe a postkomunistických zemích přišel na řadu i Evropský sociální stát. Jeho zadlužování bylo vyvoláno především na příjmové straně. Míra zdanění v poměru k HDPP ve vyspělých zemích činila na konci devatenáctého století asi 10-15 procent a na konci dvacátého století asi 50 procent ve Skandinávii, 40 procent v EU 15 a 30 procent v USA a dalších převážně neoliberálních zemích. Vyspělé země, v polovině devadesátých let minulého století, však toto stoleté zvyšování míry zdanění zastavily podle neoliberálních receptů a částečně ji dokonce snižují, a to i pod tlakem daňového podbízení nových členských zemí.

    Výdaje na zdravotnictví, penze, vzdělávání i ochranu životního prostředí se však objektivně zvyšují – prodlužuje se délka života i vzdělávání, zvyšuje se poškozování životního prostředí. Plýtvání se na tomto zvyšování výdajů podílí jen asi desetinou a lze je účinně omezovat. Pro odpůrce sociálního státu – počínaje Margaret Thatcherovou – bylo jen záminkou k odsouzení současného sociálního státu jako neudržitelného a k jeho oklešťování pseudoreformami. Obdobně však i t. zv. „Třetí cesta“ (Blair, Schröder) byla ve skutečnosti ústupem od poválečné třetí cesty sociálního státu, založené na vyrovnané souhře státu i trhu. Jejich „Třetí cesta“ byla symbolem kapitulace některých socialistických stran před neoliberálními závody v „odstrojování“ sociálního státu a v jeho potržňování a privatizaci.

    Oklešťování uvedených solidárně poskytovaných veřejných služeb však má nejen uvedené důsledky v polarizaci životní úrovně, ale ohrožuje i konkurenceschopnost – a tím i životaschopnost – sociálního státu. Oslabuje zejména složky konkurenceschopnosti, založené na znalostech i na sociální soudržnosti. Na druhé straně bohaté země – včetně EU – vnucují chudým zemím politiku levné práce (nízkých – tzv. konkurenceschopných – kurzů jejich měn výměnou za předčasné omezení jejich celní ochrany), které pak tyto bohaté země nemohou konkurovat.

    Soudobá globální krize má své dlouhodobé prvotní příčiny právě v tom, že se konkurenceschopnost některých vyspělých zemí – počínaje USA – dostávala mezi oba uvedené mlýnské kameny konkurenceschopnosti.

    Byla to tedy prvotně – na rozdíl od Velké krize třicátých let – nikoli krize z „nadvýroby“, z plošného zamrznutí poptávky, ale krize z „podvýroby“: domácí nabídka díky své nekonkurenceschopnosti zaostávala za úrovní domácí poptávky a ta nasávala nadměrné dovozy. Byla tedy prvotně krizí z globálních nerovnováh. Země zaostávající v konkurenceschopnosti mají velké schodky zahraničního obchodu a běžného účtu platební bilance a v rostoucí míře se zadlužují u zemí s velkými exportními přebytky.

    Protože však reálné překonání této mezery v konkurenceschopnosti není možné krátkodobě a uvedené nekonkurenceschopné země nemohly nebo nechtěly ke své krátkodobé ochraně uplatnit kurzovou politiku (oslabování své měny), snažily se o tzv. „interní devalvaci“ – o stlačování nákladů tlumením mezd, daní a veřejných, zejména sociálních výdajů. To je ekonomicky méně účinné a sociálně bolestné. Důsledkem potom byla – obdobně jako za krize třicátých let – i krize z nadvýroby. Stlačování mezd na jedné straně stlačuje poptávku příjemců mezd po spotřebě. Na rozdíl od krize třicátých let však navíc dochází k extrémní polarizaci mezd a příjmů domácností. To ještě ostřeji brzdí poptávku po spotřebě. Příliš nízké a váznoucí příjmy chudých – a v rostoucí míře i středních – vrstev stlačují jejich poptávku po spotřebě. A naopak nadměrné příjmy bohatých přesahují úroveň jejich poptávky po spotřebě a jsou zdrojem nadměrných úspor, které místo poptávky roztáčejí spekulace.

    Škrcení daní i mezd a polarizace jejich úrovně si vynutily nadměrné zadlužování zejména domácností – umožněné i expanzivní měnovou (úrokovou) politikou a extrémní deregulací finančních trhů – jež vyústilo ve finanční krizi Tím vzniklo další, „finanční patro“ krize. Konečným důsledkem byla i exploze schodků veřejných rozpočtů.

    Tato posloupnost rozvíjení krize je rozhodující pro postupy, které by měly vést nejen k tlumení jejích důsledků, ale k překonávání příčin.

    V prvním kole se tato globální krize rozpoltila. Úspěšným rozvojovým zemím ((počínaje zeměmi BRIC) se podařilo do značné míry odpoutat od krize vyspělých zemí. Ve vyspělých zemích je však dosavadní obnovení hospodářského růstu jen mírné a křehké.

    V USA dosud nasává nadměrné dovozy a proto se USA se snaží dále oslabovat kurz US dolaru, což může ohrozit i export EU. V EU je oživování převážně taženo exportní výkonností Německa, které má to, co se zatím jen málo daří USA a co schází „Jihu“ eurozóny – konkurenceschopný kurz měny: Euro je pro Německo měkké. Pro „Jih“ eurozóny je však tvrdé a svou nekonkurenceschopnost jen zmírňuje „interní devalvací“ s malou účinností, pokračujícím zadlužováním a rostoucími protesty lidí, jejichž krev teče v ulicích. EU však účinně neřeší příčiny – překonání nekonkurenceschopnosti „Jihu“ – a především hasí důsledky: přispívá k úhradě jeho nekončícího zadlužování. K tomu však klesá ochota i ve věřitelských zemích a možná je ohrožena jednota eurozóny i EU.

    Hlavní příčiny krize nebyly překonány ani v USA ani V EU. Pokud oba hlavní aktéři nezmění své protichůdné politiky, mohlo by to vyvolat další kolo krize, jehož epicentrem by patrně mohla být EU, počínaje „Jihem“.

    Mýtus středních vrstev
    Některé socialistické strany ustupují uvedeným neoliberálním tlakům a místo programů jejich překonání se soustřeďují na taktiku získání některých společenských skupin beze změny uvedených tendencí – tedy spíše na technologii moci než na programy společenských změn.

    Přitom, místo aby se opíraly o hlavní společenskou sílu, která může být nositelem takovýchto změn – zaměstnance a jejich možné spojence, družstevníky a drobné podnikatele – přijímají neoliberální optiku středních vrstev jako hybatele dějin. Tedy místo solidarity lidí (zaměstnanců), existenčně spjatých svým námezdním poměrem ke kapitálu při tvorbě společenských hodnot – byť i při rostoucím podílu „bílých límečků“ oproti „modrým“ – dávají přednost labilní podobnosti příjmů a pomyslného statusu.

    To může být také jedním z důvodů, proč ve vyspělých zemích, včetně EU, polovina lidí volí pravici, přestože zaměstnanců je kolem čtyř pětin ze všech pracovníků, tedy že i nemalá část zaměstnanců volí pravici (třeba prezentovanou jako střed), zmámena mýtem své středovosti.

    Polarizace příjmů v kapitalismu však boří mýtus o prosperitě a vzestupu těchto středních vrstev a sráží je pod kola vrstev bohatých, spjatých s velkým kapitálem. V USA si jedno procento nejbohatších přivlastňuje čtvrtinu příjmů (Sitiglitz). Tato tendence spojená s oklešťováním sociálního státu již částečně proniká i do některých zemí EU, kde se opět zvyšuje podíl chudých. Střední vrstvy jsou příjmově sráženy a jejich příjmy i četnost se relativně snižují a mýtus se vzdaluje skutečnosti. Mají se socialistické strany opírat o ty, kteří k tomuto sestupnému vývoji otvírají cestu?

    Od hašení důsledků k překonávání příčin krize
    Evropská socialistická strana by měla již ve střednědobém horizontu přicházet s vlastním programem a iniciativami k překonávání příčin soudobé krize místo neúčinného hašení jejích důsledků.

    V důsledku soudobé liberalizace a exploze kapitálových trhů je kurz měny v drtivé míře vytvářen těmito trhy. Proto je zbaven své rovnováhotvorné úlohy na trzích zboží a služeb. “Konkurenceschopný” kurz (Washingtonský konsensus) má dokonce opačný důsledek – rozděluje svět na země s vysoce přebytkovým a na země s převážně schodkovým běžným účtem. Východiskem v budoucnu by spíše mělo být opuštění plovoucích, trhem řízených kurzů a přechod k mezinárodní koordinaci regulovaných měnových kurzů, jak to dávno doporučuje UNCTAD (Konference OSN pro obchod a rozvoj). Neodkladné je přitom hledání možnosti posílení konkurenceschopnosti zejména „Jihu“ eurozóny (i v průmyslové a kurzové politice včetně přiměřeného oslabení eura).

    Brzdění zdanění vede k tlaku na deficitní financování veřejných služeb a na jejich privatizaci, přestože to zvyšuje jejich nákladnost a zhoršuje jejich kvalitu. Východiskem by mělo být spíše přiměřené zvyšování míry zdanění, mezinárodně harmonizované zejména v rámci měnových zón (včetně eurozóny). Přitom v budoucnu by některé daně mohly být společné, jako zejména Tobinova daň z finančních operací či některé ekologické daně.

    V měnícím se světě rozvíjet společnost svobody a v Evropě sociálně-znalostní stát
    Soudobá krize je krizí společenskou, obdobně jako krize třicátých let. Selhává monopolistický, finanční, globalizovaný kapitalismus – založený na téměř výlučné úloze trhu téměř bez regulační úlohy státu. Dlouhodobým východiskem je překonání podstaty tohoto systému – přechod ke společnosti svobody, založené na souhře neviditelné ruky trhu s viditelnou, oproti současnosti účinnější, rukou sociálně znalostní společnosti (The Society of Feedom – Global Crisis Outlook, Social Europe, Jule 2010). Ta se může vyvíjet v globálním měřítku zejména:
    ■Překonáváním asymetrické liberalizace světového obchodu, založené na vnucování politiky levné práce rozvíjejícím se zemím. Předpokladem je překonání jednopolárního uspořádání světa, převážně podřízeného zájmům jediné supervelmoci a postupné rozvíjení rodícího se vícepolárního světa, který by umožnil vyvažování a postupně i koordinaci zájmů jednotlivých regionů světa.
    ■Přechodem k novému paradigmatu udržitelného rozvoje. Obratem od hmotného, kvantitativního hospodářského růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a služeb ke znalostnímu, kvalitativnímu rozvoji, založenému na zvyšování množství znalostí, vtělených do jednotky výrobků a služeb. A rovněž využíváním soudobého technologického pokroku, snižujícího náročnost uvedeného rozvoje na práci, ke zkracování pracovní doby místo k „produkování“ nezaměstnanosti. Předpokladem je na jedné straně rozvoj člověka a jeho znalostí převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami do zdravotní a sociální ochrany a zejména solidárně umožněným i rovným přístupem mozků ke znalostem. Druhým předpokladem je přiměřená míra zdanění včetně zdanění odrážejícího vzácnost přírodních zdrojů i náklady na ozdravování životního prostředí.
    ■Překonáváním nerovnováhy sil nejen mezi kapitálem a prací, ale i přírodou, která se nepřímo stává dalším, stále významnějším nebezpečně „vykořisťovaným“ výrobním činitelem. To vyžaduje zejména překonávání dominace největších nadnárodních společností v ekonomice i politice. Tato dominance je překážkou uplatnění soutěžního trnu i demokracie. Předpokladem je jednak překonání extrémní deregulace trhů, počínaje finančními trhy, veřejná – případně i vlastnická – kontrola monopolů a několika stovek největších nadnárodních společností včetně bank. Druhým předpokladem je společenské vyjednávání mezi prací a kapitálem i participace práce na vlastnictví a rozhodování podniků. To je i podmínkou postupného překonávání extrémní polarizace příjmů a posilování postavení středních vrstev.

    Taková společnost by měla být společností svobody nejen jednotlivce, ale i svobody solidární společnosti, svobody nejen politické, ale i osvobození od bídy, národnostního a rasového útlaku, válek a ekologického sebezničení. Vkladem Evropy by mělo být především rozvíjení sociálně – znalostního státu uvedenými směry s využitím přínosných zkušeností zejména Skandinávie.

    (Publikováno v Social Europe, červen 2011)

  8. BObo říká:

    Pane Beran, vy už jste z toho opravdu magor….

  9. Svatopluk Beran říká:

    Pane BObo díky za upřímnost. Důležitější je pro mne, jestli jste to dočetl až na konec. Pokud ano, a nepochopil tak je to taky vpořádku. Každý z nás je prostě jiný a různost je ve vývoji lidstva velice důležitá. Věřím že si to přečetli i jiní než vy a někteří z nich začnou třeba i přemýšlet o tom co jim chce tato zpráva říci.

  10. Fejinka říká:

    Pane Berane, máte můj obdiv. Čtu Vaše příspěvky a téměř ve všem s Vámi souhlasím. Je vidět, že máte velký přehled. Hlavně příspěvky k Libyi a politice USA. Pokud to v Libyi vydrží a západ nezačne více mlátit Libyjce ze vzduchu, tak ti obyvatelé prohlédnou jako ti králíčci po 14 dnech.Tak jak jsem před rokem 89 neměl v lásce SSSR, dnes jsou to USA, které jsou hlavní příčinou všeho zla ve světě. I na to dnešní Rusko mám jiný názor. A ty současné naše sdělovací prostředky si v ničem nezadají s těmi předlistopadovými. Navíc se zaštiťují demokracií, já říkám pseudodemokracií. Řeknou jenom co chtějí a vytrhávají, jak se dnes moderně říká, věci z kontextu.

Zanechte komentář




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I