Blog Jihlavských listů

Ivo Strejček
52- Od roku 2004 poslanec Evropského parlamentu za ODS. Narozen 11. ledna 1962 v Novém Městě na Moravě. Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Brně. V letech 1996/97 byl tiskovým mluvčím předsedy vlády Václava Klause a vlády ČR. Od roku 1998 do roku 2010 byl členem Zastupitelstva města Žďáru nad Sázavou. V Evropském parlamentu působí v hospodářském a měnovém výboru a jako náhradník v zemědělském výboru. Je členem delegace Evropského parlamentu pro spolupráci s Čínou. Je ženatý a má dvě děti.

Odboráři polili vládu živou vodou

Ivo Strejček | Středa, 1. 6. 2011 v 11:16

Sobotní poutní sraz Zavadilových odborářů v Praze nebyla v ničem objevná či překvapující levicová veselice.

Nedozvěděli jsme se nic nového, co bychom již předtím nevěděli: odboráři nenávidí současnou vládu, reformy považují za odpudivé nebezpečné hazardy, úspěšní (po odborářsku „bohatí“) mají být podstatně více zdaněni, míra přerozdělování od produktivních k neproduktivním je příliš nízká, sociálních jistot je málo, krachující státy kolem nás neexistují, země je prolezlá korupcí, stát má více rozhodovat nad našimi osudy…

To jsou obvyklá odborářská témata, na kterých si jejich předáci brousili svůj slovník, zatímco účastníci demonstrace reptali, že se to vše koná na Václaváku, protože zmrzlina je tam příliš drahá a že by se pro příště mělo najít lacinější místo srazu.

Formálně ani obsahově tak Zavadilovci nijak nepřekročili stín českých sociálních demokratů a komunistů, kterými jsou údernou pěstí. A přesto je dobré zmínit něco varovnějšího než obvyklé argumentační triky řečníků.

Míra agresivity, kterou použili, je totiž dalším stupňováním tvrdosti a tlaku na českou vládu. Nakonec, není se – po tlaku lékařských odborů, které na počátku roku chladnokrevně k prosazení svých mzdových požadavků použily své pacienty jako živé štíty – ani co divit.

Zavadil volal po vnesení hněvu do celé společnosti a rozpoutání vlny občanské neposlušnosti, což další odborářka vášnivě přitvrdila hrozbou vtrhnutí do parlamentu spojeného s roztřískáním parlamentních lavic.

Bez obalu se tedy část české společnosti dozvěděla, co si aktuálně myslí česká levice v čele s odborářským beranidlem.

S jistotou lze totiž po sobotním vystoupení tvrdit, že se levicový tlak bude stupňovat a že nás čekají další, zřejmě významně masovější, odborářská vystoupení. Jejich cílem bude destabilizace společnosti. Hlas ulice bude radikalizován a požadavkem (pod reálnou hrozbou generální stávky) budou předčasné parlamentní volby v očekávání drtivého vítězství socialistů a komunistů. Tak nebezpečného, že může těmto politickým stranám umožnit vládnutí s většinou, která jim umožní měnit ústavu.

Po eskapádách vládní koalice z posledních měsíců se ani nelze divit, že to může odborářům a spojené politické levici projít docela snadno. Poté, co někteří poslanci koaličních stran upřednostnili osobní války o moc před vládnutím a prosazováním nezbytných reforem, chopili se odboráři své příležitosti bušit do vlády hlava nehlava. Vláda působí slabě, což si zavinila sama svými vnitřními nesváry.

A proto se mi chce říci, nemístně a kacířsky: díky za sobotního Zavadila. Doufám, že vládní koalice a spolu s nimi všichni další, kteří v posledních dnech s lehkostí mluví o pádu kabinetu a volají po nových volbách, dostali od odborářů pořádný kopanec. Snad si proto ministři i jejich poslanci v parlamentu uvědomí, že současná (jakkoliv komplikovaná) převaha 115 (?) hlasů je unikátní a neopakovatelnou příležitostí navrhnout a prosadit smysluplné reformy.

Skličující příklady některých krachujících evropských států, jejichž vlády jedna po druhé slibovaly občanům bezstarostný a nekonečný ráj na zemi, jsou varovné. Jistě, dá se před tím strkat hlava do písku a stále se dá tvrdit, že zdroje jsou. O tom nás česká levice v sobotu dostatečně poučila.

A proto neklid a destrukce hlásaná Zavadilovými levicovými odboráři by mohla být pro současnou vládu užitečným milníkem. Za předpokladu, že si vláda i koalice v parlamentu konečně uvědomí, že to jsou oni, komu většina českých voličů dala převahou svých hlasů mandát k provedení reforem, a změní svůj současný styl práce.

Teprve následující týdny a měsíce otestují Nečasovu rozhodnost. On vede vládu a musí ukázat odborářům neoblomnost, sílu, soudržnost i schopnost vést srozumitelnou debatu o obsahu a smyslu reforem ve vládě, v parlamentu i mimo něj. V takovém případě bych považoval Zavadilovo sobotní levicové válečnické matiné na Václavském náměstí za užitečné pokropení vlády živou vodou a žádoucí metodu, jak část české společnosti vrátit do reality.

60 komentářů k článku “Odboráři polili vládu živou vodou”

  1. Kajazz říká:

    …no vy, pane europoslanče, byste taky měl sestoupit z toho bruselského piedestalu a otevřít oči. Míra arogance české vlády a vaší se mi (a snad nejen mě) už zajídá.

  2. jojo říká:

    Tak tenhle h.ůj po roce vládnutí jedině těch pravých pravých stran, něco blábolí o smysluplných reformách ? Jděte k šípku i s tím vaším Padnikomupadni , kterej dneska smysluplně vyhlásil zdražení elektřiny o 30%,protože Němci jí budou mít málo.Proč mi to jen silně připomíná vtip o Zdeňku Nejedlém? Už chápu ruský bolševiky,že tuhle arogantní svoloč stavěli ke zdi……A mezi těma krachujícíma státama je i „keltský“ kapitalistický tygr -Irsko ,ty brepto.Mám štěstí,že se s tímhletím asi nepotkám.Šlápneš do blba a jdeš za normálního.

  3. Tomáš Vovsík říká:

    jojo: Tuhle zpráva mě také dostala. Majoritní podíl v ČEZu má stát. Člověk by si tedy logicky vyvodil následující: Němci zavřou elektrárny a tím na základě zákonů trhu vzroste poptávka po elektřině, a tudíž i její cena. Na německé energetické situaci tedy Česko, které má elektřiny jako jedna z mála zemí nadbytek, může velmi vydělat. A protože má právě stát dominantní úlohu ve vedení ČEZu, může vydělanými penězi saturovat obyvatele ČR. Místo toho budou Češi platit o 30% více za elektřinu. Zajímalo by mě, kam půjde ten výdělek.

    k tématu: Vláda naprosto ztratila svoji legitimitu a právě na jejích představitelích leží vina prohlubujícího se úpadku morálky a v důsledku toho vzniku nespokojenosti a radikalizace společnosti. Souhlasím spíš s názory, že korupce je v současnosti dalekosáhlejším problémem než ideové směřování (u kterého bych se bránil kategorizaci na dobré a špatné).

  4. M.Pilkova říká:

    Pane Evroposlanče
    ty Vaše komentáře jsou neuvěřitelé- cituji některé, protože jinak celý Váš článek ve mně vyvoláva
    skutečné rozhorčení. Vaše slová- jenom některé citace “ odboráři nenávidí současnou vládu“ nebo – míra agresivity ,kterou použili – nebo- cílem odborářského vystoupení je destabiliazce společnosti Dále jsem to už ani nečetla … Já nejsem v odborech, ale Vám doporučuji, aby jste se vrátil opět na základní školu a prostudoval si dejiny odborového hnutí a důvod existence odborů. Vy si myslíte , že právo na život mají jenom politické strany? I ted´, když jste předvedli jak zastupujete zájmy občanů ? Vy pořád nechápete, že lidem jde skutečně o to najít kompromis tak, aby mohli důstojně žít ?Vy pořád nechápate, že spousta občanů se skutečně dostala do existenčních problémů a často ne vlastní vinou, protože tento stát prozatím není schopen právní ochrany svých občanů? Nechápu, jak někdo, kdo se pohybuje v politice jako vy a žije z peněz těch , kteří se také zůčastnili akcí odborů, aby vyjádřili co si myslí, může takto reagovat.
    Je nutné radikálně změnit volební zákony, aby jakýkoliv poslanec, který v průběhu volebního období takto drasticky zk lame své voliče byl okamžitě odvolán a ne aby se svým voličům vysmíval do očí jako Vy. Ing. Pilková Strana práv občanů Zemanovci.

  5. Kajazz říká:

    Středeční vyjádření europoslance Strejčka nebylo v ničem objevné či překvapující, byla to tradiční pravicově-arogantní veselice.
    Nedozvěděli jsme se nic nového, co bychom již předtím nevěděli: nynější pravicoví soudruzi nenávidí současné odbory, tzv. reformy (důchodové fondy, zvyšování plateb ve zdravotnictví, zvyšování daní, stádní maturity…) považují za nezbytné ozdravění, ti, co si v privatizaci poctivě nakradli a vyvekslovali – po pravičácku „úspěšní“ (sorry všem poctivým podnikatelům) – nesmí být podstatně více zdaněni, míra přerozdělování od produktivních k neproduktivním není podstatná, sociálních jistot je dostatek a jsou poctivě přerozdělovány, ČR díky ODS a jejímu bývalému předsedovi (který posvětil rozkradení zvané kuponová privatizace) nekrachuje, země není prolezlá korupcí a úzká skupina vyvolených má více rozhodovat nad našimi osudy (rozuměj: přímá demokracie je hrozba)…
    To jsou obvyklá pravicová témata, na kterých si pan europoslanec brousí svůj euroslovník, zatímco prý účastníci demonstrace reptali, že se to vše koná na Václaváku, protože zmrzlina je tam příliš drahá a že by se pro příště mělo najít lacinější místo srazu (kvůli ničemu jinému, pane europoslanče, ta lůza do Prahy přece nejela…)
    Formálně ani obsahově tak pan europoslanec nijak nepřekročil stín českých občanských demokradů a „reformistů“, kteří jediní jsou údernou pěstí a myslí o s námi dobře. A přesto je dobré zmínit něco varovnějšího než obvyklé argumentační europoslancovy triky:
    míra arogance, kterou použil, je totiž jen další ukázkou (ne)koncepce vládní. Nakonec, není se – po tlaku lékařských odborů, které na počátku roku chladnokrevně k prosazení svých mzdových požadavků použily své pacienty jako živé štíty – ani co divit
    Dále pan europoslanec píše: “Zavadil volal po vnesení hněvu do celé společnosti a rozpoutání vlny občanské neposlušnosti, což další odborářka vášnivě přitvrdila hrozbou vtrhnutí do parlamentu spojeného s roztřískáním parlamentních lavic.“ Pokud to bylo protizákonné, podejte trestní oznámení. Co si to vlastně dovolili, že?
    Bez obalu se tedy část české arogance dozvěděla, co si aktuálně myslí česká společnost v čele s „odborářským beranidlem“.
    S jistotou lze totiž po sobotním vystoupení tvrdit, že by se měla česká vláda chytit za nos.
    „Po eskapádách vládní koalice z posledních měsíců se ani nelze divit, že leccos může odborářům a spojené politické levici projít docela snadno. Poté, co někteří poslanci koaličních stran upřednostnili osobní války o moc před vládnutím a prosazováním nezbytných reforem, chopili se odboráři své příležitosti bušit do vlády hlava nehlava. Vláda působí slabě, což si zavinila sama svými vnitřními nesváry.“ Jinými slovy: vláda měla obrovský kredit, který si však nejen svými průsery vynulovala.
    A proto se mi chce říci, nemístně a kacířsky(!): díky za středečního Strejčka. Doufám, že vládní koalice odevzdá své mandáty
    Skličující příklady některých kauz a afér jsou varovné. Jistě, dá se před tím strkat hlava do písku, ale možnosti (další defenestrace) tu jsou. O tom nás shromáždění nespokojených pracujících, podle pana europoslance „česká levice“, v sobotu dostatečně poučilo.
    A proto neklid a destrukce hlásané„Zavadilovými levicovými odboráři“ by mohla – MĚLA ! být pro současnou vládu užitečným milníkem. Za předpokladu, že si vláda i koalice v parlamentu konečně uvědomí (pokud vůbec), že to jsou oni, komu většina českých voličů dala převahou svých hlasů mandát k provedení reforem, a změní svůj současný styl práce.
    K poslední citaci:
    “Teprve následující týdny a měsíce otestují Nečasovu rozhodnost. On vede vládu a musí ukázat odborářům neoblomnost, sílu, soudržnost i schopnost vést srozumitelnou debatu o obsahu a smyslu reforem ve vládě, v parlamentu i mimo něj. V takovém případě bych považoval Zavadilovo sobotní levicové válečnické matiné na Václavském náměstí za užitečné pokropení vlády živou vodou a žádoucí metodu, jak část české společnosti vrátit do reality.“,
    jen dodávám, že pokud pan Přesčas a jeho klika budou stále předvádět nekonečnou aroganci nezůstane zřejmě jen u „Zavadilova sobotního válečnického matiné“

  6. Tomáš Ďásek říká:

    Přátelé,

    Já se k tomu nechci vyjadřovat, protože rád zůstávám apolitický. Osobně tedy odbory moc mít nemusím, protože někdy se chovají vysloveně destruktivně (kam například jejich působení dovedlo britský automobilový průmysl,že) – ale je to každého názor. Co mě ale vyloženě vadí jsou návrhy na to, aby byli „úspěšní“ zdaněni více než ostatní. Dnes jsem slyšel v rádiu – a pořád doufám, že jsem se snad jen přeslechl – že socdem navrhuje, aby lidi platili 15% daň z příjmu, ale při příjmu nad 100 tisíc měsíčně 30%. To je prostě megahovadina, cesta do pekel a hlavně naprosto kontraproduktivní záležitost. Tady pořád přetrvává názor, že kdo má velký plat, neboli je tedy jak se píše „úspěšný“, tak k němu přichází nepoctivě a na úkor jiných a tudíž je potřeba ho pořádně podojit. Proboha, vy myslíte že ti skuteční nepoctivci platí nějaké daně ? Tedy že přiznají příjem vyšší jak 100 tisíc ? Takový šikula naopak většinou vykazuje ztrátu – a nic mu v tom nebrání, neboť většina příjmu jde neoficiálními cestami. Nebo snad myslíte, že v daň ovém přiznání je kolonka „Přijaté úplatky“ a podobně ? Co si asi myslíte že se stane, pokud nějaký takovýto zákon někdy v budoucnu projde ? Automaticky bude mít každý „úspěšný“ papírově příjem 99 999 korun a hotovo. To se vždycky nějak udělá. A stát tím ve výsledku vybere méně, než při rovné dani. Taková věc je přece strašně demotivující. Mě osobně se takováto měsíční částka jaksi netýká, ale kdyby se mě týkat měla, tak ač poměrně poctivý člověk, samozřejmě budu hledat cestičky, jak platit méně. Protože když vykážu 99 000, zaplatím z nich 15 tisíc. Ale když vykážu 101 000, zaplatím daň 30 000. To bude rozhodně skvěle fungovat. Už se těším, jak zas jednou bude státní pokladna přetékat…

  7. Svatopluk Beran říká:

    Většina následujícího mého příspěvku je plagiát. Je z knihy makroekonoma Miloše Picka, která vyšla pod názvem Stát blahobytu, nebo kapitalismus? – aneb my a svět v éře neoliberalismu1989 – 2011, v nakladatelství Grimus. V podstatě se jedná o soubor článků Miloše Picka, otištěných v různých mediích od roku 1989 až po rok 2010. Nejedná se tedy o meditace generála po válce. Většina jeho článků předpovídá o několik měsíců a někdy i roků to co se následně u nás událo a co je stále ještě mediálě pod zámkem. Podle doslovu Jana Kellera se jedná o velice zdařilý náhled do výprodeje české republiky za mohutního přispění Václava Klause v kontextu z celosvětovou ekonomikou a současně převedením českého státního bohatství, přes čtyři bankovní domy, nejen do zahraničí, ale i na konkrétních 500 českých rodin. ( Jsem osobně přesvědčen, že jedna z oněch rodin je i rodina Kratochvílů, vlastnící v Jihlavě autobusovou a nákladní dopravu ICOM, jíž se nezákoně zmocnila a prvotně financovala na podkladě zlodějny a následného omilostnění, za toto rozkradení nynějším presidentem Klausem).
    Následuje citace z knihy Miloše Picka. Název článku publikovaného v roce 2010 v Pohledech a v Social Evrope Journal zní – Globální Krize a společnost svobody. Celý článek je samozřejmě delší. – V pozadí soudobé globální krize je krize společenská, obdobně jako v krizi třicátých let. Tehdy v podmínkách monopolizovaných trhů selhal neregulovaný kapitalismus dvacátého století a toto selhání otevřelo cestu nacismu a druhé světové válce. – Po této draze vykoupené skutečnosti svět – nejen u nás, ale i na západě odmítl návrat k předválečnému kapitalismu. V USA pokračoval Rooseweltův Nový úděl. Evropa začala úspěšně rozvíjet svůj sociální stát, založený na souhře neviditelné ruky trhu s viditelnou rukou státu – v pluralitě vlastnictví kapitálu, v regulaci trhu i v sociálním přerozdělování příjmů – k tomu též směřovalo i úsilý o tržní socialismus v reformách Pražského jara. Tyto reformní procesy však byly odstřihnuty a převráceny v procesy antireformní. Nejen u nás a v ostatních zemích sovětského bloku na základě Brežněvovy doktríny od šedesátých let. Ale i na západě, na základě Waschinktonské doktríny šokové restaurace kapitalismu – šokovou liberalizací, totální privatizací a makroekonomickou restrikcí poptávky – od sedumdesátých let v Latinské Americe a od devadesátých let v postkomunistické Evropě. Postupně i v Evropské unii okleštěním a (částečnou) privatizací sociálního státu od osumdesátých let a s nástupem globalizace i snahami o totální deregulaci světových trhů nejen zboží a služeb, ale i práce a kapitálu. Poválečné reformy, směřující k překonání předválečného kapitalismu, byly tak zvráceny neoliberálními snahami o jeho postupnou restauraci pod hesly čistého trhu. Tyto antireformy byly uskutečnňovány přitažlivou skrytou formou – byly totiž vydávány za reformy.
    Zatímco od šedesátých let selhaly pseudosocialistické systémy ,,čistého státu,, založené na téměř výlučné úloze státu skoro bez působení trhu, dnes, obdobně jako v krizi třicátých let, selhává naopak kapitalismus, založený na téměř výlučné úloze trhu, bez regulační úlohy státu.

    Je to samozřejmě delší a v knize není jen tento publikovaný článek. Slova pana Strejčka, jsou vedle těchto konkrétních hodnocení politického a ekonomického běhu nynějšího světa, pouze mlácením prázdné slámy v tlamě v.la.

  8. Svatopluk Beran říká:

    Pane Ďásek tady se přece nejedná o vašich poctivě vydělaných sto tisíc (pokud by jste uměl a měl možnost si je vydělat), tady se jedná o to, že konkrétní bankovní a pojišťovací seqmenty ovládané a vlastněné některými ze světových občanů mají tu ekonomickou sílu, že jsou schopny zničit státy a zlikvidovat národy. Tady jde přeci o to, že za posledních čtyřicet byl na podkladě politiky a nastavení ekonomiky paní Teacherové a pana Regana budován ekonomický systém, kdy pár lidí může rozhodnout o osudu a životnosti občanů státu. Tady jde o to, že již vlády neřídí své země, nýbrž že bankéři a banky ovládají vlády a ty přes své poslance a poslanecké kluby pomocí parlamentní demokracie a náročného mediálního monopolizováného podnikání s pravdou, zbytek obyvatelstva. Tady nejde o poctivý výdělek 100 tisíc Kč a jeho zdanění, tady již jde o skutečnou svobodu každého z nás. Na této vládě je přeci jasně znát že jim nejde o vybudování ekonomický systému, který by měl za cíl směřovat lidstvo k osvobození od chudoby, nýbrž jim jde pouze o osobní svobodu a zisk na úkor a nastolení bídy kohokoliv, kdo není konkurence schopný.

  9. jojo říká:

    Ještě jsem ty bláboly eurococota nerozchodil.Takže jenom,pane Ďásek, úspěšného Hušáka bych zdanil 130%,jak se stává ve Švédsku ,ale i v USA.A věřte že podle jeho výročních zpráv byl a stále je veleúspěšný.A když stejné daně,tak taky stejné odpisy (čiliže i já si odepíšu auto od daní protože ho potřebuju k výkonu práce jako pan europoslanec ,i já bych si měl odepsat oblečení,jídlo v práci),že a taky stejné sazby na pojištění a žádné stropy.Pak souhlas.Na druhou stranu zase ti nejchudší budou dotovat daňové slevy těm bohatším,jestli gauner Kalousek zruší benefity podle sebe.Tak že bum nebo bác pořád stejná nespravedlnost.A jestli podle stavu tohoto státečku máte dojem,že je u nás nějak hodně úspěšných tak já teda ne.Možná gaunerů,to jo.A nakonec,platy nad 100 000 dostávají ouřadové a politici a ti teda úspěšní rozhodně nejsou.

  10. Tomáš Vovsík říká:

    jojo: je fakt ubohé někoho takhle urážet!

  11. Fejinka říká:

    Děkuji, pane šéfredaktore, že jste dal tento článek p. Strejčka na blog. Aspoň se k tomu mohou vyjádřit lidé, kterým není lhostejný osud tohoto státu a vidí přesný obraz „našeho europoslance “ v jeho plné kráse. Je mi za něj hanba jako bývalému profesnímu kolegovi – kantorovi.

  12. Venca říká:

    A koho jojo uráží? Stačí přečíst jen první odstavec a je jasný,že je to ….. to,co mi tady nejde zveřejnit.
    Paní Pilková,čekáte volby,že už se zase podepisujete stranickým jménem?

    A teď k věci.Strejčku,kdyby vláda navrhovala a prosazovala smysluplné reformy,jak o nich píšete,asi by se veselice(de.bile) nekonala.

  13. Libor Furbacher říká:

    Pro Vencu.
    Je nemozne aby vitezna strana v koalicni vlade prosazovala smysluplne reformy ,nebo reformy ktere slibila pred volbami i kdyby skutecne chtela.Vse je rozredene ustupky koalicnim partnerum .Takze pak tu mame ,co tu mame.Tenhle cesky system je jak konskej handle.Bud zmenme system na vetsinovy a nebo si na to zvykneme.Ale z druhe stranky,……my mame na co nadavat a vitezna strana ma pripadnou vymluvu ,je to proste v cesku tak ,jak to mame radi.

  14. Tomáš Ďásek říká:

    Nechci se zastávat vlády – rozhodně mi zrovna tenhle nesourodý moloch nepřipadá jako vláda důstojná a silná – ale to je klasický dvojí metr. Odbory už ze zásady budou protestovat proti jakémukoliv „utahování opasků“. Většina lidí u nás řekne, že stojí za odborářema, protože nechtějí snižování životní úrovně, které část reforem představuje. Ovšem když se jich zeptáte na jejich názor na demonstrace odborů v Řecku, tak dostanete odpověď „nechápu na co si stěžují. Žili si nad poměry, tak se teď bohužel budou muset uskrovnit“. Podle mě se prostě naplnila píseň Pepy Nose, kde se zpívá „V pokladně nejni už ani vindra, kdo za to může ? Franta, Pepa, Jindra ?“ Žití na dluh je potřeba konečně nějak zarazit a ne dokolečka řešit kdo to způsobil. Černé pracky a svědomí totiž mají bez rozdílu všechny strany, které byly v předchozích vládách a které jenom jely v zajetých kolejích. Prostě bolet to určitě bude, ale jinak to asi nejde. A bitý na tom budu i já – nebojte. Ale co nadělám ? Tak nebudou stravenky, no. Však moje paní dobře vaří a po babce tady někde máme takový ten třídílný hliníkový jídlonosič, co s ním chodila do družstva pro obědy. Tak si s ním budu nosit jídlo z domu 🙂

  15. ppp říká:

    ppppppppppppppppppppppp.

  16. pp říká:

    ooooo

  17. jojo říká:

    A proč svým lhaním urážejí mě ?

  18. jojo říká:

    Gauner Kalousek blemcá ,že jsou čistá strana bez jakéhokoliv průšvihu.Jeho samotného bych se zeptal na palác Charitas, rozprodej kasáren, konkrétně Janovice,Znojmo (+ několik dalších), čiliže MILIARDOVÉ PRŮŠVIHY TOHOTO HAYZLA.Ale spíš bych mu jednu vrazil už za to lhaní,že nechlastá. Kdo se to teda v jeho masce potácí u Národního po nábřeží je mi záhadou.Dále jeho prolhané složenky na 120000,což nám všem tedy jaksi zatajuje 3 biliony dalšího dluhu,a pak mi celá pravice lhala,že sekeru udělali sosani a ono ejhle z VŠE vylezlo,že na dluhu 1,3 bilionu,než nastoupili tihle „šetřílci“,se zvrtaný privatizace a sanace nepodílejí 300 miliardama ,jak jsem si myslel já ,ale rovnou 700-800.Akorát že úhradu dluhů z KA a sanace bank museli provést sosani,protože pravicoví
    gauneři na to kašlali včetně dacana Kalouska.No a nakonec opruzený krk svazáček premiér Padnikomupadnikroměměakamošů řekne národu,SNIŽUJI ZADLUŽENÍ,PROTOŽE SCHODEK JE JENOM 135 MILIARD,tak to si z vás lidičky dělá srandu,nebo klesl na hranici imbecility.A ta jeho klaka ať euro nebo domácí tudíž nebude nic jiného.Mě uráží,když si o mě a mých známých myslí,že jsme blbci jako oni.

  19. Svatopluk Beran říká:

    Chtěl bych se připojil k názoru jojo, že i mne uráží a to neskonale, pokud vidím a slyším v medií většinu zástupců této vlády, kterak stejně jak komunisté v době vlády jedné strany, dělají ze špatně informovaných občanů, naprosté hlupáky. Ve svých vystoupeních doslova lžou, podvádějí, uvádějí nepravdy, polpravdy a neúplné skutečnosti o tom, co se u nás na podkladě chodu neoliberální ekonomiky a politiky nynějšího světa, nastrtované Tacherovou v sedumdesátých a Reganem v osumdesátých letech, vlastně děje. V této pseudodemokratické době, stejně tak jako za vlád komunistických stran východního bloku do devadesátých let, zcela selhávají nejsledovanější media a tím vědomně znemožňují, každému jednomu občanovi zaujmout svůj vlastní zodpovědný názor a postoj ve volbách v nynějším typu parlamentní demokracie. Snad se někdy ještě dožiji toho, že bude nejen Václav Klaus a jemu podobná rytířská chátra znemožněna jak historicky tak i trestně stíhána za ekonomické loupeže. Reformy jsou potřeba a musí konkrétní zloděje bolet. Bez toho by to nebyly žádné reformy. Je potřeba zastavit toto TacherovkoReganovskoKlauzovské drancování světa. V sedumdesátých letech to odnesla Jižní Amerika, v osumdesátých letech to začala sociálně pociťovat Západní Evropa, následně došlo k vykradení a zadlužení Východní Evropy a teď to čeká arabský svět. V každém z těchto regionů se první třídou vezou a povezou pouze minimální procento občanů. Je to a bude to pouze na úkor snižování životní úrovně střední třídy a zvyšování chudoby těch nejslabších, umělým vytvořením ekonomických vazeb finančního kapitálu neoliberalizmu do státních a osobních dluhů většiny občanů a států světa. Snad každý dnes už ví a zná, že tento neoliberání model plánovitě zadlužuje většinu ve prospěch dvou procent menšiny, která vlastní padesát procent vytvořeného bohatství všemi občany světa. Tohle jsme v 89 roce nechtěli a ani netušili a je to též zcela v rozporu s původním poválečným plánem Roosweltovy sociální vize osvobození světa od chudoby.

    Následuje neúplný politický životopis Miroslava Kalouska a to z pera člověka o kterém se nedá ani v nejmenším říci, že by mněl upřímný vztah k levici. Článek byl publikován na této adrese ePortálu – http://www.eportal.parlamentnilisty.cz/Articles/2268-politicky-zivotopis-miroslava-kalouska.aspx

    Autor: Stanislav Janský | Publikováno: 12.6.2009 | Rubrika: Politika

    Přátelé, až mi bude zase někdo u piva nebo zcela vážně říkat o tom, že strana selského rozumu a zodpovědného hospodaření Miroslava Kalouska TOP 09 je tou správnou alternativou a lékem pro nemocnou pravici u nás, vždycky si osvěžím paměť referencemi z jeho politické minulosti. Opravdu dobrá výbava pro novou alternativu

    Lídr Miroslav Kalousek – něco z minulosti:

    Do politiky vstoupil již v roce 1984, kdy se stal členem Československé strany lidové (ČSL), která po boku vedoucí KSČ v jednotném politickém šiku Národní fronty hájila a budovala socialismus. Již tehdy byl aktivní a snažil se stoupat výše, ale vzhledem k jeho nízkému věku a členství jen v okrajové straně Národní fronty si musel na skutečný start kariéry teprve počkat. Vzhledem ke své minulosti v komunistické Národní frontě nemá pan Kalousek rád označení „lidovci“ a všechny, kteří tento termín použijí, opravuje podrážděně na „křesťanské demokraty“. Roztomilé.

    Ihned po roce 1989 vycítil mladý Kalousek příležitost a v únoru 1990 nastupuje na Úřad vlády ČR jako ekonomický poradce, a od roku 1992 začíná odboru poradců šéfovat. Připomeňme, že stejně jako žena vystudoval Kalousek Vysokou školu chemicko-technologickou.

    Čas žní přichází v lednu 1993, kdy je Kalousek za ČSL jmenován ekonomickým náměstkem ministra obrany. Je to čas velkých změn, prodeje armádního majetku bývalé federace a Kalousek má na starost právě výběrová řízení a akviziční procesy. Zde je konečně ve svém živlu. Rozhoduje o miliardových zakázkách. Dodávky materiálu armádě, modernizace tanků T-72, štábní informační systém, padáky. Jen střípky toho, co se dostalo ven. Některé případy jsou skutečně pikantní a zaslouží si alespoň pár vět.

    V roce 1994 uzavřel Kalousek smlouvu s firmou Anex-Cirus Jiřího Andrlíka na dodávku 2310 kusů padáků pro českou armádu. Jak se později během soudního řízení zjistilo, firma nebyla v době uzavření smlouvy ještě ani zapsána v obchodním rejstříku. Zkrátka to nestihla, zakázka byla přidělena bleskově. S padáky neměla Anex-Cirus samozřejmě žádné zkušenosti, její padáky byly nekvalitní a při pokusných seskocích zahynuli nevinní vojáci. Na veřejnost proniklo jediné jméno – Roman Prinich, a to jen díky tomu, že se jeho rodina razantně a soudně domáhala odškodnění a potrestání viníků. Na rukách pana Kalouska, bývalého ředitele odboru nákupu materiálu ministerstva plukovníkaJosefa Fabiána a člena ministerské komise, která vybírala dodavatele padáků, plukovníka Rudolfa Zapletala (mimochodem, oba později pracovali právě pro firmu Anex-Cirus), ulpěla krev. Když se informace o kvalitě padáků od firmy Anex-Cirus dostaly na veřejnost, podala firma na ministerstvo trestní oznámení a začala se soudit o úhradu stovek milionů korun. Smlouva byla však uzavřena velmi dobře. Konečná cena nebyla přesně stanovena a ministerstvo se jí později v letech 1998 – 1999 snažilo několikrát neúspěšně vypovědět. Soud však vzhledem ke znění smlouvy nařídil odebrat ministerstvu další nefunkční padáky za 114 milionů korun. Celkově zaplatil stát za smrtelně nebezpečné padáky řádově stovky milionů korun. Přesné číslo ministerstvo tají.

    Samostatný článek by zasloužila kapitola „modernizace tanku T-72“, která spolkla celkem neuvěřitelných 19 miliard korun! Smlouva italskou (s izraelským kapitálem) firmou Oficcine Galileo a izraelskou firmou Nimda byla uzavřena v roce 1995 na megalomanských 353 kusy tanků. Smlouvy byly opět uzavřeny velmi chytře, termíny se beztrestně prodlužovaly, náklady zvyšovaly a stát jen bezmocně přihlížel. Nakonec bylo v roce 2001 rozhodnuto o modernizaci 30 strojů. No comment. Dalším z řady tunelů jmenujme např. proslulý štábní informační systém, který zadalo ministerstvo obrany firmě EDS (Electronic Data Systems) v roce 1997. První kolo výběrového řízení vyhrála konkurenční firma Unisys. Kalousek byl tedy nucen výběrové řízení zrušit a vypsat nové. Ani tehdy si komise netroufla vybrat EDS a vyhrála opět společnost Unisys. Nezbývalo, než zasáhnout a označit nabídku EDS za „výhodnější“. Představitelé Unisys se poté obrátili na policii s žádostí o ochranu, neboť byli údajně vydíráni, aby se nebránili a nenapadli výsledek soutěže. V červenci 1998 prohlásil pracovník EDS Jan Březovský, že firma byla nucena jako provizi za udělení zakázky zaplatit lidoveckým činitelům 50 milionů korun. Dodávka systému za více než miliardu korun byla oficiálně ukončena v roce 2002, přičemž tento systém nebyl schopen předávat informace na takové úrovni, jaké zadání požadovalo, a je v tomto smyslu nefunkční dodnes. V roce 1997 stihl Kalousek sjednat a podepsat (za souhlasu Klausovy vlády) kupní smlouvu s developerskou firmou EPF, která koupila rozsáhlý areál kasáren u pražského Náměstí republiky. Kupní cena činila asi 900 milionů korun. Zajímavá cena. Nicméně smlouva byla uzavřena tak, že stát tyto peníze posléze firmě EPF nejen vrátil, ale přidal dalších asi 500 milionů jako odškodnění. Říkáte neuvěřitelné?

    Tak to neznáte smlouvy, které podepisoval pan Kalousek. Smlouva zaručila EPF plné odškodnění, nebudou-li budovy prázdné. V budovách sídlila tehdy Akademie věd. Na to pan Kalousek zapomněl, smlouvu podepsal a stát vyplatil na odškodném zhruba stejnou sumu jakou dostal jako kupní cenu. Dalších asi 500 milionů vyplatil stát jako náhradu za nepřímé škody, resp. za škody, které na firmě EPF vymohli její smluvní partneři jako náhradu za zpoždění projektu.

    Kalouskovi zlomila jako náměstkovi vaz vládní krize v roce 1997 a take vyvrcholení aféry s firmou Zeman&Zeman, která získala zakázku na dodávku potravin armádě v hodnotě miliard korun. Výběrové řízení samozřejmě obešli. V souvislosti s touto zakázkou byla na ministerstvu obrany uplácena řada důstojníků, a jeden neopatrný je, zřejmě na základě udání policii, přistižen při přebírání statisíců korun od zástupce firmy Zeman& Zeman. Tehdejší ministr obrany Michal Lobkowicz se vyjadřuje, že „má indicie, že to není jednotlivec, ale více lidí, kteří jsou v aféře zapleteni.“ Zeman&Zeman přichází o zakázku, okolnosti začíná vyšetřovat policie a firma je vzápětí vytunelována a uzavřena. Reakce na sebe nenechává dlouho čekat. Prokurista a spolumajitel firmy Zeman&Zeman David Petrovický, zeť dalšího spolumajitele Jindřicha Zemana, je unesen ozbrojeným komandem ze své vily u Havlíčkova Brodu a beze stopy mizí. Jeho těhotnou manželku únosci ušetří.

    V roce 1998 je zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a získává poslaneckou imunitu. Ve stejnou dobu již probíhá vyšetřování inspekce ministerstva obrany, a brzy na to je k vyšetřování přizvána i policie. Vyšetřování se protahuje až do roku 2001, kdy se Kalousek opět pokouší získat ztracené pozice a usiluje o křeslo ve stínové vládě tzv. Čtyřkoalice. Tehdy se proti němu ostře staví tehdejší předseda strany Cyril Svoboda, který má obavy o diskreditaci celého projektu Čtyřkoalice v případě, že bude Kalousek skutečně obviněn. Svoboda je úspěšný, Kalousek ustupuje a stávají se z nich zarytí nepřátelé. V době vyvrcholení své aféry prohlásil Kalousek v rozhovoru pro BBC 8. června 2001: „Považuji se za úředníka, který se svými spolupracovníky odvedl obrovský kus práce a dosáhl velmi úspěšné transformace armády, ekonomiky Armády České republiky z ekonomiky armády Varšavské smlouvy na ekonomiku, která byla srozumitelná okolnímu světu i ostatním armádám NATO. Že při této práci došlo k některým chybám, to došlo v každém případě. To při každé práci dojde.“ Bohužel došlo nejen ke zpronevěrám v řádech miliard, ale také ke smrti nevinných lidí. Do sněmovny je Kalousek zvolen i v roce 2002 a pečlivě připravuje svůj comeback. Tehdy začíná jeho hvězda znovu stoupat, obsazuje křeslo předsedy Rozpočtového výboru PSP ČR (pan Kalousek byl vždy odborníkem na nakládání s rozpočty).

    V září 2002 je v Solenicích u Orlické přehrady zastřelen Kalouskův švagr Lubomír Kašák spolu se svým společníkem Zdeňkem Němcem. Vše se odehrává v době, kdy policie začíná intenzivně vyšetřovat desetimilionové zakázky jejich firmy IDOS od příbramské radnice, které šéfuje Kalouskův přítel a lidovecký kolega Josef Vacek. Úzká spojka z IDOSu vede i k příbramskému „donovi“ Jaroslavu Starkovi. Smrt majitelů IDOSu je uzavřena jako vražda a sebevražda s mrtvým pachatelem. Policie má ráda vyřešené případy. Naživu zůstává jediný spolumajitel IDOS, vlastník 5% podílu, kterým není nikdo jiný než manželka Kalouska Radka Kalousková. Jak se nedávno vyjádřila příbramská státní zástupkyně Jana Jahodová, bylo na Kašáka v době jeho smrti již připraveno obvinění a je velmi pravděpodobné, že by byl vzápětí vzat do vazby. A „spáchat vraždu sebevrahem“ na vazbě je složitější, než na svobodě.

    Rok poté, v roce 2003, využívá vnitřních třenic v KDU-ČSL, poráží Kalousek svého protivníka Cyrila Svobodu a je překvapivě zvolen za jejího předsedu. Kalousek měl již i možnost stát se ministrem v Grossově vládě, ale na jeho oblíbené ministerstvo obrany ho k jeho velké lítosti nepustili. Budou se totiž prodávat další velké armádní nemovitosti a Kalousek je odborníkem na takové transakce.

    Je třeba pokračovat…?!

  20. Svatopluk Beran říká:

    Pane Furbacher souhlasím s vámi. Ten kdo vyhraje voby bude vládnout. Je však potřeba zavést i trest za zavádějící způsob používání informací před volbami. Možná zavést princip, že strana která použije v průběhu voleb lživé, vyfabulované nebo zavádějící skutečnosti a polopravdy, se v nésledném období nebude moci zůčastnit voleb. Pakliže ze strany vystoupí a založí stejní občané účelově jinou stranu, ze stejným politickým záměrem, nebude ani této straně umožněno kandidovat v nejbližším volebním období. Lživá manipulace z občany, jenž všichni nemohou zodpovědně sledovat co se ve světě i doma dopravdy děje, musí být v právním demokratickém státě moderní doby, tvrdě trestána. REFORMY JSOU POTŘEBA NEJEN EKONOMICKÉ, ALE I MORÁLNÍ. Již se nesmí nikdy stát, aby čelní představitel státu beztrestně naváděl a vytvářel politický a ekonomický prostor k rozkrádání a korupci. Beztrestnost slov Václava Klauze – ŠPINAVÉ PENÍZE NEEXISTUJÍ – JE POTŘEBA NA OKAMŽIK ZHASNOUT – JEN VÍC TAKOVÝCH KOŽENÝCH – či dokonce jeho slova pronesená na půdě Vysoké škole ekonomické 4 listopadu 1996 – HROZIVÝ DEFICIT ZAHRANIČNÍHO OBCHODU A BĚŽNÉHO ÚČTU PLATEBNÍ BILANCE NEMUSÍ NÁS NIJAK ZNEPOKOJOVAT, ALE JE DOKONCE ŽÁDOUCÍ – by se mněla pro připomínku všem rychle zapomínajícím vytesat na průčelí každé střední a vysoké školy ekonomické. To jen pro připomínku všem, kam a pro koho asi tento lump nastavoval budoucí ekonomické a morální hodnoty našich občanů.

  21. Jan říká:

    Špinavé peníze neexistují? Špatně opisuješ chytráku.

  22. maria pilkova říká:

    Pane Venca,
    žádné volby neočekávám, myslím, že jich bylo už víc než dost. Někdy se podepíšu jako členka SPOZ ,protože tím vyjadřuji i názor SPOZ tot´vše. Ale řeknu vám svůj názor na věc příkladem- když jsem chtěla za auditora JIhlaváka, tak mi vedení řeklo, že musíme mít zahraniční auditorskou firmu , protože nikoho nějaký Jano z Horné Dolné nezajímá i když by byl sebelepší.
    Jinak jsem zásadně proti trapnému předvádění politiků před volbami-jako hvězd filmového plátna, já tomu říkám opičárna, předvádění se po vzoru opic.
    Ale lidé to tak asi chtějí?? Já uznávám jenom odborné a morálné kvality lidí a tudiž i politiků.A kdyby bylo podle mně- tak na postech ministrů, nebudou žádní političtí diletanti, ale profesionálové, na postech evroposlanců budou poslanci, kteří hájí zájmy státu a ne své vlastní atd. Politické šaškárny, které se neustále odehrávají na naší politické sceně, mě také berou poslední kapku naděje na změnu a rozum, a tudíž chut´přestat se vůbec o něco zajímat a o něco se snažit, ale pak když si přečtu takový článek jak napsal pan evroposlanec, tak člověk musí nějak zareagovat. Ale hlavně by na to mělo reagovat více občanů, tím, že se sami zapojí do práce pol. stran, aby z nich už konečně odstranili všehoschopné jedince, jinak samozřejmě žádné nové volby nemají ani opodstanění ani význam.Takže nemusíte mít obavy z toho, že se prezentuji. Nemám žádné politické ambice a do SPOZ jsem vstoupila s tím, že mám 20 let zkušenösti v zahr. firmách , a mohla bych nějak odborně pomoct a bylo to přesně v době vypuknutí hosp. kríze, která mě naháněla strach tím ,že se může zopakovat krize z třicátych let. Co bych nikomu nepřála.
    Já budu spokojená, když jednou uvidím, že lidé se začali chovat tak, aby si pomohli sami, protože čekat na zázrak je zbytečné.

  23. J.Janouch říká:

    Pane Berane, méně expresivně urážlivých slov na adresu presidenta by Vám neškodilo, možná mu nesaháte ve vědomostech a znalostech po kotníky. Že má jiný názor ještě neznamená, že ho můžete urážet. Je hezké, že znáte historiii ministra Kalouska, ale že jste ho nevolil Vy, ještě neznamená, že po demokratických volbách kdy TOP 09 uspěla hlavně díky jemu a panu knížeti nemůže vykonávat současnou funkci. Až bude právoplatně odsouzen a bude mu vše dokázáno, tak prosím, nemůže být v této vysoké funkci. V demokracii platí presumce neviny a jinak to jsou jen zbožná přání politicky jinak smíšejících lidí. V žádném případě nehájím zloděje a lumpy, rovněž ministr Kalousek není moje kafe, ale musím respektovat rozhodnutí justice, rovněž jako odboráři (kde se mimochodem nyní u Bosche aktivně presentujet ) a levičáci musí respektovat pro ně nepříjemná soudní rozhodnutí.

  24. Svatopluk Beran říká:

    Pane Janouch pokud mě paměť neklame, pan Kalousek skončil se svou stranou a volebním programem, který nyní nekompromisně a i v rozporu s ústavou prosazuje, až na třetím místě. Tudíž nemá žádné právo dělat zásadní neoliberalistické reformy proti většině, s kterou volby jasně prohrál. To by se také při spojení ČSSD a KSČM, které tento politik svými reformami zřejmě přivodí, mohli podle vašeho jednoduchého vysvětlení provádět komunistické reformy, pokud by byl zvolen ministrem financí komunista. Jistě uznáte, že by jste z toho nebyl vyloženě nadšen. Příště víc přemýšlejte co píšete. Jistě též dobře víte, že veškeré kauzy pana Kalouska byly vyšetřovány v období justiční mafie a zameteny tedy pod stůl, tak jako i kauzy jeho přítele v bývalé straně kterou zastupoval. Pokud se jedná o občana Klauze, jsem k němu za to do čeho zavlekl tuto zem ještě velice shovívavý. Jistě si dobře pamatujete jak se trestalo za vlády jedné strany pokud se někdo otevřeně vyslovil k vládnoucím představitelům a nebral si přitom žádné servítky nejen za jejich ekonomiku která sice stát nezadlužila, ba dokonce vytvořila 3 bilionový státní majetek v tehdejším měně, ale nedokázala rozvoj země posouvat dopředu tak rychle jako jiné země a navíc ještě perzekuovala schopné občany, kteří netáhli z tehdejším vedením za jeden provaz. Domníváte se, že se za nynější vlády může opakovat něco podobného? Že zato, že poukazuji na svinstva která tento občan naší země v zájmu zemí jiných, své kleptomanie i své pochybné ekonomické ideologie násobící světovou chudobu, může stát něco podobného i mě v dnešní pseudodemokracii, dokonce dvacet let po vládě jediných spravedlivých? Domníváte se, že by mě mělo vedení Bosche propustit za to že se aktivně věnuji zlepšení pracovních podmínek v této firmě? Domníváte se pane Janouch, že bych měl za tyto svoje aktivity, které nemají nic společného s kvalitou odváděné profesní práce, být tak jako za komunistů, potrestán propuštěním a znemožněním zjískat práci jinde? Vy se chcete těmito svými přihlouplými názory vrátit do období po letech 1948?

  25. Svatopluk Beran říká:

    Jeden z drobných příkladů o co panu Klausovi a jeho ekonomice jde, kým je on pan kníže i pan Kalousek podporován a řízen a pro koho vytváří tito lidé ekonomické nástroje k ovládnutí zemí.

    Někdy je nejvýmluvnější mlčení. Nejdůležitější fakta se často skrývají za každodenním šumem, nepozorována a nediskutována. A tak skutečnost, že bývalý šéf MMF Dominique Strauss-Kahn jde před soud kvůli údajnému znásilnění pokojské v newyorském hotelu je právem důležitou zprávou. Avšak představte si, že by prominentní postava nebyla obžalována ze znásilnění pokojské, ale z toho, že jí způsobila smrt hladem, a to včetně jejích dětí, rodičů a tisíců dalších lidí. To je to, co MMF v nedávné době nevinným lidem způsobil. To je to, co způsobí znova, pokud ho netransformujeme k nepoznání. Avšak o tomhle se mlčí, napsal v deníku The Independent Johann Hari.

    Abyste příběhu porozuměli, musíte se vrátit zpět ke vzniku MMF. V roce 1944 se zástupci zemí, na jejichž stranu se přiklánělo vítězství ve II. světové válce, shromáždili v hotelu v New Hampshire, aby si rozdělili kořist. Vyjednavači – až na několik čestných výjimek jako byl velký britský ekonom John Maynard Keynes – byli rozhodnuti dospět k jediné věci. Přáli si vybudovat globální finanční systém, který zajistí, aby obdrželi převážnou část peněz a zdrojů planety. Za tím účelem založili řadu institucí – a tak přišel na svět Mezinárodní měnový fond.

    Oficiální cíl MMF vypadá prostě a přitažlivě. Údajně vznikl proto, aby zajistil, že chudé země neupadnou do dluhů, a pokud by se tak stalo, aby jim poskytl půjčky a ekonomickou expertízu. Je představován coby nejlepší přítel a strážce chudých. Avšak za touto rétorikou zůstává skryto, že MMF byl vytvořen, aby byl ovládán několika bohatými zeměmi – konkrétně jejich bankéři a finančními spekulanty. MMF koná výhradně v jejich zájmu.

    Podívejme se, jak to v praxi funguje. V 90. letech malá země Malawi ležící v jihovýchodní Africe poté, co ji zasáhla nejhorší epidemie AIDS na světě a přežila otřesnou diktaturu, čelila vážným ekonomickým problémům. Požádala tedy MMF o pomoc. Pokud by MMF sehrál svou oficiální roli, poskytl by půjčky a vedl by zemi tak, aby se rozvíjela stejným způsobem jako Británie a USA nebo jakákoliv jiná úspěšná země – aby chránila svůj nezralý průmysl, podporovala farmáře a investovala do vzdělání a zdravotnictví.

    Tak by to udělala instituce, které by záleželo na obyčejných lidech. Avšak MMF udělal něco velmi odlišného. Prohlásil, že poskytne pomoc pouze tehdy, pokud bude Malawi souhlasit s programem „strukturálního přizpůsobení“. Nařídil Malawi, aby prodala takřka všechen státní majetek soukromým společnostem a spekulantům a aby omezila sociální výdaje a veřejné služby. Žádal, aby vláda přestala dotovat hnojivo, ačkoliv to bylo to jediné, co umožňovalo farmářům hospodařícím na vyčerpané půdě něco vypěstovat. Řekli jim, že mají upřednostnit platby mezinárodním bankéřům před výdaji na malawské obyvatele.

    Takže když v roce 2001 MMF zjistil, že vláda Malawi vytvořila velké zásoby obilí pro případ neúrody, nařídil jí, aby je naráz prodala soukromé společnosti. Sdělil Malawi, aby se držela priorit a použila výnosy na prvním místě ke splacení půjčky od velké banky, kterou sám doporučil, s ročním úrokem 56%. Malawský prezident protestoval a řekl, že to je nebezpečné. Jenže neměl na výběr. Obilí bylo prodáno a banky vyplaceny.

    Následující rok došlo k neúrodě. Vláda Malawi proti ní nemohla podniknout takřka nic. Hladovějící obyvatelstvo bylo nuceno jíst stromovou kůru a krysy, které se mu podařilo chytit. BBC to popsala jako „nejhorší hladomor“ v Malawi. V letech 1991-1992 ale došlo k mnohem horším neúrodám, nicméně nikoliv k hladomoru, protože vláda měla zásoby obilí. Ale tentokrát přinejmenším tisíce lidí zemřely hlady.

    V době vrcholícího hladomoru MMF pozastavil pomoc ve výši 47 miliard dolarů, protože vláda „zdržovala“ zavádění tržních „reforem“, jež vedly ke katastrofě. Klíčový poskytovatel pomoci přímo v místě, ActionAid, provedl vyšetřování hladomoru a dospěl k závěru, že MMF „nese za katastrofu zodpovědnost“.

    Potom Malawi zničená katastrofou provedla něco, co se od chudých zemí neočekává. Sdělila MMF, aby šel do háje. Najednou měla možnost zodpovídat se vlastním lidem spíše než cizím bankéřům, odmítla všechny „rady“ MMF a spolu s řadou dalších služeb pro obyčejné lidi obnovila dotace na hnojiva. Během dvou let se země změnila z žebráka na dodavatele potravin do Ugandy a Zimbabwe.

    Malawský hladomor by měl být pro vás i pro mě vzdáleným varováním. Podřizování zájmů obyčejných lidí bankéřům a spekulantům způsobilo hladomor. A během pár let zničilo celou globální ekonomiku. V dějinách MMF tento příběh není výjimkou; je to pravidlo…

    Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz s MMF více než deset let úzce spolupracoval, než odešel a zveřejnil podrobnosti. Před několika lety mi řekl: „Když do země přijde MMF, zajímá je pouze jediná věc. Jak zajistíme, aby byly banky a finanční instituce vyplaceny? – Je to MMF, kdo udržuje ve hře [finanční] spekulanty. Nezajímá je rozvoj, nebo to co zemi pomáhá zbavit se chudoby.“ –

    Před soudem by neměl stát jenom Strauss-Kahn. Měla by tam stát instituce, kterou řídil… pokud bereme ideu lidské rovnosti vážně a pamatujeme na všechny zbídačené, hladovějící a zabité touto institucí, měli bychom diskutovat o vzniku Komise pravdy a usmíření – a o tom, jak MMF zcela zrušit a začít znovu.

    Pokud je Strauss-Kahn vinen, myslím že vím, jak se to stalo. Musel si pokojskou splést s chudou zemí ve finančních potížích. Šéfům MMF bylo po léta dovoleno je znásilňovat.

  26. J.Janouch říká:

    Vážený pane Berane, jestliže podle vašeho tvrzení byl p.Kalousek vyšetřován v době „justiční mafie“ s osvobozujím soudním rozhodnutím, tak vy jako řádný občan máte právo a povinnost jako občan, když jde o trestný čin, podat žalobu. Když jste o jste přesvědčen o jeho trestném činu, tak prosím konejte, což je vaše občanská povinnost. Co se týše volebního výsledku strany TOP 09 tak si myslím, že máte pravdu jenom v tom, že tato strany obsadila ve volebním výsledku „až“ třetí místo. ale na rozdíl od ČSSD s velkým koaličním potenciálem, což taky využila v koaličních jednáních při sestavování vlády. Takže v tomto případě nejde jen o stranu TOP 09, ale koaliční vládu, která v rámci svého volebního programu umožnila postoupit křeslo člu strany TOP 09. No ještě k prezidentu Klasovi. V 90.letech v době přeměny společnosti a ekonomického zřízení byla privatizace jedinou cestou, jak změnit vlastnické vztahy a zároveň strukturu čekého průmyslu, jelikož v česku nebyl soukromý kapitál, který by se na restruktualizaci průmyslu mohl podílet. Druhá věc jak se chovaly banky, které byly řízeny socialistickými bankéři, kteří o kapitalistickém ( pro ně před revolucí zrůdnem ) systému a hospodářství nevěděli zhola nic a jak se choval běžný český občan, který si začal hrát na velké byznismeny a neuváženě si půjčoval. Takže opět vydrželi jenom ti převlečení podnikatelé se známostmi na ministerstvech a bankách, kteří si urvali ten největší díl v rámci malé, či velké privatizace. Takže ono to nebylo o systému, ale o lidech. Zároveň mi vkládáte do úst něco, co jsem neřekl ( že vás musí zaměstnavatel propustit za práci v odborech ). Jenom jsem chtěl říct, že i vy jako odborář musíte respektovat rozhodnutí soudů, dodržovat zákony a zároven v případě, že se vám něco nelíbí tak postupovat cestou vyjednávání, předkládání argumentů, popř. komplexních řešení ( to bylo nyní obecně ). Moje představa o práci odborů je v podnikové sféře, za což vás chválí, ale už vůbec nechápu jejich aktivity ohledně důchodového systému, zdravotnické reformy a dalších aktivit, které nesouvisí se zaměstnaností. Až budou odbory generovat peníze do státní kasy, tak ať potom hovoří do všeho. Ale s tím asi se mnou nebude souhlasit. Přeji vám pěkný den a mnoho dalších revolučních myšlenek.

  27. Svatopluk Beran říká:

    Více než vážený pane Janouchu. Možná že jste si neuvědomil význam slovního spojení SOUDNÍ MAFIE. Pan Michálek je oproti mě pan někdo a stejně je výsledek jeho reakce na plánovaný trestný čin pouze takový, že z ministerského příjemce půlmiliardového úplatku, se stal ideový vedoucí koaliční strany. Snad jste ještě schopen rozeznat drobný detail, že tudy skutečně cesta pro obyčejného člověka nevede. Ještě jednou bych vás rád upozornil, jsem však přesvědčen že vy to nejste schopen ve své úrovni pochopit, že pánové z TOP09 se svým nijak netajeným volebním programem prohráli poslední volby. To znamená, že většina občanů, kteří se zůčastnili voleb, jejich volební program odmítla. Zopakuji to pro jistotu ještě jednou. Většinu obyvatel této země jasně odmítla volební program TOP 09. Pokud se však i přesto domníváte, že i po prohře je naprosto v pořádku prosazovat odmítnutý volební program, o který teď už nestojí 80 procent občanů a to nejen volitelů, pak je něco shnilého ve státě Dánském.

    Co se týká Václava Klauze, tak to bylo právě v systému který on na podkladě Waschingtonského konzensu, o kterém už bylo tehdá jasné, že zapříčinil krize v jihoamerických zemí, organizoval finanční i ekonomickou politiku ve stejného ducha, v posledním desetiletí devatenáctého století i u nás. Ekonom který hodlal okamžitě přetavit v burziánku každou dojičku, překonal i ty nejsmělejší vize svých komunistických předchůdců, kteří učli masáž vemene metodou Malininové. Očekávané spotřebitelské než podnikatelské chování DIKů bylo plánovanou akcí, která vědomě zaručovala převod státního majetku na pouhých několik investičních fondů a to hluboko pod cenou, zkušeným, zejména zahraničním spekulativním kapitálem. Hesla jako – NEBUĎ AKCIONÁŘEM A PŘESTO ZÍSKEJ, KDYŽ PŘENECHÁŠ SVOJI AKCII NÁM, zaplavily celou republiku a nezapomenutelný Klauzův výrok – JEN KDYBYCHM MĚLI VÍCE TAKOVÝCH KOŽENÝCH – je jen jeden z mnohých. Výprodej této republiky byl systém již jednou použitý a Kluzem vědomně organizovaný. Ještě v roce 1998 bylo HDP u nás, po řádění pana Klauze, nižší než v roce1989. Přito jsme měli před ostatními zeměmi bývalého středoevropského regionu významný předstih výkonosti. Měli jsme například nízkou zahraniční zadluženost, malou nerovnováhu na domácím trhu i velmi nízkou inflaci. Naší předností byl civilizační potenciál ve vzdělanostní a kvalifikační úrovni. Tyto výhodné startovací podmínky, zvolením Klauzovské transformační strategie nebyly nejen využity, ale řízeně promarněny. Zatím co třeba hrubý zahraniční dluh celého Československa činil v roce 1989 7,9 miliardy $, to bylo 15% v poměru k HDP, tak koncem roku 1998 činil jen za ČR 24,4 miliardy $, to bylo 42% k HDP. Tyto propady nebyly výsledkem plánovaného chování občanů ČR, tyto výsledky byly plánovaným programem zahraničních bank a spekulativního kapitálu organizovaného přes služebníčka a rádoby profesorského smozvolitele Klauze, na jeho typem transformace postiženou Českou republiku. Pokud se vám pane Janouch zdá, že zaměstnaci podniků nejsou subjektem, který generuje peníze do státní kasy a že odbory nejsou právními zastupitely těchto subjektů generujících peníze do státní kasy, pak tedy nevím, jak váši úroveň v tomto pohledu ohodnotit? I já vám přeji hezký den a ještě spoustu úspěšně krytých rozkrádaček, pomocí przunce neviny a prtikorupční koaliční vlády . Podobně jako vy, se semnou před několika lety takto na těchto blozích loučíval tehdy ještě jihlavský radní, Radek Vovsík. Možná že občas sedáváte na stejné židli nebo naslucháte stejnému politickému šumu. A ještě mohu podotknout, že jste již asi třetí dopisovatel zdejších blogů, kterému se úspěšně podařilo odhalit některé mé osobní zájmy, o kterých se nedomnívám, že bych zde zveřejnil. Přeji vám i nadále úspěšnou činnost v těchto vašich jistě nelehkých pátracích praktikách. Možná že se od vás příště o svém osobním životě dovím více. Těším se 🙂

  28. Libor Furbacher říká:

    Pane Beran ,moc se mi libi vase porovnavani deficitu v cesku 89-98.Predstavte si co by asi vase odbory delaly kdyby tehdy prisla vlada s programem vyrovnaneho rozpoctu,v dobe kdy lidi stale porad jely podle hesla “socialisticky pracovat ,socialisticky zit.Pravdepodobne by zahodily klice a honem oprasovaly rudou knizku‘.Kazdy chtel mit “kapitalisticky plat,za socialisticky pracovni vykon plus vsechny socialisticke vyhody,[s cimz se vlastne potykame vlastne dodnes],proto ten deficit tak roste i nadale.
    Podivejte se na Portugalsko,nejposlednejsi obet socialistu.Lidumilni Socialisti to privedly na buben a lidi ted zvolily pravicovou vladu aby to zase napravila.No proste klasicky policko-ekonomicky kolobech zivota,ktery vy socialisti nechcete videt .

  29. J.Janouch říká:

    Pane Berane, já přece netvrdím, že pracující negenerují peníze do státní kasy, ale „příživníci“ typu odboráři v Domě odborů Ptraha a jejich krajští nohsledi, potažmo uvolnění podnikoví odboráři je určitě negenerují,.Je to jenom skupina lidí s vysokými přijmy destabilizující společnost. A o rozdílu našeho chápání nemá cenu diskutovat a tento hodnotit, jelikož náš pohled na občanskou společnost, její vývoj a ekonomický vývoj společnosti je diametrálně rozličný. A nakonec dovolte abych se pousmál na vašem hodnocení zadlužení státu před rokem 80 a kdy nechápete strukturu našeho průmyslu v tomto období a v tomto kontextu směrování vývoje průmyslu v Evropě a světě.

  30. Svatopluk Beran říká:

    Pane Furbacher dovolil bych si vám připomenout možný bankrot nejsilnější ekonomiky světa a ta, pokud vím, není vůbec socialistická. Je zcela nezpochybnitelné že tuto ekonomiku drží nad vodou pouze dolar, coby prozatímní světová rezervní měna. Pokud by tomu tak nebylo, bankrot v této zemi, která k socialismu nikdy ani nepřičichla, dávno proběhl. Následuje příklad malého porovnání, mezi pár lety vlád socialistů v Portugalsku, které do světové ekonomiky vstoupilo hospodářsky zcela nepřipravené – http://www.businessinfo.cz/cz/sti/portugalsko-ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000793/ – a dejme tomu velice silné ekonomiky jednoho z nejsilnějších států USA.

    Zbankrotuje vláda páté nejsilnější ekonomiky USA?

    Ve Spojených státech hrozí bankrot vládě Illinois, která řídí pátou největší americkou ekonomiku. Na rozdíl od Evropy, kde se kvůli problémům Řecka, Irska a Portugalska hrozí zánikem eura, budoucnost dolaru kvůli illinoiským potížím nikdo nezpochybňuje.

    Na malém Portugalsku, druhé nejmenší ekonomice západoevropské části eurozóny, závisí osud tohoto měnového klubu. Tak se dají shrnout místy až hysterické komentáře, které věští společné měně zánik kvůli dluhovým problémům Portugalska a dalších členských zemí. Jsou pro to podle pesimistů dva důvody. Investoři, kteří kupují státní dluhopisy, ztratí v případě bankrotu Portugalska důvěru v euro a přestanou financovat i Španělsko, Itálii či Belgii. A bohaté členské státy nebudou chtít nést na svých bedrech rostoucí náklady na udržování zadlužených zemí, a tedy i eurozóny při životě.

    Střih. Ve Spojených státech stojí před bankrotem Illinois, pátá nejsilnější ekonomika podle hrubého domácího (státního) produktu. Tamní vláda dluží, kam se podívá. Kvůli rychle klesajícím příjmům z daní neplatí školám, soukromým firmám, zdravotním pojišťovnám. V ohrožení je i výplata důchodů státních zaměstnanců. Aby vůbec sehnala nějaké peníze na zaplacení části těchto účtů, musela si loni půjčit na Wall Street za roční úrok 12 procent.

    Pro srovnání – když Portugalsko minulý týden prodávalo své dluhopisy, upsalo se k úrokům těsně pod sedmi procenty. Úroky nad touto hranicí by podle analytiků byly pro malou pyrenejskou zemi smrtící.

    Neutěšená finanční situace illinoiské vlády přitom nikoho nevzrušuje a budoucnost dolaru nikdo nezpochybňuje. Jednak proto, že částky, o které jde, nejsou zatím v porovnání s dluhy v Evropě tak velké. Jednak patrně proto, že několik států USA si v minulosti bankrotem prošlo, aniž by se to na americké měně jakkoli odrazilo.

    Ti, kdo případný bankrot Illinois pocítí, budou jen jeho obyvatelé, kteří nebudou dostávat od státu služby, na něž byli zvyklí, či jejichž děti budou chodit do podstatně horších škol. Státní zaměstnanci si budou muset platit sami větší část lékařské péče a bát se o to, zda ve stáří od státu dostanou důchod.

    Portugalsko je na pranýři kvůli rozpočtovému deficitu, který se loni vyšplhal na sedm procent HDP. Celkový dluh této země se blíží k 80 procentům HDP. Naproti tomu Illinois je podle těchto měřítek premiant. Rozpočtový deficit v poměru k tamnímu HDP má zhruba dvouprocentní, vládní dluh pak přibližně pětiprocentní. I kdyby vláda nic neudělala a dokázala si na rostoucí rozpočtové schodky půjčovat, vyšplhal by se její celkový dluh v příštích 11 letech na přibližně třetinu HDP.

    Přesto jí nikdo nepůjčí. Ratingové agentury loni na podzim snížily rating illinoiské vlády na stupeň A. To je o stupeň horší rating, než jaký má Portugalsko. Investiční společnost Eaton Vance, která spravuje velký podílový fond zaměřený na dluhopisy amerických států a měst, oznámila, že už illinoiské dluhopisy v portfoliu nechce. Pokud vláda neřekne, jak se hodlá z finanční propasti dostat, nenajde pochopení ani u jiných investorů, tvrdí ekonomové z University of Illinois-Chicago.

    Guvernér Pat Quin minulý týden protlačil Kongresem zvýšení státních daní z příjmu lidí i firem. Za 12 měsíců by mu to mělo do rozpočtu přinést zhruba 6,5 miliardy dolarů. Jenže letošní schodek, do něhož se počítají i nekryté výdaje z minulého rozpočtového roku, má podle odhadů přesáhnout 15 miliard dolarů, což je zhruba třetina provozního rozpočtu státu. Rozpočet nespasí ani už loni na podzim oznámené škrty ve výši 2,2 miliardy dolarů.

    Co by si v Evropě nedovolili
    Od federální vlády nemůže Illinois čekat žádnou pomoc. Jakoukoli záchranu státních financí, jak to provedla Evropská unie loni v případě Řecka a Irska, nehodlá prezident Barack Obama připustit. Podobně se vyjádřil i šéf americké centrální banky Ben Bernanke. Navíc situaci illinoiského rozpočtu ztíží klesající dotace z federálního rozpočtu.

    Experti tvrdí, že katastrofa by se dala zažehnat jen dalším výrazným zvýšením státních daní z příjmů či obdoby evropské daně z přidané hodnoty, která se však v Illinois neplatí z většiny služeb. Tyto daně se platí vedle stejných federálních daní. V úvahu by připadaly i škrty až 26 procent vládních výdajů. To odpovídá ročním výdajům na školství a přesahuje výdaje na mzdy státních zaměstnanců. Autoři tohoto návrhu nicméně uznávají, že tak drastická opatření by asi nebyla politicky průchodná. Dál proto hovoří o nevyhnutelném krachu.

    Na něj se nejspíš už těší okolní státy. Guvernéři sousedního Wisconsinu a Indiany už jasně vzkázali illinoiským firmám, aby se přestěhovaly k nim. Nabídnout jim mohou sice srovnatelně vysoké daňové sazby, ale mnohem stabilnější podnikatelské prostředí. Navíc slibují, že po přestěhování jim část daní na nějakou dobu odpustí.

    Něco takového by si v Evropě posedlé solidaritou patrně nikdo nedovolil. Kopání do polomrtvých se tady nenosí. Na druhou stranu, kdo by třeba portugalským či řeckým firmám mohl nabídnout něco lepšího, než co mají doma? Žádný ze sousedů na tom zase o tolik lépe není.

  31. Svatopluk Beran říká:

    Pane Janouch, dovolím si poznamenat, že v žádném případě jsem nehodnotil výkonost československé ekonomiky osumdesátých let k výkonosti ekonomiky osumdesátých let západu. Hodnotil jsem výšku zadlužení na konci socialistické ekonomiky a výšku zadlužení po deseti letech vlády ODS pod vedením Václava Klause. Ještě jednou opakuji, zadlužení bylo po necelých deseti letech vlády Václava KLause daleko vyšší než za vlády jedné strany, přitom ekonomika stagnovala i když měl pan Klaus k rozjetí úžasné podmínky. Doporučuji ještě jednou knihu makroekonoma Miloše Picka – Stát blahobytu nebo Kapitalismus – my a svět v éře neoliberalismu 1989 až 2011. V záhlavý stojí. Autor přináší pohled, který se nebojí kriticky zhodnotit naši ekonomickou transformaci a její dopady na českou společnost. Klausovu transformaci dává do kontextu s neoliberálním tažením Washingtonského konsenzu, všímá si také vývoje v ostatních postkomunistických zemích, anylizuje čínský hospodářský zázrak a přináší pohled na příčiny a následky současné finanční a hospodářské krize. – Já jenom dodávám, pokud máte zájem o semizdaty začátku druhého tisíciletí, sežeňte si tuto knihu už jenom pro to, aby jste poznal soupeře a jeho myšlení, které je nyní stejně tak jako za komunistů, vědomně omezováno našimi předními mediálními nosiči. – Rozhlas televize – deníky i různá jiná periodika která se snaží

    K vašemu názoru o tom proč jsou a co dělají odborářští předáci. Tito lidé berou platy za to, aby především právně zaštiťiťovali nezpochybnitelná práva občanů na začátku třetího tisíciletí, kteří pracují povětšinou rukama a z podstaty typu svého podílu na vytváření přidané hodnoty, která umožňuje a dává prostředkům směny – v našem případě kovovým a papírovým penězům -, jejich hodnotu a důvěru občanů v tuto hodnotu, jenž následně zaručuje nepřímou směnu a tím obchodovatelnost s vyrobeným a nabízeným zbožím. Jak jistě víte, tito občané nemají takové školy a vědomosti, které by jim umožňovaly se samostatně bránit proti těm, pro které není problémem potřebnými vědomostmi vytvářet ekonomické neoliberální nástroje, které by se vracely k těm, již jednou použitým před první světovou válkou a jenž následně přivodily světovou hospodářskou krizi třicátých let která umožnila vznik německému nacismus a následně druhé světové války. Jsem přesvědčen že většina pravicových voličů není ani zdaleka špatných, zrovna tak jako levicových, pouze si vůbec neuvědomují o co tu od dob paní Tacherové a pana Regana děje a kam a za jaké vlastně zásluhy, se světové bohatství stěhuje, do omezených pár procent obyvatel této planety. Nezlobte se na mne, ale já se musím pousmát nad vaší vědomostí, či vlastně nevědomostí o těchto souvislostech, pokud ovšem vědomě nevytváříte potřebné vakuum o těchto skutečnostech. Pokud se domníváte že dnešní mediální ekonomiké pravdy jsou jedinou skutečností, pak vás velice lituji. Dožijete zřejmě v hluboké nvědomosti, což ovšem může být ve vašm životě důležitá osobní berlička.

  32. František Jirků říká:

    Milý pane Berane,
    jen bych se ohradil proti Vašemu tvrzení ohledně Miloše Picka. Jeho knihu, kterou lze koupit v každém druhém internetovém knihkupectví, bych při svém vnímání světa jako samizdat neoznačil. Stejně tak i výraz o omezování předními mediálními nosiči bych považoval za krapet přehnaný.
    Hezký den

  33. Libor Furbacher říká:

    A o USA ,pane Beran nenapadla vas myslenka ,ze treba politika milacka vsech socialistu ,presidenta Obami .S tim ma neco spolecneho?

  34. Svatopluk Beran říká:

    Pane Jirků uznávám že výraz semizdat je nadhodnocený u této knihy. A to nadhodnocením možnosti její distribuce a zjískání oproti skutečnému semizdatu. Články pana Picka v ní vztažené ke konkrétní problematice v konkrétních daných letech, však nejsou nijak a to i přes svoje přesné zhodnocování a popisování daných skutečností, nijak našimi medii našim občanům prezentována. Pokud by byli naši občané přesně informováni v duchu toho co se ve skutečnosti dělo a děje i nyní, nemohla by mít pravice nikdy volební výsledky přibližující se levici a pravice by potom mohla být skutečně velice dobrou státotvornou stranou, jenž by dokázal krotit a přímo ukazovat na případné excesy jednotlivých levicových představitelů, kterým přerostla pýcha přes hlavu. Pokud jde však o naše media, pak jsem podle mne nepřeháněl ani trochu. Jistě se domluvíme na tom, že v podstatě je to u nás s pravicí a levicí přibližně napůl. Viděl jste snad a nebo slyšel někdy v ČT 1, nebo čt 24, jejich vlastního levicového komentátora nebo analizátora? Nyní se nebavím o tom že někdy jsou schopni pozvat do levicového politologa. Většinu politického dění však vždy komentují pravicový politologové a ještě s nimi hovory vedou pravicový komentátoři. Je veselé pozorovat jak při problému levicového politika jsou tito komentátoři veselí a nad věcí, zatím co problém pravicového politika je veselím a jízlivostí nenadýmá a ještě jsou schopni k tomu podat chápající mimické a v barvě hlasu přidané stanovisko. O nejčtenějším našem deníku MF DNES, už není potřeba se bavit vůbec i když ten však je v soukromých rukách, taže nemá žádnou povinnost psát vyrovnaně. Co například naši občané vědí o skutečném původu válek vedených nejen naší republikou, na cizích územích Afganistánu či Libyie. Zdali pak vědí z našich medií o tom, že Libye je od roku 1962 členem OPEC a má největší prokázané zásoby ropy v Africe 41,5 mld bbl. Následuje Nigérie a Alžírsko. Protože libyjské ropné bohatství stát sdílí se všemi svými obyvateli, má jeden z nejvyšších životních standardů ze zemí Maghrebu. Pokud jde o „index lidského rozvoje“ OSN (Human development Index – HDI), který je průměrem třech indexů (indexu předpokládané délky života, indexu vzdělání a indexu HDP) a který nejlépe charakterizuje kvalitu života obyvatelstva, byla Libye v roce 2010 na prvním místě ze všech afrických zemí, v celosvětovém přehledu na 53. místě ze všech států. Z afrických zemí bylo na dalším místě až Tunisko – osmdesáté prvé.

    Dnes je 99,7% obyvatelstva do 24 let gramotných, celkem je gramotných 82.6% (muži 92.4%, ženy 72%). To je dané kočovným způsobem života řady bedúínských kmenů. Libye má centrálně plánovanou ekonomiku. Vládní dotace umožňují bohatou a cenově dostupnou nabídku potravin, každý vlastní byt či dům a auto, vzdělávání a zdravotní péče jsou zdarma pro všechny. Podvýživou trpí méně než 5% obyvatelstva, dětskou podvýživou méně než 0,6%.

    Základní zdravotní péče ve státních zařízeních je poskytována všem občanům zdarma. Počet lékařů a chirurgů v praxi se mezi lety 1965 a 1974 zvýšil pětinásobně, velké zvýšení bylo registrováno v počtu zubních lékařů, lékařských i nelékařských zdravotnických pracovníků. Nyní má Libye jednoho lékaře na 673 obyvatel. Ve srovnání s ostatními státy na Středním východě a Africe, zdravotní stav obyvatelstva je poměrně dobrý a zdravotnictví je na vysoké úrovni. S pomocí Světové zdravotnické organizace, Libye vymýtila malárii, kdysi velký problém. Dětská imunizace je téměř univerzální. Kojenecká úmrtnost celkem: 20,09 na 1000 živě narozených dětí, Kojenecká úmrtnost (0-1 rok) na 1000 živě narozených 15, (0-5 let) 17 úmrtí na 1000 dětí. Počet nemocničních lůžek se zvýšil ze 7500 v roce 1970 na téměř 20000 v roce 1985, nyní je to více než 6 lůžek na 1000 obyvatel. V těchto letech bylo zaznamenáno také podstatné navýšení počtu klinik a center péče o zdraví. Velkou část lékařského a ošetřovatelského personálu byli v minulosti cizinci, pracující v Libyi na základě smlouvy s jinými arabskými zemí a z východní Evropy. Ulice Tripolisu a Benghází byly až doteď drženy úzkostlivě čisté a pitná voda v těchto městech byla kvalitní. Vláda vynaložila značné úsilí na zajištění nezávadné vody, což je v afrických podmínkách základní předpoklad veřejné hygieny a snížení prevalence chorob jako je tyfus apod. Od roku 1970 do roku 1985 uvedla Libye do provozu téměř 1500 vrtů a více než 900 vodních nádrží, kromě 9000 km sítí pitné vody a 44 odsolovacích závodů. Odpadním vodám je také věnována značná pozornost, ve stejné době bylo postaveno dvacet osm čistíren odpadních vod. Kvalitu libyjského zdravotnictví a veřejné hygieny v kontextu Afriky uznala i zpráva pro americký Kongres.

    V Libyi je dnes více než 1,101 milionu pevných telefonních linek, mobilních telefonů je v zemi neuvěřitelných 5,004 milionu. I počet uživatelů internetu je na africkou zemi nadstandardní – 353,900 uživatelů (vše 2009, CIA, OSN). To vše při 6,6 milionu obyvatel. Délka silnic a dálnic dosahuje celkem 100 024 km, z toho betonových 57 214 km. Míra feminizace, daná používáním antikoncepce u vdaných žen ve věku 15-49 let, dosahuje neuvěřitelných 45.2%, moderní metody hormonální antikoncepce používá 25.7% žen v plodném věku.

    Od roku 2000 zaznamenala Libye příznivé tempo růstu – odhadem 10,6% růst HDP v roce 2010. HDP na obyvatele dosáhl 12062 USD (IMF 2010), 9714 USD (WB 2009) 12100 USD (CIA 2009 odhad), což je např. vyšší HDP, než má Polsko nebo Rusko a je to nejvyšší HDP ze všech zemí Afriky.

    Ve snaze, aby rozkvetl „květ pouště“ a dosáhl soběstačnosti ve výrobě potravin, byly v Libyi realizovány rozsáhlé zemědělské projekty. Zavlažované půdy je 4 700 km², Velká saharská umělá řeka má délku 4071 km velkokapacitních vodovodních transportních potrubí a 1679,5 km potrubí spojujících navzájem vrty ve vrtných polích a má kapacitu 6,5 miliónů m3 vody denně . Jakýkoliv občan Libye, který se chce stát zemědělcem, dostane k bezplatnému užívání pozemky, dům, zemědělské stroje a zařízení, některá hospodářská zvířata a osivo. Přesto se zemědělství podílí na HDP pouze 2.6% a podílí se na něm 17% obyvatel. Zákon ale zakazuje vykořisťování práce, takže jde vždy o malorolníky, obdělávající svou vlastní půdu. 63.8% HDP tvoří průmysl, i když v něm pracuje pouze 23% obyvatel, služby tvoří 33,6% HDP a zaměstnávají 59% občanů (2004-2010 CIA).

    V domácí politice prosazoval od sedmdesátých let politiku samosprávy založenou na sociální spravedlnosti, zákazu vykořisťování a spravedlivém rozdělování bohatství, evropské rovnosti mužů a žen a na prvcích přímé demokracie, odvozené od bedúínských tradic. Tolik alepsoňteorie, i když praxe byla v každé době a každé komunitě různorodá.

    Právě tyto prvky teorie přímé samosprávy jsou pro „západní“ zastánce multipartajního parlamentarismu nejméně pochopitelné, jsou ale o to více široce oceňovány v Africe.

    Kaddáfího demokracie v ideologických východiscích nepřipouští spor idejí jako parlamentní systém, ale pouze definitivní pravdu jako výsledek konečného rozhodnutí shromáždění občanů. To je ovšem model převzatý z tradic berberských kmenů, kde o všem podstatném pro život kmene rozhoduje shromáždění mužů. Kaddáfí ve své Zelené knize dovádí myšlenku kmene až na úroveň státu a národa.

    Kaddáfí je a vždy byl oddaným muslimem, přesvědčeným o správnosti idejí Koránu. Nicméně jeho pojetí islámu je na arabské poměry revoluční a vzbuzovalo vždy obavy a odpor. Na začátku sedmdesátých let hrál islám hlavní roli při vysvětlování a prosazování Kaddáfího politických a sociálních reforem.

    Co třeba vědí naši občané o tom že v Kongu umírá pro potěšení naší západní civilizace z moderních počítačů, telefonů a veškeré modrni komunikační techniky denně, opakuji denně kolem 1 500 občanů a jsou znásilněny stovky žen? Proč tady přednostně neřešíme tuto situaci, která čítá již něco přes 5 milionů mrtvých. Je to jednoduché. V Kongu totiž toto zabíjení je organizováno v našem zájmu a provádíme ho v podsttě mi sami, abychom co nejlevněji přišli ke komoditám, které nám umožňují náš pohodlný život. Zatím co v Libyi si libyjci, přes diktátora Kadáfího ovládají své bohatství sami a v uvozovkách ,,na náš úkor,, . Takže co je tedy potřeba? Zavést tam svobodu tak jako v Iráku, Afganistánu, Iránu, abychom i my všichni mohli užívat bohatství této země. To přece nepřísluší nějakému diktátorovi a jeho občanům, jak k tomu přijdeme my a naše Euroatlantická populace a kultura?

    Právě veškeré tyto informace v podání se zápornými skutečnostmi jež doprovází Kadáfího režim, by měli znát naši občané, aby mohli použít svůj vlastní mozek k hodnocení toho co se ve skutečnosti v Libyi a vůbec ve světě děje a co je nám POUZE našimi mediI zprostředkováváno.

  35. Svatopluk Beran říká:

    Pane Furbacher pokud se podíváte jak plánovitě rostlo zadlužování amerických občanů a americký dluh od nástupu Regana až do působení Obamy, je vaše licitace zavádějící. Celou druhou světovou válku dokázali nejvíce financovat americké rodiny a byli za to bohatě odměněny v poválečném prosperujícím období. Proč si opět nepůčily Spojené Státy nepúůjčily od svých občanů též na válku v Afganistánu a Iráku, nýbrž toto vojenské ropné dobrodružství financovala Čína? Protože americké občany ožebračil Reganův a paní Tacherové nastavený ekonomický systém, dodnes u nás podporovaný Klausem, ODS a nyní se ještě více vyhrocovaný TOP09, který zajišťuje bohatství, prosperitu a výrazné úspory jen některým. Občané Spojených Států totiž od 90 let minulého století, už nemají svoje osobní úspory tak veliké, aby mohli podporovat finančně svůj stát v surovinovém vykrádání jiných zemí.

  36. Svatopluk Beran říká:

    Ještě jeden ze stovek a tisíců možných příkladů o komentoání skutečností našimi medii pro pana Jirků i jiných nevěřících, nebo spíš slepě věřících.

    Toto je plagiát.

    Obecně se často říká, že pravda je ve „faktech“. Údajně také soudy zkoumají, kde je ve sporech „pravda“. Přitom čím větší pletichář, tím dražšího advokáta si pořídí. Proč? Protože obratný advokát dokáže soudu (případně porotě, funguje-li jako doplňkový a „lidový“ kompars spravedlnosti) interpretovat ta „fakta“ v takovém světle, aby soud jiné „světlo“ ani vidět o faktech nemohl.

    Soud pak – bez ohledu na ideální představy o právu a spravedlnosti – soudí s ohledem na prezentaci případu před soudem a svůj nález posléze opře o osobně vnímané vhodné paragrafy. Kterákoli z obou stran sporu se může odvolat a pak se soud opakuje u vyšší instance. Verdikt může být – v téže věci! – opačný; a jsou-li zde dostatečné důvody k dalším právním krokům, může začít celý koloběh od začátku.

    Nuže, má-li jít o znásilnění, bývají na to dva; násilník a jeho oběť. A zde začíná výchozí problém: kdo je kdo. A také je okamžitě v té předběžné interpretační hře otázka, komu asi „spíše“ věřit a co asi lze předběžně na obou stranách vyhroceného sporu očekávat. V tom případě máme na jedné straně významného světového finančníka a očekávaného špičkového kandidáta na prezidenta Francie, Dominique Strausse-Kahna (dále v textu bude užita oblíbená ve Francii zkratka „DSK“). Na straně druhé jakousi zcela neznámou pokojskou, která se dnes nemálo známou aférou mohla chopit vzácné příležitosti k vydírání. Údajný násilník jakoukoli vinu popírá. Teď už má v USA také svou elegantní manželku, která hodlá obviněného manžela svým svědectvím (o čem asi?) podepřít.

    Vraťme se znovu na sám začátek. (Připomeňme si v Česku populární: „Zatloukat, zatloukat, zatloukat!“) — Místo děje: New York, luxusní hotel Sofitel, na Manhattanu. Čas: 14. května 2011, odpoledne. Některá údajná, ale až s jistým zpožděním prezentovaná „fakta“: 1) Dvaatřicetiletá imigrantka z Afriky přichází poklidit po odcházejícím hostu. 2) Když žena vstoupí do pokoje, je tam stále ještě DSK, ale údajně nahý. 3) Něco se udá, u čehož není nikdo třetí. 4) DSK potom zmizí a nikdo neví, kde asi je. 5) Zde na počátku tohoto zvláštního příběhu zmíněná pokojská projeví před svědky své zděšení, dokonce zvrací, a sděluje, co se jí přihodilo. 6) Kupodivu dostává se jí víry. 7) Naštěstí DSK se ozve z letiště J. F. Kennedyho, aby mu dodali ještě před odletem v hotelu zapomenutou věc. 8) Na pokoji se sice nic nenašlo, ale na letiště dorazili zkušení detektivové, kteří DSK zatknou. 9) DSK popírá, že by k čemukoli mezi ním a uváděnou pokojskou došlo. 10) Případ bude řešen před soudem. (Z vězení se DSK dostává za kauci, v hotovosti jeden milion dolarů a dalších pět milionů v zástavních listech; ale nesmí teď opustit území USA.)

    Jak to, že bylo možné uvěřit nějaké neznámé pokojské a nato obtěžovat samotného šéfa Mezinárodního měnového fondu? Zděšená pokojská opakovala svůj úděsný příběh, aniž se cokoliv v jeho scénáři měnilo. Ten zážitek asi byl nemálo pro tu mladou ženu děsivý. Navíc lze mít za průkazné, že ti dva spolu nějakou dobu zápasili. Navíc pokojská se silně obávala přímo existenčních komplikací; že totiž teď přijde o svou práci! Takže nevznikalo sebemenší podezření vůči pokojské, že se něco vymýšlí. (Později bylo možné přímo doložit DNA od DSK na oděvu pokojské nebo přímo sperma v apartmá, kde předtím pobýval DSK.)

    Jinak řečeno: Teď jako kdyby hlavní fronta tohoto zřejmě skandálního příběhu přešla na advokáty. Zda třeba nepřitlačit (za nějakou diskrétní odměnu) oběť k tvrzení, že případný orální sex byl konsensuální (tj. oboustranně dohodnutý), anebo nějakým jiným šikovným „nátlakem“ ji přimět, aby přestala se soudem spolupracovat. Pak už by nemuselo vůbec jít o řešení mravnostního deliktu, ale jenom o možná nemalé „finanční vyrovnání“ za „jistou újmu“. DSK ale už nebude v té době ani šéfem IMF, ani kandidátem na prezidenta Francie.

    Mimo meritum věci konstatujme, že nikoli poprvé (a zřejmě nikoli naposled) ČT nebyla na výši situace citováním jména možného viníka. V neděli, 15. 5., během celé relace o Straussovi-Kahnovi bylo možné opakovaně slyšet citovat jakéhosi „Štróse-Kána“. Kupodivu ještě 19. 5., když se ČT1 ve svých večerních zprávách k té záležitosti vrátila, tak jak hlasatelka, tak přímo reportér ČT z USA (tedy oba dva) uváděli to jméno podle výchozího pavzoru z 15. května. Samozřejmě že jinak se čte jméno „Strauss“ v souvislosti s generacemi rodiny tvůrců valčíků nebo s tvůrcem opery „Růžový kavalír“ (tam čteme „štraus“; na konci slova bylo také původně tzv. „ostré s“), tedy v souvislosti s němčinou. Francouzi si přizpůsobují grafiku cizích jazyků k takové výslovnosti, jako by šlo o původně francouzské slovo. Takže francouzsky bychom měli to jakoby německy psané slovo (s významem „pštros“) náležitě vyslovovat „strós“ (tedy na počátku jen „s“, rozhodně nikoli „š“!). Kupodivu TV Nova hned 15. 5. svými hlasateli vyslovovala jméno DSK náležitě! (Přece o nic nejde, že? Ta výslovnost je jen prkotina, viďte? A miliony vlastníků uší předem mateme. Že by jen jistou ledabylostí? Přezíravostí vůči těm, co „jen“ poslouchají? A pak, když jen slova lapají, jak mohou vědět, co je vůbec „správně“, když slyší více variant? Často se pak uchytí – podle zákona schválnosti – zrovna ta výslovnost, která neodpovídá té žádoucí. Copak na tom záleží? – Na čem ještě záleží??)

  37. J.Janouch říká:

    Pane Berane, máte sicenačteno,ele zkuste si to vše srovnat s realitou světa přestaňte snít. Světa jeho vývoj se ubírá jinou cestou, než tou vaši vysněnou ( vyčtenou ? ) . Jinak prosím vysvětlit “ vytvářejí neoliberální nástroje“ ( ale ne prosím nějaký plagiát, ale vlastní myšlenky a vyjádření ).
    Mějte se hezky a spokojeně.

  38. Svatopluk Beran říká:

    Pane Janouch realita světa je jednoduchá. Pár lidí má v sobě velkou vnitřní sílu, intuici, vědomosti. Na podkladě těchto svých schopností ovládá a řídí ostatní. Většina lidí v sobě toto nemá a nechává se ovládat. Není jim to ale milé a brání se tomu. Pokud jim však dáte možnost, a řeknete jim, že i oni jsou výmeční a na vaší úrovni, velice rychle si přisvojí tuto možnost a začnou nabývat falešného dojmu o své nepravdivé výmečnosti. Začnou se dokonce s lehkostí nadřazovat nad ty, se kterými dříve v pohodě žili. Někdy je to však posune i dál, většinou však žijí v naivní iluzi a vy, jelikož je ovládate, je v tom jen udržujete a používáte, čímž vám oni nevědomky slouží. Jsou však i takoví kteří se nedají koupit a ti jsou velice pro osobní velikášství výmečných nebezpeční. Ty je potřeba zničit. Typickými představiteli nekoupitelné osobnosti byli podle mně například Hus, Komenský, Che Gevara.

    Neoliberální je podle mne každá silná, výkonná a chytrá osobnost, která prosazuje jenom svoje mimořádné schopnosti, bez ohledu na počet mrtvol, které po ní a jejich schopnostech zůstavají, aniž by brala na zřetel, že svět je víceméně zastoupen bytostmi průměrnými. Tyto osobnosti žijí ve vnitřním přesvědčení, že jen ony samy mají na podkladě svých výmečných schopností právo určovat co a jak se bude dít. Říkají si, dokaž mi že jsi lepší než já a můžeš to klidně dokazovat i bez jakýchkoliv pravidel. Pokud se ti to povede, pak máš jedině právo vedle mne slušně žít. To je totiž ta jediná možná a správná svoboda i akceptovatelná spravedlnost. Jedním z těchto našich představitelelů je pan ministr životního prostředí Chalupa, kteý to okomentoval slovy – KAPITALISMUS JE SVOBODA KTERÁ JE KRUTÁ ALE PRO SCHOPNÉ JEDINÁ PŘIROZENĚ SPRAVEDLIVÁ. Tito lidé sice uznávají možnost být schovývavý k těm méně schopným či výkoným, jedině však díky charitě. To znamená – že to co jim samotným odpadne od přežrané tlamy, tak o to se ti méně schopní mají právo poprat. Potřebu charity sami budují, namísto toho aby se snažili nutnost potřeby charity svým umem a schopnostmi nenavozovat.

    Jak jistě víte velká hospodářská krize třicátých let vznikla na podkladě řízené chamtivosti několika výměčných občanů Spojených Států v polosoukromé instituci americké centrální banky Fed. Následný vznik nacismu v Německu, reagující na neschopnost platit reparace vítězným mocnostem a díky nezaměstnanosti způsobené převážně americkou hospodářskou krizí, byl falešným vyústěním možné záchrany tehdejšího německého národa.

    Na konci druhé světové války, kdy Spojené Státy chytrou politikou a díky Německu zlikvidovali imperiální nadvládu Velké Britanie nad světem a stali se druhým nejsilnějším vítězem této války vedle tehdejšího Sovětského Svazu, avšak jedinou a největší hospodářskou velmocí celého světa, chtěli vytvořili pomocí vizí prsidenta Rooesvelta zemi, která by byla světu svým příkladem svobody podnikání a sociální spravedlnosti, motorem celého světa. Sociální vize jistot presidenta Rooesveta jsou dnes konečně, přes šedesátiletou cenzůru pozdějších vlád Spojených Států známy. Základním motem nového dodatku ústavy Spojených Států, měli být totiž sociální jistoty pro všechny občany Spojených států, které by zaručovali při shodné paritě vojenské síly hlavních světových velmocí, přednosti kapitalistického systému, na podkladě sociálních jistot pro každého běžného občana USA souběžně s možností svobodně podnikat. Tyto vize byli po úmrtí presidenta Roosevelta ve Spojených Státech potlačeny, protože občané Spojených Států mohli žít svobodný a bohatý život i na podkladě skutečnosti jediných světových poválečných ekonomických vítězů. Tento bohatý žoivotní trend však ostatní země nemohli následovat, protože to co bylo nejchudším občanům Spojených Států odpíráno, bylo ve světě, avšak převážně v Evropě budováno. Byla to totiž sociálním smírem budovaná západní Evropa, ve které byly zajištěny na podkladě zvyšující se výkonosti národních hospodářství, sociální jistoty méně výkoného a schopného obyvatelstva, avšak i velice motivující prosperita pro ty nadanější. Paní Tacherové se zdálo v sedumdesátých letech, že sociální jistoty příliš brzdí rozvoj Velké Britanie a tak se rozhodla začít omezovat tyto jistoty a v protikladu uvolňovat zákony a omezení pro banky zavedené po hospodářské krizi v třicátých letech, v pojišťovnictví a ve spekulativním kapitálu vůbec. Tím sice nakrátko začala srovnávat ekonomiku a nárust bohatství schopnějších občanů velké Britanie, s občany Spojených Států tolik nezatížených sociálními aspekty, avšak otevřela Pandořinu skříňku z nezaměstnaností a díky nezaměstnanosti i přísun pěněz na krytí sociálního systému. To samé začal provádět po deseti letech i Roland Regan. Nástup informačních a nejnovějších technických i komunikačních technologí umožnil rychlejší a méně kontrolovatelnější přesun spekulativního kapitálu a moderních pracovních otroků, podložený mimo jiné i zadlužováním, které však na první a krátkodobí pohled, přinášelo nové a nové hospodářské profity. Tyto státy jakoby bohatly, ovšem své navyšující dluhy za toto bohatství nijak viditelně neprezentovali. Takže abych to zakončil. Neoliberální ekonomika a neokonzervativní politika, je taková ekonomika a taková politika, která hledí pouze na krátkodobí osobní profit několika jedinců, bez ohledu na dlouhodobý, ikdyž pomalejší růst pro všechny zainteresované, kteří mají zájem žít kvalitní život na začátku třetího tisíciletí na této planetě.
    Určitě mi teď opět řeknete že jsem naivní. Já vám mohu vám klidně odpovědět, že nejsem sám a že mezi ty kteří uvažují shodně patří většina občanů Evropy a patřil mezi ně i president Spojených Států, který nebyl žádný outsider. President který byl zvolen i do třetího funkčního období a který přivedl Spojené Státy v jednom z jejich nejtěžších období, k největší hospodářské prosperitě.

    Pokud jsem vám neřekl nic nového a jen jsem použil to co už někdy někdo řekl a nebo se někdy již stalo, omluvte prosím moji nízkou inteligenci. Ale i já bych vás rád požádal o vaše vlastní myšlenky které jste nikdy neslyšel, nečetl a které nikdo doposud ještě nevyslovil. Jsem upřímně zvědav co nového a velkého jste vymyslel vy a co ještě nikdy nikdo neprezentoval. Zajímavé by mohly být třeba vaše vlastní myšlenky a vyjádření k éře mezi lety 1948 až 1989 u nás. Prosím ale žádné plagiáty nebo co již někdy někdo někde řekl nebo prezentoval. Nechám se od vás mile překvapit. Též vám přeji spokojenost do vší duše.

  39. František Jirků říká:

    Milý pane, Berane. Jen ještě pár připomínek. Osobně si nemyslím, že média nějak cíleně opomíjejí, ignorují, či zesměšňují levicové komentátory. Myslím, že lidé jako Rupnik, Pehe, Mertlík, Keller, Mitrofanov apod. své místo dostávají. Pravda, jejich čas nesleduji, nestopuji, tak nejsem schopen posoudit v jakém poměru.
    Nebudu s vámi polemizovat o minulém i současném dění ve světě. V něčem s Vámi souhlasím, v lecčems ne.
    Ale hlavní vzkaz: Dle mého soudu je vcelku jedno, zda vládne pravicová, levicová, islamistická, komunistická či jakákoliv jiná vláda. Každá ideologie i systém vypadají na papíře skvěle, ale v praxi dost pokulhávají. A to z toho důvodu, že je vždy tvoří lidé se svými slabinami, neřestmi, hříchy. Každá ideologie má na rukou krev, protože ji do praxe přiváděli právě ti nedokonalí lidé toužící po moci a majetku. Můžete vymyslet sebelepší systém, ale jakmile do něj dosadíte lidi, ideálně nikdy nefunguje.
    Přeji hezký den

  40. Petr říká:

    VÁŽENÍ NÁZOROVÝ OPONENTI PANA BERANA!
    Velice dobře chápu že nemusíte názorově souhlasit s tím co p.Beran a mnozí další veřejnosti se snaží předkládat.Ať již jsou zde zmiňování u nás takové odborné osobnosti na politologii,sociologii a ekonomii jako je prof.Keller,prof.Bělohradský,prof.Dvořáková a mnozí další.Mimochodem jejich vystupování v televizi je na rozdí od jiných velice omezené.P.Beran se vám pouze snažil prostřednictím různých faktů a argumentů dokázat že systém neviditelné ruky trhu a maximalizací zisků všemi prostředky není pro většinu řadových občanů u nás i ve světě tím pravým ořechovým.Samozřejmě že na tomto systému mohou některé skupiny lidí nesmírně zbohatnout nebo dobře profitovat.Pokud patříte k této skupině lidí,nebo si myslíte že by jste mohli patřit,tak raději články p.Berana a jemu podobných raději nečtěte.Rozhodně ale i vy nebuďte naivní a nemyslete si že tento politicko-ekonomický systém,který je u nás i jinde v Evropě i na světě, je celospolečensky dlouhodobě udržitelný,pokud mezitím nedojde k nějáké pravicově-fašistické diktatůře.

  41. Libor Furbacher říká:

    Libye raj to na zemi.Cituji vas pane Berane.
    “Jakýkoliv občan Libye, který se chce stát zemědělcem, dostane k bezplatnému užívání pozemky, dům, zemědělské stroje a zařízení, některá hospodářská zvířata a osivo. Přesto se zemědělství podílí na HDP pouze 2.6% a podílí se na něm 17% obyvatel.“Konec citatu
    Jak to ze tam nejni naval?
    Takze libiyjci jsou tak zhyckany z prijmu nafty ,kterou prodavaji za pekne dollars.A take proto ze jste zapomel tam napsat ,ze nakonec ten zemedelec nesmi tu urodu prodat ,ale odevzdat ji statu ,ktery mu toto neuveritelne stesti umoznil.

  42. František Jirků říká:

    Pane Petře,
    s panem Beranem skutečně v lecčems nesouhlasím (a přiznám, že v řadě věcí zase naopak souhlasím). Ale i když s ním nesouhlasím, jeho názor si rád, v tomto případě, přečtu.
    K Vašemu názoru, že současný systém je dlouhodobě neudržitelný, se opatrně kloním také. Jenže je zde jeden problém: nevidím žádný jiný, který by byl. Současný stav má hodně chyb a závažných chyb. Jde však o to, zda existuje, či jde vytvořit něco lepšího.

  43. Petr říká:

    Pane Františku,souhlasím s Vámi že v současné době není prezentován někým lepší politicko-ekonomický systém,který by mohl vyhovovat většině.Podle mého názoru si ale myslím, že základem všeho že je u nás špatná politická kultůra,nedodržování Ústavních principů politickými stranami a žádná konstruktivní diskuze o celospolečenských problémech.Na vině nejsou podle mého jenom politici,média,ale i celá česká veřejnost.Pokud si všichni tyto problémy nepřiznáme, tak se nikdy k žádnému lepšímu systému nedopracujeme.Nebo jak je pro český národ přiznačné.Počkáme jak se situace vyvine ve světě a pak se uvidí.

  44. František Jirků říká:

    Petr: nemohu souhlasit víc.

  45. Petr říká:

    Pane Furbacher, nenechte se ničím a někým od objektivního zpravodajství ČT a čtení například deníku MF Dnes nějak rušit.Přeji Vám hezký obraz a dobrý zvuk.

  46. Tomáš Ďásek říká:

    Já nevím, školy nemám, ale že je v Libyi tak malý zájem o zemědělství by podle mě nemuselo být způsobeno až tak leností místních obyvatel. Možná k tomu může trochu přispívat i fakt, že 95% území Libye tvoří poušť, nebo polopoušť. A pěstování kaktusů jezedáci nikdy nějak zvlášť nepropagovali… 🙂

  47. Svatopluk Beran říká:

    Pane Furbacher opět vedle. Poukazoval jsem na to, že Libye je africká země, která je v občanských zajištěních na nejpřednějších ne li přímo na prvních místech ze všech zemí Afrického kontinentu. V porovnání s vyspělími zeměmi to samozřejmě ráj na zemi není ale to nebude ani po vojenských operacích Evropských a Amerických leteckých či námořních jednotek. Tak jako u nás, tak i tam spláčou občané za dvacet let nad vejdělkem. Nebudou mít lékařskou péči zdarma, nebudou mít šloly zdarma nebudou mít ani spoustu dalších občanských výhod a nebudou mít také už ani vlastní ropu a plyn. Za to však budou mít spoustu krásného oblečení, hodně banánů, nejmodernější elektroniku i auta, avšak budou zadluženi do konce života, budou makat jako diví do sedumdesáti let i v sobotu a neděli v pracovních kontech a čas na – Dormilo -, což je odpolední klídek a pohodičku u kávy nebo šehí, již budou znát jenom z vyprávění. Jak jistě víte pracoval jsem tam pět let. Poviností každého zahraničního závodu bylo zaměstnat i určitý počet Lybijců a určitý počet cizinců pracujících legálně na pracovní povolení v Libyi. Se mnou v dílně pracoval jeden Marokánec jako autoklempíř a jeden Syrský automechanik. Na vedlejší strojnické a zámečnické dílně pracoval spolu s naším soustružníkem další Syřan. Na mytí a očišťování spravovaných dílů byli zaměstnáni čtyři Pákistánci a jeden černoch z Mali. Lybijští zaměstnanci pracovali prevážně v kancelářích. Jako překladatele jsme měli dalšího Syřana, který vystudoval vysokou zemědělskou školu v tehdejším Československu a za manželku měl Češku. Bylo zajímavé sledovat jejich dva kluky ve věku šest a osum let, kteří s námi mluvili plyně česky, z čehož lehce přeskakovali na angličtinu při rozhovorech se svými rodiči, či na arabštinu s Libyjskými zaměstnanci. Pro mě to byla tato přirozená komunikace malých dětí tenkrát, veliké překvapení. Po otevření se naší země světu, jsem však zjistil, že to až taková veliká vzácnost není. Jistě jste si všiml, pane Furbaher, že při vojenských akcích západu, které byly a dodnes jsou povětšinou mimo rezoluce OSN, odlétali utíkali přes hranice tisíce, zahraničních pracovníků. Když já jsem pracoval v Libyi, bylo tam zaměstnáno a to jak už legálně tak i nelegálně, něco mezi jednou čtvrtinou až třetinou celkového počtu lidí žijících na území Libye. Byli to převážně občané muslimského vyznání ze všech arabských i nearabských zemí. Můžete mi jmenovat jinou další zemi, která dává práci tak vysokému poměru zahraničních dělníků, k poměru svých vlastních občanů? Pane Ďásek máte naprostou pravdu, zelené území se táhne podél celého pobřeží, je však velmi úzké, většinou maximálně mezi 30 až 50 kilometry. Přitom i tato zem je bez zalévání těžko obdělatelná. V Libyi není jediná řeka a převážná většina pitné i užitkové vody je čerpána až z pětset metrů hlubokých studní. Na začátku našeho letopočtu zde však byly lesy a byla to prý i obilnice Říma. Římané však většinu těchto lesů vykácely na stavbu svých lodí a zbytek nižšího porostu spásli během dvou tisíce let ovce a kozy místních domorodých obyvatel. Při jedné mé opravě vrtné soupravy našich geologů, která hledala sklářské písky v tisíc kilometrů od pobřeží vzdáleném místě uprostřed kamenité pouště, mě geologové odvedli do místa, kde oni našli pod upadlým sklalním převisem, vyryté obrázky různé zvěře a to i slona, která tam v dávných dobách žila i z místními umělci, zřejmě uprostřed travnatého území. Mám některé těchto obrázků na pár diapozitivech. Viditelnost těchto rytých kreseb se musela pro focení zvýšit pohozením písku a následným lehkým foukáváním se písek z ploších míst skály odfoukl a ten jemnější pak zůstal ve vrypech. Na na fotkách pak byly vyryté obrázky zvířat lepe rozeznatelné.

  48. Martin říká:

    Pane Berane, po Vašem vysvětlení jsou mi tedy záhadou Libyjské nepokoje. To jsou snad ti lidé tak neznalí výhod státního zřízení pod vedením současného ( ? ) diktátora ?

  49. Martin říká:

    Oprav – omluva „Lybijské“ !!!!!

  50. Libor Furbacher říká:

    Pane Dasek mate pravdu s tim zemedelstvim to tam nevyhrajou tak jako tak .Ale nevim proc to tak je ,ale vsechny arabske staty co jim tece nafta vsade,maji hrozne moc zahranicnich delniku na vseobecnou praci a sami delaji white collar jobs v naftovem prumyslu a nechaji se vykoristovat temi zlymi zapadaky co jim ruinujou jejich prirodni bohatstvi.

  51. jojo říká:

    Tyhle kecy o tom,že neexistuje lepší systém než máme se mi hrozně líbí.Existuje vážení existuje.V Německu,Rakousku,Švédsku,Norsku,Dánsku,Francii,Británii,na Maltě,Slovinsku,dokonce i v Itálii a Španělsku.A jestli náš bordel a zlodějiny ,chcete přirovnávat k těmto zemím ,tak je sprostě urážíte.Mám hrůzu z toho,kdy budu muset jmenovat Rusko nebo Bulharsko.

  52. Svatopluk Beran říká:

    Pane Martine lidé v Libyi se chtějí mít lépe než nyní, to je zcela běžné u většiny lidí. Na to, aby jste pochopil co se tam doopravdy děje, nelze komentovat pár slovy. Osobní touha každého, mít se lépe a lépe je ta prvotní a nejhlavnější. Rádi by se zbavili Kadáfího, který vládne atoritativně a to že se mají nelépe z afrických zemí již berou jako samozřejmost. Chtěli by se mít tak jako občané Severní Ameriky nebo Evropy, tak jak to vidí na televizních obrazovkách. Netuší však že jsou tyto státy a i jejich občané zadluženi u několika konkrétních finančních institucí i konkrétních nejbohatších občanům světa. Jak jsem již prezentoval jednou, druhou světovou válku pomáhali táhnout finančně Spojeným Státům běžní občané svými úsporami. V dnešní době však i kdyby chtěli tak nemohou. Reganův ekonomický systém vytáhl američanům z peněženek nejen jejich úspory ale hlavně je i zadlužil mírou nevídanou, přičemž se tyto jejich úspory překlopily na zisky menší časti občanů. Kupříkladu i neodbytnou televizní reklamou ve stylu – NAKUP A UŽÍVEJ TEĎ – ZAPLAť POTOM, tak že nyní jsou někteří z těch nejbohatších schopni svými majetkem a investicemi zničit mnohé země světa, Afriky a nyní již i Evropy. Klidně se po tsunami v Japonsku mohlo i samo Japonsko objevit na seznamu budoucích problémových zemí. Někteří investoři totiž nyní prodělávají na svých investicích v Japonsku a pokud by spekulativně prodali své nynější akcie, mohlo by Japonsko klesnout hodně hluboko. Veřejně však prohlásili, že to neudělají v zájmu občanů Japonska. Zrovna tak se ale k mnohým jiným slabším zemím, které též postihla přírodní katastrofa, vůbec nechovají. Viz můj plagiát na jiném místě, nebo následující web stránka. http://www.blisty.cz/art/58926.html Věřte že, pokud by znali to co ve svých zemích dělají dnešní pravicové vlády, nikdy by nežádali západní státy o pomoc a pokusili by se vyřídit si to s Kadáfím sami. I když je pravdou že proti Kadáfího armádě vyzbrojené téměř od všech vlád západních zemí, by to měli těžké. Arabská povstání v Severní Africe a na blízkém výchdě nejsou žádným lidovým nekontrolovaným povstáním, nýbrž jednou ze součástí plánovaného amerického projektu. Takzvaného – Amerického projektu pro nové století. V originále PROJECT FOR THE New American Century. Například na těchto stránkách. http://www.newamericancentury.org/ Něco víc se můžete dovědět o arabských revolucích a důvodech jejich vzniku též na těchto stránkách. http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=23131 Na této webové stránce, která je vyůstěním studie z vojenské akdemie West Point, se můžete například na stránce 12 dozvědět z grafu to, že ze 100% občanů Libye, kteří se rozhodli bojovat v roce 2007, proti američanům v řadách Al-Kaidy na ůzemí Iráku, bylo 60% občanů z Libyského města Darnah a 24% z města Bengází. Zbytek, to je 17%, spadá na ostatní města. Jestli pak víte pane Martine, kde vznikla ozbrojená povstání proti Kadáfímu a kde se nejvíc bojovalo. Ano právě v těchto městech. A právě v těchto městech bylo nejvíce rekrutů AL-Kaidy do Iráku, především studentů. Asi o tom nevíte, ale součástí zbližování mezi Amerikou a Libyí, byla i žádost USA o tvrdé potlačování rodin, které vysílají své zástupce do Iráku bojovat proti američanům, což Kadáfí také tak jak byl ze dřív zvyklý, nekompromyslně proti všem rodinám rekrutujících studentů, prováděl. Ano zástupci Al Kaidy, rozpoutali boj proti Kadáfímu v odplatě za tato bezpráví. V tomto případě však bylo američanům jedno kdo boj začne, přesně v dikci bývalého ministra zahraničí Kissingera – Jsou to sice zkurvisini, ale teď jsou to naši zkurvisini. Následně se přidávali i ostatní občané – rebelové. Že válka je válka a že si nebere servítky žádná strana, dokazuje i tato zpráva BBS News o zločinech libyských rebelů, o kterých se ale z ČT24 nebo MF Dnes určitě nedozvíte. http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-13622965 Na těchto stránkách The New York Times http://www.nytimes.com/2011/03/02/world/africa/02libya.html?_r=1 se zase dozvíte jak byli titi rebelové vojensky cvičeni. V žádné jiné zemi, která se bouřily proti svým samovládcům občané neprocházeli vojenským výcvikem. Nebylo to totiž potřeba, tam totiž bývalí samovládci úzce s američany spolupracovali do té doby, kdy už nebyli pro USA potřební a stala se z nich škodná, jako například Sadám Husajn v Iráku. Už nebyli ničím prospěšní.

  53. Svatopluk Beran říká:

    Yapomn2ljsem vlo6it tuto str8nku West Pointu. http://www.scribd.com/doc/51513379/Al%E2%80%90Qa%E2%80%99ida%E2%80%99s-Foreign-Fighters-in-Iraq-A-First-Look-at-the-Sinjar-Records

  54. Svatopluk Beran říká:

    Už z toho blbnu, pro dnešek končím.

    Zapomněl jsem vložit tuto stránku West Pointu. http://www.scribd.com/doc/51513379/Al%E2%80%90Qa%E2%80%99ida%E2%80%99s-Foreign-Fighters-in-Iraq-A-First-Look-at-the-Sinjar-Records

  55. staník říká:

    Kurňa, jednou vypotím dlouhej canc takřka k tématu a nejde mi to sem vložit. Shitt. Tady procházej dlouhý příspěvky jen Beranovi a pak, že jihlavský listy straněj pravici. No, jo na druhý straně aspoň Berana netrefí šlak. Admine moc se zlobím :-)))

  56. Svatopluk Beran říká:

    Staníku už se mi to stalo také mockrát. Nabídnu svoje rady. I když dělám krátkej článek, tak po každým třetím řádku ukládám. Po úplném dopsání – ne ještě odeslání – to celé ještě zkopíruju. Když se stane to, že systém nezařadí můj příspěvek, vrátím se zpět a on se tam někdy objeví, ale jsou tam již jiné ověřovací kody. Vypíšu nové a pak se to již vše správně zařazené na blogu. Když vím že to bude něco delšího, tak to vypracovávám úplně bokem ve Wordu a pak celé zkopírované to vložím. U tohoto způsobu se mi ještě nestalo aby se mi článek ztratil. Systém ti taky nevezme článek, ve kterém je nějaký odkaz s začátkem – http -, ten musíš vždycky smazat a místo něj tam dej pouze – www. – Tvůj pocit znám velice dobře, také všechno doslova potím a když se mi po dvouch hodinách dříve článek ztratil, tak mé první emoce odnesla třeba i klávesnice.

  57. Svatopluk Beran říká:

    Toto je plagiát a současně i možný návod na pochopení to kde je příčina dnešních celosvětových hospdářských problémů z hlediska sociálně smýšlejících občanů. Autorem je mnou již zde jednou citovaný český makroekonom Miloš Pick.

    Příspěvek do debaty Social Europe o nové sociálně demokratické politice

    V posledních dekádách se protnuly hlavní dlouhodobé tendence světového vývoje.

    Od sedmdesátých let minulého století postupné potlačení předchozích poválečných reforem vyústilo do restaurace extrémně deregulovaného kapitalismu (Washingtonský konsensus) a jeho globální, neokoloniální expanze (jednopolární svět). Tento vývoj vedl k extrémní polarizaci příjmů i bohatství a bídy až do genocidních měřítek (v nejchudších zemích); současně i k odčerpávání extenzivních zdrojů dalšího udržitelného rozvoje – k omezování přirozeného růstu populace v rozvinutých a k přelidňování v rozvojových zemích a zejména i k nadměrnému odčerpávání vzácných přírodních zdrojů a k devastaci životního prostředí. Kapitál vykořisťuje nejen práci, ale v rostoucí míře i přírodu.

    Social Europe požádala více než 20 expertů nejen z Evropy o příspěvek do této debaty, která předchází vrcholnému summitu Evropské socialistické strany (Berlín, červenec 2011).

    Tyto tendence se promítly i do Evropy a Evropské unie. Po Latinské Americe a postkomunistických zemích přišel na řadu i Evropský sociální stát. Jeho zadlužování bylo vyvoláno především na příjmové straně. Míra zdanění v poměru k HDPP ve vyspělých zemích činila na konci devatenáctého století asi 10-15 procent a na konci dvacátého století asi 50 procent ve Skandinávii, 40 procent v EU 15 a 30 procent v USA a dalších převážně neoliberálních zemích. Vyspělé země, v polovině devadesátých let minulého století, však toto stoleté zvyšování míry zdanění zastavily podle neoliberálních receptů a částečně ji dokonce snižují, a to i pod tlakem daňového podbízení nových členských zemí.

    Výdaje na zdravotnictví, penze, vzdělávání i ochranu životního prostředí se však objektivně zvyšují – prodlužuje se délka života i vzdělávání, zvyšuje se poškozování životního prostředí. Plýtvání se na tomto zvyšování výdajů podílí jen asi desetinou a lze je účinně omezovat. Pro odpůrce sociálního státu – počínaje Margaret Thatcherovou – bylo jen záminkou k odsouzení současného sociálního státu jako neudržitelného a k jeho oklešťování pseudoreformami. Obdobně však i t. zv. „Třetí cesta“ (Blair, Schröder) byla ve skutečnosti ústupem od poválečné třetí cesty sociálního státu, založené na vyrovnané souhře státu i trhu. Jejich „Třetí cesta“ byla symbolem kapitulace některých socialistických stran před neoliberálními závody v „odstrojování“ sociálního státu a v jeho potržňování a privatizaci.

    Oklešťování uvedených solidárně poskytovaných veřejných služeb však má nejen uvedené důsledky v polarizaci životní úrovně, ale ohrožuje i konkurenceschopnost – a tím i životaschopnost – sociálního státu. Oslabuje zejména složky konkurenceschopnosti, založené na znalostech i na sociální soudržnosti. Na druhé straně bohaté země – včetně EU – vnucují chudým zemím politiku levné práce (nízkých – tzv. konkurenceschopných – kurzů jejich měn výměnou za předčasné omezení jejich celní ochrany), které pak tyto bohaté země nemohou konkurovat.

    Soudobá globální krize má své dlouhodobé prvotní příčiny právě v tom, že se konkurenceschopnost některých vyspělých zemí – počínaje USA – dostávala mezi oba uvedené mlýnské kameny konkurenceschopnosti.

    Byla to tedy prvotně – na rozdíl od Velké krize třicátých let – nikoli krize z „nadvýroby“, z plošného zamrznutí poptávky, ale krize z „podvýroby“: domácí nabídka díky své nekonkurenceschopnosti zaostávala za úrovní domácí poptávky a ta nasávala nadměrné dovozy. Byla tedy prvotně krizí z globálních nerovnováh. Země zaostávající v konkurenceschopnosti mají velké schodky zahraničního obchodu a běžného účtu platební bilance a v rostoucí míře se zadlužují u zemí s velkými exportními přebytky.

    Protože však reálné překonání této mezery v konkurenceschopnosti není možné krátkodobě a uvedené nekonkurenceschopné země nemohly nebo nechtěly ke své krátkodobé ochraně uplatnit kurzovou politiku (oslabování své měny), snažily se o tzv. „interní devalvaci“ – o stlačování nákladů tlumením mezd, daní a veřejných, zejména sociálních výdajů. To je ekonomicky méně účinné a sociálně bolestné. Důsledkem potom byla – obdobně jako za krize třicátých let – i krize z nadvýroby. Stlačování mezd na jedné straně stlačuje poptávku příjemců mezd po spotřebě. Na rozdíl od krize třicátých let však navíc dochází k extrémní polarizaci mezd a příjmů domácností. To ještě ostřeji brzdí poptávku po spotřebě. Příliš nízké a váznoucí příjmy chudých – a v rostoucí míře i středních – vrstev stlačují jejich poptávku po spotřebě. A naopak nadměrné příjmy bohatých přesahují úroveň jejich poptávky po spotřebě a jsou zdrojem nadměrných úspor, které místo poptávky roztáčejí spekulace.

    Škrcení daní i mezd a polarizace jejich úrovně si vynutily nadměrné zadlužování zejména domácností – umožněné i expanzivní měnovou (úrokovou) politikou a extrémní deregulací finančních trhů – jež vyústilo ve finanční krizi Tím vzniklo další, „finanční patro“ krize. Konečným důsledkem byla i exploze schodků veřejných rozpočtů.

    Tato posloupnost rozvíjení krize je rozhodující pro postupy, které by měly vést nejen k tlumení jejích důsledků, ale k překonávání příčin.

    V prvním kole se tato globální krize rozpoltila. Úspěšným rozvojovým zemím ((počínaje zeměmi BRIC) se podařilo do značné míry odpoutat od krize vyspělých zemí. Ve vyspělých zemích je však dosavadní obnovení hospodářského růstu jen mírné a křehké.

    V USA dosud nasává nadměrné dovozy a proto se USA se snaží dále oslabovat kurz US dolaru, což může ohrozit i export EU. V EU je oživování převážně taženo exportní výkonností Německa, které má to, co se zatím jen málo daří USA a co schází „Jihu“ eurozóny – konkurenceschopný kurz měny: Euro je pro Německo měkké. Pro „Jih“ eurozóny je však tvrdé a svou nekonkurenceschopnost jen zmírňuje „interní devalvací“ s malou účinností, pokračujícím zadlužováním a rostoucími protesty lidí, jejichž krev teče v ulicích. EU však účinně neřeší příčiny – překonání nekonkurenceschopnosti „Jihu“ – a především hasí důsledky: přispívá k úhradě jeho nekončícího zadlužování. K tomu však klesá ochota i ve věřitelských zemích a možná je ohrožena jednota eurozóny i EU.

    Hlavní příčiny krize nebyly překonány ani v USA ani V EU. Pokud oba hlavní aktéři nezmění své protichůdné politiky, mohlo by to vyvolat další kolo krize, jehož epicentrem by patrně mohla být EU, počínaje „Jihem“.

    Mýtus středních vrstev
    Některé socialistické strany ustupují uvedeným neoliberálním tlakům a místo programů jejich překonání se soustřeďují na taktiku získání některých společenských skupin beze změny uvedených tendencí – tedy spíše na technologii moci než na programy společenských změn.

    Přitom, místo aby se opíraly o hlavní společenskou sílu, která může být nositelem takovýchto změn – zaměstnance a jejich možné spojence, družstevníky a drobné podnikatele – přijímají neoliberální optiku středních vrstev jako hybatele dějin. Tedy místo solidarity lidí (zaměstnanců), existenčně spjatých svým námezdním poměrem ke kapitálu při tvorbě společenských hodnot – byť i při rostoucím podílu „bílých límečků“ oproti „modrým“ – dávají přednost labilní podobnosti příjmů a pomyslného statusu.

    To může být také jedním z důvodů, proč ve vyspělých zemích, včetně EU, polovina lidí volí pravici, přestože zaměstnanců je kolem čtyř pětin ze všech pracovníků, tedy že i nemalá část zaměstnanců volí pravici (třeba prezentovanou jako střed), zmámena mýtem své středovosti.

    Polarizace příjmů v kapitalismu však boří mýtus o prosperitě a vzestupu těchto středních vrstev a sráží je pod kola vrstev bohatých, spjatých s velkým kapitálem. V USA si jedno procento nejbohatších přivlastňuje čtvrtinu příjmů (Sitiglitz). Tato tendence spojená s oklešťováním sociálního státu již částečně proniká i do některých zemí EU, kde se opět zvyšuje podíl chudých. Střední vrstvy jsou příjmově sráženy a jejich příjmy i četnost se relativně snižují a mýtus se vzdaluje skutečnosti. Mají se socialistické strany opírat o ty, kteří k tomuto sestupnému vývoji otvírají cestu?

    Od hašení důsledků k překonávání příčin krize
    Evropská socialistická strana by měla již ve střednědobém horizontu přicházet s vlastním programem a iniciativami k překonávání příčin soudobé krize místo neúčinného hašení jejích důsledků.

    V důsledku soudobé liberalizace a exploze kapitálových trhů je kurz měny v drtivé míře vytvářen těmito trhy. Proto je zbaven své rovnováhotvorné úlohy na trzích zboží a služeb. “Konkurenceschopný” kurz (Washingtonský konsensus) má dokonce opačný důsledek – rozděluje svět na země s vysoce přebytkovým a na země s převážně schodkovým běžným účtem. Východiskem v budoucnu by spíše mělo být opuštění plovoucích, trhem řízených kurzů a přechod k mezinárodní koordinaci regulovaných měnových kurzů, jak to dávno doporučuje UNCTAD (Konference OSN pro obchod a rozvoj). Neodkladné je přitom hledání možnosti posílení konkurenceschopnosti zejména „Jihu“ eurozóny (i v průmyslové a kurzové politice včetně přiměřeného oslabení eura).

    Brzdění zdanění vede k tlaku na deficitní financování veřejných služeb a na jejich privatizaci, přestože to zvyšuje jejich nákladnost a zhoršuje jejich kvalitu. Východiskem by mělo být spíše přiměřené zvyšování míry zdanění, mezinárodně harmonizované zejména v rámci měnových zón (včetně eurozóny). Přitom v budoucnu by některé daně mohly být společné, jako zejména Tobinova daň z finančních operací či některé ekologické daně.

    V měnícím se světě rozvíjet společnost svobody a v Evropě sociálně-znalostní stát
    Soudobá krize je krizí společenskou, obdobně jako krize třicátých let. Selhává monopolistický, finanční, globalizovaný kapitalismus – založený na téměř výlučné úloze trhu téměř bez regulační úlohy státu. Dlouhodobým východiskem je překonání podstaty tohoto systému – přechod ke společnosti svobody, založené na souhře neviditelné ruky trhu s viditelnou, oproti současnosti účinnější, rukou sociálně znalostní společnosti (The Society of Feedom – Global Crisis Outlook, Social Europe, Jule 2010). Ta se může vyvíjet v globálním měřítku zejména:
    ■Překonáváním asymetrické liberalizace světového obchodu, založené na vnucování politiky levné práce rozvíjejícím se zemím. Předpokladem je překonání jednopolárního uspořádání světa, převážně podřízeného zájmům jediné supervelmoci a postupné rozvíjení rodícího se vícepolárního světa, který by umožnil vyvažování a postupně i koordinaci zájmů jednotlivých regionů světa.
    ■Přechodem k novému paradigmatu udržitelného rozvoje. Obratem od hmotného, kvantitativního hospodářského růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a služeb ke znalostnímu, kvalitativnímu rozvoji, založenému na zvyšování množství znalostí, vtělených do jednotky výrobků a služeb. A rovněž využíváním soudobého technologického pokroku, snižujícího náročnost uvedeného rozvoje na práci, ke zkracování pracovní doby místo k „produkování“ nezaměstnanosti. Předpokladem je na jedné straně rozvoj člověka a jeho znalostí převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami do zdravotní a sociální ochrany a zejména solidárně umožněným i rovným přístupem mozků ke znalostem. Druhým předpokladem je přiměřená míra zdanění včetně zdanění odrážejícího vzácnost přírodních zdrojů i náklady na ozdravování životního prostředí.
    ■Překonáváním nerovnováhy sil nejen mezi kapitálem a prací, ale i přírodou, která se nepřímo stává dalším, stále významnějším nebezpečně „vykořisťovaným“ výrobním činitelem. To vyžaduje zejména překonávání dominace největších nadnárodních společností v ekonomice i politice. Tato dominance je překážkou uplatnění soutěžního trnu i demokracie. Předpokladem je jednak překonání extrémní deregulace trhů, počínaje finančními trhy, veřejná – případně i vlastnická – kontrola monopolů a několika stovek největších nadnárodních společností včetně bank. Druhým předpokladem je společenské vyjednávání mezi prací a kapitálem i participace práce na vlastnictví a rozhodování podniků. To je i podmínkou postupného překonávání extrémní polarizace příjmů a posilování postavení středních vrstev.

    Taková společnost by měla být společností svobody nejen jednotlivce, ale i svobody solidární společnosti, svobody nejen politické, ale i osvobození od bídy, národnostního a rasového útlaku, válek a ekologického sebezničení. Vkladem Evropy by mělo být především rozvíjení sociálně – znalostního státu uvedenými směry s využitím přínosných zkušeností zejména Skandinávie.

    (Publikováno v Social Europe, červen 2011)

  58. BObo říká:

    Pane Beran, vy už jste z toho opravdu magor….

  59. Svatopluk Beran říká:

    Pane BObo díky za upřímnost. Důležitější je pro mne, jestli jste to dočetl až na konec. Pokud ano, a nepochopil tak je to taky vpořádku. Každý z nás je prostě jiný a různost je ve vývoji lidstva velice důležitá. Věřím že si to přečetli i jiní než vy a někteří z nich začnou třeba i přemýšlet o tom co jim chce tato zpráva říci.

  60. Fejinka říká:

    Pane Berane, máte můj obdiv. Čtu Vaše příspěvky a téměř ve všem s Vámi souhlasím. Je vidět, že máte velký přehled. Hlavně příspěvky k Libyi a politice USA. Pokud to v Libyi vydrží a západ nezačne více mlátit Libyjce ze vzduchu, tak ti obyvatelé prohlédnou jako ti králíčci po 14 dnech.Tak jak jsem před rokem 89 neměl v lásce SSSR, dnes jsou to USA, které jsou hlavní příčinou všeho zla ve světě. I na to dnešní Rusko mám jiný názor. A ty současné naše sdělovací prostředky si v ničem nezadají s těmi předlistopadovými. Navíc se zaštiťují demokracií, já říkám pseudodemokracií. Řeknou jenom co chtějí a vytrhávají, jak se dnes moderně říká, věci z kontextu.

Zanechte komentář




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I