Archive for Srpen, 2011

Výstraha

Pátek, 26 srpna, 2011

Když se blíží uragán, vydávají meteorologové výstrahu. To význam má.

Nyní je vedro, možná kvůli tomu, že je léto. Jak zaznělo v rádiu, meteorologové proto vydali výstrahu před horkem. Výstrahy před bouřkami vydávají také často, zvláště když je období bouřek. Až přijde zima, jistojistě vydají výstrahu před mrazem. Aby lidé věděli.

Možná se jedná o společenskou poptávku po výstrahách – abychom nebyli překvapeni, že v létě je teplo, v zimě chladno, protože když nás na to nikdo neupozorní, mohli bychom pocítit újmu a dožadovat se satisfakce. Nejlépe právní cestou.

Proto lze poměrně brzy očekávat vydávání výstrahy na tmu, která neočekávaně přichází po každém dnu. Co kdyby se našel nějaký koumák, který by meteorology zažaloval, že ho na blížící se noc neupozornili, a on si nabil nos?

Rozpočtové určení daní – téma dne

Čtvrtek, 25 srpna, 2011

Ekonomická témata nejsou u veřejnosti příliš oblíbená, samozřejmě pokud nejde o „moje“ peníze. Jedno téma se však dotkne nás všech. Tím tématem je rozpočtové určení daní, jinak řečeno, kolik peněz z vybraných daní dostane obec od státu na jednoho občana.

V následujících měsících se o podobě novely zákona, který rozdělení daní upravuje – t. zv. sdílené daně – bude jistě hodně diskutovat. Současná situace je navzdory některým úpravám z posledních let stále nespravedlivá pro většinu obcí. Čtyři největší – Praha, Brno, Ostrava a Plzeň – dostávají z vybraných daní na jednoho občana až téměř pětkrát více, než malé obce. Těch ostatních obcí je ale v republice 6241.

Cílem připravovaných změn je snížit rozdíl v příjmu na jednoho občana mezi největší a nejmenší obcí na trojnásobek. To je poměr běžný ve vyspělých zemích EU. Současně s touto změnou se mění také kategorie, podle kterých se velikost daňového příjmu určuje. Uvedený přehled informuje o současné situaci a o podobě navrhovaných změn.

KATEGORIE                                                    DOSUD                      NOVELA

Kategorie velikosti obce                                   94%                             80%

Celková výměra obce                                        3%                               3%

Počet obyvatel                                                  3%                             10%

Počet žáků ve školách                                      –                                   7%

Při návrhu kategorií se diskutovalo o dalších kritériích, např. nadmořská výška obce, délka silniční sítě atd. Výše uvedený návrh je tedy kompromisem.

Problémem této novely zákona je, že uvedená čtyři města dostanou z celkové sumy sdílené daně méně. Vzhledem k tomu, že jde o města největší s více jak pětinou veškerých obyvatel ČR, dá se očekávat odpor proti uvedeným změnám.

Věřím ale, že potřebné změny v rozpočtovém určení daní budou schváleny a nastolí spravedlivější poměry v této citlivé oblasti.

PaedDr. Ladislav Jirků, poslanec PS PČR za TOP 09

Kalousek dělá škrty – Kružíková si neví rady – … a naše děti mají Černého Petra!

Středa, 17 srpna, 2011

Co se týká výdajů pro školský systém vznikají v ministerstvu financí doslova slabomyslné výpočtové experimenty.   Ten, kdo tvrdí, že Kalousek umí počítat, ať už má pravdu či ne, míjí jednoduše téma.  Matematika  totiž  jako hra není smysluplná, stává se cennou teprve tehdy, když napomáhá vytvářet obsahy, které nezahrnují pouze hru s čísly. Kalousek ale čile dělá škrty, kde se dá, procvičí si „odečítání“, věří, že dosáhne vyváženého rozpočtu, což se mu stejně nepodaří. Tyto škrty ale ohrožují velkou měrou budoucnost společnosti.

Zvážíme-li, kolik specialistů chybí jenom v Německu, a to i přestože Německo má daleko zralejší systém vzdělávání a mnohem více (nejde pouze o finance) do něj investovalo, potom si přibližně můžeme představit, jaká situace nastane v Česku asi za deset až dvacet let – prakticky nebude existovat vzdělaná většina, vzdělaná v tom smyslu, že bude moci odpovídat požadavkům technizovanému a medializovanému světu. To málo skutečně dobře vzdělaných mladých lidí bude působit na lepších adresách v rámci tak málo uznávané EU.

Krajská politika dává zřetelně najevo dvě věci, a to…

a) že ani ČSSD jako nejsilnější opoziční strana ve státě nemá žádné řešení pro všeobecnou krizi ve vzdělání a z

b) že se stále používá cílené dezinformace, za účelem ovlivňování občanů.

 K věci! Díky nerozumnému výpočetnímu aparátu „básníka“ Kalouska, má Kraj k dispozici méně finančních prostředků pro školy. Co s tím teď naděláme? Šetřit! Ale jak? „Jemná metoda“, jak jí krajské vedení naplánovalo, tiché oznámení o slučování škol, o kterém by se dalo diskutovat, samozřejmě nefungovalo. Ukázalo se totiž, že školy o takové slučování přirozeně nestojí. Ve veřejné diskuzi o školství v Jihlavě se krajská radní pro odbor školství  paní Kružíková oháněla zlými obviněními, že například Obchodní Akademie nechává projít  neschopné žáky jen kvůli rozpočtu.

Pan Joukl, dopravní expert kraje a náměstek Hejtmana, příliš emotivně řval – ačkoli scházely mu argumenty –, vrcholem byl jeho pokus  poučovat mě o situaci předškolních zařízení v Německu.  (To připomnělo Nečase, který chce být sám chytřejší než všichni ekonomové v Německu, na Klause, který věří, že všechno, co ostatní vidí a měří, je čistě halucinace. Proč je tato arogance oproti věcem, skutečnostem tak výrazná??? Protože se lidé prostě nechají napálit, nebo protože, i když sice prohlédnou levné pokusy oklamání, nejsou však ochotni něco proti tomu dělat.)

I) Předškolní zařízení

Dětské jesle: Česká republika vede EU statistiku u dětí mladších tří let navštěvující jesle – bohužel však zaujímá vítěznou zadní pozici, pouze 1 procento u dětí mladších tří let navštěvuje jesle. V kraji Vysočina se dostaneme do oblasti, kde je to odhadem jen 0,1 procent; koneckonců jsou zde pouze jedny dětské jesle v celém kraji s kapacitou pro 40 dětí. Tato místa jsou převážně obsazeny dětmi staršími tří let, dětmi, pro které se nenašlo místo v mateřské škole. Ve školce situované vedle jeslí mi paní ředitelka přiznala, že tak velmi chválené ŠVP nemohou realizovat, neboť se jim nedostává dětí ve věku tří let. Pro informaci: Evropský průměr tady leží na 25 procentech.

Školky: Školkám připadá důležitý úkol, který často nemůže být rodiči splněn. Mají dítě už v brzkém věku a hlavně před vstupem na základní školu udělat společenskopřípustným. Dítě se musí naučit, jak zacházet se stejně starým dítětem, bez toho aniž by chtělo vládnout a aniž by se muselo schovávat. Podle mého názoru je většina školek zde toho velmi dobře schopna. Je jich prostě jen příliš málo. S každým měsícem u domácího sporáku, stranou předškolního pískoviště to bude pro dítě těžší a těžší sžít se harmonický se společností.  To že pracovní místo matky, která se nachází na mateřské dovolené, je garantováno jen 3 roky, přitom se ale Kraj a Magistrát nestaraly včas o dostatek míst ve školkách, je doslova trapné a jednoznačně vůči dětem nepřátelská politika. Ničí motivaci mnoha mladých lidí vůbec mít děti.

Vedení města Jihlavy  ovšem a naštěstí slibovalo, že se situace do září 2012 značně zlepší a do roku 2013 úplně vyřeší.

II) Základní školy

Pro základní školy platí podobné jako pro střední školy. Hlavní problém spočívá v tom, že  získávají peníze podle počtu žáků. To není moc racionální, a v dnešní době (kdy je počet žáků skutečně velmi nízký) doslova absurdní opatření. Jedno z dalších fatálních rozhodnutí byla povinnost základních a středních škol na základě tzv. RVP vypracovat ŠVP, administrativní monstrum, málo praktické a především bez veškeré vnitřní motivace pro učitele, kteří s tím teď mají pracovat – odvolání tohoto fenomenálního nesmyslu bylo nedávno ohlášeno ministrem Dobešem, což by bylo důležitým krokem.  Místo toho se musí definovat jasné standarty vzdělání, které se dají také centrálně testovat – a  to po 5. a 9. třídě.

V náznacích už něco takového existuje, není to však dostatečně plošné a efektivní. Paní Kružíková dokazuje také zde značnou neschopnost, tím že tzv. šestileté gymnázium preferuje před osmiletým gymnáziem, ačkoliv nejsou po 7. třídě základní školy definovány žádné výkonnostní standarty, žáci mohou mít totiž po ukončí této třídy ve všech předmětech úplně odlišné znalosti, mimochodem zpravidla  už začali s výukou  druhého  cizího jazyka, který teď buď na gymnáziu budou muset opustit nebo se ho začnou učit od začátku. Ale také u absolventů  základních škol vidím jako učitel na gymnáziu, že většina z nich jednoduše nesplňuje tyto standarty.Tak, jak ukázka státní maturita, že zhruba 20 procent maturantů nebylo zralých složit maturitu, se dá také očekávat, že  by efektivní měření  studijních výsledků u žáků devátých tříd ZŠ ukázalo podobné deficity. Dalším velkým problémem jsou nízké platy pedagogických pracovníků, což vede k nedostatku kvalifikovaného personálu. V České republice opravdu nepozoruji skutečně inovační školskou politiku, jestliže se vytvoří něco nového a zajímavého, potom se jedná v zásadě o mezinárodní projekty.

Ještě něco k tématu Základní školy versus Osmileté gymnázium: V Německu existují téměř pouze osmi- nebo devítiletá gymnázia (5. – 12./13. třída), čtyřletá odvětví jsou prakticky neznámá. Toto gymnaziální studium navštěvuje asi třetina (!) německého obyvatelstva – to je samozřejmě příliš mnoho, ukazuje to  ale také,  jak nesmyslný je argument, že gymnáziím chybí vhodní uchazeči. Tento argument (že gymnázium by mělo být pouze  pro 3-5 procent nejtalentovanějších žáků) je neopodstatněný.

III) Střední školy

Není pochyb o tom, že momentálně existuje hustá síť  střeních škol (podobného programu), samozřejmě nemůže mít každé okresní město  vlastní  Zdravotní, Průmyslovou, Hotelovou střední školu anebo Obchodní akademii – zde by byla při vší brizanci nezbytná jistá konsekvence.  Tady by byla také vhodná „ta matematika“, aby se zjistilo, kolik budoucích maturantů usiluje například o obory s ekonomickým zaměřením. Sečte-li se toto  s budoucími čísly žáků, vyjde pak užitečné číslo, s jehož pomocí se dá stanovit, kolik je třeba tříd s ekonomickým zaměřením. Pokud by se jednalo  například o 350 potenciálních žáků na ročník, tak je to zhruba 10 tříd (10 x 30), eventuálně jen osm,  tzn. více než čtyři OA by tedy nebylo potřeba. I když je to těžké, v každém případě je užitečnější  uzavřít jednu ze škol podobného typu, než aby docházelo ve všech městech k nehoráznému slučování.

Debata a opatření  Rady Kraje  ukazují koneckonců  pouze to, že není vytvořena žádná koncepce. Jsou kráceny finanční prostředky, což zostřuje krizi ve vzdělání, a tím i celospolečenskou krizi. Neboť pouze vzdělaní lidí mají šanci žít na vysoké úrovni. Tuto vysokou úroveň Evropa dosáhla – teď se naskýtá otázka, jestli  si ji můžeme udržet nebo skutečně degenerujeme jako mnoho kultur před námi!

Co je smyslem života? Pro jednoho  toto, pro druhého to, oba mají ale nějaký základní  cíl společný: Tento život předat dál do dalších generací. A to bez dobře fungující systém školství nejde. Kalousek přispívá k jeho demontováním. A kraj má blízko mu v tom asistovat.

 

 

Ze života blokádníka II

Sobota, 13 srpna, 2011

(autorem článku je opět Kamila Hronová)

(můj blog má sloužit jako motivace k diskuzi. Na ty z Vas kdo chtějí jen slovně napadat a to bez věcního podkladu, jednoduše nelze reagovat.) 

Ze života blokádníka II. aneb zpátky v pekle

Krátce po sepsání a uveřejnění  první části zápisků z blokádnického života jsem na Šumavu odjela podruhé.Stejně jako  mnozí jiní jsem zjistila, že ta nejistota, co se asi děje na místě,  se nedala vydržet. Hlavou krouží pouze myšlenky typu: “jak to tam zvládají, kolik stromů zase padlo, atd.”  A tak jsem se sebrala a odjela na dalších osm dnů. Ovšem jak čas plynul a situace na místě se stávala stále vyhrocenější, jsem pocítila, že jsou moje zápisky zastaralé a musím psát dál. Chtěla bych totiž, aby byla společnost pravdivě informována o tom, co se na Šumavě odehrává.  Po několika dnech na Šumavě jsem totiž získala pocit, že jsem se ocitla v jakési paralelní realitě, kde zákon a právo naprosto přestaly fungovat. Kde platí jen arogance, korupce, brutální moc a právo silnějšího. Na místě jsou neustále porušovány všechny možné zákony a na naše protesty či citace zákonů policisté stereotypně odpovídají slovy : “O tom s vámi nebudu diskutovat.”  Tam, kde byla dříve klidová zóna, nyní stojí desítky aut, kolem pobíhají těžkooděnci a vyvlékají lidi ven z lesa. Jako bychom byli ve válce.

Náš nenásilný odpor policisty dráždí a tak den ode dne zvyšují brutalitu svých zákroků. Každý den je někdo mučen. Kupodivu se zdá, že jsou to častěji ženy. A že policisté každý zákrok natáčejí na kameru? Není nic lehčího než odehnat svědky, oběť obestoupit a vypnout kameru. A pak to může začít…

Velké pozornosti se ze strany médií dostává místním obyvatelům. “Chtějí prý zelenou Šumavu a bojí se o své domovy”.  Pokud bych je neviděla ve skutečnosti, tak bych pro ně měla pochopení. Trochu jiné je potkat je ve skutečnosti. Je to zfanatizovaný řvoucí dav, ve kterém nechybí zakuklenci a psi vzpínající se na řetězech. Zřejmě to nejsou lidé, kteří stojí o demokratické principy. Kromě nich je mezi místními samozřejmě mnoho normálních lidí, kteří jsou rozeštváváni mediální agenturou najatou parkem. Ta pilně tiskne propagační materiály proti nám a tvrdí, že jsou dílem všech místních obyvatel. Bohužel, ti kteří s tím nesouhlasí, raději mlčí. Ona ta jejich chalupa může také lehce shořet… Kam až je druhá strana ochotna zajít jsem poznala na vlastní kůži. Když jsme se vraceli z rozhovoru s novinářem na Modravě,  autu, které jsme chvíli nechali bez dozoru selhaly brzdy. Řidič to nějak zvládl. Já jen přemýšlím, zda to byla pouze pohrůžka nebo zcela vážně míněný pokus o vraždu?

Respektovala bych lidi, kteří mají opačný názor, ale jsou ochotni si poslechnout můj názor. Bohužel na Modravě se stalo to, že místní lidé vyhnali aktivisty, kteří si otevřeli informační stánek a chtěli diskutovat. Kde zůstalo právo na informace? Co to o těch lidech vypovídá?

Jedna z oblíbených frází místních je to, že jsme za naši činnost prý placeni.K tomu mohu říct jediné: Nevím, za kolik peněz by byl někdo ochoten se nechat mlátit, ponižovat a vystavovat nebezpečí. To může člověk dělat jenom z přesvědčení.

Ze všech stran obklopen záští, pomluvami a konfrontován s bezvýsledností svého snažení chvílemi člověk ztrácí víru ve smysl svého úsilí. V jednom takovém momentu mi pomohli Slováci. Slovenští Vlci. Přijeli nám oplatit pomoc  z dob blokády v Tatrách před několika lety, kde bylo ke konci více Čechů než Slováků. Říkali se přesvědčeím: “Naše blokáda trvala 56 dnů a pak jsme ji vyhráli. A přijeďte se teď podívat a porovnat  místa, kde jsme to ubránili a místa, která byla vytěžena…”

Na Ptačím potoce však stále řvou motorové pily a stromy, nemocné stejně jako zdravé, padají k zemi.  Do celé záležitosti se vložila  evropská komise a požaduje vysvětlení. Myslet si, že ale zasáhne včas a zastaví ilegální kácení, by bylo naivní. Mojí nejhorší představou je to, že budou všechna cenná místa Šumavy vykácena a potom  nám evropská komise uloží pokutu , kterou my všichni zaplatíme.  Za to, že jsme zničili evropsky cennou lokalitu. Místo, kde les měl šanci změnit se v prales.

 Do konce života budu nenávidět zvuk motorových pil.

Z prostředí, které připomíná bojiště,  mě vytrhl jednodenní výlet po modravských rašeliništích, který vedla jedna z vědkyň stínové rady parku,  RNDr Ivana Bufková, PhD. Úžasná žena, která zřejmě zná na Šumavě každý strom a každý kámen.  Naše trasa vedla neznačenými cestami, přes rašeliniště, potoky  a lesy. Viděšla jsem mnnoho úseků uschlého lesa, ale neviděla jsme žádný takzvaný “mrtvý les”. Tam, kde staré stromy uschly, dole už raší nový život – bohatý a přírodě blízký.  Přemýšlím, proč vlastně lidem tak vadí pohled na suché stromy. Nabízí se paralela s vytěsněním smrti v naší západní společnosti. Smrt je tabu, umírající člověk patří do nemocnice, doma na očích ho mít nechceme.

Obzvláště brutální policejní zákrok se odehrál ve čtvrtek 4. srpna na místě, které jsme nazvali Osvětim. Je to již 3-hektarová stále se rozrůstající holina. Ano, motorovou pilou vzhůru k zelenějším zítřkům. Policisté nás brutálně vyvlékali z lesa, pouta se zařezávala do rukou a vláčení za vyvrácené ruce mi matně připomnělo středověké čarodějnické procesy. Kolemjdoucí policista prohodil: “Nechce jít, svině?” Jatka stromů a jatka lidí…

A uprostřed všech těchto hrůz se náhle začíná odehrávat něco úžasného.  Zastrašování a týraní lidé se narovnávají a odhodlaně říkají. “Mě nezlomí”.  A přitom to nejsou žádní profesionální bojovníci.  Je to učitelka, zahradník či student ekologie. Po prožitém strachu a utrpení vstávají silnější než byli a já poprvé v životě chápu, co to je za sílu, která umožňuje lidem přežít všechny hrůzy. Která po celé dějiny lidstva umožňovala lidem jít s odvahou na smrt, protože se odmítli vzdát své pravdy. Ohromná duševní síla, kterou nemůže žádná brutální síla zlomit. I já jsem v sobě objevila potenciál, o kterém jsem dříve nevěděla  a mohu upřímně říct, že už vím, že jsem kvůli své pravdě schopna vydržet téměř všechno. A ta pravda zní: V Národním parku se nekácí kvůli kůrovci. Kácí se tam proto, aby ho developeři mohli rozkrást.

Dovoluji si zakončit parafrází mých původních zápisků :  Jsme vyčerpaní, špinaví, promoklí, mnozí z nás i zbití… a opravdu neustoupíme.  

K akci Prague Pride

Čtvrtek, 11 srpna, 2011

K akci Prague Pride a podobným bych chtěl říci, že proti homosexuálům nic nemám, ale takovéto akce hodnotím jako homosexuální exhibicionismus. Nebýt takových akcí, ani by si nikdo nějakých nesmyslných rozdílů v orientaci nevšímal. Prostě mě nezajímá kdo z mých známých, kamarádů nebo lidí z okolí má jakou orientaci. Myslím si tedy, že u takových akcí jde zejména o to na sebe upozorňovat a dělat ze sebe prostě zajímavé a z davu vybočující. Jsem heterosexuál což jsem o sobě nikdy neměl potřebu říkat a tak mě taky nikdy nenapadlo organizovat slety heterosexuálů. Byla by to stejná ptákovina jako akce homosexuálů a asi by mě měli všichni včetně novinářů oprávněně za blázna. Když je to však naopak, tak je za netolerantního skorozločince každý kdo má za blázny slétavé homosexuály. Je to vlastně stejné jako s tím „rasismem“. Obojí je postaveno naruby.