Archive for Srpen, 2011

Užitečná kůrovcová lekce

Středa, 10 srpna, 2011

Českou společnost již několik měsíců vzrušuje, snad i rozděluje spor o to, jak řešit problém s částmi šumavských lesů napadených kůrovcem.

Nejde-li pouze o nahodilé výkřiky úzké a zájmově ostře vyhraněné skupiny lidí kolem ekologického hnutí Duha, považuji zájem o tento problém za správný a diskusi na toto téma za vhodnou a zdravou.

Staví nás totiž opakovaně před hledání odpovědi na otázky, které jsou součástí obecnějšího sporu ve společnosti: přispívá člověk svou činností ke světu horšímu, či ke světu lepšímu? Jsou výsledky lidské činnosti cestou ke zkáze a zhoubě, či naopak? Má nám záležet více na přírodě, nebo na člověku?

První, co člověka napadne, sleduje-li smutné záběry mrtvých částí šumavských lesů zlikvidovaných lýkožroutem, je, kam se v celém tom ekotyjátru ztratil osud člověka – obyvatele Šumavy.

Sledujeme sice na straně jedné úsilí politiků, kteří se snaží (více či méně upřímně) hledat řešení, či jen na té bídě vyprazitovat pár pochybných hlasů voličské podpory, na straně druhé pár desítek „naimportovaných“ ekologických nájezdníků, kterým jde zjevně o vyhledávání příležitostí, jak se předvádět a provokovat, než o ochranu životního prostředí.

Kam se v tom všem poděl osud člověka obývajícího Šumavu? Jak se mu v takovém prostředí musí žít a pracovat? A není namístě otázka, zda je prospěšné vyhlašovat nejrůznější části krajiny za chráněná území, na která se vztahují stovky regulací a povinností dodržovat zákonná ustanovení tak důkladně, až se daný kus země stane možná vlídnějším místem pro život lýkožroutů, ale obtížným pro živobytí místního člověka?

Vím, snad někteří řeknete, že nemám rád přírodu, že straním byznysu, že namísto stromů si přeji hotely a lanovky. Je to obvyklý a omšelý argument. Jsem přesvědčen, že v celém soupeření s ekologickým fundamentalismem nejde o to, kdo má rád přírodu, ale zejména o to, zda má člověk rád lidi.

Tuším, že to mnozí tak nevidí, to ale nic nemění na mém přesvědčení, že i „spor o kůrovce“ nás opakovaně staví před povinnost bránit svobodu člověka a obhajovat výsledky jeho plodného a užitečného vlivu na prostředí kolem sebe před touhami a pokusy pár desítek jednotlivců vnucovat jiným vlastní morální priority.

Druhá, snad také logická otázka, která napadne pozorovatele – daňového poplatníka, je úvaha, kdo to všechno zaplatí. Kdo zaplatí práci policie, která rutinně a každodenně nejprve trpělivě nabádá ekologické nájezdníky, aby nebránili v práci lesníkům a dřevorubcům, aby posléze rutinně a každodenně za přítomnosti televizních kamer odvlekla ekology mimo nebezpečí padajících stromů?

Kdo zaplatí důsledky letitého ekologického experimentu, který evidentně vede k rozšiřování počtu napadených stromů, a tedy ke zvětšování prostoru vyžadujícího zásah, ke zničené tváři krajiny, k neobyvatelným holinám – a ve svém důsledku – k vytlačování člověka z těchto míst?

Člověk je tvor racionální a umí pružně přizpůsobovat své jednání změnám ve svém okolí. Kdyby tomu tak nebylo, dávno by lidský druh nepřežil.

Lze jistě v dějinách vývoje člověka vystopovat jednotlivé hrubé poklesky, kterými se na okolní přírodě prohřešil. To je politováníhodné, ale zkoumáme-li celkový vývojový trend, je nepochybné, že člověk svým působením svět kolem sebe kultivuje, že je svému okolí prospěšný, že svou prací a vynalézavostí prostředí, ve kterém žije, zlepšuje.

Nezávidím nikomu z těch, kteří musí na Šumavě každodenně a trpělivě řešit problém „kácet či nekácet“. Nechtěl bych být v jejich kůži, a přesto považuji tuto „kůrovcovou lekci“ české společnosti za užitečnou. Věřím, že kdo chce vidět, vidí, a kdo chce slyšet, slyší – nabízené argumenty i volbu prostředků vedoucích k jejich prosazení.

To, zda si vybereme mezi světem utopistických chimér a vnucených žebříčků hodnot nebo světem aktivním a pozitivním – světem svobodné lidské aktivity, je pouze a jenom na nás.

Zprávy ze Senátu: Úplně normální rodina

Středa, 3 srpna, 2011

Úterý 2. srpna 2011 si budu asi již po celý život pamatovat. Díky paní poslankyni Janě Fischerové a další shodě náhod jsem měl totiž tu čest provázet při návštěvě Senátu a Poslanecké sněmovny amerického astronauta Andrew Jay Feustela s jeho manželkou Indirou a syny Arim a Adenem. Kromě poslankyně Jany Fischerové doprovázeli rodinu do Senátu ještě zástupce Astronomického ústavu Akademie věd ČR Pavel Suchan a ředitel Amerického centra Miroslav Konvalina.

Protože jsem se zejména dříve o kosmonautiku a lety do vesmíru jako o jednu z populárnějších částí fyziky zajímal na návštěvu jsem se velmi těšil a byl jsem plný očekávání. Přestože jsme se nakonec o kosmonautice a výstupech do kosmu příliš nebavili, rozhodně jsem nebyl zklamán.

Asi kolem jedenácté hodiny dopoledne přišli na návštěvu Senátu dva velmi milí a skromní lidé se dvěma dospívajícími hochy, kteří se mimochodem po celou dobu návštěvy chovali po všech stránkách naprosto vzorně.

Manželka Andrew Feustela paní Indíra, která má českou matku pocházející od Znojma nás po celou dobu návštěvy udivovala nejen svoji velkou zvídavostí, ale i velmi dobrou češtinou. Osobně jsem si pak mohl ověřit, že i oba synové rozumí českým slovům „honem“ a „pojďte“.

Co se týká samotného tatínka. Nabyl jsem pocitu, že Andrew je skromný a přemýšlivý člověk. Zajímal se o náš způsob výchovy technických talentů a ptal se na naše nejlepší a nejznámější technické vysoké školy. Bylo vidět, že o vzdělávání a jeho způsobech hodně přemýšlí. Možná to bylo i ve vztahu ke svým synům. Neuměl jsem to přesně odhadnout. Na otázku, jak si udržuje svoji štíhlou atletickou postavu se smíchem odpověděl, že pije pivo a jí palačinky s malinami.

Hodina a půl vymezená k návštěvě uplynula strašně rychle. K populárnímu krtečkovi ani Písním kosmickým jsme se nakonec vůbec nedostali. Nestačil jsem se ani zeptat, jak se takový Hubblův teleskop ve stavu beztíže vlastně opravuje, co si Andrew myslí o současném pozastavení financování vesmírného programu USA a na spoustu dalších otázek, které jsem si připravil.

Přesto jsem byl atmosférou i obsahem celé návštěvy velmi potěšen. Znovu jsem si mohl ověřit, že skutečně významní či slavní lidé bývají při osobním kontaktu velmi zdvořilí, příjemní a skromní. Třeba to i u nás bude jednou ta standardní cesta k uznání a úspěchu.

Miloš Vystrčil, senátor, www.vystrcil.cz

Naše zklamání se mění ve velké očekávání

Úterý, 2 srpna, 2011

Fotbal je krásný sport a bez debaty obrovský celosvětový fenomén s těžko otřesitelnou pozicí. Přesvědčujeme se o tom prakticky denně. Vypovídající důkaz o tom přinesly poslední dny a týdny, kdy jsme na televizních obrazovkách mohli sledovat hned několik šampionátů mládeže s úspěšnou českou účastí, vydařené ženské mistrovství světa či jedinečnou Copu America.

Tyto události zároveň potvrdily jedinečnost a přitažlivost fotbalu. Ta, krom podstaty této krásné hry, spočívá v její nepředvídatelnosti. I ten největší outsider do zápasu vstupuje s vědomím, že není předem poražen a že existuje poměrně reálná šance na alespoň remízový úspěch. S daným soupeřem lze klidně devětkrát prohrát, ale zrovna ten desátý vzájemný match může přinést výhru. Krásné svědectví o tom podaly výše zmíněné fotbalové události, které přinesly nečekaný triumf bojujících Japonek, obrovské zklamání domácích německých hráček, (málem) zlaté tažení šťastných Paraguayců či šok pro hvězdné výběry Argentíny a Brazílie.

Těžkou úlohu favorita v uplynulé sezóně poznali a nezvládli též fotbalisté FC Vysočina. Přestože jsme byli pevně přesvědčeni o tom, že disponujeme týmem schopným vybojovat kýžený postup do nejvyšší soutěže Gambrinus ligy, museli jsme nakonec spolknout hořkou pilulku v podobě nepostupového 3. místa. Náš tým se musel sklonit před dvojicí pražských celků – Duklou a Žižkovem. Právě hráči Viktorie dokázali, že fotbalové zápasy nerozhodují jména, rozpočty či zázemí, ale spíše bojovnost, parta táhnoucí za jeden provaz a též nezbytné štěstí v klíčových momentech zápasů.

Jen malou náplastí na nenaplněný sen pro nás může být skutečnost, že naše umístění z uplynulého ročníku představuje třetí nejlepší pozici ve více než stoletých dějinách fotbalu v našem kraji. A že jsme získali největší počet bodů za 10 ročníků, v nich FC Vysočina dosud účinkoval ve II. lize.

Zklamání z dalšího odložení návratu mezi českou elitu však začíná postupně odeznívat a mění se ve velké očekávání z blížícího se startu nového fotbalového ročníku, počátku další postupové šance. Jsme velice rádi, že víru v prvoligové ambice FC Vysočina potvrzují fanoušci svým velkým zájmem o permanentky, sponzoři prodlužující své reklamní smlouvy s našim klubem a především akcionáři na čele s PSJ se svojí stabilní a výraznou finanční podporou. Společnost PSJ dlouhodobě náleží mezi českou stavební extraligu, což náš klub zavazuje usilovat o vstup a etablování se mezi českou fotbalovou elitou. Zároveň chceme naplnit touhy sportovních příznivců v celém kraji Vysočina, který již několik let postrádá svého zástupce v nejvyšších českých soutěžích v divácky nejnavštěvovanějších kolektivních sportech.

Ano, i v nadcházejícím fotbalovém ročníku hodláme usilovat o postupové příčky. Plně si však uvědomujeme, že tuto ambici máme společnou s více než polovinou startovního pole druhé nejvyšší soutěže. Okamžitý návrat si přeje Zbrojovka Brno, návratu mezi elitu by se jistě nebránili ani v Ústí nad Labem, na loňské zklamání budou určitě chtít rychle zapomenout v exligovém Zlíně, do II. ligy se vrací prvoligová bašta Opava, nesmírně silný a zkušený celek vytvořili ve střížkovských Bohemians Praha, kvalitním týmem i ekonomickým zázemím disponují v Třinci a v Sokolově a ještě větší ambice mají v Karviné. Zbylých sedm účastníků ligy rozhodně nebude do počtu. V nesmírně vyrovnaném poli může postupové karty zamíchat např. Vlašim či Sezimovo Ústí. Netřeba snad dodávat, že se dočkáme celé řady překvapení a že každý celek bude schopen porazit každého.

Jak v tomto lítém boji obstát? Věříme, že pod vedením trenéra Pivarníka vytvoříme kvalitní a odolný fotbalový tým, který bude schopen naše společné postupové sny naplnit. Roman Pivarník se do Jihlavy vrací po osmi letech obohacený o cenné zahraniční trenérské zkušenosti v Saudské Arábii, Rapidu Vídeň a při angažmá v Tatranu Prešov. S ním s velkým  náskokem postoupil do nejvyšší slovenské soutěže a následně jej mezi elitou etabloval. Věříme, že náš tým dokáže fotbalově posunout. Je to vítězný typ, jenž je schopen aplikovat moderní fotbalové trendy a své zkušenosti z profesionálního fotbalu. Sdílíme jeho víru v atraktivní ofenzivní fotbal, který by měl do ochozů našeho stadiónu přilákat ještě větší množství fanoušků.

Sebelepší trenér však nic nedokáže bez kvalitních hráčů. V tomto směru jsme v letní přestávce učinily kroky k zachování základní kostry z loňského ročníku, zkvalitnění kádru a zajištění větší psychické odolnosti. Hodně si slibujeme od zkušeného slovenského defenzivního záložníka Stanislava Velického, těžkými zápasy je protřelý útočník Tomáš Sedláček a na místo ve stoperské dvojici aspiruje Martin Komárek. Stále výrazněji se však prosazují i naši odchovanci – útočník Tomáš Kučera či stoper Petr Filip. Tím však doplnění týmu nemusí končit. Zvažujeme i další posílení, zejména v ofenzívě.

Takže vzhůru do dalšího fotbalového boje! Je před námi další náročná výzva a vidina boje o postupové příčky. Přejme si stabilní dobrou formu našich fotbalistů, nezbytné sportovní štěstí přející jihlavským barvám a věrné, trpělivé a povzbuzující fanoušky v ochozech našeho stadiónu. Proč se neopakovat – věřím, že společně to zvládneme!