Archív: Prosinec 2011

Peníze a blbost

Josef Novotný | Úterý, 6. 12. 2011 v 10:35

Globální nadvláda peněz a blbosti. To jsou slova Ivana Martina Jirouse, kterými komentoval dnešní dobu. V mnohém s ním souhlasím a příměr se mi zdá být přesným a výstižným. Vždyť stačí jen otevřít noviny, zapnout televizi nebo koukat kolem sebe. Když jsem si chtěl tyto slova, dnes bohužel již nežijícího básníka ověřit, stačila k tomu jen tužka, papír, zapnutý televizor, internet a trocha nadhledu. Co vnímám to zapisuji a postupně se vracím k tomu, co registruji, pokouším se na informace, které se na mne hrnou, koukat nezaujatě a bez emocí. Najednou zjišťuji, že mám na papíře celkem pěknou kupku hnoje.  Zprávy, které jsou jen o penězích,  nebo s penězi nají nějakou souvislost mému zápisníku dominují, potom také krev a již zmíněná blbost.

Jsem zásadním odpůrce bulváru, ale myslím, že má jednu velikou výhodu. Jeho výhoda spočívá v tom, že blbosti co se v něm píšou, jsou jaksi přiznané. Bulvár se netají tím, že se na jeho stránky tisknou bulvární zprávy. O jiných (tištěných) médiích se to říci nedá. Bohužel. A tak se v dnešním (seriózním) tisku dopátráte toho, že se zima zatím na obzoru neobjevuje, že se mají děti připravit na mikuláše, že si čeští zákazníci nechají všechno líbit. To samé platí o televizi a internetu. Člověk si prostě musí dát práci, aby našel opravdu seriózní médium, aby nemusel  „polykat“  blbosti, které jsou mu servírovány.

Když jdu po městě a oproštěn od všeho co mne ovlivňuje, vidím další blbosti a další peníze. Všude samá reklama, lidi se tlačí v supermarketech, aby urvali co nejlevnější kuře. Kupují věci, které nepotřebují a ještě si na ně berou půjčky.  Fotbalisté budou mít nový trávník, nebo vlastně „umělotinu“, která jako trávník vypadá. V chrámu peněz a blbosti u  Koželužského potoka si můžete dát kafe za třicet korun. To samé kafe si doma uděláte za deset korun. Pak taky slyšíte čím dál tím častěji řeči o nějakých nepřizpůsobivých občanech. Kdo to je? A čemu se nepřizpůsobují? Zákonům? Pravidlům?  A kdo z nás teda přizpůsobiví je? To bych potřeboval vysvětlit. Připomíná to předválečnou atmosféru o které jsem četl. Rozohněný dav si vybírá a míří prstem na původce jejich potíží. To je přece pěkná blbost opakovat černé období našich dějin.

Cestou domů potkávám bezdomovce. Usmívá se a je z něj cítit alkohol. Přeje mě a mojí rodině hodně štěstí několikrát po sobě. Pak vytáhne z kapsy tři koruny a žádá mne, abych mu prodal cigaretu. Na nic nečekám a odsypu mu půl balíčku tabáku, který jsem zakoupil. Peníze nechci. Když odchází, zvedne se mi nálada. Byl to totiž nejpříjemnější kontakt dneška. Byl totiž bez blbosti a neplatil jsem za něj.

PS: To jsou jen příklady, té blbosti najdeme mnohem víc. Ohledně peněz….to asi víte.

Kdo vlastně kolik dluží?

Miloš Vystrčil | Čtvrtek, 1. 12. 2011 v 12:39

Stejně jako na úrovni státu se nejpozději v listopadu začínají i na úrovni obcí a krajů sestavovat rozpočty na příští rok. Asi nemusím příliš zdůrazňovat, že se nejedná o úkol nijak jednoduchý, který současná evropská dluhová krize dělá ještě těžším.

Přesto nebo právě proto bych se rád v dnešním článku zmínil o jedné velmi důležité věci, která není na první pohled zřejmá a o které se v rámci diskuse o zadluženosti naší země příliš jasně nemluví.

Každý z nás díky masáži médií a v nich vystupujících ekonomů a politiků nosí v hlavě, že dluh našeho státu je obrovský a hlavně, že každým rokem rychle narůstá.

Na druhé straně se dozvídáme i to, že to ještě s naším dluhem není tak zlé, neboť zatímco my dlužíme pouze cca 40% toho, co dokážeme během jednoho roku vyprodukovat – to znamená, že hodnotu našeho veřejného dluhu vyprodukujeme asi za 5 měsíců, ostatní státy Evropy jsou na tom mnohem hůře. Například takové Řecko by na úhradu svého dluhu muselo vyrábět a přitom nic nespotřebovávat zhruba jeden a půl roku, Itálie jeden a čtvrt roku a Irsko okolo jednoho roku.

Přitaženo za vlasy, tedy čistě teoreticky bez započítání dalších vlivů a výdajů bychom mohli říci, že pokud bychom nyní všichni v České republice pracovali skoro pět měsíců zadarmo a všechno si platili z úspor (týká se lidí i firem), mělo by to na oddlužení naší země zhruba stačit.

Asi si každý nyní domyslí a může dopočítat, jak jsou na tom z tohoto pohledu Řekové, Italové, Irové, Španělé, Portugalci apod.

Samozřejmě je velmi podstatné, zda daný stát zároveň s dluhy nedisponuje i aktivy – úsporami. Nechci zacházet do podrobností, ale právě z těchto důvodů na tom není Velká Británie ani Německo zdaleka tak špatně, jak by to z hlediska jejich veřejného dluhu mohlo na první pohled vypadat (zadluženost obou je cca 80% HDP, tedy skoro „desetiměsíční“).

Nyní ale konečně k tomu hlavnímu, co chci napsat. V rámci boje proti zadlužování jsme v ČR poměrně často svědky snahy státu a státní administrativy realizovat další a další opatření, která zabrání zadlužování obcí a krajů. Stát vymýšlí nové výpočty tzv. dluhové služby, zpřísňují se podmínky pro přijímaní dotací, vyplňují se další formuláře, aby se náhodou některá obec rozpočtově nespustila a příliš se nezadlužila. Obdobný tlak státní administrativy, i když ne tak intenzivní lze pozorovat na úrovni krajů.

Přitom z hlediska nositele zadlužení a tedy „dlouhodobého viníka“ je situace následující. Pokud si představíme, že každý z nás kojencem počínaje a nejstarším občanem ČR konče díky celkovému veřejnému dluhu České republiky, který činí dnes asi 1 450 miliard korun (tedy jeden milión čtyřistapadesáttisíc miliónů) dluží v průměru 145 tisíc korun, potom z hlediska rozdělení tohoto dluhu na obce, kraje a stát je situace následující.

Z celkového dluhu 145 tisíc korun dluží každý z nás pouze cca 2 tisíce korun kraji, ve kterém žije, 8 tisíc korun obci, ve které bydlí a zbývajících 135 tisíc korun dluží každý z nás státu, jehož je občanem, tedy ČR! Jinými slovy v úhrnu jsou obce a kraje nositeli naprosto minimální části veřejného dluhu a i dlouhodobě se chovají fiskálně mnohem odpovědněji než stát.

Závěrem již jenom napíši, že právě proto se domnívám, že jsou to zejména zásadní změny na úrovni hospodaření státu, které by měly zastavit naše další zadlužování. Z pohledu v předchozím odstavci uvedených čísel je totiž téměř „zbytečné“ a nelogické se v rámci hledání zásadních úspor zaměřovat na hospodaření obcí a krajů. Hlavní problém zadlužení a zadlužování tohoto státu v hospodaření obcí a krajů nenalezneme a tedy ani neodstraníme.

Miloš Vystrčil, senátor, www.vystrcil.cz




© 2008 Parola s.r.o.