Blog Jihlavských listů

Marek Hovorka
49- Vystudoval Katedru dokumentární tvorby pražské FAMU, je ředitelem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava, od listopadu 2010 jihlavským zastupitelem.

Komu letos věřit?

Marek Hovorka | Pondělí, 2. 1. 2012 v 18:03

Před pár dny začal rok, který je již předem ocejchován za rizikový, nejistý, kritický. Máme těmto předpovědím věřit? Ano i ne. Vždyť z rok starých odhadů nezůstal kámen na kameni.

Dnes se všichni shodují jen v tom, že nikdo nic s určitostí neví, ale zároveň se předbíhají v temnotě scénářů nadcházejících týdnů. Komu tedy věřit? Bankéřům, politikům, novinářům nebo snad věštcům a kartářkám? Myslím, že nejvíc sami sobě. Na nás totiž záleží, jakých dvanáct měsíců prožijeme.

První lednový den byl výjimečný ještě v jiném ohledu, než je výčet změn a obav. Obraz lodi obložené květinami, která zvolna plula po Labi směrem k Ústí, byl archetypem loučení se zemřelým. Zesnulý Václav Havel ani v těžkých dobách neustupoval ze zásad a principů, kterým věřil. Naopak, důvěřoval jim a zasazoval se za ně bez vidiny výhod či zisku.

Právě tento odkaz považuji za inspirativní v roce, o kterém je nyní těžké dopředu cokoli napsat. To, co jsme v dobrých časech měli za smysluplné a užitečné, bychom v těch nejistých neměli opouštět. O tom, zda nový rok bude rokem dobrým, totiž nerozhodnou jen vnější okolnosti, ale podstatnou měrou my sami. Nepodléhejme „blbé náladě“, která se může snadno šířit.

137 komentářů k článku “Komu letos věřit?”

  1. bengo říká:

    Přesně tak Milane, taky nechápu proč tu p. Beran tedy žije, když se mu tu skoro všechno nelíbí. Naši cikáni se stěhují, že se tu k nim chováme zle, tak by mohl i p. Beran ne?

  2. Jan říká:

    Příběh o rozmařilých státech a šetřivých trzích je neoliberální pohádka. Politické elity západních demokracií jsou se vším všudy produkty hospodářského systému, v němž musí neustále vytvářet podmínky, a to za každou cenu, tedy i s pomocí dluhů, pro ekonomický růst, což je v konečných důsledcích růst kapitalistického hospodářství.
    Všechno, co státy financují s pomocí státních dluhů, tedy s pomocí půjček od soukromého sektoru, se vrací zpět „trhu“. Ať se půjčené peníze takříkajíc projídají, nebo jdou do investic, jsou nakonec zase jen palivem pro „trh“.
    Navíc se z obchodu s dluhy – státními, firemními, bankovními i soukromými – stal průmysl sám o sobě. Finanční trhy coby instituce, které hledají nejvhodnější podmínky pro alokaci a zhodnocení kapitálu, už dávno neobchodují jen s „nadhodnotou“ vytvořenou akumulací kapitálu, ale ve stále větší míře obchodují s dluhy. Státní dluhopisy jsou nejdůležitější částí tohoto byznysu.
    Představme si hypotetickou situaci, v níž by se naplnilo volání neoliberálů po odpovědném, tedy nedeficitním hospodaření. Představme si tedy, že by všechny státy zavedly opatření, která by vyústila ve vyrovnané rozpočty, a že by si po splacení minulých dluhů přestaly na trzích úplně půjčovat peníze.
    Představme si zároveň, že by své dluhy splatili všichni jednotlivci, a že bychom se vrátili k předosvícenské víře, že dluh = morální provinění před Bohem. Zhroutil by se nejen světový obchod se státními dluhopisy, ale i s hypotékami a spotřebitelskými úvěry. Což znamená, že by se rychle zhroutila většina bank. A nad propastí by se ocitnul celý kapitalistický systém.(Jiří Pehe „Kapitalismus bez dluhů je ryba bez vody.“deník Referendum)
    Milanovi bych dopuručoval přečtení komentáře :Adam Votruba(deník Referendum:“ Důstojné rozloučení s postkomunismem.“na konci komentáře A.V.například správně konstatuje:Hlavně bych však chtěl vyzvat k tomu, abychom neřešili současné problémy prizmatem čtyřicet let starých traumat. Myslím, že na důstojné rozloučení s poskomunismem je docela vhodný čas. Argumenty typu: „To chcete, aby se vrátil komunismus?“ nám při řešení současných problémů nepomohou. Stejně jako společenské problémy šedesátých let nevyřešila věta: „To chcete, aby se vrátil kapitalismus a nezaměstnanost?“
    Ve vší úctě bych rád řekl všem antikomunistům: „Starý pane, chápu, že jste zažil ruské tanky v šedesátém osmém, ale co takhle pomýšlet na politický důchod? Budete mít čas na psaní vzpomínek. My nechceme nosit džíny, protože komunisté jimi opovrhovali. Nechceme poslouchat rokenrol, protože ho komunisté zakazovali. Chceme ho poslouchat tehdy, pokud se nám líbí. Jestli si chcete organizovat svůj život podle toho, co na to komunisté, jen si poslužte. My ale chceme, aby nosil džíny ten, komu se líbí džíny. A komu se líbí rádiovka, ať si nosí rádiovku. Kdo chce kritizovat sociální nespravedlnosti kapitalismu, ať si je kritizuje. Dělali to tak i vaši dědové, pane. A kdo chce, ať si volí agrárníky, tedy pardon, pravici. My nepovažujeme za projev svobody vybírat si to, co komunisti zakazovali. Pro nás je svoboda vybírat si to, co se líbí nám. Ne pane, to není žádná tlustá čára za minulostí, zločiny jsou zločiny. Nechť jsou odsouzeny a potrestány, ale my žijeme dnes!“

  3. Libor Furbacher říká:

    Pane Jane s tim pujcovanim penez je to asi takhle a mozna ze to pochopite v teto zjednodusene forme.
    Hypoteticky; vy vydelate kazdy rok 300 000 korun .Po zaplaceni hypoteky ,jidla ,inkasa,pojistek,skolneho na deti ,proste van nic nezbyde.Rodina zacne skemrat ,ze by chtely na dovolenou do Recka,za dvacet ticic na osobu to neni tak moc,tak si pujcite 80 000 a hura na dovolenou.Pristi rok prece nemuzete byt bez dovoleny a deti potrebujou vetsi kapesny.Tak si pujcite 100 000.A nejednou za par let se divite ze Vam uz nikdo nechce pujcit,a nebo jedine pod tou podminkou ze musite prestat jezdit na dluh na dovolenou.A rodina se strasne moc rozcily ,jak ze je to mozne ze Vam nekdo chce diktovat co vy muzete delat a co ne.A muzete se rozcilovat jak chcete a vysvetlovat ze jste ty penize dali do obehu tak jako tak.c5
    Pujcovani nikdy nevymizi i kdyz bude balanced budget.Zalezi jak ty pujcene penize pouzijete.Jestli na Hypoteku a nebo na dovolenou.

  4. Jan říká:

    Pane Furbacher,z konkrétním příkladem a jeho závěry, který zde uvádíte souhlasím.Je třeba se ale podívat na celý příklad vámi zmiňovaného problému osobních půjček i z jiného pohledu. Raději pro lepší vyjádření formulace použiji plagiát.Roman Sikora(DR)“Co všechno jsme zapoměli“ správně zde například uvádí: I dnes se opět ukazuje zásadní rozpor ryzího kapitalismu. Že ke svému skvělému fungování a akumulaci zisků nemnohými potřebuje stále méně stále hůře placených lidí, po nichž ovšem požaduje, aby spotřebovávali stále více jím produkovaných výrobků. Nelogičnost tohoto rozporu je na první pohled patrná. Zatímco v rukou stále menšího počtu lidí se hromadí obrovské prostředky, které nemají šanci utratit, v rukou větší části lidstva, tyto prostředky, které by jinak ráda utrácela, chybí.
    Bajky neoliberálních ekonomů ztrácejících zbytky věrohodnosti, že naše dnešní krize je produktem zcela novým, že je krizí finanční anebo dokonce dluhovou, jsou komické. Dokazují jen jejich nekompetentnost, ale umožňují jim zdůvodnit, proč všichni tito tzv. odborníci byli krizí tak dokonale zaskočeni. Zhruba od 80. let minulého století navzdory zvyšující se produktivitě totiž platy zaměstnanců na západě stagnují, nebo zvolna klesají, nemluvě o rostoucí mase chronicky nezaměstnaných, zatímco platy elit letí astronomicky nahoru. Tato skutečnost vedla samozřejmě ke snížení poptávky po zboží všeho druhu, až nějaký chytrák vymyslel, že by se ohromné množství nevyužitého bohatství v rukou elit a korporací mohlo zaměstnancům namísto navyšování jejich mezd půjčovat, což splní hned tři úkoly. Zachová bohatství v rukou elit, opět nastartuje poptávku a učiní zaměstnance ještě závislejšími na zaměstnavatelích.
    Pane Furbacher,S.B. já a samozřejmě i mnozí další řadový občané můžeme třeba obětovat pro svoji osobní informovanost více času na dohledávání různých příčin a odborných faktů diskutovaných problému naší společnosti.Je úplně jedno jakým způsobem informační zdroje kdo získává.Sociální a profesní postavení i životní zkušenosti mohou hrát také samozřejmě důležitou roli v politické nebo ideové orientaci.Politická,ekonomická,sociální i historická fakta jsou ale pouze jedna.

  5. Milan říká:

    Jeden chytrý ekonom Tomáš Sedláček, ročenkou prestižní americké univerzity Yale zařazen před sedmi lety mezi pět nejperspektivnějších mladých ekonomů, napsal : „….. zadlužení není geniální recept. Když si vezmete milionovou půjčku, jen blázen o vás řekne že jste o milion bohatší. Udělá-li to stát, bere se to tak. Bez ekonomického růstu by kolabovala demokracie a proto je nutné nastavit systém tak, aby spoň nějaký čas demokracie přežila bez růstu. Jinak se musíme udlužit k smrti“. Takže levice se svoji startegiií zvyšování výdajů nás donutí se udlužit k smrti.

  6. Libor Furbacher říká:

    Pane Jane moje prirovnani o rodinnych financich se vztahuje jak na rodinu ,tak na korporace,ve kterych vy vidite ten velky problem.Ale hlavne na stat.
    Vzpamatujte se!Pokud korporace nevydela at uz z jakeho duvodu,tak je zodpovedna svym drzitelum akcii ,kteri ji naridi to napravit ,bud snizenim stavu zamestnancu ,zastaveni bonusu managmentu atd.A to i tim ze si treba nevemou dividenty.
    Pokud korporace vydela obrovske penize, tak nejvetsi cast skonci v kapsach drzitelu akcii[To muzete byt i Vy pokud se nebojite investovat]
    Ale problem je stat,ve kterem by tyto kontroly mely pracovat take tak.A volic by mel byt ten „drzitel akcii“ktery to koriguje.Ale bohuzel uz je to moc velke na normalniho cloveka a pokud zacnete mluvit v miliardach tak je hodne lidi ztraceno,a kazdej vidi jenom tech svych 300 000.
    Reknete uniim ze se museji snizit platy statnim zamestnancum protoze se letos tolik nevydelalo ,tak bude rebelie.No a tak socialisticka vlada si lepsi pujci ,a uz je to jako v rodine stou dovolenou.A navrsuje se to vice kazdym rokem az to dospeje do Recke obludnosti.
    Konzervativni strana vyhraje jenom kdyz uz je hodne spatne a to jeste musi mit na pul socialistickou platform.Lidi se musi naucit postarat sami o sebe a ne “dojit „stat a cekat na ty vsechny“ Naroky“.A stat by mel se starat jen o ty nejzakladnejsi veci a ne se snazit kontrolovat lidi vsade a ve vsem a hlavne ne “prerozdelovat bohatstvi“.
    Musim Vam to napsat takhle polopaticky a zjednodusene .Ale esence ,ze pokud budeme zit nad pomery a zadna strana nebude mit odvahu to rict volicum a lidi budou blabolit nesmysli o 99 procentech ,tak jako Vy,tak se pripravme na dalsi Recka.

  7. Jan říká:

    Pane Furbacher,já s vašimi některými uváděnými skutečnosti přece souhlasím.Na celém systému dluhů jak občanům,firmám i států se dá hodně vydělat.Jiří Pehe správně konstatuje,že se s dluhy se stal průmysl sám osobě.Vy i jiný neoliberální komentáři tvrdíte, že finanční a ekonomickou krirzi nejvíce zavinili nezodpovědné levicové vlády které umožnily předlužení státu a občanů.Já se přikláním k jiným argumentům, kteří viní za současný stav dluhové krize především neoliberální systém kapitalismu.Především největší vinu nesou vlastníci a akcionáři bank se svojí spekulativní vidinou nadměrných zisků které přivedly celý finanční a ekonomický systém do krize.Vlády bez ohledu stranické příslušnosti jsou nuceny v době ztráty nadměrných zisků bank na úkor jiných potřebných zaležitostí státu a reálné ekonomiky vše neustále finančně bankám kompenzují.Současné vlády u nás i jinde, pravicové nebo levicové, se již dávno nezodpovídají svým voličům ale především představitelům a vlastníkům nadnárodních bank a jejich zájmy především obhajují.I zde je hlavní příčina dnešní krize liberální demokracie v evropě.
    Pane Furbacher,pokud profitujete osobně ze zoučasné dluhové krize,vůbec se vašim argumentům a postojům nedivím.Pokud ne,je my vás upřimě líto.

  8. Milan říká:

    Vážený pane Jane, za celý ten problém finanční, ekonomické, dluhové či jinak nazývané krize může nenasytný konzum nás všech. Že se vlastníci a akcionáři bank chovají tak jak se chovají je přirozené, protože to je jejich byznys. Kdyby dělný lid nechtěl a tak trochu přemýšlel nad svými schopnostmi a možnostmi jak se s případným dluhem/půjčkou do budoucna vyrovnat, tak si půjčovat nebude. Takže vlády řeší následky, ne příčiny.

  9. Jan říká:

    Vážený pane Milane,jistě i s vámi se dokáži na některých vašich argumentech schodnou.Někteří lidé opravdu přizbůsobily své životní požadavky konzumnímu způsobu života než zdravému rozumu.Uznáte ale, že pro spousty dnešních mladých rodin dostat se k samostatnému bydlení je bez hypotéky velký problém.Podle statistických údajů asi 60 % dnešních lidí nedosahuje průměrné celostátní mzdy(asi něco kolem 24 000 kč hrubého).Větší část výdajů u této zmiňované sociální skupiny obyvatel tvoří základní životní potřeby jako je bydlení,energie,potraviny a doprava které se i přes miliardové zisky velkých firem jako je ČEZ,RWE neustále zdražují.Různé zaváděné poplatky u lékaře,školné a jiné výdaje,přivádí dnes spoustu rodin a ostatních do neřešitelné finanční i existenční situace z které vychází i dnes různé sociální napětí ve společnosti.To nepočítám nezaměstnané(přesné číslo se pohybuje delší dobu kolem 700 000).Na každé volné pracovní místo se dnes hlásí řádově několik desítek nezaměstnaných.Podpora v nezaměstnanosti je v porovnání s ostatními státy EU jedna z nejnižších a nejkratších a tvoří asi 1% rozpočtu ČR.Dnes si řada lidí půjčuje penize na dorovnání základních životních potřeb a při ztrátě zaměstnání nebo podnikatelské činosti se dostává tímto do řádění rukou exekutorů.
    I taková je reality současné dnešní společnosti. Současná neoliberální pravicová vláda pane Milane neřeší bohužel ani následky a ani příčiny současné krize s negativními dopady ve společnosti.Ale jak již správně p.Furbacher poznamenal i na krizi muže určitá úzká skupina vyvolených zákonitě dobře vydělat.Není potřeba k tomu žádná nezodpovědná vidina konzumního života řadových občanů.Na hledání skutečného viníka současných celospolečenských problémů máme jistě každý z nás jiné argumenty a názory.

  10. Jan říká:

    Pár údajů o zneužívání sociálních dávek v ČR.V pondělí 24. října 2011 se uskutečnila konference Iniciativy ProAlt a Pražské školy alternativ k tématu tzv. zneužívání sociálních dávek.

    Konferenci zahájila předsedkyně Českého helsinského výboru Anna Šabatová, která dlouhodobě působí v oblasti obhajoby lidských práv. Upozornila, že v České republice neexistuje dostatek relevantních výzkumů k danému tématu a teze o zneužívání sociálních dávek jsou uplatňovány především jako zdůvodnění omezování sociálních systémů a to i u dávek, které zneužít nelze, jako je porodné či pohřebné. Anna Šabatová uvedla, že existují i takové situace, kdy se lidé stydí a bojí o dávku, na kterou by měli nárok, požádat. Jednou ze situací, kterou je podle ní možné z právního hlediska považovat za zneužití, je neoprávněná práce při pobírání dávek hmotné nouze. Z morálního hlediska je však hodnocení takové situace problematičtější a domnívá se, že to je zcela pochopitelná snaha zvýšit takovou prací vlastní příjem. Navíc lidé, kteří jsou v podobné situaci, často nemohou dlouhodobě práci nalézt. Anna Šabatová také upozornila na to, že v současné ČR se nevytváří sociální politika jako celek a na podobu koncepce sociálních dávek a dalších opatření mají vliv jen ministerstva bez účasti širší odborné veřejnosti.

    Sociolog Ondřej Lánský ve svém příspěvku zpochybnil ekonomické důvody, které podle Nečasovy vlády vedou k omezování sociálního systému. Ve svém příspěvku se podrobně věnoval procentuálnímu vyčíslení podílu sociálních dávek na státním rozpočtu: výdaje na dávky, které jsou velmi často označovány za zneužívané jako příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení, o kterých rozhodují pověřené obecní úřady, celkově tvoří cca 0,4 % státního rozpočtu. Dávky státní sociální podpory, jako přídavek na dítě, porodné, dávky pěstounské péče, tvoří 3,5 % státního rozpočtu. Celkové státní výdaje na tzv. sociální dávky tvoří přibližně 9 % státního rozpočtu, přičemž kvalifikovaný odhad jejich zneužívání se pohybuje kolem 0,35 %.

    Ondřej Lánský na závěr svého příspěvku uvedl, že vzhledem k nízkým částkám, které lze posoudit jako neoprávněné čerpání sociálních dávek, je zneužíváno spíše samotné téma než sociální dávky. Upozornil také na širší souvislosti nevyvážených státních rozpočtů a na to, že je nutné se zaměřovat nejen na výdajovou ale také na příjmovou stránku rozpočtu: „Jak již upozornilo několik ekonomických expertů, Česká republika má velmi zvláštní daňovou soustavu, která je světově ojedinělá: čím jste bohatší, tím platíte menší procento daní. Ve skutečnosti by problémy státního rozpočtu vyřešilo spíše zavedení daňové progrese než kriminalizace chudoby. V makroekonomickém pohledu jsou navíc zneužité sociální dávky méně nebezpečné než velké objemy peněz, které si mezi sebou rozdělují korupčníci. Malé objemy zneužívaných sociálních dávek jsou totiž stejně využívány k domácí spotřebě a pohánějí tak motor české ekonomiky, zatímco velké korupční balíky jsou většinou vyvedeny do daňových rájů a z domácí ekonomiky bez jakéhokoli přínosu odchází.“

  11. Milan říká:

    Pane Jane, dovolte mi jednu otázku a žádost vaše řešení : kde vzít peníze na ufinancování všeho toho co jste pojmenoval jako negativní stav současné doby.Ňepoužijte ovšem omšelé „kdyby se nekradlo“ což je sice pravda a je to jedním ze sdrojů snížení dluhu ale celý vámi citovaný problém to neřeší. Takže ještě jednou : kde vzít potřebný obnos financí na řešení sociálních problémů. Těším se na vaše řešení.

  12. Svatopluk Beran říká:

    Vážený pane Milane, vaše naivita o tom, jak je svět peněz nastaven podle dělného lidu, který není schopen si uvědomit svoje finanční možnosti a slova o jeho nenasytném konzumu jsou skutečně legrační. Kapitalistický systém je přeci vědomně vystaven na konzumu a dluhu. Bez konzumu a dluhu by nebyl kapitalismustický model světa možný. Bez virtuálních peněz – virtuálního dluhu umožněného centrálními bankami přes komerční banky, by nikdy nebyly investice na vybudování kapitalismu. Pokud by nyní hypoteticky všichni občané, podnikatelé a státy splatili svůj dluh bankám, kapitalistický finanční systém by se zhroutil. Zmizely by téměř veškeré peníze, protože téměř veškeré peníze a to jak jak fyzické tak i účetní jsou vytvořeny jedině nabýdnutým dluhem. Myšlenka rozumného dluhu není špatná, protože na zemi přibívá lidí i nápadů. Zdaleka ne všechno může být kryto zlatem a komoditami přičemž kapitalistický finanční systém to ani důsledně nevyžaduje. Špatné však je to jak s tím vším ti, kteří to celé řídí a organizují zacházejí. Devadesát procent veškerých finančních prostředků světa je založeno na přibližně deseti procentech takzvané likvidity. To je jediná skutečná finanční hodnota, kterou centrální banky mají a která slouží jako desetiprocentní část celého ostatního fiktivního jmění toho kterého státu či nadnárodních bankovních společností. Pouze bankéři či finančníci mají možnost nabízet a pracovat s likviditou na jejímž podkladě jsou pak nabízeny spodním patrům nepodložené prostředky směny na rozvoj a žití. Není to tedy tak, že si lůza všechno diktuje – jak se zmiňujete vy -, nýbrž tak že bankéři vymýšlejí a organizují co se bude nebo nebude tvořit, na co se budou nebo nebudou tisknout fyzické nebo vytvářet účetní peníze, v obojím případě dluhy. Někdy je tvorba dluhů vhodná a dobrá, zároveň s ní však rok co rok, nyní již čtvrté desetiletí, vytváří bankéři za pomoci demokraticky zvolených vlád finanční špínu, která důležité tržní prostředí devalvuje a ničí. Kdyby se dělný lid rozhodl že skončí s konzumem, kapitalistický finanční systém by se zhroutil. Co je na tom k nepochopení? Přečtěte si nějaké knížky o penězích, o práci bankéřů a jim podřízených vlád, které a kteří tyto finanční aspekty zneužívají. Třeba od britského historika Nialla Fergusona – Vzestup peněz, nebo od amerických politických ekonomů Freda Magdoffa a Johna Bellamy Fostera – Velká finanční krize – příčiny a následky, nebo od vrchního experta České národní banky Prof. Ing. Josefa Jílka, CSc – Peníze a měnová politika. Z těchto knih, těchto vysokoškolských ekonomických profesorů je pohled na svět finančních toků malinko odlišný od toho vašeho naivně jednoduchého. Podobně zde nastínil pan Furbacher, jak si sami akcionáři rozhodují o tom co bude nebo nebude z jejich vlastními investicemi do akcií. Takový jednoduchý, ale přitom typický příklad jak to v businessu chodí a co si asi mohou dovolit akcionáři a co chytrý investor, je v americké lavestory Pretty Woman. Ve finále pouze zamilovanost rozhodla o tom, že bohatý finančník nedorazil fabriku, čímž se mohl obšťastnit jednoduchými a rychlými penězmi. To vše pouze pro své potěšení a rychlé zbohatnutí, na které by si vedle svých investic musel též půjčil – tedy nechat vytvořit další účetní peníze. Jak by asi pan Furbacher řekl, byla by to jeho svobodná volba. Ovšem nebylo by to o svobodě akcionářů, nýbrž o svobodě jediného chytrého, lživého investora a majitelů bank, která by vůbec pravomocně nezajišťovala jistotu vytvořené přidané hodnoty k nově vytvořeným prostředkům směny. Případný pád velké banky a odměny jejím zdiskreditovaným bankéřům zaplatí stejně běžní daňový poplatníci vytištěním dalších nových prostředků směny.

  13. Libor Furbacher říká:

    Pane Beran,co to je ta vase“ financni likvidita“,tak jak ji vysvetlujete to je neco hrozne moc zazracnyho a drahocenyho?
    Kdyz vyrazite do banky abyste si vybral nejake penize ,tak vam kazde slecna u prepazky je vyda .A ty penize co jste dostal to byla malinka cast bakovni“ financial liquidity“,nepotrebujete k tomu nikoho z toho “jednoho procenta vydriduchu “aby tam asistoval.

  14. Jan říká:

    Pane Milane,pouze systémovou změnou se dá řešit také vážné sociálních problémy.Kdo,kdy a jak systémovou změnu dokáže provést,vám dnes přesně nikdo neřekne.Ptáte se proč a jaká systémová změna?
    Vážné celospolečenské problémy nedokáže současná pravicová vláda řešit a svými korupčním vládnutím a privatizací zisků veřejných služeb na úkor většiny občanů, situaci ve společnosti více přiostřuje. Vládní nebo opoziční politické strany nemají již žádnou oprávněnou důvěrů většiny občanů.Již jsem se zde několikrát zmiňoval o určitých navrzích občanských iniciativ a hnutí. Na základě široké veřejné podpory(stávky,demonstrace,protesty) lze požadovat změnu ústavy která by měla pomoci k řešení skutečných krizových problému ve společnosti.
    Základem politického systému by měla být přímá demokracie, kdy by kandidáti měli být vybíráni svými voliči a jim i přímo odpovědni. Tato klíčová změna Ústavy by mohla dopomoci kandidátům občanských iniciativ získat řídící místa ve společnosti a ti by tak, na oplátku, mohli reálně chránit zájmy svých voličů.Zde je základ k systémové změně a nastolení široké odborné diskuze o situaci ve společnosti a řešení závažných ekonomických,daňových a socíálních témat..O ekonomických a sociálních reformách by se například mělo hlasovat ve všelidovém referendu.Možnost vyhlášení referenda je také prvkem přímé demokracie.
    Co dělat? Připravovat občanskou a demokratickou revoluci!
    Nadechněme se, postavme se, braňme se!
    Petr Kužvart, Josef Mrázek, František Krejča, Fratišek Postupa, Jan Prokeš, Štěpán Steiger celý obsah provolání z 10.1.2012 lze najít v Britských listech.
    V sobotu 28.1.t.r. se v pražském Hloubětíně se uskuteční dlouho plánovaná Celostátní konference iniciativ, které podporují Holešovskou výzvu. Iniciátoři Holešovské výzvy například uvádí:Jedině když se iniciativy spojí, bude korupční režim svržen…
    „Proto jsme se rozhodli nabídnout těmto hnutím, iniciativám, sdružením možnost setkání na celostátní konferenci, kde by jejich zástupci projednali, jak postupovat, aby tento korupční režim byl svržen, a tím se otevřela cesta k zahájení pozitivních změn,“ doplňuje ho další z aktivistů, předseda politického hnutí Občané 2011, Ludvík Adámek.
    A právě k naplnění těchto plánů a cílů byla už v prosinci naplánována na 28. ledna zmiňovaná Celostátní konference občanských iniciativ a odborů. Ta by se měla zabývat současnou politickou situací v zemi.
    „Odmítáme však jakoukoli anarchii a anonymní výzvy. Konference by měla vyhodnotit stávající nálady ve společnosti a poptávku po změně. Uvědomujeme si, že nemáme právo mluvit jménem občanů ČR. Vyzýváme proto občanské iniciativy a hnutí k předložení seriozních odborných posudků stávajícího stavu ve všech hlavních oblastech činnosti státu,“ řekl ještě Adámek.
    Pane Milane, jedná ze zatím samozřejmě o možných různých návrzích a systémových změn jak řešit problémy které nejvíce tíží většinu veřejnosti. Vše může mít samozřejmě i jiný vývoj. Změnou politického systému na přímou demokracii mohou být jedině řešeny problémy ve prospěch většiny občanů a důvěru v demokratické instituce. Silná občanská společnost může jedině rozhodnout o dalším lepším vývoji.Občanských aktivit a různých odborných návrhů řešení se nabízí pro oprávněně silně nespokojenou větší část naší veřejnosti již dnes, více jak dost.

  15. Milan říká:

    Vážený apne Berane čtěte – opakuji :
    Jeden chytrý ekonom Tomáš Sedláček, ročenkou prestižní americké univerzity Yale zařazen před sedmi lety mezi pět nejperspektivnějších mladých ekonomů, napsal : “….. zadlužení není geniální recept. Když si vezmete milionovou půjčku, jen blázen o vás řekne že jste o milion bohatší. Udělá-li to stát, bere se to tak. Bez ekonomického růstu by kolabovala demokracie a proto je nutné nastavit systém tak, aby spoň nějaký čas demokracie přežila bez růstu. Jinak se musíme udlužit k smrti”. Takže levice se svoji startegiií zvyšování výdajů nás donutí se udlužit k smrti.
    No a nevěřte všemu co se napíše. Kdyby to mělo všechna tak jednoduchá řešení jak je prezentujete vy, tak by vše zachránily tisky nových emisí bankovek.

    Pro pan Jana: Uvidíte jak vypadá přímá demokracie při volbě prezidenta – to bude fraška a už se těším jak se pobavím. A to jde jenom o „figurku“ která nemá zase tolik práv v rámci systému. A jste přesvědčen že přímá demokracie – referenda o poměrně složitých a do budoucna problémových rozhodnutí je schopen průměrný volič ( čtenář Blesku, Aha a podobný deníků ) vyhodnotit jako správnou volbu, nebo podlehne polpulismu ( v lepším případě párku a pivu ) ? Zároveň jste přesvědčen o tom, že výjdou z občanských iniciativ formou přímé demokracie „jiní“ než ti zvolení ve svobodných volbách ( zastupitelská demokracie ) ?

  16. Jan říká:

    Pane Milane, hlavně že vy patříte mezi ty správně vyvolené,kteří dokáží néjlepe posoudit jak>>řešit

  17. Milan říká:

    Pane Jane proč nepřiznáte, že většina lidí nedokáže zvládnout odborná témata související s volbami?Cožpak není zřejmé, že populisté ze všech strana a hnutí ovládají dav ? Jelikož si nehraju na chytrého jako pane Beran a vy, tak proto jsem zastáncem zastupitelské demokracie

  18. Svatopluk Beran říká:

    Pane Milane pokud si zde nehrajete na chytrého, jako podle vášeho příspěvku já nebo Jan, dáváte tedy vy, jakožto hloupý raději přednost zastupitelské demokracii? Kdy si raději zvolíte někoho kdo vás podvede a pak se na to budete jen čtyři roky přihlouple dívat. Není lepší moci reagovat okamžitě než jako trumbera čtyři roky čekat? Jestli v tomhle vidíte chytrost, já teda ne.

    Ale k věci. Pana Sedláčka znám také. Je to takový novější typ mladého, nadaného, pravicového ekonoma a budoucího následníka Klause. Podle uděleného ocenění vidím, že dokonce i podobný sběratel ekonomických preferencí jako náš vynálezce tunnelingu pana Klaus. Nic proti panu Sedláčkovi. Je to určitě chytrý a nadaný pravicový ekonom. Dokonce se zůčastnil i protivládní pražské demonstrace pořádané Pro Altem 17.listopadu na Václavském náměstí, kam přijel na elektrickém byciklu a shodou okolností se postavil do řady vedle mne. Nejednalo se mu samozřejmě o podporu demonstrace a tak na můj dotaz proč vlastně přijel, když přeci hájí pouze pravicovou ekonomiku odpověděl, že si přijel poslechnout naživo argumenty světově známého levicového sociologa Slavoje Žižega. Tedy získat informace a argumentaci opozice hned z první ruky.
    Jsem přesvědčen, že nemusím být odborníkem na ekonomiku jako pan Sedláček, a i tak je zcela jasné, že nejsem milionářem pokud jsem si milion půjčil. Naopak je mi zcela jasné že když milion půjčím, tak milionářem jsem. Stejná logika. Ovšem podle vás jeden z vícero důvodů na zisk ekonomického prestižního ocenění. Pan Sedláček za další podle vás uvádí něco o zadlužování levice a následném udlužení se k smrti. Pokud by pan Klaus neměl 1 bilion Kč, které byly vygenerovány komunisty na každém občanu naší republiky po dobu čtyřiceti let jejich vlády, tak by si musel tento 1 bilion Kč, který převedl nejen pouze na pětset českých rodin, ale i do zahraničí, také někde půjčit. Z pětiset milionů, které jako dluh udělaly vlády ČSSD, bylo třista milionů vystaveno daňovým poplatníkům jako dluh, kterým konsolidační úřad a následně i banka, likvidovaly škody z privatizace po Klausovi. Za zbylý vytvořený dluh, to je 200 bilionů rozjala levice ekonomiku tak, jak se Klausovi vůbec nesnilo. Najděte si prosím než budete příště zveřejňovat své argumenty grafy o tom, jak od roku 1945 stoupaly reálné přímy zaměstnanců a podnikatelů vzhledem k růstu HDP v Evropě a co se s těmito reálným přímy stalo po zásahu do ekonomiky Margaret Tacherovou po roce 1970. Od té doby se totiž reálné přímy zaměstnanců zvedly o pouhé 1 až 2%, zatím co reálné přímy manažerů, bankéřů či podnikatelů vyletěly o desítky procent. To samé ve Spojených Státech po nástupu Regana. Bodejť by se nesnížily daňové přímy do státních kas, když po statisících byly zaměstnanci propouštěni, a jejich platy převáděny na zisky podnikatelů, kterým se daně z těchto zisků naopak snižovaly.Tím pádem nejenže stát přicházel o daňové platby do státní kasy, nýbrž se zvětšoval stejným nárůstem po statisících počet osob závislých na podpoře v nezaměstnanosti a sociálních dávkách. Ještě tedy jednou o co šlo. Přenos výplat propuštěných zaměstnaců ve zisky podnikatelů, investorů, bankéřů a manažerů. Jejich následné horentní zisky byly například vkládány do bank, načež následně občanům nabízeny jako půjčky, aby se udržela pro kapitalismus důležitá spotřeba, která již však není hrazena z výdělků zaměstnaců, nýbrž z půjček. A tak se to celé víc a víc kumuluje a kumuluje, přičemž se také podniky a výroba přesouvjí na místa kde jsou lacinější pracovní náklady, jako byla v posledních třiceti letech Čína, Indie a pod. Tím se jen opět dál a dál prohlubuje neschopnost západní ekonomiky. Ovšem 1% občanů neůměrně bohatne až získá 50% veškerého vytvořeného bohatství ve světě. To už není žádné konkurenční tržní prostředí, to je chamtivost několika všehoschopných. Za poslední dva roky se v Číně zvedl plat zaměstnanců přibližně 4x. Co si myslíte že se asi bude dít ze strany bankéřů a investorů. Část výroby se začne nyní stěhovat do severní Afriky. Tam teď bude nejlacinější pracovní síla a nenasycený trh. A kam potom, za dalších dvacet třicet let? No přece Latinská amerika. I tam bude potřeba zavést demokracii. Že tam bude i nejlacinější pracovní síla, je již jen zhoda okolností. Co to bude znamenat pro Evropu a západní svět? Ještě větší zisky pro pár jedinců a ještě větší chudobu pro většinu. Copak nám z toho asi potom vyleze, nový diktátoři? Nové války? Tohle všechno již tu bylo. No hlavně že pan Sedláček a vy víte jak se levice uzadlužuje k smrti.

  19. bengo říká:

    Berane a vy jste nejchytřejší!!!! no já padám !!!!

  20. Svatopluk Beran říká:

    Pane Furbacher, pan Jílek ve své knize Peníze a mněnová politika na straně 118 v kapitole o likviditě a rezervních požadavcích, píše – Z historických a technických důvodů ještě existují v některých zemích rezervní požadavky, (rezervní požadavky byly původně zavedeny v mnoha zemích jako obezřetnostní opatření, které mělo zajistit, aby banky byly dostatečně likvidní, tj. aby byly schopny okamžitě pokrýt neočekávané výběry vkladů). Spočívají v tom, že každá obchodní banka je povina udržovat na svém rezervním účtu (clearingovém účtu) u centrální banky takové denní zůstatky (to je likviditu), aby jejich průměr za určité období (tzv. udržovací období), byl roven či vyšší než stanovený rezervní požadavek pro dané udržovací období. Výše rezervních požadavků je dána součinem rezervního poměru (stanoveného centrální bankou), a objemu závazků obchodních bank podléhajících rezervám. Rezervní požadavky se postupně v jednotlivých zemích snižují či dokonce mizí. V některých zemích již ani neexistují (např. Kanada, Dánsko, Mexiko, Švédsko). LIKVIDITOU se tedy obecně rozumí zůstatky na mezibankovních účtech. Zejména se takto označují zůstatky obchodních bank na rezervních účtech (clearingových účtech), u centrální banky. Pro tuto likviditu se používá zvláštní pojem – REZERVY BANK – Likvidita je předmětem mezibankovního trhu.

    V USA se likvidita na rezervních účtech Fedu nazývá federálními prostředky (federal funds), mezibankovní trh je trhem federálních prostředků ( federal funds market), jednodení úroková míra na trhu se nazývá úroková míra federálních prostředků (overnight federal funds rate), v USA se obvykle půjčuje na jeden den, to znamená že se likvidita vrací zpět na začátku příštího praovního dne. V USA tyto prostředky obvykle půjčují malé místní banky velkým bankám.

    Od stránky 39, kapitoly – Tvorba a zánik peněz – se píše a vysvětluje na grafech princip vzniku a zániku peněz.

    Odpověď na otázku kdy vznikají a zanikají peníze je jednoduchá. Peníze vznikají okamžikem připsání peněz na účet klienta po poskytnutí úvěru bankou, jako účetní peníze. Podobně peníze zanikají okamžikem odepsání peněz z účtu klienta po splacení úvěru bance. Úvěrové peníze jsou peníze endogení(vymyšlené). Teprve poté co vzniknou účetní peníze je možné je vyměnit za oběživo. Oběživo emituje centrální banka. Banky mohou poskytovat úvěry podle svého uvážení teoreticky v neomezeném rozsahu. Úvěrová expanze může pokračovat teoreticky do nekonečna. Při každém poskytnutí úvěru se zvyšují aktiva a závazky bank o hodnotu úvěru. O stejnou hodnotu se zvyšují aktiva a závazky podnikatelů. Banky poskytují úvěry z důvodu maximalizace svých zisků.

    Samozřejmě je celý finanční systém velice složitý, nepřehledný a pro každého z nás laiků těžko vstřebatelný. Nejzákladnější princip je však výše dán a popsán. Na podkladě výše likvidity – to je množství již vytvořených, skutečných hodnot – se peníze vymýšlejí a teprve až budoucími nápady a prací jim vzniká a nebo nevzniká hodnota.

    V knize pana Jílka je toho o principu fungování bank a celého finančního systému přes 700 stránek, takže nejlépe bude když si ji seženete a na to co vás zajímá se konkrétně sám podíváte.

  21. Svatopluk Beran říká:

    Bengo většina z toho není odemne, nýbrž vyčtená od vzdělanějších lidí než jsem já.

  22. Milan říká:

    Pane Berane musím se omluvit. Doteďka jsem nevěděl, že většina národa je ekonomicky vzdělána, vyzná se v makroekonomických souvislostech, chápe mezinárodní politické vztahy a souvislosti a tím může rozhodovat formou přímé demokracii o budoucnosti národa. Vaše představa o demokracii je přímo děsivá – permanentní revoluce. Děkuji – NE. V případě že tomu bude jinak a vyhraje vaše revoluční pojetí, tak bych vás chtěl vidět ve vládě ( jelikož vy znáte řešení na vše ) a těšil bych se
    jak budou republiku čekat lepší zítřky.
    Ještě zareaguji na váš komentář sanace bank za vlády ČSSD. Dobře si pamatuji, že v době „krize“ bank ČSSD vyřvávala, že toto „stříbro“ nebude privatizovat a ponechá ho státu. No a jak to dopadlo je zřejmé.

  23. jan říká:

    Pane Milane,pokusím se znovu reagovat na některé vaše argumenty.
    Vaše osobní hodnocení voličů a celková situace ve společnosti je velmi povrchní.Většinu řadových občanů považujete za neodpovědné jedince s jejich nadměrně vysokými životními standarty a politicky negramotné se správně rozhodovat o věcech veřejných.Jistě že se někteří takový vámi zmiňovaný jedinci také najdou.Ale paušalizovat takovým hodnocením většinu občanů je od vás silná káva.Čtení Blesku,Aha a dalších podobných deníků může jistě účelově pozornost obracet jiným směrem ale jako argument,že tím není většina z nich schopna se správně rozhodovat o věcech veřejných nemá žádný věcný podklad.
    Máte pravdu,že současný systém zastupitelské demokracie z nich dělá pouze ovčany než občany.
    Přímá demokracie není podle vašich představ žádné hledání svatých a nezkorumpovatelných politiků ale jediná učiná kontrola zvolených zastupitelů s možností jejich odvolání voliči po celé funkční období.Zvolení kandidáti budou především pod tlakem svých voličů a nikoliv stranických a jiných zájmů.
    O závažných hospodářských a sociálních věcech by měla vždy předcházet široká odborná diskuze s vyhlášením referenda.Výsledkek referenda by musela každá zvolená vláda respektovet.Tento způsob přímé demokracie, může zajistit možnost všemi občany ovlivňovat neustále politické dění.
    V roce 1989 vůle většiny národa na systémovou změnu a vznik občanské společnosti nevadila.A to byla převážnán většina odkojena normalizačními sdělovacími prostředky.Dnes se takové systémové návrhy řešení demokracie na řešení krize zřejmě do krámu některým pochopitelně moc nehodí.
    Podle sociologických průzkumů má u nás současný systém zastupitelské demokracie oprávněně nízkou důvěru většiny.Na základě těchto zjištění a řešení současných krizových jevů ve společnosti předkládají různé občanské iniciativy a „Výzvy“ řešení krize na systém přímé demokracie.
    V kapitalismu bez demokratických regulí musí zákonitě vždy probíhat tvrdý konkurenční boj a maximalizace zisků všemi možnými způsoby(korupce,finanční,daňové spekulace, omezování zaměstnaneckých práv apod.) je zákonitě nejvyší možnou hodnotou.Konzumním lákadlům kapitalismu je vystavena celá společnost.Luxusní hodinky,auto nebo dovolená láká stejně dobře chudáka,miliardáře,politika,soudce i kněze.
    Pane Milane, jak by jste si tu vaši zmiňovanou morální očistu společnosti představoval a kdo by ji mohl a jak uskutečnil? Papež,biskup nebo anděl z nebe?Problém morálních hodnot je v nastaveném systému společnosti kterým většina lidí je obklopena a vystavena.Možná život v klášteře dokáže těmto tlakům odolávat.
    Pokud navrhované systémové změny občanskými iniciativami podporované některými politiky a odborníky silně osloví veřejnost která skončí s pasivním přístupem, mohou radikálně demokratickou změnu po vzoru islaňďanů také uskutečnit.Nebo podle představ Milana zůstanou nadále pasivní a budou nadále trpět jako dosud arogantní chování pochybné politické a finanční elity a nechat si nadále vše líbit.

  24. Šáša Crusty říká:

    Hm…A kdo teda jako by měl toho prezidenta dělat ? Mě z těch učebnicovejch slátanin naslintanejch tady nahoře vychází jediný. Evangelium podle Jana – BERAN NA HRAD !!!

  25. Milhaus říká:

    Na hrade uz beran je.

  26. Daňový soumar říká:

    Tahle definice mě dostala :))).
    Komunismus neni vůbec žádná protiváha tržní ekonomiky, nýbrž je tržní ekonomikou plně vysvětlitelnej a jaksi v ní zahrnutej. Holt existuje poptávka po věcech, který patřej někomu jinýmu, a na ní reaguje ideologická nabídka.

  27. Milan říká:

    Pane Jane ještě mi dovolte takovou malou repliku na ekonomickou vzdělanost lidí. Jak mohou lidé rozhodovat o makroekonomických souvislostech státu a jeho chování, když roste zadluženost českých domácností skoro geometrickou řadou a nyní dosahuje výše již hodně přes milirdu. Vsadím, že tito lidé dají v případě přímé demokracie na populismus.

  28. Svatopluk Beran říká:

    Otázka pro Milana. V jakém systému demokracie vznikla zadluženost občanů a států? V přímé demokraci nebo v nepřímé demokracii? Pokud předložíte otázku, pokuste se aspoň chvilku uvažovat, zdali sám sobě nerozporujete, či nepředkládáte nesmysly? Pokud ovšem nejsou vaše reakce na těchto stránkách úmyslně cílené k destabilizaci občanského myšlení.

    Jakoby žurnalista Přemysl Janýr, který byl vyloučen ze studíí žurnalistiky v roce 1973 a jenž byl signatářem Charty 77 a člen VONSu a který byl po odjezdu s rodinou do Vídně, kde pokračoval ve studiu publicistiky na Vídeňské univerzitě, za což byl v roce 1979 zbaven čsl. občanství počítal s tím, že se budou mnozí pravicový oponenti, rádoby vychytrými zdůvodněními snažit znevažovat demokracii přímou, sepsal toto svou úvahu o přímé demokracii a referendu což podložil o proti vámi historickými skutečnostmi.

    Následuje plagiát.

    Celostátní referendum se postupně stává centrální nadějí změny politických poměrů a dodejme hned, že nejen v ČR. Řada občanských iniciativ jej má jako základní či jeden ze základních požadavků, namátkou Demokracie, Hnutí za přímou demokracii, Ne základnám, Odhodlaní, Podněty.cz, ProAlt, ProReferendum, Spravedlivé obecné referendum či Vyměnili jsme politiky. Podobně jako předválečná Ústava z roku 1920 jej předpokládá i současná Ústava v čl. 2 odst. 2 a v čl. 10a odst. 2, Listina základních práv a sbobod v čl. 21 odst. 1 i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v čl. 25 pís. a. A podobně jako v předválečné republice, v následných dvaceti letech k němu nebyl přes celou řadu návrhů přijat prováděcí zákon. Zatím poslední návrh předložila ČSSD 26. října 2011 a nejpozději po nových volbách lze očekávat, že by po devadesáti letech mohl být konečně přijat. K jeho diskusi je tedy za pět minut dvanáct.

    Celostátní referendum se postupně stává centrální nadějí změny politických poměrů a dodejme hned, že nejen v ČR. Řada občanských iniciativ jej má jako základní či jeden ze základních požadavků, namátkou Demokracie, Hnutí za přímou demokracii, Ne základnám, Odhodlaní, Podněty.cz, ProAlt, ProReferendum, Spravedlivé obecné referendum či Vyměnili jsme politiky. Podobně jako předválečná Ústava z roku 1920 jej předpokládá i současná Ústava v čl. 2 odst. 2 a v čl. 10a odst. 2, Listina základních práv a sbobod v čl. 21 odst. 1 i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v čl. 25 pís. a. A podobně jako v předválečné republice, v následných dvaceti letech k němu nebyl přes celou řadu návrhů přijat prováděcí zákon. Zatím poslední návrh předložila ČSSD 26. října 2011 a nejpozději po nových volbách lze očekávat, že by po devadesáti letech mohl být konečně přijat. K jeho diskusi je tedy za pět minut dvanáct.

    Referendum je rozhodnutí všech občanů či všech obyvatel v otázkách zákonodárných nebo výkonných a tedy nástroj přímé demokracie. Překrývá se s pojmem plebiscit. Často se mezi nimi rozlišuje podle iniciativy, neboli způsobu, jakým je rozhodovací proces vyvolán: plebiscit vypisují ústavní orgány (prezident, vláda, parlament), referendum může vyvolat kdokoliv. V USA se ovšem oba výrazy používají v právě opačném významu, takže je lze považovat za víceméně synonymní.

    Referendum má v různé podobě většina evropských zemí, USA i řada mimoevropských zemí. Míra otevřenosti do jisté míry vypovídá o historické tradici: nejrozšířenější a nejotevřenější bývají v zemích, které vznikaly zdola, z iniciativy svých obyvatel (Švýcarsko, USA), zatímco země s vrchnostenskou tradicí jako ČR jej nemají vůbec anebo, snad s výjimkou Itálie či Islandu, zpravidla znají pouze plebiscit či referendum omezují nejrůznějšími restrikcemi jako přípustnost témat, minimální účast nebo dodatečné schválení parlamentem.

    Mandatorní (obligatorní, povinné) referendum se zpravidla vypisuje o otázce změny či přijetí nové ústavy, případně o v dalších otázkách jako odvolání hlavy státu, převedení pravomocí na nadnárodní orgány, ratifikace mezinárodních smluv, vyhlášení války apod. Fakultativní referendum se vypisuje ad hoc na základě iniciativy ústavních orgánů nebo občanů. Dalším znakem je jeho legislativní závaznost či konzultativnost.

    V českém diskursu je referendum zpravidla chápáno technokraticky jako jeden z nástrojů politického rozhodování. Například František Kučera si ve své SWOT analýze všímá následujících aspektů: Silné stránky: demokratická a liberální tradice, poměrně vysoká vzdělanost. Slabé stránky: prakticky nulové zkušenosti, počáteční skepticismus. Příležitosti: větší zapojení občanů, zodpovědnost za vlastní rozhodnutí, racionalizace volební kampaně, částečné vytěsnění lobby, častější hlasování, menší personifikace politické diskuse. Hrozby: manipulace, propaganda, zneužitelnost aktuálních událostí, nákladnost.

    V Anatomii jednoho referenda jsem rozebíral průběh rakouského referenda o atomové energetice v roce 1978 a vyvozoval z něho poznatky, které se s Kučerovou analýzou zčásti překrývají a zčásti jí odporují. Co však je rozhodující, referendum či přímá demokracie obecně vycházejí ze zcela odlišných společenských paradigmat, než autoritativní formy vlády včetně autoritativní zastupitelské demokracie. Popis institutu referenda jako technologického rozhodovacího nástroje říká buď že neplní svou funkci, anebo přehlíží jeho nejpodstatnější aspekty.

    Prvním z nich je zásadní otázka legitimity moci. Uvedu několik příkladů z naší nejmladší historie: privatizace a zavedení neoliberálního kapitalismu, rozdělení Československa, americký radar, zdravotní a důchodové reformy. Ve všech byla vůle většiny obyvatel opačná, než záměry jejich zastupitelů (či ještě spíše záměry cizí) a ve všech případech prosadili svou zastupitelé (včetně radaru, že se nakonec nekonal nebylo z jejich rozhodnutí). Tím, že jste si nás zvolili jste nám na jedno legislativní období přenechali neomezenou moc, vysvětlují nám své vlastní chápání legitimity.

    Avšak Ústava v článku 2 odst. 1, jako ostatně ve všech demokratických zemích, výslovně stanoví, že lid je zdrojem veškeré státní moci. Svévolné jednání mocenských orgánů proti jeho vůli je tedy evidentním popřením ústavní legitimity a zneužitím moci. Exemplárním příkladem je rozdělení Československa: tehdy platný ústavní zákon č. 327/91 výslovně stanovil, že o návrhu na vystoupení České republiky nebo Slovenské republiky z České a Slovenské Federativní Republiky lze rozhodnout jen referendem.

    Stojí za připomenutí, že svévole hrstky jedinců odhodlaných se v zájmu uchopení či udržení moci spojit s cizí mocí a rozhodovat o osudech země proti jejím občanům není specifikem současného establishmentu, ale v novodobých českých dějinách spíše pravidlem.

    Začíná Masarykem, Benešem a Štefánikem, kteří se ve spolupráci s Francií, Anglií a USA zasadili o rozbití Rakousko-Uherska, Benešem osobně, který v součinnosti s Francií a Anglií intrikoval proti územní integritě Československa za odstoupení Sudet, Benešem a exilovou vládou, kteří ve spojení se Stalinem převedli zemi do sovětského bloku, zavedli socialistické zřízení a teror, vyhnali německou menšinu a odstoupili Podkarpatskou Ukrajinu, přes Gottwalda a KSČ, kteří ve spojení se Stalinem zrušili parlamentní demokracii a zavedli diktaturu proletariátu, skupinku kolem Biľaka, která podněcovala Brežněva k vojenskému zásahu proti spoluobčanům, až po skupinku kolem Havla, která ve spojení s americkými neocons zatáhla zemi do zločinných mezinárodních seskupení a agresí, Klause, který ji ve spojení s domácími i cizími kapitálově silnými vrstvami rozbil a vnutil jí neoliberální kapitalistický režim a opět Klause, který se ji vytrvale snaží odtrhnout od Evropské unie, ke které se rozhodnutím svých občanů připojila.

    Účinné obraně občanů proti intrikám jejich zastupitelů brání i to, že neexistuje prostředek, jakým by mohli svou vůli – například před Ústavním soudem – prokázat. Výzkumy veřejného mínění se liší podle metodologie, jsou manipulovatelné, nezobrazují uvážený názor, nýbrž momentální náladu, ale především se dají beztrestně ignorovat. Institut referenda tímto prostředkem pro mezní situace je. I když, jak jsme viděli v roce 1992, sám o sobě nikoli dostatečným. To, co k němu chybělo byla povědomí o jeho možnosti a vůle a odhodlání si ho vynutit.

    Tím se dostáváme k dalšímu aspektu referenda a přímé demokracie, k jejich působení na politickou kulturu. S každým dalším prosazeným svévolným rozhodnutím, s každým dalším ustátým korupčním skandálem, s každou další ukradenou miliardou jsou na jedné straně dále ubezpečováni členové establishmentu o své nekontrolovatelnosti, nezávislosti na právním řádu a beztrestnosti a na druhé straně občané o své bezmoci, bezvýznamnosti a vydanosti na pospas. Tato spirála ovšem nemůže stoupat do nekonečna. Narůstající frustrace, rozklad hodnot, společenského řádu a identity v nějakém okamžiku nezbytně končí rozpadem společenských vazeb a soudržnosti, nepokoji, revolucemi, občanskými válkami.

    Fungující referendum a další nástroje přímé demokracie působí proti tomuto trendu. Kladou meze jak všemohoucnosti establishmentu, tak i bezmoci občanů. Čtenáři, kteří mají možnost srovnání se možná pozastavili nad mírou sebevědomí a identifikace se svou zemí například u Švýcarů. Rozdílům v subjektivním pocitu odpovídají rozdíly v kontinuitě státního útvaru, stabilitě politického zřízení, hospodářské prosperitě, mezinárodní prestiži, úspornosti a efektivnosti státní správy či míře korupce. Švýcarští občané se samozřejmě od českých neliší jinou genetickou výbavou, ale pouze opačným chápáním vztahu mezi občanem a politickými institucemi. Švýcarský systém se původně měl stát předlohou pro uspořádání nově vznikajícího Československa. Nestal, naneštěstí pro ně. Modely vzniklé zdola, z iniciativy občanů, lze ztěží implantovat na státy vzniklé shora, svévolí jedinců. Ty musí za poznání tvrdě zaplatit.

    Někdejší poslanec Daniel Kroupa v r. 1996 varoval před otvíráním dveří vládě lůzy. Měl nepochybně na mysli lůzu občanskou, nikoli lůzu politickou, která si dveře k vládě vykopla sama. Jeho a řada podobných výroků, které nám sdělují, že prostý lid není – na rozdíl od jejich autorů – kvalifikován rozhodovat o svých vlastních záležitostech, stojí za zamyšlení. Pomiňme nyní rovinu historických úvah o vrchnostenské tradici, rovinu psychopatologických úvah o panické hrůze z vlastní bezvýznamnosti i politologickou rovinu pravolevých schémat a soustřeďme se na vzorce, ze kterých se rodí a na důsledky, které pro praktické fungování společenského systému mají.

    Daniel Kroupa a s ním celá řada dalších se míjejí se dvěma základními předpoklady, na kterých je fungující demokratický společenský řád založen: s předpokladem rovnosti občanů a s předpokladem, že lid je zdrojem veškeré státní moci. Jsou přesvědčeni, že o věcech společných musí rozhodovat jacísi odborníci, jakási blíže nespecifikovaná kvalifikovaná elita, k níž z jakýchsi blíže nespecifikovaných důvodů počítají samozřejmě i sami sebe.

    Jako katastrofické scénáře rizika nezpůsobilosti občanů rozhodovat o svých vlastních záležitostech obvykle uvádějí například zrušení demokratických a humanitárních principů a ochrany menšin, zavedení trestu smrti, zrušení armády či daní, vypovězení mezinárodních smluv. Jejich nevyslovovaným předpokladem je, že normy, které tomu brání pocházejí od nějaké vyšší autority, než je pouhá moc lidu a že existují nějací odborníci, kteří je musí před tímto lidem ochraňovat. Jsou odtržené od reality hned ve dvou směrech. Jednak nic nebrání zvolení politických stran, které by takové cíle v programu měly. Hitler, Gottwald, G. W. Bush i Klaus byli zvoleni v demokratických volbách. A za druhé, v minulosti to byli právě svévolní odborníci, kdo zrušil demokratické a humanitární principy, ochranu menšin, vypověděl mezinárodní smlouvy. Horší katastrofy, než jaké dosud napáchali naši političtí odborníci od občanů zaručeně nehrozí.

    Od tohoto základního antidemokratického přesvědčení se odvíjejí novodobé české dějiny ve svých dvacetiletých periodách, na jejichž konci se moci zmocní vždy nová elita odborníků, udělá za tou předchozí tlustou červenou čáru a začne si, bez ohledu na občany a následky, stát zařizovat podle svých potřeb vždy znovu od nuly.

    Institut referenda může ke společenské a státní stabilitě významně přispět. Konkrétně zhmotňuje abstraktní ústavní principy rovnosti občanů a lidu jako zdroje moci. Přenáší utváření hodnotových norem z elitárních ideologických skupinek na celospolečenskou diskusi a konzervuje tak jejich kontinuitu při jejich průběžné revizi. A konečně, předchází nárůstu společenského napětí, vedoucímu k radikálním výměnám elit a činí radikální zvraty ztěží možné.

    To není filipika proti odborníkům jako takovým. Ty potřebujeme, co nejlepší. V každém okamžiku od nich chceme znát stav, vyhlídky a rizika, chceme vědět jaké máme možnosti a jaké následky které rozhodnutí obnáší. Zároveň si ale musíme být vědomi, že odborník je zpravidla profesionál, že není nestranný, ale ve svém oboru závislý a že doporučení, která nám dává – a často i fakta, která nám předkládá – jsou zatíženy profesními zájmy, které se nemusí krýt s našimi. Rozhodovat musíme nakonec sami. To je věcí hodnotových preferencí a na hodnoty žádní odborníci neexistují. Hodnoty jsou výsledkem konsensu.

    V široké diskusi o hodnotových preferencích spočívá vlastní podstata referenda. Technokratické vidění rozhodovacího prostředku přehlíží, že referendové hlasování je až zakončením obsáhlého procesu. Začíná uvědoměním si nějakého naléhavého problému skupinou iniciátorů a vyžaduje od nich jeho precizní formulaci. Fáze shromažďování podpory pro vyvolání referenda prokáže, zda jej jako naléhavý vnímají i ostatní. Potvrdí-li to, stává se problém oficiálně předmětem celospolečenské diskuse, která se diametrálně liší od volebních kampaní svou konkrétností, věcností a argumentativností, délkou a hloubkou a ve které občané nejsou pasivními objekty billboardové propagandy, ale aktivními účastníky, kteří si důsledky svého rozhodnutí ponesou. A jejich rozhodnutí je konečnou a nezpochybnitelnou autoritou, která určuje hodnotové priority pro další dlouhé období.

    Podívejme se nyní z této perspektivy na návrh ústavního zákona o celostátním referendu, předložený ČSSD 26. října 2011. Za tuto iniciativu patří ČSSD zcela nesporně velký dík. Nicméně není oním chybějícím základním článkem v hierarchii legitimity lid – ústava – parlament – vláda, ale v mnoha ohledech spíše polovičatým ústupkem mocenských struktur narůstající nespokojenosti občanů, zpoplatnitelným v příští volební kampani.

    Mandatorní schvalování ústavy a jejích změn coby nejelementárnější funkci referenda nalezneme i v zemích, kde jsou jeho funkce jinak spíše omezené. Předložený návrh však nejenže mandatorní referendum vůbec nepředpokládá, ale ústavní tématiku z rozhodování občanů dokonce výslovně vyjímá: V celostátním referendu mohou občané České republiky rozhodnout … o návrhu zákona, kromě zákona ústavního. Tím je ovšem celý princip legitimity lidu jako zdroje veškeré státní moci postaven na hlavu – parlamentní strany zjevně stojí nad ním a legitimují samy sebe v tradici Beneše a jeho dekretů.

    Další mandatorní témata jako odvolání hlavy státu (zejména při jeho přímé volbě), převedení pravomocí na nadnárodní orgány, ratifikace mezinárodních smluv či vyhlášení války bývají upravována různě, ale není právě logické, aby bez zákona o obecném referendu bylo referendum pro vstup do EU mandatorní, zatímco se ním by bylo již jen fakultativní.

    Princip parlamentních stran jako zdroje veškeré státní moci sledují i navrhovaná omezení přípustných otázek, které nesmí směřovat ke změně podstatných náležitostí demokratického právního státu (kterépak to jsou a dle čí úvahy?), jakož ani … k rozhodnutí, které by znamenalo úpravu daňových, poplatkových nebo jiných platebních povinností … ani k ustanovování jednotlivých osob do funkcí a k jejich odvolávání z funkcí. Srozumitelněji by se daly opsat tak, že lid je zdrojem veškeré státní moci, ale nesmí nám sahat na prachy a na funkce. Kde se tahle arogance bere? Jsou to jejich peníze? Že se zastupitelé do funkcí volí a nikoli ustanovují je jasné, ale znamená to snad, že tím okamžikem jejich odpovědnost voličům skončila?

    Stejný princip vyjadřuje i další ustanovení: Zákon schválený v referendu může být změněn nebo zrušen nejdříve v následujícím volebním období Poslanecké sněmovny a to … zákonem, k jehož přijetí je třeba, aby byl schválen Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Odporuje nejen čl. 2 odst. 1 Ústavy, ale i předchozímu odstavci stejného článku, který říká, že rozhodnutí přijatá v referendu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Navíc vnucuje (stejně jako ustanovení o jeho opakování) referendu zcela cizí element periodicity volebních období. Nehledě na opět převrácený princip legitimity (referendum schvaluje ústavu a ta určuje volební období, nikoli naopak) je uchování stability a kontinuity společnosti a státu nezávisle na turbulencích a peripetiích volebních a vládních period právě jednou z jeho nejdůležitějších funkcí.

    Přímá demokracie, v podobě referenda, by měla být formou výjimečnou, doplňkovou k zastupitelské demokracii … Nelze očekávat, že by referendum bylo vyhlašováno častěji než jednou během čtyřletého volebního období Poslanecké sněmovny, pokud bude vůbec vyhlášeno, říká důvodová zpráva a již tento předpoklad, není-li alibisticky adresován oponentům, je pochybný.

    Protipólem je švýcarská praxe, ve které občané rozhodují čtyřikrát ročně hned několik komunálních, kantonálních a spolkových referend a určují tak základní orientaci politiky průběžně. To ovšem předpokládá jinou tradici a zkušenost. V českých podmínkách by bylo optimální, kdyby nedlouho po přijetí zákona uspělo nějaké referendum z iniciativy občanů, například o důchodové reformě, aby se na obou stranách utvořilo povědomí, že zde takový použitelný a účinný nástroj vůbec existuje. Poté lze očekávat řadu dalších iniciativ a optimální by opět bylo, kdyby se z nich realizovala jen část, aby si obě strany ověřily také jeho náročnost a výjimečnost. Dlouhodobě by však měl být sledován cíl jeho postupně se zvyšující frekvence a postupného přenosu rozhodování od partajních elit směrem k občanům.

    Bez zkušeností je ovšem obtížné takové výchozí parametry nastavit. Předloha předpokládá iniciativu ve formě společné petice nejméně 200 000 oprávněných občanů. Mechanické přebírání prohibitivních limitů ze zemí, kde je referendum spíše institucí moci je ovšem v tradici české apatičnosti a skepse k celé politice poněkud ošemetné. Petici Několik vět, která v závěru minulého režimu nepochybně vyjadřovala postoj velké části obyvatel a byla často interpretována jako masová, podepsalo 40 000 občanů (z 15 milionů). I když uvážíme, že to bylo vnímáno jako jisté riziko, za navrhovaných podmínek by v minulém režimu iniciativa za referendum o občanských právech nejspíše neprošla. Komunisté se referenda obávali zbytečně.

    Stav, kdy je iniciativa sice uzákoněna, ale přes všechna k ní se upínající očekávání zůstává občanům nedostupná je nejhorší možný s důsledkem dalšího prohloubení pocitů zklamání, frustrace, bezmoci. Za referenční hodnoty by proto bylo vhodnější vzít švýcarské, kde je k iniciativě zapotřebí 50 000 podpisů a k iniciativě za revizi ústavy 100 000 podpisů.

    Prohibitivní je však zejména podmínka platnosti výsledku referenda, jestliže se pro ně v hlasování vyslovil takový počet oprávněných občanů, který tvoří alespoň jednu třetinu z celkového počtu občanů, kteří byli oprávněni v referendu hlasovat, a zároveň jde o nadpoloviční většinu oprávněných občanů, kteří se zúčastnili hlasování. Znamená to povinnou volební účast mezi 33% voličů, pokud budou všichni hlasovat stejně a 67%, pokud bude poměr hlasů vyrovnaný. Poslanci sami byli za takové účasti zvoleni naposledy v roce 1998. Pro zavádění odlišné úpravy pro parlamentní volby a referendové hlasování existuje sotva jiné vysvětlení, než že je to prostředek jak referendum legislativně odblokovat. Slovenské zkušenosti ukazují, že navýsost účinný.

    Otázkou je rovněž lhůta k diskusi. Návrh stanoví, aby se konalo nejdříve devadesát dnů a nejpozději sto dvacet dnů ode dne, kdy prezident republiky referendum vyhlásil. Uvážíme-li, že veřejná diskuse je jeho nejpodstatnější částí, je horní hranice příliš nízká. Než se vypotřebuje prvoplánová propaganda, zkonsolidují okruhy a argumenty zastánců i odpůrců, ujasní struktura problému, jeho souvislosti, důsledky přijetí a zamítnutí, než se širší okruh občanů v komplexnější problematice zorientuje tak, aby mohl zaujmout uvážený názor, než se zpracují argumenty vedoucí k revizi počátečního postoje – to všechno trvá dlouhé měsíce. Lhůta až rok je podle mého názoru přiměřenější. V návrhu také chybí kdo ji stanoví (prezident podle vlastní úvahy?). Bylo by rovněž ku prospěchu zavázat veřejnoprávní sdělovací prostředky, aby v této době pořádaly vyvážené konfrontace zastánců a odpůrců.

    Měl-li bych své pochybnosti a námitky k předloženému návrhu zákona shrnout do pozměňovacího návrhu, pak by obsahoval následující body:

    Čl. 1 odst. 1: V celostátním referendu rozhodují občané České republiky

    ■o revizi Ústavy a ústavních zákonů České republiky,
    ■o odvolání hlavy státu,
    ■o změně státních hranic,
    ■o vyhlášení válečného stavu, vyslání ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky, pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky, účasti České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace,
    ■o ratifikaci mezinárodní smlouvy, kterou jsou některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.
    Čl. 1 odst. 2: V celostátním referendu mohou občané České republiky rozhodnout o dalších zásadních věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu, pokud zamýšlený cíl referenda

    ■není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky,
    ■není v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva,
    ■nezasahuje do výkonu soudní moci.
    Čl. 3 odst. 1 [Návrh na vyhlášení referenda jsou oprávněni podat] pís. c): petiční výbor, zastupující nejméně 200 000 oprávněných občanů pokud jde o rozhodnutí ve věci podle čl. 1 odst. 1, anebo nejméně 100 000 oprávněných občanů pokud jde o rozhodnutí ve věci podle čl. 1 odst. 2.

    Čl. 5 odst. 1: prezident republiky vyhlásí referendum … tak, aby se dle návrhu žadatele konalo nejdříve devadesát dnů a nejpozději jeden rok ode dne, kdy jej vyhlásil.

    Čl. 5 odst. 4: Veřejnoprávní média poskytnou v době mezi vyhlášením referenda a hlasováním vyvážený prostor pro zastánce i odpůrce jeho zamýšleného cíle a pro jejich vzájemnou konfrontaci.

    Čl. 6 odst. 1 (minimální účast) a odst. 6 (opakování až v dalším volebním období) vypustit.

    Čl. 8 odst. 3: Zákon schválený v referendu může být změněn nebo zrušen pouze referendem.

    Zda tyto pozměňovací návrhy dojdou ohlasu pochybuji, ale doufejme alespoň, že neprojde vyloučení zdroje veškeré státní moci z rozhodování o ústavních zákonech. Jen tak si totiž zákon o celostátním referendu, bude-li to považovat za potřebné, může lid změnit sám.

  29. bengo říká:

    ach jo….

  30. Jan říká:

    bengo nad argumenty Milana mohl jenom správně zareagovat ach jo….
    I já o podobné reakci na argumenty Milana zvavažoval.
    Pane Milane, Svatopluk Beran vám uvedl některá fakta o současné zastupitelské demokracii s konkrétními technickými návrhy fungování přímoé demokracie.Jistě vám uvedený informační zdroj byl plně dostačující.
    Protože vy jste člověk hodně tázavý je třeba vás zahrnout již předem co nejširším zdrojem informací a odpovědí na vaše zvídavé dotazy.
    Pane Milane, vy o globálním kasínovém kapitalismu a jeho negativními sociálními a ekonomickými dopady na středně a nízko příjmové části společnosti vůbec nic nevíte.Pravé viníky a skutečné příčiny dluhové krize vidět raději také nechcete.Pouze vše jednoduše paušalizujete a hodnotíte.Již jednou jsem vám zde psal,že vámi uváděně argumenty nejsou nčím odborně podloženy.O současné napjaté situaci ve společnosti zřejmě také nic nevíte nebo lépe řečeno nemusíte možná vědět.
    Vaše uvažováni je hodně podobné bývalému poslanci D.Kroupovi a jemu názorově blízkých.Možná by jste také raději bral nějakou formu pravicové diktatůry která by tu lůzou dole více umravnila.
    Populismus má největší naději uspět v současném systému zastupitelské demokracie s korupční a neschopnou vládou P.Nečase než v demokracii přímé.Z laciného populismu by mohl vzejít nějáký ten >>osvícení

  31. jan říká:

    Pokusím se dokončit svůj komentář na adresu Milana.
    Pro Milana z populismu nějáký vzešlí >>osvícený

  32. Daňový soumar říká:

    Tady je to jako na sjezdů bláznů. :)) Host vyhazuje číšníka :)). Jednou si nás lůza všechny koupí :)).

  33. bengo říká:

    Ne Jane, ale nad sáhodlouhým textem p. Berana, který zřejmě opět nikdo nečte.

  34. Milan říká:

    Berane, to byla dřina vytvořit tak dlouhý z něčeho opsaný blábol. Já ho nečtu, jelikož tam nic nového nenajdu a předpokládá, že je tam opět sáhodlouze rozvedené opodstatnění vašeho revoluční myšlení.

  35. Jan říká:

    Pane Milane,vy se zde také moc nenadřete.Svatopluk Beran na rodíl od vás a vám podobným, otevřeně předkládá své občanské postoje a jemu názorově blízkých argumentů a možných řešení celospolečenských problémů.Vy zde pouze velmi opatrně a raději pohodlně otevřeně své názory moc nesdělujete.Proto je zákonitě vaše chytře zvolená pozice diskutujícího mnohem snaší. Demokracie je pro vás a vám názorově podobným opravdu nejhorší ze všech možných systémů. Jste přesvědčeni, že dává přílišnou moc do rukou, podle vás nezodpovědné, nekvalifikované a snadno manipulovatelné většiny. Demokracie se vám proto jeví jako systém, v němž se k moci dostávají populističtí demagogové, kteří důvěřivému davu naslibují vše, co si přeje, aby pak veskutečnosti vládli jen ve svůj vlastní prospěch. Podle vás je nejlepšíta správa obce, která prosazuje obecné dobro, a ta je možná jen jako vláda moudrých a morálně kvalitních jedinců. Nejlépe však toho nejlepšího z nich. Jako nejlepší se ovšem musí tento vyvolený jedinec vybrat sám, neboť za takového se považuje každý z nich. Ano, i takto lze chápat demokracii. Tento názor, demokracie já a mnozí další odmítáme, můžeme ho nazvat „modelem obecného dobra“.Tento váš elitářský postoj, který je mezi českou, humanitně vzdělanou inteligencí poměrně rozšířený. Vzhledemk tomu, že v humanitních vědách přece jen ještě přetrvává duch starého Rakouska s jeho sňatkem trůnu a oltáře, s jeho stavovskou pýchou a uctíváním moci vyvolených, není se čemu divit. I občanská společnost či nepolitická politika, o níž tak mnozí rádi hovoří, se v jejich ústech mění jen v morálními frázemi maskované výtahy k moci, které mají tu výhodu, že umožňují „charismatickým“ osobnostem dobýt mocenské posty, aniž by se musely zatěžovat přemýšlením o životě a skutečných potřebách běžných občanů a nutností získat jejich hlasy ve volbách. Opravdové občanské společnosti, tj. samostatných a aktivních občanů, se tito elitářští pánové a dámy přímo děsí.

  36. Jan říká:

    Pro Milana uvádím některá fakta a argumenty, které jeho jeho argumenty proti přímé demokracii vyvrací.
    Je pravda, že čtyřicet let komunismu znamenalo pro nás značné zpoždění za politickým vývojem v západní Evropě. To ale přece v žádném případě nemůže mít za následek to, že bychom toto zpoždění nesrovnali a že už se navěky budeme opožďovat o oněch čtyřicet let. Zkušenost Západní Evropy ukazuje, že systém politických stran se dostává do krize (viz Rakousko – Haider, Itálie – Berlusconi, diskuse o budoucím vývoji v EU – irské referendum zamítající dohodu z Nice pro její nedemokratičnost a demokraticky nekontrolovanou militarizaci EU), a my bychom měli opakovat jejich chyby? Podle průzkumů veřejného mínění v SRN a Nizozemí si 70 % až 80 % občanů přeje přímou účast na rozhodování
    i příjímání konkrétních zákonů.
    O tom, zda-li jsou občané „zralí“ pro takové rozhodování, nemohou nikdy rozhodovat stávající mocenské elity. To bychom ještě neměli ani všeobecné volební právo. Důkazem takové zralosti je usilování samotných občanů. Občané jsou zralí na nějaké právo tehdy, když je požadují a když jsou ochotni za jeho získání také bojovat, ať již jde o všeobecné volební právo nebo právo na iniciativu a referendum.
    Otázka: To si opravdu představujete, že nějaká dojička bude rozhodovat o tom, jestli má být postaven Temelín
    Odpověď: Když si pozvete opraváře televize, budete hlasovat, jakou součástku má vyměnit?
    Když si pozveme opraváře, opravdu mu neradíme, co má konkrétně dělat. Zveme si jej přece proto, že tomu nerozumíme. Ale zveme si jej! Naše přání je, abychom se mohli opět dívat na televizi. V případě poruchy tedy voláme specialisty, odborníka a zadáváme mu cíl jeho snažení, pro jehož dosažení využívá svou odbornost. Cíl jsme ovšem zadali my, a to je podstata demokracie vůbec, nikoliv jen přímé.
    Obdobně rozhodnutí o spuštění či zastavení Temelína není rozhodnutím odborným, ale politickým. To znamená, že je rozhodnutím o tom, čí zájmy budou prosazeny. Zjednodušeně řečeno: budou uspokojeny zájmy těch, kteří na spuštění Temelína vydělají, nebo těch, kteří na něm prodělají, např.tak, že budou muset snášet bezpečnostní rizika s tím spojená? Není žádná věda, která by mohla tento spor rozhodnout. Proto máme parlament s volenými zástupci, zvolenými i tou dojičkou. Tedy i ona zde rozhoduje.
    Ostatně je velice zajímavé, že autor tohoto dotazu zmiňuje právě dojičku; proč ne popeláře, kominíka, zedníka atd.? Jakmile se takto zeptáme na právo dojičky rozhodovat, ptáme se ve skutečnosti na práva všech občanů, neboť i univerzitní profesor je v mnoha oborech takovou nekvalifikovanou „dojičkou“. Jakmile si tedy položíme tuto otázku, ukážese nám, že se jedná o pokus manipulovat mužské čtenáře tak, aby souhlasili s potlačením svých vlastních práv.
    Ovšem přímá demokracie nepopírá význam odborníků, jako to ostatně nečiní žádná demokracie. Právě k tomu, aby občané svých cílů skutečně dosáhli, potřebují odbornou pomoc. Odborné znalosti tak plní v dějinách stále tutéž funkci – slouží lidem k dosahování jejich cílů, nebo aby jim ukázaly, že tato cesta je slepá, tato příliš nákladná, toto tvrzení mylné. Jde jen o to, kdo tyto znalosti využívá a v čí prospěch.
    (Použitý zdroj:Hnutí za přímou demokracii).

  37. bengo říká:

    http://www.stream.cz/uservideo/547202-prvni-den-romskeho-starosty

Zanechte komentář




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I