Blog Jihlavských listů

Ján Lauko
38- Nejsem sice z tohoto regionu, ale moje filozoficko humanistické články, reflektující každodenní život kolem nás budou mít všeobecně platný a tedy nadregionální charakter. Budu se snažit, aby byly přínosné pro každého jednotlivce a to bez ohledu na to, kde žije.

Kadiaľ vedie cesta z krízy?

Ján Lauko | Pondělí, 13. 2. 2012 v 11:30

   Euro padne! Zarobte na tom! S takýmto názvom  som kdesi na internete zahliadol článok, súvisiaci so súčasnou krízou. Ten názov ma zvlášť zaujal preto, lebo obdivuhodne stručným spôsobom poukazuje na skutočnú príčinu dnešnej krízy, ktorá spočíva v samotnej podstate kapitalistického systému. Je ňou túžba po zisku! Princíp dosahovania zisku! A to bezohľadne, akýmkoľvek spôsobom a za akúkoľvek cenu!
 
   Dobre sa totiž dá zarábať vtedy, keď ekonomika funguje, ale paradoxne i vtedy, keď ide ekonomika do krachu. Dobre sa dá zarábať v mieri, ale paradoxne i vo vojne a potom na vojnou zničenej obnove krajiny. Dobre sa dá sa zarábať pri dostatku a nadbytku, ale aj na chudobe a biede. V slobodnej spoločnosti sa predsa možnostiam zisku nijaké medze nekladú! Veď to by bolo obmedzovanie základného ľudského práva – práva na zisk!

   Je samozrejmé, že bez primeraného zisku to nejde. Tu však máme na mysli predovšetkým zisk vysoko neprimeraný. Zisk špekulatívny, zisk bezpracný prostredníctvom rôznych machinácií na burzách, zisk z vysokých úrokov, zisk z rôznych daňový či iných finančných podvodov, tunelovania a podobne.

   Európska dlhová kríza v skutočnosti vznikla z túžby po zisku, rovnajúcej sa bezhraničnej chamtivosti, ktorá sa vymkla spod kontroly. Európska dlhová kríza vznikla nezodpovedným požičiavaním nemeckých a francúzskych bánk nezodpovedne hospodáriacim európskym krajinám.

   Je pochopiteľné, že nemecké a francúzske banky požičiavali na úrok, no a práve vidina obrovských bezpracných ziskov z úrokov im úplne zahmlila zrak a zdravý úsudok. Chamtivo požičiavali donekonečna vidiac pri tom len a len budúci zisk, pričom si akosi neuvedomili, že požičaná suma narástla až do takých astronomických rozmerov, že ju už reálne vôbec nemožno splatiť.

   Takto vznikla kríza. Vznikla z chamtivej túžby po zisku! V európskych pomeroch zrazu krachlo to, čo sa po dlhé roky úspešne osvedčovalo v Afrike. Tam sa totiž tiež veľkoryso a pod pláštikom pomoci požičiavalo chudobným štátom, ktoré sa zadĺžili natoľko, že boli každoročne schopné splácať už iba úroky z dlhov. Týmto spôsobom potom dlhé roky prúdil takzvaným „dobročinným darcom“ bezpracný zisk z chudobnej Afriky. Naozaj veľmi jednoducho a ešte pod pláštikom pomoci sa dá dobre zarábať i na chudobe.

   Preto sa teda veľkoryso požičiavalo i Grécku. Skutočným dôvodom pôžičiek však nebola pomoc, ale vidina obrovských ziskov. Sebecký cynizmus bielych golierov sa však v európskych pomeroch akosi prerátal a my tu máme zrazu dlhovú krízu.

   Európski politici, bankári a štátnici sa stretávajú a snažia sa spoločne krízu riešiť. Paradoxom ich úsilia je však fakt, že títo ľudia nie sú stále schopní myslieť inak, ako iba tak, ako uvažovali vždy a stále až doteraz. To znamená v intenciách čo najväčšieho zisku! V tom však spočíva určité pokrytectvo všetkých ich stretnutí a nemožnosť nájsť účinné východisko von z krízy. Keď sa totiž stretnú a toto východisko spoločne hľadajú, každý z nich podvedome iba číhavo striehne a na to, čo by sa z toho ešte dalo vytĺcť.

   Navonok sa síce hovorí o pomoci a záchrane  Európskej únie, ale v skutočnosti ide predovšetkým o pomoc a záchranu nemeckých a francúzskych bánk a o hľadanie spôsobu čo najmenších strát ich možných ďalších ziskov. Naivným masám sa však táto sebecká pravda samozrejme interpretuje prijateľnejším spôsobom.

   V čom ale spočíva skutočné východisko z danej situácie? Jednoznačne v zmene spôsobu myslenia a tým i v zmene celkového prístupu k realite, pretože princíp sebeckého zisku za každú cenu a za akejkoľvek situácie nám ukázal svoje hranice, za ktorými sa nachádza už len skaza.

   Tento skazonosný a zvrátený princíp musí byť preto nahradený niečím iným! Pri všetkých rokovaniach a snahách o riešenie krízy musí byť v zúčastnených prítomná naozaj úprimná snaha po všeobecnom prospechu. Po skutočnom všeobecnom prospechu, ktorý bude vysoko nadradený úzkym a egoistickým záujmom rôznych finančných skupín, štátov a bánk.

   To je ale niečo nesmierne ťažkého! Niečo, na čo sme doteraz vôbec neboli zvyknutí. Avšak iba v tomto jedinom, čiže v spoločnej snahe o všeobecný prospech bez akýchkoľvek postranných úmyslov je ešte možné nájsť východisko z danej situácie.

   Dokážeme to? Dokážeme myslieť na prospech celku viac, ako na prospech vlastný, osobný, či úzko národný? Alebo je v nás sebecký egoizmus zakorenený až tak hlboko, že sa s tým už nedá vôbec nič robiť?

   Realita je však taká, že okrem týchto dvoch alternatív žiadnych iných niet. To znamená, že buď budeme myslieť a jednať po starom a doženie nás to ku katastrofe, alebo sa spamätáme a začneme uvažovať po novom, v čom jedinom spočíva šanca na úspech. Spočíva v jednoznačnom nadradení prospechu všeobecného nad prospech osobný, alebo inak úzko ohraničený! Spočíva v čestnom, poctivom a primeranom zisku z vlastnej práce a nie v rôznych špekulatívnych, bezpracných, bezohľadných, či inak vysoko neprimeraných formách zisku, ktoré dohnali celý svet ku pokraju kolapsu.

 http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s J.L. 
 

3 komentářů k článku “Kadiaľ vedie cesta z krízy?”

  1. Jan říká:

    Souhlasím s názorem a argumenty autora komentáře“Kudy vede cesta z krize“.

  2. majlo říká:

    Přesně tak, bezohlednost vládne světu a proto na to lidstvo opět doplatí. Bohužel se to bude týkat hlavně těch, kteří to ani nevyvolali, ani nezpůsobili a uvěřili v lidskost a rozum. Zdá se, že my- lidský rod, který jako jediný dostal od někoho, nebo něčeho rozum, aby ho používal ,a tak byl vyčleněn ze světa ostatních živočíchů této planety, není schopen s tímto darem zacházet a ten , kdo nám dal výsadní právo k hospodaření na této planete bude muset zasáhnout. Máme co jsme chtěli, skončíme jako všechny předchozí společnosti.Nejhorší na tom všem je fakt , že o osudu nás všech obyvatel planety Země rozhodla jenom malinká možná 5 % část lidské populace.Nebo si ještě někdo myslí, když sleduje světové události, že máme ještě šanci? A pokud ano, co s tím udělat ?

  3. Jan říká:

    Majlo se na konci svého příspěvku správně ptá,co s tím udělat?Jan Štern ve svém článku „SPOLEČNOST BEZ KONTROLY“jedenáct poznámek k současné krizi západního světa“ publikované MF Dnes v úvodu správně uvádí:Ta zdaleka není jen krizí finanční, nýbrž také společenskou a kulturní. Kapitalismus a demokracie nalíčily na sebe pasti.Není vůbec jisté, zda se podaří vyprostit se z jejich kleští.V poslední jedenácté poznámce konstatuje:
    V politické oblasti je hlavní příčinou současné krize odcizení politické reprezentace voličům. Tento stav by možná šel napravit posílením a zasazením principů přímé demokracie do systému zastupitelské demokracie. Španělští Indignados, američtí Occupy Wall Street a další podobná hnutí přinášejí nápady. Zajímavý je například ten nápad Indignados, že vůle vyjádřená přímým hlasováním občanů (prostřednictvím internetu) by se přeměnila v adekvátní počet zastupitelských hlasů. Dejme tomu, že zastupitelstvo bude hlasovat o povolení stavby nějaké fabriky. K hlasům zastupitelů se připočtou hlasy přímo hlasujících občanů v nějakém adekvátním poměru (například 1000 hlasů občanů = 1 zastupitelský hlas). Stejně tak to lze učinit na celostátní úrovni v parlamentu. Rovněž inspirativní je idea, že politickou agendu k jednání zastupitelských orgánů mohou navrhovat i přímo občané, pokud to navrhnou v příslušně velkém počtu. Lze také zavést princip místních referend, která budou schvalovat investiční a stavební akce v daném regionu s výjimkou celostátně prospěšných staveb. V ekonomické oblasti je pravděpodobně trvale neudržitelný stav, kdy podniky řídí najatí manažeři a vlastníci hrají po svém na burze. Vlastnickou strukturu by bylo dobré doplnit o osoby, které mají životní zájem na vývoji v podniku; zaměstnanci by měli do řízení podniku mluvit prostřednictvím podnikových rad pracujících. Vždyť titozaměstnanci zhusta jsou rovněž obyvateli oblasti, v níž se podnik nachází a v níž jak pozitivně, tak i negativně působí. Lze si představit model, že v dozorčí radě podniku o velikosti nad 1000 zaměstnanců budou z titulu zákona zasedat představitelé zaměstnanců v podniku a představitelé regionu (samozřejmě v menšinovém počtu) tak, aby do aktivity podniku promítli své zájmy. Je třeba pracovat alespoň teoreticky na možných receptech a východiscích. Je třeba nečekat se založenýma rukama a myslet si, že se „to“ nějak vyřeší. Je třeba nerezignovat.
    Nápady a řešení současné krize západního světa existují.Realizovat je může pouze aktivní občanská společnost. Jak správně konstatoval v jednom článku DR Tomáš Tožička, potřebujeme revoluční změny. Jinak nám totiž hrozí revoluční násilí.

Zanechte komentář




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I