Archive for Únor, 2012

ACTA zatím NE

Pátek, 17 února, 2012

Smlouva ACTA, která vyvolala řadu protestních akcí, se u nás zastavila. Premiér Nečas to vyhlásil veřejně, ale protestní akce to zatím nezastavilo. Zajímavá na tom je skutečnost, že se protestuje proti něčemu, co četl jen málokdo, protože smlouva byla donedávna tajná. Protestuje se tedy spíš na základě dohadů, než na základě znalostí a konkrétních argumentů.

Celá problematika je velmi nepřehledná, neboť základním pojmem, okolo kterého se vede diskuze, je duševní vlastnictví. Již sama definice toho, co je duševní vlastnictví a kde jsou hranice jeho ochrany je problémem. Dopady takové ochrany, či spíš jejích hranic, to je podle mne kámen úrazu.

Dohoda ACTA obsahuje některá ustanovení, která skutečně ohrožují osobní svobodu jednotlivce například kontrolou počítačů na hranicích. Činí tak také tím, že umožňuje osobní kontroly a odmítají presumpci neviny, když poskytovatelům internetu nařizují žalovat na podezřelé jen na základě stížnosti, tedy bez jakýchkoliv důkazů. Uvedené postihy mají znesnadnit pirátské stahování hudby, filmů či jiných tvůrčích počinů.

Potřebné je takové řešení, které zajistí autorům odpovídající finanční ocenění a na druhé straně umožní pro jejich šíření využít moderních technologií, tedy internetu.

Současná situace umožňuje zdarma získat něco, za co by se v normální společnosti mělo zaplatit. Netroufám si navrhovat, jak by se mělo dále postupovat. Změny však musí být zásadní na obou stranách.

Závěrem dvě skutečnosti, které smlouvu ACTA staví do trochu jiného světla.

Za prvé, ty země, ve kterých dochází k největšímu porušování autorských práv, se k dohodě asi nepřipojí.

A zadruhé, a to považuji za základní. Dokud se nenaučíme platit za to, co si bereme, tak všechny dohody budou jenom cárem papíru.

PaedDr. Ladislav Jirků, poslanec PSP ČR za TOP 09

V první řadě bych chtěl poděkovat domácím….

Čtvrtek, 16 února, 2012

„V první řadě bych chtěl poděkovat domácím, že na nás se zápasem počkali,“ byla první slova trenéra Ústeckých Lvů Petra Rosola na středeční pozápasové tiskové konferenci. „My jsme o kontumaci zápasu vůbec neuvažovali. Jde přece o hokej. Přišli diváci, chtěli jsme utkání odehrát,“ doplnil svého kolegu asistent jihlavského trenéra Petra Vlka Patrik Augusta. Zápas se nakonec odehrál s dvouhodinovým zpožděním. Ale pěkně popořádku…

Celý článek na: http://www.hcdukla.cz/clanek.asp?id=Tem-co-vydrzeli-cekat-dekujeme-vzkazuje-fanousku-jednatel-Dukly-Bedrich-Scerban-5397

Počkali jsme protože:
1. Není termín, kdy dohrát před play-off utkání.
2. Soupeř nemůže za kalamitu a neprůjezdnost silnic.
3. Považujeme počkat za „sportovní“.

Co je smyslem sportu? Poskytovat vyžití, zvyšovat kondici a odolnost. Pro společnost je žádoucí, aby občané sportovali. Vrátí se jí to na nižším marodění, větší pracovní výkonnosti, spokojenější společnosti (sportující lidé mívají lepší náladu v duchu hesla „ve zdravém těle, zdravý duch“). To je z hlediska amatérského sportu. U mládeže má sport další plusové aspekty. Připravuje děti na život, který není peříčko. Učí je orientovat se a žít v kolektivu, hledat si v něm své místo (někdo je lídr, tahoun, někdo dokáže dělat dobrý servis. Jeden je dobrý v tom a druhý v něčem jiném, dohromady to tvoří úspěšný kolektiv). Učí je podřizovat se cílům kolektivu.

V profesionálním sportu pak jde o poskytování zábavy, prožitku divákům. Ano samozřejmě, ale jde také o naplňování vrozené vlastnosti lidí být lepší než druhý, vítězit. Stojím o vítězství. Chci zažívat pocit, že jsme lepší než soupeř. Chci překonávat překážky a mít stále lepší tým. Občas jsou porážky hořké – patří do sportu. Nechci vítězství u zeleného stolu. Nenaplnilo by mě uspokojením, že jsme lepší než soupeř. To radši prohraji, ale budeme hrát a bojovat.

Městapo za 2000

Středa, 15 února, 2012

Ne, tentokrát to nebude  žádný úsměvný kvíz, či vědomostní soutěž. U tohoto příspěvku se může smát jen primátor Vymazal a majitelé odtahovek.

Obyvatelé ulic Havlíčkova, Fritzova a náměstí Svobody by si prý měli přeparkovat svá auta.

Proč? Prý kvůli pochodu Dělnické mládeže.

Zatím to dává smysl, že? U takové akce se dá předpokládat, že se něco může stát, každý rozumný člověk zhodnotí rizika z toho pro něj plynoucí a podle toho se zařídí.  Jenže právě tady přichází ke slovu zástupce ředitele MP Jihlava pan Stanislav Maštera.

„Na řidiče, kteří nebudou respektovat přenosné dopravní značení, čeká sankce –  pokuta do výše 2.000 korun plus zaplacení odtahu.“

Pan Maštera se odvolává na možné poškození majetku občanů při pochodu. S tím souhlasím. Dělnická mládež, stejně jako PČR a další složky, které budou na místě, si s majetkem druhých  hlavu nelámou.

Maštera tím obyvatelům zmíněných ulic vlastně říká, že jsou příliš hloupí na to, aby se o svá auta starali sami. Že jim nestačí obyčejné varování a doporučení, aby si auta dali stranou z exponovaných míst. Proto je zřejmě potřeba donutit lidi poslechnout pana Mašteru pod hrozbou pokuty. Svobodná možnost občanů vyhodnotit si riziko sami, ta se v revíru MP Jihlava netrpí.

Pan Maštera a jeho strážníci dají  totiž z Vaší kapsy vydělat  1300Kč odtahovce pana Jadrného, či manželům Michálkovým.

Že je to bezva kšeft? No jistě!

Reálně  tak  mnoha jihlavákům hrozí, že větší škodu, než parta pubertálních levičáků, jim způsobí agilita jihlavského městapa.

Taky  už se cítíte líp, když vidíte jak je pečováno o Vaše blaho? MP Jihlava vydělá na nesmyslné pokutě, trestající občany za důvěru v kvalitu práce PČR, odtahovka si taky přijde na své, a všichni budou spokojení.

Tedy až na toho chudáka občana, který  jim celou tuhle křivárnu zaplatí.

P.S. Věřím, že 90% lidí by si to auto dalo stranou i na základě normálního varování, ale to by se pak těm deseti procentům nešťastníků, co jsou  právě třeba na horách, nedala napařit pokuta.

MHD v Jihlavě? Vše při starém.

Úterý, 14 února, 2012

MHD v Jihlavě? Vše při starém.

Bohužel jsem měl v posledních několika dnech to „potěšení“, cestovat naší MHD.
Tentokráte jsem cestoval od jihlavského odorizéru na Horní Kosov. Využil jsem tedy sloučených linek č.3 a č.6. Označení autobusu je pro nejihlaváka matoucí, neb budí dojem, že snad v Jihlavě existuje 36 linek. Ale to nevadí, my už jsme si zvykli.
Vybral jsem si dva spoje v rozmezí 10-ti minut. Přicházel jsem k zastávce cca dvě minuty před plánovaným příjezdem prvního spoje, když tu vidím blížit se autobus označený „36 Horní Kosov“. Na namrzlém, skoro neposypaném, chodníku (děkuji mnohokráte pane Vymazale) jsem se tedy rozběhnul a na zastávku doběhl. Na řidiče jsem zamával, ale ten jakoby mě neviděl – projel kolem a frčel pryč.
Od plic jsem si ulevil na adresu zrakově postiženého šoféra a v zápětí jsem se od paní na zastávce dozvěděl, že „to je normální“. Touto dobou se totiž vrací jakýsi spoj, který sice lidi nevozí, ale je natolik líný, že si ani nerozsvítí nápis „služební jízda“.
Čekal jsem tedy dál a když se dlouho nic nedělo, zeptal jsem se paní, zda už jel první autobus ze mnou zvolené dvojice.

„Nevím, já přišla chvilku před Vámi“

Odpověděla mi žena a dál trpělivě čekala.V ten moment, přesně mezi plánovanými příjezdy obou spojů, se zčistajasna zjevil autobus označený „36….“ a dokonce i zastavil. Výborně! Netuším jestli jede první pozdě, nebo druhý brzy, co na tom záleží. Rozsvítily se na mě dvě barevná kolečka vedle dveří a já váhal, které stisknout.

„To musíte tenhle, když zmáčknete ten druhej, tak Vás řidič seřve.“

Varovala mě spolucestující. Že na tlačítkách nebylo vůbec patrné, co je co, nemusím psát, že? Tímto bych té milé paní chtěl poděkovat za to, že jsem nemusel být seřván autobusákem pro stisknutí špatného tlačítka. Dobří lidé nevymřeli!
Autobus dokonce hlásil zastávky přesně tak, jak šly po sobě a i sednout si bylo kam. Na Královském Vršku nastupovala starší paní předními dveřmi. Když byla vedle kabiny řidiče, autobus se prudce rozjel a paní div nespadla. Že až ke Kauflandu nedobrovolně tančila u tyče, než si mohla sednout, řidiči divné nepřišlo.
Na náměstí autobus na něco čekal. Bohužel s otevřenými dvěřmi. Vzhledem k tomu, že venku bylo -18°C, všichni cestující si to řádně užili.

Zničehonic se autobus vzepjal a vyrazil na plný plyn směrem ke světelné křižovatce pod náměstím. V tu chvíli mi došlo na co řidič čekal… na zelenou. Tu samozřejmě nestihnul, a tak jsme si všichni cestující v blízkosti kabiny řidiče, vyslechli cosi o prdeli.
Už průjezd ulicí Křížová se mi zdál poněkud rychlejší než je povolených 50km/h, to ale nebylo nic proti tomu, jak se autobus rozjel od křižovatky „pod náměstím“ směrem ke křižovatce „u zverimexu“. Odhaduji to na 70-80km/h opět v honbě za zeleným semaforem na dalších světlech. Tentokrát řidič jihlavské MHD zelenou stihnul, a tak už jsme si nic peprného nevyslechli. Zbytek cesty už proběhnul poměrně v klidu. Čtyřicítka na ul. Žižkova pro MHD zřejmě neplatí, ale to už mě vážně nepřekvapilo.
Včera jsem si na rádiu Region vyslechnul reportáž o tom, jak je těžké sehnat v Jihlavě lístky na MHD. Jakýsi pohůnek primátora Vymazala tam řekl, že problémy lidí, kteří jezdí na lístky (příležitostní cestující, turisté atd. ) ho nezajímají a nehodlá je řešit. Budu si to tedy pamatovat, až zase DPMJ bude chtít po městu (tedy i z mé kapsy) další peníze na svůj provoz a pan Vilím se bude zaklínat „kvalitou“ služeb.

Protože jsem svůj poslední rezervní lístek projel, rozhodl jsem se udělat si vycházku na konečnou trolejbusů u nádraží a koupit si lístky nové.
Na hypermoderním terminálu jsem si vybral jaké lístky chci, počkal asi minutu, než automat zpracuje velesložitou objednávku v hodnotě 62kč a jal jsem se tam házet mince. Konkrétně 50Kč, 10Kč a 2Kč. A proč o tom vůbec píšu? Protože padesátikorunu jsem do toho krámu vhodil až na dvanáctý pokus, desetikorunu na osmý pokus a dvoukorunu dokonce až na čtrnáctý pokus.
HURÁ! začal jsem jásat, když se rozsvítilo okénko ve spodní části automatu a začaly do něj padat jízdenky. Moje nadšení trvalo krátce. Přesněji do doby, než jsem zjistil, že plexisklo okénka jde tak ztuha, až jsem si lístky při vyndavání pomačkal.

Pane Vilíme, děkuji! Pane Vymazale, děkuji! Bez Vás dvou, expertů svého oboru, bych neměl o čem psát.

Kadiaľ vedie cesta z krízy?

Pondělí, 13 února, 2012

   Euro padne! Zarobte na tom! S takýmto názvom  som kdesi na internete zahliadol článok, súvisiaci so súčasnou krízou. Ten názov ma zvlášť zaujal preto, lebo obdivuhodne stručným spôsobom poukazuje na skutočnú príčinu dnešnej krízy, ktorá spočíva v samotnej podstate kapitalistického systému. Je ňou túžba po zisku! Princíp dosahovania zisku! A to bezohľadne, akýmkoľvek spôsobom a za akúkoľvek cenu!
 
   Dobre sa totiž dá zarábať vtedy, keď ekonomika funguje, ale paradoxne i vtedy, keď ide ekonomika do krachu. Dobre sa dá zarábať v mieri, ale paradoxne i vo vojne a potom na vojnou zničenej obnove krajiny. Dobre sa dá sa zarábať pri dostatku a nadbytku, ale aj na chudobe a biede. V slobodnej spoločnosti sa predsa možnostiam zisku nijaké medze nekladú! Veď to by bolo obmedzovanie základného ľudského práva – práva na zisk!

   Je samozrejmé, že bez primeraného zisku to nejde. Tu však máme na mysli predovšetkým zisk vysoko neprimeraný. Zisk špekulatívny, zisk bezpracný prostredníctvom rôznych machinácií na burzách, zisk z vysokých úrokov, zisk z rôznych daňový či iných finančných podvodov, tunelovania a podobne.

   Európska dlhová kríza v skutočnosti vznikla z túžby po zisku, rovnajúcej sa bezhraničnej chamtivosti, ktorá sa vymkla spod kontroly. Európska dlhová kríza vznikla nezodpovedným požičiavaním nemeckých a francúzskych bánk nezodpovedne hospodáriacim európskym krajinám.

   Je pochopiteľné, že nemecké a francúzske banky požičiavali na úrok, no a práve vidina obrovských bezpracných ziskov z úrokov im úplne zahmlila zrak a zdravý úsudok. Chamtivo požičiavali donekonečna vidiac pri tom len a len budúci zisk, pričom si akosi neuvedomili, že požičaná suma narástla až do takých astronomických rozmerov, že ju už reálne vôbec nemožno splatiť.

   Takto vznikla kríza. Vznikla z chamtivej túžby po zisku! V európskych pomeroch zrazu krachlo to, čo sa po dlhé roky úspešne osvedčovalo v Afrike. Tam sa totiž tiež veľkoryso a pod pláštikom pomoci požičiavalo chudobným štátom, ktoré sa zadĺžili natoľko, že boli každoročne schopné splácať už iba úroky z dlhov. Týmto spôsobom potom dlhé roky prúdil takzvaným „dobročinným darcom“ bezpracný zisk z chudobnej Afriky. Naozaj veľmi jednoducho a ešte pod pláštikom pomoci sa dá dobre zarábať i na chudobe.

   Preto sa teda veľkoryso požičiavalo i Grécku. Skutočným dôvodom pôžičiek však nebola pomoc, ale vidina obrovských ziskov. Sebecký cynizmus bielych golierov sa však v európskych pomeroch akosi prerátal a my tu máme zrazu dlhovú krízu.

   Európski politici, bankári a štátnici sa stretávajú a snažia sa spoločne krízu riešiť. Paradoxom ich úsilia je však fakt, že títo ľudia nie sú stále schopní myslieť inak, ako iba tak, ako uvažovali vždy a stále až doteraz. To znamená v intenciách čo najväčšieho zisku! V tom však spočíva určité pokrytectvo všetkých ich stretnutí a nemožnosť nájsť účinné východisko von z krízy. Keď sa totiž stretnú a toto východisko spoločne hľadajú, každý z nich podvedome iba číhavo striehne a na to, čo by sa z toho ešte dalo vytĺcť.

   Navonok sa síce hovorí o pomoci a záchrane  Európskej únie, ale v skutočnosti ide predovšetkým o pomoc a záchranu nemeckých a francúzskych bánk a o hľadanie spôsobu čo najmenších strát ich možných ďalších ziskov. Naivným masám sa však táto sebecká pravda samozrejme interpretuje prijateľnejším spôsobom.

   V čom ale spočíva skutočné východisko z danej situácie? Jednoznačne v zmene spôsobu myslenia a tým i v zmene celkového prístupu k realite, pretože princíp sebeckého zisku za každú cenu a za akejkoľvek situácie nám ukázal svoje hranice, za ktorými sa nachádza už len skaza.

   Tento skazonosný a zvrátený princíp musí byť preto nahradený niečím iným! Pri všetkých rokovaniach a snahách o riešenie krízy musí byť v zúčastnených prítomná naozaj úprimná snaha po všeobecnom prospechu. Po skutočnom všeobecnom prospechu, ktorý bude vysoko nadradený úzkym a egoistickým záujmom rôznych finančných skupín, štátov a bánk.

   To je ale niečo nesmierne ťažkého! Niečo, na čo sme doteraz vôbec neboli zvyknutí. Avšak iba v tomto jedinom, čiže v spoločnej snahe o všeobecný prospech bez akýchkoľvek postranných úmyslov je ešte možné nájsť východisko z danej situácie.

   Dokážeme to? Dokážeme myslieť na prospech celku viac, ako na prospech vlastný, osobný, či úzko národný? Alebo je v nás sebecký egoizmus zakorenený až tak hlboko, že sa s tým už nedá vôbec nič robiť?

   Realita je však taká, že okrem týchto dvoch alternatív žiadnych iných niet. To znamená, že buď budeme myslieť a jednať po starom a doženie nás to ku katastrofe, alebo sa spamätáme a začneme uvažovať po novom, v čom jedinom spočíva šanca na úspech. Spočíva v jednoznačnom nadradení prospechu všeobecného nad prospech osobný, alebo inak úzko ohraničený! Spočíva v čestnom, poctivom a primeranom zisku z vlastnej práce a nie v rôznych špekulatívnych, bezpracných, bezohľadných, či inak vysoko neprimeraných formách zisku, ktoré dohnali celý svet ku pokraju kolapsu.

 http://kusvetlu.blog.cz/  v spolupráci s J.L.