Archive for Říjen, 2013

ČSSD a ODS a ty další

Pondělí, 21 října, 2013

Nevím koho volit! Také jste tento zoufalý výkřik slyšeli ve svém okolí? Opravdu nevíte? Proč? Protože velké tradiční strany vás zklamaly! A jsou zkorumpované! Jejich představitelé sedí ve vazbě nebo přímo za mřížemi!…To ale přece není špatná zpráva, ale dobrá.

Opravdu nevíte koho volit? Jednoduše řečeno: Jste-li smýšlením levicoví, volte ČSSD, jste pravicoví, volte ODS. Že vás obě velké strany již mnohokrát „podrazily“ a mají plno afér?

Vždyť ČSSD má svého Volfa na útěku, Ratha ve vazbě, aféry Bamberg a Olovo za vlády Miloše Zemana, mávnutím proutku zbohatlého premiéra Grosse… ODS má svého Pekárka ve vězení, aféry Opencard, různé Janouškovce a nakonec i toho nešťastně zamilovaného premiéra Nečase, což se stalo pro vládu osudným.

Ano, ony dvě strany se uvnitř sama sebe perou o moc, objevují se v nich různí zlatokopové…dlouhodobé samočistící procesy u nich však fungují. K jejich očistě jim už konečně pomáhá policie a soudy, které stíhají politické darebáky a posílají je za mříže.

Přesto to jsou strany s myšlenkovým zázemím a voličskou základnou. Po vzoru citátu, co tě nezabije, to tě posílí, přežívají posíleny i skandály, které by nově vzniklou stranu položily. Jsou to strany jasného politického zaměření, měli bychom tedy poznat, co od nich můžeme očekávat.

Jste levicový volič? Pak moc šancí nemáte, neboť tu je pro vás jen věrohodná ČSSD. Nezreformovaná KSČM nemůže být pro demokraticky smýšlející člověka východiskem (bohužel, ČSSD komunisty postupně zatahuje do vládnutí). Paroubkův LEV 21 působí jak trucznačka.

Jste pravicový volič? Pak máte přece jenom o něco větší výběr – ODS nebo TOP 09, která přežila první roky a své místo v politickém spektru i voliče si našla a bude existovat i nadále. Nevíte, kterou z nich? Tak neposuzujte podle programu, který stejně žádná strana není schopna splnit, ale koukejte se po kandidátech. Tu kandidátku, která vám připadne důvěryhodnější, zasuňte do obálky.

Mezi tradiční strany patří i KDU-ČSL nebo Strana zelených.

Že jsem vynechal levicovou SPOZ Zemanovce a pravicový blok Hlavu vzhůru? Ano. Strany, které žádají, přijímají, zaštiťují se a oslavují podporu Václava Klause nebo Miloše Zemana, představitele tzv. opoziční smlouvy (vzpomínáte si na ni ještě?), jsou pro autora těchto řádků už z tohoto důvodu nepřijatelné.

Jako velmi silný soupeř se pro tradiční strany jeví ANO 2011 Andreje Babiše. Pro voliče je alternativou proti těm „zkorumpovaným stranám“. I když voliče možná zaujmou více osoby a osobnosti, které ANO tvoří, než jejich program. S ANO se musí v politice do budoucna počítat. Babiš je dostatečně silný ve všech směrech, takže nedovolí kotrmelce uvnitř strany, jak tomu bylo u Věcí veřejných. Do sněmovny se ANO dostane, zamíchá politickou mapou a…zatím se neví, co od nich lze očekávat.

Ostatní volební uskupení jsou sice zajímavá, ale nejsou dlouhodobou alternativou a nedokáží vyřešit problémy země, i kdyby to skutečně chtěly udělat. Naopak se v nich objeví další lidé typu Bárty či Kočí, kteří si dodnes neuvědomují, že – řekneme-li to slušně – chybovali, různí odpadlíci či turisté pohybující se zleva doprava, či naopak, kteří zjišťují, kde je jim dobře a kde se dá k něčemu přijít. Na takové strany a lidi je opravdu škoda peněz daňových poplatníků.

Možná si řeknete, že velké strany vás štvou a mají za sebou řadu afér, a proto chcete volit novou stranu, nové lidi. Nikdo vám v tom nebrání, uvědomte si ale, že neexistuje žádná záruka, že ti noví budou bez afér. Věci veřejné jsou toho zářným příkladem.

Pokud se jakákoliv strana dostane k moci, vždy se u ní najde část lidí, kteří jí podlehnou. Proto se jeví „dinosauří“ strany, které tu dlouho vládly, tak ušpiněné, a ty nové se mohou chlubit čistým peřím. Jak by ne, když ještě neokusily vládnutí, které jako jediné čistotu stran prověří. Je ale nemožné, aby z vlády odešly stejně čisté, jak do ní vstoupily. Takové věci se dějí jen v pohádkách.

Sběratelé

Středa, 16 října, 2013

Vzpomínám si na jeden takový dávný zážitek. Byl jsem tehdy ještě malý žáček základní školy, jenž za tatranku ochotně s červeným šátkem hrdě zdvíhal ruku k pionýrskému pozdravu a procítěně přednášel oslavné básničky na schůzích SČSP (ačkoliv úplně nejlepší byly schůze Jednoty, neboť tam dávali místo suchého pišingru báječné debrecínky a čerstvé rohlíky řečené „slaňáky“). Psal se rok 1982 a v zemích na západ od nás se prý na ulicích povalovaly tisíce zdrogovaných nezaměstnaných, jako němá připomínka odvrácené tváře zahnívajícího kapitalismu. Když si tehdy soused přivezl fungl-nágl novou lahvově zelenou škodovku stodvacítku, tak to bylo v našich očích málem Porsche 911 a všechna orezlá embéčka i stejšny v ulici závistivě prskaly po silnici olejové sliny…

Seděli jsme tehdy svorně doma u televize. Byl to černobílý maďarský Videoton na čtyřech útlých a dlouhých dřevěných nožkách, který měl tu škodolibou vlastnost, že při každém fotbalovém zápase náhle v nejvypjatějším okamžiku začaly po obrazovce běhat černobílé pruhy. Táta pak musel s bohapustým sakrováním vyskočit z gauče, sklonit se vzadu za televizor jako prvorepublikový fotograf, točit tam zuřivě všemi šesti kolečky a neustále vykřikovat „Co, dobrý ? Už to vokazuje ? A teď ?“. Tentokrát se ale milý aparát choval zcela ukázkově – zřejmě i on pochopil vážnost situace a nedovolil si sebemenší nemístný pohyb. Na jeho vypouklé obrazovce totiž právě probíhal přímý přenos z pohřbu soudruha Leonida Iljiče Brežněva, největšího a nejvěrnějšího přítele našeho národa. Bylo to velmi dojemné a já jsem pohnutě sledoval, kterak rudým náměstím kráčí pomalu a rozvážně dav uplakaných soudruhů,  oblečených v těžké kožichy a obří chlupaté papachy. Akorát jsem z toho moc neměl, neboť rodiče do přenosu neustále mluvili. Jeden se choval vysloveně nevhodně a nepokrytě dával různými prostořekými průpovídkami najevo svoje nadšení (například při velebných tónech Internacionály neustále rozjařile vykřikoval „hydrocentrála“ a „šup tam s ním“) – zatímco ten druhý se jej snažil mírnit a napomínal ho, aby nevedl zbytečné a hloupé řeči, aspoň proboha před těma děckama ne.

Tudíž si z celé té spektakulárie moc nepamatuji. Ale jedna věc mi v paměti utkvěla. Byla to čtyři obrovská černá plata, která nesli smutní spolustraníci za rakví a na nichž byly vyrovnány všechny řády a vyznamenání, které kdy zesnulý velkovezír získal. Muselo toho být několik desítek kilo a přiznám se, že jsem strašně záviděl. Jako dlouholetému sběrateli mi totiž bylo jasné, že na podobnou sbírku odznaků se nezmůžu ani pravidelným škemráním u vojáků, kteří k nám pravidelně jezdili jako patronát naší pionýrské skupiny. Mnohem více než branná výchova je zajímala družba s hloupě se hihňajícími osmačkami a aby od nás měli pokoj, tak nám tu a tam darovali nějakou tu pecku, hvězdičku – občas dokonce i barevného lvíčka, který se dal vyměnit za dva Motorpaly, nebo tři Pleasy.

V té době asi jen málokdo tušil, že socialismu na věčné časy zbývá pouhých sedm let a že ten vysněný komunismus už bohužel dobudovat nestihneme – snad jen s výjimkou hrstky vlasatých asociálních živlů, rozvracečů a příživníků, kterým se později začalo říkat disidenti. Jedním z nich byl třeba i jistý Pavel Wonka, který si uprostřed tuhé normalizace dovolil tak neslýchanou věc, že si našel legální cestu, jak v roce 1986 kandidovat jako nezávislý ve volbách. Režim tomu samozřejmě okamžitě učinil přítrž, milého výtečníka strčil pro příživu a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví za katr a tam se ho pokusil společensky zrecyklovat – což se bohužel nakonec díky humanistickým metodám bachařů a díky delikventově tvrdohlavosti i opakovaným hladovkám zvrhlo natolik, že Pavel Wonka za doposud nevyjasněných okolností v roce 1988 ve vězení zemřel.

Uff…zaplaťpámbu, že už je to dávno za námi. Uteklo třicet let, doma máme velké barevné elcédéčko a po Brežněvovi už dávno neštěkne ani pes. Po Pavlu Wonkovi bohužel také ne. Naštěstí tu ale ještě mezi námi jsou i jiní nesmiřitelní a neohrožení bojovníci proti komunistickému zlu – kteří v oné době temna svým veřejným postojem riskovali ztrátu zaměstnání i osobní svobody  a na které náš národ ani zahraničí nezapomíná. Minulý týden například dostal ve Washingtonu od nadace Victims of Communism Memorial Foundation náš bývalý prezident, prof. Ing. Václav Klaus, CSc., Dr. h.c. mult. čestnou medaili za celoživotní boj s komunismem.

Jejda, promiňte – zase jsem se zakecal. Začal jsem u roztřepané televize a chtěl psát něco o sběratelích. No, dneska už to asi nestihneme, takže zase až někdy jindy, omlouvám se. Jenom když to teď po sobě všechno čtu, tak si říkám – hlavně jednou, až se zase nějaké pomazané hlavě pomalým krokem ponesou za penálem ta velká černá plata s nastřádanou bižutérií … aby se vůbec našel někdo, kdo bude mít chuť to nést.

Dobrou noc.

Na cestě k bankovní unii

Úterý, 8 října, 2013

Vážený pane M.,

naše korespondence na různá témata spojená se současnou Evropskou unií se zajímavě rozrůstá. Oceňuji, jak podrobně toto téma sledujete a – přestože spolu v mnohém navzájem nesouhlasíme – jak Vám leží na srdci budoucí tvar západní Evropy a s ním spojený osud České republiky.

Tuhle jsme spolu vedli spor o (ne)nutnosti vzniku čehosi, co se bude nazývat bankovní unie. Je to téma složité, vzniká po krocích, a prozatím nikdo přesně neví, kam až tento projekt dojde.

Vy, jak jsem porozuměl, tomuto nápadu fandíte, já jsem k němu nedůvěřivý. Oba se však shodujeme, že bychom si vzniku bankovní unie a role ČR v tomto procesu měli bedlivě všímat.

Můj názor je následující.

(Pokračování textu…)