Archív: Listopad 2013

Potravinová pomoc ano, ale…

Petr Klukan | Úterý, 19. 11. 2013 v 9:27

Akce potravinové pomoci se prý náramně vyvedla. Zapojilo se do ní plno lidí, kteří nakoupili potraviny potřebným. Dá se říci, že bod A byl splněn. Zbývá bod B. Co se pod ním skrývá? Jednoduše řečeno – rozdání konzerv a trvanlivých potravin chudým. Kdo je ale hladový a potřebný takového pomoci?

A protože bych to lépe nesvedl vyjádřit, parafrázuji slova Víti Schreka z jihlavské charity, která pomoc přerozděluje: Potravinová pomoc je výborná věc, která vychovává i celou společnost. Velký úkol stojí před těmi, kteří tu pomoc přerozdělují. Měli bychom pečlivě zvážit, komu ji poskytnout a za jakých podmínek – tak, abychom nesejmuli z lidí odpovědnost za svůj vlastní život. Pomoc by neměla přerůst v almužnu.

Pokračování »

17. LISTOPAD A CÍRKEVNÍ RESTITUCE

Zdeněk Gryc | Neděle, 17. 11. 2013 v 14:47

17. LISTOPAD A CÍRKEVNÍ RESTITUCE
Dnes je 17. Listopadu, sestavení vlády brání významné JABLKO SVÁRU – CÍRKEVNÍ RESTITUCE.
Léčení pacienta se odehrává ve dvou fázích diagnóza a terapie.
Prezident Havel, stavy nemoci národa pregnantně diagnostikoval:

Pokračování »

Tak jak to teda bylo ?

Tomáš Ďásek | Středa, 13. 11. 2013 v 22:37

Poslední volby se nesly ve znamení špiónů. Hraběcí strejček s čírem se napasoval do role agenta 009 ve službách státu a ten hodný pán, co rozdával v metru koblihy, jím prý zase kdysi snad doopravdy byl. Pěkně nám to zavařil – protože teď nikdo neví, co s tím. K vládnutí totiž údajně potřebuje lustrační osvědčení a není úplně jisté, jestli mu ho někdo vystaví. V rádiu dneska říkali, že ho vlastně ani nepotřebuje, neboť prý vláda podle zákona není orgánem výkonné moci. Já nevím – školy nemám, ale větší hovadinu jsem snad ještě neslyšel. Kdo jiný, než vláda má výkonnou moc v rukách ? To už i výrok detektiva Bárty o tom, že oproti svému původnímu prohlášení si poslanecký mandát ponechá, neboť ŘADOVÝ POSLANEC není žádná vrcholová politická funkce, je jenom slabý odvar.

O čem ale vlastně chci dneska psát – už několik let mě zaráží ten do nebe volající dvojí metr. I čtvrtstoletí po „převratu“ je pořád vítaným zástupným viníkem čehokoliv „univerzální komunista“ – jakási anonymní bytost, která když už ne přímo vraždila, tak alespoň mlátila lidi, špehovala je, kradla jim majetek, držela je za dráty a nutila je radostně roztáčet kola výroby za mrzký plat. Není to Franta Nováků, ani Pepa Svobodů, jsou to prostě jenom – komunisti. TAMTI ONI. Před rokem 1989 měla komunistická strana československa zhruba jeden milion členů. Jeden milion ! Kde se vzali a kam se poděli ? Bylo nás tehdy těch milionů asi patnáct – včetně nemluvňat, starců, vězňů a nesvéprávných. Minimálně každý patnáctý tedy byl komunista. Když se ale kohokoliv zeptáte, tak se svatosvatě zapřisáhne, že on ani nikdo z jeho rodiny u nich nikdy nebyl – naopak, nenáviděli je a vždy proti nim bojovali. Teorie pravděpodobnosti je ale neúprosná. Skoro každý z nás musí mít nějakého strýčka, bratrance, dědečka nebo tchýni, která U NICH byla (samozřejmě – já vím, že váš prastrýc Kryšpín sice ve straně byl, ale to bylo jenom proto, aby se děcka dostala na školu).

Ovšem i tak – odečtěme onen milión komunistů (z nichž tedy o 99% dnes příbuzní či oni sami prohlašují, že to byli ti HODNÍ komunisti a nebo že tam byli jen z donucení) a zbyde nám 14 milionů. Čtrnáct milionů neohrožených a statečných antikomunistů, kteří je nenáviděli a bojovali proti nim, jak se dalo (například na ně hrozili prvomájovými mávátky a v hospodě o půlnoci je tepali sžíravými satirickými anekdotami). Mě nejde na rozum, jaktože to teda těch čtyřicet let vůbec vydrželo ? Někdo mi jistě pohotově odpoví, že hlavně díky represivním složkám a díky všudypřítomné StB. Jenomže…to je mi taky divné. Jak to sakryš ti estébáci dokázali ukočírovat, když naprostá většina jejich agenturní sítě byla vlastně jenom virtuální a vycucaná z prstu ? Vždyť se na to podívejte – jsou nějaké seznamy údajných agentů, ale když se kohokoliv z nich zeptáte, tak vám řekne, že o ničem neví a že tam byl neoprávněně. I soudy jim v tom dávají zapravdu. Paní Bohdalová, pan Skopeček, pan Kanyza – všechny si tam ti vykutálení estébáci zapsali jenom jako černé duše, aby dostali prémie. No uznejte sami – když totiž napíšete nadřízenému, že jste ulovili takovou Bohdalku, máte na vánoce jistou minimálně trojitou čokoládovou kolekci. A s tím Babišem je to stejné – ta holota styčný důstojník „náborář“ s ním prý mluvil akorát jednou o jakýchsi hnojivech a hnedle si ho bez jeho vědomí zapsal jako agenta – prostě jen aby měl nějaké ty kladné body.

Víte – jak jsem psal – je mi strašně divné, že ten režim, který tedy vlastně tvořila jenom hrstka zlých a krutých tyranů, co by se na prstech spočítali, dokázal tak dlouho na svých hliněných nohách tancovat a držet v okovech devadesátidevítiprocentní zbytek obyvatelstva. A hlavně je mi strašně divné, jak k tomu všemu ta naše legendární česká povaha přistupuje. Pokud byste o někom ze sousedů věděli, že pracoval třeba na ONV a nebo rovnou co já vím na krajské správě StB, budete si před ním uplivovat a do konce života toho špínu chlapa nepozdravíte. Ale člověka, který se s velkou pravděpodobností se státní bezpečností zapletl (a z titulu své práce asi ani jinak nemohl), klidně na ramenou vyneseme až do křesla ministra financí. Nadšeně tleskáme „znovuzrozenému“ zpěvákovi Václavu Neckářovi, který si i po těžké mrtvici dokázal znovu vzpomenout na texty svých starých písní – ale v otázce své nevyvratitelné spolupráce s StB (krycí jméno „Bacil“)  si už prý bohužel na nic vzpomenout nedokáže. Starý bard Jarek Nohavica – i podle mého neoddiskutovatelně jeden z našich největších básníků a muzikantů (krycí jméno „Mirek“) – stále spolehlivě vyprodává sály a stadiony. V porotách různých televizních soutěží zasedá a na koncertech ještě tu a tam svůj hit „Sametová“ zpívá starý rocker Ondřej Hejma (krycí jméno „Rony“). Dole pod prkny, která znamenají svět, se můžeme smíchy potrhat, když má herec Josef Dvořák (krycí jméno „Komik“) zrovna Pydlu v zádech. Nadšeně si necháváme podepisovat knihy od playboye Vladimíra Párala (krycí jméno „Slávek“).  Sakra, vždyť jmény všech těch nejrůznějších zaručeně neoprávněně evidovaných celebrit bychom mohli popsat určitě pár obrazovek – Pepíček „Tulipán“ Zíma, Valerie „Eva“ Zawadská, Jiří „Faust“ Suchý, Jan „Klaun“ Přeučil, Ladislav „Mistr“ Štaidl, Ladislav „Stožický“ Smoljak, František „Hamlet“ Němec, Zora „Alena“ Jandová, Richard „Herec“ Müller, MUDr. Jan „Pinel“ Cimický, Alexander „Lexa“ Hemala, Petr „Samorost“ Ulrych… co jméno to člověk, který kdyby projevil přání s námi povečeřet, tak budeme v sedmém nebi a jeho dávné zakolísání zaznamenané v těch zatracených cibulkových seznamech hned omluvíme tím, že „kdoví jak to vlastně tenkrát bylo“, nebo „taková byla doba“ – či přinejmenším alespoň „no dobře, ale von prej nikoho nikdá neudal, von to s nima uměl“…

Nezlobte se na mě – ale nemůžu to pochopit. Kdo je ve skutečnosti horší a zavrženíhodnější ? Člověk, který slouží totalitnímu režimu veřejně, třeba jako zaměstnanec – a nebo kamarád udavač, k němuž vzhlížíte proto, že něco umí, který vás plácá po ramenou, pije s vámi až do rána a po vystřízlivění začne potají psát hlášení ? Ve světle toho, co jsem tady napsal, mi připadá jakýsi lustrační zákon úplně zbytečný. Šanci vyrovnat se nějak důstojně s minulostí jsme totiž dávno propásli. Měli jsme hned na začátku konkrétně pojmenovat a alespoň morálně potrestat ty doopravdy zlé. Měli jsme tedy buď tu komunistickou stranu zakázat – když jsme byli všichni takoví neohrožení antikomunisté – a nebo jasně říci „Tak – a teď pojedeme zase pěkně od nuly“. Času na to snad bylo dost. Teď to všechno sklízíme a na příkladu milého pana Babiše – Bureše vidíme, že císař je prostě neúprosně nahý.

Nechci a ani bych se neodvážil být někomu soudcem. Jako dospělý jsem v té době nežil a vím houby, jak bych se zachoval a co všechno bych podepsal, kdyby si mě vzali do parády jeden hodný a jeden zlý estébák. Když už jsme se ale nedokázali vypořádat s konkrétními lidmi, nevymlouvejme se alespoň pořád dokola i dvacet čtyři let po listopadu na nějaké imaginární TAMTY. A hlavně – jak je psáno už v knize knih – shýbejme se prosím pro kamení jenom tehdy, když jsme si stoprocentně jisti, že sami nemáme za nehty ani ten nejmenší kousíček viny…

DNES 13. 11. 2013. JDE SOBOTKA NA HRAD.

Zdeněk Gryc | v 8:48

DNES 13. 11. 2013. JDE SOBOTKA NA HRAD.
Zákon ze dne 26. února 1930 o zásluhách T. G. Masaryka) je zákon, který byl schválen za účelem uctění památky tehdejšího prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Je často vnímán a uváděn jako jakási kuriozita, obsahuje totiž větu:

„T. G. Masaryk zasloužil se o stát“, který založil a budoval.
Prezidenti Klaus a Zeman se zasloužili o vybudování svých partají.
Není ani tak moc legrace, jak je postupně destruovali na úkor destability státu.

„Třešničku na dortu“ tomu dali v minulých volbách.
Zemanovi to však nestačilo, takže se „zasloužil“, že:
DNES 13. 11. 2013. JDE SOBOTKA NA HRAD.
————————————————————————————
Také jedu do Prahy. Na staroměstské radnici bude v 17. hodin otevřena výstava mého profesora nazvaná:
BEDŘICH ROZEHNAL, ARCHITEKT, KTERÝ ZMĚNIL STANDART NEMOCNIČNÍHO PROSTŘEDÍ.
V roce 1960 je Rozehnal ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody za údajné rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. V roce 1962 se podařilo Rozehnalovým přátelům – mj. hudebníkům Josefu Páleníčkovi a Miloši Sádlovi – prosadit, že byl na základě dekretu prezidenta republiky Antonína Novotného propuštěn z vězení. V roce 1968 byl rehabilitován a v roce 1970 Nejvyšší soud zrušil původní soudní proces z roku 1960 jako nezákonný. /Zdroj Wikipedie/. Prezidenty jsme měli různé, že?
Zdeněk Gryc

Co ukázaly volby (I): Změna

Ivo Strejček | Úterý, 12. 11. 2013 v 16:04

Nemohu začít jinak: prvním, pro mě dominantním symbolem podzimních mimořádných voleb je propad popularity velkých politických stran ODS a ČSSD. Stran, které významně určovaly obsah i charakter politiky v ČR v posledních dvaceti letech.

Byli jsme svým způsobem oprávněně hrdi na to, že bezprostředně na počátku 90. let byl v Čechách obnoven normální parlamentní systém založený na soutěži jasně ideově definovaných politických stran.

Zdálo se nám kdysi, že se (na rozdíl od svých sousedů) vyhneme nežádoucí fragmentaci politické scény a vlivu drobných dílčích politických projektů na výkon politiky u nás.

Věřili jsme, že silné politické strany s vnitřní kontrolní strukturou početné členské základny se nebudou omezovat na spory o bezvýznamné programové drobnosti, ale že budou sdružovat a nominovat lidi schopné definice „kritické masy“ reforem, jenž pomohou konkurenceschopnosti země, hospodářské a sociální stabilitě v ní a zvýší míru blahobytu.

Volební kolaps ODS a ČSSD ukázal, že tento systém pravo-levého souboje u nás získal významné trhliny a je neoddiskutovatelné, že na jeho destrukci se obě strany spolupodílely.

Nejméně vlastní vnitřní nejednotou a spory, především však průběžně se snižující schopností identifikovat zásadní celospolečenská témata, na jejich řešení najít maximální míru vzájemné shody (v rámci svého ideového instrumentária) a o této shodě posléze přesvědčit většinu občanů země.

Obvinit z příčin pádu pouze dvě (bývalé) hlavní politické strany ale není objektivní, pokud nevezmeme v úvahu jejich působení v prostředí poměrného volebního systému, jenž vždy vládní působení vítězů voleb předdefinoval.

Výsledkem nebyly pouze slabé, křehké a vnitřně svárlivé koalice, ale také fakt, že neúspěchy na sebe jednotliví účastníci, za nadšené podpory médií, navzájem sváděli, stejně jako se žárlivě přeli o každý zdánlivý plusový bod.

Viditelným a srozumitelným produktem chybného volebního systému je stav „101“.

„Stojednotka“ a způsob, jak s ní politikové pracovali, je jednou ze základních ingrediencí, která v Čechách dopalovala běžné občany a spoluvytvořila třaskavé politické ovzduší.

Je to kruté, ale prosté: občané hledali změnu, protože přestali ODS a ČSSD věřit.

Nedůvěra ke slovům a činům ODS zjevně prýštila z problematického vládního působení – jak obsahového tak formálního.

Koalice s TOP 09 a Věcmi veřejnými byla nestabilní. Nebylo jasné, kam vláda směřuje a jakou hospodářskou, sociální a zdravotní politiku hájí. ODS, prostřednictvím premiéra logicky vnímaná jako hlavní vládní strana, se tak vmanévrovala do si­tuace, kdy jí lidé nevěřili, co říká, nerozuměli, proč to říká, a odmítali ty, kteří to říkali.

V prostředí krize a způsobu rozpadu středo-pravé vlády mělo být vítězství ČSSD povinné a drtivé. Nedošlo k němu, ač bylo očekávané.

Proč? Zřejmě proto, že už ani sociálním demokratům voliči neuvěřili, že si s národohospodářskými problémy – přes všechny své sliby, s jejichž plněním mají občané za ta léta již také své zkušenosti – poradí. Jistě ale také proto, že o vnitřní nejednotnosti a sporech na ose Sobotka-Hašek-Zeman si štěbetali vrabci na střeše.

Volič volil „změnu“. Vážnou, viditelnou a v důsledcích zásadní. Už nezatnul zuby, nezavřel oči a přes všechny možné výhrady „jim to tam šel zase hodit“.

Základní poučení, které politickým stranám přinesla „změna“ v náladách jejich bývalých voličů, by mělo být jasné: demokracie funguje. „Buďto se sebou něco uděláte“, vzkazují, „nebo budete dále slábnout a váš vliv bude překryt a nahrazen jinými“.

Kráceno pro potřeby Jihlavských listů. Celý text najdete na www.istrejcek.cz.




© 2008 Parola s.r.o.