Archive for Červenec, 2014

Je to ještě ochrana osobnosti?

Čtvrtek, 24 července, 2014
Nepřehání to?
 
Tak mám často pocit, že soustava našich zákonodárců, zákonů a výkonné moci (soudy včetně ústavního) se tak nějak hrabou v právu a zákonech  tak nějak podobně, jako by hasiči po příjezdu k požáru místo hašení řešili kardinální otázku, kterou nohou mají vystoupit ze zásahového vozidla jako první. A přitom zapomínají na hlavní úkol, proč tu vlastně jsou, že mají hasit požár.
 
Laik se musí nutně pozastavit nad případy, kdy člověk řeší ochranu svého majetku a již nemá jinou možnost, než použít třeba i kamerový systém – a ochrana zafunguje, zařízení splní svůj účel a podaří se díky němu odhalit pachatele. A pachatel, místo aby se styděl a byl po zásluze potrestán, se začne obhajovat nelegálností či třeba příliš velkým rozlišením kamer nebo zveřejněním záznamu a podobně. Chápu postoj pachatele, který se chytá každé příležitosti, aby se vyhnul trestu. Samozřejmě je pak otázkou, zda člověk s takovým charakterem by se měl i nadále volně pohybovat mezi námi, ale vůbec nechápu naše zákonodárce (ty, kteří dané zákony schvalovali, i ty, kteří mají moc tyto zákony změnit, ale neřeší to) a soudy a institut ochrany osobnosti, že takové argumenty nesmetou ze stolu, a konečným efektem pak je to, že je nakonec postižen poškozený, místo aby byl potrestán zloděj či násilník.
 
Mám teď konkrétně na mysli například před pár lety medializovaný případ, kdy z obchodu s elektrokoly zloděj odcizil elektrokolo, majitel měl videozáznam, ten zveřejnil na Internetu a díky tomu se pak podařilo zloděje odhalit.
Podobně se teď řeší, zda majitel nemovitosti má právo na ochranu svého domu (opakovaně poškozeného sprejery) si pořídit kamery, které nutně zabírají i část veřejného prostranství (novinář v Třebíči). A místo toho, aby v obou případech byl řádně potrestán viník, tak se naše právní instituce zabýbají tím, že bylo porušeno právo na ochranu osobnosti, v prvním případě dostal okradený majitel obchodu pokutu, v druhém případě se touto „ptákovinou“ dokonce zabýval Evropský soud.
To opravdu nemáme na práci důležitější věci? Jaká „ochrana osobnosti“? Kdy konečně nastane doba a všichni pochopí, že každá akce vyvolá nějakou reakci a že každý svéprávný občan by měl být osobně a plně odpovědný za svoje činy a svoje chování a v případě, že někdo je útočník, tak musí nést i všechny následky svého jednání? Je vůbec smyslem institutu ochrany osobnosti přehnaně chránit útočníka, i když je to na úkor jeho odhalení, dopadení a potrestání? Není snad prioritou celého státního aparátu včetně soudů, aby chránily poctivé občany před těmi druhými? K čemu pak vlastně odvádíme daně, když tento zcela zásadní princip nefunguje? Podle ústavy má každý občan právo na ochranu osobnosti a ochranu svého majetku. A pokud někdo záměrně a vědomně napadá moji osobu či majetek, pak musím mít zaručené právo na ochranu sebe a svého majetku a útočním musí být plně odpovědný za veškeré následky mé obrany či ochrany majetku.
 

Budou volby zbytečné?

Středa, 16 července, 2014

Nový služební zákon je nebezpečný: předává moc neodvolatelným úředníkům

Možná vám bude zdánlivě připadat, že toto téma nemá moc společného s komunálním děním, o kterém se ve městě či kraji většinou píše. Ale opravdu jen zdánlivě. Pokud totiž zákon v navrhované formě projde, bude se dříve či později týkat při řešení různých životních situací každého z nás.

Absurdní: zákon kvůli dotacím

Vládní koalice v lednu tohoto roku protlačila na mimořádné schůzi sněmovny „Služební zákon“ nebo chcete-li „Zákon o státní službě“ v prvním čtení. Po čtyřech měsících předložila do druhého čtení text, který s původním obsahem nemá nic společného. Zákon má začít platit 1. 1. 2015. Tento chvat koalice zdůvodňuje faktem, že pokud se tato právní norma neschválí, přijdeme o evropské dotace. Jako kdybychom schvalovali vlastní zákony ne kvůli tomu, že je naše země potřebuje, ale kvůli tomu „vydyndat“ z EU další peníze za každou cenu, tedy i za cenu právního zmetku.

Zákon má politikům znemožnit jakkoli zasahovat do personální politiky úřadů. V duchu tradičního českého přístupu „ode zdi ke zdi“ jeho konečná verze svou přísností vůči politikům překoná jakýkoli jiný služební zákon v celé Evropě. Úředníci se zabetonují v kancelářích a propustit je bude možné, jen když poruší zákon. Rozhodovat o pracovních smlouvách na každém resortu bude státní tajemník jako protiváha ministrovi. Jeho šéfem nebude ministr, ale generální ředitel všech úřadů. Vliv generálního ředitele tedy zřejmě předčí i premiéra. Ten ho sice může vyměnit, ale pouze jednou za sedm let.

Politik skládá účty. A úředník?

Když si představíme důsledky platnosti zákona, nabízí se jednoduchá otázka: budou nám vládnout volení politici s mandátem od voličů, nebo nevolení „nezávislí“ úředníci? Připomínám a zdůrazňuji, že žádný zákon sám o sobě samozřejmě nezvýší kvalifikaci úředníků ani nezlepší organizaci státní správy. Jde tedy o to, kolik nezávislé moci dají dnes politici úřednictvu. Současná většinová česká veřejnost má jasno. Politika je zlo. Politické strany jsou nepopulární a přesvědčení, že „co politik, to grázl“. Nezávislost státní správy se pak může jevit jako všelék. Ovšem nezávislost na čem? Na politicích, kteří jsou závislí na vůli svých voličů, kdežto úředník je nezávislý? I se svým supernezávislým  superúředníkem na generálním ředitelství, který bude mít větší moc než všichni ústavní činitelé dohromady?

Další rána demokracii

Tam, kde parlament jedná, ale moc jde jinou cestou, už se vůbec nedá mluvit o nějaké demokracii, tam již demokratické principy dostávají pěkně na frak! Takové nebezpečí reálně existuje. Řízení státní správy musí zůstat v rukou volené politické moci, a to i tehdy, že by v daném období vykonávala tuto moc sebehůř. Volená moc totiž platí za výkon i kvalitu a skládá účty voličům. Nezávislé úřednictvo by neskládalo účty nikomu. Vznikla by další nevolená instituce, která by rozhodovala bez mandátu voličů a zejména by byla neodvolatelná. Vznikla by situace, kdy by byly volby zbytečné a mohli bychom je zrušit.

Zákon, který má chránit úředníky proti všem, je totálně chybná koncepce. Když už nezabráníme tomuto pochybnému zákonu, měl by tu být především proto, aby chránil občany před zvůlí státní správy, před její neefektivitou a neprofesionalitou.

Chci férovou soutěž

Je zřejmé, že důsledky zákona budou právě opačné, než co si od něj někteří slibují. Úředníci s definitivou se přestanou snažit, přestanou studovat, budou méně ochotní a méně profesionální. A proto s tímto zákonem nesouhlasím. Chci volnou soutěž i ve státní správě.  Zákon by měl být nahrazen kariérním řádem, který bude založen na opaku stávajícího: úředníci budou mít časově omezený mandát a budou pravidelně vstupovat do výběrových řízení, aby se ve státní správě udrželi. Když se udrží, budou mít nesporné výhody, ale nikdy nebudou mít definitivu. Jen tak se nestanou demokratické volby fraškou a řízení věcí veřejných neskončí v rukou nevolené úřednické oligarchie.

Pavel Paulát

Adopce

Pátek, 11 července, 2014

Adoptovat můžete nejen černé dítě z Afriky nebo malého Čecha z kojeneckého ústavu. Osvojit si můžete třeba i hrob. Alespoň tak to už funguje třeba v Praze, která nemá peníze, aby udržovala a restaurovala hroby slavných osobností. Od toho je stát, řeknete si. Jenže stát přerozděluje především živým, kteří umějí víc křičet než ti po smrti. A tak mnohé hroby významných lidí chátrají a rozpadají se. V Jihlavě ještě vše papírově dotaženo není, ale město se tomu nebrání. Pokud vám stále adopce hrobů připadne divná, pak vězte, že například v USA si skupina lidí přijme za vlastní třeba i část dálnice, o jejíž čisté příkopy se vytrvale stará. Pokud byste si měli vybrat, že raději sáhnete po hrobu?