Blog Jihlavských listů

Je na čase zahájit seriózní diskusi o smyslu, poslání, hospodaření a budoucnosti městských společností. Všech, bez rozdílu. Diskusi věcnou, korektní, odpolitizovanou a vedenou s chladnou hlavou ve prospěch občanů města.

Městské společnosti, 100 % vlastněné městem a původně historicky založené pro zajišťování určitých činností a služeb ve prospěch občanů města, měly v době svého založení smysl. Především z důvodu překotného vývoje nových ekonomických poměrů a potřeby stabilizace a ukotvení provádění těch kterých činností a služeb v začátcích fungování. Jedná se o v těchto dobách založené  SMJ, SML, Prádelny, HC Dukla, Dopravní podnik.

Z důvody snahy o změnu v zajišťování činnosti ve vodohospodářské infrastruktuře přibyly nejnověji ještě Jihlavské vodovody a kanalizace.

Dobrá byla i myšlenka obsazení statutárních orgánu na základě výsledků voleb – jednalo se přece o vyjádření vůle voličů, občanů tohoto města. Ovšem nutně nastalo to, co by nemělo a postupně více či méně graduje – střet politiky a ekonomiky.

Členové statutárních orgánů společností velmi často zapomínají, že politika by měla končit s jejich zvolením do tohoto orgánu a dál už by se měli chovat podle obchodního zákoníku (dříve) nebo dnes podle zákona o korporacích. Ovšem lze to vůbec?

Vždyť tito členové se v první řadě zodpovídají svým stranám, za které byli zvolení a teprve až prostřednictvím nich svým voličům. A to většinou totéž rozhodně není…. Bližší košile než kabát, přece. První obrovský problém.

Dále je tu ta skutečnost, že tyto obchodní společnosti se postupně staly velmi těžko kontrolovatelné, přestože z praktického hlediska není žádný rozdíl mezi jejími zaměstnanci a úředníky magistrátu. Obojí platí daňový poplatník, občan našeho města.

Ovšem jestliže dnes můžete magistrát kdykoliv písemně požádat třebas o kopii faktury, když se vám zdají například právnické služby, které zadává, předražené (a musíte se k těmto informacím podle zákona o svobodném přístupu k informacím dostat), tak zkuste o něco podobného požádat u obchodní společnosti města! Nedozvíte se vůbec, ale vůbec  nic…. Obchodní tajemství, odkazování od čerta k ďáblu, zatemňování a mlžení.

Navíc – v Jihlavě jde všechno hrozně pomalu – v jiných městech už se dávno moci ujímají přímo občané a zde poslední volby přinesly pouze malou kosmetickou změnu (chvála aspoň za ni).

Což ale v konečném důsledku znamená, že praktickou moc v obchodních společnostech mají stále tytéž strany, mnohdy i titíž lidé, kteří samozřejmě nepotřebují žádnou změnu, žádné zprůhlednění hospodaření, žádnou kontrolu nad sebou samými. A samozřejmě všem zúčastněným velice vyhovuje, že nehospodaří z vlastního, jako v normální obchodní společnosti, ale z erárního, tedy všech občanů.

No a konkrétně se toto může  projevit třeba u vyvádění městského majetku. Velice názorně, i když bez dotažení, vysvětlení a zobecnění pro ty, kteří tak hluboko problematiku neznají, na to poukázala na posledním zastupitelstvu jedna z fundovaných opozičních zastupitelek. Jednalo se o vložení hájenek do základního jmění společnosti SML, velice kontroverzní téma, a ona svými nepříjemně cílenými dotazy velice uváděla do rozpaků předsedajícího. Musel totiž vysvětlovat, že ano, má pravdu, poté co se majetek převede do společnosti, tak už o jeho případném prodeji nebude rozhodovat zastupitelstvo, jako nyní, ale valná hromada, tedy rada, což je podstatně užší skupina vyvolených, většinou se společností nějak svázána….Možná proto se i podařilo tento „obchod“  těsně neschválit ale nepochybuji, že na podzim to je na stole opět , už s lepší politickou předběžnou přípravou, tedy „prolobováním“…

Proto je na čase začít tento stav měnit. Jedná se opravdu o velké peníze, které se dají využít lépe. Zamyslet se nad kvalitou a efektivitou činností, aparátem nadstavby, personálním obsazením, odpolitizováním, hledáním jiných, hospodárnějších a  hlavně průhlednějších cest zacházení s penězi nás, občanů Jihlavy.

Z uprchlíků máme strach. Dlouholetá uzavřenost socialistických států v lidech nevychovala toleranci ke všemu cizímu. Přesto je náš strach oprávněný. Válka, to již nejsou dvě linie znepřátelených vojsk – to jsou teroristické útoky, sebevražední atentátníci jdoucí mezi civilisty, do obchodu…

Jak poznáme, kdo utíká před válkou, kdo z ekonomických důvodů, kdo z důvodů rozšíření své radikální víry. V médiích popisované násilnosti běženců, kteří nemají co ztratit, jsou odstrašující.

Co s tím? Evropská unie se musí naučit bránit přílivu statisíců lidí z jiných kontinentů. Zatím to nechává na svých členských státech na jihu. Jakoby to byl jen jejich problém. Unie, krásná myšlenka, ale neuvěřitelný moloch, reaguje pomalu jako vyhýbající se Titanic ledové kře. Statisíce uprchlíků nevstřebá bez negativních následků ani bohatá Evropa. Tvrdá opatření mohou působit antihumánně, ale pomocná ruka může zůstat pomocnou rukou jen tehdy, pokud zůstane celá.

Nás může alibisticky uklidňovat jen to, že bývalé socialistické státy nejsou cílem uprchlíků. Že bychom za to ještě komunistům poděkovali?

Senioři dnešní doby
Nevím, proč mladá generace narozená v demokracii neustále nadává a stěžuje si na generaci starší. Senioři jsou součástí naší společnosti, to nezměníme a nepochybuji o tom, že velká část seniorů je díky vysokým cenám a nízkým důchodům velmi vzdálená průměrným příjmům, nevidím tedy argument, že senior tráví svůj čas jenom nakupováním za pádný. Vedle těchto skupin ,, klasických“ seniorů se nám v posledních letech rozrostla skupina relativně mladých seniorů, kteří se čím dál více vymykají tradičnímu pojetí seniora jako roztomilé stařenky nebo stařečka, kteří žijí ve svém světě vzpomínek.

Autor: Aleš Urban, student SVOŠS Jihlava

Poslední příspěvek „ČTENÁŘE“ k meritu  uvedeného  článku:
„Lze jen souhlasit.
Osamělost musí být velice skličující a není divu, snaží-li se někdo, většinou je to z takových příspěvků přímo cítit, upoutat pozornost. A jak správně píšete, i ten zoufalec musí počítat s tím, že dostane za vyučenou. A ne začít okamžitě vyskakovat jako čertík z krabičky, případně Balkánská řeznice Madléna, když před ní někdo pronese něco o ukradeném Kosovu, ječet na blogu něco o fašistech, otravovat lidi svou zneuznaností a 70 let starými vykopávkami. Vím, že staří lidé jsou ješitní, nedůtkliví a svou pravdu považují za jedinou, klanějí se modlám bez ohledu na to, že se jednalo o lidi naprosto bezcharakterní (viz ostuda národa známá jako Venca Lahev). Je skutečně třeba brát na takové staříky ohled, jenže každá tolerance má své meze. Hezký den.“
čtenář | 2015-06-04 12:10:49 | Reagovat

DOVEZL JSEM MU NEDÁVNO „OSVOBODITELSKÉ PIVO“, POJMENOVANÉ PO GENERÁLU USA PATTONOVI.
Se vzpomínkou na Vaculíka se přidal i jeho přítel, herec a režisér Břetislav Rychlík. „Byl takřka součástí naší rodiny, jedním z nejbližších lidí, které jsem měl tu čest potkat,“ řekl ČTK. „Už jsem to tušil, konečně i v těch svých sloupcích jakoby se půl roku loučil. Dovezl jsem mu nedávno z Plzně ‚osvoboditelské‘ pivo, pojmenované po americkém generálu Pattonovi. Měl podobné zorničky jako před smrtí Václav Havel, když jsme ho byli právě spolu navštívit,“ dodal.
Podle premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) Vaculík zanechal originální a nesmazatelnou stopu nejen v dějinách české literatury a žurnalistiky, ale i v politickém a veřejném životě. „Budeme si jej všichni pamatovat jako významného a odvážného muže pera a slova, který po celý život a za každého režimu přemýšlel svobodně a nezávisle,“ dodal předseda vlády. „Díla, statečných životních postojů a činů pana Ludvíka Vaculíka si nesmírně vážím. Jeho názory, jeho spisovatelská, novinářská činnost a především boj proti komunistické zvůli jsou hodny úcty. Odešel umělec, svérázný a statečný člověk, před jehož životním postojem nelze než smeknout,“ uvedl ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL).
Ludvík Vaculík, rodák z Brumova na Valašsku, byl úzce spjat s Lidovými novinami, pravidelně pro ně psal sloupek. Psal i pro Literární noviny, do jejichž redakce vstoupil v roce 1965 a právě zde si svými sociálně kritickými články získal poprvé významnější přízeň veřejnosti. Z jeho prozaické tvorby se kultovní záležitostí pro mnohé stala novela Sekyra z roku 1966, ve které sugestivním způsobem popsal poválečné nadšení a pozdější trpké zklamání levicových idealistů, zneužitých státní mocí. Proslavil se ale i dalšími romány, jako třeba Morčata, a fejetony Jaro je tady či Jak se dělá chlapec. Za svou práci dostal řadu významných českých i zahraničních ocenění.