Archive for Říjen, 2015

Proč jsem nepodpořil memorandum s Čínou

Pátek, 23 října, 2015

Hned několik důvodů mě vedlo k tomu, abych v jihlavském zastupitelstvu hlasoval proti memorandu Jihlavy s čínským městem Wu-Han, které prošlo hlavně díky hlasům ČSSD, ANO a KSČM.

Celou věc nelze zjednodušit na konflikt „nedodržování lidských práv“ versus „ekonomika“. Naopak i ti, kteří schvalují spolupráci a argumentují ekonomikou, by si měli uvědomit, že čínské zboží u nás vedlo k útlumu textilního průmyslu. Není to ale férová konkurence, protože Číňané vyrábějí levně i kvůli tomu, že nemají vyvinutý sociální systém, limity znečišťování životního prostředí a regulace trhu včetně patentů. Stát nechrání potřebné, kteří se o sebe sami postarat nemohou.

Čína se tedy tváří jako socialistická země, ale je tam ještě drsnější kapitalismus než u nás a jsou tam vysoké rozdíly mezi chudými a bohatými. Trpí i rodiny, protože ženy si nemohou dovolit zůstat s dítětem tak dlouho jako u nás.

V memorandu se píše o „kontaktech a komunikaci mezi organizacemi a společnostmi mládeže, žen a práce mezi oběma městy, stejně jako personální stáže“ Kulturní i náboženské dědictví Číny je pro nás tak vzdálené, že nevím, jaké praktické zkušenosti bychom od ní mohli čerpat – snad kromě důrazu na vzdělání a pracovitost.

Už teď víme, jak Číňané skupují půdu na Ukrajině i jinde a ekonomicky kolonizují Afriku. Nedávno koupili jihlavský pivovar, takže se obávám, že bude stále těžší v něm držet důraz na regionalitu, který tam za mého působení fungoval. Trendu ekonomické rozpínavosti Číny bychom měli spíš bránit, než ho podporovat. Musíme podpořit české výrobce a náš kapitál, Čína si zaslouží spíš mantinely.

Jaromír Kalina, náměstek primátora Jihlavy za KDU-ČSL

Jedna rodina

Úterý, 20 října, 2015

 

My jsme Valaši, jedna rodina….zpívá se v jedné lidové písni. S trochou nadsázky by se ta část o jedné rodině dala napsat i o našem magistrátu – jak jinak nazvat následující situaci.

Nejvyšším úředníkem zde je tajemník Lubomír Dohnal, který je nadřízený všem zaměstnancům města, řídí a kontroluje jejich činnost, stanovuje jim platy, vede personální a mzdovou agendu. To vše má na své magistrátní internetové stránce. Výběrového řízení na velmi důležitou pozici vedoucí vodoprávního úřadu, téměř v přímé podřízenosti tajemníka, se účastní i jeho manželka a vyhraje. Asi nikoliv náhodou, když předsedou komise je tajemníkův dlouholetý parťák z  vedení města Josef Kodet a členové jsou zhusta magistrátní úředníci, tedy tajemníkovi podřízení, kterým rozhoduje o platech atd…. Komise tedy rozhodne tak jak má – není divu, také bych se nevzepřel – zkuste v tomto případě vyjádřit jiný názor a pak pokračovat v práci pod tajemníkem! A je to doma, nejen obrazně, ale i skutečně! Máme další raritu v našem krásném krajském městě – dva z nejvyšších úředníků jsou manželé! Ví někdo o podobném případě?

Tajemník se rád hájí tím, že přece nemůže diskriminovat někoho ve svobodné účasti ve výběrovém řízení jenom proto, že to je jeho manželka. To má sice pravdu, ovšem soudný člověk by přece musel doma říct …. Dobře, klidně se přihlaš, ale potom já přece už dál nemohu být tajemníkem, protože v komisi budou muset být moji podřízení – vždyť kde je potom jinak čistota, objektivita, nezávislost celého toho procesu? A v tomto případě bohužel vůbec nezáleží na tom, že jsi opravdu nejlepší….

Až potud jsou to fakta. Následuje fikce nebo předjímání toho co se může stát, podobnost se skutečnými událostmi je opravdu čistě náhodná.  Ve vedení města jsou i volení zástupci lidu, tedy například náměstci. Jeden třebas může mít nějaký vodohospodářský problém, který  musí řešit vedoucí vodoprávního úřadu. Náměstek zrovna nemá svůj den, je trochu nevrlý a vedoucí si lehce může dovodit že na ní zkouší nepřiměřený nátlak, že zneužívá pravomoci veřejného činitele. A ke komu si může jít stěžovat? No přece k tajemníkovi, svému manželovi…. Anebo současná situace s tahanicemi kolem vodohospodářského majetku. Vedoucí bude muset rozhodovat nezávisle a nestranně  ve sporech, kde jednou stranou bude město. Opravdu nestranně, když ve městě je nejvyšším úředníkem její manžel? Byli by krajně nezodpovědní právníci druhé strany, kdyby na to účinně nepoukázali. To je jen malá ukázka toho, jak hrozně nebezpečné a svazující může být takové propojení. Podobných příkladů kde je takováto provázanost velmi podivná, by se jistě našlo bezpočet.

Slyšel jsem na celou věc mnoho názorů a byly vzácně jednotné – je to špatně, nemělo by to tak být, je to výsměch….ale zároveň všichni dodávali – tohle nech být, je to zbytečné, stejně ničeho nedosáhneš a uškodíš jenom sám sobě… Ptám se ale –  nejsou právě v podobných případech ty hlavní kořeny otrávenosti a znechucení většiny lidí s veřejným životem? Pocit bezmoci cokoliv změnit – je to marné, stejně si to nakonec udělají jak chtějí, jsou u toho, dokážou kličkovat, najít cesty…. To že úřad je znevážen, ztratí důvěru už je vedlejší. Vždyť jaký může být další postup událostí a případné řešení ?

1.        Morálně – etické. Tajemník pochopí jak výrazně pochybil a rezignuje. Nejlepší řešení pro všechny i všeobecně – je tam už příliš dlouho, vytvořené vazby jsou tak nezdravé a silné, že z toho může vykvést právě takové výběrové řízení, atmosféra na úřadě dobrá není. Přestože je to téměř nereálné, protože pan Dohnal má uvažování zcela jiné, naděje aby se zachoval jako chlap tady vždycky je a umírá poslední                                                                                     odhad 1 %

2.        Právní. Rovněž krajně nepravděpodobné. Nový zákon o státní službě, který právě vstupuje v platnost a který přesně tuto situaci zakazuje, jaksi „pozapomněl“ na tyto úředníky vykonávající přenesenou státní správu na magistrátech,   na které se tedy právně nevztahuje. A toho si je pan tajemník velmi dobře vědom, naopak je možná hrdý, že tuto skulinku v zákonech našel. Ale kdoví, třebas ředitel krajského úřadu, ke kterému se to dostane, najde i něco jiného.                                                                                           

Odhad 2 %

3.        Politické řešeni. Také se asi nestane. Ve vedení radnice pořád převažují síly, se kterými to tajemník táhne po mnoho let, navíc vše je naprosto podle zákona, jak se hájí a tak je prakticky neodvolatelný. Možná až po dalších volbách. Ale určitá naděje i tady je, vždyť se zveřejněním dokumentů do zastupitelstva také jedna velká bariéra padla                                                                                                                                                                                                                             Odhad 3 %

4.        Řešení dítě z vaničky ven. Tlak bude tak silný a situace neudržitelná, že opravdu bude nutné něco udělat, aby se atmosféra uklidnila. A tak se přistoupí k tomu nejjednoduššímu, tedy že odejde vedoucí vodoprávního úřadu. Což by ale bylo velmi špatně, magistrát v ní získal zdatnou posilu a oblíbenou vedoucí a bylo by to  řešení přesně v duchu …. S vodou se vylilo z vaničky i dítě                                                                                                                                Odhad 4 %

5.        Nestane se vůbec nic. Nejhorší, ale bohužel  nejpravděpodobnější.Hroší kůže a skálopevné přesvědčení o vlastní neomylnosti je nadevše. Na zbývajících 90 % tedy  tak asi radnice ukáže záda slušnosti, etice, morálce…

Soudci z lidu

Úterý, 13 října, 2015

Na filmech mě vždycky fascinovalo to, že jejich tvůrci mají možnost jakékoliv téma uchopit z obou stran – nebo tedy spíše z té strany, ze které si sami vyberou. Stačí se podívat na staré, dnes už klasické, válečné filmy. Například známý černobílý film z roku 1954 „Admirál Canaris – život pro Německo“. Kdo jej vidí poprvé, usedá k obrazovce s povědomím, že Canaris byl nějaký nacistický ředitel rozvědky, nebo co, patrně jeden z válečných zločinců, který beztak organizoval sudeťácké řádění v našem pohraničí a další vylomeniny. Chroupáte brambůrky, sledujete dobrodružný děj a najednou se přistihnete, že jste se úplně chytili ideové linie děje a že tomu noblesnímu pánovi s rytířským chováním, který nikdy nesouhlasil s válkou, nacismus mu byl odporný a který se nakonec stal obětí svých protihitlerovských snah, držíte palce. Film skončí a vy máte jasno. Víte jak to bylo a kdyby se někdo pokusil někdy o Canarisovi říkat něco nepěkného, hned byste si to s ním mohli verbálně rozdat.

Bohužel náš národ filmy miluje a je vděčným divákem. Společně s tradiční broukopytlíkovitostí (já vím o čem mluvím) a černobílým sparťansko-slávistickým viděním je to doslova vražedná kombinace. Aktuálně se to opět projevuje v jedné z nejdelších mediálních kauz – „ukradených norských dětí“. Jenom fakt, že se ještě nedošlo k nějakému definitivnímu závěru, může podle mě za to, že se toho doposud žádný producent nechytil. Byl by z toho doják jako hrom. Pobledlá matka se strhanými rysy, bojující o své syny, které jí protiprávně ukradly norské úřady. Srdceryvné scény, jak tlusté norské bachařky odtrhují zoufalou ženu od svých synů, které by po těch letech tak ráda objala. To vše okořeněné konspirační teorií o tom, jak zdegenerovaný severský národ musí krást cizí děti, aby si vylepšil vlastní genetický kód (což mě mimochodem jako vlastence naplňuje hrdostí – když milí norové jako nejčistší rasu vidí právě nás, čechy). Jedním z hrdinů by byl mladý nebojácný právník, pronášející plamenné projevy ve studených soudních síních (mezi ním a matkou odebraných dětí by to muselo alespoň trochu eroticky jiskřit, aby se film lépe prodával), případně bezejmenný šlachovitý šéf české rozvědky (v obličeji by měl malinkatou jizvu), plánující nebezpečnou únosovou akci, kterou nakonec těsně před odletem již nastartovaného vrtulníku s pětičleným po zuby ozbrojeným komandem, stopne příkaz nějakého farizejského ustrašeného ministra. Kina by byla plná a jediné oko by nezůstalo suché.

Kdyby se ale autor scénáře blbě vyspal, mohl by to taky vzít z druhé strany a udělat z toho drama zneužívaných dětí, které jsou nuceny vrátit se k matce, i když nechtějí (retrospektiva s malými uplakanými hošíky v pyžámkách, které ve zpomaleném záběru šílená krkavčí matka fackuje, nebo se k nim dokonce blíží opilý pedofilní otec s krví podlitým pohledem a napřaženou rukou s rozevřenými pařáty). Matka by byla vylíčená jako skvělá herečka a veskrze zkažená bytost, která si omotala kolem prstu kromě prezidenta republiky a jeho mluvčího i mladého nadějného právníka, pronášejícího plamenné projevy ve studených soudních síních (ten prostě v tom filmu být musí – bez ohledu na verzi) a teprve v závěru se povede odhalit její skutečnou dračí povahu a děti zachránit. Celý film končí dlouhým záběrem dovnitř jedoucího vozu, kde vpředu sedí láskyplně se na sebe usmívající pěstouni a vzadu dva veselí, pošťuchující se kluci – konečně doopravdy beze zbytku svobodní. Noční můra skončila, auto odjíždí kamsi za obzor, přes který jdou závěrečné titulky a lidi zase vytahujou kapesníky.

No jo, ale co teda teď ? Chtělo by se říct – babo raď. Jenže to je bohužel právě přesně to, co se děje a co je nejhorší. Kdejaká baba radí, kdejaký strejc v tom má stoprocentně jasno. Všichni jsou seznámení se spisem, všichni znají onu zvláštní rodinu ještě z doby, kdy kluci byli malí, kdy matka nevěděla o psychické chorobě otce a kdy došlo k faktickému odebrání. Všichni vědí jak to bylo, všichni znají pozadí a všichni znají viníky.

Je to nemilá a strašně ožehavá věc. Pravda může být tam i tam – a nebo dokonce i někde uprostřed. V obou případech se pak může jednat o něčí neskutečné selhání a něčí osobní tragédii. Budeme tu mít matku, která své děti doopravdy miluje a které byly mimo jakékoliv chápání doopravdy jednoduše ukradeny – a nebo tu budeme mít děti, které už víc jak polovinu života strávily v jiném prostředí a které budou najednou násilně přesazeny jinam, navíc s člověkem jehož nemilují, naopak se jej spíš bojí.

Já nevím. Já to hergot nevím – a proto si nedovoluji v téhle věci dělat žádný vlastní názor, natož ho veřejně prezentovat. 99% našeho národa – v čele s hradním panem populistou – ale má úplně jasno. Přesně tohle jsou ty chvíle, kdy jsem rád za to, že to u nás už přece jenom funguje trochu jinak, než dřív. Tenkrát to nemusel být zdaleka ani celovečerní film. Stačilo udělat kratičkou reportáž do filmového týdeníku, kterou tvůrci vzali z toho „správného“ konce – a hned druhý den rozhořčení lidé (ne nějací virtuální lidé, ale naši tátové, dědové a pradědové) ve svých zaměstnáních hromadně a veřejně podepisovali souhlas s rozsudkem smrti nad doktorkou Horákovou.

Doufejme, že tento film nakonec nebude ani horor, ani drama, ani hloupá komedie. Přejme těm dětem, ať je z toho nakonec jenom přísně spravedlivá (i když pravda, divácky ne tak záživná) literatura faktu. Trochu se totiž v celé té mediální záplavě slz a špíny zapomíná na to, že o ty děti jde především. Možná by bylo nejjednodušší se zeptat přímo jich. Nejsou to NAŠE děti, není to žádné národní rukojmí. Jsou to dvě svébytné osobnosti, které mají právo na to, aby žily tam, kde je jim subjektivně nejlíp. Někdo jistě namítne, že mají dávno vymyté mozky a že jsou naučeny k tomu, aby ke své mámě cítily odpor – a to je třeba, co já vím, taky možné.

Hlavně tedy prosím uvažujme s chladnou hlavou a neposílejme hned ochotně na šibenici ani matku, ani norskou velvyslankyni – když o tom všem vlastně víme absolutní prdlačku…

Co dělat proti desinformaci? Informovat se!

Úterý, 13 října, 2015

Tak bych asi shrnul svůj dojem po velmi sympatické akci, která se konala v pátek 10. října v kavárně Café Bar Malér. Dočkal jsem se konečně příležitosti poslechnout si někoho, kdo byl přímo v táborech pro uprchlíky. Daniel a Kuba, dva mladí Češi, vyprávěli své zážitky z dobrovolnické činnosti v Srbsku a Chorvatsku, kde pomohli stovkám běženců víceméně přežít. Organizovali deky. Rozdávali jídlo.
Pochválili solidaritu mezi samotnými uprchlíky. Povídali, že drtivá většina žen nebyla zahalená a potvrdili, že život na útěku je krutý, přesto nezažili ani jednu bitku a vysvětlili, proč na nádraží po nich zůstal „bordel“ a tak dále. Prostě jsem se dozvěděl, jak to je.

Pamatuji slova Daniela: „Nemá smysl říct, že jsme měli jen pozitivní zážitky, to ne.“ Jak by mohli? (To je jen řečnická otázka.) Věřím klukům a fandím jim. Jdou svou, správnou cestou. Nevěří v hoaxy, nenechají se „poučit“, jdou se podívat přímo na věc! Klobouk dolu a zároveň děkuji!
Pokud toto čtete, máte pochybnosti či otázky, tak neváhejte o tom psát, hledejte si jiné stanovisko, nevěřte tomu, co prostě někde bylo psáno. Snažte se ověřit si fakta. Pište jim, kontakty dodám!

Žádná výjimka

Úterý, 13 října, 2015

Krajský náměstek Joukl půjde k soudu a dle pravidel ČSSD, jejíž je členem, nemůže kandidovat ve volbách. To se nelíbí řadě jeho spolustraníků, kteří pro pana Joukla žádají výjimku.

Měl by ji dostat? V prvé řadě je nutné říci, že je to výhradně věcí sociální demokracie, jak se rozhodne. A až v té druhé vyslovit jednoznačné – neměl by dostat výjimku.

Ano, do pravomocného rozhodnutí soudu je nevinný. A možná se stejně jako bývalý náměstek Jihlavy Zelníček dočká osvobozujícího rozsudku až po mnoha letech soudů. Dlouhé soudy však nemohou být argumentem, proč by měli kandidovat i obžalovaní lidé. Proč? Protože se tím nebezpečně snižují už beztak nízké mantinely politické kultury. V budoucnu by pak mohlo dojít k paradoxu, že budeme vybírat třeba z odsouzených podvodníků, protože „si sice nakradli, ale jinak dokázali obci přinést peníze“. Tradiční politické strany mají naštěstí tolik pudu sebezáchovy, že se snaží obviněné na kandidátky nepouštět.

A k těm dlouhým soudům? Kdo může pomoci soudní řízení zkrátit? Jedině politici – třeba vyšším rozpočtem, počtem soudců… Tak ať se o to postarají.