Archive for Listopad, 2015

Proč vládne světu útlak?

Pondělí, 30 listopadu, 2015

Přesto, že žijeme v 21. století, vládnou na naší planetě různé formy útlaku. Existuje například skupina lidí, kteří tvrdí, že největším světovým utlačovatelem jsou USA. Ty prý mají prsty ve všech ozbrojených konfliktech po celém světě za posledních 60 let. Říká se, že USA jsou světovým hegemonem, který se snaží dostat všechny národy do svého područí, aby je mohli ovládat a profitovat z nich.

Malé národy mají pouze dvě volby. Buď se stanou vazaly dobrovolně, a to prostřednictvím USA financovaných a řízených, jakože demokratických revolucí, nebo nedobrovolně, a to prostřednictvím přímé vojenské intervence.

Odolat mohou pouze silné národy, které se na jedné straně dokáží vyhnout vlastní vnitřní destabilizaci, řízené prostřednictvím velvyslanectví USA v daných státech, prostřednictvím různých nevládních organizací a podobně. Na druhé straně jsou to národy, jejichž vojenský potenciál nedovolí USA a jejich západním spojencům šířit jejich typ demokracie prostřednictvím bombardování a vojenské síly.

Kromě toho ale existuje jiná skupina lidí, která považuje za potencionálního světového hegemona Rusko. Rusko, kde podle jejich názorů v současnosti vládne diktatura a nesvoboda.

Dalším velkým světovým hráčem je Čína. Čína patří k jedním z notoricky nejznámějších porušovatelů lidských práv, což však USA, Evropské unii, ani Rusku nebrání v čilé hospodářské a obchodní spolupráci.

Všude, kde se jen podíváme je tedy vidět útlak, nespravedlnost a porušování lidských práv. Miliony lidí žijí pod stálým ekonomickým tlakem, bohatí stále více utlačují chudé, aby se na jejich úkor stali ještě bohatšími. Stále více se stupňují požadavky a zvýšené nároky na zaměstnance, oficiálně nazývané racionalizací.

Na člověka dneška tedy ze všech stran doléhá útlak. Velkou otázkou však zůstává, kdo za to může? USA? Rusko? Kapitalismus? Krize? Zbohatlíci a finanční skupiny? Kdo z nich je skutečným původcem útlaku současného člověka? Kdo nese hlavní vinu?

Pravda obvykle bolí! Pravda bývá totiž trpká. No a touto pravdou je skutečnost, že nikdo a nic z toho, co bylo jmenováno není hlavní příčinou našeho útlaku. Není to ani USA, ani Rusko, ani kapitalismus, ani krize, ani zbohatlíci, ani finanční skupiny. Tím nemá být řečeno, že prostřednictvím nich na nás nedoléhá útlak, ale oni nejsou hlavní příčinou. Oni jsou jen důsledkem! Důsledkem příčiny, která tkví hluboko v lidech samotných! Důsledkem příčiny, která zplodila tyto strůjce útlaku.

Podstata totiž spočívá v tom, že jediné, co může člověku zaručit skutečnou svobodu je svoboda ducha! Svoboda jeho ducha, usilujícího vzhůru! Nahoru, směrem k výšinám! Směrem k Bohu!

Skutečně svobodný je tedy jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím žití těch nejvyšších duchovních ideálů, kterými jsou čest, dobro a spravedlnost. Skutečně svobodným je jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím života podle jeho Vůle a jeho Zákonů.

Kdo takto nejedná, ztrácí svobodu! Stává se z vlastní vůle nesvobodným! Spoutává totiž svého ducha, který v něm touží po Světle. A tato jeho vlastní vnitřní nesvoboda, toto jeho vlastní spoutání ducha v jeho rozletu je onou nepoznanou, pravou příčinou jeho vnější nesvobody. Neboť na základě této vnitřní nesvobody se postupně formují vnější a viditelné důsledky, které prostřednictvím útlaku obírají lidí o svobodu vnější.

Z vnitřní nesvobody člověka, z vnitřní nesvobody jeho ducha, kterému je trvale bráněno v jeho přirozeném pohybu směrem nahoru, právě z takové dobrovolné vnitřní nesvobody vyrůstá košatý strom velkého množství vnějších nesvobod, které lidi drtí.

Mezi oblíbenou argumentaci materialistů a ateistů patří tvrzení, že oni se přece také snaží o dobro, spravedlnost a čestnost, aniž že by k tomu potřebovali Boha.

Pokud je pravdou, co o sobě tvrdí, mohou být považováni za dobrých lidí, ovšem žel, už ne za lidi duchovně svobodných. Nejsou duchovně svobodnými, protože jejich duch je utlačován a potlačován nesprávným nahlížením na realitu. Jejich rozum, reprezentován ateistickým a materialistickým názorem na život totiž potlačuje jejich ducha a zamezuje mu volný, svobodný vzlet směrem k výšinám. Směrem k Bohu. A právě v této rozumem způsobené neschopnosti naplňovat potřeby vlastního ducha se skrývá jeho útlak a nesvoboda.

Ano, člověk může nejrůznějšími způsoby  utlačovat svého vlastního ducha. Může tak činit svým materialismem a ateismem. Může tak činit tvrdošíjným setrváváním ve svých chybách a nedostatcích. Může tak činit upnutím se na nesprávné postoje a názory. Může tak činit svou nečestností, nespravedlností a zlem. Může tak činit svým upnutím se na dogmata a scestné duchovní učení.

Těmito a mnoha jinými podobnými věcmi se člověk sám vnitřně spoutává, protože jimi zamezuje rozletu svého ducha, toužícího po výšinách, po dobře, ušlechtilosti a Světle.

A tento vnitřní útlak, ve kterém dobrovolně žije většina lidí dává rozhodující podnět k postupnému formování se, a nakonec i zformování se útlaku vnějšího. A tak, v logickém chodu dění se nakonec to vnitřní zhmotní navenek. Vnitřní útlak ducha se promítne do útlaku vnějšího.

Nicméně to vnější, co nás tísni není příčinou! Je jen nevyhnutelným důsledkem skutečné příčiny, kterou je naše dobrovolné spoutání ducha.

Dokud se člověk nestane duchovně svobodným a nezačne směřovat k Bohu, k naplňování jeho Vůle a jeho Zákonů, tedy tam, kam v něm touží kráčet jeho duch, do té doby ho budou utlačovat všichni vnější utlačovatelé, protože on sám trestuhodně utlačuje vlastního ducha.

Bylo totiž napsáno: „Oko za oko, zub za zub!“

Tato slova nemluví o ničem jiném, než o spravedlivém Zákoně zpětného účinku, který v praxi znamená, že za zlo se nám nevyhnutelně navrátí zlo, za nečestnost budeme sami postižení nečestností, za nespravedlnost se i nám dostane nespravedlnosti a za útlak útlaku! To, co člověk přechovává v skrytu svého nitra, to, jaký vnitřně opravdu je, to ho bude nakonec bít navenek! Taková je Spravedlnost Nejvyššího, ale zároveň i jeho Láska. Láska, spočívající v tom, že pod bolestnými údery zvenčí má člověk poznat, jaký ve skutečnosti vnitřně je. Má poznat, jaké omyly a chyby skrývá ve svém nitru. Vnější údery osudu mu to napomáhají rozpoznávat až příliš reálně.

Pokud tedy trpíme útlakem, největší míru viny za to nenesou jeho vnější strůjci. Největší míru viny za to neseme my samotní! Neboť útlakem vlastního ducha jsme si zaseli a živíme útlak vnější, který nás tísni a nedopřeje nám volně dýchat.

Zbavit se ho můžeme jen tehdy, pokud se zbavíme jeho vnitřní příčiny. Pokud se ale vnitřní příčiny nezbavíme,  můžeme donekonečna bojovat proti všem našim utlačovatelům a nic na tom nikdy nezměníme. To, co změníme budou vždy jen vnější formy. Pokud totiž odstraníme jedněch, na jejich místo přijdou druzí. Pokud změníme jeden systém, upadneme do útlaku systému druhého, protože my sami jsme se vnitřně vůbec nezměnily. A proto se nám ve smyslu Zákona: „oko za oko, zub za zub“ bude za naši vnitřní nesvobodu dostávat nesvobody vnější.

Bylo by však velkým omylem vidět v našich utlačovatelech jakési vykonavatele Vůle Nejvyššího. Tak to není! Utlačování jiných je zločinem, na který se je třeba dívat ve smyslu Ježíšových slov, určených Jidášovi: Syn Boží sice kráčí cestou, kterou jít musí, ale běda každému, kdo jej zrazuje. Amen pravím vám, bylo by pro něj bývalo lepší, kdyby se nebyl vůbec narodil.

Pokud přizpůsobíme tato slova našemu tématu, budou znít asi takto: Vnější útlak je nevyhnutelným důsledkem útlaku vnitřního, kterým si lidé samotní spoutávají vlastního ducha. Běda však všem utlačovatelům, protože důsledky jejich zvráceného jednání, které jim jednou Boží Spravedlnost vrhne do obličeje, budou muset být pro ně zničující.

VOJTĚCH JASNÝ 90 LET 30. listopadu 2015. . . česko-americký scénárista

Pondělí, 30 listopadu, 2015

Vojtěch Jasný (* 30. listopadu 1925 Kelč) je česko-americký scenárista, filmový režisér, fotograf[1] a vysokoškolský pedagog. Jedná se o jednu z významných postav české kinematografie 60. let 20. století řazeného k představitelům tzv.nové vlny v československém filmu. Svou celoživotní tvorbou si získal mezinárodní věhlas.
Život
V roce 1951 absolvoval pražskou FAMU, kde studoval na filmové fakultě obor filmová fotografie a technika u profesoraKarla Plicky, kterému také dělal asistenta. V 50. letech působil v Československém armádním filmu. Během své práce v armádním filmu byl rovněž přidělen k Vojenské kontrarozvědce.[2] Se svým spolužákem Karlem Kachyňou na počátku 50. let 20. století natočil několik zajímavých dokumentárních filmů i svůj první celovečerní film Dnes večer všechno skončí(1954). Prvním jeho samostatným filmem se stal snímek Touha z roku 1958. Největší úspěch i všeobecnou pozornost však vzbudil až legendární film Až přijde kocour z roku 1963. Jeho posledním filmem z 60. let se stal pozdější trezorový snímekVšichni dobří rodáci z roku 1968.
Po srpnové invazi v roce 1968 byl politicky perzekvován a posléze emigroval a natáčel televizní a celovečerní filmy vRakousku, ve Spolkové republice Německo, Socialistické federativní republice Jugoslávie, později ve Finsku, Francii, v Kanadě a v USA. V zahraničí natočil celkem 29 filmů. Od roku 1984 trvale žil ve Spojených státech amerických. Jde též o vysokoškolského pedagoga, který působil na univerzitách Vídni, Salzburku, Mnichově a New Yorku. Naposledy na New York Film Academy, která dnes spravuje jeho rozsáhlou soukromou knihovnu. Vychoval řadu úspěšných studentů, kteří se němu stále hlásí.
Po Sametové revoluci se vrátil v 90. letech zpět do vlasti, aby zde natočil v roce 1991 film Proč Havel?, a pak v roce 1999 svůj poslední celovečerní film Návrat ztraceného ráje. Do vlasti se vracel pravidelně, účastnil se filmových festivalů a obdržel mnohá ocenění. Od roku 2011 žil s nemocnou manželkou v Domě seniorů v Bystrém. Po smrti své ženy (v lednu 2012) se z Domu seniorů v Bystrém odstěhoval do soukromí. Nyní žije v Přerově.
Je autorem knihy vzpomínek a lekcí o filmu Život a film. Scénář pro nový film, který se má odehrávat v Terezíně[3] dosud nebyl realizován.
Ocenění
V roce 1969 byl za film Všichni dobří rodáci oceněn na Mezinárodním filmovém festivalu v Barceloně.
——————————————————————–
Za svá díla sbíral ocenění na filmových festivalech v Cannes, San Sebastianu, Berlíně, Buenos Aires, New Delhi a mnoha dalších.
V České republice na AFO 2003 byla Vojtěchu Jasnému udělena Cena za celoživotní přínos české kinematografii. V roce 2007 převzal ocenění Český lev za dlouholetý umělecký přínos. V květnu 2013 mu byl udělen čestný titul doctor honoris causa Uměleckou radou JAMU v Brně, v létě roku 2013 obdržel v Karlových Varech Cenu prezidenta za přínos české kinematografii. Křišťálový glóbus, a dále v roce 2013 Výroční cenu AČFK za hlubokou lidskost, kterou jsou prodchnuty jeho snímky, za filozoficky inspirující vnímání světa, silný morální rozměr jeho příběhů, výjimečnou vizualitu a nekonečnou touhu po pravdě a spravedlnosti, kterou je prodchnuta nejen jeho filmografie ale i celý jeho život.
—————————————
Proč Havel?
30. 11. 2015, 21:45 – ČT 2
Dokument, ČR (1991), 95 min, Skryté titulky
Dokument ČR (1991). První český polistopadový prezident v celovečerním dokumentu režiséra Vojtěcha Jasného. Tentokrát v režisérském sestřihu i se scénou, která se do původní české verze nedostala. Účinkují: V. Havel, M. Forman, O. Havlová, S. Temple-Blacková, K. Schwarzenberg, P. Landovský, M. Žantovský a další. Kamera S. Brault a J. Kučera (96 min)

Bývalý disident Václav Havel byl 29. prosince 1989 jako přední osobnost Sametové revoluce jednomyslně zvolen prezidentem tehdejší Československé socialistické republiky. V únoru následujícího roku se na jeho počest konalo velkolepé shromáždění v newyorské katedrále sv. Jana, kde tomuto pokořiteli komunistického režimu vzdala hold řada světově známých osobností, mj. režisér Miloš Forman, herci Maximilian Schell, Paul Newman a další. Právě touto událostí otvírá Havlův celovečerní medailon režisér Vojtěch Jasný. Miloš Forman jako průvodce představuje Havla mnoha způsoby: v přímých rozhovorech, během jeho běžné administrativní práce, při veřejný ch vystoupeních, prostřednictvím jeho manželky Olgy, spolupracovníků z Kanceláře prezidenta republiky nebo třeba náhodných chodců. V souvislosti s čerstvě nedávnou situací Československa, potažmo samotného Václava Havla, pak prezidentův životní příběh vyvstává se všemi neuvěřitelnými paradoxy: jako nějaké absurdní drama, jehož autorem však nemůže být žádný člověk, nýbrž osud nebo snad Bůh. V době prvního uvedení byla na žádost představitelů prezidentské kanceláře vystřižena „dehonestující“ scéna ze zámku v Lánech, kde Václav Havel, oblečen do uniformy hradní stráže, v radostném rozmaru vpadne do kuchyně, pózuje tam s kuchařkou a obřadní šavlí krájí nudle. Ve spolupráci s producentem Alešem Hudským se podařilo získat zřejmě jedinou dochovanou 16mm kopii filmu, vyrobenou pro kanadského koproducenta, která tuto jedenapůlminutovou pasáž obsahuje, a vrátit ji do české verze tak, jak ji režisér Vojtěch Jasný zamýšlel. Tato část má anglické podtitulky, které nebylo možné odstranit.

Takové prázdné plácání…

Pátek, 27 listopadu, 2015

Slečna Kateřina seděla polonahá na podlaze v kuchyni, opírala se o dvířka trouby, přihlouple se usmívala a modrou plácačkou na mouchy s obrovským zaujetím pohlavkovala trojici prázdných pivních lahví. Slečně Kateřině bylo právě dvacet a zdálo se, že v té chvíli pro ni neexistuje nic důležitějšího…

Z předchozího odstavečku patrně mnohý čtenář nabyl dojmu, že ona osoba byla pod vlivem drog, nebo alespoň pod vlivem obsahu oněch tří prázdných lahví, ale kupodivu tomu tak nebylo. Slečně Kateřině sice bylo zmíněných dvacet – nikoli však let, ale měsíců. Tím pádem se zdá být všechno hned jasné. Hloupé malé dítě, takřka batole, které ještě nemá rozum a které si se stejnou chutí hraje se vším, co je zrovna po ruce – ať už je to mluvící a čůrající panenka za tisícovku v akci, nebo jenom krabička od Hermelínu (případně nedejbože od sirek). Jenomže…

Jenomže, když se nad tím zamyslíme, možná to zase až tak úplně jednoduché a přímočaré není. Říká se totiž, že děti jsou naším obrazem. Co kdybychom si někdy zkusili představit, že se na nás – třeba někde z mezihvězdného prostoru – kouká někdo, kdo je rozumově zase ještě o další krok výš, než my dospělí ? Kouká se, jak infantilně a radostně hýkáme u bedničky s hýbacími obrázky, když se uvnitř bílému panáčkovi povede zahnutou hůlkou strčit malou černou tabletku do síťky modrého panáčka. Kouká, jak v potu tváře kopeme metráky hlíny, nakládáme na kotouč (pro pražáky – zahradní kolečko) a převážíme na druhý konec zahrady – jenom proto, abychom tu zeminu příští rok mohli zase navozit zpátky. Kouká, jak běháme v tmavomodrém obleku s bílou helmou a držíme přitom hadici, která s trochou štěstí začne za chvilku plivat vodu správným směrem. Kouká, jak stojíme na jevišti a snažíme si plni trémy rychle vzpomenout na pár vět, které kdosi kdysi bůhvíproč napsal. Dokonce i kouká, jak s pocitem stíhače bravurně přes plnou čáru předjíždíme udýchanou Felicii, když o půl třetí spěcháme od Bosche domů, protože máme se švagrem naplánovanou grilovačku. A bohužel taky kouká, jak ve jménu některého z největších a nejsprávnějších bohů zvesela mačkáme spoušť svého kalašnikova a umožňujeme cizí krvi, aby se okysličila mnohem rychleji, než by se jí dařilo uvnitř těla.

Ti, kdo se na nás takhle dívají, si možná myslí úplně to samé, co my o slečně Kateřině – hloupí malí lidé, kteří ještě nemají rozum a tak si mnohdy zcela nesmyslně hrají s tím, co je zrovna po ruce. Někdy by se určitě hodilo, kdyby nám některé hračky sebrali a poslali nás spát, nebo dělat užitečnější věci.

Vlastně ani nevím, proč jsem tohle všechno napsal. Možná jsem chtěl jenom říct, že bychom k sobě měli být navzájem víc tolerantní a shovívaví. To co se nám osobně může zdát jako hloupost a zbytečné marnění času, je totiž třeba pro někoho jiného naopak životně důležitá věc. Ať už je to dechovka, zahradničení, sbírání starých verglů, cyklistika a nebo třeba chození do kostela. Neberme všem těm malým i dospělým Kateřinám, Jiříkům, Kryštofům a Tadeášům jejich plácačky. Dokud jim přijde důležité s nimi mlátit jenom prázdné pivní lahve a ne sebe navzájem, tak bude svět sakra přece pořád stejně krásný a místa na něm pro všechny až až…

AN-ONYMITA V AN-GLOSASKÉM HUMORU.

Úterý, 24 listopadu, 2015

Není „čtenář“ stydlivá, ale krásná blondýnka s nádhernýma nohama o po-prsí nemluvě? Něco jako o psu, v 3 MUŽI VE ČLUNU.

No fakt:
Otevřu „Ukvapený Sam“ od Pelham Grenville Wodehouse, tedy přímo Kap. 3 na str. 142.
Právě, když byl Sam/“čtenář“/ vyzván, aby se dostavil do kanceláře svého zaměstnavatele, právě s nemalým uspokojením četl svůj drobný příspěvek v novém čísle Pykova „Průvodce domovem“, které čtenáři /JL/ najdou příští den ráno na knihkupeckých pultech.
Podepsal se jako/ne „čtenář“, ale /teta Ysobel a udělil vskutku znamenitou radu značce Trápení /Horní Syndeham/, která pozorovala, jak vůči ní snoubenec ochladá.
Právě dočetl své dílo a obdivoval, jak autoři často činí, když spatří svou práci vytištěnou, ryzost svého stylu a logičnost své úvahy. . .

No fakt:
Pod kolika pseudo „čtenář“ píše, aby umocnil sílu svého ducha, ryzost stylu a logičnost své úvahy?
Není „čtenář“ fakticky krásná stydlivá blondýnka, která se obává smršti nabídek k sňatku po uveřejnění, byť i černo-bílého fota v Blogu, kde je furt odporný ksicht pravdoláskaře.
ANONYMNĚ, aby umocnil-a-lo politický nad-hled a sílu svého du-cha? CHA. . .
PRO ŠIROKÉ MASY ČTENÁŘŮ JL TROCHU PO-FIDÉÉRNÍ, ale málem vždy první ne?

„Medvěd“ senátorem, Tomanec náměstkem

Pátek, 20 listopadu, 2015

Milan „Medvěd“ Kolář už oficiálně přiznal, že by se rád stal senátorem. Určitě by to vnímal jako završení svého konání. Vymyslel Prázdniny v Telči, podílel se na kulturním životě Jihlavy již před pádem komunismu, poté stál za znovuobnovením havířského průvodu, 11. listopadu na náměstí přivádí bílého koně a slaví se sv. Martin…

Je známý, má organizátorské schopnosti, dokáže dělat krásné a milé věci. I proto by jej ráda na svou kandidátku přivítala každá strana. Tak se i stávalo, takže Medvěd je letitým zastupitelem Jihlavy. Sice pod různými hlavičkami, přesto zůstal, a je hlavně nezávislým kandidátem. Tedy takovým, který koná dle svého rozumu, ať si o tom jeho spolustraníci myslí, co chtějí. I proto kdysi jeho kandidatura za Zelené do zastupitelstva nevyšla. Vlastně vyšla. Fakticky se stal radním, formálně za Zelené. Strana zelených však z něho byla nešťastná, protože jim informace nepředával. Vše je zapomenuto, a i sám bývalý předseda Zelených dnes Kolářovu kandidaturu schvaluje.

A jistě ji přivítají i ve Foru Jihlavy, za které vloni usedl do křesla náměstka primátora. Kdyby se totiž stal senátorem, nastoupil by za něj náhradník – podnikatel Miroslav Tomanec, stojící za vznikem Fora. Největší kritik radnice, kterého ve volbách přeskočil nejen Milan Medvěd Kolář. Jistě by vzal i toho náměstka.