Blog Jihlavských listů

Motorpal je v úpadku, ale s věřiteli se prý dohodl a propouštět nebude.

Stavební úřad pochybil, a Štefánikova kasárna proto nemůže jejich majitel, PSJ, zbourat. Firma přichází o peníze, ale úřadu za to nic nehrozí.

Naopak hrozí pokuty majiteli galvanovny v Rantířově, který staví bez povolení.

Společnost Aventin nekomunikuje, takže asi vzdala záměr stavby obchodního centra na Pelhřimovské.

Majitel Alfatexu se naopak pustil do zvelebení celého areálu, postaví i parkovací dům.

Vědci tvrdí, že našli další planetu, která je větší než Země. Prý je bez firem i bez lidí.

Stará paní Staňková, když jsem byl u nich předvčírem pro med, mi prozradila (jakoby to byla nějaká velká novinka), že svět je skrznaskrz špatnej. Všechno prej je vytunelovaný, všichni se navzájem vraždějí, lidi se akorát furt rozvádí a politici sou jak malý děti.

Strkal jsem do batohu zavařovačky s jantarovou substancí a vážně pokyvoval hlavou. Dílem proto, že je to slušnost a dílem proto, že má vlastně pravdu. Svět je nemocný a léky jsou v nedohlednu – nebo jen na předpis a lékárna je dlouhodobě zavřená.

Rozloučil jsem se, nadhodil si baťoh na zádech a vydal se zčerstva na dvacetikilometrový pochod k domovu. Samozřejmě kecám – ušel jsem dvacet metrů a ruksak s medem strčil do kufru starého orezlého Mondea. Je mráz, brzo se stmívá a navíc ač medicinského vzdělání nemaje, již v útlém dětství jsem objevil, že mi pěší turistika způsobuje silnou bolest nohou. Sedl jsem tedy do vytopeného auta a zamířil k domovu. A protože v rádiu na jediné stanici co na tom verglu s utrženou anténou jde naladit právě běžel z mého pohledu velmi hodnotný pořad „O roma vakeren – Rómové hovoří“, vypnul jsem ho a věnoval se raději přemýšlení nad tím, co mi to ta paní Staňková během deseti minut lamentování stačila říci. A v té chvíli mě to napadlo. Ano – převratné věci pro lidstvo občas přicházejí zcela nenápadně. Nejsem tak neskromný, abych si snad myslel, že jednou bude v polích mezi Jeclovem a Bradlem stát betonový památník s připomínkou dne, kdy mě ta velká myšlenka napadla – ale aspoň vám to říct musím.

Politici jsou jako malé děti. To je ono ! V tom je celý ten problém. Není to totiž pravda. Politici jsou naopak úplně jiní, než malé děti. A protože to vědí, tak různými zákony a předpisy politiku zablokovali výhradně pro dospělé. Jenom plnoletý občan může volit a být volen, protože prý teprve v osmnácti letech má člověk rozum. Ježiši, kdybyste jen věděli, kolik znám padesáti a šedesátiletých blbců…

Proč nám sakra mají vládnout a rozhodovat o našich životech dospělí ? Proč to neudělat přesně naopak a neuzákonit, aby v parlamentu nemohl být člověk starší deseti a na hradě třeba patnácti let ? Jasně, chápu, řeknete si že je to blbost. Ale zkuste se nad tím schválně zamyslet :

• malé děti také lžou. Ale když jim máčknete na nos, tak to na nich poznáte.
• malé děti také kradou. Ale jen v malém a obvykle to na ně hned praskne.
• malé děti se nikam necpou – vůbec jim nevadí, když sedí až na úplně zadní sedačce.
• malé děti si za pomoc někomu neřeknou o obálku, ale třeba o Fidorku
• malé děti se občas poperou, ale obvykle si nevyhlašují válku a druhý den už jsou zase kamarádi.
• malé děti na rovinu přiznají, že něčemu vůbec nerozumí.
• malé děti nemají tak často milenky, kvůli nimž by musely podávat demisi.
• malé děti dokážou pochopit, že když dojde v pokladničce kapesné, nebude další zmrzlina.
• malé děti umí být občas hodně zlé. Ale pokud jsou zlé, tak se při tom neusmívají.
• malé děti hned oznámí každou nepravost – třeba že jste na procházce potkali jakousi cizí hezkou tetu, a že jste se s ní bavili čtvrt hodiny.
• malé děti mají rády babičky a dědečky.

Ale hlavně – na rozdíl třeba od pana Kalouska, co dokáže půl dne mlít pantem o úplných hovadinách, malé děti nemají zbytečné kecy. Jen si vezměte, pokud jste dočetli až sem, kolik zbytečné slámy jsem od začátku této stránky namlátil právě já. Slova, slova, slova. Stovky, tisíce, hory, hektary, veletucty a věrtele zbytečných slov. Někdo si myslí, že květnatá mluva a rozvité věty jsou dar a přednost. Houby. Pravé umění naopak spočívá v tom, říci přesně a výstižně vše potřebné co nejméně slovy – ale aby to přitom každý pochopil.

Tak například když moje dvouletá dcera ráno při snídani lakonicky oznámí „Tatí hají ťap,ťap – mňam“ , tak její maminka z těch pouhých osmnácti písmen okamžitě pochopí, že tatínek se v noci vzbudil, musel se jít vyčůrat a cestou zpátky se pro jistotu stavil podívat do ledničky, jestli tam náhodou zase někdo nenechal svítit…

Do Jihlavy přichází sedm iráckých rodin se čtrnácti dětmi. Jsme jedním z prvních měst v Česku, které přijme uprchlíky. Zásadní věc je, že to nejsou živelně příchozí a neprověření uprchlíci, ale islamisty pronásledovaní iráčtí křesťané, kteří prošli prověrkou. Klíčové bude vysvětlit jim, jak funguje naše společnost, zákony a pracovní trh. Z jejich strany bych ocenil snahu o začlenění.

Křesťanství z Blízkého východu pochází, a podle Generace 21 (společnost, která pomáhá právě iráckým a syrským křesťanům) tamní křesťané nesmí na území ovládaném muslimskou ani vlastnit zbraně, takže nejsou schopni se ochránit. I jako členovi KDU-ČSL mi tedy jejich přijetí přijde jako rozumná volba. Důvěřuji Generaci 21 v tom, že má o „jihlavských“ uprchlících reference od tamních diecézí a že prostřednictvím ministerstva vnitra prošli bezpečnostními prověrkami.

Je důležité, že jsou to křesťané, kteří by na rozdíl od islamistů neměli nenávidět evropskou civilizaci – i když ona sama na své křesťanské kořeny zapomíná. Migrační krizi proto beru jako šanci uvědomit si křesťanské základy Evropy. I když to někomu může přijít jako „kádrování“, myslím si, že máme právo si v migrační krizi vybrat, komu poskytneme pomoc – a tady jsme se rozhodli pomoci iráckým křesťanům.

Multikulturní soužití je utopií

Jinak platí, že bezbřehá solidarita se všemi uprchlíky jde proti pudu sebezáchovy a že multikulturní soužití je utopií. Události v Kolíně nad Rýnem jen potvrdily moje obavy o integraci těch, kteří vidí Evropu jako ráj bez hranic, nadřazují kmenové vazby nad platné právo a islám berou jako jediné vidění světa. Pokud někteří Evropané obhajují vítání uprchlíků prostorem na pracovním trhu, pak se domnívám, že bychom měli spíš odstranit překážky při zaměstnávání a udělování trvalého pobytu (případně občanství) Ukrajincům, kteří jsou nám kulturně i nábožensky nejblíže.

Jako jihlavští lidovci jsme k diskusi přispěli tím, že jsme na podzim 2015 uspořádali besedu o uprchlících. Celá diskuse dál musí pokračovat tím, co chceme chránit před těmi lidmi, kteří do Evropy přišli parazitovat nebo dokonce zabíjet. Nemá smysl chránit konzumní styl života, rezignaci na výchovu dětí, svobodu bez odpovědnosti a lhostejnost k rozbíjení tradičních hodnot. Spíš bychom měli zesílit důraz na tradiční rodinu, spravedlivě odměněnou práci a úctu ke slabším a nemocným. To je otázka, která musí jít ruku v ruce s ochranou vnějších hranic EU.

Jaromír Kalina, lídr KDU-ČSL do krajských voleb 

Jan Palach – 16. LEDNA 1969
Jan Palach (11. srpna 1948, Praha – 19. ledna 1969, Praha) byl student historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který obětoval svůj život na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy. Dne 16. ledna 1969 se zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze. S rozsáhlými popáleninami byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech zemřel.
Hned po sametové revoluci, jsem požádal svého přítele ak. soch. Romana Podrázského o návrh na pomník k uctění památky Jana Palacha. Začal na návrhu hned pracovat. Předal mi ho těsně před výročím upálení J. P. začátkem ledna 1990. Odešel jsem s ním na radnici a jednal zejména s paní starostkou. Odmítnut jsem nebyl, ale ani po četných urgencích, z nichž mnohé jsem vložil do JL, nebyl projeven zájem, řešily se raději sochy na střechách etc. V roce 2013, bylo dílo životní R. Podrázského, v rámci 70 výročí jeho narozenin vystaveno na více místech v Přibyslavi a v Horácké galerii v Novém Městě. K této příležitosti byla vydána publikace Roman Podrázský 1943 – 2001. Autorem je Pavel Jajtner a Josef Chalupa. Na stránce 12. Je fotografie:“ S presidentem Havlem v Přibyslavi“, která ilustruje, jak si Havel jeho díla vážil. Na stejné stránce je i fotografie: „S iniciátorem velké křížové cesty pro zahradu v Plzni Luborem Hruškou“, na pozadí je obdobně komponované sochařské dílo, jako na ilustračním fotu k tomuto článku. Jsem rád, že mne R. Podrázský požádal o spolupráci, na pomníku faráře Toufara v Číhošti, jehož fotografie: „Pomník Ecce Homo kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti“ je publikována na stránce 47. Jsem ne-rád, jak je uvedeno na stránce 21 u fotografie:“ R. Podrázský-Mateřství“, „Přes protest architekta byla tato nejvýznamnější Podrázského jihlavská realizace z původního místa odstraněna a přemístěna do areálu diagnostického ústavu v Jihlavě.“
Čtenáři píší : 16.01.2015.
Na článek nebyl jediný komentář.

Stále si myslím, že v Jihlavě by měl mít Jan Palach upomínku,
formou drobné architektury – pomníčku – smírčí kámen,
který by připomněl, jak jsme se nedokázali po Palachovu činu vzchopit proti totalitě.

Ing. arch. Zdeněk Gryc
PS. Po roce opět připomenu

Člověk až žasne nad bezbranností, nemohoucností a slabostí současné Evropy. Jakoby v ní neexistovaly žádné hranice! Jakoby byla vydána napospas komukoliv! Jakýmkoliv živlům, které k nám přicházejí spolu s přílivem imigrantů a vše postupně infiltrují.

Evropské instituce mají různými předpisy ruce svázané tak, že nejsou schopny deportovat zpět do země svého původu ani ty imigranty, kterým byl zamítnut azyl. Jednoduše, kdo se dostane do Evropy, ten v ní už i zůstává!

Každý, kdo varuje před nebezpečím, před nepřizpůsobivým přívalem příslušníků jiné kultury, před ztrátou identity evropských národů, před zánikem Evropy v současné podobě a už ani nemluvě o ekonomických problémech s imigrací souvisejících, každý takový člověk dostává okamžitě nálepku nacionalistu, či extremistu. Nálepku netolerance, nebo nedostatku lidskosti. Politické elity nejmocnějších evropských států, dobře placené z daní lidí, jdou ve svých rozhodnutích proti prospěchu a dobru svých národů, které se zavázaly zvelebovat a chránit.

Zdá se, jako by se proti Evropě všechno spiklo a jakoby sám Brusel usiloval o její zničení. Evropa je ponechána doslova napospas neustávajícím proudům imigrantů. Mnozí z nich to vnímají jako slabost a proto už ani nepřicházejí jako prosící, ale jako požadující. Své požadavky si vynucují arogantním, či dokonce násilným způsobem. Podvědomě totiž tuší a vnímají, že mají převahu a že evropské instituce mají ve vztahu k nim, i prostřednictvím aktivit nejrozličnějších pseudo humanistů, jakoby spoutané ruce. A proto se už nyní, na samém začátku začínají chovat jako pánové, kterým má Evropa sloužit. Vnímají nás jako lidi, kteří ztratili životaschopnost a proto musí být pokořeni a ovládnutí. A toto jejich vnímání se žel v mnohém zakládá na pravdě.

Naše univerzum má totiž duchovní rozměr. Duchovní je v něm tím nejdůležitějším a nejpodstatnějším. Ve stvoření probíhá určitý druh duchovní evoluce, na základě které je všechno duchovně silnější a vitálnější silami univerza podporované a naopak, vše duchovně mdlé, pohasínající a ztrácející vitalitu tištěné k rozkladu. K rozkladu a destrukci, protože se to stává v požadovaném evolučním vývoji ducha neživotaschopné.

Duchovní vývoj je tedy hlavním motorem jakéhokoli rozvoje v tomto stvoření. S rozvojem ducha a vyšších duchovních hodnot, jako je spravedlnost, čestnost, lidskost, ušlechtilost a podobně je spojen i rozvoj čistě pozemský a hmotný. Je s ním úzce propojen. A tato zákonitost platí i ve vztahu k evropské civilizaci. Ta se také původně a až donedávna opírala o víru v Boha a o vysoké hodnoty, s ní související. Duchovnost Evropy byla motorem, který hnal dopředu její rozvoj materiální i hmotný.

Pod vlivem dosaženého blahobytu a s pyšným vědomým toho, co všechno jsme byli schopni dokázat se však začalo postupně upouštět od víry v Stvořitele i od všech vyšších hodnot. Lidé tím pyšně a lehkomyslně odvrhli základní oporu, ze které vyrostl jejich blahobyt. Začal se rozmáhat ateismus a materialismus. Duchovní motor, který dosud hnal Evropskou civilizaci dopředu pohasl. Stalo se cosi podobnému, jako když jedete rychle autem a najednou vypnete motor. Auto nezastaví okamžitě, protože má značnou rychlost. Bude pokračovat volnoběhem ještě hodný kus dál. Pozvolna však zpomalí, až nakonec zastane úplně.

Toto se přihodilo i Evropě, která vypnula motor své duchovnosti, začala upouštět od všech vyšších a ušlechtilejších hodnot a v současnosti již běží pouze na volnoběh. Blahobyt a materiální výdobytky ještě přetrvávají, ale Evropa je už hodnotově vyprázdněna. Její chod je už jen chodem ze setrvačnosti.

Vnitřní vyprázdněností a hodnotový úpadek se promítají do celkového úpadku společnosti. Způsobují mravní a morální chaos, projevující se slabostí, přemrštěnou toleranci k nejrůznějším úchylkám, zvráceným pseudo humanismem, neschopností rozpoznávat dobré od zlého a ztrátou základního pudu sebezáchovy. Dostáváme se mimo hlavní proud duchovní sil univerza a proto se stáváme neživotaschopnými a slabými.

Vždyť si jen například zkusme namátkou vybrat deset průměrných imigrantů a deset průměrných Evropanů a porovnat, kolik z nich má víru v Boha. Z deseti imigrantů to bude s největší pravděpodobností všech deset a z deseti Evropanů to budou možná dva, tři, nebo v nejlepším případě čtyři.

Na čí straně najdeme větší víru v Boha? Co musí být duchovními sílami univerza nezbytně více podporováno? V konečném důsledku tedy nerozhodne ani převaha kulturní, ani vzdělanostní, ani vojenská, či ekonomická. Nakonec rozhodne jedině převaha tahu směrem vzhůru! Směrem k Bohu! To se nakonec ukáže jako rozhodující a překoná všechno ostatní. A i proto je dnes islám na vzestupu.

Nastává čas, kdy se mohutný ještěr, neschopný obstát v dalším progresivním evolučním pokroku vývoje na naší planetě, to jest blahobytná, ateistická, konzumní a materialistická Evropa přibližuje ke svému zániku, protože hodnotově vybočuje z hlavního vývojového proudu ve stvoření.

Tato slova vyznívají pesimisticky, ale jejich účelem nemá být vzbuzování pesimismu. Jejich účelem je pochopení příčin toho, proč k nám sem dnes v moderní podobě přicházejí novodobí „dobyvatelé“, aby ovládali a nakonec i dorazili velké umírající zvíře, kterým je Evropa v současné podobě a se současnými pseudo hodnotami, které uznává.

A protože není možné najít východisko ze zmatků bez poznání příčin těchto zmatků, museli jsme být dosud pouze pesimističtí. To správné východisko však existuje! Spočívá v opětovném navrácení se Evropy k skutečným a pravým hodnotám, od kterých se tak pyšně a lehkomyslně odvrátila! Spočívá v navrácení se k hodnotám ducha! K hodnotám dobra, cti a lidskosti! K hodnotám křesťanství a víry v Boha!

Ale pozor! K hodnotám křesťanství pravého a ne toho změkčilého, mluvícího pouze o lásce! K hodnotám křesťanství, ve kterém má své pevné místo spravedlnost! Dokonalá Spravedlnost Boží, na základě které se každý jednotlivý člověk narodil přesně na tom místě na zemi, kde si zasloužil.

Tam má žít, tam má pracovat a tam má duchovně růst. Jeho život v tamních podmínkách mu byl totiž určen Zákony Spravedlnosti Boží, které dokonale posoudili všechny klady i zápory jeho duše a s neomylnou přesností a osobní nezaujatostí mu jeho pozemským zrozením určili přesně to místo na zemi, které mu přísluší.

A proto všichni lidé, všichni imigranti, kteří nechtějí toto určení vyšší Spravedlnosti akceptovat a odcházejí z domova za vidinou lepšího života někde jinde by měly být okamžitě posíláni zpět. Z celkového počtu je jich v současnosti až osmdesát procent.

Dočasná pomoc má být poskytnuta pouze těm, kteří utíkají v obavě o svůj holý život. Jakmile se však poměry u nich doma upraví, a k jejich nápravě by měla vydatně přispět i Evropa, pak se mají tito lidé okamžitě vrátit zpět a tam dále žít. Neboť právě tam je jejich místo na zemi, které jim určila zmiňovaná, vyšší Spravedlnost, o jejíž dokonalosti a nestrannosti nemůže přece nikdo pochybovat.

Evropa, tvá záchrana je pouze v pravých hodnotách! Neboť pouze respektování pravých hodnot a život v souladu s nimi je motorem rozvoje každé civilizace. Pokud Evropa dokáže tento motor znovu nastartovat, pohne se z místa a začne opět postupovat. Evropa však není žádný abstraktní pojem! Jsou to lidé, jednotlivci, z nichž každý musí začít sám od sebe!

Pokud to totiž nezvládneme, jsme ztraceni, protože se dopředu začne drát civilizace, jejíž motor duchovního snažení zůstává stále v chodu. I když v chodu nedokonalém, s mnoha chybami, projevy násilí a někdy až středověkými způsoby. Ale v chodu! V duchovním chodu, který je přece jen něčím víc, než materialismus, ateismus, bezbožnost a prázdný, konzumní způsob života současné Evropy. To se proto musí změnit, když se chceme zachránit.