Blog Jihlavských listů

V minulých dnech bylo vzpomenuto dalšího výročí 25. února 1948 jako historického zlomu, po kterém se československá společnost vydala na cestu totality, diktatury, vlády jedné strany. Po tomto datu a komunistickém uchopení moci následovala vlna perzekucí, justičních vražd, spuštění železné opony, bezpříkladné likvidace dosavadních sociálních struktur – to vše ve jménu revoluce. Není ani tak důležité, zda aktuální ideologičtí pohrobci hovoří v politických floskulích o ústavním postupu či nikoliv. Události let 1948 a první poloviny let padesátých tento alibistický argument mažou dosti jasně.

Když však nahlédneme do veřejného prostoru roku 2016, vyvstane logicky otázka po našem vnímání tohoto data jako skutečně klíčového. Neztratil se vzdáleností mnoha desítek let jeho význam? A pokud ne přímo jeho význam, nevytratila se závažnost jeho připomínání? Nepřipomínáme si jej pouze v úzké skupině lidí, zatímco většinu nějaká „příliš dávná minulost“ prostě nezajímá? Navíc, v době, kdy je žijeme v pohledu na naše dějiny téměř absolutní možnou relativizaci. Což platí ovšem i o aktuální politice. Ještě před deseti lety by bylo veřejné zpochybňování nebezpečí ruského vlivu na střední Evropu téměř nepředstavitelné. Nyní je to jeden z možných pohledů na věc. Na jedné straně to může svědčit o skutečně bohaté škále názorů ve společnosti, na straně druhé je to mnohem pravděpodobněji záležitost našeho zmatení, kdy nevíme, kde se nacházíme a kam patříme. Kdo neví „čí je“ – sebevědomě a jasně – o to jednodušeji naskakuje na tekuté písky propagandy. V něčem se tak únoru 1948 vlastně přibližujeme. Zmatení postojů, pojmů a stanovisek se blíží maximu. Puč může být ústavním krokem, lež mystifikací, krádež odkloněním, bodrost manipulací… V tomto světle aktuálního zmatku se pak může jevit připomínání únorových událostí jakousi nepochopitelnou stafáží ideologických dinosaurů zamrzlých v primitivním antikomunismu.

Jenže. Ale. Ve stejném zmatku nyní promlouvá již několikátým rokem do veřejného prostoru příběh číhošťského faráře a rodáka z Arnolce u Jihlavy Josefa Toufara. Prostého a v nejlepším slova smyslu obyčejného kněze, který se stal obětí komunistického režimu. Zároveň obětí konkrétního estébáckého vyšetřovatele, jemuž umožnila doba a režim utlouct duchovního v ambiciózní představě důležitého politického procesu. Příběh Josefa Toufara promlouvá i po těch mnoha desetiletích mnohem jasněji, důrazněji – a hlavně – nezpochybnitelně. Nejsou to žádné politické intriky, zákulisí, dohody a kompromisy. Je to kněz, kterého semlela totalita. Konkrétní živý člověk ležící celý fialový a žlutý na operačním stole Borůvkova sanatoria v Legerově ulici v Praze. Umírající, kterému se dostane na desetiletí posledního odpočinku v hromadném hrobě ďáblického hřbitova. Shodou okolností a historickou absurditou umírá Josef Toufar také 25. února, dva roky po komunistickém puči. O desítky let později se pak našel badatel a spisovatel Miloš Doležal, který dokázal jeho příběh představit v mimořádné barvitosti veřejnosti. Nejen představit. Zaujmout. Donutit k přemýšlení. Pozastavit se. Nad sebou samými, našimi dějinami. A jak doufám, také nad tím, co žijeme dnes a kde jsou reálná rizika dneška i budoucnosti.

Únoru 1948 hrozí, že se stane během dalších let jen stínem skutečně prožívaného připomenutí nebezpečí totality. Stane se tak v rámci dlouhodobé relativizace, ale i jistého logického „vyčpění“ vzdalujícího se odkazu velkých dějin. Naše naděje v poučení se z minulosti a v životaschopném připomínání rizik, které přináší každá nesvoboda, jsou v Josefu Toufarovi. V té obyčejnosti, konkrétnosti i tragédii. Dokáže přes půlstoletí hovořit mnohem silněji než řvoucí Gottwald na Staroměstském náměstí. Bude to mnohem pravděpodobněji do budoucna Toufarův únor, ne Gottwaldův. A to je dobře.

Středeční  večer v DIODu nám nabídl opravdu „zásadní“ úpravy systému hromadné dopravy ve městě při prezentaci řešitelským týmem – na levé straně předsednického stolu z pohledu diváka primátor Chloupek, ředitel Vilím a náměstek Vymazal, na pravé straně pak tři mladí nadějní dopravní inženýři.

A máme se na co těšit! Už od dubna nebude základní interval 13 minutový, ale pouze 12 minutový! A od podzimu se zruší linka BI a namísto ní bude zase linka D, která bude jezdit trochu jinak….. Ale teď už vážně – jedinou opravdu výraznou změnou k lepšímu je zavedení přímých expresních linek do průmyslových zón. Na otázku, proč to trvalo 20 let od první žádosti odpověděl pan ředitel Vilím, že to nešlo z ekonomických důvodů (?!).

Osm set tisíc vydaných na dopravní průzkum aby se zjistilo co ví o městské dopravě úplně všichni vadilo kupodivu nejvíce účastníkům setkání, kteří jinak ctí koaliční barvy – pánům Štorkovi (ČSSD) a Piáčkovi (KDU-ČSL).

Bylo mně docela líto těch tří mladých mužů na pravé straně předsednického stolu – vůbec nepochybuji o jejich dobré vůli, invenci a snaze, věřím jim dokonce že i opravdu zvažovali jiné varianty řešení….. leč „levice“ (a to určitě nejenom z pohledu diváka na předsednický stůl…) spolehlivě opravdovým změnám zabránila a své pozice uhájila. A tak na skutečné řešení palčivých problémů v této oblasti, kam patří zejména integrace dopravy, odlehčení náměstí, rychlé spojení Domu zdraví se sídlišti , zrušení šílené šestky, opravdové řešení potřeb občanů (ne tahle formalitka…) a také EKONOMIČNOST SYSTÉMU si budeme muset ještě počkat. Snad po volbách….

A právě EKONOMIČNOST SYSTÉMU městské hromadné dopravy zaujala včera možná víc než nastávající kosmetické změny, byť nebyla hlavním tématem. Velké ocenění patří organizátorům prezentace, že připravili jednoduchý, přehledný a lapidárný materiál, jak si vedení města považuje svůj Dopravní podnik, když jej dokáže nafutrovat 60 milionovou dotací (o 50% více než v roce 2006) aniž by se pozastavilo nad fakty neměnícího se rozsahu linek a rapidně klesajícího počtu cestujících     (o 12% méně než v roce 2006). Pak se ale nelze divit plamenné obhajobě zbytečné a prázdné linky č.6 panem ředitelem Vilímem, která prodělává jenom 700 tisíc ročně, což je prý jenom o málo více než ostatní linky….

„VÁCLAV HAVEL ZASLOUŽIL SE O STÁT “ je zákon.
Václav Havel je nositelem státních vyznamenání řady zemí světa, mnoha cen za uměleckou tvorbu i občanské postoje a desítek čestných doktorátů.[46] 24. května 1997 obdržel na Pražském hradě jako první Čestnou medaili T.G. Masaryka za věrnost jeho odkazu a jeho uskutečňování od Masarykova demokratického hnutí, které v roce 1989 pomáhal založit. V roce 2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny propůjčen Řád T. G. Masaryka a Řád Bílého lva I. třídy.
Senát ve svém usnesení také schválil formulaci „Václav Havel zasloužil se o stát“ po vzoru zákona o zásluhách T. G. Masaryka.[47][48]
Dne 19. prosince 2011 vláda ČR vypracovala návrh Zákona o zásluhách Václava Havla. Poslanci návrh zákona schválili 1. února 2012, senátoři 29. února 2012. Prezident Václav Klaus zákon podepsal 16. března 2012.
—————————————-
Hnusné pomluvy, Václava Havla, které produkuje v desítkách svých komentářů a invektiv
pisálek „čtenář“,
v Jihlavských listech, jsou zákeřným a bezcharakterním činem.
Zvláště odsouzení-hodné je  zne-užítí demokracie, která je výdobytkem,
architekta demokracie Václava Havla.
Pomlouvat jeho osobnost ANO-NYMNĚ,
je nejen vrcholně sprosté,
ale je to také znevažování zákona,
podepsaného poslanci, senátory a presidentem 16. března 2012.
ing. arch. Zdeněk Gryc,
PS. Časová dimenze měsíců s desítkami či stovkami, sprostých pomluv Václava Havla, anonymem „čtenář“, v Jihlavských listech, je tak velká, že je na ni trpělivost i slušnost krátká.

Občané Česka musí od soboty po setmění nosit mimo ves reflexní pásky. To praví nová vyhláška schválená těmi nahoře až někde v Praze.  Naštěstí jen na komunikacích, tedy silnicích. Týká se i myslivců, kteří, jdou-li do lesa na čekanou, za cedulí Salavice natáhnou reflexní pásku a sundají si ji, až když odbočí ze silnice na cestu do lesa. Tam by mohli zvěř vyděsit.

Chvályhodná snaha omezit neviditelné chodce na silnicích a pomoci řidičům je vidět, však působí až příliš opatrovnicky. Kdo má všech pět pohromadě, udělá přece vše pro to, aby byl na silnici viděn. I bez vyhlášky.

Mimochodem, kdo asi bude kontrolovat jdoucí potemnělé chodce? To budeme vyhánět policejní auta, aby hlídala silničku mezi Hlávkovem a Bílým Kamenem, zda tudy nejde neosvětlený Franta se psem?

Vytvářet na každou „maličkost“ zákony, je ve svém důsledku kontraproduktivní. Uplácáme se totiž v paragrafech tam, kde stačí trocha soudnosti.

Město Jihlava v současné době informuje o zavedení svozu bioodpadu, dále o změně frekvence svozu směsného komunálního odpadu (SKO), což považuji za výborný a nutný krok, pokud chtějí občané i město dosáhnout společného cíle: Zvýšit množství vytříděného odpadu a zároveň snížit množství ukládaného odpadu na skládku, a tím i finanční náklady za likvidaci odpadu. V loňském roce si nechalo město Jihlava zpracovat studii „Optimalizace hospodaření s komunálními odpady včetně jejich obalové složky ve městě Jihlava“, z které jsme se mohli dozvědět, že firma SMJ hospodaří s vytříděným odpadem velmi dobře, náklady za svoz a zpracovaní jsou v porovnání s jinými firmami v podobně velkých obcích nižší. Opačně to bylo bohužel s náklady za SKO. Věřím, že se to právě v souvislosti se zavedením sběru bioodpadu zlepší. Nižší náklady za likvidaci SKO by se pak měly odrazit na výši poplatku za odpad od roku 2017. Lze předpokládat, že poplatek bude tím nižší, čím lépe se Jihlavanům podaří třídit. Jsem velmi rád, že konečně i v Jihlavě došlo k této velmi pozitivní změně v podobě zavedení plošného sběru bioodpadu.

Nesouhlasím ovšem s rétorikou některých představitelů vedení města i kraje, že díky tomu jsou otázky referenda, které se uskuteční spolu s volbami do Krajského zastupitelstva, zbytečné. Pokud totiž Jihlavané k referendu přijdou a rozhodnou, že chtějí navržené změny (t. j. nastavení ambiciózních cílů pro třídění, a spravedlivé poplatky za odpady), tak mohou mít jistotu, že s novým politickým směrem nebo rozmarem nedojde k omezení či zrušení pozitivních kroků v odpadovém hospodářství. Nový zákon o opadech by mohl být brzo schválený, a já věřím, že posílí pozici alternativních poplatků za odpad, který se opravdu bude držet mota: Platíš tolik, kolik vyhodíš. Město za provedené změny chválím a zároveň vyzývám k dalším aktivitám na podporu ještě ekologičtějšího a ekonomičtějšího zacházení s odpady včetně podzimního referenda.