Archive for Březen, 2016

AUTOR MORAVSKÝCH NEMOCNIC

Středa, 30 března, 2016

PROFESOR ROZEHNAL JE AUTOREM NEMOCNICE KYJOV A PAVILONU ŘED. PSYCH. NEMOCNICE JIHLAVA.
Slavnostní vzpomínka na 70let existence nemocnice Kyjov se koná v sobotu 2. dubna 2016.
K této vzpomínce, o autoru nemocnice, napsal MuDr. Jiří Dunděra:
———————————————————-
Prof. Ing. Arch. Bedřich Rozehnal, DrSc.
Narodil se 2. června 1902 v Třebětíně u Letovic
zemřel 11. června 1984 v Brně

Architekt, malíř, grafik, projektant nemocnic a univerzitních klinik, vězeň komunismu
Motto:
…. Chtěl jsem se vždycky dopátrat pravdy v životě i v práci.
Chtěl jsem pomáhat tam, kde lidé nejvíce trpěli, tj.
v nemocnici. Kolik utrpení jsem viděl a cítili za ta léta,
že vím jen strašně málo i ze své vlastní profese ….
(B.R. manželce Ludmile z pankrácké věznice)

Po letech skutečné vize
Teprve s odstupem tří generací je možno posoudit význam stavby kyjovské nemocnice, která podstatně ovlivnila život celého regionu. Její projekt byl součástí velkorysého plánu Moravského zemského výboru v Brně na vybudování moderních okresních nemocnic. Pozoruhodné je, že tento úkol převzal mladý brněnský projektant – funkcionalista, rodák z Vysočiny – Ing. Arch. Bedřich Rozehnal, který na sebe upozornil odbornou veřejnost už stavbou Masarykovy léčebny na Žlutém kopci v Brně, určené pro pacienty se zhoubnými nádory. Stavbu začal v roce 1933 v projekční kanceláři prof. Ing. Arch. Vladimíra Fischera a dokončil ji v roce 1935 už sám, po absolvování studijních cest do Vídně, Curychu a Francie. Zde navštívil ateliér proslulého architekta Le Corbusiéra a konzultoval své projekty se známými evropskými radiology profesorem Gustavem Roussyum, ředitelem onkologického ústavu v Paříži, i Marií Curie-Sklodowskou. Když v roce 1938 začal projektovat kyjovskou nemocnici, měl za sebou už komplex nemocnice v Novém Městě na Moravě (1937), nemocniční pavilony v Ostravě (1935) a v Hodoníně (1936), byl už známým projektantem a členem československé pracovní skupiny CIAM (Mezinárodní kongres moderní architektury).
Arch. B. Rozehnal tak přesně po třiceti letech začal uskutečňovat původní plán kyjovského starosty MUDr. Severina Joklíka (1857 – 1915) z roku 1908 a o jeho realizaci se zasloužil další osvícený představitel města, učitel Matěj Urban, který byl v roce 1942 za heydrichiády popraven nacisty v Brně v Kounicových kolejích.
Bedřichova kamenitá cesta z Vysočiny do moravské metropole
Bedřich Rozehnal se narodil 2. června v Třebětíně u Letovic (dnes její součást) v okrese Blansko. Otec, úředník v textilce, zemřel, když mu bylo šest let a mladšímu bratru Oskarovi teprve čtyři. Maminka Hermína se tak jako osmadvacetiletá vdova přestěhovala se svými dvěma synky ke svému tatínkovi na hospodu do Letovic.
Bedřich byl od mládí nadějný malíř a chtěl jít studovat na akademii do Prahy, jakmile odmaturoval na brněnské reálce. Dostat se tam na koleje ale bylo beznadějné, a proto si zapsal profesuru kreslení na České vysoké učení technické. A po půl roce se vzdal svého snu o malířství a rozhodl se definitivně pro praktičtější a všestrannější profesi architekta. Nedostatek peněz na studiu zavinil, že si musel vydělávat nejprve jako výpomocný učitel ve Voděradech a Svitávce i jako malíř v keramické manufaktuře v Letovicích, až si konečně začíná vydělávat už jako student v projekční kanceláři Zemské správy v Brně a od roku 1928 v ateliéru prof. Vlad. Fischera, kde zůstal i po ukončení studií po roce 1931.
Zajímavou vzpomínku z tatínkova mládí, která se stala postupem času legendou, mi vyprávěla dcera architekta Rozehnala Eva Bínová-Rozehnalová (profesí architektka po otci), když jsem si prohlížel rodinné fotografie. Upozornila mě na zažloutlou pohlednici s několika krojovanými dvojicemi z letovických dožínek. Byl mezi nimi i tatínek Bedřich se svou milou Mařenkou, která zemřela asi dvacetiletá na tuberkulozu. Prý nevlídné prostředí tehdejší tuberkulózní léčebny s nedostatkem slunce a stísněnými prostory, připomínající spíše starý klášter jak nemocnici, bylo snad v pozadí rozhodnutí jejího otce projektovat nemocnice plné slunce a volného prostoru, uprostřed zeleně, kde by hlavním měřítkem byl pacient a jeho potřeby.
Kyjovská nemocnice jako model moderního ústavu 20. století
Základní myšlenkou Rozehnalova projektu bylo vytvořit nemocnici – město s centrálním náměstím, vzájemně propojenými pavilony rozloženými v lesoparku, který dosahuje až k nim. Pacient měl být od prvního okamžiku vstupu do nemocnice zbaven strachu a úzkosti přívětivým prostředím, které by začínalo prostornými prosklenými vestibuly, které odlehčují sloupy. Corbusiérův vliv je patrný na souvislých okenních pásech, které protínají všechna podlaží, i na fasádách s plochami skleněných tvárnic, které vnášely do prostoru záplavu slunečního svitu. Dva největší pavilony – chirurgický (postavený jako první budova nemocnice) i gynekologický byly odlehčeny spirálovým schodištěm a nároží zase nadlehčovaly sloupy, které jakoby nadzvedávaly tělesa budov. I po sedmdesáti letech působí stavba moderně i svou fasádou s použitím režné keramiky. Rozehnal byl proslulý tím, že své představy konzultoval s předními odborníky. Například koncepce porodnicko-gynekologického pavilonu spojeného s kojeneckým ústavem a dětským oddělením vznikala z dlouhé spolupráce s gynekologem prof. Havláskem a stala se prototypem podobných staveb. Jako projektant si uvědomoval, jak důležitou roli má v nemocničních zařízeních čas, a proto velkou pozornost věnoval komunikačním vazbám s pomocnými a hospodářskými provozy a samozřejmě i mezioborovým vztahům. Se stejnou pečlivostí se snažil vyřešit každý detail v interiéru, který i po letech zaujme svou účelností. Není bez zajímavosti, že zahradní úpravu kyjovské nemocnice prováděl architekt Otto Eisler, který měl k Rozehnalovi vztah víc jak kolegiální a spolupracoval i na nemocnicích v Hodoníně, Kroměříži a Dačicích.

Válečné a poválečné osudy nemocnice
Stavba kyjovské nemocnice začala v roce 1939 a vzhledem k válečným událostem pokračovala pomalu. V roce 1942 okupační úřady rozhodly urychlit výstavbu a vybudovat tu lazaret SS. Ironií osudu popravili nacisti v tomto roce starostu města Matěje Urbana, který stál u zrodu nemocnice. V toce 1943 se SS lazaret skutečně nastěhoval do budovy chirurgického pavilonu. Neštěstím pro nemocnici byla skutečnost, že koncem války si z ní německé vojenské oddíly udělaly dobře hájený strategický bod, ze kterého díky jejímu umístění na vyvýšeném místě nad městem ovládaly rozsáhlý úsek fronty od Svatobořic až po Strážovice. Proto také nemocnice z celého tehdejšího kyjovského okresu utrpěla nejvíc. Podle kronikáře města Jakuba Kyněry dostala 33 přímých dělostřeleckých zásahů, které zničily všechna okna, většinu dveří a prakticky kompletní vnitřní zařízení. Škoda byla tenkrát odhadnuta na 15 milionů Kčs, a proto se otevření nemocnice posunulo až na 1. duben 1946. Zařízení a vnitřní vybavení obstarala z největší části americká pomoc UNRRA.
Po otevření nemocnice se urychleně pokračovalo ve výstavbě dalších pavilonů, hospodářských budov a provádí se parková úprava. V červnu 1947 provází architekt Bedřich Rozehnal nemocnicí prezidenta Dr. Ed. Beneše s paní Hanou při jejich návštěvě Kyjova už jako profesor VUT Brno a seznamuje hosty s provozem i dalšími plány rozvoje okresní nemocnice.
Na vrcholu tvůrčích sil
Po válce se dostavují pavilony několika nemocnic projektovaných Rozehnalem už před válkou. Do centra jeho pozornosti se dostávají projekty velkých klinických nemocnic. Stává se členem Zemské zdravotní rady pro zemi Moravskoslezskou a v roce 1947 absolvuje studijní pobyt ve skandinávských zemích, Holandsku a Anglii. Ve Finsku se setkává se světoznámým architektem A. Aaltem.
Nejvýznamnějším projektem architekta Rozehnala je nepochybně Dětská klinická nemocnice v Brně – Černých Polích (1947-1954). Vedle ní projektuje i areál klinické nemocnice v Bohunicích a roce 1948 je projekt připravený k realizaci. Podle Rozehnalových přátel stačilo, aby se komunistický únorový puč v roce 1948 opozdil jen o pár měsíců, a začalo by se se stavbou. Tak byla česká moderní architektura, a zejména Brno, ochuzena o mimořádný nemocniční areál pouhým politickým rozhodnutím. Bohužel to v naší historii nebylo poprvé ani naposled. V roce 1950 je po dvanáctileté existenci zlikvidována Rozehnalova projekční kancelář a jeho spolupracovníci jsou převedeni do Stavoprojektu.
Profesor Rozehnal se intenzivně věnuje výchově mladé generace, zastává funkci proděkana, které je zbaven v roce 1955, a je pouze otázkou času, kdy bude zbaven profesury. Před Vánocemi 1959 dostává od rektora prof. Vladimíra Meduny výpověď. Profesor Rozehnal je ale i pro partajníky trochu tvrdý oříšek. Je oblíbený mezi studenty, respektovaný a vážený mezi svými kolegy, v r. 1956 dostal vyznamenání Za vynikající práci a byl jmenován doktorem technických věd. Jeho Dětská klinická nemocnice získala široký mezinárodní ohlas a ocenění v rámci OSN, dostala se v roce 1958 na československou známku a do prestižní publikace A. Dorgela Modern European Architecture.
Nezbývá tedy nic jiného, než architekta Rozehnala zdiskreditovat před společností a udělat z něho kriminálníka.

Basoprojekt na Pankráci
V lednu 1960 se podařilo komunistické justici odsoudit profesora Rozehnala k trestu odnětí svobody na čtyři roky za krácení daní při projekční činnosti. Protože architektonická projekce nepodléhala takovému zdanění, dosvědčil u soudu jeden z jeho kolegů (tenkrát ve funkci děkana), že Rozehnalovy projekty nemají architektonickou úroveň.
Když mluvil v lednu 2010 (padesát let po této události) na brněnské výstavě Rozehnalova díla prof. Vladimír Šlapeta o jeho životních osudech, zmínil se i o letech, která prožil v kriminále. Tak jsem se dověděl o existenci BASOPROJEKTU, což bylo označení skupiny českých a slovenských architektů, kteří byli v padesátých a šedesátých letech vězněni na Pankráci a vytvářeli tam řadu projektů, které byly realizovány. Byla to bizarní situace jak z Orwellových románů, že kromě projektu drůbežářského komplexu v Xaverově, Výzkumného ústavu motorových vozidel v Praze byl uskutečněn i projekt hotelu Orlík, který pak sloužil komunistickým funkcionářům.
Jak těžce snášel život v kriminále tento citlivý muž, který se celý život snažil pomáhat druhým, dosvědčují dopisy z vězení manželce Ludmile i dceři Evě. Díky její laskavosti jsem vybral jeden z dopisů jejího otce, který jí napsal v den svých šedesátých narozenin, aniž se o nich zmínil:
Pošt. Úř. 144, schr. 5, Praha 14 2. 6. 1962
Moje drahá dcerko!
Píšu Ti hned po obdržení Tvého milého dopisu ze dne 24. V. a je mi opravdu líto, že Tě neuvidím, když budeš v Praze. Jednak tento dopis dostaneš asi až po svém návratu, a potom také proto, že není možno tak rychle vyřídit povolení návštěvy, i když se jedná o mimořádnou návštěvu za odměnu, kterou jsem si ještě nevybral. Není možno také žádat na určitý den, o tom nemohu rozhodnout já, ale nadřízení. Nerad bych také obtěžoval někoho osobními přáními a záležitostmi. Budu tedy na Tebe vzpomínat a těším se, že Tě jistě uvidím příští měsíc, kdy budu mít řádnou návštěvu. Dnes je mi zvlášť smutno a teskno. Vzpomínám na celý svůj uplynulý život a myslím si, jak by bylo krásné, kdybychom si dnes mohli přiťuknout skleničkou našeho dobrého moravského vína. Vzpomínám na své bývalé posluchače – Tvoje kamarády, na Růženku, Jitku, Petra, na své nejdražší, na mámu, na tetu, na babičku a na Tebe, dcerko moje drahá. S Tebou bych dnes chtěl mnoho povídat a mnoho věcí Ti říct. Vzali bychom si třeba Arika a šli spolu na dlouhou procházku po našich lesích. Ale to všechno je ještě kdesi v nedozírné dáli a jen srdce bolí, když musím na to myslit, zvlášť dnes. Vyřiď všem, na které vzpomínám, můj srdečný pozdrav a políbení.
Tebe moje drahá objímám a líbám
Tvůj táta

Byla rehabilitace úplná?
Přátelé architekta Rozehnala dosáhli svými intervencemi u nejvyšších státních představitelů, že byl propuštěn v červnu 1962 po dva a půl letech vězení. Zasloužil se o to hlavně pianista Josef Páleníček a houslista Alexander Plocek.
Po návratů domů mu nabídla Univerzita JEP místo vědeckého pracovníka a později mu umožnila založit Kabinet tvorby životního prostředí. V roce 1965 odjíždí na přednáškové turné do NDR na pozvání Technické univerzity v Drážďanech a další rok do Spolkové republiky Německo. V roce 1968 se uskutečňuje výstava jeho celoživotního díla v Liverpoolu v Anglii, které předcházela obdobná výstava v brněnském Domu pánů z Kunštátu. Rok 1968 mu přináší rehabilitace, v říjnu se vrací jako profesor architektury na VUT a dostává Řád práce. V roce 1970 Nejvyšší soud v Praze po deseti letech od jeho odsouzení vydává rozsudek o porušení zákona při soudním řízení a architekta Rozehnala plně rehabilituje. Až do roku 1973 vytváří několik studií univerzitního města v Brně-Bohunicích, ale nikdy se nedočká realizace svých projektů. V tomto roce smutně proslulý prof. Vašků ruší Kabinet životního prostředí a architekt Rozehnal je penzionován. Naštěstí mu tehdejší ředitel KÚNZ MUDr. Placheta zařídí projekční kancelář v rámci Krajského ústavu národního zdraví, kde může navrhovat své koncepty zdravotnických zařízení až do své smrti v roce 1984. Ke škodě a hanbě naší společnosti uskutečnil pouze 81 ze svých 261 projektů. Symbolické je, že jeho posledním projektem byl v roce 1984 návrh na rodinný dům pro tělesně postižené. To mu bylo už 82 let. Ačkoliv projektoval i vlastní rodinný dům, nikdy ho nepostavil. Zemřel v Brně 11. června 1984.
A na závěr osobní zamyšlení
Jako kluk jsem viděl vyrůstat kyjovskou nemocnici, ve které jsem potom padesát let pracoval. Stavba mě fascinovala svou účelností a našel jsem v ní druhý domov. Po poznání Rozehnalova díla jsem se postupně seznamoval s jeho osobností a zjistil jsem, že velikost díla byla adekvátní jeho charakteru.
Vzpomněl jsem si, co napsal kdysi lékař akademik Josef Charvát:
„Nevím, zda mají biologické systémy ještě nějaký smysl než zachování jedince a udržení druhu. U člověka to nestačí. Musí po sobě zanechat aspoň kus poctivé práce.“
Rozehnal po sobě zanechal kus poctivé práce. Je tragédií našeho národa, že si takových lidí nedovedl vážit.
Jiří Dunděra
———————————————–

vložil:

Zdeněk Gryc, žák Profesora Rozehnala, který se ho v únoru 1958 zeptal:“Zdenku kam máš umístěnku?“. . . “ Jihlava je trochu smutné město tam jsem „vojákoval“. Kdyby jenom vojákoval, ale po delším a složitém vyšetřování se zjistilo, že „kriminálník“se již zde dopustil vlastizrady. Chytil v kasárnách holuba a uvařil ho v přilbě.  Dneska v době internetu, rádiového spojení těžko někdo pochopí, co to je omylem chytnout, uvařit a zbaštit vojenského poštovního holuba.

Jihlava je město, odkud byl PhDr. Hoffmann vyhnán do Prahy. Dcera kriminálníka Rozehnala, byla po jeho uvěznění vyhnána na 4 roky z domovského Brna do Jihlavy.  Symbolické bylo setkání potomků-vyhnanců, architektů 21. ledna 2014 v Praze. Čerstvě promovaný architekt, vnuk PhDr. Hoffmanna s Evou Rozehnalovou, na výstavě v Kabinetu architektů ve Staroměstské radnici v Praze. Výstava nesla název:

Bedřich Rozehnal. Architekt, který změnil standart nemocničního prostředí. Vnuka přivedla Hoffmanova manželka s omluvou, že pan doktor je na tom s chůzí velmi špatně.  PhDr. Hoffmann zemřel 1. října 2015 v Praze ve věku 95 let.

 

Neohnout se i umět respektovat

Středa, 30 března, 2016

Během letošních velikonočních svátků nás opustila osobnost P. Josefa Valeriána, kněze a politického vězně padesátých i šedesátých let.

P. Valerián byl ročník 1925 a držel tak ve své paměti jak dozvuky první republiky, tak těžké období okupace a především následné komunistické diktatury. Po maturitě v roce 1944 nastoupil do bohosloveckého semináře v Brně. Na kněze byl vysvěcen v roce 1949 a události nastupující totality ho téměř vzápětí donutily vydat svědectví statečnosti a víry. Nastoupil jako kaplan do Jaroměřic nad Rokytnou. Ve stejném roce byla zatčena jeho sestra, kterou režim vzápětí odsoudil ke dvěma a půl letům vězení. Do života P. Valeriána vpadly v roce 1951 Babice, když se mu P. Bula svěřil o návštěvě „agenta“ Ladislava Malého. P. Valerián již o Malém věděl od P. Podveského a Bulu (marně) varoval. Babická tragédie, zatýkání a procesy nakonec zasáhly i do života P. Valeriána. Byl zatčen 18. srpna 1951 a dva měsíce držen ve vazbě. Naštěstí nebyl zařazen do žádného z následných procesů jako P. Podveský či tragicky P. Bula. Prošel si následně internační klášter Želiv, poté Hájek u Kladna a v roce 1953 nastoupil k jednotkám PTP na Slovensku. Jednotky Pomocných technických praporů opustil až v roce 1955. Státní souhlas získal v roce 1956, kdy mohl nastoupit jako kaplan v Ořechově u Brna, v roce 1961 se dostává do Jihlavy, ale po konfliktu s církevním tajemníkem je již o rok později v Tišnově. Perzekuce režimu se P. Valeriánovi nevyhnula ani v tzv. „zlatých šedesátých“. V roce 1962 byl zatčen a následujícího roku odsouzen v Brně na dva a půl roku vězení za podvracení republiky. Důkazy k tomuto odsouzení prakticky neexistovaly, režim prostě argumentoval některými jeho kázáními… P. Valerián si tak prošel těžkou valdickou věznicí a v roce 1964 je podmínečně propuštěn. Teprve v roce 1967 se znovu může nápomocně vrátit k duchovní službě ve Svitávce u Boskovic u P. Jana Dokulila. V roce 1968 stal administrátorem v Lanžhotě, odkud byl ale během normalizace v roce 1976 přeložen na Moravec. Ani v následujících letech neušel pozornosti Státní bezpečnosti, především pro svoji oblíbenost, práci s mládeží a jasné názory, které nezměnilo ani několikeré věznění. Změna režimu po roce 1989 znamenala také pro P. Valeriána dobu nové svobody a mnoha aktivit, již beze strachu. Zároveň nechtěl zůstat nic dlužen připomínání předchozích temných stránek našich dějin a vydával svědectví o Babicích i pronásledování církve.

P. Valeriána jsem poznal nejprve díky svému prastrýci Ludvíku Stehlíkovi mladšímu, stejně vzácnému člověku, spojenému s babickým případem. Pamatuji se na naše diskuse, ve kterých jsem ale jako mladý student spíše poslouchal vzpomínky těch, kteří si prošli peklem vyšetřování Státní bezpečnosti. P. Valerián měl o tehdejších událostech jasno a byl přesvědčen o celkové přípravě celého případu ze strany bezpečnosti. O několik let později jsme se pak již dostali do větší vzájemné diskuse, kdy na jedné straně stály vzpomínky tehdejšího aktéra, na straně druhé moje role historika a archivní dokumenty – s nimi pak možná trochu jiný celkový obraz reality. P. Valerián si však i přes svůj vysoký věk uchoval ohromnou energii, přesvědčivost a inspirativnost. To byly asi hlavní vlastnosti, které ho spolu s hlubokou zbožností provázely celým životem. Když jsem se ho během rozhovorů ptal nejen na věci minulé, ale i současné a budoucí, vždy byl přesvědčen, že zdravá společnost vyrůstá ze zdravé a nepokřivené mládeže. Proto také věnoval celoživotně tolik energie dětem. Právě schopnost „neohnout se“, ale zároveň respektovat toho druhého je možná nejsilnějším odkazem P. Josefa Valeriána.

12891660_1031811606884231_1799480487862429466_o

DOBRÝ VEČER ROLLING STONES

Sobota, 26 března, 2016

Pankáči byli řezaný jak žito…

BRATŘI Pavel a Petr Štěpánové při letošním koncertu XIII. století. Vpravo Petr Štěpán za dob HNF. Foto, reprofoto: Jiří Varhaník
Jihlavský rocker Petr Štěpán se v září vydáním vzpomínkové publikace vrátil k éře punkové kapely Hrdinové nové fronty.

První komentář bdělého „čtenáře“:

Pankáči byli řezaný jako žito?
A to bylo dobře nebo špatně? Ptám se z opatrnosti, ono v dnešní době člověk nikdy neví …
čtenář | 2015-10-17 13:22:34 | Reagovat

Dobrý večer, mí Kubánci, volal Jagger. Na koncert Rolling Stones v Havaně přišlo půl milionu lidí

AKTUALIZOVÁNO před 8 hodinami
Koncert Rolling Stones na Kubě. | Foto: Reuters
Kapela Rolling Stones koncertovala na Kubě. Na jejich představení v hlavním městě ostrova přišlo až na půl milionu lidí. Frontman hudební skupiny Mick Jagger koncert označil a známku skutečných změn v komunistické zemi, kde ještě donedávna byly zahraniční kapely zakazovány. Už 18 hodin před představením se na místě tvořily zástupy fanoušků, kapela totiž svolila, že na Kubě zahraje zadarmo.
Hlavní zprávy
Havana – Na půl milionu Kubánců i zahraničních fanoušků přišlo na první koncert britské rockové skupiny Rolling Stones v kubánské metropoli Havaně. Zpěvák kapely Mick Jagger označil vystoupení v Havaně za známku skutečných změn na ostrově, kde zahraniční rockové kapely bývaly po desítky let zakazovány.
Důkazem změn je podle agentury AP i to, že mezi účastníky koncertu byly i osobnosti jako americký herec Richard Gere či bývalá supermodelka Naomi Campbellová i syn kubánského vůdce Raúla Castra, Alejandro Castro Espín.
Mnozí z fanoušků na takový koncert čekali celý svůj život. O své lásce k Rolling Stones a dalším kapelám museli roky mlčet, připomněla stanice BBC na svém webu. Hodiny před začátkem koncertu čekaly ve frontách desítky tisíc Kubánců. Mnozí přicestovali ze vzdálených končin země a i z ciziny.
Legendární Rolling Stones si poslechlo půlmilionu Kubánců. | Foto: Reuters
Davy se začaly scházet již 18 hodin před vystoupením a tisíce lidí nakonec zůstaly na ulicích v okolí, avšak koncert byl slyšet více než kilometr daleko. A lidé byli vděční skupině, že svolila hrát pro ně zdarma.
Mick Jagger (72) nejprve k fanouškům v Havaně pronesl uvítání ve španělštině, než zahájil přehlídku hitů kapely písničkou Jumpin‘ Jack Flash z roku 1968. „Ahoj Havano, dobrý večer mí Kubánci,“ řekl Jagger. Následovala skladba It’s Only Rock ‚n Roll (But I Like It), která mohla znít jako ujištění úřadům, ale také mohla mít zvláštní půvab pro místní vyznavače tak dlouho potlačovaného hudebního stylu.
Rolling Stones a podobné „podvratné“ kapely byly pro státní rozhlas a televizi tabu ještě začátkem tohoto tisíciletí.
Fanoušci čekají na koncert Rolling Stones. | Foto: Reuters
„Po dnešku smím umřít.“
Západní rocková a popová hudba se na ostrově zakazovala ještě před 15 lety, protože ji komunistický režim považoval za dekadentní a podvratnou. V posledních letech se ale Kuba výrazně změnila, zejména během sbližování se Spojenými státy během posledních 18 měsíců, poznamenala BBC. Koncert následoval tři dny po historické návštěvě amerického prezidenta Baracka Obamy na Kubě.
„Bývalo to zakázané. Nesměli jsme mít skupiny jako Beatles a některé zpěváky z Latinské Ameriky. Ale teď máme dovoleno poslouchat, co chceme,“ řekl BBC jeden z fanoušků. „Návštěva Obamy a teď Rolling Stones. Je to jedinečné a historické. Je pěkné tu být,“ dodal druhý.
„Moc miluji Jaggera a stále jsem o tomto snila. Nemohla jsem zaspat, když jsem se dozvěděla, že tu bude,“ svěřila se agentuře Reuters Angela Menendezová, která uklízí v nemocnici. „Je to požehnání. Čekal jsem na to celý život,“ řekl sedmpadesátiletý Juan Carlos Leon. „Po dnešku smím umřít,“ řekl agentuře AP dvaašedesátiletý Joaquin Ortiz.
Třiadvacetiletá Jennifer Corchadová věří, že koncert je vykročením Kuby k ostatnímu světu. „Bylo to historické,“ přitakal 22letý zaměstnanec státní bezpečnostní agentury Raúl Podio.
Na prvním kubánském koncertu britské skupiny, která vznikla tři roky po příchodu Fidela Castra k moci, očekávaly úřady nejméně půl milionu lidí. Nakonec jich podle agentury AFP přišlo ještě více. V nesourodém davu byly páry ve zralém věku a celé rodiny, jakož i turisté i hodně mladých lidí.
Fanoušci čekají na „svoje Stouny.“ | Foto: Reuters
Na událost dohlížely stovky policistů v uniformách i soukromá ochranka ve žlutých vestách. Podle CNN během celé dvouhodinové show nefungovala mobilní síť. Americká televize v této souvislosti připomněla benefiční megakoncert latinskoamerických hudebníků, v čele s kolumbijským zpěvákem Juanesem, z roku 2009, jehož se v Havaně účastnil milion lidí a po němž kubánští představitelé obvinily USA, že zaplavily mobily návštěvníků koncertu proticastrovskými esemeskami.
O koncertu Rolling Stones informoval krátce i oficiální deník kubánské komunistické strany Granma, který hudebníky označil za „bohy rokenrolu“. „Rollings slíbili velkolepou přehlídku a splnili nároky nejdivočejších fanoušků, jak kubánských, tak zahraničních, kteří si užili až na doraz koncertu, který se zapsal do historie,“ píše dnes deník Granma a slibuje, že podrobnosti přinese v příštím vydání.
Symbolem politických změn byl koncert Rolling Stones také v roce 1990 v Československu, kde byl prvním svého druhu na českém území a třetím koncertem „Stounů“ ve východním bloku (po Varšavě v roce 1966 a východním Berlíně v roce 1990).

Na Strahov tehdy dorazilo téměř 100 tisíc lidí, včetně prezidenta VÁCLAVA HAVLA, který předtím kapelu přijal na Hradě.

Vložil: Zdeněk Gryc

Tvrdé čapí přistání A.B.

Pátek, 25 března, 2016

Snad už teď víc lidí chápe, že Andrej Babiš není pan Čistý a spasitel národa. Vrší se mu škraloupy. Místo aby „makal“ sám a postavil si obří haciendu za stovky milionů ze svého, tak radši za podivných okolností čerpal dotaci 50 milionů.

Čapí hnízdo je také potvrzení toho, jak jsou dotace nespravedlivé a křiví trh. Evidentně na ně dosahují hlavně ti bohatší a vyčuranější, co v tom „umějí chodit“. Vzniká prostor pro kulišárny. Na jednu stranu se tlačí na vyčerpání plného objemu dotací a platí se nesmysly. A na druhou stranu když náhodná kontrola najde drobné pochybení, tak chce ihned vracet dotaci, a není proti tomu odvolání.

Nejhorší ale je, že Babiš se do politiky vyvezl na vlně obviňování všech politiků, i nás komunálních – že „všeci kradneme“. Snad mu to po Čapím hnízdu už nikdo věřit nebude. Zvlášť když dotaci na Čapí hnízdo zakamufloval člověk, který má dnes plnou pusu boje proti korupci a pomocí EET chce jako ministr kontrolovat i malé živnostníky. Prý tím utlumí šedou ekonomiku. Čapím hnízdem se ale sám zařadil do té nejhorší české šedi, která vyznává heslo „z cizích dotací krev neteče“.
Autor je náměstek jihlavského primátora

Migrační krize

Čtvrtek, 24 března, 2016

Euro způsobuje hospodářské problémy, evropská byrokracie dusí a potlačuje podnikání, reguluje naše životy a omezuje naši svobodu. Lidé ale škodlivost Evropské unie pochopili až v souvislosti s přívalem masové migrace ohrožující nejen bezprostřední bezpečnost, ale i dlouhodobou a po staletí utvářenou podobu Evropy.

Masový příval migrantů představuje největší pohyb obyvatel v Evropě od roku 1945. Tato krize otevřela otázku smyslu existence otevřených hranic uvnitř Evropy a zároveň zažehla spory o rozdělování břemene.

Od začátku krize se vede v podstatě ontologický spor. Jedná se o uprchlíky nebo ekonomické migranty? Mohou se začlenit na pracovní trh a být přínosem? Přinášejí s sebou vlastní kulturu nepřátelskou k té naší? Lidé si na této otázky odpovídají různým způsobem, a proto existovaly ve společnosti různé náhledy na to, jak s přílivem migrantů naložit. Není úlohou tohoto příspěvku na všechny tyto otázky odpovědět. Několik odpovědí je ale podstatných pro pochopení, jak Evropská unie v této krizi selhává.

Uprchlíci? Ekonomičtí migranti

Drtivá většina migrantů jsou ekonomičtí migranti, kteří hledají naději na lepší život. Proto míří do států se štědrou sociální politikou v čele s Německem a Švédskem. Mnoho opravdových uprchlíků utíkajících ze Sýrie místo takovéto cesty zůstává v bezpečných zemích okolo Sýrie, jako jsou Libanon, Jordánsko a Turecko. V rámci Evropy pak existuje Dublinská dohoda, podle které by uprchlíci měli zůstávat v první bezpečné zemi, kde by jejich žádosti o azyl měly být vyřízeny. Angela Merkelová ale v létě  minulého roku Dublin porušila, když prohlásila, že všichni občané Sýrie jsou jako uprchlíci vítáni v Německu. Jednalo se o pozvání, které spustilo lavinu migrantů snažících se dostat přímo do Německa (za výrok o lavině byl kritizován významný německý ministr financí Wolfgang Schäube). Názor, že právě politika Německa je příčinou takto rozsáhlé krize, sdílí i německý eurokomisař Günter Oettinger.

Domácí i zahraniční kritika Merkelové sílí. Její spojenci naopak ubývají. Švédsko od politiky otevřených dveří ustupuje a rozhodlo se příliv zásadně omezit. Emotivně to oznámila vicepremiérka Švédska Asa Romsonová. Na konci projevu začala plakat.

Opravdovým spojencem Merkelové je po celou dobu předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Odtud plyne selhání Evropské unie. Za celou dobu krize EU nepřišla s žádným skutečným plánem řešení, který by se začal realizovat. Tady je nutno připomenou, že EU vsadila vše na jednu kartu, a to tureckou kartu, kdy považuje páteční dohodu z minulého týdne s Tureckem za průlomovou – neuvědomuje si ale, za jakých podmínek tuto smlouvu vyjednala, že se sama vmanévrovala do role prosebníka, a to státu, který není ani jejím členem a ze zoufalství nad kritikou, která se na ní valí ze všech stran se nechá vydírat řešením, které samo o sobě stojí na velmi vratkých základech – mimochodem  ústupky EU a tolerance vyděračské politiky Turecka odsoudilo 97% českých občanů na Novinkách.cz-nejpoužívanějším internetovém portálu „Seznam“.  Řešení přílivu migrantů není hledáno v jeho omezení či zastavení, ale v přerozdělení problémů, které přináší. Proto Evropská komise přišla s plánem povinných kvót. Merkelová i Juncker trvají na tom, aby se časem z povinných kvót stal stálý mechanismus přerozdělování migrantů. Řešením má být více solidarity a „více Evropy“.

Migranti a bezpečnost

Merkelová a další podobně smýšlející lidé říkají, že migranti jsou našimi spojenci, protože utíkají z konfliktních oblastí i před našimi nepřáteli. Prý se nemáme čeho bát. Jsou to lidé jako my, kteří chtějí jen v klidu žít. Média nám ukazují emotivní obrázky dětí, snažící se vyvolat náš soucit. Nejvýraznější byla v tomto směru fotografie mrtvého chlapce Ajlana ležícího na písečné pláži tureckého pobřeží.

Většina migrantů pravděpodobně skutečně je spíše mírumilovná. Ale je třeba si přiznat, že migranti jsou z větší části mladí muži, u kterých existují značná rizika. Podle šéfa německé kontrarozvědky Hanse-Georga Maassena jsou někteří běženci přicházející do Evropy radikálové, kteří mohou plánovat útoky. Podle něj tvoří mladí muži mezi 16 a 35 lety 70 – 80 % všech migrantů. Značná část těchto lidí, přicházejících ze Sýrie, Iráku nebo Afghánistánu, již přišla do styku s válkou. Někteří z nich mají válečné zkušenosti a hrozí u nich i budoucí radikalizace, pokud se nepovede je integrovat do společnosti.

Státy by kvůli těmto rizikům měly být při jejich přijímání velmi obezřetné. Německo v tomto naprosto  selhává, protože do něj proudí statisíce lidí, které nezvládá registrovat a kontrolovat. V minulém roce přišlo do Německa přes milion běženců.  Mnoho z nich bez jakékoliv kontroly úřadů.

Politická korektnost v EU brání řešení

Zmíněná fakta je samozřejmě politicky nekorektní říkat. V Evropské komisi by nic podobného ani nemohlo zaznít. Těžko můžeme očekávat realistická řešení krize, když se nedá realisticky o této krizi ani mluvit. Bez pojmenování věcí pravými jmény nelze nalézt řešení. Politická korektnost v EU nabrala až dekadentní podobu. Hrozí nám zničení, ale nesmíme o tom hovořit, protože bychom při tom museli o migrantech mluvit jako o hrozbě. Evropské elity se staly natolik tolerantními, že jsou ochotny tolerovat i zánik naší civilizace.

Povinné kvóty – počátek rozkladu EU?

Zlomovým momentem pro další životaschopnost EU se může stát 22.září 2015, kdy byla Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko přehlasováno ve věci povinných kvót na přerozdělení migrantů po Unii. EU si tím podráží nohy u veřejnosti nejen těchto států, ale i mnoha dalších, jejichž představitelé hlasovali sice pro toto opatření, ale jen pod nátlakem Německa. Pro mnoho občanů se jedná o tvrdé procitnutí ze sna o EU jako o idylické spolupráci evropských národů. Sami němečtí politici včetně předsedy Evropského parlamentu Schulze přilili olej do ohně, když otázku přerozdělování migrantů začali spojovat se strukturálními fondy EU. Schulz prohlásil, že není možné přijímat finance z EU a zároveň být nesolidární v otázce přijímání imigrantů. Tím otevřel otázku smyslu strukturálních fondů. Je jejich smyslem podplácet chudší státy, aby se nechaly poslušně Německem řídit?

Jsem proti unijnímu přerozdělování peněz. Reakce na podobné výhrůžky je jednoznačná – v žádném případě se nesmíme nechat vydírat dotacemi, protože dotace naší ekonomice stejně škodí.

Ze západoevropských států se Merkelová snaží vytvořit „koalici ochotných“, kteří si budou mezi sebou přerozdělovat migranty z tureckých táborů. Zdroje z Berlína hovoří o čísle 400 000 za rok. Tuto koalici se může Merkelová pokusit použít na vnucení stálého mechanismu přerozdělování migrantů zbytku členských států EU.

EU se v otázce povinných kvót rozdělila, prošly jen za cenu násilného většinového hlasování. Budou pokračovat tlaky na další povinné kvóty a na stálý mechanismus přerozdělování migrantů. V průběhu sporů o kvóty byla zpochybněna strukturální politika EU. Dále se ukázalo, že EU nedokáže chránit svoje vnější hranice. Iniciativu tak musely převzít národní státy a začít si chránit vlastní hranice i uvnitř EU. Migrační krize bude dále pokračovat a podle prognóz by měla být v dalších letech minimálně stejně silná. Lidí v pohybu jsou ve světě desítky miliónů. Pozvání k lepšímu životu v Evropě je tak silnou motivací pro značnou část z nich.