Slovo blog je zapeklité, málem se neliší od sdružení architektů „Blok“, jehož jsem členem. “
Je to asi proto, že architekti, tedy ty zastydlé fosílie, používali blok a tužku.“
Fosílie si vybavuje dobře story, které nikoho nezajímají a nikdo je nečte.
Leč k tomu rozhlasu, tedy vysílání a rušení, subjektivně. Dost jsem si kolem něho užil, tedy v Jihlavě.
Boj o rozhlas v roce 1945 a 1968 je legendou hrdinství rozhlasáků o možnost vysílat, opakem je anti-propaganda a rušičky. Nevím, jestli je story „boje o Jihlavský rozhlas“ někde popsána.
Už jsem v JL vypsal story, jak STB vytěžila jeho protagonisty a výslechy zjistila, kdo a jak se na „hájení“ Jihlavského rozhlasu podílel. Následně si STB pozvala „informátora“. Pozvánka byla nikoli písemná, jak je u policie zvykem, ale telefonická přes ústřednu Stavoprojektu.
Dostavte se x den, x hodin na policii. Hlásil jsem se vlevo na konci chodby, kde byl dopravní inspektorát. Zde jsem byl odmítnut, leč bránil jsem se, že pozvánka byla stručná, ale významná.
Posléze služba vytelefonovala, že mám jít schodištěm co posledního patra, kde budu „vyzvednut“.
Už tehdy tam byl, jako vždy, bratr sousedky v paneláku, číšník v Grandu.
Některé protokoly výslechů jsem získal v Kanicích. Jsou dosti objektivní.
Mimo výtky, mé činnosti „informátora“ pohybů gazů a tanků RA byly výslechy celkem korektní.
Jako architekt jsem navrhl četné interiéry a o kvalitě nábytku jsem něco věděl.
V místnosti byl stůl, za ním na dvou židlích seděli mí dva přátelé, jeden JuDr. druhý kapitán.
Dále zde byla šatní skříň 120/60/180, která byla otevřená.
Dost jsem přemejšlel, jestli a jak si mne nahrávají.
Ale k věci-křesle, tohoto mého „nezajímavého blábolu.
„Seděl jsem v celkem fortelném slušně zachovalém křesílku s textilně potaženým opěradlem v barvě zelené, která dobře ladila s područkami provedenými v „natůr“ dřevu.
Při příštím výslechu pravá po područce byla neesteticky vyštípnutá. Později odešla i ta druhá.
Celkem korektní protokoly výslechů jsou sepsány a podepsány právníkem.
Na rozdíl od pana Babiše, který byl také žádán o spolupráci, jsem tam nikdy nic nepodepsal a taky se dost blbě vymlouval.
„Je to asi proto, že architekti, tedy ty zastydlé fosílie používali blok a tužku.“ Fosílie neví, kde o Velikonocích zapomněla klíče od kočárkárny, ale dobře si vybavuje story, které nikoho nezajímají a nikdo je nečte.
Jedna z nich, blok, tužka a akvarelky, včera za dost děsivého větru seděla U skalky a skicovala.
S městskou policií, která tam přišla dohlédnout, se s úsměvem pozdravila.
Skica je nahodile provedena ze stejného místa jako fotografie „Současný stav studánky“.
Je publikován na stránce 6 Herzánovy knihy UTAJENÉ DĚJINY JIHLAVY 20. STOLETI v článku:
Tajemství sochy Panny Marie, studánky a podzemí pod popravištěm na Skalce.
Pohled z popraviště, na historické jádro Jihlavy je myslím, nejkrásnějším, které současná Jihlava má.
Byl krásný už tehdy, pro „pozvaného“ na popraviště však poslední.
Mám také v paměti nedávnou výzvu dobrého pisatele,
abych si vzal špagát a následoval pána na Cityparku. Myslím, že ze střechy měl také krásný pohled.
Zdeněk Gryc
PS. Toskánský sloup s entazí nesoucí překrásnou jihlavskou madonku je skvostné dílo souzvuku architektonického tvarosloví s dílem sochaře. Ve zmíněné Herzánově knize je jeho story. Odstranění a pohřeb tohoto artefaktu za totáče je anonymní. Se sv. Jánem na Březinách je tomu naopak.
takže BBC „dobrou noc a pevnou naději“ bum,Bum,Bum
]]>