
Neohnout se i umět respektovat
Michal Stehlík | Středa, 30. 3. 2016 v 8:40Během letošních velikonočních svátků nás opustila osobnost P. Josefa Valeriána, kněze a politického vězně padesátých i šedesátých let.
P. Valerián byl ročník 1925 a držel tak ve své paměti jak dozvuky první republiky, tak těžké období okupace a především následné komunistické diktatury. Po maturitě v roce 1944 nastoupil do bohosloveckého semináře v Brně. Na kněze byl vysvěcen v roce 1949 a události nastupující totality ho téměř vzápětí donutily vydat svědectví statečnosti a víry. Nastoupil jako kaplan do Jaroměřic nad Rokytnou. Ve stejném roce byla zatčena jeho sestra, kterou režim vzápětí odsoudil ke dvěma a půl letům vězení. Do života P. Valeriána vpadly v roce 1951 Babice, když se mu P. Bula svěřil o návštěvě „agenta“ Ladislava Malého. P. Valerián již o Malém věděl od P. Podveského a Bulu (marně) varoval. Babická tragédie, zatýkání a procesy nakonec zasáhly i do života P. Valeriána. Byl zatčen 18. srpna 1951 a dva měsíce držen ve vazbě. Naštěstí nebyl zařazen do žádného z následných procesů jako P. Podveský či tragicky P. Bula. Prošel si následně internační klášter Želiv, poté Hájek u Kladna a v roce 1953 nastoupil k jednotkám PTP na Slovensku. Jednotky Pomocných technických praporů opustil až v roce 1955. Státní souhlas získal v roce 1956, kdy mohl nastoupit jako kaplan v Ořechově u Brna, v roce 1961 se dostává do Jihlavy, ale po konfliktu s církevním tajemníkem je již o rok později v Tišnově. Perzekuce režimu se P. Valeriánovi nevyhnula ani v tzv. „zlatých šedesátých“. V roce 1962 byl zatčen a následujícího roku odsouzen v Brně na dva a půl roku vězení za podvracení republiky. Důkazy k tomuto odsouzení prakticky neexistovaly, režim prostě argumentoval některými jeho kázáními… P. Valerián si tak prošel těžkou valdickou věznicí a v roce 1964 je podmínečně propuštěn. Teprve v roce 1967 se znovu může nápomocně vrátit k duchovní službě ve Svitávce u Boskovic u P. Jana Dokulila. V roce 1968 stal administrátorem v Lanžhotě, odkud byl ale během normalizace v roce 1976 přeložen na Moravec. Ani v následujících letech neušel pozornosti Státní bezpečnosti, především pro svoji oblíbenost, práci s mládeží a jasné názory, které nezměnilo ani několikeré věznění. Změna režimu po roce 1989 znamenala také pro P. Valeriána dobu nové svobody a mnoha aktivit, již beze strachu. Zároveň nechtěl zůstat nic dlužen připomínání předchozích temných stránek našich dějin a vydával svědectví o Babicích i pronásledování církve.
P. Valeriána jsem poznal nejprve díky svému prastrýci Ludvíku Stehlíkovi mladšímu, stejně vzácnému člověku, spojenému s babickým případem. Pamatuji se na naše diskuse, ve kterých jsem ale jako mladý student spíše poslouchal vzpomínky těch, kteří si prošli peklem vyšetřování Státní bezpečnosti. P. Valerián měl o tehdejších událostech jasno a byl přesvědčen o celkové přípravě celého případu ze strany bezpečnosti. O několik let později jsme se pak již dostali do větší vzájemné diskuse, kdy na jedné straně stály vzpomínky tehdejšího aktéra, na straně druhé moje role historika a archivní dokumenty – s nimi pak možná trochu jiný celkový obraz reality. P. Valerián si však i přes svůj vysoký věk uchoval ohromnou energii, přesvědčivost a inspirativnost. To byly asi hlavní vlastnosti, které ho spolu s hlubokou zbožností provázely celým životem. Když jsem se ho během rozhovorů ptal nejen na věci minulé, ale i současné a budoucí, vždy byl přesvědčen, že zdravá společnost vyrůstá ze zdravé a nepokřivené mládeže. Proto také věnoval celoživotně tolik energie dětem. Právě schopnost „neohnout se“, ale zároveň respektovat toho druhého je možná nejsilnějším odkazem P. Josefa Valeriána.
Středa, 30. 3. 2016 v 16:32
MORAVEC
V roce 1968 stal administrátorem v Lanžhotě, odkud byl ale během normalizace v roce 1976 přeložen na Moravec.
———————————
Na Moravci byl internační tábor. Je tam velký hřbitov kněží a řádových sester.
Jsou tam, či byly, když jsme tam byli s Romanem Podrázským jednotně pojaté dřevěné kříže,
trošku jako polo-lidové na Slovensku.
Podrázský na památku jejich utrpení vysochal Ježíše s nápisem tiskacími písmeny:
„ŠKOLSKÉ SESTRY DE NOTRE DAME“.
Obdobně pojatým pomníkem, věnovaným utrpení kněží je socha Krista v Číhošti,
pozvedávajícího v náručí faráře Toufara k nebi.
Je na il. fotografii k článku „17. listopad 1989“ vloženém do JL 20. 11. 2015.
Zdeněk Gryc
Středa, 30. 3. 2016 v 20:14
PS. upřímně řečeno, dost mi vrtá hlavou,
jak autor dokázal přiložit k blogu tak krásnou fotografii, která se klepnutím otevře.
Kněze, jehož laskavý obličej potvrzuje pravdivost příběhu. Třeba mi to někdy redakce JL prozradí…
Pátek, 1. 4. 2016 v 11:22
V neděli 27. března 2016 zemřel Mons. Josef Valerián. Narodil se 15. března1925 ve Zborovicích (arcidiecéze olomoucká), na kněze byl vysvěcen 5. července 1949 v Brně. Poslední rok života strávil v Charitním domově důchodců pro kněze v Moravci, zemřel 27. března 2016 v nemocnici v Novém Městě na Moravě.
Rozloučíme se s ním při mši svaté v sobotu 2. dubna 2016 v 10 hodin v kostele Nalezení svatého Kříže v Moravci, odkud ho doprovodíme na místní hřbitov, kde bude uložen do kněžského hrobu.
…ano, poblíže sochy Romana Podrázského
…“Na Moravci byl internační tábor. Je tam velký hřbitov kněží a řádových sester.“