Blog Jihlavských listů

Během letošních velikonočních svátků nás opustila osobnost P. Josefa Valeriána, kněze a politického vězně padesátých i šedesátých let.

P. Valerián byl ročník 1925 a držel tak ve své paměti jak dozvuky první republiky, tak těžké období okupace a především následné komunistické diktatury. Po maturitě v roce 1944 nastoupil do bohosloveckého semináře v Brně. Na kněze byl vysvěcen v roce 1949 a události nastupující totality ho téměř vzápětí donutily vydat svědectví statečnosti a víry. Nastoupil jako kaplan do Jaroměřic nad Rokytnou. Ve stejném roce byla zatčena jeho sestra, kterou režim vzápětí odsoudil ke dvěma a půl letům vězení. Do života P. Valeriána vpadly v roce 1951 Babice, když se mu P. Bula svěřil o návštěvě „agenta“ Ladislava Malého. P. Valerián již o Malém věděl od P. Podveského a Bulu (marně) varoval. Babická tragédie, zatýkání a procesy nakonec zasáhly i do života P. Valeriána. Byl zatčen 18. srpna 1951 a dva měsíce držen ve vazbě. Naštěstí nebyl zařazen do žádného z následných procesů jako P. Podveský či tragicky P. Bula. Prošel si následně internační klášter Želiv, poté Hájek u Kladna a v roce 1953 nastoupil k jednotkám PTP na Slovensku. Jednotky Pomocných technických praporů opustil až v roce 1955. Státní souhlas získal v roce 1956, kdy mohl nastoupit jako kaplan v Ořechově u Brna, v roce 1961 se dostává do Jihlavy, ale po konfliktu s církevním tajemníkem je již o rok později v Tišnově. Perzekuce režimu se P. Valeriánovi nevyhnula ani v tzv. „zlatých šedesátých“. V roce 1962 byl zatčen a následujícího roku odsouzen v Brně na dva a půl roku vězení za podvracení republiky. Důkazy k tomuto odsouzení prakticky neexistovaly, režim prostě argumentoval některými jeho kázáními… P. Valerián si tak prošel těžkou valdickou věznicí a v roce 1964 je podmínečně propuštěn. Teprve v roce 1967 se znovu může nápomocně vrátit k duchovní službě ve Svitávce u Boskovic u P. Jana Dokulila. V roce 1968 stal administrátorem v Lanžhotě, odkud byl ale během normalizace v roce 1976 přeložen na Moravec. Ani v následujících letech neušel pozornosti Státní bezpečnosti, především pro svoji oblíbenost, práci s mládeží a jasné názory, které nezměnilo ani několikeré věznění. Změna režimu po roce 1989 znamenala také pro P. Valeriána dobu nové svobody a mnoha aktivit, již beze strachu. Zároveň nechtěl zůstat nic dlužen připomínání předchozích temných stránek našich dějin a vydával svědectví o Babicích i pronásledování církve.

P. Valeriána jsem poznal nejprve díky svému prastrýci Ludvíku Stehlíkovi mladšímu, stejně vzácnému člověku, spojenému s babickým případem. Pamatuji se na naše diskuse, ve kterých jsem ale jako mladý student spíše poslouchal vzpomínky těch, kteří si prošli peklem vyšetřování Státní bezpečnosti. P. Valerián měl o tehdejších událostech jasno a byl přesvědčen o celkové přípravě celého případu ze strany bezpečnosti. O několik let později jsme se pak již dostali do větší vzájemné diskuse, kdy na jedné straně stály vzpomínky tehdejšího aktéra, na straně druhé moje role historika a archivní dokumenty – s nimi pak možná trochu jiný celkový obraz reality. P. Valerián si však i přes svůj vysoký věk uchoval ohromnou energii, přesvědčivost a inspirativnost. To byly asi hlavní vlastnosti, které ho spolu s hlubokou zbožností provázely celým životem. Když jsem se ho během rozhovorů ptal nejen na věci minulé, ale i současné a budoucí, vždy byl přesvědčen, že zdravá společnost vyrůstá ze zdravé a nepokřivené mládeže. Proto také věnoval celoživotně tolik energie dětem. Právě schopnost „neohnout se“, ale zároveň respektovat toho druhého je možná nejsilnějším odkazem P. Josefa Valeriána.

Tento článek byl publikován dne 30. 3. 2016 (Středa) v 8:40 v rubrice Politika. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.