Blog Jihlavských listů

Archív: Březen 2016

Pryč s Večerníčkem !

Tomáš Ďásek | Sobota, 12. 3. 2016 v 1:17

Čas od času vám na mě padne takový jakýsi smutek a splín. Obzvláště takhle k večeru, když celý dům spí a já se nad lahví levného červeného vína věnuji filozofickému rozjímání. Smutek z toho, jak čas velmi rychle letí. Kupodivu nejsem smutný až tak moc kvůli tomu, že jsem vždy přisuzoval mládí poněkud delší dobu trvání, než ve skutečnosti má, ale jsem smutný z toho, jaké jsem měl neradostné dětství. Tedy z dnešního pohledu. Vůbec nechápu, jak je možné, že jsem se dožil čtyřiceti let. Však jenom považte – co vzpomínka, to dneska nepředstavitelná věc…

Své první dny a týdny jsem jakýmsi zázrakem přežil bez monitoru dechu, dětské chůvičky a digitálního teploměru. Rodiče mě přebalovali do naprosto nehygienických vyvařovaných a po bratrovi zděděných látkových plen a při utírání mé nahaté prdelky se ustrašeně nerozhlíželi, zda-li je při tom někdo nevidí a nenařkne z pedofilie. Ve čtyřech letech mi maminka vždycky dala pletenou tašku, do ní dvacetikorunu, papírek se seznamem, řekla ať jdu po straně a poslala mě samotného k „Čápce“, což byla prodejna potravin vzdálená od našeho domu asi 300 metrů. Paní Čápová mi naplnila tašku dle seznamu, dala tam zpět drobné a já šel zase spořádaně zpátky.

Nejrozšířenějším automobilem v naší ulici (i obci) byla tehdy legendární „stejšna“ – vůz Škoda 1202. Tento automobil, který asi tak o dvacet let předběhl dobu (a doposud mu z hlediska prostoru nesahá žádné moderní auto s hrdým označením MPV ani po kotníky) byl sice nesmrtelný a opravitelný i v bez nářadí v noci v lese, ale představte si, že neměl kontrolu tlaku vzduchu v pneumatikách. Neměl dokonce ani boční airbagy. Po pravdě řečeno neměl vůbec žádné airbagy. On tedy vlastně neměl ani bezpečnostní pásy. My děti jsme se v něm vozily bez sedaček a podsedáků – a zásadně tak, že jsme za jízdy stáli vzadu uprostřed a nadšeně komentovali dění před vozem.

V předvečer prvního máje se nahoře u lesíka sešly naše čtyři ulice a zvesela se zapálila hromada vyřazených pneumatik. Na té hořící gumě jsme si my děti bez skurpulí opékali špekáčky (které byly tenkrát vyráběny z VEPŘOVĚHO MASA !) a následně pak házeli do vzduchu hořící košťata. Ze školy jsme chodili sami a protože rodiče byli v práci, musel jsem já, nebo bratr napřed zatopit v kotli – když to nechtělo hořet, pomohli jsme si velkým panákem ředidla, které pokaždé úžasně „blaflo“. Ve volných chvílích jsme se věnovali adrenalinovým sportům, když jsme se s kamarády chodili třeba do staré opuštěné cihelny vozit na „důlních“ vozících, nebo si vyráběli podomácku petardy ze dvou šroubů, jedné matice a deseti ostrouhaných zápalek.

Když některá naše aktivita přerostla mez únosnosti a nebo se znelíbila nějakému uvědomělému občanovi, řešilo se to ve škole. Když byl pedagog přátelský, vyřešil aféru tak, že si nás vzal stranou na chodbu a z každé strany nám dal facku, až naše pobledlé tváře rázem dostaly zdravou červenou barvu. Pokud pedagog přátelský nebyl, napsal to na fejsbůk – teda co to plácám, promiňte – do žákajdy a rodiče museli na kobereček. Po návratu z koberečku se obvykle začala maminka chystat péct bábovku – ale předčasně skončila už tím, že vyndala z kredence vařečku. Takovou tu velkou. Takovou tu co hodně bolí – mnohem víc, než ty dvě učitelské facky.

Děti tehdy ještě nebyly hyperaktivní jedinci, ale jednoduše Zlobiví Dacani, dyslektik s dysgrafikem byli obvykle vedeni pod normalizovaným označením Blbeček, dyspraktik zpravidla slyšel na jméno Bordelář a alergik zase na jméno Ulejvák .

Odpady se třídily tak, že zpeněžitelné komodity jako papír a železo se dovezly do sběrny („když už seš kluku blbej, tak aspoň nos do školy sběr, aby viděli, že se snažíš“), plasty se spálily v kotli a ostatní se vyvezlo na smeťák, což byla velká veřejná, státem i bohem tolerovaná černá skládka „ve Žlabu“. To bylo naprosto úžasné místo. Daly se tam najít ty nejlepší myslitelné hračky a poklady, jako byly třeba rozbité televizory, budíky, části aut a motorek, staré časopisy a když na sklonku socialismu zemřel starý mládenec – krejčí pan Dobrovolný, tak tam dokonce vyvezli jeho rozsáhlou knihovnu, v níž se mezi klasickou literaturou ukrývala i z našeho pohledu velmi hodnotná sbírka lehké černobílé pornografie, kterou se nám povedlo objevit a stala se na několik týdnů pro nás sedmáky významným studijním materiálem, nad nímž jsme strávili hodiny a hodiny odborných diskusí. Na smeťáku jste mohli sedět ve vyřazených plyšových křeslech kolem zapáleného ohýnku, vnímat všudypřítomný neodolatelný odér směsi plísně, shnilého ovoce, bahna a myšiny, kamením se trefovat do prázdných sklenic od okurek, lahví od piva, nebo do vypasených urousaných potkanů. Prostě pravý ráj…

Táta byl velmi silný kuřák, ale protože byl uvědomělý, tak narozdíl od jiných tatínků nekouřil v kuchyni, ale pouze na chodbě. Občas podcenil logistické standardy a cigarety mu došly. Někdy jsem tedy musel po večerníčku jít ke Kuřítkům do hospody a koupit mu další krabičku – což mi ale vůbec nevadilo, neboť mi to (narozdíl od maminky) připadalo jako velmi zajímavé prostředí.

Aha…Večerníček…zase jsem se zakecal. Možná si totiž už říkáte, proč vlastně má tenhle příspěvek tak divný název ? Jde o to, že ty staré doby už jsou naštěstí dávno pryč. Díky trvalé mravenčí práci všemožných výborů EU, občanských aktivistů, dětských psychologů, ekologických iniciativ a dalších odborníků se povedlo všechny – nebo alespoň většinu – těch hrozných a život i vývoj dítěte ohrožujících věcí zakázat, zrušit a odstranit. Dnešní děti mají to štěstí, že vyrůstají v bezpečně uzamčených zařízeních plných školních i mimoškolních aktivit, díky vyspělým komunikačním technologiím a všudypřítomným průmyslovým kamerám jsou neustále pod dohledem, není potlačována jejich osobnost a je jim umožněno žít ve vzájemné symbióze s čistým životním prostředím.

O to víc mě překvapuje, jak je možné, že se do dnešních dnů dochovalo něco tak zrůdného, jako je Večerníček. Tedy přesněji řečeno jeho znělka. Je to tak zažitá každodenní věc, že nad tím člověk obvykle vůbec nepřemýšlí a bere ji jenom jako tradiční neškodnou kulisu. Zkusili jste se ale někdy na tu kulisu pozorně podívat ? Je to strašně rafinované – začíná úplně nevinně. Malý roztomilý chlapeček se vykutálí z obláčků a usmívá se na všechny strany. A pak ta hrůza začne. Že jezdí na kole v papírové čepici – a tedy s naprosto, ale naprosto nedostatečnou ochranou hlavy, bez jakýchkoliv reflexních prvků, to by se snad možná ještě dalo s poukazem na jízdu po neveřejné komunikaci odpustit. Jenomže pak si ten človíček s ledovým klidem sedne do auta – přičemž je na první pohled jasné, že vzhledem ke svému věku nemůže být držitelem řidičského oprávnění. Samozřejmě nepřipoutaný ! Auto – kabriolet, nemá ochranný rám (dokonce ani opěrky hlavy) a když se podíváte na to, co mu jde z výfuku, tak není nejmenších pochyb, že nemohlo v žádném případě legálně projít pravidelnou technickou kontrolou. Skočit na koně z několikametrové výšky je i od dvacetikilového chlapce jednoznačné týrání zvířete, které navíc rozhodně nevypadá, že by pocházelo z nestresovaného chovu. A co je nejhorší, tak po celých těch dvacet vteřin ten pacholek rozhazuje všude kolem sebe papíry.

Za celých těch padesát let si prý na večerníčkovskou znělku stěžoval u rady pro rozhlasové a televizní vysílaní jenom jeden jediný divák. A já se ptám – jak dlouho to budeme ještě trpět ? Jak dlouho ještě budou všechny státní i občanské instituce, které bdí nad zdárným a správným vývojem  našich dětí, strkat hlavu do písku ?

Takovouto zvrhlost máme platit ze svých koncesionářských poplatků ?

Vážně, lidi, kam ten svět spěje…

. . . „Jímá mne hrůza, aby těch svých 40 Kč neventiloval dokonce u článku o knize o páteru Toufarovi“…

Zdeněk Gryc | Čtvrtek, 10. 3. 2016 v 15:39

. . . „Jímá mne hrůza, aby těch svých 40 Kč neventiloval dokonce u článku o knize o páteru Toufarovi“…

„NAZDAR KAMARÁDI“ ve středu zase „AHOJ“
Zdeněk | 2016-03-10 09:13:27 | Reagovat
OMLUVA ZA ANONYMA
Lepit sprostou ano-nymní žluč, pod tímto krásným článkem opravdu nečekal:
Ing. arch. Zdeněk Gryc

Zdeněk | 2016-03-10 12:28:27 | Reagovat
————————————-
No proto !
Stěžovat si na nízký důchod dokonce i u článku o umučeném knězi Toufarovi by bylo skutečně více než nevkusné ! Ještě byste se měl omluvit za právě tak nevkusný komentář pod článkem o tisících obětech nacistického režimu !
čtenář | 2016-03-10 13:13:06 | Reagovat
————————————
„NAZDAR KAMARÁDI“
Měl bych na vás malou prosbu. Mohli byste ve středu udělat takovou menší charitativní akci – sbírku na podporu soudruha architekta? On si, chudák, stěžuje u všech možných článků bez jakýchkoliv souvislostí, že místo slibovaných šesti stovek dostal přidáno k důchodu pouhých 40 Kč. Prosím vás, pomozte mu, on to dokonce píše i u článku o tibetské vlajce a ani trochu se nestydí psát o tom dokonce u článku i tisících zavražděných zrůdným nacistickým režimem. Jímá mne hrůza, aby těch svých 40 Kč neventiloval dokonce u článku o knize o páteru Toufarovi. Takže díky předem !
čtenář | 2016-03-10 11:21:07 | Reagovat
———————————————-
Budiž vám ponaučením pro příště, soudruhu architekte,
že jestliže v sobě nedokážete potlačit neodbytné nutkání po kopírování, které se u vás již zvrhlo v exces, uvědomte si, že není důležité jen to, co kopírujete a z kterého je to, co kopírujete, časového horizontu, ale především KAM to kopírujete. Vyhnete se tak trapasu, jako když zkopírujete něco z diskuze o valorizaci důchodů pod článek o obětech nacistického režimu.
čtenář | 2016-03-10 13:43:59 | Reagovat
———————————————————–
Vodomílci plavali v Brně a v Kutné Hoře
Dovolil jsem si je pozdravit a podepsat se pouze křestním jménem.
Včera plavali na dráze 1, 2, 3, já na 6.
Zmiňovat se o faráři Toufarovi v souvislosti s článkem o Vodomílcích to chce žaludek.
Je pravda, že jsem architekt, spoluautor pomníku faráře Toufara v Číhošti a autor nedávných článků o pomnících, včetně zničeného sv. Jána. To co zde píše anonym chorobně nenávidící církev, je kompilát lží, kdy z vlastního komentáře, ve kterém mne oslovil:
„Málem bych si nevšiml, že dědoušek zase zakvičel.“

Zcela překrucuje obsah. Nechci dál koukat na špinění vody v basénu Rošického. Ihned na tuto nechutnost otevřu nový aktuální blog, s názvem:
. . . „Jímá mne hrůza, aby těch svých 40 Kč neventiloval dokonce u článku o knize o páteru Toufarovi“…
kde se může ano-nym, anonymně projevit a nelepit na tělesně postižené děti z jihlavského klubu Vodomílek.
Doufám, že zde Toufar končí. Blog hned zakládám, „čtenář“ nic zakládat nemůže musel by se podepsat. Umí pouze sprostě štěkat jako podvraťák, jak zde vidno.
Zdeněk Gryc

Vlajky dvě!

Petr Klukan | Středa, 9. 3. 2016 v 8:32

Tibetskou vlajku vyvěšují některé obce na znamení podpory Tibetu proti čínským okupantům. Ironicky bychom mohli říci, že Čína vlastně Tibet neokupuje, ona jej pouze kdysi anektovala. Co anexe vlastně je? To znamená násilně připojit cizí státní území k jinému státu. Jak? Prostě tam přijet s tanky.

Taková anexe se odehrála docela nedávno, před dvěma lety. Rusko, které na Ukrajinu nejdřív „nevyslalo“, aby pak vítězoslavně přiznalo, že vyslalo, své vojáky, si tehdy přivlastnilo ukrajinský poloostrov Krym.

Neměly by tedy radnice vyvěšovat nejen vlajku tibetskou, ale i tu ukrajinskou? I s ohledem na fakt, že Ukrajina je nám mnohem bližší přítel?

Jihlavský březen ve 20. století

Michal Stehlík | Úterý, 1. 3. 2016 v 16:25

Pokud bychom chtěli nahlédnout na moderní jihlavské dějiny průzorem měsíce března, mohli bychom se věnovat například volebním výsledkům do obecního zastupitelstva v roce 1925 a prvnímu českému volebnímu úspěchu. Mnohem zásadnější je však dle mého názoru rok 1939 a události spojené s nástupem nacistického okupačního režimu. Jihlava a tzv. jihlavský jazykový ostrov díky výraznému podílu německy hovořícího obyvatelstva z velké části přivítaly změnu státního útvaru a definitivní konec Československa. Tato nacionální euforie měla přitom bezprostřední důsledky nejen vůči českému obyvatelstvu, ale především vůči zdejší židovské komunitě.

Již podzim 1938 přinesl na nacisty ovládaném území tzv. Křišťálovou noc, vybíjení obchodů, rabování, útoky na synagogy, včetně fyzického napadání a vražd. Podobnou situaci zažila Jihlava v roce 1939 po březnové okupaci. V noci z 28. na 29. března proběhlo organizované rabování židovských obchodů a ničení majetku. Německá správa zareagovala vyšetřováním, včetně postupu vůči příslušníkům SS či Wehrmachtu. To ovšem nic nezměnilo na tom, že v noci z 29. na 30. března byla po druhé hodině ranní zapálena jihlavská synagoga. Mimořádný německý soud, který se měl touto záležitostí zabývat, nakonec za tyto činy neodsoudil jediného obviněného a vše vyznělo do ztracena. Na počátku dubna došlo pak ještě k vypálení obřadní síně židovského hřbitova. S odstupem mnoha desetiletí se nám může zdát přístup tehdejší protektorátní moci zvláštní – proč vůbec to vyšetřování a zřizování soudu? Je to pochopitelné i zrůdné zároveň. I tehdejší okupační moc se totiž snažila vyvolávat zdání zákonného postupu dle existujících pravidel. Bylo to jen zdání. Nic to nezměnilo na tom, že obludné plány s židovským obyvatelstvem měly nakonec končit v plynových komorách. Systematicky, připraveně, úředně správně… Trvalo to další tři roky, než odešli v květnu 1942 jihlavští Židé transporty přes Třebíč do Terezína a poté dále na východ. I oni se poté stali oběťmi tzv. konečného řešení.

Březen 1939 v jihlavských dějinách pro nás může zůstávat důležitým mementem. Upozorněním na nebezpečí vylučování nějaké skupiny ze společnosti na základě jazyka, rasy či sociální skupiny. Právě „schopnost“ společnosti vylučovat, označovat nepohodlné či odlišné skupiny, končí většinou zdánlivě nečekaně tragicky. Jakkoliv se nám na počátku zdá, že se jedná o drobná pravidla jakoby upravující soužití. Vždy je důležité velice pečlivě hlídat onu hranici, po jejímž překročení nebývá cesta zpět. Nacismus a válečné události tehdy zkoncentrovaly během několika málo let příliš mnoho nenávisti, obav a předsudků. Jejich důsledkem byly konkrétní lidské oběti a jako symbol z jejího počátku v březnu 1939 také vypálená jihlavská synagoga. Bude dobré, když nezůstane jen připomenutím nějaké konkrétní historické události, tak příliš vzdálené od našich aktuálních problémů. Bude dobré, když bude připomenutím, čeho jsou lidé schopni ze zcela iracionálních důvodů ve jménu nějaké ideologie či diktatury – a to jakékoliv.

 

synagoga

„KOMUNISMUS JE ŠEDIVÝ PROUD, KDO Z NĚJ VYSTRČÍ HLAVU, TAK PO NÍ DOSTANE“

Zdeněk Gryc | v 13:17

A TO TEHDY, STEJNĚ JAKO DNESKA. . .
od Václava Havla až k Josefu Toufarovi, včetně snahy zachovat sv. Jána „in situ“ na mostě v Březinkách.

V rámci výročí Vítězného Února 1948 je dodatečně vložen do JL dobový článek uveřejněný v Jiskře.
Zde chybí historicko-archivní fotografie zničené sochy sv. Jána s paladiem země české. Je to milostný obraz, kterému čeští katolíci tradičně připisují zvláštní ochrannou moc nad českými zeměmi. Jedná se o kovový reliéf Madony s dítětem chovaný ve staroboleslavském poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie.

Takže alespoň dnes s mírným zpožděním je text vložen do blogu.

Cílem je ukázat jak tehdy byly ve stranickém tisku formulována adorace Stalina a Gottwalda. Pozoruhodné je co mělo být zachováno a co naopak z Březinek zlikvidováno.
Má to aktuální hodnotu v současných komentářích v JL. Jejich snahou je také, v souvislosti s možným svatořečením faráře Toufara, se pokusit jeho odkaz znevážit,

viz. Komentář k aktuálnímu blogu historika a patriota docenta Michala Stehlíka:
Toufar, ne Gottwald…
———————–

ZACHOVEJME POKROKOVÉ TRADICE A SYMBOLY
ÚNOR 1948 – ÚNOR 1975 – ÚNOR 2016.

V úterý 25. února 1975. vyšla JISKRA Orgán OV KSČ, nositel řádu práce, číslo 16. za 50 haléřů. Za těchto pouhých padesát haléřů byli na první straně Jiskry občané jihlavského okresu obdařeni fotografií bdělých milicionářů s puškami na ramennou. Druhý zprava vypadá zvlášť uvědoměle a rozhodně, ti ostatní nikoli.

Pod fotografií je tento nápis: PŘÍSLUŠNÍCI LIDOVÝCH MILICÍ se stali v únorových dnech 1948 pevnou oporou lidové demokratické republiky a pomohli zmařit plány reakčních sil.

Pod nimi je báseň Františka Branislava: ÚNOR.

Pod hlavičkou Jiskry jsou uvedena slova vedoucího tajemníka: „Nemůžeme se spokojit s dosaženým“.

KOMENTÁŘ Jiskry:

ZACHOVEJME POKROKOVÉ TRADICE A SYMBOLY
“ Kvartal prověren“:

Žijeme v prvních měsících roku, v němž oslavíme 30. Výročí osvobození. Mnoho k tomuto výročí chystáme. Otevřeme nové síně tradic – v muzeu, Motorpalu i jinde odhalíme v Jihlavě památník osvoboditelům v podobě slavného tanku T-34 atd. připomeneme zejména mladým lidem, poválečné generaci, že vítězství ve Velké vlastenecké válce je neodlučitelně spojeno se jménem Stalin. Pokloníme se památce padlých v desítkách míst okresu. My v novinách chceme přinést vzpomínky těch, kteří onu dobu žili a přiblížit ji dosud nepublikovanými fotografiemi. Podnětů je mnoho.

Chci přispět dalším, jehož by se měli chopit soudruzi na městském národním výboru /finančně?!/ a z Muzea Vysočiny /historicky/. Na rohu v ulici Pionýrů 1 můžete při pozorném zahledění nalézt nápis starý 30 let. Zub času tu sice udělal své, ale zase natolik, aby nebylo možné vskutku historický nápis identifikovat. Vím o něm řadu let, a proto mi nedělá potíže jej rozluštit. Tehdy před 30 lety, se zde podepsal zřejmě jeden z příslušníků ženijní jednotky, která měl za úkol zajistí odminování.

Stoupněme si dnes pod nápis na tabuli této budovy, hlásající, že na tomto místě stál Ditrichštejnský palác, v němž bydlil v r. 1830 až 32 jako student Karel Havlíček Borovský . . . a čtěte poněkud níže slova psaná na rychlo azbukou KVARTAL PROVEREN NIN NĚT! Podepsán samozřejmě rovněž azbukou “ gardový nadporučík Rvalov“ a ještě níže připsán datum.

Zřejmě nejde o jediný symbol tohoto druhu z konce 2. Světové války v našem městě. Při pozorném porozhlédnutí by se jich v Jihlavě našlo více. Své a užitečné by zde mohli sehrát pionýři se svými vedoucími. Měli by také prohledat půdy, sklepy a kůlny starých domů, podívat se na dávno odložené předměty, časopisy aj., v nichž může být také mnoho zajímavého o lidech a době, kterou vzpomínáme.

„Historii píše život a je na nás, abychom naši dělnickou, pokrokovou tradici a její symboly lépe ochraňovali a zakládali. Nemohu než sáhnout v této souvislosti pro jiný příklad. Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most a na něm socha sv. Jána. Starý most ustoupil novému, který se stal vstupem do budoucího moderního sídliště města. Samozřejmě že se nezapomnělo na renovaci sochy sv. Jána nákladem cca 15.000 korun i na příslušné místo na novém mostě, kam by měl být opět umístěn. Nestane se tak a je to moudré. Mnohem víc mu to bude slušet třeba u kostelíčka sv. Jána na Kalvárii, či na jiném místě. Všimněte si však, že vpravo na mostě /směrem od Jánů/ je naň pamatováno příslušným místem. Projektant tu pozorně dbal historie uchování památky, možná dokonce umělecké památky. My bychom teď měli pamatovat na to, aby ono prázdné místo vyplnila třeba socha sportovce, jako symbol mládí obyvatel sídliště, jež by také byla doplňkem stojících a připravovaných sportovišť.

Nezůstaňme však jen na polovině poučení. Byl a po desetiletí žil plným životem dnes již zbouraný blok domů U Jánů – i s hospodou. Ta hospoda s jejím okolím nebyla také obyčejným místem, pokud jde o dělnické hnutí Jihlavy a Jihlavska. Tady se vlastně bojovalo na sociálně demokratické levici o vznik komunistické strany v městě. Bližší nechť řeknou historici, ale příslušné městské orgány a komunisté v nich by si měli vzít za své uchování podobné tradice.

Musíme naše inženýry-architekty učit uctívat památku dělnické třídy a komunistické strany.
A pokud některým z nich tyto myšlenky nejsou blízké, ukládat jim v tomto smyslu konkrétní požadavky k odbornému ztvárnění.

Generace dnešní i příští ocení bezpochyby skutečnost, jako je plánované postavení památníku 1. prezidentu Gottwaldovi v sídle okresního města, na památečním místě, z něhož k občanům Jihlavska promlouval. Domnívám se, že nestojí nic v cestě tomu, abychom odhalili (dříve či později) památníček událostem dělnického hnutí na zmíněném místě U Jánů. Dnes to lze ještě prostorově řešit. Za pět let bude zřejmě pozdě. Tady – i jinde.
MILAN DVOŘÁK

—————————————-
„Musíme naše inženýry-architekty učit uctívat památku dělnické třídy a komunistické strany.“
Obdobné osobní invektivy, na architekta Březinek, včetně uvádění jeho jména, jsou bohatou náplní aktuálních komentářů anonymů v Jihlavských listech.
Původní socha sv. Jána, byla finančně a technicky zajištěná pro umístění v souladu s požadavkem památkářů “ In situ“ na nový most.
Hodně jsem o této story již napsal v JL.
Ing. arch. Zdeněk Gryc




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I