Archive for Květen, 2016

Dávná historie a současnost města Brtnice a jeho dominanty Brtnického zámku.

Pondělí, 30 května, 2016

Sice 42 let žiji v Praze, pocházím však z Brtnice a jsem stálým pozorovatelem dění v tomto kouzelném městečku na Vysočině. Není mi lhostejné co se děje léta kolem dominanty města, renesančního zámku, přiléhavě nazývaném Moravskými Hradčany. Současná péče města o kulturní památky (cca 40) a pořádání různých akcí spojených s historií, vyústila ve významný úspěch. Brtnice se stala historickým městem Vysočiny za rok 2015 a postoupila tak do prestižního celostátního finále soutěže o historické město ČR konaného dne 19.4.2016 ve Španělském sále Pražského hradu.

Po cca 20-ti letech soudních řízení pravoplatným majitelem zámku se údajně stal pan Rybnikář, resp. Nadace Svébyt. Není mi lhostejné jak pan Rybnikář st. svým dlouhodobým jednáním, tj. soustavným odvoláváním se k rozhodnutí soudu, které bylo v jeho neprospěch, nakládá s historií Brtnice a jak projevuje po celou dobu neúctu k zájmům města Brtnice a jeho občanů. Očividně nesdílel obavy o devastaci zámku. Kdyby ano, tak by určitě jednal jinak. V této souvislosti je třeba kvitovat zájem a péči o Brtnici, potažmo Brtnický zámek ze strany NPÚ ÚOP v Telči a poděkovat ředitelce pí. PhDr. Martině Indrové za její úsilí údržby kulturního a historického bohatství v Brtnici. Zejména je pak třeba ocenit snahu získat pro zámek v Brtnici statut národní kulturní památky. Jsem přesvědčen, že tento rozsáhlý historický objekt si to zaslouží.

Bohužel tato majestátní stavba nad Brtnicí ( viz článek  v Horáckých novinách ze dne 29.3.2016 „Jak jsme se starali o zámky po roce 1948“)  se stala obětí jak 40-ti letého období bývalého režimu, tak bohužel i 25-ti leté  nové demokratické doby.

Bývalý režim se nezabýval příliš historii Brtnice, potažmo historii zámku. Zámek byl využíván ke skladování zboží nejmenovaného národního podniku. Na druhou stranu částečné obývání zámku místními občany možná poněkud zbrzdilo jeho devastaci. Kladem této doby je fakt, že se podařilo provést sanaci základů zámku (betonová injektáž) včetně opravy bašt a dílčí opravu střechy. Při provádění stabilizačních prací zámku však byly uvnitř provedeny necitlivé zásahy týkající se především porušení štukatérské výzdoby.

To, co však nastalo již v nové době po roce 1989, je těžko pochopitelné. Na místo toho, aby nastal zvrat k přístupu obnovy této významné kulturní památky, nastalo dlouhé období cca 20- ti let soudních řízení a zámek dál chátral. Vyvrcholení tohoto nekonečného soudního procesu bylo zborcení střechy levé části objektu na 1. nádvoří v r. 2013. Zámek se začal tedy bortit od střech. Zásluhou města Brtnice, NPÚ ÚOP v Telči a potažmo Ministerstva kultury ČR se podařilo poměrně v krátkém čase střechu obnovit. Je velkým úspěchem, že i v době pokračující soudního řízení mezi Stavebním družstvem Svébyt  a Nadací Svébyt  se podařilo postupně renovovat střechy, což je předpoklad k tomu, aby zámek byl zachráněn. Zde je třeba kriticky zhodnotit práci našeho soudnictví, neboť zdlouhavým nevyjasněním vlastnických vztahů výrazně napomohlo pokračujícímu chátrání zámku.

 

Jak již jsem se zmínil údajný nabyvatel zámku pan Rybnikář svými opakovaným odvoláváním k rozhodnutím soudu vynakládal nemalé úsilí, že pravda je na jeho straně. Neznám rozhodnutí soudu a nelze s ním ani polemizovat, ale pokud by byl pan Rybnikář dostatečně osvícený, měl vztah k Brtnici a tudíž měl jako prioritu záchranu zámku, tak by již dávno v zájmu dobré věci se stáhl. Jeho zájmy byly vždy však jiné  a  místní občané mají pocit, že tomu je stále a bude i v budoucnu.  Vždyť po jednom z rozhodnutí soudu a určení vlastníka – Stavební družstvo Svébyt v likvidaci(r.2010),  byl zámek pronajatý  OPUS MORAVIAE, o.p.s. Třebíč, zabývající se záchranou kulturních památek. Byl ustanoven i kastelán a byly zahájeny prohlídky pro veřejnost. Po jejich odchodu byla založena místními občany o.p.s. Zámek Brtnice, která navázala na činnost OPUS MORAVIAE,o.p.s.. Po konečném verdiktu soudu se snaha města Brtnice ve spolupráci NPÚ ÚOP Telč týkající se provedení prací vedoucí k záchraně zámku a snaha o zvelebení přiléhajícího parku, se údajně poněkud zabrzdila. Není divu, že pan Rybnikář je v Brtnici velice neoblíbený. V takovém prostředí se stal, resp. Nadace Svébyt v jejímž čele stojí jeho syn,  majitelem brtnické dominanty. Je nyní na něm jak po vyjasnění vlastnických vztahů dokáže komunikovat s městem Brtnice, NPÚ ÚOP v Telči a dalšími institucemi a předloží smysluplný plán obnovy této kulturní památky v konsenzu s uvedenými institucemi. Plán, který zaručí, že zámek bude sloužit široké veřejnosti a významně podpoří turistický ruch v Brtnici a v jejím okolí.  Až dosud pan Rybnikář vzkazoval, že nebude investovat a starat se o objekt, který není jeho. Tak nyní má možnost se prezentovat v jiném světle a získat tak třeba i přízeň brtnických občanů.

 

Pro podporu dobrých úmyslů naložení se zámkem panem Rybnikářem uvádím něco málo k některým zajímavostem historie Brtnice. Na internetové stránce Brtnice wikipedie (doporučuji se seznámit podrobně) jsou zajímavé záležitosti, kterými se nemohou pochlubit jiná, daleko větší města. V souvislosti s Brtnicí jsou zmiňované takové osobnosti historie jako byl král Václav I. (schválení listiny  z roku 1234 vydané markrabětem Přemyslem o předání Brtnice mnišskému řádu v Předkláštěří u Tišnova), bratr Karla IV. Jan Jindřich (vzal Brtnici, která byla v zástavě, do své ochrany)  nebo král Karel VI., který v Brtnici povolil  2 trhy  v roce.  Mimochodem zdařilá rekonstrukce z roku 2011 (opakovaná ještě jednou v roce 2014) na náměstí v Brtnici týkající se příjezdu krále Karla VI. do Brtnice i se svou, v té době ještě mladičkou dcerou Marií Terézii, byla pro Brtnici jistě významná událost (viz video na web. stránkách Brtnice).  Sál vjezdů na III. nádvoří zámku je  jedinečnou  zachovalou ilustrací příjezdu panovníků do Brtnice, a je důkazem toho, jak významným městečkem byla Brtnice na cestě z Prahy do Vídně. Dnešní silnice do Vídně, z Jihlavy na Znojmo, byla vybudována kvůli epidemii moru v Brtnici až později. Jsou zde i jiné zajímavosti jako např. že v době rozvoje měst v souvislosti s budováním železnic, o železnici městečko usilovalo a nabízelo zdarma pozemky a kámen, avšak údajně proti se postavil rod Collaltů z důvodu odlivu levné pracovní síly. Také je zajímavé, že původní hrad Zdeněk z Valdštejna v Brtnici postavil  proti vůli Jihlavy, po té co hrad Rokštejn byl rozbořen v husitských válkách a ponechán tak svému osudu.

To jen ve zkratce jsem chtěl připomenout, že i v dnešní době by se mělo jednat v historickém kontextu městečka Brtnice, ať je vlastník kdokoliv. Závěrem snad jedna otázka. Co by na to vše řekl významný rodák Brtnice, ve světě velice známý architekt Josef Hoffmann, který se tak rád do Brtnice vracel a jeho otec, který  byl významným starostou  Brtnice.

„Vydírání“

Pátek, 27 května, 2016

Licenci na extraligu nabídl Jihlavě klub Karlových Varů. Včera měli jihlavští radní říci, zda ji vezmou a zaplatí za ni miliony. Radní nerozhodli a vzali si týden na rozmyšlenou. Že ji nevezmou, je ale takřka jisté. Město mnohokrát avizovalo, že Duklu sponzorovat nechce, proti je víceméně opozice i fanoušci, kteří by chtěli postup sportovní cestou. Nabídka stejně nebude tak žhavá. Pravdu bude mít zastupitelka Mayerová, když tvrdí, že ze strany klubu K. Varů půjde spíše o „vydírání“ svého města a sponzorů: Licenci prodáme, když nedáte víc peněz! Největší čáru přes rozpočet by jim proto udělalo kývnutí Jihlavy. To se ale nestane.

Americký Trojský kůň „projíždí“.

Pátek, 27 května, 2016

Americký Trojský kůň „projíždí“.

 

Znovu bude projíždět naší republikou konvoj americké armády.

Je samozřejmé, že cíl je jediný: postupně, krok za krokem,  připravit nás, domorodce, na přítomnost cizí armády na území našeho státu.

Nevím, zda k první základně, která zde pravděpodobně přes odpor obyvatel bude, povede fingovaná závada na několika vozidlech, které zde budou muset zůstat čí jiný úskok.

Či zda Sobotkova vláda již obdržela manuál, jak vše vysvětlit.

Hrozně rád bych se mýlil, ale obyvatelstvo se podařilo dostat do stavu rezignace a o sdělovacích prostředcích darmo mluvit.

Pokud zde americká armáda bude „dočasně“ umístěna, staneme se už definitivně vazaly.

A těm rozhodování nepřísluší.

 

S čím dojdeš nejdál…

Pátek, 20 května, 2016

Jsou prostě věci mezi nebem a zemí. Jedu vám takhle po Kamenici a u „hasičovny“ mi najednou začalo auto nějak cukat. Je to zvláštní – ale ono to v těch místech začne dělat pokaždé. Musím prostě zastavit a vylézt ven. A jak vylezu z auta, tak dostanu strašný a nezvladatelný záchvat hladu. Opravdu nevím proč – a už jsem se na to ptal i psychotronika, jenomže ani ten to nedokázal vysvětlit. Zkrátka najednou zeslábnu nemlich jako vojín Baloun ze Švejka a zdá se mi, že udeřila má poslední hodinka. Honem se snažím vyhledat pomoc a vidím, že přes silnici se v nějakém malém krámku svítí. Z posledních sil se tam tedy dopotácím a vpadnu dovnitř. A jak otevřu dveře, rázem se mi uleví. Horkost opadne, srdce přestane bušit – a začne se tetelit. Je to řeznictví pana Kratochvíla. Děvčata za pultem mě už dobře znají a v duchu si řeknou „ách jó…to zas budeme půl hodiny krájet…“. Víte jak – já to nesmím a vlastně mi to ani pořádně nechutná – ale když už člověk někam vleze, je slušnost tam nějakou tu zlatku outraty nechat, žeano. Takže to beru pěkně zleva. Dvacet deka bůčkové rolády, dva plátky tlačenky, za palec játrovky – safra ty jelejtka vypadají epesně, přibalej mi tam jedno – čtyři debrecínky, ty pepřový a dvě klobásky, abych měl na ráno. To by asi tak bylo – jo, půl kila škvarků místo chipsů k televizi. A támhle koukám ty uzený žebírka, to by šlo do šunkafleků a ještě by byla polívka (houby, než se ohřeje voda, tak je okrájím a sním syrové), ze dvě kila mi tam nějaký vobrostlejší mladá pani přidejte taky…

No prostě nakonec je toho tříkilová igelitka. Naštěstí mám sebou dva tisíce, takže vytahuju jednu tu krásnou novou tisícovku a beru zpátky sedm set. Ještě prohodit pár rádoby žertovných bonmotů, aby přede mnou příště rovnou nezamkli a už kvačím zpátky k autu. Teď už vesele, zpříma a zcela zdráv. V Jihlavě vyřídím co je třeba, pak si v Jednotě (mají tam sice napsáno COOP, ale stejně jako budou Jihlavské Listy nadosmrti Jiskra, tak i Jednota zůstane Jednotou) koupím malý bochník telečského chleba, abych všechny ty boží dary nejedl jak hovádko boží jenom tak, pár ZONek, nějaký sýr a honem spěchám domů. Ještě na Tank ONO naberu benzín, protože teď zas pro změnu začíná mít záchvat hladu jedna červená kontrolka na palubce. A tím bohužel celý ten krásný a slibně začínající den skončil. Napustím nádrž po okraj, jdu platit a zjišťuji, že mám v kapse jedenáct set. Akorát tak na ten benzín. Z Kamenice do Jihlavy jsem přijel se sedmnácti stovkama, v Jednotě stál nákup stovku. Takže jsem tam prostě někde u pokladny, nebo cestou na parkoviště ztratil pětistovku. To je ten můj debilní zvyk, nosit peníze jen tak v zadní kapse u kalhot…

Tady vidíte, jak je všechno na světě relativní. Jenom chvilku se radujete ze života a hned vám osud nachystá nějaký ten klacek pod nohu. Všechny ty kamenické poklady v mastném papíru jsem dal doma do ledničky a až do večera do mě nic nebylo. Prostě zkažený celý den a zkažená chuť. Ani pivo jsem si na noc neotevřel a šel spát. Ráno mě probudil telefon. Volala mi tchýně, že byla právě pro maso a že jí holky od Kratochvílů pro mě daly pětistovku, kterou jsem tam prý včera rozmařile jen tak hodil na zem.

Nechápu to. V dnešní době ! Devadesát procent prodavaček by přece onu zpropadenou bankovku schovalo a čekalo, jestli se o ni přihlásím, nebo ne. Po takových třech dnech by si ji rozdělily napůl, měly z toho radost minimálně po celý zbytek dne a při příští návštěvě by mě opět vítaly s úsměvem.

Ale vlastně, proč se tomu divím ? Tam, kde nemají zapotřebí svým výrobkům dávat hrdé agrofertové názvy jako „Šunka nejvyšší kvality“, nebo „Poctivé uzené“ – protože jsou jednoduše poctivé a prvotřídní všechny, tam je prostě pořád ještě taková ta prvorepubliková poctivost na prvním místě. Ve střívkách i v jednání.

 

 

Příběh justiční vraždy P. Buly

Čtvrtek, 19 května, 2016

Byl večer 25. února 1951, když se P. Jan Bula vrátil z divadelního představení v Chlístově na svoji faru do Rokytnice nad Rokytnou. Tam ho k jeho překvapení čekal někdejší spolužák z moravskobudějovického gymnázia Ladislav Malý. Byl v uniformě příslušníka SNB. Vzpomínali až do rána na staré časy a Malý u Buly přespal. Na druhý den odešel P. Jan vyučovat náboženství. Když se vrátil, nezvaný návštěvník tam stále byl a představil bývalému spolužákovi historku o tom, kterak unesl arcibiskupa Berana a před odchodem před hranice se potřebuje Beran vyzpovídat. Bula mu nejprve uvěřil. Seznamuje ho s dalšími, kteří budou Malého ukrývat. Začátek příběhu, který pro mnohé skončí nepředstavitelně tragicky.

V dalších měsících se snaží Malý P. Jana různě zapojovat do svého „odboje“ – šílené a zmatené snahy o jakési akce proti komunistickému režimu. Bula začíná odmítat. Mezitím se mu dostává varování od P. Podveského, aby si na Malého dal pozor, ale je pozdě…  Na komunistický režim má přitom svůj jasný názor. V roce 1949 přečetl statečně několik pastýřských listů, za což byl dokonce odsouzen do vězení, jako mnoho dalších kněží. Trest mu smazala milost prezidenta Gottwalda. Stejného Gottwalda, který brzy rozhodne o jeho osudu. Ladislav Malý realizuje s Drahošem Němcem přepady v Heralticích a Podheralticích. Střílí se. Bezpečnost zasahuje.

Je večer 27. dubna 1951 a opilý Malý přijde s Němcem na Bulovu faru. Žádá pomoc a P. Jan odmítne. Malý vyhrožuje a na konci žádá další alkohol. P. Jan mu nechá hospodyní alespoň neředit líh. Malý vše vypije a odejde. Mezitím bezpečnost získá informace od zatčeného hajného Kopuletého a jeho ženy. Navíc, již od roku 1950 má pod dohledem tzv. Smetanovu odbojovou skupinu. Je rozhodnuto o zatýkání.

Bylo 30. dubna a den před prvomájovými oslavami bezpečnost vpadne do mnoha domácností. Přijdou si také pro P. Jana Bulu. Ladislav Malý přitom unikne a dál se toulá krajem. Výslechy, bití, mučení.  Dotazy na jména, na Malého. Velmi brzy jsou hotové protokoly a P. Jan zůstává v jihlavském vězení. Vyražené zuby, někdejší pohledný kněz zmučený po týdnech „práce“ Státní bezpečnosti.

Je večer 2. července 1951, něco málo po půl jedenácté večer. Do babické školy vejdou Ladislav Malý a Antonín Mityska. Padne výstřel a pak je slyšet dávka ze samopalu. Pod schody školy zůstanou tři mrtví, nahoře na schodech sténá zraněný Bláha. Bezpečnost od rána 3. července masivně zatýká. Ve vězení je přitom již od poloviny června babický farář Václav Drbola. Ještě si 5. července dojdou pro P. Františka Pařila do Horního Újezda. V bolíkovickém poli jsou zastřelení Malý a mladý Antonín Mityska. Bezpečnost připravuje rychle, možná až příliš rychle, přijdou monstrprocesy.

Byl 10. červenec 1951, v Praze seděli u stolu čtyři muži, politické vedení komunistické strany. Gottwald. Zápotocký. Široký. Slánský. Schválí tresty smrti v babických procesech. Navrženo je jich osm. Pro první proces jich schválí sedm. P. Jana Bulu si „nechají“ na druhý proces. Až po žních. A rozhodnutí vládců zní jasně. Trest smrti.

Je 15. listopadu 1951 a v třebíčském kině jsou vyneseny rozsudky druhého babického procesu. P. Jan Bula. Trest smrti. Odvolání. Marně. I když, přece jen, alespoň jeden soudce Nejvyššího soudu hlasuje pro zmírnění trestu. V době jednohlasných souhlasů téměř zázrak. Pak žádosti o milost. Ke Gottwaldovi. Do kanceláře prezidenta se dostaví osobně matka. Marie Bulová. Sepíší s ní formální protokol. Ale prezident přece rozhodl již v červenci. Milost se neuděluje.

Byla noc z 19. na 20. května 1952. P. Jan píše poslední dopisy na rozloučenou. „Měl jsem mnoho plánů, jak víš, a stačí maličkost a je po všem. Ale nač nad tím lámat hlavu. Neptej se, proč jsem to musel být právě já. Udělal jsem mnoho práce, na kterou jiní mí předchůdci v Rokytnici potřebovali mnohá léta, aby ji udělali, a já ji udělal za rok, snad proto, že jsem měl vyměřený jen tak krátký život…. Já sám už ničím nemohu Tobě ani sourozencům ani mamince nahradit nic. Nezapomeňte na maminku žádný… Připadá mi, jako bych odjížděl do vzdálených končin, po kterých jsem snad ve snu toužil, vzdálených – odkud, až se vrátím, nenajdu nikoho známého. A protože vím, že návratu není, vím, že Vy přijdete za mnou.“

Je nad ránem 20. května 1952, něco málo po páté hodině. Z cely vyvedou mladého kněze. Je mu 32 let. Na dvoře čeká mistr popravčí. Za 17 minut je konec. Trest smrti byl vykonán. Ale režim je systematický. Ani smrtí to nemá skončit. Ostatky zpopelnit. Aby nezůstalo vůbec nic. Alespoň tak uvažuje systém založeny na hmotě a vzývající materialismus. Jenže co když to nestačí?

Prosinec 2015. Zapečetěné obálky odcházejí do Říma. Blahoslavení. Na P. Jana Bulu se nezapomnělo.

Proto ani my nezapomínejme.

c_32_Bula-Jan-1920