Archive for Červen, 2016

Pomník

Úterý, 28 června, 2016

Pamětní deska připomíná 201 mrtvých německých mužů, žen a dětí, kteří zahynuli v internačním stonařovském táboře. Její odhalení bylo vysvětlováno slovy smíření a odpuštění. Před hřbitovní zdí stála skupinka deseti lidí se sovětskou a českou vlajkou a nápisy v českém a ruském jazyce s poděkováním za osvobození od fašismu. Jejich protest byl za „přihlížení“ několika policejních aut tichý.
Je připomínka německých obětí správná? Je. A nesouhlas protestujících lidí? V demokracii má každý právo na názor – vyjadřovaný slušně a bez provokací. Takže pokud to tak cítí, proč ne. Avšak argument, že v Německu není pomník obětem fašismu, je lichý. Německo si prošlo dlouhou dobou zpytování svědomí a například muzeum v Berchtesgadenu u Hitlerova Orlího hnízda to jasně ukazuje.
Staří lidé, kteří do Stonařova na pietní akci přijeli, mají k fašismu či extrémismu daleko. Paradoxně k němu mohou mít blíž lidé, kteří proti nim protestují. 

Zítra je 27. června, výročí dne, kdy v roce 1950 byla popravena Milada Horáková

Neděle, 26 června, 2016

Zítra je 27. června, výročí dne, kdy v roce 1950 byla popravena Milada Horáková
/ převzato z Wikipedie/:
Vyšetřování a proces

Podrobnější informace naleznete v článku Proces se skupinou Milady Horákové.
StB při vyšetřování nechvalně proslula svými brutálními metodami výslechů a vynucených přiznání. Za účasti sovětských poradců užívala StB jak fyzického násilí, jako byli bití, nedostatku potravy, nuceného bdění, zimy, stísněných místnost, případně narkotik (archivně doložená u Anastáze Opaska), tak psychického týrání a vydírání vedoucího ke ztrátě racionální sebekontroly a duševní dezorientaci. Týrání Horákové dosvědčuje její spoluvězeňkyně z pankrácké věznice Zdena Mašínová.[6]
Po zatčení Jaromíra Kopeckého v srpnu 1949 si StB nakonec zvolila Horákovou do role ústřední postavy v inscenovaném spiknutí v čele smyšlené ilegální skupiny, kterou StB nazvala „Direktoria“ (pětičlenné „direktorium“ byla shodou okolností vláda Sibiře, podporovaná československými legionáři před tím, než se tam Kolčak zmocnil vlády). Na to bylo v listopadu 1949 zatčeno 380 bývalých funkcionářů ČSNS.
Dne 5. listopadu 1949 byly vykonány rovněž tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem, odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání.
Tyto popravy byly první hromadnou justiční vraždou nového totalitního komunistického režimu a předznamenaly, jak bude nastávající proces se skupinou paní doktorky Milady Horákové vypadat.
Následný vykonstruovaný „monstrproces“ byl první velký politický proces, na jehož přípravě se velmi významně podíleli sovětští poradci (v tomto případě poradci Lichačev a Makarov). Poprvé v něm byly používány jejich metody výslechu a předem naučených „scénářů“ v průběhu procesu. Doktorku Horákovou se jim však, jako předtím gestapu, zlomit nepodařilo.
Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy, řízený JUDr. Karlem Trudákem, probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován jako veřejný „politický proces“ po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech na přímý příkaz prezidenta Gottwalda. Osm dní trvající proces měl svůj vynucený „scénář“, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat, ale v některých momentech přesto jednali proti režii.

„Lidová rezoluce“ reagující na proces,
Obzvláště doktorka Horáková, která byla vyslechnuta 1. den, se nepoddala a přes vynucenou režii se jí místy podařilo bránit sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje. Během procesu byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné, které byly organizovány nejen závodními výbory KSČ, milicemi, ale i uličními výbory (v pozadí stála tajná státní bezpečnost a sovětští poradci). Obyčejní lidé, pamatující Masarykovu republiku, k níž se paní Milada otevřeně během procesu hlásila, byli uvrženi již samotným procesem do strachu, zejména o svoje děti a mladou generaci.
Osmý den procesu, 8. června 1950, po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky, Josefa Urválkaa Ludmily Brožové-Polednové (se známým obratem „…taková Horáková pracovala v podzemí…“) a poslední řeči všech odsouzených, která byla mediím cenzurována, se Horáková statečně staví za svoje ideály, za ideje Beneše a Masaryka.
Následně byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.
V té době, 16. června 1950 v časných ranních hodinách, byla na Pankráci vykonána poprava studenta přírodovědecké a právnické fakulty Univerzity Karlovy Veleslava Wahla za propagaci myšlenek Masarykových (rozvracení „lidově demokratické“ republiky a velezradu). Ten byl zatčen dva týdny před dr. Miladou Horákovou, 12. září 1949.

Justiční vražda

Einsteinův telegram žádající omilostnění odsouzených.
Milada Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. Přestože se mnohé významné osobnosti, například Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, snažili svými dopisy získat pro odsouzené milost u prezidenta, Gottwald, formálně na doporučení ministra spravedlnosti, rozsudky k trestu smrti podepsal[zdroj?].
Svůj poslední dopis určený především rodině napsala v den popravy ve 2.30 ráno, ve kterém mimo jiné napsala:
„ Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. … Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. “
Poprava byla vykonána oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5.35 ráno, jako poslední ze všech čtyř k smrti odsouzených (Jan Buchal, Záviš Kalandra, Oldřich Pecl). Na Pankráci byla používána primitivní forma oběšení dlouho trvajícím škrcením.[7] Ostatky byly zpopelněny, obdobně jako u Heliodora Píky nepohřbeny a dosud nebyly nalezeny. Po kremaci byly převezeny do prostoru pankrácké věznice, kde komunistická moc schovávala před veřejností ostatky stovek odpůrců (nepřátel) režimu. Patrně proto, aby se pohřeb nemohl změnit v protirežimní manifestaci. V šedesátých letech, kdy už bylo uren ve skladu příliš, byly rozvezeny po menších počtech na různé hřbitovy.[8] Některé urny byly úmyslně zničeny (např. Václav Švéda, Zbyněk Janata ze skupiny bratří Mašínů, neboť „jejich spolupachatelé svobodně žili v USA“).
Justiční vražda provedená na ženě vyvolala velký mezinárodní ohlas, např.:
„ Plně sdílím zármutek a rozhořčení, které cítíte při krutých soudních vraždách v Československu… “
— Winston Churchill, britský premiér

Ve Velké Británii zvítězil zdravý rozum

Sobota, 25 června, 2016

Ve Velké Británii zvítězil zdravý rozum

 

Každá akce vyvolává reakci. Odchod  GB z EU je toho důkazem.

Logické vyústění odporu proti systematické snaze EU o odnárodňování, byrokratizaci  a podrobení si národů Evropy zahnaných do slepence, který jim v postatě nic nepřináší. Národů, které jsou si vzdáleny ekonomicky, historicky i kulturně.

Nelze mít v jedné měnové unii Slovensko a Lucembursko, Řecko a Německo – státy s tak rozdílnou úrovní tím ztratí schopnost obranné (ekonomické) regulace.

Proč vlastně byla EU tak nesmyslně rozšiřována? Hlavní důvody se zdají být: „Západ“ měl přebytky (plné sklady), které nebyl schopen již prodat v „západních“ zemích a přistoupil tedy k výprodeji v nových státech EU. K tomu sloužily i obchodní pravidla narychlo tehdy přijímaná.

Věc druhá – USA si nikdy nepřály silnou Unii (vzpomínám si, jak nám na fakultě američtí pedagogové  říkali, že USA považují slinou EU za větší konkurenci než Čínu.), ale na druhou stranu je lehčí vládnou přes jedno mocenské centrum celé Evropě, než se zdržovat s každou zemí zvlášť.

Britové, unaveni ztrátou vlastního vlivu a neustálými  absurdními nápady evropských politiků, to tedy jako první ukončili.

I přes mohutnou demagogickou kampaň jejich vlády i části medií, se rozhodli k razantnímu kroku. Uvidíme co bude dál. Poněkud směšné strašení ekonomickými dopady se pravděpodobně ukáže jako liché a je možné, že by se mohlo blýskat na lepší časy, ale jsem skeptik, a myslím, že elegantní a nezávislé Evropy, jako tomu bylo kdysi, se lze už jen těžko dočkat.

 

Občanská gramotnost jako součást výuky

Pátek, 24 června, 2016

Výchova k tomu, čemu říkáme finanční gramotnost, je dnes už celkem běžnou součástí výuky na mnoha základních školách. Prolíná se do různých předmětů a slouží k tomu, aby se děti – vedle školní matematiky – učily také praktickým aspektům počítání. Tedy zejména dovednostem, jak se naučit hospodařit s penězi, vypočítat si úroky z půjčky, pochopit splátku úroků a jistiny a podobně. Lze jen doufat, že tyto poznatky si děti osvojí nejen pro školu, ale především pro svůj další život a budou se jimi řídit, až budou dospělí. Je to bezpochyby nejpřirozenější a zároveň nejefektivnější ochrana společnosti před různými nekalými praktikami při sjednávání nevýhodných půjček a před pády do dluhových pastí.

Další součástí výuky dnes také bývá etická výchova. O tom, že je jí v současné společnosti více než potřeba, není nutno nikoho přesvědčovat. A ostatně, do značné míry souvisí i s výše zmíněnou finanční gramotností. Zkušenost z praxe ukazuje, že třídy, v nichž se důsledně a přirozeně prvky etické výchovy od nejnižších tříd prvního stupně zavádějí, jsou soudržnější, navzájem ohleduplnější a vzájemnou spolupráci vnímají jako přirozenou věc. Že jsou tím pádem i mnohem odolnější vůči různým projevům šikany je nasnadě.

Posílit by ale podle mého soudu bylo rovněž potřeba ve výchově dětí ke gramotnosti občanské. Žijeme sice v občanské společnosti, v demokratickém zřízení, avšak výchovu ke skutečnému „občanství“ v plném slova smyslu velmi podceňujeme. Dnes bývají hodiny občanské výchovy spíše předmětem odpočinkovým, třeba podobně jako výchovy hudební či výtvarné. Přitom bez uvědomění si významu postavení občana ve společnosti, jeho práv i povinností, nelze dlouhodobě přispívat ke skutečně silné a stabilní demokracii. Vidíme to zřetelně v poslední době, kdy se mnohým po čtvrt století svobodná společnost zdá již samozřejmostí, o níž není třeba pečovat. Někteří dokonce pošilhávají po východních modelech, kde méně svobody a více pevné ruky považují za správné.

Nejen stát, ale i kraje jako zřizovatelé středních škol mohou přitom důrazem na výchovu k občanství a vhodnou motivací pedagogů v tomto směru dosáhnout změny. Posílení předmětů společenských věd, prolínání tohoto tématu i do ostatních předmětů, je vhodným opatřením proti růstu radikálních a extrémních názorů. Jedním ze způsobů jak vzbudit zájem studentů (a koneckonců i jejich rodičů a pedagogů) by mohla být na příklad krajská soutěž v psaní esejů s náměty k aktuálnímu dění ve společnosti či podobně. Nezapomínejme, že dnes je již řada středoškoláků v dospělém věku a ve volbách mohou spoluovlivňovat veřejné dění. Jejich názor a jeho kultivace mají tedy nejen rozměr teoreticky vzdělávací, nýbrž i zcela reálný.

Ostatně, mnozí z nich již mají občanský průkaz. Vzdělávejme je tedy zavčas i v disciplíně občanské vyspělosti, aby byli dobře připraveni na svou roli ve společnosti. Je to v zájmu nás všech.

Smysluplná, ale nepřesvědčivá EU

Pátek, 24 června, 2016

Britské referendum, které se přiklonilo s téměř 52 % k odchodu Velké Británie z Evropské unie, má mnoho spletitých důvodů. Zároveň je naopak velmi jednoduchým signálem a dokladem o stavu evropských struktur, a nejen jich.

Obecně. Každý projekt, který stojí na spolupráci více subjektů, vyžaduje nejen mnoho energie na jeho založení, ale především udržení či přímo rozvoji. Vedle toho, pokud je závislý na politické vůli – a tedy vůli občanů – musí věnovat pozornost citlivému vnímání toho, aby byl stále pro občany srozumitelným a smysluplným. Přesvědčivým. Obávám se, že pokud tento velmi jednoduchý – zjednodušující – model nasadíme na vznik, fungování, ale především aktuální stav Evropské unie, musí být odpověď poměrně stejně jednoduchá. Evropská unie ve stávající složité situaci nedokázala přesvědčit britské občany o své smysluplnosti. Ekonomické, mezinárodněpolitické a další věcné argumenty přitom nehrály v rozhodování tu zásadní roli. Emoce vítězily. Tvrdá kampaň se spoustou faulů – z mého pohledu výrazně na straně odpůrců EU – je samozřejmě součástí onoho přesvědčování. Pokud by ale tato kampaň vpadla do situace, kdy má EU stabilní pozici v názorech společnosti, nemohla by patrně být takto úspěšná.

Integrace Evropy měla své viditelné a vážné trhliny již v posledních letech, britské referendum je jen konkrétním dokladem tohoto procesu. Vykřičníkem. Hranicí. Mezníkem. Opět s trochou přehánění se na jedné straně spojená Evropa nese na křídlech idejí a pospolitosti, aby ji na druhé straně táhly ke dnu byrokratické mechanismy i tolik kritizovaný centralismus. Navíc, masivní vlna rozšíření v posledních letech vytvořila tak trochu jinou EU. Vztah ke společné struktuře se totiž nebuduje podpisem splněných kritérií a rozhodnutím vlády a parlamentu. Vztah je dlouhodobá záležitost, na které se musí pracovat, neustále jej znovuobnovovat, stejně jako demokracii. Spoléhat se na status quo je cesta ke konci podobných společných projektů.

Britské referendum tak přineslo kromě jiného dva jednoduché závěry. Rozhodně již nebude možné „tak nějak automaticky“ hovořit o postupující integraci Evropy. Druhý závěr je pak příliš smutný doklad o tom, že nestačí, aby byl projekt ve své podstatě smysluplný, musí být také přesvědčivý. A to nyní Evropská unie pro občany Velké Británie rozhodně nebyla. A pro nás?