Blog Jihlavských listů

Archív: Červen 2016

Zpevněná dráha na letišti v Henčově

Pavel Ženčák | Pátek, 24. 6. 2016 v 7:19

Občas nevím, co si o některých lidech mám myslet. Předesílám, že pokud se mýlím, tak se jim předem omlouvám, ale jsem pro férové jednání a nemám rád, když se z lidí dělají blbci.

Nechci teď řešit přínos či význam zpevněné dráhy na letišti v Henčově, nebo její negativa, jde mi o to, čím kdo je schopen argumentovat. Zaregistroval jsem asi před týdnem, že údajně pan Joukl a v tomto týdnu další představitel Jihlavy tvrdili, že start letadel na zpevněné dráze je méně hlučný.

Nejsem sice pilot, ale o létání se roky zajímám a nějak mi uniká, z čeho tak dotyční pánové usuzují. Letadlo pro vzlet potřebuje nějakou minimální rychlost, aby křídla měla dostatečný vztlak. A pak musí nastoupat do nějaké základní letové hladiny. Pro dosažení vzletové rychlosti (tedy pro rouzjezd po zemi) na travnatém povrchu je potřeba více energie, než po hladké dráze, nicméně prakticky asi každý pilot pro bezpečný start dá plný plyn, aby byl co nejrychleji ve vzduchu, kde již nepůsobí na letadlo otřesy od podvozku.
Podobně je tomu u stoupání do nějaké minimální výšky, kde je již zcela lhostejné, když letadlo stoupá, zda se rozjíždělo po travnaté či zpevněné ploše – pro stoupání pod daným úhlem potřebuje nějaký výkon motoru a to je v podstatě vše. Tím jsou dány otáčky motoru a těmi zase hluk. Bez ohledu na dráhu. Pokud dnes na Henčově létají motorové stroje, měli by se spíš piloti či vedení letiště zamyslet nad tím, že startující letadlo vydává největší hluk a nejvíc obtěžuje svoje okolí právě při stoupání hned po startu, kdy je v malé výšce a motor na vysoký výkon. Toto nikdo neovlivní, ale ovlivní dráhu, kudy stoupá. Např. při startu směrem na východ otočit stroj kousek za dráhou a stoupat nad Nové Domky považuji za bezohledné, protože mohou stroj zatočit doprava o pár set metrů dál a letět až mezerou mezi Novými Domky a Velkým Beranovem. Mám na mysli běžný víkendový provoz, kdy argumnt o zvýšeném hluku nad ZŠ je mimo hru.
Jediné, co podle mne přichází v úvahu ohledně snížení hluku, je pojíždění po dráze, kdy na nerovném povrchu potřebuje letadlo o něco vyšší výkon, než při pojíždění po hladkém povrchu. A tím logicky je i rozdíl v hluku od motoru. Ale při pojíždění nikdo nedává plný plyn a ted se jedná o zcela jinou úroveň hluku.

Nemohu si pomoct, ale výše uvedený argument o snížení hlučnosti mi připadá jako účelový, podobně jako před pár lety jistý právník zastupující Jihlavu ve sporu se SVAK předložil tuším zastupitelstvu nebo radě města argument, že město přichází denně o příjem řádově 100 tis. Kč (částku si už přesně nepamatuji). Každý si logicky řekne, jak veliké to jsou peníze a dál nepřemýšlí. Jenže dotyčný již neuvedl související fakt – že na druhou stranu ušetří denně řekněme 96 tis. Kč na nákladech na provoz, který samozřejmě taky něco stojí a při míře zisku v dané oblasti ve výši např. 2% logicky dojdeme k závěru, že na 100 tis. Kč na straně příjmů musíme počítat s 98 tis. Kč na straně výdajů. A tím najednou máme ze 100 tis. jen 2 tis. Kč…

Jednat by se zkrátka mělo poctivě a ne s použitím nějakých polopravd a nebo zcestných informací.

Mýty o EU

Pavel Paulát | Středa, 22. 6. 2016 v 0:08

Nejčastější mýty, které jsou s Evropskou unií spojené se pokusím popsat a uvést skutečnosti na pravou míru. Mezi tyto mýty patří to, že EU zajišťuje volný obchod, volný pohyb osob a prosperitu. Tato tvrzení jsou velmi zavádějící a ve skutečnosti na nic z těchto „největších výhod EU“ Evropskou unii s její bruselskou byrokracií vůbec nepotřebujeme a prosperitě Evropské unie přímo škodí.

  • Mýtus č.1:
  • EU zajišťuje volný obchod

EU není organizace, která by stavěla na ideji volného obchodu. Navíc obchod mezi členskými státy nezajišťuje EU, ale Evropský hospodářský prostor (EHP), což je separátní smlouva, a mimo EU je jejím signatářem i Norsko, Lichtenštejnsko a Island. EHP je v současnosti svazován regulacemi z Bruselu, ale i tak mají státy EHP, které stojí mimo EU, větší možnost se škodlivé legislativě EU vyhnout, než mají členské státy EU. Z celkového počtu 30 000 evropských směrnic musely státy EHP stojící mimo EU přijmout jen zhruba pětinu, aby měly přístup na jednotný trh.

EU má složitý systém cel, jejichž výnosy jdou do společného rozpočtu. Před vstupem do EU se říkalo, že nebudeme potřebovat celníky. Opak je pravdou. Naše celní správa má nyní přes 7 000 zaměstnanců, což je více než kdykoliv dříve. Místo toho, aby celníci působili jen na hranicích, nyní kontrolují auta obchodníků kdekoliv v republice. Se státy EU sice díky EHP můžeme obchodovat bez cel, kvůli EU ale nemůžeme bez cel obchodovat s okolním světem, protože podléháme jednotné obchodní politice EU, která spočívá ve vysokých clech a dalších překážkách. Bez EU by byl obchod svobodnější.  Evropské sdružení volného obchodu (EFTA) propaguje volný obchod bez dalších podmínek, regulací apod.

  • Mýtus č.2:
  • EU zajišťuje volný pohyb osob

Volný pohyb pracovních sil je sice možný, ale je komplikován mnoha byrokratickými restrikcemi. Dávno pominuly doby, kdy se pracovní síla stěhovala za prací. Dnes vidíme, jak se firmy stěhují za levnější pracovní silou, a to zpravidla mimo přeregulované území EU.

Volný pohyb pracovních sil se mnohdy zaměňuje za volné cestování v rámci Schengenského systému. O existenci pasových kontrol na hranicích mají rozhodovat státy a i bez bruselské integrace je možné vytvářet zóny pro volné cestování. Schengenský systém se svým masivním shromažďováním osobních údajů lidí vyžaduje obrovské omezení svobod každého obyvatele a v souhrnu patrně není nejvýhodnější formou spolupráce. Migrační tlaky a s tím spojená rizika všech států se totiž sčítají na hranici každého členského státu a vznikají někdy neřešitelné problémy, dokonce se nepřiměřeně zvyšují bezpečnostní rizika. Přirozený systém by měl být založen na spolupráci států, které mají stejné migrační tlaky a stejná rizika.

  • Mýtus č.3:
  • Volný pohyb kapitálu

Zdánlivá svoboda volného pohybu kapitálu se ve skutečnosti dotýká jen velmi úzké skupiny investorů. Normální občan kteréhokoli státu může investovat podle pravidel WTO, aniž by k tomu potřeboval bruselské centrum. Dokonce naopak, evropské regulace komplikují možnosti investovat mimo území EU.

  • Mýtus č.4:
  • EU vděčíme za mír

Představa, že druhou světovou válkou oslabené evropské státy zajišťovaly v realitě studené války a ve světě rozděleném do dvou bloků nějaký mír, je nepravdivá. Neexistuje jediný doklad o tom, že by něco takového evropské struktury udělaly, a ani k tomu nikdy neměly žádnou kapacitu. Mír v Evropě v době studené války zajistila autorita Spojených států amerických a kolektivní obranná spolupráce v NATO. Jedinou fungující zárukou naší bezpečnosti je spolupráce v NATO. Spolupráce je založena na principu konsensu a na identifikaci rizik a zájmů. Společná rizika se vyplatí řešit společnými silami. NATO představuje také platformu, která řeší bezpečnostní problémy v duchu vlastní filozofie. Dokonce se dá říci, že nejdůležitější v NATO je způsob řešení problémů na základě dialogu, analýzy rizik a konsensu.

  • Mýtus č.5:
  • Členství v EU přináší prosperitu

Podle Lisabonské strategie z roku 2000 měla být EU do roku 2010 nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa, založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytvářející více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost. To byla utopie ještě před příchodem krize. Pokusy o centrální plánování toho, co bude podporováno dotacemi, rozhodně k hospodářskému růstu nevedou.

 

Referendum o vystoupení z EU

Evropská integrace se definitivně přeměnila v unifikaci a harmonizaci všech a všeho. Mezivládní spolupráci dávno nahradila nadnárodní bruselská byrokracie, která má obrovské pravomoci bez jakéhokoli mandátu občanů a která za chyby nenese žádnou odpovědnost. Samostatnost země se proměnila v podřízenost. Demokracie v postdemokracii, kde většinu legislativy tvoří evropské direktivy, které zvolení národní politici hraním si na demokracii, totiž rituálem zvedání rukou, pouze implementují. Svobodné rozhodování jednotlivců je svazováno a potlačováno dalšími a dalšími regulacemi, které dnes a denně dokazují, že si bruselská byrokracie a evropské elity neváží svobody a důstojnosti občanů. Pro Českou republiku a životy českých občanů by bylo nejlepším řešením z Evropské unie vystoupit. O vystoupení z EU by bylo nutné uspořádat celostátní referendum. Do té doby je potřeba mírnit dopady evropské legislativy v Evropském parlamentu a posílit v něm opravdovou opozici.

EFTA jako alternativa k EU

Alternativou členství v EU je Evropské sdružení volného obchodu (EFTA, z anglického European Free Trade Association). EFTA  není – na rozdíl od EU – založena na byrokracii, na přerozdělování  peněz a na dotacích, na společné měně a na přehlasovávání jedněch druhými. Evropské sdružení volného obchodu je založeno na rovnoprávnosti, dobrovolné spolupráci, volném obchodu, volném cestování. Členství v EFTA automaticky znamená bezcelní obchod s desítkami zemí světa, s nimiž EFTA uzavřela dohody o volném obchodu.

Přístup na volný trh EU zajišťuje smlouva o Evropském hospodářském prostoru (EHP). Můžeme vystoupit z EU a zároveň zůstat signatáři smlouvy o EHP. Tím bychom se dostali do stejné pozice, jakou mají Island, Lichtenštejnsko a Norsko. Tyto státy mají volný obchod s EU výměnou za to, že přebírají evropské směrnice, které se vztahují k uvádění zboží na společný trh. Rozhodně se tedy na ně nevztahují např. směrnice o dani z benzínu, o dani z elektřiny, o dani z přidané hodnoty a další. Neplatí na ně celní sazebník EU, který by omezoval jejich obchodování se zbytkem světa, ani kvóty na výrobu cukru ani zákazy vysazování vinic. Nemusí zavádět euro ani přispívat do záchranných fondů eurozóny.

Celkově země EHP přijímají méně než pětinu evropské legislativy. Státy EFTA mají díky smlouvě o EHP podstatně větší schopnost vyhnout se legislativě, která je pro ně skutečně škodlivá, než státy EU. Cílem by tedy měla být reforma EHP, která by minimalizovala vliv EU na legislativu zemí EFTA. Po vystoupení  z EU se můžeme rozhodnout, jestli chceme zůstat součástí tzv. Schengenského prostoru, který zajišťuje volné cestování. Alternativní pojetí volného pohybu pracovních sil má i EFTA.

Za svobodu a demokracii

Hlavním cílem všech politiků bez rozdílu stranického dresu v České republice by měla být prosperita a svoboda českých občanů. Proto nám nemůže být lhostejné, co se dějě na evropské úrovni. Chtěl bych, aby Česká republika garantovala práva a svobody českých občanů a umožnila jim prosperovat. Proto je potřeba usilovat o takové evropské uspořádání, ve kterém Česká republika nebude podléhat diktátu směrnic z Bruselu. Z Evropského parlamentu je potřeba čelit regulacím, kterými nás zaplavuje Evropská komise, aby čeští občané mohli žít ve svobodné a demokratické zemi a v prosperující ekonomice.

Stonařovské ohlédnutí 1945 v roce 2016

Michal Stehlík | Pondělí, 20. 6. 2016 v 14:48

Dějiny posledního století přinesly mnoha místům naší země příliš trpkého. Snad žádné jiné století neovlivnilo celé skupiny obyvatel tak radikálním způsobem. Byly to dějiny ideologií, dějiny velkých myšlenek, ale i dějiny ztrát a krutosti. Zároveň, dlouhá léta jsme se tvářili, jako kdyby se nás tyto dějiny netýkaly, jako kdyby byly součástí nějakého velkého systému, který se vznáší nad námi. Do jisté míry bezesporu ano. Jenomže dějiny nejsou nějakým přehledem událostí, na které se s odstupem díváme jako by „za sklem“. Jsou dějinami konkrétních lidí, jejich rozhodnutí, jejich slabostí, odvahy i strachu. Jsou dějinami matek, rodin, dějinami dětí.

To jsou také dějiny Jihlavska, Jihlavy i Stonařova v polovině 20. století. Složitý historický vývoj tehdy vyvrcholil nacistickou zločinnou ideologií, která se rozhodla potlačit konkrétní skupinu obyvatel na úkor druhé. Přineslo to v letech 1938–1945 mnoho bolesti, strachu i trpkosti. Následně se na jaře 1945 situace zvláštně otáčí a tentokrát je ze společnosti vylučován příslušník opačného národa. Mluví se o kolektivní vině, o potřebě vyčištění prostoru. Dějiny již nemají být osobní, mají mít kolektivní logiku. Je to v mnohém pochopitelné, ale nikoho to nemůže zbavit odpovědnosti za konkrétní činy, konkrétní slabosti. Tábory zůstávají, jen se mění jejich obyvatelé. Včetně starých lidí, včetně dětí. I tuto konkrétní historii si prožil Stonařov. Byli bychom však opět příliš jednostrannými, pokud bychom nahlíželi na dějiny jen jako na obraz jedné události, byť ve své podstatě tragické. Vnímejme souvislosti, chápejme, co přivedlo obyvatele jednoho státu až na tuto hranici vzájemné nenávisti a neporozumění. Mluvme o tom, snažme se o pochopení.

Dějiny 20. století přinesly mimo jiné také ztrátu důvěry ve spravedlnost. I když se ji snažíme v těchto složitých procesech najít, stále nám uniká, jako kdyby skutečně nebyla z tohoto světa. Je těžké hovořit o spravedlnosti u židovského dítěte z Jihlavy, které odchází s transportem v květnu 1942 do Lublinu. Je těžké hovořit o spravedlnosti u českého dítěte, které ztratí otce zatčeného gestapem. Je těžké hovořit o spravedlnosti u německého dítěte umístěného v červnu 1945 do stonařovského tábora. V popisu dějin se nám ztrácí jednoduchá linka dobrého a špatného. Ale – opravdu se ztrácí? Copak neexistují základní lidské hodnoty? Základní lidská práva? Copak jejich porušování může omluvit – ospravedlnit – nějaká „doba“ nebo „režim“? Obávám se, že nemůže. Proto se při pohledu na naše společné těžké dějiny poloviny 20. století držím myšlenky o nutném vzájemném odpuštění a smíření, které však nesmí jít ruku v ruce se zapomínáním.

Smíření a pochopení musí být spojeno se znalostí a pamětí.

Žijeme v nesmírně rychlé době, událost střídá událost, dějiny se jako by zbláznily a uhánějí vpřed takovou rychlostí, která nám snad ani nedovoluje být jejich skutečnou součástí. Ale není tomu tak, protože to základní se nemění. Život nás, našich blízkých, rodičů a dětí, každodenní starosti i radosti. Minulé století nás však přesvědčilo o tom, jak jednoduché je, aby do našich životů vstoupily ideologie, které pod hesly velkých myšlenek vždy skončily na drátech táborů. Proto nezapomínejme – i uprostřed našich všedních starostí vnímejme svět kolem nás. I dnes je třeba odvaha, i dnes je třeba slušnost a přihlášení se k základním hodnotám tolerance a pochopení. V tomto případě je skutečně historie učitelkou života, byť učitelkou poměrně krutou a přísnou. Je výzvou pro náš dnešek i zítřek.

Dějiny totiž netvoří nikdo za nás, tvoříme je my sami, každý z nás. A to je výzva i odpovědnost.

Banánová republika

Jaromír Kalina | Neděle, 12. 6. 2016 v 23:22

Neupírám právo Policii ČR na reorganizaci jejich bezpečnostních složek. Nemohu se ale zbavit pocitu, že u tak citlivé záležitosti mne jako řadového občana politici a policejní prezident nepřesvědčili o pravdivosti úmyslu a potřebě tohoto procesu. Provází ho stín pochybností a jasná linka politikaření.

Mistři demagogie totalitního režimu nás v celkem nedávné minulosti seznamovali s podobou vzdálených militantních politických systémů, které byly založeny na silových složkách a politické korupci. Maličko jim unikalo, že podávají svědectví o vlastním režimu, který důvěrně znali a praktikovali. Ony pranýřované systémy zemí tzv. „třetího světa“, tedy většinou zemí s koloniální minulostí, byly nazývány Banánovou republikou.

Policejní tým Tempus nám před časem předložil další z novodobých privatizačních zločinů, a to případ vraždy kmotra podsvětí Mrázka. Zajímavé byly reakce policistů, kteří případ původně vyšetřovali. Potvrdili, že s verzemi případu a možnými pachateli pracovali již tehdy. Stejně jako nyní „za pět minut dvanáct“ před lhůtou promlčení specialisté nově fungujícího útvaru Tempus. Věřím, že oba týmy odvedly poctivou práci. Proč se tedy veřejnost dozvídá pravdu až po 20 letech a pachatelé mohou být postaveni před slepou tvář spravedlnosti? Napadá Vás určitě to samé – politika.

Reorganizace policie, tak jak nám ji představují novodobí lídři politiky, Chovanec a Babiš a tak jak mi ji srozumitelně nevysvětlil ani ředitel policie ČR Tuhý, ta pro mne nese stejný punc, stejný stín pochybnosti, že jde vždy „až v prvé řadě“ – o politiku.

Jsem krátce v komunální politice a bytostně nesnáším programové lži, myšlenky, že občanům tohoto státu nemůžeme říkat plnou pravdu, protože by ji nepochopili. Opak je tvrdou pravdou. Pokud nebudeme pravdu říkat a bojovat za ni, pokud nebudeme srozumitelně argumentovat a vysvětlovat, nepřekročili jsme horizont Banánové republiky. A říkat tvrdou pravdu také znamená, že nepovažujeme občany této republiky za příslušníky druhé kategorie.

Mně za to mí spoluobčané rozhodně stojí!

Dej Bůh štěstí! Jaromír Kalina

 

 

 

Místní kapitál – pevný základ Vysočiny

Zdeněk Geist | Čtvrtek, 9. 6. 2016 v 9:09

Přibližně šest z deseti ekonomicky aktivních obyvatel Vysočiny je buď osob samostatně výdělečně činných, nebo je zaměstnáno u živnostníků či v menších podnicích do padesáti zaměstnanců. Velkých zaměstnavatelů s více než tisíci zaměstnanci je zde pouhých dvanáct. Z těchto údajů zcela jasně vyplývá, jak je podnikavost a činnost drobných podnikatelů a živnostníků pro hospodářskou stabilitu kraje a jeho budoucnost důležitá.

Pro jejich podnikání je třeba především zajistit stabilní a odhadnutelné prostředí, kde by bylo možné více se zaměřit na výrobu, obchod či služby, a méně na nutnou administrativu. Nevěnovat neustále pozornost stále se měnícímu prostředí. Prospěšné by samozřejmě také bylo snížení ceny práce, zejména snížením sociálních a zdravotních odvodů. Rovněž růst minimálních mezd vede v důsledku k neúměrnému zvyšování mzdových nákladů. To je při současném vysokém daňovém zatížení pracovního místa pro mnohé drobnější zaměstnavatele neúnosné. Snížení zmiňovaných odvodů by navíc mohlo vést i k určitému zvýšení čistých mezd pro zaměstnance, což zejména na Vysočině, kde jsou mzdy nižší než je celostátní průměr, je o to aktuálnější.

Jinou podstatnou pomocí drobným podnikatelům by bylo zjednodušení administrativy nejen při začátku podnikání, ale i v jeho průběhu. Ať už podle principu „Nechť po úřadech kolují papíry, ne lidé“, nebo sloučením výběru daní a odvodů na pojištění v rámci jednotného  inkasního místa. Cílem takových opatření by mělo být zjednodušení a zpřehlednění styku s úřady a pokud možno jeho elektronizace např. z domova.

Efektivní a rychlá vymahatelnost práva je rovněž další nutnou součástí dobrého podnikatelského prostředí.

To všechno jsou opatření, která jsou v pravomoci státu. Jaká nástroje má v této souvislosti krajská samospráva? I ta může samozřejmě do určité míry pozitivně ovlivnit podmínky, v nichž se podniká snadněji. Mezi nejzásadnější bezpochyby patří kvalitní dopravní spojení. Opravené a široké silnice, plynulý provoz a dobré napojení na páteřní komunikace ovlivňují jak výši investic v kraji, tak i obchodní výměnu v jeho hranicích. Je to prostředí, v němž se vyplatí dlouhodobě investovat nejen z pozice velkého investora zvenčí, ale i domácím podnikatelům.

Součástí dopravy je samozřejmě i dobře zorganizovaná veřejná hromadná doprava. Z hlediska pružného pracovního trhu v našem značně decentralizovaném kraji s více než sedmi sty obcemi, je to jeden ze základních instrumentů veřejné správy. Spolehlivé, pohodlné a dobře kombinovatelné dopravní spojení je skutečným základem pro dopravu zaměstnanců. Pro zjednodušení takového moderního dopravního spojení by bylo vhodné i zavedení jednotné jízdenky pro různé druhy veřejné dopravy i jednotlivé společnosti. Cestujícím by toto opatření významně přispělo k pohodlí při cestách do zaměstnání při případných přestupech mezi spoji a podobně.

Velmi důležitou roli při přípravě budoucích živnostníků či jejich zaměstnanců sehrává střední odborné vzdělávání, které je v kompetenci krajů. Důsledná orientace na praxi, tedy co nejčastější a nejdelší částí odborné praktické výuky u konkrétních zaměstnavatelů, nejen ve školních dílnách, nýbrž přímo v provozu, je z hlediska budoucího uplatnění absolventů škol zásadní. Právě to jim umožní práci s technikou aktuálně v praxi používanou a zároveň přivede do přímé konfrontace s reálnou výrobou. Výsledkem by měl být absolvent s přímou zkušeností u zaměstnavatelů v oboru, navíc motivovaný k činnosti, jíž se v průběhu středoškolské přípravy zabýval. Intenzivní dialog se zaměstnavateli a Hospodářskou komorou by měl přispět k vhodné koordinaci a zacílení učebních oborů.

Domnívám, že podobné důsledně a dlouhodobě prováděné kroky jsou podnikatelskému prostředí mnohem prospěšnější než nahodilé akce jako třeba dotace na velkokapacitní kávovar či zmrzlinový stroj. Ty neprospívají podnikatelskému stavu jako celku a často slouží jen velmi úzké skupině dobře informovaných. Budoucnost hospodářského vývoje Vysočiny spočívá v prosperitě živnostníků a malých zaměstnavatelů. Na jejich rozvoj je třeba zaměřit pozornost především. S jejich úspěchem poroste i životní úroveň zaměstnanců v neveřejném sektoru na Vysočině a žádný asijský investor z Východu na této skutečnosti nic nezmění. Posilování role místního, dlouhodobého kapitálu je pro hospodářský i společenský rozvoj Vysočiny nezbytné. Spolu s ním se totiž mimo jiné rozvíjí i společenská odpovědnost firem a vzrůstá tak oboustranně prospěšná koexistence soukromé a veřejné sféry.

Výstižný je v této souvislosti citát jedné z nejvýraznějších osobností českého podnikání, Tomáše Bati: „Míra blahobytu obyvatelstva celého státu je závislá na tom, jak bohatými nebo chudými jsou jeho živnostníci.“




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I