Blog Jihlavských listů

Na Vysočině se nachází více než sedm set obcí. Po Středočeském kraji je to druhý nejvyšší počet obcí v kraji ze všech ostatních, přičemž zde připadá nejnižší počet obyvatel na přepravní kilometr. Region přitom nemá jedno dominantní sídlo a je tudíž velmi decentralizovaný. Zároveň je samozřejmě nutné zajistit veřejnou dopravu i do odlehlých částí kraje.

Z výše uvedeného zřetelně vyplývá, že mobilita pracovních sil (i jakákoliv další) je tedy podstatnou součástí života na Vysočině. Kraj jako organizátor a objednatel veřejné hromadné dopravy sehrává v této otázce klíčovou roli. Pro rozvoj dopravy a zvyšování jeho kvality je samozřejmě podstatnou otázkou nastolení konkurenčního prostředí, neboť hospodářská soutěž přináší v důsledku veřejnosti vyšší kvalitu služeb, komfort a spolehlivost v dopravě. Na Vysočině, kde jsou převažujícím dopravním prostředkem veřejné dopravy autobusy, již konkurenční prostředí existuje a jeho výsledkem jsou v převážné míře moderní, spolehlivé a ekologické dopravní prostředky. Nově se objevující úvahy z vedení Kraje o tom, že by autobusovou veřejnou dopravu mohl v budoucnu zajišťovat samotný Kraj vlastními silami, je třeba zavčas odmítnout. Kraj jako veřejný sektor má zůstat jen objednatelem služeb a jejich provozování nechat specializovaným soukromým společnostem za cenu dosaženou soutěží.

V otázce konkurence dopravy na Vysočině by se ale nemělo zapomínat ani na další součást veřejné dopravy, dodnes monopolní České dráhy (s výjimkou Jindřichohradeckých místních drah). Jakkoliv nedosahuje délka tratí na Vysočině délky silnic, přesto i tento způsob cestování by měl být provozován v konkurenčním prostředí. Nejde jen o doplácenou cenu za kilometr, která u ČD činí několikanásobek ceny než u autobusové dopravy. Celkový objem finančních prostředků, kterými Kraj přispívá na vlakovou přepravu, je dokonce vyšší, než u dopravy autobusové, kde jsou konkurencí ceny stlačeny dolů. Bylo by prospěšné ověřit si soutěží, zda kromě ČD nemá i někdo jiný zájem provozovat spoje na Vysočině, byť jen některé. Cíl je zřejmý – vyšší komfort pro cestující, nižší cena pro Kraj, rovná soutěž pro dopravce.

Samostatnou kapitolou je také otázka podpory vysokorychlostní tratě, což by pro obyvatele Vysočiny mělo znamenat rychlé a přitom pohodlné spojení do velkých aglomerací mimo kraj a zároveň využívání její infrastruktury pro vnitřní přepravu na území Vysočiny. To je ale samozřejmě věc spíše dlouhodobého výhledu a postupných kroků.

Co by ale naopak mělo být zavedeno mnohem dříve, je jednotná jízdenka na různé druhy dopravních prostředků, resp. zavedení integrovaného dopravního spojení. Takové opatření by přispělo k podstatnému zvýšení pohodlí při cestách v kraji i mimo něj. Odpadly by tak komplikace s kupováním různých jízdenek při přestupech mezi spoji či různými dopravci. Kraj jako organizátor a objednatel veřejné dopravy má jedinečnou možnost v tomto ohledu pokročit. Zkušenosti odjinud ukazují, že organizací dopravy a domluvou s dopravci je možné podobný nástroj zavést a umožnit tak veřejnosti snazší a jednodušší cestování konečně i na Vysočině.

Nyní před volbami zaznívají laciné úvahy o zavedení dopravy zdarma pro vybrané skupiny obyvatel. Nejen že doprava zdarma není a nebude a slevu pro někoho musí zaplatit jiní. Znamenalo by to navíc i další navýšení doplatku za dopravu z krajského rozpočtu, přičemž je vhodné investovat naopak peníze do zavedení integrované dopravy a s výdaji v této oblasti rozpočtu hospodařit uvážlivě. Jízdné zdarma by bylo jen „projídáním“ veřejných zdrojů z daní obyvatel, zatímco rozvoj integrované veřejné dopravy naopak rozumná investice, která se vyplatí všem.

Tak už jsem absolvoval některé předvolební debaty do krajských voleb a „souboje“ v médiích s lídry ostatních stran a hnutí. Bohužel se zdá, že řada zásadních problémů při nich klouže po povrchu.

Jeden z důvodů je ten, že někteří novináři chtějí pěti slovy odpovědět na problém, který zabere 10 minut vysvětlování. A druhý důvod je ten, že někteří politici se tomu přizpůsobují a zjednodušují věci na nejvyšší míru. Anebo uhnou od tématu k věci, kterou kraj nevyřeší – jako uprchlíci, zemědělská politika Evropské unie atd.

Bohužel i řada voličů hodnotí spíš to, jak se kdo v debatě tváří a s jakou razancí mluví, než to, co říká. Už se na Vysočině objevují i různé zajímavosti. První je ta, že současný hejtman za ČSSD se objevuje na billboardech, které se tváří jako propagace Kraje Vysočina, přestože kraj nikdy takto na billboardech řemeslníky nepropagoval.

A druhá je, že strana Tomio Okamury a Jana Veleby chce nelegální migraci zastavit tím, že přibíjejí své plakáty a billboardy hřebíky na stromy. Přesto věřím, že se najdou slušní lidé, kteří si na tyto věci udělají svůj názor a které víc zajímá obsah než forma. Bez těchto lidí by kampaň opravdu mohla být nebezpečným hazardem.

Ing. Jaromír Kalina, náměstek primátora Jihlavy

Že už ta škola není jako dřív? Učitelé, zvláště na vyšších stupních, aby se báli okřiknout hlučící studenty, protože ti by si mohli stěžovat… Ba co víc, dítě bez mobilu či tabletu jako by vyrůstalo v rodině neandrtálců. Prostě bychom řekli, že naše mládež miluje přepych, nemá správné chování, neuznává autority a nemá úctu před stářím, děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele… Jen tak mimochodem, víte, že toto pronesl Sokrates – nějakých pár století před naším letopočtem?

Kdybychom měli vybrat ve 20. století nějakou charakteristiku pro měsíc září, mohli bychom se zaměřit na září roku 1919 i 1920 a konání tehdejších komunálních voleb. Nešlo jen o záležitost hlasování do zastupitelstva, byla to ilustrace tehdejší složité situaci mezi německy hovořícím obyvatelstvem Jihlavy a československou státní správou, která přebírala moc v novém státě.

V Jihlavě působila od prosince 1918 tzv. správní komise, která měla řešit všechna důležitá rozhodnutí. K prvním sporům docházelo v tématu nalezení místa pro české školství. Zásadní ovšem byly očekávané komunální volby. Ty se po vzniku státu blížily a v jazykově smíšených oblastech panovaly obavy z převahy německých stran a vzniku „německých“ radnic. Také z tohoto důvodu byly volby v Jihlavě posunuty z oficiálního 15. června 1919 až na září téhož roku. Tehdy bylo odevzdáno téměř 13.000 hlasů, přičemž české strany volilo něco přes 4.300 voličů, německé něco málo přes 8.000 a židovskou kandidátku necelých 500 hlasů. Z toho je dobře patrné tehdejší rozdělení obyvatelstva v Jihlavě. Německé strany tak získaly více než 60 % podporu. Následovaly stížnosti na průběh voleb a Zemská politická správa je vyhlásila červnu 1920 za neplatné – nový termín – opět září, jen roku 1920. Do toho všeho vpadly události tzv. krvavého Slunovratu, během kterého se národnostní napětí projevilo i ozbrojeným násilím a důsledkem byli dva mrtví českoslovenští vojáci. Do věci se zapojily bezpečnostní orgány, armáda, soudy…

V této atmosféře se odehrály zářijové volby 1920, ve kterých hlasovalo něco přes 15.000 voličů – německá kandidátka získala těsně pod 8.000 hlasů, česká něco přes 6.500 hlasů a židovská kandidátka zůstala něco pod 400 hlasy. Z daných čísel a jejich srovnání je patrné, že se podařilo navýšit počet českého voličstva, takže poměr zastupitelů byl 22 německých, 19 českých a 1 židovský. Opět se sice objevila zpochybnění, avšak tentokrát neúspěšná. Následovala volba starosty a po první vyrovnané volbě byl konečně v prosinci 1920 zvolen starostou umírněný německý politik Othmar Oberrenner. Volbu musela ještě navíc u statutárních měst potvrdit vláda, a tak se Oberrenner stal oficiálně starostou až v dubnu 1921. O dva roky později se velkým tématem stalo sloučení Jihlavy s obcí Dřevěné Mlýny (ta měla přes 70 % českých obyvatel). Sloučení mělo kromě navýšení počtu Čechů ještě jeden důsledek – na jeho základě bylo rozpuštěno Zemskou politickou správou v Brně jihlavské zastupitelstvo a jmenován český vládní komisař Josef Výborný. Ten zde působil po dva roky a teprve v roce 1925 proběhly další komunální volby, tentokrát již s převahou českých stran oproti německým – situace se definitivně na magistrátu obrátila.

Během první republiky se odehrály ještě další změny, jako např. vládní nařízení z roku 1928, kdy již nebyla Jihlava řízena čistě magistrátem, ale mnoho pravomocí přebírala okresní státní správa. Ale to je již jiná kapitola, nežli volební září let 1919 a 1920. Jihlava se jako doposud převážně německé město ocitla v situaci, kdy se nový stát snažil jak posunem voleb, zřízením škol, ale i slučováním obcí navýšit počet českého obyvatelstva, které by vzápětí přebralo správu věcí městských do svých rukou. I proto bylo období prvních šesti let nového státu více než nervózní, nejisté a jihlavský magistrát po tato léta rozhodně nefungoval standardně a byl tak obětí národnostního napětí. (Kdybychom se dopustili přílišné aktualizace, dnes není třeba ani národnostního napětí, aby správa věcí veřejných nefungovala zcela standardně…) Ale to již není historie, to jsou již věci příliš blízké dnešním osudům Jihlavy. Každopádně je dobré mít na paměti, čím si Jihlava na počátku první demokratické republiky prošla, jak těžké a nesamozřejmé bylo budování nového státu v místech, kde nebyla velká část občanů ztotožněna s jeho charakterem.

Začnu fakty, které jsem zmiňoval již vícekrát. Prostřednictvím nich lze totiž dokonale pochopit zvrácený způsob uvažování, na základě kterého považují USA a západní země nutnost vlastní světové hegemonie přímo za životně důležitou.

Prvním faktem je skutečnost, že pokud by všechny národy světa žili stejným životním stylem jako západ, potřebovali bychom k tomu energetické zdroje čtyř planet podobných Zemi.

Druhým faktem je skutečnost, že 20 procent populace nejbohatších států světa má na svědomí 80 procent světového znečištění.

No a tyto dva fakta v souhrnu znamenají, že naše planeta s její omezenými přírodními zdroji by prostě neunesla takovou úroveň blahobytu a spotřeby, jaká je dnes běžná na západě. A to tedy, v egoisticky zvráceném myšlení nejmocnějších mužů světa a za nimi stojících šedých eminencí značí, že taková úroveň blahobytu není pro všechny. Že je pouze pro vyvolené! Pouze pro takzvanou lepší část světa, která představuje 20 procent světové populace, ale přivlastňuje si 80 procent všech zdrojů naší planety.

Aby takové uspořádání světa a rozdělení jeho zdrojů zůstalo zachováno, ba dokonce aby se ještě více navyšovalo ve prospěch vyvolených je třeba zcela logicky něco podnikat. Filozofie je velmi jednoduchá: čím méně se bude dařit jiným, tím více se bude dařit nám. Neboť pokud by se dařilo i jiným  a ti by také prosperovaly, ujídali by tím přece z našeho vlastního koláče, na který máme právo pouze my.

Zkusme se nyní podívat přes optiku této filozofie na některé události světového dění. Najdeme v nich pochopení toho, proč se USA spolu se svým západními spojenci podíleli na množství převratů a revolucí v nejrůznějších koutech světa. Dělo se tak různými způsoby a to buď přímo, ale většinou nepřímo, s tichou finanční a materiální podporou.

Proto bylo odstraněno množství takzvaných diktátorů, ve většině případů lidí, kteří razili svou vlastní cestu a odmítali se podrobit zájmům USA a západu. Ba dokonce se věci děly i zcela opačně, jako například v Chile, kde byl svého času legitimně zvolen Salvador Allende. Protože však nechtěl jít po ruce USA, byl za jejich tichého souhlasu svržen krvavým pučem generála generála Pinocheta.

To jsou také důvody, pro které byl zlikvidován takzvaný diktátor Kadáfí a totálně zruinovaná Libye, jedna z nejvíce prosperujících afrických zemí. Proto také v současnosti brojí západní svět proti dalšímu takzvanému diktátorovi Asadovi a takzvaná umírněná opozice, finančně a materiálně podporována západem ničí dříve prosperující a nábožensky a etnicky snášenlivou Sýrii.

Ne, nikdo přece nesmí pro sebe drze odkrajujeme z koláče blahobytu a prosperity, který celý náleží pouze vyvoleným. Pouze oni smí držet ostatní národy v područí. Pouze oni je smějí ovládat a profitovat z jejich lidských, materiálních a přírodních zdrojů.

A opět pouze USA a západní mocnosti vyprovokovali a financovaly převrat na Ukrajině. Ten vyústil do občanské války. Nenávist fašistických elementů, otevřeně spolupracujících s Ukrajinskou vládou byla za tiché podpory západu obrácená proti ruské menšině.

Na Krymu bylo provedeno legitimní referendum, ve kterém jeho většinové ruské obyvatelstvo vyjádřilo souhlas s připojením k Rusku. Tím se vyhnulo osudu Luhanska a Doněcka, postižených občanskou válkou. Na Rusko však uvalilo světové společenství sankce za anexi Krymu.

Tímto takzvaným světovým společenstvím jsou opět pouze vyvolení, jejich vazalové a sluhové. A jejich cíl je stále stejný. Vyvolení přece nemohou potřebovat silné a prosperující Rusko, kterým se tato země postupně stávala pod vedením Putina.

Jinak Rusko představuje zcela osobitou kapitolu. Z pohledu vyvolených jde totiž o absolutní nespravedlnost a totální aroganci, spočívající v tom, že jeden národ zaujímá rozlohu šestiny planety, ukrývající v sobě obrovské přírodní bohatství. V této skutečnosti spočívá jedna z největších vin Ruska. A přitom jde ještě i o méněcennou rasu! O Slovany! Takový lidé přece nemají nejmenšího práva zabírat životní prostor a přírodní bohatství, zcela jednoznačně určeno pouze vyvoleným. V tomto tkví také podstata odvěké nenávisti západu vůči Rusku. A proto jakákoli záminka poškodit jej je pouze vítána.

Mimochodem, už Hitler uplatňoval zcela rozdílné kritéria vůči civilnímu obyvatelstvu, nacházejícímu se na západním a na východní frontě v Rusku. Zatímco na západě bylo civilní obyvatelstvo více méně nedotčené, v Rusku byl uplatňován princip spálené země, na jehož základě bylo například Bělorusku spálených přes 600 vesnic spolu s jejich obyvateli. Šlo totiž o méněcennou rasu, která zločinně zabírala životní prostor (Lebensraum), určený pouze vyvoleným.

Dnes je Rusko západní propagandou prohlašované za agresora a jeho ekonomika je poškozována burzovními machinacemi a hospodářskými sankcemi. A celé je to o to zákeřnější, že západ své skutečné pohnutky obratně ukrývá pod pláštíkem prosazování vysokých a vznešených ideálů humanismu, demokracie a lidských práv. A mnoho povrchních a mělkých lidí naivně skočilo na tuto jejich hru na humanismus a prosazování dobra, za kterou se ve skutečnosti skrývají zvráceně egoistické choutky vyvolených a samozvaných pánů světa.

A to, že je uplatňováním sankcí vůči Rusku zároveň poškozována i ekonomika Evropské unie přesně odpovídá logice vlčí smečky, v níž vítězí a profituje nejdravější a nejbezohlednější vlk, čili v našem případě USA. USA totiž dokonale vyhovuje jako oslabování Ruska, tak i Evropské unie, přičemž západní Evropa sama sebe degraduje pouze na jakéhosi poskoka zájmů USA, jdouce slepě proti zájmům vlastním.

Ale to je zase jen další rozměr neuvěřitelné lidské zvrácenosti, v níž politické elity západních zemí zaprodávají a zrazují vlastní národy. Možná opět právě proto, aby si na jejich úkor urvali co nejvíce pro sebe.

Celé toto velké světové dění, ve kterém se pod masku dobra skrývá lež a bezohlednost je neuvěřitelným koncertem lidské nízkosti. Koncertem obludného materialistického egoismu, ústícího do zvrácené snahy mít se stále lépe a lépe na úkor jiných.

Blahobyt na této zemi omezených možností není totiž pro všechny. Je pouze pro elitu! Ostatní jsou tu jen k tomu, aby sloužily elitě a jejím potřebám. Přesně tak, jak je tomu dnes ve východoevropských zemích, které se tomuto trendu slepě podrobily a z nichž se hrnou na západ gastarbetri, aby pokorně sloužily vyvoleným.

Jak je ale možné, že něco takto zvráceného vůbec funguje? Kde nastala chyba? Vždyť přece víme, že USA se kdysi při svém vzniku opíraly o křesťanské hodnoty a mnohé z jejich zakládajících osobností byly hluboce věřícími. Při vzniku USA je tedy možné evidentně vypozorovat přítomnost duchovního rozměru. Duchovností však není míněno konkrétní vyznání, ale elementární snaha člověka o spravedlnost, čestnost, lidskost, dobro a jeho zájem o věci vyšší a hmotu přesahující.

Žel, tento druh duchovnosti se pod vlivem racionalizace života, rozvoje průmyslu a nastupujícího materialismu začal pomalu vytrácet. No a výsledkem toho je současný bezduchý konzum a celoživotní orientace lidí pouze na věci hmotné.

Takovou ztrátu duchovnosti však nutně doprovází postupná ztráta smyslu pro spravedlnost, čest, lidskost a dobro, jakož i absolutní ztráta zájmu o věci hmotu přesahující. To má za následek stále větší bujení egoismu, sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, lži, podvodu, přetvářky a mnoha jiných nezdravých jevů. No a žel, právě lidé takového typu patří dnes mezi elitu světa.

Nicméně celý systém ze všemi jeho zvrácenými hodnotami může fungovat pouze proto, že tyto hodnoty přijali za své miliardy lidí po celém světě. Všude vládne chamtivost, materialismus a bezohlednost. No a právě mistři těchto lidských chyb se staly vládci světa, přičemž jejich vláda velkého, obludného a bezohledného materialistického egoismu má svou pevnou oporu v egoismu a materialismu milionů lidí po celém světě. Z ní totiž vyrůstá.

Je to jako jedna obrovská pyramida, na jejímž vrcholu stojí hrstka těch, kteří všech ostatních utiskují. Tento pyramidální systém však může fungovat jedině proto, že lidé samotní tvoří jeho základnu a všechny jeho hierarchie odspodu až nahoru, přičemž všichni se řídí principem egoismu a materialismu, a uplatňují jej ve svém každodenním životě podle svých vlastních možností a schopností.

Náš svět, čili miliony obyčejných lidí tedy vytvořili a vyživují obludnou hierarchii egoistického materialismu, která je v podobě arogantních nároků vyvolených utlačuje. A utiskuje je v podstatě jen proto, že se oni sami stávají strůjci vlastního útlaku prostřednictvím osobního preferování těchto principů. V spravedlivých zákonech našeho univerza se totiž musí každému vrátit vždy to, co on sám zasévá. A v charakteru vnějších poměrů musí prožívat to, jaký on sám vnitřně je.

Pokud se tedy bude chtít náš svět tohoto útlaku zbavit, budou lidé muset začít od sebe samých. Musí se znovu navrátit k ctnostem pravé duchovnosti, čili ke snaze být spravedlivými, čistými, dobrými a lidskými. Ke snaze o pochopení a vnímání i věcí vyšších, než jsou jen ty hmotné. Jedině tímto způsobem je totiž možné začít s postupným zlepšováním současných poměrů, v nichž převládá lidská nízkost, ubohost, bezbřehý egoismus, tupý materialismus a to vše pokrytecky skrývané za vysoké a vznešené ideály.

Pokud se tedy jednoho dne zeptáš člověče, jak můžeš ty sám osobně přispět k tomu, aby bylo na zemi lépe věz, že začít třeba tebou samotným. Tvým vlastním životem, ve kterém začneš preferovat dobro, čest, spravedlnost a lidskost, a ve kterém se začneš zajímat i o věci vyšší, než hmotné. Třeba kupříkladu o to, jaký má vlastně ve skutečnosti tvůj život smysl.

A pochop také, že se musíš zároveň zbavit i vlastního egoismu a prázdného materialismu, kterým svou vlastní mírou přispíváš k vytváření obrovské pyramidy egoismu, na jejímž vrcholu trůní vyvolení, arogantně si přivlastňující nadvládu nad všemi ostatními, kteří jim mají sloužit.

A ty, jakož i všichni ostatní jim budete muset sloužit tak dlouho, a do té doby vás budou sdírat a nepovažovat za nic, pokud se osvobozením od svého vlastního egoistického materialismu nezbavíte jejich vlivu. Protože dokud tohoto nedosáhnete, budete muset neustále sklízet pouze to, co sami sejete.