Archive for Únor, 2017

Když se koníček stane vším….

Sobota, 25 února, 2017

Když se koníček stane vším….

Těch několik málo následujících vět je mým osobním poděkováním trenérkám jihlavského tanečního klubu Hotch Potch. Již šestým rokem v klubu tančí můj, nyní desetiletý syn. Za tu dobu se pro něj Hotch Potch stal naprostou a samozřejmou součástí života. Nerozumím moderním tanečním stylům, ale mohu s klidem říci, že jsem svěřil svoje dítě do dobrých rukou. Několik hodin tréninků týdně, tréninků, na něž se kluk těší…. S nervozitou očekávaná vystoupení a soutěže, letní taneční soustředění či zejména každoroční vyprodaná celovečerní představení v jihlavských divadlech – tím vším nejen syn, ale celá naše rodina každým dne žije.
Stávající představitelé klubu sami prošli jako děti tímto klubem, stal se pro ně druhým domovem a rozhodli se věnovat svůj volný čas bez nároku na finanční odměnu malým dětem, toužícím tancovat. Začínají pracovat s těmi nejmenšími (cca od 4 let) a postupně, během let, z nich vychovávají tanečníky, kteří jsou ozdobou plesových předtančení či jiných kulturních a společenských akcí, popřípadě získávají ocenění na domácích i mezinárodních soutěžích.
Smyslem tohoto článku je veřejně jim poděkovat – neboť si to opravdu zaslouží. Jsem rád, že můj syn se stal součástí tanečního klubu Hotch Potch a že mohu být v kontaktu s těmito úžasnými lidmi.
JANO VALENTOVÁ, VERONIKO BÍLKOVÁ, LENKO BLAŽKOVÁ, MONIKO ŠEDIVÁ, DAVIDE NOVOTNÝ a ŠÁRKO VAŇKOVÁ – Děkuji!

DESET LET TRVAL PŘECHOD OD JEDNÉ TOTALITY K DRUHÉ.

Sobota, 25 února, 2017

1938 – 1948.

Na rudém pruhu vlajky, nahradila ikonu zkřížených háků, ikona se zkříženým srpem a kladivem.
Zpěváci a herci, jako populární Vlasta Burian a Jan Werich chtěli vystupovat, zpívat a hrát ve filmech. Učitelé učiti.
Na obecné škole nás učila paní učitelka němčinu. Abychom si lépe zapamatovali číslovky, a slova, tak i za pomocí veršovaček, ajn cvaj, policaj, draj fír oficír. . . Také jsme museli umět zpaměti a to v originálu, Hitlerovo socialistické heslo:
„Nikdo nebude trpěti nouzí, nikdo nebude trpěti hladem, nikdo nebude trpěti zimou“

Na gymnáziu hned po osvobození, měl náš třídní profesor, češtinář klasický filolog, Miroslav Spurný v ruce papír s předtištěnou azbukou. Vyvolával k tabuli, napiš velké psací F, pak koukal na papír a zkoumal, zda kresba odpovídá. Pan profesor Spurný neprošel po roce 1948 prověrkami a byl nasazen do První brněnské strojírny. Spáchal sebevraždu. Skočil z okna zarazil si nohy do břicha a 4 dny umíral. Spolužáci Aleš Pěnčík a Matyáš se pokusili o přechod hranic, chytili, zmlátili, zavřeli. Skončili studium podobně jako skauti-spolužáci na FA Zdeněk Dvořák a Josef Opatřil. Hůře dopadl jihlavák Jan Sedlák, kterého zavřeli. Po 20letech došlo k Pražskému jaru v roce 1968. Po bratské pomoci přišla zase z Kremlu zima. Ani sametová revoluce v roce 1989 nevyčistila ovzduší. Jihlavský architekt Martin Laštovička si dovolil kritizovat exponenta doby totality, učitele soudruha Snášela, což se řešilo přes 20 let. V rámci letošního výročí je publikováno dění okolo Charty 77 a Anticharty, ohýbání hřbetů populárních osobností, které chtěl totalitní režim pro svoji pop-ularitu využít.
Poměry v té prvé totalitě se pokusil v 6 dílech revokovat seriál Bohéma,  ukázal zač je toho loket i v té druhé.
„Bohéma je seriál, který nerezignuje na výpověď, což v kontextu současné dramatické televizní tvorby vůbec není samozřejmé. Klade otázky, na které nejsou jednoznačné odpovědi, neboť umělecká svoboda je velice křehká za všech režimů, dokonce i za demokracie. Herec je svým způsobem nájemná síla, ovšem existují osobní měřítka, která každý tvůrce má, kam lze zajít a kam už ne. Někdo dokázal překousnout leccos a pořád se ještě mohl cítit dobře. Je to věc individuálního nastavení a otázka volby. Vždy šlo odmítnout a nést následky, ale za války to byla leckdy hra se smrtí, stejně tak jako v prvních letech rudého teroru. A pak, totalitní režimy vypadaly, že tu budou navěky, však se to také psalo na všech nárožích, a velká část českého herectva se v nich zabydlela stejně jako značná část zbytku národa. Ta je ale anonymní a svou kůži na trh nenese. Kdo to chce soudit – a je to vůbec možné?“
Zdroj: http://www.lidovky.cz/recenze-bohema-zkouma-krehkost-umelecke-svobody-f61-/kultura.aspx?c=A170116_103537_ln_kultura_jto

V souvislosti s dnešním výročím je vhodné podívat se do Wikipedie a přečíst celý text, který začíná:
„Únor 1948 (oficiálně Únorový puč, resp. Vítězný únor, což byl výraz používaný v komunistické historiografii) je pojmenování komunistického puče v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem v roce 1948. Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva. V době totality byl 25. únor slaven jako významný den, „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky“, a v omezenější míře je členy Komunistické strany Čech a Moravy každoročně slaven i v současné době.“

Zajímavý je v této souvislosti komentář presidenta Beneše: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář – je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mně i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“
(z rozhovoru s paní Posse-Brázdovou v Sezimově Ústí 19. srpna 1948; Táborský, str. 271)
——————————————————-
„Jan Werich (*6. 2. 1905 – †31. 10. 1980) o svobodě, myšlení, vzdělávaní, T.G. Masarykovi a otrocích. Nikdo si nesmí myslet, že je víc než ten druhý. Pokud někdo ale má dispozice větší než druzí, pak je má proto, aby pomohl těm, kteří se nenarodili jako géniové… ono totiž každý má ve společnosti svoje poslání…V pořadu Škutiny v roce 1968.“
V souvislosti s obsahem blogu 1938 – 1948 dobová story jedné z osobností:
„Po roce 1945 Jan Werich společně s J. Voskovcem Osvobozené divadlo obnovuje, a to jako Divadlo V+W – obnovená scéna ale neslouží divákům dlouho, po komunistickém puči v roce 1948 a následné Voskovcově emigraci do Spojených států amerických, divadlo končí – posledním divadelním kusem, na němž Jan Werich s Voskovcem spolupracuje je adaptace broadwayského muzikálu „Divotvorný hrnec“ (do muzikálu Jan Werich připisuje české prvky, sám ztvárňuje postavu vodníka Čochtana).
Po roce 1968, kdy se v období tzv. pražského jara postaví za demokratické síly, které chtějí nastolit změny ve společnosti, je Jan Werich za husákovské normalizace postaven mimo hlavní proud tehdejší československé kultury a víceméně až do své smrti je záměrně komunistickým režimem opomíjen (v roce 1978 nicméně z donucení podepíše tzv. antichartu).“
——————————-
Volby 2017. Výsledek je i přes prezidentské tanečky jasný. Je škoda, utrácet obrovské částky tu-zemské i mimo-zemské za jarmareční kampaň, jako ve volbě minulé. Předehra se známkou Zemana na korespondenčním lístku, žalujícím na pražskou kavárnu. Dohra, v Lánech, kde byl po volbě přijat lhář Hašek. Paměť je paměť, kdo jednou nevolil Zemana bude trpěti, včetně Sobotky a jeho partaje…

Jan Werich, a výsledek, nejen prezidentské volby 2017:
„To je blbý, to se bude líbit“.

Zejména mládež, která půjde letos k volbám, by se měla v souvislosti s dnešním výročím, událostí mezi dnem 17. a 25. únorem v roce 1948. začíst do Wikipedie. Zamyslet se nad současnými událostmi nejenom na Ukrajině, ale i v CZ. Přesvědčené nemá cenu přesvědčovat. Nadějí národa je mládež, která si prostuduje story CZ a vezme v úvahu, že reklama na praní prádla a mozků je vysoce sofistikovaná.
Zdeněk Gryc

Krásný prodej domu na náměstí

Středa, 22 února, 2017

Proč má město komise, když nedbá na jejich doporučení? Každý řádný hospodář ví, že pronájem nemovitosti je daleko lepší, než její prodej. Dlouhodobě je tedy lepší mít nemovitost a těžit z ní v podobě nájmu. Proč byl dům na velmi lukrativním místě prodán jenom za cenu rovnající se 14-ti ročním nájmům? Co se to poslední dobou děje na Jihlavské radnici, že peníze létají ze strany na stranu. Jedna smlouva za 600 tisíc na zpracování analýzy, 300 tisíc na kulturní akci pro zpěváka mimo Jihlavu. Popravdě mě děsí, co přijde v následujícím roce a půl než budou komunální volby.

Zvolení Trumpa je příležitostí lidstva! Bude ji schopné využít?

Pondělí, 20 února, 2017

Koncem roku 2016 svět balancoval téměř na pokraji vojenského konfliktu USA a Ruska, s tendencí jeho eskalace až do jaderné konfrontace. Atmosféra přímo hmatatelného napětí, s podtextem blízkého světového konfliktu mocností však povolila okamžitě po zvolení Trumpa prezidentem USA a v současnosti je možné pozorovat v tomto směru opravdu značné uvolnění.

To samozřejmě neznamená, že by bylo najednou všechno naprosto bezproblémové, ale minimálně o válce mocností se již jako o skoro hotové věci přestalo mluvit.

Zvolení Trumpa bylo značným šokem pro mocenskou elitu, spojenou s americkými zbrojařskými firmami. Její prezidentskou kandidátkou byla Hillary Clintonová. Byl to šok i pro všechny mediální, politické, mimovládní a mnohé další přisluhovače této elity, kteří za její peníze prosazují její agendu, bez ohledu na zájmy vlastních národů, které zrazují.

Elitě, její přisluhovačům, jakož i malým a velkým zrádcům národů to však tentokrát, i přes téměř stoprocentní ovládání velkých světových médií, i přes obrovské finanční prostředky, použité za účelem vítězství Hillary Clintonové přece jen nevyšlo

Obyčejní, prostí, pracující Američané totiž nepodlehli rozsáhlé mediální manipulaci, která se jich intenzivně snažila přesvědčit o tom, co je pro ně a pro Ameriku skutečně dobré. Obyčejní a prostí Američané již totiž začali mít plné zuby agresivní mocenské elity, která se z nadbytku peněz již zcela neumí vejít do vlastní kůže a cíleně žene svět do konvenční, nebo dokonce až jaderné konfrontace mocností.

Obyčejní a prostí Američané totiž pochopili, že právě oni by na to nejvíce doplatili, protože právě oni by se stali, jak se to říkalo v minulosti, onou „potravou pro děla“ a bezbranným cílem prvních odvetných úderů.

Obyčejní a prostí Američané pochopili, že jsou jen obyčejnými pěšáky ve velké rozehrané šachové partii mocných a bohatých tohoto světa. Obyčejnými pěšáky, kterých může být kvůli nejrůznějším geopolitickým a mocenským zájmům klidně a bez nejmenších výčitek svědomí obětovaných jakékoliv množství.

Vždyť nakonec plné právo na život má jen nejužší elita nejbohatších a nejmocnějších, zatímco všichni ostatní a všechno ostatní je tu jen k tomu, aby sloužilo jejich záměrům. A pokud se tyto záměry podaří uskutečnit, pak i tak bude přece nakonec počet všech těchto zbytečných lidí zregulovaný na „zlatou miliardu“ otroků elity, která jim milostivě dovolí živořit odměnou za to, že jí mohou sloužit.

To vše ztělesňovala prezidentská kandidátka Hillary Clintonová, přičemž ona sama byla jen poslušnou loutkou a poslušným nástrojem v bezohledných rukou elity.

Donald Trump, i navzdory všem jeho chybám představoval naopak vzpouru proti snahám arogantní mocenské elity. Představoval odpor obyčejných lidí, kteří vytvářejí skutečné hodnoty a budují Ameriku vůči elitě nejbohatších a nejmocnějších. Ti totiž mnohdy pouze spekulativně profitují z jejich práce a ve své zaslepené chamtivosti a touze po moci chtějí dohnat Ameriku i svět do nové velké války doufajíc, že ​​se na ní zase opět dobře nabalí tak, jak tomu bylo v podstatě dosud vždy ve všech posledních válkách.

Ať již je to jakkoli, ať si již byli běžní Američané všech těchto věcí plně vědomi, nebo je vnímali a vytušili jen podvědomě, každopádně se jim podařila velká věc. Podařilo se jim alespoň dočasně zvítězit nad chobotnicí moci a její propagandistickými mediálními lžemi.

A právě tímto přehlédnutím a probuzením se obyčejného amerického občana dostal svět šanci. Dostalo se mu uvolnění napětí a prostoru pro rozvíjení normálního a klidného života. Dostalo se mu toho, o co by s největší pravděpodobností přišel po zvolení Hillary Clintonové, která by v poslušném plnění příkazů elity pouze stupňovala napětí a hnala svět k sebe zničujícímu konfliktu.

Byl nám tedy všem darovaný čas. Tento čas však nesmí být promarněný. Tento čas musí být správně využit, protože destruktivní temnota, skrývající se za záměry nejbohatších a nejmocnějších našeho světa se se stoprocentní jistotou nevzdala svých záměrů.

Jak ale má svět správně využít darovaný čas?

Lidé by měli v první řadě pochopit, že tam, kam jsme se dostali na sklonku roku 2016, to jest na práh nové světové války, jsme se dostali právě prostřednictvím hodnot, které preferujeme a které obecně považujeme za důležité a prioritní.

Jaké jsou to „hodnoty“?

Peníze, majetky, kariéra, moc, postavení, sláva, užívání si a konzumní způsob života. Absolutní a bezvýhradné podřízení se těmto „hodnotám“ však  sebou nevyhnutelně přináší bezohlednost, chamtivost, podvod, lež, nečestnost, nespravedlnost, nemravnost a mnoho jiného. Neboť absolutní a bezvýhradná orientace na hodnoty nižšího druhu nemůže sebou přinášet nic jiného, než nízkost a zlo. Zlo, které se nabaluje jako lavina, aby nakonec dopadlo na svět v jeho nejhrůznější podobě, ve formě válečného šílenství.

Nikdo samozřejmě netvrdí, že mít peníze, majetek, určité postavení, atd. je špatné. Nikdo netvrdí, že je špatné užívat si radostí tohoto světa. Špatné však je, pokud jsou v hierarchii lidstva tyto hodnoty na prvním místě. Pokud již nad nimi, nebo alespoň vedle nich nic není a jedině oni jsou tím nejdůležitějším, o co lidé usilují.

Pokud totiž nepostavíme vysoko nad peníze, majetky, kariéru, moc, slávu, nebo užívání si čest, spravedlnost, lidskost, dobro, mravnost a ušlechtilost, ztratíme to nejpodstatnější, co z nás dělá lidi a prostřednictvím čeho bychom mohli zlidštit svůj přístup k penězům, majetkům, moci, k užívání si radostí života, nebo k čemukoliv jinému.

Jednoduše řečeno, pouze prostřednictvím ctností se člověk stává člověkem. Člověkem, schopným přistupovat ke všemu v životě správně.

Naopak, absence ctností bere lidem potřebný nadhled nad věcmi a oni se stávají jejich otroky. Otroky peněz, statků, moci, kariéry, slávy, nebo užívání si. Tím pádem se jim však tyto věci stávají prokletím místo požehnání, protože k jejich nabytí neváhají použít jakýchkoliv menších, nebo větších nemorálností. Neváhají se stát jedni druhým vlky.

Lidstvo bez ctností je lidstvem kráčejícím cestami zla. A toto zlo postupně přerůstá celou společností a sílí až do takové míry, že nakonec vyústí do podoby zničujícího vojenského konfliktu, jako jakéhosi vrcholného bodu koncentrace všeho zla.

Pokud náš svět dokázal prostřednictvím zvolení Donalda Trumpa odvrátit toto zlo, protože lidé konečně vědomě, nebo alespoň podvědomě pochopili, že „hodnoty“ kterými žijí a kterými nás ustavičně masírují média poplatné zájmům elity nebudou asi správné, pokud jsme přehlédnutím alespoň určité části obyvatelstva získali ještě šanci, musí být tato šance využita. Bezpodmínečně využita k nabytí výše zmíněných ctností, které postavíme vysoko nad všechny ostatní hodnoty, protože jedině tak budeme stát správně, čili v principech dobra a našim údělem nemůže být pak nic jiného, jako dobro.

Pokud ale lidé opět promrhají darovaný čas a nevyužijí jej k nabytí ctností, pokud budou i nadále bezvýhradně sloužit pouze penězům, majetkům, moci, kariéře, slávě, užívání si, konzumu, nebo jiným podobným „hodnotám“ ignorujíc a přehlížejíc ctnosti, zlo takovým způsobem jimi samými živené a podporované nakonec zhoustne natolik, že se znovu po nějaké době nevyhnutelně dostaneme na pokraj toho, o co zlu vždy v konečném důsledku jde. Na pokraj zkázy a pustošení jako vrcholného ideálu zla, zhmotněného do podoby sebe zničujícího vojenského konfliktu.

Až se tedy prostřednictvím našeho vlastního života bez ctností opět dostaneme k podobnému zlomovému momentu, jako koncem roku 2016, může se nám stát, že zlo, ztělesněné snahami světové elity bude schopné převážit misky vah na svou stranu a náš svět nedostane žádnou podobnou šanci, jakou dostal v současnosti zvolením Donalda Trumpa. Pak nakonec, v nezbytném řetězení událostí může dojít k tomu, že zhoubné důsledky naší vlastní nemorálnosti a našeho vlastního ignorování ctností nás všechny, nebo alespoň převážnou část jednoduše vymažou z povrchu zemského.

FACKA JIHLAVSKÉ KULTUŘE.

Pátek, 17 února, 2017

Politický exponent a  podnikatel v kultuře ze Žďáru nad Sázavou Jakub Pustina v úterý notně pustil žílou jihlavskému kulturnímu rozpočtu, když dostal krásný dárek od zastupitelstva ve výši 315 tisíc na svůj bizarní projekt, který s Jihlavou nemá vůbec nic společného. Protože  balík veřejných peněz není nafukovací, nedostalo se tak na spoustu malých zajímavých věcí, které naše město skutečně kulturně obohacovaly, podporovaly kreativitu a iniciativu lidí našeho města a vytvářely jeho kulturní podhoubí. Jedná se např. o divadélko pro děti v opomíjené částí města, jazz Přemka Hrubého v Café Etage, nebo výstavu fotek Milujeme Jihlavu (kterou jsme si tak na náměstí užili asi poprvé a naposledy) a spoustu dalších aktivit. Zde ani korunu, řekli zastupitelé. Přitom z částky, kterou  poslali tomuto politickému prominentovi, by se dalo významně podpořit i 10 podobných projektů.

Jistě, vše je podle zákona a demokraticky rozhodnuté, ale je určitě na místě ptát se po pohnutkách, motivech, na důvody těch kdo takto rozhodli v zastoupení svých občanů, kterým se zodpovídají. Odkloněni tak obrovské částky na něco co s Jihlavou nemá ani náznakem žádnou spojitost je totiž naprosto unikátní a ojedinělé. Však také v úterý nebylo žádné jiné hlasování tak těsné. Návrhu, aby tento „projekt“ byl hlasován zvlášť a posléze vyřazen, chyběl jeden, jediný hlas! Ty, kteří tuto opravdovou lumpárnu umožnili si můžete najít na webu města, na adrese http://www.jihlava.cz/on%2Dline%2Dprenosy/d-465439/p1=105897  v čase 4:32:46, kde jsou zveřejněny výsledky tohoto hlasování. Myslím si, že ti, kteří to takto rozhodli uštědřili jihlavským dobrovolným organizátorům kultury řádnou lekcí a hodně z nich zase odradili aby vyvíjeli nějakou iniciativu….

Nejde však jen o masovou kulturu a žádoucí aktivitu lidí, ale i o opačný pól – tedy o kvalitu, o poměr cena – kvalita. Naše město a jeho blízké okolí je bohaté na opravdové celebrity tohoto žánru, vážné hudby. Kateřina Hebelková je sólistkou opery Národního divadla, Petr Nekoranec působí v Bavorské státní opeře v Mnichově, Walter Hofbauer přes své mládí již hraje v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. Tyto však letos asi v Jihlavě neuvidíme ani neuslyšíme – jednak jejích kvalita a tím pádem i vytížení je tak vysoké, že nemají zapotřebí žádného politického lobbingu a podobného vnucování se, jednak současné vedení města žádnou iniciativu v tom pravděpodobně nepodnikne. Opravdovou kvalitu sami totiž rozeznat nedokážou jak je vidět, názor odborníků je nezajímá a tak je pro ně pohodlnější poslat statisíce do sousedního města naprostému průměru, který však dokáže svoji uměleckou nedostatečnost nahradit obratným manévrováním v politickém prostředí…

O důvod víc jít do komunální politiky a začít se zajímat o veřejný život. Už je opravdu zapotřebí nás, kteří takto rozhodujeme o společných penězích  všech, vytěsnit a nahradit!