Blog Jihlavských listů

Zdeněk Gryc
46- Zaměstnání: architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady

DESET LET TRVAL PŘECHOD OD JEDNÉ TOTALITY K DRUHÉ.

Zdeněk Gryc | Sobota, 25. 2. 2017 v 8:58

1938 – 1948.

Na rudém pruhu vlajky, nahradila ikonu zkřížených háků, ikona se zkříženým srpem a kladivem.
Zpěváci a herci, jako populární Vlasta Burian a Jan Werich chtěli vystupovat, zpívat a hrát ve filmech. Učitelé učiti.
Na obecné škole nás učila paní učitelka němčinu. Abychom si lépe zapamatovali číslovky, a slova, tak i za pomocí veršovaček, ajn cvaj, policaj, draj fír oficír. . . Také jsme museli umět zpaměti a to v originálu, Hitlerovo socialistické heslo:
„Nikdo nebude trpěti nouzí, nikdo nebude trpěti hladem, nikdo nebude trpěti zimou“

Na gymnáziu hned po osvobození, měl náš třídní profesor, češtinář klasický filolog, Miroslav Spurný v ruce papír s předtištěnou azbukou. Vyvolával k tabuli, napiš velké psací F, pak koukal na papír a zkoumal, zda kresba odpovídá. Pan profesor Spurný neprošel po roce 1948 prověrkami a byl nasazen do První brněnské strojírny. Spáchal sebevraždu. Skočil z okna zarazil si nohy do břicha a 4 dny umíral. Spolužáci Aleš Pěnčík a Matyáš se pokusili o přechod hranic, chytili, zmlátili, zavřeli. Skončili studium podobně jako skauti-spolužáci na FA Zdeněk Dvořák a Josef Opatřil. Hůře dopadl jihlavák Jan Sedlák, kterého zavřeli. Po 20letech došlo k Pražskému jaru v roce 1968. Po bratské pomoci přišla zase z Kremlu zima. Ani sametová revoluce v roce 1989 nevyčistila ovzduší. Jihlavský architekt Martin Laštovička si dovolil kritizovat exponenta doby totality, učitele soudruha Snášela, což se řešilo přes 20 let. V rámci letošního výročí je publikováno dění okolo Charty 77 a Anticharty, ohýbání hřbetů populárních osobností, které chtěl totalitní režim pro svoji pop-ularitu využít.
Poměry v té prvé totalitě se pokusil v 6 dílech revokovat seriál Bohéma,  ukázal zač je toho loket i v té druhé.
„Bohéma je seriál, který nerezignuje na výpověď, což v kontextu současné dramatické televizní tvorby vůbec není samozřejmé. Klade otázky, na které nejsou jednoznačné odpovědi, neboť umělecká svoboda je velice křehká za všech režimů, dokonce i za demokracie. Herec je svým způsobem nájemná síla, ovšem existují osobní měřítka, která každý tvůrce má, kam lze zajít a kam už ne. Někdo dokázal překousnout leccos a pořád se ještě mohl cítit dobře. Je to věc individuálního nastavení a otázka volby. Vždy šlo odmítnout a nést následky, ale za války to byla leckdy hra se smrtí, stejně tak jako v prvních letech rudého teroru. A pak, totalitní režimy vypadaly, že tu budou navěky, však se to také psalo na všech nárožích, a velká část českého herectva se v nich zabydlela stejně jako značná část zbytku národa. Ta je ale anonymní a svou kůži na trh nenese. Kdo to chce soudit – a je to vůbec možné?“
Zdroj: http://www.lidovky.cz/recenze-bohema-zkouma-krehkost-umelecke-svobody-f61-/kultura.aspx?c=A170116_103537_ln_kultura_jto

V souvislosti s dnešním výročím je vhodné podívat se do Wikipedie a přečíst celý text, který začíná:
„Únor 1948 (oficiálně Únorový puč, resp. Vítězný únor, což byl výraz používaný v komunistické historiografii) je pojmenování komunistického puče v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem v roce 1948. Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva. V době totality byl 25. únor slaven jako významný den, „Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky“, a v omezenější míře je členy Komunistické strany Čech a Moravy každoročně slaven i v současné době.“

Zajímavý je v této souvislosti komentář presidenta Beneše: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář – je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mně i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“
(z rozhovoru s paní Posse-Brázdovou v Sezimově Ústí 19. srpna 1948; Táborský, str. 271)
——————————————————-
„Jan Werich (*6. 2. 1905 – †31. 10. 1980) o svobodě, myšlení, vzdělávaní, T.G. Masarykovi a otrocích. Nikdo si nesmí myslet, že je víc než ten druhý. Pokud někdo ale má dispozice větší než druzí, pak je má proto, aby pomohl těm, kteří se nenarodili jako géniové… ono totiž každý má ve společnosti svoje poslání…V pořadu Škutiny v roce 1968.“
V souvislosti s obsahem blogu 1938 – 1948 dobová story jedné z osobností:
„Po roce 1945 Jan Werich společně s J. Voskovcem Osvobozené divadlo obnovuje, a to jako Divadlo V+W – obnovená scéna ale neslouží divákům dlouho, po komunistickém puči v roce 1948 a následné Voskovcově emigraci do Spojených států amerických, divadlo končí – posledním divadelním kusem, na němž Jan Werich s Voskovcem spolupracuje je adaptace broadwayského muzikálu „Divotvorný hrnec“ (do muzikálu Jan Werich připisuje české prvky, sám ztvárňuje postavu vodníka Čochtana).
Po roce 1968, kdy se v období tzv. pražského jara postaví za demokratické síly, které chtějí nastolit změny ve společnosti, je Jan Werich za husákovské normalizace postaven mimo hlavní proud tehdejší československé kultury a víceméně až do své smrti je záměrně komunistickým režimem opomíjen (v roce 1978 nicméně z donucení podepíše tzv. antichartu).“
——————————-
Volby 2017. Výsledek je i přes prezidentské tanečky jasný. Je škoda, utrácet obrovské částky tu-zemské i mimo-zemské za jarmareční kampaň, jako ve volbě minulé. Předehra se známkou Zemana na korespondenčním lístku, žalujícím na pražskou kavárnu. Dohra, v Lánech, kde byl po volbě přijat lhář Hašek. Paměť je paměť, kdo jednou nevolil Zemana bude trpěti, včetně Sobotky a jeho partaje…

Jan Werich, a výsledek, nejen prezidentské volby 2017:
„To je blbý, to se bude líbit“.

Zejména mládež, která půjde letos k volbám, by se měla v souvislosti s dnešním výročím, událostí mezi dnem 17. a 25. únorem v roce 1948. začíst do Wikipedie. Zamyslet se nad současnými událostmi nejenom na Ukrajině, ale i v CZ. Přesvědčené nemá cenu přesvědčovat. Nadějí národa je mládež, která si prostuduje story CZ a vezme v úvahu, že reklama na praní prádla a mozků je vysoce sofistikovaná.
Zdeněk Gryc

13 komentářů k článku “DESET LET TRVAL PŘECHOD OD JEDNÉ TOTALITY K DRUHÉ.”

  1. VladimírV říká:

    Milý pane Gryci,

    trochu mi uniká Vaše spojení Vítězného února a vznik totality s dnešní dobou. A tak se ptám. Který je to Velký bratr, co by u nás měl pomoci nastolit novou totalitu? Pro koho tedy horujete? Čas porevolučního rozjímání je nenávratně pryč, chabé pokusy různých Zelených a jim podobných milovníků slunce jsou vzdáleně podobné počínání hippies, akorát s tím, že i ony slouží lobby neziskovek a institucí, co využívají zelenou myšlenku pro svůj byznys.

    Co mají společného prezidentské volby (až v roce 2018) s volbami do PS? To, že většina národa věří současnému prezidentovi, považujete za totalitu? Ano, je to smutné, že se dosud nenašel člověk, který by měl vyšší ambice k dosažení postu prezidenta a který by byl skutečným reprezentantem naší země. A to, i když je MZ na tom zdravotně dost špatně.

    Ne, opravdu není tak zle, abychom museli srovnávat dobu s poúnorovým děním u nás. To ovšem neznamená, že bychom měli zapomenout na to, jakým způsobem se novodobá politická elita chová k nám občanům a dát to najevo velbách.

    Mějte hezký den. Vladimír Havlíček

  2. Fejinka říká:

    Vážení,
    když se vrátíme do historie našeho státu, tak vždy v důležitých rocích, když o něco šlo, tak toho někdo zneužil. Po válce lidé chtěli změnu, ani toho Masaryka a jeho první republiku nechtěli (vyjma těch, co měli majetky), volby v roce 46 jsou toho důkazem. V 48 se dostali k moci komunisté, opozice zaspala a Gottwaldovi to ulehčila a k naší smůle vše pod pozdějším vedením SSSR (to jsou také důsledky dohod vítězných mocností ke konci války, zrovna Anglie se k nám moc dobře nezachovala). Rok 68 samotní komunisté chtěli nějakou změnu, ale Sověti tomu zabránili a k moci se dostala druhá parta komunistů opět pod dohledem Sovětů. Rok 89- socialismus se díky Gorbačovovi zhroutil a k moci se dostali lidé, kteří nás dostali na druhou stranu barikády přes sliby, že to tak nebude, bohužel. Majorita určitě toto nechtěla, lidé mysleli raději na to Rakousko a Švýcarsko. A jsme tam, kde jsme. Národ je rozdělen,vše je téměř v cizích rukách a stáváme se novodobími otroky ve vlastní zemi za mizerné platy, ale máme banány a můžeme cestovat…Bylo by zajímavé kolik lidí by dnes cinkalo těmi tradičními klíči. Jako národ vždy zklameme díky zrádcům mezi námi.

  3. Venca říká:

    Ne. Je to úplně jednoduché. Problém je v tom, že lidi vždycky čekají na spasitele a věří těm, kteří se za spasitele považují. Jako třeba vy Okamurovi, nebo Zemanovi. A počítám že pořád ještě asi i Babišovi 🙂

  4. Fejinka říká:

    Něco na tom spasiteli bude, ale my jako Češi, máme na toho pravého smůlu (stále nás má někdo na špagátu). Nový Ježíš stále nepřichází. Ten Okamura tady dává aspoň nějaké záruky, že když se něco podělá, tak ti, co to způsobili, si to odnesou. Ti, co nám zde kázali a káží od r. 89 si akorát odnesli penízky a majetečky… mnohým tady děláme a stavíme ještě novodobé nesmyslné artefakty. A ten Zeman je aspoň svůj a nenechá si diktovat rozumy jiných, těch jedině správných… Babiš je teprve na začátku své politické kariéry, volby řeknou více.
    A komu, nebo čemu věříte Vy, Venco?

  5. Venca říká:

    Mamince.

  6. Jan P. říká:

    Autor blogu připomíná výročí tzv. „Vítězného února“ a varuje před skrytou hrozbou nové totality a autoritářského režimu.Vidí naději u mladé generace a apeluje na racionální myšlení.

    Jak ukazuje nedávný průzkum Gallupova institutu, důvěra vůči mediálním zdrojům informací trvale klesá zejména mezi mladými lidmi. je pravděpodobné, že generace, které vyrůstají v prostředí informačního chaosu, v němž jsou více či méně zbourány informační autority, vede tyto lidi k obecně vyšší obezřetnosti.
    To ale v důsledku nevede k vyšší míře kritického odstupu, jako spíše k větší míře apatie a nezájmu, způsobeného právě vyšší mírou nedůvěry v politiku a věci veřejné. Zpráva z průzkumu OECD ukazuje na znepokojivě rostoucí nezájem o politiku v posledních několika letech mezi lidmi ve věku 15 až 29 let, přičemž absolutně nejvyšší vzrůst zaznamenala Česká republika.
    Co z toho lze vyčíst s ohledem na možný vývoj v nejbližších letech: Starší lidé, kteří jeví vyšší zájem o politiku, a tedy díky volební účasti mají vyšší vliv na politický vývoj, mají obecně vyšší důvěru a tím pádem hledají zdroje, kterým mohou věřit. To koreluje s nárůstem popularity manipulativních médií typu Breitbart či Parlamentní listy a s příklonem k agendě, kterou tato média prosazují. U mladších lidí to vede spíše k absolutnímu nezájmu a rezignaci na snahu ovlivňovat věci veřejné.

    Vyvážený pohled na únorové události je těžké podat v ucelené formě, aby člověk správně pochopil dění v Československu, musí znát jeho kontext, tedy poválečnou výstavbu, která mimořádně přála stalinistům z KSČ. Ve volbách v roce 1946 dosáhli drtivého vítězství napříč Československem, kombinace jejich odboje proti nacistům, osvobození většiny ČSR Rudou armádou a volební program, který zaujal velkou část obyčejných lidí, jim dal nevídané výsledky. Komunisté neotáleli a rychle začali infiltrovat klíčové vládní instituce a budovat své struktury i mimo oficiální kapitalistické státní struktury. Ale československá vládnoucí třída se nechtěla vzdát tak snadno a proti KSČ rozjela masivní kampaň v médiích, i v institucích.
    To, co dostalo československé stalinisty k moci – bylo (primárně) masové hnutí v ulicích, které drželo své protihráče z řad šéfů v šachu. Moc státu se najednou začala rozplývat, když obyčejní lidé hrozili stávkou a aktivně se dožadovali změn v ulicích. Síla výborů, které pracující zakládali, byla nezměrná, oproti staré státní moci.Smutným faktem je, že toto masové hnutí – se pomohlo vyhoupnout do sedla řadě karieristů, byrokratů… To, co následovalo, není nutno dlouze rozvádět, všichni víme o zločinech stalinismu, politické procesy, kompletní likvidace jakékoliv konstruktivní opozice. Ovšem i přes tento handicap, kteří si lidé v Československu nesli, byl přechod od vykořisťování kapitalismu – k byrokratickému plánování – velmi důležitou a pozitivní zkušeností. A obyčejní lidé i po nástupu stalinismu nepřestali doufat v lepší budoucnost, nezapomněli na to, že je správné se bouřit proti tomu, když je něco špatně. Svůj potenciál znovu ukázali v roce 1968 a pak i v roce 1989, ovšem i tyto události neskončili výhrou obyčejných lidí,ale jsou to pro nás důležitá ponaučení pro budoucnost. SVĚT NENÍ NEMĚNNÝ A STÁLÝ,ALE ŽIVÝ A PROMĚNLIVÝ.

  7. Zdeněk Gryc říká:

    První a poslední dílo, věnované památce faráře Toufara.
    Pátera Toufara připomíná v Zahrádce socha od Olbrama Zoubka.

    Vydáno: 25.02.2017, 15:56
    V sakristii kostela svatého Víta v zaniklém městečku Zahrádka u Horní Paseky na Havlíčkobrodsku byla 25. února odhalena socha faráře Josefa Toufara ubitého komunisty před 67 lety. Autorem dvoumetrové kovové plastiky je sochař Olbram Zoubek. Toufar v Zahrádce působil v letech 1940 – 1948, pak byl přeložen do Číhoště. Městečko bylo později zbouráno kvůli stavbě přehrady Švihov. ČTK/Pavlíček Luboš
    Horní Paseka (Havlíčkobrodsko) –

    Kněze Josefa Toufara ubitého komunisty na den přesně před 67 lety

    připomíná socha v zahrádeckém kostele svatého Víta, kde působil osm let před svým odchodem do farnosti v nedaleké Číhošti. Více než dvoumetrovou kovovou plastiku pro Zahrádku vytvořil sochař Olbram Zoubek. Veřejnosti bylo výtvarné dílo zpřístupněno dnes přestřižením pásky u vchodových dveří do sakristie, v níž je umístěno.

    „Je to moje poslední velká socha, už žádnou neudělám. Proto jsem rád, že právě tato poslední socha přijde sem,“ řekl Zoubek, který v dubnu oslaví jednadevadesáté narozeniny. Sochu se rozhodl vytvořit po přečtení knihy Miloše Doležala o páteru Toufarovi, jež ho dojala. Při vybírání místa se byl podívat i v Číhošti, ale tam už pomník je. Proto se rozhodl pro Zahrádku, kde navíc Toufar působil déle než v Číhošti.“

    Při vybírání místa se byl podívat i v Číhošti, ale tam už pomník je:

    „První velké dílo“ od Romana Podrázského po sametové revoluci.
    Olbram Zoubek, říká, že je to jeho „poslední velké dílo“.

  8. Venca říká:

    „…Ve volbách v roce 1946 dosáhli drtivého vítězství napříč Československem…“

    hm…zejména na Slovensku, že.

    Ale ono třeba i na Moravě – mluvit o poměru lidovci 28% a komunisti 34% jako o „drtivém“ vítězství přece jenom trošilinku zavání demagogickým slohem Blesku.

    Trochu více studia historie by jistě neškodilo. 🙂

  9. Zdeněk Gryc říká:

    Vážený pane Havlíček,

    nemám nadhled, zmateně a skromně, leč ještě dnes.
    Myslím, že už vícekrát jsem napsal, že mne zajímá PŘÍBĚH

    Tedy příběhy osobností, které vytvářely kulturní klima společnosti za první republiky a obou totalit. Bohéma je třeba dosti nedokonalý, ale lidský příběh.

    V rámci různých výročí, autentické příběhy rodinné školní i pracovní.
    Kdysi mi pan doktor Hoffmann, když jsem se divil jeho detailním znalostem, řekl:
    „Znám příběhy jihlaváků, denně si s nimi povídám nad jejich dokumenty v archivu“.

    Jsou tisíce a miliony postižených totalitami. Ilustrovat a ukázat je j lapidárně ve zkratce může umělec, nejenom Václav Havel, ve svých absurdních dramatech.

    Zrovna dnes, tedy aktuálně:
    Olbram Zoubek sochař, který se výrazným způsobem zasloužil o rozvoj české architektonické plastiky, jeden z nejvýznamnějších českých sochařů současnosti. Zoubek je autorem posmrtné masky Jana Palacha a Pomníku obětem komunismu na Petříně. V sakristii kostela svatého Víta v zaniklém městečku Zahrádka u Horní Paseky na Havlíčkobrodsku byla 25. února 2017 odhalena socha faráře Josefa Toufara ubitého komunisty před 67 lety. Autorem dvoumetrové kovové plastiky je sochař Olbram Zoubek.

    Inspirace prvního, velké díla od Romana Podrázského po sametové revoluci je socha věnovaná faráři Toufarovi v Číhošti.

    První velké dílo za totality v Jihlavě, od Romana Podrázského, umístěné na veřejném prostranství náměstí Březinek bylo odstraněno a umístěno v areálu dětský domov v Jihlavě.
    Sousoší matky z dítětem, vytesané v žule, Romanem Podrázským, jako Jihlavská Madona by si zasloužilo umístění na očích jihlavské veřejnosti.
    Aktuální příběh:

    spolužáka Havla, Miloše Formana – Co tě nezabije… (3/4)
    ČT Art Dnes20:20
    V třetím dílu dokumentu Miloš Forman odhaluje zrod oscarového režiséra. Vzpomíná na práci na filmu Přelet nad kukaččím hnízdem a společně se staršími syny, dvojčaty Matějem a Petrem, vzpomíná, jak ho konečně mohli navštívit v Americe a účastnit se oscarového večera. Jak potrápil Louise Fletcherovou, než jí svěřil roli Big Nurse. Ukazuje svůj ranč v Connecticutu. Vzpomíná dále na práci na filmech Hair, Ragtime a Amadeus. Společně s Jean-Cludem Carrierem a Peulem Rassamem rozebírá kultovního Valmonta.
    Konkrétní příběh osobností a jejich díla je čítanka, na které se dají ilustrovat nejenom nedávné dějiny.

    S pozdravem a omluvou za stručnost. Zdeněk Gryc,
    PS. Začali jsme emigrantem Werichem a Voskovcem, končíme Milošem Formanem.

  10. Zdeněk Gryc říká:

    Vážený pane Havlíček,
    nemám nadhled.
    Myslím, že už vícekrát jsem napsal, že mne zajímá „PŘÍBĚH“
    —————–
    Srpnová okupace byla pro mne šok
    Osobně zažil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, upálení Evžena Plocka, i zbourání komplexu historických domů na jihlavském náměstí (Špalíčku).
    —————–
    ANO TO JE „PŘÍBĚH“
    Osobní svědectví o minulé době událostech i vzpomínka na likvidaci Greclu.
    Viděl jsem to stejnýma očima.

  11. Zdeněk Gryc říká:

    Řeč je o 66letém obyvateli Jihlavy Petru Honsovi, který dlouhá léta pracoval na jihlavském stavebním úřadě.
    Petr Hons je postarší podsaditý černovlasý muž. Působí velice přátelsky a má velice bystré oči, které prozrazují jeho vysokou inteligenci.

  12. Jan P. říká:

    Vážený pane architekte,když jsem dnes četl krásný článek (Proč nemám potřebu chodit někam tleskat kolem 25. února?)od Ivana Štampacha,který vyšel na internetovém Deníku Referendum, nemohl jsem na Vás nevzpomenout. A NE jenom na vás…

    Pro vaši informaci:Doc. ThDr. Ivan (Odilo) Štampach (* 18. února 1946 Praha) je český religionista a teolog.Narodil se v Praze; žil v letech 1946 až 1948 v Plzni, poté na Slovensku, kde 1963 až 1967 studoval učitelství 2. stupně ZDŠ na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě se sídlem v Trnavě, 1968 až 1970 dálkově filosofii a pedagogiku na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Roku 1970 byl ze studia vyloučen „za přípravu na opuštění republiky a přípravu na podvracení republiky“ a vězněn v Bratislavě a Ilavě do roku 1974, pak se vrátil do Prahy, kde pracoval ve výpočetním středisku.
    V roce 1978 vstoupil do privátního spolku Societas Incognitorum Eruditorum In Terris Austriacis (první učená společnost toho jména existovala v Olomouci 1746 – 52) a postupně se stal jedním z jeho nejpřednějších členů. SIE (12 – 18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK) od května 1976 do prosince 1988 vydávala v rozsahu nad sto hustě popsných stránek (řádkování 1) strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. (Dnes[kdy?] v Libri Prohibiti J. Gruntoráda.) Společnost už periodikum nevydává, pouze některé její členy lze i po Listopadu označit za publicisty (I. Štampach, J. Cieslar, J. Hozák, L. Křížek, P. Pavlovský, S. Pavlovská). Jinak ale existuje dodnes[kdy?] a pravidelně se schází, ovšem už nikoli pracovně.
    V letech 1978 až 1983 tajně studoval teologii, ukončení studia později potvrdil dominikánský řád. Na kněze byl vysvěcen v Berlíně roku 1983. Teologii v letech 1982–1989 učil v tajných kurzech a publikoval v samizdatových časopisech (Teologické texty, Sursum a Acta incognitorum). Roku 1987 vstoupil do dominikánského řádu, přijal řádové jméno Odilo.
    Zdroj:Wikipedie.

  13. Zdeněk Gryc říká:

    Díky,
    také rád koukám do Wikipedie a zdravím:
    ZG

Zanechte komentář




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I