Blog Jihlavských listů

Zdeněk Gryc
46- Zaměstnání: architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady

DNES je 14.ledna

Zdeněk Gryc | Neděle, 14. 1. 2018 v 16:42

Převzato Seznam. cz

„14. ledna 1966 zemřel geniální konstruktér Koroljov,
který žil až do smrti v utajení
Ve vilce na moskevském předměstí Ostankino se 10. ledna 1966 konal malý večírek na oslavu nadcházejících 59. narozenin Sergeje Koroljova. Jméno oslavence svět zatím neznal, neboť patřil k nejutajovanějším osobám v SSSR. Pro veřejnost to byl „hlavní konstruktér“ nebo „profesor“. Mezi hosty toho večera byli i dva mladí muži – Jurij Gagarin a Alexej Leonov.

Dnes 15:56
Když se večírek po nesčetných přípitcích chýlil ke konci a zmožení gratulanti se po půlnoci trousili domů, Koroljov oba kosmonauty odvedl stranou a požádal je, aby ještě zůstali. Na stole se objevil arménský koňak a „hlavní konstruktér“ začal vyprávět.
Byl vždy trochu tajuplnou osobou a o jeho soukromém životě nikdo nic nevěděl. Teď však oba kosmonauty šokoval. Vůbec poprvé s někým ze svých přátel a spolupracovníků promluvil o svém zatčení v roce 1938, týrání při výslechu a následném věznění v gulagu. Vyprávěl čtyři hodiny a před oběma muži se otevřel příběh, o kterém neměli tušení. Koroljov byl pro ně jako otec, ale teď se ocitli v postavení důvěrníků.
Vypadalo to, že se potřebuje vypovídat. Svěřit se.

O čtyři dny později, 14. ledna 1966, tento hlavní tvůrce sovětského raketového programu při chirurgickém zákroku zemřel.

Teprve tehdy byl „odtajněn“ a svět se dozvěděl jeho jméno.

A poprvé byla uveřejněna jeho fotografie.
Diplomku dělal u Tupoleva
Budoucí hlavní konstruktér sovětských kosmických raket Sergej Pavlovič Koroljov se narodil v ukrajinském městečku Žitomir 12. ledna 1907. Matka byla Ukrajinka, otec Rus. Byly mu tři roky, když se rodiče rozvedli. Sergej potom až do svých devíti let bydlel v Něžinu, kde ho vychovávali především prarodiče z matčiny strany.
Velkou změnou v chlapeckém životě bylo přestěhování do Oděsy, kde si matka našla nového životního partnera. Serjožu však uchvátila letadla, která zde poprvé uviděl. Chodil na blízkou základnu hydroplánů, pomáhal s opravami strojů a zdejší letci ho za odměnu vzali i do vzduchu. Protože nemohl jít rovnou studovat letectví, vyučil se pokrývačem. Později byl přijat na Polytechnický institut do Kyjeva. Bylo mu sedmnáct a měl za sebou první projekt kluzáku. Po dvou letech přestoupil do třetího ročníku Fakulty mechaniky Baumanovy vysoké školy technické v Moskvě.
Studium zakončil v roce 1930 prací na téma dvoumístný jednomotorový hornoplošník dalekého doletu. Diplomní projekt zpracoval pod vedením tehdy již uznávaného leteckého konstruktéra Andreje Tupoleva. V příštím roce promoval. A také se oženil s Xenií Vincentini (v roce 1935 se jim narodila dcera Nataša).

Novopečený inženýr však nezamířil do leteckého průmyslu, ale nadchl se pro raketovou techniku. Inspirovaly ho k tomu spisy ruského teoretika Konstantina Ciolkovského. S několika nadšenci založil Koroljov v Moskvě skupinu GIRD (Gruppa izučenija reaktivnogo dviženija), která se zaměřila na výzkum reaktivního pohybu, a pokoušeli se stavět raketoplán – kluzák vybavený raketovým motorem.
Roku 1933 byl GIRD sloučen s leningradskou laboratoří GDL, která byla zaměřena na výzkum dynamiky plynů. Tím vznikla největší výzkumná organizace zabývající se vývojem raketové techniky a Koroljov se stal zástupcem ředitele. I když byl vyškolený jako letecký konstruktér, již tehdy se projevila jeho nejsilnější stránka – organizační schopnosti a schopnost strategicky plánovat.
Dřel ve zlatonosných dolech
Přišla druhá polovina třicátých let a v zemi se stupňoval stalinský teror. Někdy stačilo jen křivé obvinění a naprosto nevinní lidé byli jako „nepřátelé lidu“ posíláni do gulagů. Takový osud stihl i Sergeje Koroljova.
V červnu 1938 byl vzat do vazby a obviněn, že vedl „ruskou fašistickou organizaci“ a sabotoval výrobu nových zbraní. Dvojici kosmonautů v roce 1966 vyprávěl, jak ho při výsleších mlátili a požadovali od něho seznam údajných zrádců a sabotérů. „Když poprosil o sklenku vody,“ vzpomínal později Leonov, „praštil ho vyšetřovatel do obličeje karafou takovou silou, až upadl do bezvědomí“.
Čtrnáctiletá dcera Nataša nesla otcův odchod velice těžce. Přestala komunikovat. Teprve po jeho smrti všeho litovala a napsala o něm několik knih.
Vojenské kolegium vrchního soudu shledalo Koroljova vinným. Byl prý „členem antisovětské teroristické a diverzně-sabotážní trockistické organizace, která působila ve vědeckovýzkumném institutu Národního komisariátu obranného průmyslu, a bránil práci dělníků a zásobování Rudé armády novými zbraněmi“. V září 1938 byl odsouzen k deseti letům nucených prací (netušil, že mu byl trest po přezkoumání zmírněn na osm let).
Byl transportován na východní Sibiř, kde vězni těžili zlato. Dřel ve zlatonosném dole Malďak a posléze v lágru Vladlag. Jeho zdravotní stav se pozvolna zhoršoval, mimo jiné přišel téměř o všechny zuby.
Berija ho poslal do šarašky
Na jaře 1940 se stal zázrak! Z podnětu Lavrentije Beriji, šéfa NKVD a člena Státního výboru komise obrany, který měl i odpovědnost za výrobu zbraní a letadel, odvezli Koroljova zpět do Moskvy. Zde se dozvěděl o snížení trestu a byl zařazen do tzv. šarašky. To byly zvláštní výzkumné skupiny pracující na vývoji nových druhů zbraní a organizované zvláštním oddělením NKVD.
Uvěznění vědci a inženýři měli v tomto zvláštním typu lágru nesrovnatelně lepší životní podmínky než obyčejní vězni. Koroljov nastoupil do šarašky s označením CKB-29 NKVD (centrální konstrukční kancelář), kde se pod vedením jeho dávného příznivce Andreje Tupoleva mimo jiné vyvíjel lehký dvoumotorový bombardér Tu-2.
Když se dověděl, že v Kazani vznikla OKB-16 NKVD (zkušební a konstrukční kancelář), kterou řídil jeho někdejší spolupracovník Valentin Gluško, požádal o přeřazení. Začátkem léta 1942 ho tam převezli a zde se pak podílel na vývoji raketových urychlovačů pro klasické stíhačky. Měly umožnit rychlé a překvapivé manévry nebo usnadňovat start těžce naložených bombardérů.
V létě 1944 přichází nečekaný rozkaz: Koroljov i Gluško jsou propuštěni na svobodu! Oba však mají stejný názor – od rozdělané práce se neutíká, a tak dobrovolně v Kazani zůstali ještě rok, aby své projekty na raketových motorech pro letadla dokončili.
Z mukla rázem plukovník
To už je ale nacistické Německo na kolenou a v Evropě je mír. Rozbíhá se však nová, tajná bitva. Týkala se i raketového průmyslu, který Němci za války neuvěřitelně rozvinuli. I když byly okupační zóny jasně vymezeny a velká část zařízení i výzkumných pracovišť (jakož i většina jejich personálu) padla do rukou západních mocností, zbylo něco i na Sovětský svaz.
Když se Stalin koncem války dozvěděl, že Britové pátrají po německé raketové zbrani V-2, vydal příkaz svým vojákům a odborníkům, aby se „na to také podívali“.
I Koroljov (v uniformě plukovníka, ač nedávno ještě nosil muklovské číslo) se stal na podzim 1945 členem skupiny expertů, která byla vyslána na okupované území Německa, aby zdokumentovala veškeré aspekty vývoje a technického řešení německých raket. Vzniká sovětské raketové středisko Nordhausen a Koroljov se stal jeho hlavním inženýrem.
Sputnik vyvolal světovou senzaci! Chruščov rychle pochopil, jak skvělá propagandistická zbraň se mu nabízí, a dal kosmonautice zelenou.
Doma mezitím na předměstí Moskvy založili vědeckovýzkumný ústav NII-88, který se měl zabývat vývojem balistických střel poté, co bude práce v Německu ukončena. Když se Koroljov v únoru 1947 vrátil, nastoupil do funkce vedoucího oddělení konstrukce raket s velkým doletem.
Efektivita výzkumu, kdy je třeba spolupracovat s odborníky jiných zaměření, vyžadovala další reorganizaci. Některé sektory NII-88 byly sloučeny pod jednotné vedení a Koroljov se v létě 1950 stává šéfem OKB-1 (zvláštní konstrukční kancelář).
„Musím mít vliv na vývoj raketových motorů a palubních aparatur i na stavbu pozemních zařízení, protože to všechno musí ladit s raketou, kterou stavím,“ vysvětloval šéfovi NII-88 Dmitriji Ustinovovi (pozdějšímu ministru obrany), který stále nechápal jeho úlohu při vývoji mezikontinentálních raket. „Musím vystupovat jako hlavní konstruktér celého systému.“
Dcera jeho odchod neunesla
Byl posedlý prací. Nežil pro rodinu, ale pro rakety. V té době už byl několik let znovu ženatý. Vztah s Xenií se předtím snažil zachránit – vězení a válka manžele odcizily, ale doufal, že to překonají. Žena i s dcerou Natašou za ním na jaře 1946 přijely do Německa, sblížení se však nepovedlo. Dceru miloval, ovšem s manželkou, doktorkou Koroljovovou, si už nerozuměl.
Na jaře 1949 se seznámil s Ninou Kotěnkovovou z překladatelského oddělení jejich ústavu. Potřeboval přeložit odbornou studii z angličtiny. Koroljovovi bylo 42 let, rozvedená Nina byla o 14 let mladší.
U práce jejich setkání neskončilo. Vyprávěli si o svých osudech, svěřil se jí, že se ke své ženě už nevrátí. Když se jednou po schůzce ptal, kam ji má odvézt, zjistili ke svému úžasu, že žijí ve stejném domě. Ona u své matky v přízemí, on v malém bytečku ve druhém patře. Nina šla s ním a k matce už se nevrátila.

Jeho známost manželku zaskočila. Nechtěla se rozvádět, ale nakonec rezignovala. Rozvedli se 26. srpna 1949 a již o necelý týden později se novou paní Koroljovovou stala Nina. Sergej velice toužil mít dítě i se svou druhou ženou, ale nebylo jim přáno. I když absolvovala všemožná vyšetření a vyzkoušela nejedny lázně.
Tehdy 14letá dcera Nataša nesla otcův odchod velice těžce. Nikdy mu v dalších letech neodpověděla na jeho dlouhé dopisy a pokládala telefony, jakmile uslyšela jeho hlas. Teprve po jeho smrti všeho litovala a napsala o svém otci několik knih.
Hlavní konstruktér balistických raket se na jaře 1952 stal kandidátem členství v komunistické straně. Byla to de facto nezbytná podmínka – pokud nechtěl mít problémy s rozvíjením svých plánů. Nebylo to však jednoduché. Členové stranického výboru na OKB-1 se na přijetí bývalého „nepřítele lidu“ do strany nemohli shodnout (rozhodl nakonec jediný hlas).
Partajní legitimace mu posléze umožnila usednout na ředitelské křeslo v NII-88. A současně přijal v roce 1953 i vysoce ceněné členství v Akademii věd. Ještě o další čtyři roky později – v dubnu 1957 – dostal na základě své předchozí žádosti z jara 1955 konečně od hlavní vojenské prokuratury dekret o rehabilitaci a potvrzení, že byl v roce 1938 odsouzen nevinně.
Dvakrát mohl dostat Nobelovu cenu
Po několika neustále vylepšovaných variantách německé V-2 se Koroljov od roku 1950 pustil do projektu nové balistické rakety R-7. Podle požadavků armády měla být určena pro atomovou pumu o hmotnosti pěti tun a schopná zasáhnout území Spojených států.
Když vývoj dospěl v létě 1957 do stadia zkoušek, začal Koroljov generály a politiky přesvědčovat, aby mu dovolili udělat pokus s vypuštěním umělé družice Země. Věřil, že nová silná raketa bude schopná vynést ji na oběžnou dráhu. „Vždyť to bude součást zkoušek R-7,“ argumentoval. „Pouze raketu nevypustíme do Pacifiku, ale vzhůru do vesmíru.“
Nakonec dostal souhlas, ale s varováním od vojáků – nesmí to být na úkor vývoje nových bojových raket! Když pak v srpnu z nové střelnice v Kazachstánu raketa R-7 zdárně odstartovala (po předchozích třech neúspěšných pokusech), mohl Koroljov „svou“ družici skutečně 4. října 1957 vypustit.
Sputnik vyvolal světovou senzaci! Tehdejší sovětský vůdce Chruščov rychle pochopil, jak skvělá propagandistická zbraň se mu nabízí, a dal kosmonautice zelenou. Vojáci počkají, kosmonaut je důležitější! Výsledkem obrovského úsilí tisíců raketových odborníků v čele s Koroljovem byl start Jurije Gagarina do vesmíru 12. dubna 1961.
To už však Koroljov musel několik let žít v utajení (stejně jako další tvůrci nejnovějších zbraní) a nesměl vystupovat na veřejnosti. Pro jeho identifikaci se používalo označení „hlavní konstruktér“ a psát mohl jen do ústředního deníku Pravda pod pseudonymem „profesor K. Sergejev“.
Když chtěla švédská Akademie věd udělit tvůrci první družice Nobelovu cenu, Chruščov prohlásil: „Otec družice? To je přece všechen sovětský lid!“ A podobně musel Švédům odpovědět i podruhé – po návratu Jurije Gagarina.
Manažer s geniální intuicí
Sám Koroljov snil o kosmické cestě od mládí. „Bylo to jeho velkou touhou,“ vzpomínala jeho druhá žena Nina. „Věděl však, že se do vesmíru nikdy nevypraví. Zdraví mu to nedovolovalo. To jenom v žertu říkal, že se tam nahoru podívá, a dokonce že prý spolu poletíme na Měsíc.“
Vyvíjel nezměrné úsilí, aby jeho velké touhy naplnili jiní. Jako mimořádně schopný organizátor dokázal manažersky zvládnout kolos kosmického průmyslu. Uměl sjednotit pro technicky, časově i finančně náročný program stovky podniků a vědeckých týmů. A také využívat znalosti zákulisních poměrů na kremelském dvoře, přičemž musel uspokojovat požadavky armády i balancovat na vlně přízně vedení státu.
Také v šedesátých letech stál Koroljov u všech dalších úspěchů a prvenství sovětské kosmonautiky. V květnu 1961 svým projevem v Kongresu odstartoval americký prezident J. F. Kennedy závod o Měsíc. Koroljov se pustil do projektování superrakety N1 pro pilotovaný let k této planetě. Tlak od vedení země byl obrovský. Ale on nebyl zcela zdráv a musel tušit, že čas neúprosně pracuje proti němu…
Poslední oslava narozenin
Navždy ho poznamenaly útrapy prožité v gulagu. Při mučení mu vyšetřovatelé NKVD zlomili obě čelisti a ty mu špatně srostly. Měl zesláblé srdce a léčit se musel už při návratu z Německa. Potom se přidával vysoký tlak a posléze také zažívací potíže.
Do kremelské nemocnice pro prominenty se poprvé dostal v roce 1962. Především kvůli nemocnému srdci, ale při následném podrobném vyšetření byl zjištěn polyp v konečníku. Opakované kontroly v dalších letech potvrzovaly nezhoubný nádor.
Poslední dobou se cítil strašlivě unavený. Své ženě říkal, že by s prací na nových projektech nejraději praštil a šel dělat do Akademie věd. Ráno 6. ledna 1966 se podle svědectví manželky probudil v kaluži krve. V nemocnici po vyšetření lékařské konzilium rozhodlo, že musí na operaci. Stanovili její datum na 14. ledna.

Desátého pustili Koroljova na jeden den domů, aby mohl oslavit své nadcházející narozeniny. Právě na tento večírek do Koroljovy vilky v Ostankinu přišli i jeho dva oblíbenci Gagarin a Leonov, a tehdy jim snad v podivné předtuše do časného rána vyprávěl svůj životní příběh…
Nemocné srdce nevydrželo
Při operaci se potvrdily obavy některých chirurgů. Po otevření břišní dutiny objevili velký zhoubný sarkom z cév, který prorůstal do stěny konečníku. Vytlačoval normální sliznici a vytvářel falešný dojem, že jde o nezhoubný nádor. Původní diagnóza byla tudíž nesprávná, ale tehdejšími vyšetřovacími metodami se to nedalo zjistit, protože ještě neexistovalo vyšetření ultrazvukem.
Bylo jediné řešení – nádor velký jako dvě pěsti odstranit. Operace byla úspěšná. Koroljov se začal probouzet. Otevřel oči, pohnul prsty, snažil se něco říci. Po půlhodině ho však zabil masivní infarkt. Snahy o jeho oživování byly marné. Strádáním oslabené srdce nevydrželo.
List Pravda přinesl druhý den dvoustránkový nekrolog, ve kterém se občané Sovětského svazu poprvé dověděli, komu vděčí za úspěchy v dobývání vesmíru.“
List Pravda = pravda k zamyšlení, nejen dnes, ale i po-zítří.

7 komentářů k článku “DNES je 14.ledna”

  1. Zdeněk Gryc říká:

    Navždy ho poznamenaly útrapy prožité v gulagu.
    Při mučení mu vyšetřovatelé NKVD zlomili obě čelisti a ty mu špatně srostly.

    Co zlomili páteru Toufarovi?

  2. Svatopluk Beran říká:

    Že by Eskadry smrti zaštítěné, vyškolené a placené presidentem Spojených Států Eisenhowerem v době studené války. https://cs.wikipedia.org/wiki/Eskadry_smrti , na jejichž kontě zůstavaly desetitisíce mrtvol obyvatel Střední a Jižní Ameriky v rámci tzv. US Monroovy doktríny a hospodářských zájmů amerických nadnárodních společností?

  3. Zdeněk Gryc říká:

    USA FAKT NE,

    Čelisti Sergeje Koroljova.
    přerazili místní „aktivisté“
    __________________________
    „O čtyři dny později, 14. ledna 1966, tento hlavní tvůrce sovětského raketového programu při chirurgickém zákroku zemřel.
    Teprve tehdy byl „odtajněn“ a svět se dozvěděl jeho jméno.
    A poprvé byla uveřejněna jeho fotografie.“
    ———————————–
    Zkusme aspoň jednou uvěřit ruskému tisku.

  4. Zdeněk Gryc říká:

    17. leden – Den, kdy byl zajat Raoul Wallenberg (17. leden 1945)

    Neuvěřitelný příběh osobní statečnosti
    Raoul Wallenberg zachránil uprostřed válečného šílenství několik desítek tisíc lidských životů
    a sám za to zaplatil cenou nejvyšší

    Wikipedie“

    „Raoul Gustav Wallenberg (4. srpna 1912 – 16. července 1947/31. července 1952?) byl švédský diplomat a člen vlivné rodiny Wallenbergů. Během druhé světové války působil v Budapešti, kde s velkým osobním nasazením a také za velkého rizika zachránil až 100 000 maďarských Židů před holokaustem, a to mimo jiné vydáváním švédských ochranných pasů.[1]
    Během druhé světové války[
    Nacisté v roce 1944 začali pod vedením Adolfa Eichmanna uskutečňovat „konečné řešení“ židovské otázky. Raoul Wallenberg postrádal zkušenosti z diplomatické oblasti, v období druhé světové války však spolupracoval s maďarským obchodníkem Kalmanem Lauerem a měl za sebou několik obchodních cest do Budapešti. Když organizace War Refugee Board hledala vhodného vyslance, který by se mohl v Maďarsku pokusit pomoci ohroženým Židům, volba padla právě na Wallenberga. Byl mu udělen status diplomata a odcestoval na švédské velvyslanectví do Budapešti. Zde zorganizoval efektivní kancelář, která hledala nejrůznější cesty, jak zachránit co nejvíce lidí. Sám Wallenberg dokázal najít odvahu vylézt na železniční vagón a rozdávat ochranné pasy lidem směřujícím do vyhlazovacích táborů. Jednal z vlastní iniciativy, pochopil, že nemůže čekat na schválení seshora, diplomatické cesty byly neúčinné. Wallenberg začal autem stíhat pochody smrti, které mířily k rakouským hranicím. Rozdával lidem oblečení, jídlo, léky a pasy, které jejich majitelům zaručovaly nedotknutelnost.[2]
    Když se v lednu 1945 dozvěděl o nacistickém plánu na vyhlazení obyvatel budapešťského ghetta, písemně kontaktoval vrchního velitele wehrmachtu v Maďarsku a pohrozil mu trestním stíháním za válečné zločiny po skončení války. Tato akce slavila úspěch, plán na vyhlazení se nerealizoval.[2]
    Zmizení
    Válku bez úhony přežil, 17. ledna 1945 se však v chaotické situaci během obsazování Budapešti pokusil kontaktovat Rudou armádu. V úmyslu měl zajistit u domnělých spojenců pomoc a ochranu pro ghetto.
    ———————————————-
    Chtěl také navrhnout svůj plán pro poválečnou obnovu Budapešti, měl k tomu předpoklady, jako architekt, který vystudoval architekturu na universitě v Michiganu.
    ——————————————–
    Naposledy ho jeho spolupracovníci viděli 17. ledna 1945, jak je odvážen sovětskými vojáky na jejich vojenské velitelství v Debrecínu. Poté byl však zatčen a jako možný americký špión
    (mj. kvůli jeho studiu architektury na univerzitě Michiganu)
    odvezen do Sovětského svazu, kde zřejmě 16. července 1947 zemřel.
    Jeho úmrtí nicméně nebylo nikdy oficiálně potvrzeno a někteří vězni propuštění ze sibiřských gulagů tvrdí, že muže odpovídajícího jeho popisu viděli ještě v 80. letech. V roce 2001 mezinárodní komise sestavená ke zjištění Wallenbergova osudu nedospěla k žádným výsledkům.[1] [3]
    Podle jiných informací[kdo?] se uprostřed ledna 1945 Wallenberg vydal za sovětským maršálem Rodionem Malinovskim. Koncem ledna vydalo Ministerstvo zahraničních věcí Sovětského svazu prohlášení, že Wallenberg je pod ochranou Rudé armády. Od té doby se o něm oficiálně nic neví.
    Protože rodina po něm pátrala, prohlásil v roce 1947 náměstek ministra zahraničních věcí Andrej Višinskij, že se Wallenberg nenachází v SSSR a není ani známý jeho současný pobyt.
    Našli se ovšem svědci[kdo?], kteří tvrdili, že Wallenberga viděli i později, v moskevském vězení či na severu SSSR, ve vězení ve Vorkutě.
    Po roce 1989 byla proto ustanovena rusko-švédská komise, aby ujasnila záhadu kolem jeho zmizení.
    Podle jedné z vyšetřovacích verzí komise jej chtěl Stalin vyměnit za sovětské špiony, chycené ve Švédsku.
    Stockholm ovšem na výměnu nepřistoupil.
    Vyvstává otázka, zda se Wallenberg stal „výměnným zbožím“, ať už před zatčením či po něm.
    Švédská vláda později údajně vyjádřila politování za rozhodnutí neuskutečnit tuto výměnu.
    Jedním z členů komise byl člen izraelského MOSSADu Peter Cvi Malkin.
    Ten pracoval nezávisle na komisi přímo na zakázku švédského ministerstva zahraničí.
    Shromáždil indicie dokazující, že Wallenberg zemřel později než v roce 1947.
    Měl nepřímé stopy, týkající se vězně Van der Berga.
    Pod tímto jménem měl být veden Wallenberg ve moskevských věznicích
    a ve věznici Vorkuta na severu Ruska.
    Stopu Malkin ztratil v 60. letech. Pro ještě pozdější úmrtí pak svědčí podle předsedy rusko-švédské komise Hanse Magnunssona to, že v roce 1966 údajně Moskva nabídla výměnu Wallenberga za Stiga Wennerstrőma, top špiona pracujícího pro sovětskou stranu, který byl ve Švédsku zatčen.
    Takže podle původního prohlášení ruských úřadů zemřel Wallenberg v roce 1947 na infarkt.
    Ale ještě v roce 1966 nabídla sovětská strana jeho výměnu.
    Podle Malkina existují i očití svědkové, kteří prohlašují, že s Wallenbergem mluvili ještě v roce 1989.
    Pro relevanci této informace svědčí i to, že v tomto roce dostala jeho nevlastní sestra Wallenbergův pas, řidičský průkaz, pouzdro na cigarety a poznámkový kalendář.[zdroj?]
    V říjnu 2016 byl švédským daňovým úřadem prohlášen za mrtvého. Datum úmrtí bylo stanoveno na 31. července 1952.[4]
    Celkem se odhaduje, že Wallenberg zachránil asi 100 000 Židů.[zdroj?]
    K tomu Malkin jako člen tajné služby Mossad, přímo zodpovědný za operaci únosu Adolfa Eichmanna z Buenos Aires, prohlásil: „Eichmanna jsou plné noviny a o Wallenberovi ani slovo.

    Stránky novin plní ten, kdo posílal lidi do plynu,
    a svět zapomíná na toho, kdo je před plynem zachraňoval.“
    —————————————————————————–
    . . . „Poté byl však zatčen a jako možný americký špión
    (mj. kvůli jeho studiu architektury na univerzitě Michiganu)
    odvezen do Sovětského svazu, kde zřejmě 16. července 1947 zemřel. . .
    Studium architektury může být dost rizikové:
    Jihlavského architekta Jana Sedláka odvlekli v únoru 1958 v noci z bytu a žalářovali 2 roky.

    14. ledna 1966 zemřel geniální konstruktér Koroljov,který žil až do smrti v utajení…

    Raoul Wallenberg také…

  5. Svatopluk Beran říká:

    Vedle objetí studené války, vygenerované americkou bratrskou dvojicí bratří Dullesů a to nejen v české republice, se nebojme připomenout i desetitisíce neznámých tragických lidských příběhů architektů, duchovních, lékařů, učitelů, dětí, žen, starců i mužů celé střední a jižní ameriky. Nebojme se historicky skutečné světové historie 2SV a následné studené války. Hodnoťme ji objektivně, vyrovnaně a to nejen z pohledu vydařeného hospodářského profitu jedné velmoci, jejíž území se 2SV nedotkla a jenž na této válce dokonce hospodářsky chytře vydělal.

    Tato méně známá o to více nechvalná historie opatrovnických potřeby USA a jejich nadnárodních společností, je totožnou tragédií, jako ta naše historie z Ruskou opatrovnickou potřebou na našem území.

    USA vražděním, mučením a instalací diktátorů se snažili zabránit nástupu komunismu k moci blízko svých hranic. Nicméně pro tento účel posvětili jakékoliv prostředky, tedy i podporu teroristickým eskadrám smrti. Tu dostávaly ve dvou formách. Výcvikem na Škole Amerik, vojensko-politickém středisku, kde bylo vyučováno kromě protipartyzánské taktiky a klasického výcviku i mučení a teror. Druhou formou byly dodávky zbraní, munice a vojenských poradců přímo do terénu. Bývalý důstojník salvadorské armády, plukovník Roberto Santivanez, prohlásil, že šéf tzv. Salvadorské finanční policie, Nicolas Carranza, organizátor eskader smrti, dostával ročně 90 000 dolarů od CIA. Jose R. C. Cubas vypověděl, že byl v roce 1986 jako student, zatčen jednotkami PRAL a ve vězení mučen důstojníkem armády Spojených států, který do jeho těla pouštěl elektrický proud. Neblaze proslulým případem mučení ze strany eskader smrti a zapojení USA byl případ katolické sestry Dianny Ortizové, kterou příslušníci eskadry smrti v Guatemale údajně omylem zaměnili za podobně se jmenující povstaleckou velitelku, Veronicu Ortiz Hernandez. Byla zatčena a mučena příslušníky eskader smrti a důstojníkem americké zpravodajské služby CIA, 2. listopadu 1989. Vypověděla, že jí házeli do jámy, v níž byla mrtvá těla a umírající lidé a rovněž, že byla znásilňována policejním důstojníkem. Později rovněž vypověděla, že mezinárodní tlak a veřejný skandál jí pravděpodobně pomohly a že nejspíše nebyla zatčena omylem, protože už před zatčením dostávala výhrůžné dopisy kvůli své misijní činnosti.[2]

    Eskadry smrti (anglicky Death Squads) byly a jsou fenoménem, který se objevoval převážně v zemích Latinské Ameriky a Karibiku v průběhu studené války. Ve většině případů šlo o polovojenská komanda vykonávající teroristickou činnost a napojená na představitele jednotlivých vlád. Rovněž šlo obvykle o pravicově a antikomunisticky orientované skupiny, nejčastěji působící v době politické nestability jednotlivých vlád Jižní a Střední Ameriky a během občanských válek. První eskadry smrti vznikly v Guatemale během puče proti legitimně zvolenému prezidentu Arbenzovi v 50. letech, na jejichž formování se významně podílela americká CIA.

    V Nikaragui to byla Národní garda klanu Somozovců, která se po pádu režimu Somozovců stala součástí povstaleckých sil Contras bojujících proti nové levicové vládě Sandinovců. V Salvadoru působily Brigády Maxmilliána Hernandéze, pojmenované podle pravicového vojenského diktátora z 1. poloviny 20. století. Počet obětí salvadorských eskader smrti jde do desítek tisíc. Při svém řádění jejich členové popravili i skupinu amerických řádových sester, které pomáhaly na humanitární misi místním obyvatelům. Rovněž zavraždili demokraticky orientovaného arcibiskupa Romera, který vyzýval vládu k odzbrojení eskader smrti. Velitel Brigád Maxmilliána Hernandéze, Robert D’Aubuisson, prohlásil pro noviny The Washington Post v srpnu 1981, že „je nutné zabít aspoň 200 tisíc, nebo i 300 tisíc Salvadorců, aby nastal mír.“ 11. prosince 1981, při protipartyzánské ofenzívě, jednotky salvadorské armády a eskadry smrti pozabíjely přes 800 obyvatel vesnice El Mozota. V Guatemale bylo vyzbrojování eskader smrti zahájeno po povstání levicových guerill proti vojenské diktatuře. Eskadry smrti srovnaly celé vesnice se zemí. V těchto zemích, hanlivě označovaných jako „banánové republiky“, obvykle hrály eskadry smrti i pozici ochránců pozemků bohatých latifundistů a nadnárodních společností (United Fruit Company).

    V Jižní Americe se eskadry smrti formovaly během vojenských diktatur, především diktatury generála Pinocheta v Chile a Jorge Videla v Argentině. Pinochet za své působení nebyl nikdy postaven před soud, Videla byl za státní převrat a únosy dětí odsouzen k doživotnímu vězení. V těchto státech obvykle spadaly eskadry smrti pod jednotlivé zpravodajské služby a státní bezpečnostní aparát.

    V Argentině bylo režimem a eskadrami smrti postříleno 30 tisíc lidí, část z nich levicoví partyzáni, většinou ale šlo o demokratické a opoziční aktivisty, odboráře a demokratickou levici. K těmto eskadrám smrti patřili příslušníci Aliance argentinských antikomunistů, kteří byli vyzbrojováni vojenským režimem a likvidovali přívržence někdejší levicové peronistické vlády Isabely Perónové.

    V Chile se eskadry smrti nazývaly „Karavana smrti“ a působily krátce po svržení vlády levicového presidenta Salvadora Allendeho. V jejich celách bylo zavražděno minimálně 75 zatčených. Přestože v některých státech byla katolická církev nepřítelem eskader smrti (např. Salvador, Guatemala…), v Chile se její kněží účastnili aktivit „Karavany smrti“. Roku 2007 byl katolický kněz Luis Jorquera, někdejší vojenský kaplan, obviněn z účasti v „Karavaně smrti“. Svědci prohlásili, že Jorquera nechával exhumovat těla popravených odpůrců vlády a shazovat je z letadel do moře.

    Kromě mučení eskadry smrti využívaly a neštítily se i mučit děti. Carlos A. G. Montanto, parašutista z vojenské letecké základny v Ilopango v Salvadoru, byl svědkem mučení 17letého chlapce a 13leté dívky, kterému přihlíželi vojenští poradci ze Zelených baretů. Taktikou strachu skrze vypalování vesnic a cílené vraždy se eskadry smrti snažily ukončit podporu obyvatelstva pro levicové guerilly.

  6. Zdeněk Gryc říká:

    „Kromě mučení eskadry smrti využívaly a neštítily se i mučit děti. Carlos A. G. Montanto, parašutista z vojenské letecké základny v Ilopango v Salvadoru, byl svědkem mučení 17letého chlapce a 13leté dívky, kterému přihlíželi vojenští poradci ze Zelených baretů. Taktikou strachu skrze vypalování vesnic a cílené vraždy se eskadry smrti snažily ukončit podporu obyvatelstva pro levicové guerilly.“

    Vážený pane Beran,

    Pokouším se, ukázat pokud možno na příběh, který je řádně autorizován, nebo jsem osobu znal.
    Je naší povinností poukázat na blízké příběhy, které pokud možno známe, nebo jsou řádně lékařskými komisemi řádně ověřeny, jako vraždy v Katynu, koncentráku, nebo Gulagu.
    To je snad i první příběh:
    „14. ledna 1966 zemřel geniální konstruktér Koroljov,
    který žil až do smrti v utajení
    Ve vilce na moskevském předměstí Ostankino se 10. ledna 1966 konal malý večírek na oslavu nadcházejících 59. narozenin Sergeje Koroljova. Jméno oslavence svět zatím neznal, neboť patřil k neutajovanějším osobám v SSSR. Pro veřejnost to byl „hlavní konstruktér“ nebo „profesor“. Mezi hosty toho večera byli i dva mladí muži – Jurij Gagarin a Alexej Leonov.

    Druhý příběh architekta Raoula Wallenberga je na tom podobně. Fascinující je, co dokázal a jak skončil.

    Měli bychom začít u sousedů, spolužáků, kantorů lidí mučených a popravených v Jihlavě, psát o nich Jihlavských listech.
    Parašutisty v Salvadoru neznám.
    Dost se mi protiví, když se pomlouvají osobnosti 100 letých dějin republiky, TGM a Václav Havel.
    Když byl hostem u paní Hoškové na Roštýně, tak tam muselo být nablito.
    Vadí mi hromadné hroby a jejich oběti, pomluvy a invektivy na snahu je identifikovat a zjistit,
    jestli jim někdo přerazil čelisti nebo hnáty.
    Cením si snahy umělců Zoubka, Podrázského, Koblasy, Vincence svého profesora Makovského a jeho syna, mého jmenovce, který v rámci festivalu filmů v Karlových Varech, instaloval nedávno na čelném místě bustu vězně komunismu, Václava Havla.

    Podívejte se prosím na aktuální blok o Janu Palachovi.
    V minulosti mne zaujaly také publikace a komentáře k nim, zejména ty fri-volně anonymní a pokusy,
    ne o korekci příběhu hrdiny, viz. článek s ilustrací: PRAVDA VÍTĚZÍ.
    Anonym k článku nic, pouze sdělení, že autor si žil jako prase v žitě.
    Je toho mnoho, třeba komentář k exhumaci faráře Toufara.

    Hyenismus.
    Rušit klid mrtvých, aby se „tým odborníků“ dohadoval – „je to hnát Toufara nebo není to hnát Toufara“, z toho se dělá špatně. A za každou cenu vyrábět svaté, to je nezlobte se skutečně v dnešní době směšné. Jaký mu přisoudí zázrak, bez něj to bohužel dost dobře nejde. Snad ten pohyblivý křížek? Ať už to bylo dílo faráře, snaživce estébáčka, či davová psychóza, připadá mi to poněkud slabé. Nikdo nepochybuje o tom, že Toufarova smrt byla důsledkem krutého totalitního režimu, ale hrabat se v kostech mrtvých je neúcta podobná tomu, jako když otylý Duka nosí o pouti údajnou lebku svatého Václava. Maškaráda.
    čtenář | 2015-06-16 09:38:19 | Reagovat

    V gotické síni jihlavské radnice ožily příběhy našich sousedů

    Žáci deseti jihlavských škol v rámci projektu příběhy našich sousedů zpracovali pohnuté osudy čtrnácti pamětníků kruté doby komunistického režimu. V pondělí se v zaplněném gotickém sále jihlavské radnice konala prezentace celého projektu.

    http://jihlavske-listy.cz/clanek17765-prezentace-skolniho-projektu-pribehy-nasich-sousedu.html
    Autor: Petr Klukan

    Nihil novi sub sole !
    Nic nového pod sluncem. V padesátých letech minulého století obdobně chodili starci pod rádoby důvěryhodnou značkou Osvětová beseda po školách a vykládali prvňáčkům, jak Masaryk střílel do dělníků.
    čtenář | 2015-06-19 16:23:47 | Reagovat

    Aut-entický příběh, řádně aut-orisovaný, je opakem blábolu ano-nyma.

    PŘÍBĚH vypoví o době více, než kterákoli objektivně pojatá učebnice dějepisu.
    Story je lidsky živá, snadno zapamatovatelná. Na tomto principu by měla být založena výuka, nejenom historie, ale i etiky o životním vzoru pro žáka, nejenom na gymnasiu.
    Zdeněk Gryc

  7. Zdeněk Gryc říká:

    Poznámka: Ruské i americké vojáky jsme zde viděli v roce 1945.
    V roce 1968 jsme z okna koukali na tanky pod Pístovem.
    Je otázka kdo, co a proč napíše v souvislosti předvolebně organisovanou návštěvou MZ v Moskvě.
    Zde v den jeho příjezdu byl publikován:
    „Článek oslavující okupaci ČSSR v srpnu 1968″.
    Ústřední linie televizního kanálu Zvezda je jasná:
    Rusko je nade vše a Západ zemi a ruský národ pomlouvá.
    Místní anonymové nemohou přijít na jméno poslanci Štětinovi. On je ale jediný z našich politiků,
    který byl live v terénu. Vím kdo je a jaký charakter má přítel mého spolužáka Štěrby.

    Na BBC se snad shodneme. Jinak se podívejme na“také donašeče STB“ homosexuála a pedofila. Neumětela, který se stal šéfem Akademie tak, že se podepisoval pod cizí práce, že?
    Tisíce podpásových sdělení na internetu a e-mailu jsou na úrovni :
    “ V padesátých letech minulého století obdobně chodili starci pod rádoby důvěryhodnou značkou Osvětová beseda po školách a vykládali prvňáčkům, jak Masaryk střílel do dělníků.“

Zanechte komentář




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I