Na BBC se snad shodneme. Jinak se podívejme na“také donašeče STB“ homosexuála a pedofila. Neumětela, který se stal šéfem Akademie tak, že se podepisoval pod cizí práce, že?
Tisíce podpásových sdělení na internetu a e-mailu jsou na úrovni :
“ V padesátých letech minulého století obdobně chodili starci pod rádoby důvěryhodnou značkou Osvětová beseda po školách a vykládali prvňáčkům, jak Masaryk střílel do dělníků.“
Vážený pane Beran,
Pokouším se, ukázat pokud možno na příběh, který je řádně autorizován, nebo jsem osobu znal.
Je naší povinností poukázat na blízké příběhy, které pokud možno známe, nebo jsou řádně lékařskými komisemi řádně ověřeny, jako vraždy v Katynu, koncentráku, nebo Gulagu.
To je snad i první příběh:
„14. ledna 1966 zemřel geniální konstruktér Koroljov,
který žil až do smrti v utajení
Ve vilce na moskevském předměstí Ostankino se 10. ledna 1966 konal malý večírek na oslavu nadcházejících 59. narozenin Sergeje Koroljova. Jméno oslavence svět zatím neznal, neboť patřil k neutajovanějším osobám v SSSR. Pro veřejnost to byl „hlavní konstruktér“ nebo „profesor“. Mezi hosty toho večera byli i dva mladí muži – Jurij Gagarin a Alexej Leonov.
Druhý příběh architekta Raoula Wallenberga je na tom podobně. Fascinující je, co dokázal a jak skončil.
Měli bychom začít u sousedů, spolužáků, kantorů lidí mučených a popravených v Jihlavě, psát o nich Jihlavských listech.
Parašutisty v Salvadoru neznám.
Dost se mi protiví, když se pomlouvají osobnosti 100 letých dějin republiky, TGM a Václav Havel.
Když byl hostem u paní Hoškové na Roštýně, tak tam muselo být nablito.
Vadí mi hromadné hroby a jejich oběti, pomluvy a invektivy na snahu je identifikovat a zjistit,
jestli jim někdo přerazil čelisti nebo hnáty.
Cením si snahy umělců Zoubka, Podrázského, Koblasy, Vincence svého profesora Makovského a jeho syna, mého jmenovce, který v rámci festivalu filmů v Karlových Varech, instaloval nedávno na čelném místě bustu vězně komunismu, Václava Havla.
Podívejte se prosím na aktuální blok o Janu Palachovi.
V minulosti mne zaujaly také publikace a komentáře k nim, zejména ty fri-volně anonymní a pokusy,
ne o korekci příběhu hrdiny, viz. článek s ilustrací: PRAVDA VÍTĚZÍ.
Anonym k článku nic, pouze sdělení, že autor si žil jako prase v žitě.
Je toho mnoho, třeba komentář k exhumaci faráře Toufara.
Hyenismus.
Rušit klid mrtvých, aby se „tým odborníků“ dohadoval – „je to hnát Toufara nebo není to hnát Toufara“, z toho se dělá špatně. A za každou cenu vyrábět svaté, to je nezlobte se skutečně v dnešní době směšné. Jaký mu přisoudí zázrak, bez něj to bohužel dost dobře nejde. Snad ten pohyblivý křížek? Ať už to bylo dílo faráře, snaživce estébáčka, či davová psychóza, připadá mi to poněkud slabé. Nikdo nepochybuje o tom, že Toufarova smrt byla důsledkem krutého totalitního režimu, ale hrabat se v kostech mrtvých je neúcta podobná tomu, jako když otylý Duka nosí o pouti údajnou lebku svatého Václava. Maškaráda.
čtenář | 2015-06-16 09:38:19 | Reagovat
V gotické síni jihlavské radnice ožily příběhy našich sousedů
Žáci deseti jihlavských škol v rámci projektu příběhy našich sousedů zpracovali pohnuté osudy čtrnácti pamětníků kruté doby komunistického režimu. V pondělí se v zaplněném gotickém sále jihlavské radnice konala prezentace celého projektu.
http://jihlavske-listy.cz/clanek17765-prezentace-skolniho-projektu-pribehy-nasich-sousedu.html
Autor: Petr Klukan
Nihil novi sub sole !
Nic nového pod sluncem. V padesátých letech minulého století obdobně chodili starci pod rádoby důvěryhodnou značkou Osvětová beseda po školách a vykládali prvňáčkům, jak Masaryk střílel do dělníků.
čtenář | 2015-06-19 16:23:47 | Reagovat
Aut-entický příběh, řádně aut-orisovaný, je opakem blábolu ano-nyma.
PŘÍBĚH vypoví o době více, než kterákoli objektivně pojatá učebnice dějepisu.
Story je lidsky živá, snadno zapamatovatelná. Na tomto principu by měla být založena výuka, nejenom historie, ale i etiky o životním vzoru pro žáka, nejenom na gymnasiu.
Zdeněk Gryc
Tato méně známá o to více nechvalná historie opatrovnických potřeby USA a jejich nadnárodních společností, je totožnou tragédií, jako ta naše historie z Ruskou opatrovnickou potřebou na našem území.
USA vražděním, mučením a instalací diktátorů se snažili zabránit nástupu komunismu k moci blízko svých hranic. Nicméně pro tento účel posvětili jakékoliv prostředky, tedy i podporu teroristickým eskadrám smrti. Tu dostávaly ve dvou formách. Výcvikem na Škole Amerik, vojensko-politickém středisku, kde bylo vyučováno kromě protipartyzánské taktiky a klasického výcviku i mučení a teror. Druhou formou byly dodávky zbraní, munice a vojenských poradců přímo do terénu. Bývalý důstojník salvadorské armády, plukovník Roberto Santivanez, prohlásil, že šéf tzv. Salvadorské finanční policie, Nicolas Carranza, organizátor eskader smrti, dostával ročně 90 000 dolarů od CIA. Jose R. C. Cubas vypověděl, že byl v roce 1986 jako student, zatčen jednotkami PRAL a ve vězení mučen důstojníkem armády Spojených států, který do jeho těla pouštěl elektrický proud. Neblaze proslulým případem mučení ze strany eskader smrti a zapojení USA byl případ katolické sestry Dianny Ortizové, kterou příslušníci eskadry smrti v Guatemale údajně omylem zaměnili za podobně se jmenující povstaleckou velitelku, Veronicu Ortiz Hernandez. Byla zatčena a mučena příslušníky eskader smrti a důstojníkem americké zpravodajské služby CIA, 2. listopadu 1989. Vypověděla, že jí házeli do jámy, v níž byla mrtvá těla a umírající lidé a rovněž, že byla znásilňována policejním důstojníkem. Později rovněž vypověděla, že mezinárodní tlak a veřejný skandál jí pravděpodobně pomohly a že nejspíše nebyla zatčena omylem, protože už před zatčením dostávala výhrůžné dopisy kvůli své misijní činnosti.[2]
Eskadry smrti (anglicky Death Squads) byly a jsou fenoménem, který se objevoval převážně v zemích Latinské Ameriky a Karibiku v průběhu studené války. Ve většině případů šlo o polovojenská komanda vykonávající teroristickou činnost a napojená na představitele jednotlivých vlád. Rovněž šlo obvykle o pravicově a antikomunisticky orientované skupiny, nejčastěji působící v době politické nestability jednotlivých vlád Jižní a Střední Ameriky a během občanských válek. První eskadry smrti vznikly v Guatemale během puče proti legitimně zvolenému prezidentu Arbenzovi v 50. letech, na jejichž formování se významně podílela americká CIA.
V Nikaragui to byla Národní garda klanu Somozovců, která se po pádu režimu Somozovců stala součástí povstaleckých sil Contras bojujících proti nové levicové vládě Sandinovců. V Salvadoru působily Brigády Maxmilliána Hernandéze, pojmenované podle pravicového vojenského diktátora z 1. poloviny 20. století. Počet obětí salvadorských eskader smrti jde do desítek tisíc. Při svém řádění jejich členové popravili i skupinu amerických řádových sester, které pomáhaly na humanitární misi místním obyvatelům. Rovněž zavraždili demokraticky orientovaného arcibiskupa Romera, který vyzýval vládu k odzbrojení eskader smrti. Velitel Brigád Maxmilliána Hernandéze, Robert D’Aubuisson, prohlásil pro noviny The Washington Post v srpnu 1981, že „je nutné zabít aspoň 200 tisíc, nebo i 300 tisíc Salvadorců, aby nastal mír.“ 11. prosince 1981, při protipartyzánské ofenzívě, jednotky salvadorské armády a eskadry smrti pozabíjely přes 800 obyvatel vesnice El Mozota. V Guatemale bylo vyzbrojování eskader smrti zahájeno po povstání levicových guerill proti vojenské diktatuře. Eskadry smrti srovnaly celé vesnice se zemí. V těchto zemích, hanlivě označovaných jako „banánové republiky“, obvykle hrály eskadry smrti i pozici ochránců pozemků bohatých latifundistů a nadnárodních společností (United Fruit Company).
V Jižní Americe se eskadry smrti formovaly během vojenských diktatur, především diktatury generála Pinocheta v Chile a Jorge Videla v Argentině. Pinochet za své působení nebyl nikdy postaven před soud, Videla byl za státní převrat a únosy dětí odsouzen k doživotnímu vězení. V těchto státech obvykle spadaly eskadry smrti pod jednotlivé zpravodajské služby a státní bezpečnostní aparát.
V Argentině bylo režimem a eskadrami smrti postříleno 30 tisíc lidí, část z nich levicoví partyzáni, většinou ale šlo o demokratické a opoziční aktivisty, odboráře a demokratickou levici. K těmto eskadrám smrti patřili příslušníci Aliance argentinských antikomunistů, kteří byli vyzbrojováni vojenským režimem a likvidovali přívržence někdejší levicové peronistické vlády Isabely Perónové.
V Chile se eskadry smrti nazývaly „Karavana smrti“ a působily krátce po svržení vlády levicového presidenta Salvadora Allendeho. V jejich celách bylo zavražděno minimálně 75 zatčených. Přestože v některých státech byla katolická církev nepřítelem eskader smrti (např. Salvador, Guatemala…), v Chile se její kněží účastnili aktivit „Karavany smrti“. Roku 2007 byl katolický kněz Luis Jorquera, někdejší vojenský kaplan, obviněn z účasti v „Karavaně smrti“. Svědci prohlásili, že Jorquera nechával exhumovat těla popravených odpůrců vlády a shazovat je z letadel do moře.
Kromě mučení eskadry smrti využívaly a neštítily se i mučit děti. Carlos A. G. Montanto, parašutista z vojenské letecké základny v Ilopango v Salvadoru, byl svědkem mučení 17letého chlapce a 13leté dívky, kterému přihlíželi vojenští poradci ze Zelených baretů. Taktikou strachu skrze vypalování vesnic a cílené vraždy se eskadry smrti snažily ukončit podporu obyvatelstva pro levicové guerilly.
]]>