Blog Jihlavských listů

Dokonalé, skvělé, úžasné, velkolepé, promyšlené, nápadité, chytré, za srdce chytající… Sobotní akce k 100. výročí republiky na jihlavském náměstí se povedla. Ne povedla, ale doslova strhla a okouzlila! Koncerty, dobové rekvizity, nápad se stromem Vysočiny, století promítnuté na radnici, moudrý text, železné kyvadlo času, z něhož se vytvořila osmička a posléze dvě nuly…člověk to ani vstřebat vše najednou nemohl a určitě si odnášel svíravé pocity z vyobrazených let 1939, 1948 i 1968…a radostné a uvolňující z roku 1989. A pak bezprostřední video dětí a narozeninový dort. Dojemné, nostalgické, pravdivé, včetně snímků promítaných na Prior.

Úžasná show, napsal kdosi na sociální síť, a já bych dodal, že vůbec ne laciná, jak některé show bývají, ale důstojná a poučná, která z mysli neutekla po jejím skončení. Oslavy výročí bývají různé, tuto těžko kdo na Vysočině překoná. Dokázal by to snad jen jeden člověk: sám Petr Píša, který je podepsán i pod tou sobotní.

Toto jednoduché zvolání může evokovat mnoho významů a každý si v něm může najít to své. Někomu připomíná bránu Matky Boží, jiný v něm hledá duchovní rozměr našeho města. Pro mě osobně znamená to, že Jihlava je skvělým místem pro život.

Když jsem se sem před třemi lety stěhovala, znala jsem Jihlavu jen z Mezinárodního festivalu dokumentárního filmu. Tak nějak jsem si představovala, že festivalový týden asi neodráží realitu všedního dne a plánovala si, jak budu po večerech vyšívat a učit se cizí jazyky. Z omylu mě vyvedlo hned prvních pár dnů a týdnů strávených v Jihlavě. Po Dni Charity, kdy náměstí zaplnily rodiny a přátelé dětí, které vystupovaly na pódiu, následovala otevíračka nového klubu Bezvědomí a Veganské hody, organizované skupinou dobrovolníků, z nichž většina ve volném čase vaří pro lidi bez domova.

Jsou to právě oni, kdo mi ukázali, že Jihlava žije. Dodnes se trochu červenám, když si vzpomenu, jak museli poslouchat dotazy mých pražských kamarádů: „A co ty v té Jihlavě vlastně děláš? Není tam mrtvo?“ Přiznám se, že jsem jim zprvu neodporovala. Pak jsem si ale uvědomila, že to jsou místa jako kino Dukla, divadlo DIOD nebo jihlavské náměstí, které by nám mohl závidět leckterý Pražák. Z Prahy jsem odjížděla s tím, že těch 10 akcí denně, které se tam konají, není ani možné stíhat. V Jihlavě už se začínám cítit podobně.

Filmové kluby, kurzy akrobacie na šálách, komunitní akce, divadelní představení na netradičních místech, městské hry, skvělé kavárny a různé skupiny aktivních lidí. To je jen zlomek toho, co Jihlava nabízí. Pestrá kultura za přijatelnou cenu a možnost realizace vlastních projektů – to byly vedle práce důvody, proč jsem si Jihlavu zamilovala. Práce v Charitě mi ukázala i problémy, se kterými se zdejší lidé potýkají. Naučila mě pokoře, porozumění a dala mi odhodlání zapojit se do jejich řešení na systémové úrovni. Jihlava mě v mnohém obohatila a cítím, že je čas jí to vrátit.

Svým dalším působením v Jihlavě bych chtěla přispět k tomu, aby se radnice otevřela lidem. Pro rozvoj města je zásadní, aby se jeho občané mohli zapojit do rozhodování, například formou participativního rozpočtu nebo účastí v komisích. Město by také mělo aktivně podporovat projekty nadšenců, které přispívají k lepšímu životu v Jihlavě, posilovat sociální soudržnost a budovat kapacity dostupného bydlení tak, aby se na dění v Jihlavě mohli podílet i ti, kdo dnes řeší spíše existenční problémy.

Jak říká jedna skvělá žena: “Jihlava je nový Berlín, jen o tom ještě neví.” Jenom společně dokážeme rozvinout potenciál Jihlavy a udělat z ní místo k životu pro každého.

Krach stavební firmy PSJ vypadá hrozivě a dopad bude mít velký. Některé zakázky se zastaví nebo zpozdí, a také fotbalový klub Vysočina se bude potýkat s financemi, protože ještě nedávno prvoligový klub stál a padal především s PSJ.

Značka PSJ přesto bude fungovat dál. Je to totiž velké uskupení firem, a do konkurzu půjde jen PSJ, a.s. Vždyť před lety obdobně krachla PSJ Jihlava. Komu tedy zbydou oči pro pláč? Hlavně věřitelům, malým firmám, kterým PSJ dlužilo a dluží. Ty už se peněz asi nedočkají.

PSJ a její vedení však bude v podnikání pokračovat. V ostatních firmách koncernu, nebo nové PSJ Concrete, kterou založili v loňském roce. Pro velké hráče totiž krach jedné z firem není existenční. A když vycítí konec, to zdravé zachrání a to špatné nechají utopit.

Smlouva o fungování EU je napsaná tak, že eurozóna je jednosměrnou ulicí. Dá se do ní vstoupit, ale už se nedá z ní vystoupit (všiměte si této stupidity-uzavřu smlouvu, která je výhodná pouze pro jednu stranu).

Tyto smlouvy zakazují státům, které jednou vstoupily do eurozóny znovu zavést vlastní měnu. Jde sice vypovědět samotnou Smlouvu o EU, tím by ale skončila nejen povinnost mít euro, ale skončilo by i celé členství země v Evropské unii.

Výjimku ze zavedení eura si vyjednat musíme

Dokud nebudeme mít sjednanou výjimku, která bude vepsána ve smlouvě, má Evropská unie bohužel právo kdykoliv rozhodnout o tom, že se v České republice zruší koruna a zavede euro.

Lez vyjednat výjimku? Ano, ale aby výjimka byla platná, musí být napsána ve Smlouvě o fungování EU. Tuto smlouvu měnit lze, už se i několikrát měnila. Změnu ale musí vždy schválit všechny členské státy. Změna smlouvy tedy není jednoduchá, není ale ani nemožná. Záleží tedy hlavně  na naší vládě, jestli návrh takové změny předloží.

Žádná česká vláda dosud v Bruselu požadavek na takovou změnu smlouvy nepředložila.

I když se několik unikátních příležitostí k prosazení této výjimky naskytlo.

První promarněná příležitost – Smlouva o přistoupení k EU

První příležitostí, kdy bylo možné vyjednat výjimku ze zavedení eura pro Českou republiku, bylo uzavření samotné Smlouvy o přistoupení České republiky k EU. Takto si třeba sjednala výjimku při sjednávání smlouvy o členství v EU  Velká Británie v roce 1992. Ke Smlouvě o fungování EU se přidal protokol č. 15 o Velké Británii, kde se říká:

„Pokud Spojené království Radě neoznámí, že má v úmyslu přijmout euro, není povinno tak učinit.“

Britové by vůbec nesouhlasili se smlouvou, kdyby jim ostatní odmítli tuto výjimku dát.

Druhou výjimku po Velké Británii má v Evropské unii Dánsko. Dánsko si prosadilo změnu smlouvy až dodatečně. Na rozdíl od britské vlády dánská vláda původně výjimku nepožadovala. Jenže v Dánsku rozhodovali o Smlouvě o Evropské unii lidé v referendu. Dánským voličům se ovšem nelíbilo, že by Dánsko muselo zrušit dánskou korunu a zavést euro. Proto v referendu 2. června 1992 smlouvu odmítli.

Dánská vláda pak dodatečně sjednala pro Dánsko stejnou výjimku, jakou měla Velká Británie. Do Smlouvy o EU se přidala věta:

„Postup uvedený v článku 140 Smlouvy o fungování Evropské unie umožňující zrušení výjimky ze zavedení eura může být zahájen jen na žádost Dánska.“

S touto výjimkou Dánové napodruhé Smlouvu o EU schválili.

Evropská unie nemůže v Dánsku zavést euro. Dánsko může zavést euro, jen když bude samo chtít.

Když vyjednávala v roce 2003 česká vláda pod vedením premiéra Vladimíra Špidly podmínky přistoupení České republiky k Evropské unii, byl hlavním Špidlovým vyjednavačem Pavel Telička. Špidlova vláda si ale nechala nadiktovat podmínky vstupu do EU od Evropské unie. Výjimku ze zavedení eura, takovou, jakou měla Velká Británie a Dánsko, ani Špidlova vláda nepožadovala. Vláda pak předložila Smlouvu o přistoupení České republiky k Evropské unii veřejnosti, a ta ji v referendu schválila.

…

/přilehlé, ilustrační foto zločineckého ksichtu, pořídila laskavě, se souhlasem kolaboranta, redakce JL/
Praktické ukázky:
dříve

XXXXX říká:
Čtvrtek, 17. 12. 2015 v 21:27
ani to nečtu a jak jsem řek VŮL.
Hele architekte mel si svou, já už to nebudu dál komentovat. Meleš, meleš a meleš ale vo hovně. Na tvý úvahy každej sere lidi mají narozdíl od tebe starosti jak existovat a ne jak prudit s havlem.
„Faktem je , že to nejspíš dlouho nevydržíš. Díky Bohu.
A kdybys to chtěl urychlit stačí skočit z šityparku s lanem kolem krku, jak to před léty předvedl jinej magor tvýho ražení.“

XXXXX říká:
Sobota, 30. 1. 2016 v 13:34
Tak já myslel, že už je od tebe klid na věky a zas ne. Proč to tu vlastně visí? Ty nechápeš, že dokud budeš prudit nedáme ti pokoj? Celý Jihlavě (podle mě) je u prdele Gryc, Rozehnal a Havel. Lidi mají jiný starosti. Po většině existenční. Neříkám že si za to opět většinově nemůžou sami, ale kecy o nějakým Rozehnalovi koho to zajímá? Dobře, nakreslil jsi Březinky, komoušům pentagon, někde nějakej most, co já vím co ještě, dobrý všechno to stojí, lidi to užívají, tudíž tvé práci čest.
Ale koho to kurva dneska zajímá?

nyní:

1. XXXXX říká:
Pondělí, 10. 9. 2018 v 23:08
Pánové asi takto. Gryc je je pošahanej magor a jako takovýmu by se mu nemělo odporovat, tak proč to furt nechcete pochopit. Ať si tu blekotá co chce, počínaje ožralou Havlem a konče ožralou Zemanem, prostě ho nechte. Jakkoli se pokusit argumentovat znamená v lepřím případě, že se tváří že to nevidí, tak proč furt do něj jdete.
On si pan kolaborant, architekt poštěká a karavana stejně půjde svou cestou. A ať napíš co chce stejně všichni tušíme jak to bylo.

1. XXXXX říká:
Úterý, 11. 9. 2018 v 8:54
A je odveta chichi

XXXXX říká:
Středa, 12. 9. 2018 v 6:47
Kurva to musí bejt matroš. To nebude jen hulení.

XXXXX říká:
Středa, 12. 9. 2018 v 6:48
ty vole ty už seš tak blbej, že ani nevíš, že to kopíruješ všude

1. Berka říká:
Neděle, 9. 9. 2018 v 22:33
Gryc je ubohý kolaborant. Howgh.
————————————————
V rámci 100 letí republiky,
je vhodné si připomenout anonymní výrazivo,
historických pracantů.
Převzato:
————————————————–
„Bídáku Karle Čapku, ať z toho dostaneš bílou nemoc!“
Tyhle anonymy uštvaly Čapka k smrti
Na sklonku života se Karel Čapek stal adresátem anonymních dopisů.
O tomto fenoménu budou uvažovat Tomáš Halík, Martin C. Putna a další.
Moderuje Ondřej Kepka.

Koncem 30. let a hlavně po podpisu Mnichovské dohody se proti Čapkovi zvedla vlna nenávisti. Podívejte se do dopisů.
Anebo si v audiu poslechněte
povídku Karla Čapka:
Anonym

„Bídáku Karle Čapku, vrtichvoste, hradní kadidelníku, co tomu teď říkáš, ty zlosyne, ty netvore hradní?! Teď z toho dostaneš bílou nemoc, kterou jsi beztak toho Hitlera jen podráždil a možná k plánu na nás dal tak popud! Jako 21. května k stavbě opevnění, jak řekl Hitler. To jste to tedy s tím žvanilem-židem-osvoboditelem-hrobařem-republiky vyhráli, vy sebranko levičácká!“

Obětní beránek první republiky
Na konci 30. let byl Karel Čapek zahlcen podobnými anonymními dopisy. Denně jich dostával stovky domů i do redakce Lidových novin. Proč vyvolal tolik nenávisti? Podle vojenského historika Eduarda Stehlíka lidé potřebovali někoho obvinit z mnichovské zrady.
„A tady najednou házela část lidí vinu na Masaryka, na Beneše. Ale Beneš už byl v té době pryč a Masaryk nežil. Navíc měl silný kult. Tak se hledal někdo, kdo jim byl blízko,“ myslí si Stehlík.

Karle Čapku, jsi jeden ze zločinců, jeden z netvorů!
Seber se s tou tebou zbolševizovanou ženou a ujeďte raději dřív z vily z našich peněz vystavěnou! Leťte si za svým chlebodárcem a za Honzou! Zanechali nám pěkný smrad, horší než štěnice! Čapku, vrtichvoste, Stránský, Peroutko, Nejedlý, Kozáku, Stivíne, hradní nádeníci, už nebudete se v sále na Hradě nafukovat, vy smradi sprostí, vy zloději bolševičtí, snobové! Jste vyvrhelci i s Olgou! Poručení paní Bolševikové Olze, rozené Scheinpflugové.
Bylo snadné ho zmlátit

Tomáš Halík (vpravo) vypráví Ondřeji Kepkovi ve vile Karla Čapka o svých setkáních s Olgou Scheinpflugovou|foto: Tomáš Černý

Zaútočit na Čapka bylo navíc snadné. Protože se lišil. Inteligencí, svými kontakty a oblibou ve světě, ale i neutěšeným zdravotním stavem.
„Nebylo tak nic těžkého si na něj někde počkat a zmlátit ho.
On se moc bránit nemohl,“ připomíná historik Čapkovu Bechtěrevovu nemoc.

Čapek se bránil perem.

Například povídkou Anonym
(v audiu ji načetl Jaroslav Marvan)
nebo úvahou Jak to bylo (Lidové noviny 26. 11. 1938).

Množství anonymních dopisů ale bylo takové,
že je před Čapkem museli jeho blízcí tajit.
Olga Scheinpflugová později řadu z nich předala otci Tomáše Halíka.

Podpovídka
Žil jeden český spisovatel, humanista, demokrat, zuřivý spisovatel. Napsal řadu povídek o Dášeňce. Nakonec národ vinou jeho společnosti měl vést vojnu. A náš slavný spisovatel, ač byl muž klasifikace C, tedy cripl tělem (a zdá se i duší, protože národ proň neexistoval), tedy onen spisovatel honem uprchl, aby nemusel konat ani pomocné služby. A jeho jméno Karel Čapek. Teď čeká jen na koncentrák, ale to teprve přijde. Teď už máte, muži klasifikace C, strach, viďte? Proto ty klasické povídky, co? To bude konec Podpovídky.

A děje se to zase…
„Dostávám dnes úplně stejné anonymy,“ svěřuje se Halík.
„Jsou v nich celé věty stejné.
Stejné gramatické chyby, stejné vulgarismy.
Jako by vrstva, které Masaryk říkal patologická sedlina společnosti,
v některých chvílích vybublala a jako ti mloci vylezla z kanálů.“

Podle teologa přichází dnes podobná situace.
„A tenkrát tou nenávistnou kampaní ho uštvali až k smrti!“
Původně jsme chtěli ocitovat i některé z dopisů, které dostává Tomáš Halík.
Ale v podstatě to není možné.

Protože by to veřejnoprávní rozhlas neunesl.