Blog Jihlavských listů

Archív: Září 2019

O nezbytném pádu všeho, co nestojí na pravém základě

Ján Lauko | Čtvrtek, 19. 9. 2019 v 19:38

Když člověk někdy poslouchá český rozhlas, až žasne nad širokou škálou toho, co lidé dělají, o co se zajímají a co je baví. Existují desítky nejrůznějších aktivit, které se za jediný den objeví v různých rozhlasových reportážích. Desítky různých osobností z oblasti vědy, umění, politiky, zdravotnictví, sportu a jiných oblastí prezentují na rozhlasových vlnách své profesionální úspěchy i svůj osobní život. V rozhlase je zároveň cíleně vytvářena atmosféra pohody, úspěchu a snahy o úspěšné vyřešení všech, ještě existujících problémů.

Co je však do očí bijící je skutečnost, že všechno toto se pohybuje pouze v určitém rozmezí, bez snahy dosáhnout až na dno – do hloubky. Až ke skutečné podstatě věci, nebo problému. V tomto směru jakoby stála jakási přesně stanovena, nepsaná hranice, která se nepřekračuje.

A proto, i přes mnohé hodnotné a inspirující, zůstává vše určitým způsobem více, nebo méně povrchní, protože právě takto to vytváří dojem pohody a jisté míry bezkonfliktnosti, čímž se jednotlivé relace stávají poslouchatelné pro nejširší masy posluchačů. Cosi hlubší, jdoucí opravdu na doraz, by totiž na posluchače vyvíjelo příliš vysoký tlak a příliš vysoké duševní a osobnostní nároky, co by se nakonec negativně projevilo na číslech poslechovosti. A právě proto se v pozadí vší této rozsáhlé rozhlasové produkce přece jen skrývá plytkost a prázdnota. A to ve smyslu nedostatečnosti tahu směrem k nejhlubší podstatě věcí, problémů a celého života jako takového.

No a tento stav má samozřejmě svou příčinu. Je jí skutečnost, že absolutně všechno ve světě lidském je postaveno pouze na racionálně materialistickém základě. Jenom na racionalisticky materialistické platformě. A podstatou této platformy je pouze čistě pozemský prospěch, čistě pozemský blahobyt, čistě pozemský úspěch a čistě pozemské zužitkování života. To je vše, co nabízí tato platforma. To je vše, co se vejde do jejího rámce. A její hranicemi jsou omezeny téměř všechny filozofické, umělecké, nebo dokonce duchovní snahy, protože se opírají jen o materiální zkušenost a její racionalistický výklad. Ano, také duchovní snahy jsou tím poznamenány, protože právě rozumová racionalita je způsobem, jakým jsou vnitřně uchopeny.

Vše je tedy jenom jakože! Jenom odsud potud, bez skutečné hloubky! A hloubka tomu chybí proto, že to nestojí na pravé, to jest duchovní platformě. Na pravém, duchovním základě. A právě proto, že toto chybí, musí vše nevyhnutelně klouzat pouze po povrchu, bez pravé hodnotové hloubky a obsažnosti.

Pokud si totiž vezmeme pojem duchovno a duchovní, tak dnes se to obecně omezuje pouze na nějaké vnitřní rozechvění třeba při návštěvě chrámu a podobně, avšak žel, bez výraznějšího dopadu na každodenní život. Duchovnu je v lidském nitru, nebo také navenek vyhrazen jenom velmi malý prostor, zatímco vše, co se dnes dělá, buduje, staví, projektuje, tvoří, ba dokonce, na co se myslí, vše toto je reálně postaveno pouze na racionálně materialistickém základě.

To však, co nám nabízejí produkty takovéhoto racionalistického materialismu nás nemůže v žádném případě vnitřně naplnit. A proto člověk, jako bytost v jádru duchovní, zůstává v dnešní době vnitřně hladový, žíznivý a prázdný. A je tomu tak zcela logicky proto, že ve všem, co existuje, se to duchovní vůbec nevyskytuje.

Pro lepší pochopení si uveďme jednoduchý příklad. Představme si velký listnatý strom, který má mohutný kmen a z tohoto kmene vyrůstá mnoho větví, rozrůstajících se až do těch nejdrobnějších větviček. Nicméně míza, síla a tím pádem život se dostávají ke všem těmto jednotlivým větvičkám jen přes mohutnost kmene, z něhož vyrůstají a od kterého jsou závislé.

A přesně taková je také realita kolem nás. Kmen, přes který proudí míza, síla a život je duchovní podstata bytí. Jedině ona vyživuje veškerou vnější, fyzickou a materiální mnohočetnost jevů a dějů, které známe. A proto je pochopitelné a logické, že všechno to vnější a viditelné by se mělo aktivně opírat o tento vlastní duchovní základ. Z něj by mělo čerpat a na něm budovat. Proto by měl každý člověk, jako drobná větvička tvořit, stavět, budovat, pracovat, ba dokonce myslet jedině na duchovním základě.

Budovat a myslet na duchovním základě znamená dělat vše, co v životě děláme, pouze ve vztahu k naplnění skutečného, duchovního smyslu bytí. To znamená, že člověk by měl dělat všechno jen s ohledem na věčnost a ve vztahu k věčnosti, ze které přišel a do které se má vrátit. Toto by se mělo stát rozhodující a toto by se mělo stát kritériem všech věcí. Na takovémto základě a tímto způsobem by mělo být na zemi lidmi vytvářeno vše, co vzniká. Mělo by to být duchovně hodnotné, čili proniknuté a prostoupené duchovními hodnotami, jako je spravedlnost, čestnost, lidskost, morálka, ušlechtilost a podobně. Toto je základ, na kterém má stát lidská civilizace a toto je duchovní platforma, z níž má vše vznikat.

Pokud se tedy opět vrátíme k českému rozhlasu, ne že by bylo špatné vědět, jak se například peče dobrý koláč. Ne že by bylo špatné vědět, jak ošetřit ovocné stromky. Ne že by bylo špatné vědět, jaká bude premiéra v národním divadle. Ne že by bylo špatné vědět stovky jiných zajímavých a užitečných věcí tak, jak se o nich hovoří v  českém rozhlase, ale žel, je maximálně špatné, pokud se tyto podružné věci a vědomost o nich stávají prioritou, zatímco lidé beznadějně tápou ve skutečných prioritách vlastního bytí. Vždyť přece většina z nich nemá vůbec zodpovězeny takové zásadní otázky, jaký je vlastně pravý smysl jejich života? Na co žijí na zemi? Co bude po smrti? Zda existuje Stvořitel? A jak správně a hodnotně žít?

Lidé tedy nestavějí své životní priority na vlastním duchovním zušlechtění, na rozvíjení duchovního poznání a na dosahování lidské duchovní velikosti tak, jak by to mělo po správnosti být. Jejich prioritou je dosahování velikosti a úspěchů jedině v široké oblasti různých druhů materiálního dobra v podobě pozemského úspěchu, peněz, majetků, slávy, moci, kariéry, osobního renomé, osobního prospěchu a podobně.

Ale všechno toto, i když se to na první pohled nezdá, je ve své omezenosti, stojící na materialisticko rozumovém základě, cestou k nízkému a špatnému. Cestou k ekologickému kolapsu naší planety, cestou k válkám a teroru, cestou neustále se zvyšujícího rozdílu mezi bohatými a chudými, cestou k nárůstu nenávisti a extremismu, cestou k bujení lidského egoismu, cestou k permanentně se opakujícím krizím a cestou k mnoha jiným smutným a tragickým věcem.

Nicméně paradoxně, jakékoli zlepšení této situace se hledá vždy jen na materialisticky racionálním základě, čili způsobem, který má tento skutkový stav na svědomí a který ho sám způsobil.

Řešení a vyřešení všech zmíněných problémů však spočívá jedině v přesunu celého lidského bytí na duchovní základ. To znamená, že prioritou našeho osobního života i života celé společnosti se má stát duchovní zušlechtění. Má to být hodnotový přerod směrem k hodnotám cti, spravedlnosti, ušlechtilosti a morálky, které se mají stát jednotlivci i celou společností ceněny více, než všechno ostatní. Prioritou se má stát rozvoj duchovního poznání, které nám dá jasné a pravdivé odpovědi na to, co je skutečným smyslem našeho bytí, co se se námi stane po smrti, kdo je Stvořitel, jak se projevuje jeho jsoucnost ve stvoření a co tato skutečnost se všemi jejími důsledky znamená pro člověka jednotlivce i pro celé lidstvo.

Toto je duchovní základ, na kterém máme stát a od něhož se má odvíjet všechno ostatní. Pak bude totiž to všechno ostatní poznamenáno pravým poznáním a bude se to rozvíjet na základě pravého poznání. Jedině pak budou všechny věci na našem světě pravé, to jest takové, jaké být mají a jaké vždy být měly. Čili stojící na pravém základě a vyrůstající z pravých základů. Jedině toto má budoucnost a jedině toto má šanci trvale se rozvíjet.

Pokud ale tento posun neprovedeme a jako jednotlivci i celá společnost budeme nadále setrvávat na nesprávném a nedostatečném, materialisticko racionálním základě, budeme muset na vlastní kůži velmi bolestně prožít, kam nás to nakonec všechny přivede. A možná ten čas není už ani tak daleko!

Milosrdný

Jan Schwarz | Úterý, 17. 9. 2019 v 13:25

Slávku, buď k němu milosrdný, nezapomeň, že má nemocnou ženu a dvě děti – radil jsem řediteli prosperující firmy, rozhodnutého přísně potrestat provinilce, který nestihl splnit nařízený úkol a snažil se prozatím celou lapálii zaretušovat do ztracena, aby se v příhodný okamžik vrátil k jejímu vyřízení.
Milosrdný? – láteřil šéf rozezleně – Copak jsem nějaký samaritán? Se mnou se taky život nemazlí – a přísně poklepal nevyřízenou složkou na pracovním stole. – O Samaritánech můžeš v neděli kázat v kostele, ale splnit pracovní úkol, to je zákon na cestě k úspěchu a prosperitě, kdybych to tady vedl, jak mi radíš, tak zajdu brzy na úbytě. Ten tvůj Samaritán asi neřídil firmu jako já?

 
To ne, Slávku, Samaritáni se zabydleli v Izraeli v 8. století před naším letopočtem, kdy asyrský král Sargon deportoval židovské obyvatelstvo do Asýrie. Židé se nakonec přece jen vrátili domů, nenáviděli však Samaritány a opovrhovali jimi. Ti z nich přirozeně taky radost neměli a často je napadali. Tento stav trval po celá staletí, ještě po babylonském zajetí, a taky za vlády Římanů. V Ježíšově podobenství měli posluchači pochopit, co je to láska k bližnímu. Židy opovrhovaný Samaritán se stal svědkem tragédie muže, kterého lupiči přepadli, o vše jej obrali a polomrtvého opustili. Stalo se to na silnici z Jericha, asi osm kilometrů před Jeruzalémem, v pusté hornaté krajině. Po nějaké době tudy jel kněz s levitou, chrámovým sluhou, ale klidně nechali souvěrce ležet bez pomoci. Pak přijížděl Samaritán na soumaru. Ten sestoupil k raněnému, ošetřil ho a dopravil do nejbližší hospody, kde je dodnes hostinec U milosrdného Samaritána. Hospodskému dal tehdy peníze, aby se o zraněného postaral a slíbil, že na zpáteční cestě doplatí, co je třeba. Pro kněze tedy nebyl ani Žid v neštěstí bližním, pro Samaritána se jím stal i nepřítel, protože to byl člověk v neštěstí.

 
Budiž tedy, stanu se milosrdným, ale naposled! – zabručel přísný šéf a nalil mi do kávy rum se samaritánským úsměvem. – Milosrdenství má být každému učiněno, buď žid, pohan neb zlý křesťan – kázal už v pochmurném středověku kazatel v Kapli betlémské, přátelé a znalci mistra Jana Husa a žáci pro život i v současnosti tolik potřebné laskavosti a vlídnosti.

Hitlerův lid + Stalinův lid + demokracie

Zdeněk Gryc | v 11:53

Hitlerův lid
16. září20:00

Počátkem roku 1945 se Saul Padover pohyboval těsně za spojeneckými frontovými jednotkami, které se chystaly uštědřit Třetí říši rozhodující úder. Chystal se zkoumat zemi, kterou z dětství dobře znal, a zajímalo ho, co s ní válka a nacisté provedli. Německý dokumentární cyklus Válka už byla prohraná, to muselo být počátkem roku 1945 jasné každému rozumně uvažujícímu Němci. Většina německých vojáků se však navzdory tomu vzdávala až v bezvýchodné situaci a někteří dokonce volili raději smrt. Vyšetřovatel Saul Padover nechápal proč. Co se těm mužům honilo hlavou? Co je k tomu vedlo? Odpovědi na tyto otázky mohl získat jen při rozhovorech s lidmi. Proto v doprovodu svých bojových druhů zamířil do jednoho zajateckého tábora u belgických hranic. Od následujícího rozhovoru si hodně sliboval. Měl si totiž promluvit s výsadkářem, příslušníkem jedné z Hitlerových elitních jednotek. Jeho vychovatelé a školitelé odvedli dobrou práci. Saul Padover se nemohl zbavit pocitu, že mluvil s dokonale vycvičeným strojem na zabíjení. Němci na potvrzení slov onoho mladého výsadkáře zahájili nedlouho nato u belgických hranic takzvanou Ardenskou ofenzívu. Hitler vrhl do boje veškeré své zbývající vojenské síly, v jejichž čele postupovali nejfanatičtější bojovníci Třetí říše, výsadkáři a příslušníci jednotek Waffen SS. Tento útok zastihl Američany naprosto nepřipravené.
——————————————

Spor o sochu Koněva zaujal i v zahraničí. Zrcadlí se v něm rozdělení české společnosti
Socha maršála Koněva. (Video: Milan Šíma, RFE/RL) včera 22:55
Reportéři Rádia Svobodná Evropa se věnovali vyhrocenému sporu o pomník maršála Koněva. Proč se stal někdejší sovětský velitel 74 let po konci druhé světové války středem konfliktu?
Článek
Historik Ondřej Matějka z Institutu pro studium totalitních režimů v reportáži RFE/RL říká, že spor ukazuje na hluboké rozdělení české společnosti.
„Odehrává se tady jakýsi současný politický střet o vztah k putinovskému Rusku, který je pro většinu české společnosti negativní,“ řekl Matějka v rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa. Ti, kdo jsou podle Matějky proti Putinovi, jsou kritičtí i k Sovětskému svazu a jeho minulosti – tím pádem jim vadí i socha maršála Koněva.
V reportáži rovněž zaznívá, že celá kauza může působit zmateně zejména pro lidi za zahraničí, kteří nejsou seznámeni s českou historií. Přispívá tomu ale i prezident Miloš Zeman, který se k Putinovi hlásí a vede tím podle Matějky „jakousi svoji zahraniční politiku“, která je ale v rozporu s celkovým politickým a společenským konsenzem.

Aktuální ukázka :

1. XXXXX říká:
Neděle, 15. 9. 2019 v 9:44
A můj skromný názor je že Gryc je čurák.

Výstraha:

XXXXX říká:
Sobota, 30. 1. 2016 v 13:34
Tak já myslel, že už je od tebe klid na věky a zas ne. Proč to tu vlastně visí? Ty nechápeš, že dokud budeš prudit nedáme ti pokoj? Celý Jihlavě (podle mě) je u prdele Gryc, Rozehnal a Havel. Lidi mají jiný starosti. Po většině existenční. Neříkám že si za to opět většinově nemůžou sami, ale kecy o nějakým Rozehnalovi koho to zajímá? Dobře, nakreslil jsi Březinky, komoušům pentagon, někde nějakej most, co já vím co ještě, dobrý všechno to stojí, lidi to užívají, tudíž tvé práci čest.
Ale koho to kurva dneska zajímá?
—————————————————————————————-
Ty nechápeš, že dokud budeš prudit nedáme ti pokoj?

„Spor o sochu Koněva zaujal i v zahraničí. Zrcadlí se v něm rozdělení české společnosti“

Začne to Koněvem?

Jan Žižka | Sobota, 14. 9. 2019 v 11:58

 

Odhlasování odstranění sochy Koněva vnímám jako první „hmatatelný“ důkaz možného příklonu některých politiků k fašizaci společnosti.

Tento trend je patrný už od dob pravicových vlád, které se kromě naprosté servility k tomu co je americké a německé, vyznačovaly i opovržlivým postojem k naší republice a primitivní animozitou k Rusku.

Veřejnoprávní sdělovací prostředky většinou neinformují objektivně, ale neustále rozeštvávají společnost. Jen způsob jakým informují o osobě prezidenta je hanebný a navozuje pocit, že si každý ve vztahu k prezidentovi může dovolit cokoli.

Ač nejsem obdivovatele Havla, myslím, že i on by byl zděšen tím, jak skupinka morálně nedostatečných likviduje historii.

Vůbec nepochybuji o tom, že kdyby žil K. Čapek (nota bene na P-6) měl by opět často rozbitá okna.

Nevím, jestli se dočkáme doby, kdy pologramotné skupinky začnou instalovat vysvětlující destičky na k pomníků Wericha (byl komunista) nebo J. Žižky (bojoval na straně Čechů) nebo J. Lennona (poukazoval na sociální bezpráví).

Jediné, co nás odlišuje od totalitárního režimu, je zatím nestrannost policie a soudu.

Devastovaná historická architektura

Zdeněk Gryc | Čtvrtek, 12. 9. 2019 v 21:38

Devastovaná architektura
Den architektury se koná od 1. do 7. 10.
Modrá krev (2/8)
Dnes20:00
Čt 2

Přes překážky ke slávě. Takové je rodové heslo Hildprandtů, kteří ho mnoho století věrně dodržovali. Otisk jejich slavných předků je patrný v dějinách mnoha evropských zemí. I v daleké Africe. Nová řada dokumentárního cyklu o české šlechtě, která hrdě navazuje na kořeny svých slavných předků. Režie A. Činčerová Původně tyrolský rod Hildprandtů do Čech přivedl císař a král Rudolf II. Habsburský. Císař Jana Reinharta Hildprandta jmenoval dozorcem královského Lvího dvora. Roku 1756 byl Karel Josef Hildprandt povýšen císařovnou Marií Terezií do stavu svobodných pánů Království Českého. Jeho následovník František de Paula patřil mezi obrozence podporující vznik Národního muzea, věnoval mu nemalé finanční prostředky i sbírku mincí. On také najal jako domácího učitele pro svého syna mladého učence Jana Evangelistu Purkyně. Otisk jejich slavných předků je patrný v dějinách mnoha evropských zemí. I v daleké Africe. Ostatně rodové heslo Hildprandtů zní: Přes překážky ke slávě. Druhá řada dokumentárního cyklu Aleny Činčerové je výpravou do světa českých šlechtických rodů. Jak a čím žijí? Jak vnímají mladou českou demokracii a jaká tajemství ukrývají jejich rodové pokladnice? V mnoha zemích světa patří aristokraté mezi celebrity. Téměř každý jejich pohyb neunikne pozornosti tisku. A nejen bulvárního.
U nás je ale moc neznáme.
Je to hořký důsledek perzekuce z časů komunistické totality,
kdy českým aristokratům byly vyvlastněny jejich rodinné statky,
mnozí emigrovali a ti, co zůstali, skončili často ve vězení nebo přežívali v potupných životních podmínkách. Je na čase tento dluh splatit.

Odborný průvodce pořadu František Kinský

Zdeněk Gryc, Výtvarná díla v architektuře » Centrum pro dějiny…
socharstvi.info/zdenek-gryc-vytvarna-dila-v-architekture

Obr. 24, R. Podrázský, erb rodu Kinských nad vjezdem do vnitřního nádvoří hradu Heidenreichsteinu
Obr. 25, R. Podrázský, erb rodu Kinských nad vjezdem do vnitřního nádvoří hradu Heidenreichsteinu

obr. 26, Kristus pro faráře Toufara, Ćihošť
Obr. 27, R. Podrázský pracuje na střední části oltáře se svatostánkem pro kapli „Obětem zla“ v Plzni

Výtvarné dílo mohlo být v architektuře realizováno podle předem daných socialistických pravidel: Soubory staveb, počínajíce rodinnými domky a končíc sídlištěm, byly realizovány v rámci pravidel daných Ministerstvem výstavby,




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I