Archive for Leden, 2020

Otřesená jihlavská radnice (opět) aneb vizitka jihlavské ODS

Čtvrtek, 30 ledna, 2020

O bývalém učiteli Petru Laštovičkovi a nynějším náměstkovi jihlavské primátorky na odchodu už se za poslední týden napsalo dost i v celoplošných médiích, takže pro připomenutí jenom základní fakta – pan náměstek si kdysi půjčil od občanky v Mnichovicích, kde tento působil před politickým angažmá v Jihlavě peníze, které jí dodnes nesplatil, ba co víc, nezaplatil z dvoumilionové částky ani korunu (smlouva byla na 3 roky). Nyní, po pěti letech se velmi diví rozhodnutí soudu (platební rozkaz) i podanému trestnímu oznámení dotyčné paní pro podvod, který na ní náměstek spáchal. Použiji slova věřitelky, paní Aleny Vlachové: „Celou dobu mě oblboval, až mi před půldruhým rokem došla trpělivost a vyvrcholilo to podáním žaloby.“ „Je to politik, který hlásá, že je pravdomluvný, ale přitom je to lhář. Podvedl mě a podvedl i občany.“ „Velmi jsem se v něm zklamala. Letos mi bude osmdesát let a pan Laštovička ví, že nemám příbuzenstvo ani žádného dědice. Splacení dluhu schválně protahuje, aby to takzvaně vyšumělo do ztracena.“ Paní to nechtěla říct natvrdo, tak já to řeknu za ní – pan náměstek hraje již dlouhé roky o čas a čeká, až umřu.

A nevěří mu ani advokát zastupující věřitelku. „Řval na mě do telefonu, že jsem si dovolil ho zažalovat. A vůbec nechtěl pochopit, že dluží staré paní a že ta se jeho splátky také nemusí dožít,“ říká právník svou zkušenost.

Toto již není pouhý sousedský nebo soukromý spor, jak tvrdí a bagatelizuje Laštovička, který si neuvědomuje anebo nechce připustit, že jako profesionální politik, který rozhoduje o stamilionech veřejných korun, musí splňovat i jiná kritéria, než ta pracovní či politická. Jakékoliv další vysvětlování pana náměstka, jako např. že je to kampaň, útok politické konkurence nebo nenávist k jeho osobě nebo jeho účelové pronásledování z politických důvodů v kontextu toho, co se stalo, nemůže obstát.

Komunální volby 2018:Lídr občanských demokratů Petr Laštovička je novou tváří strany v komunálních volbách. V Jihlavě se sice narodil, nicméně tady dlouhodobě nežije. Nemá ani zkušenost s komunální politikou. I tak ale tvrdí, že problémy města zná a má i recept na jejich řešení.

Ačkoliv pan Petr Laštovička deklaroval jako super nová tvář ODS v Jihlavě v předvolební komunální kampani v říjnu 2018 svou transparentnost, bezúhonnost jak trestní, tak mravní i morální, s odstupem pouhého jednoho roku se ukázalo, že nový kůň této strany zklamal ve všech směrech. A zklamal takovým způsobem, že byl nucen odstoupit ze všech veřejných i stranických funkcí a dokonce i ze strany, která ho na tento post vynesla. Kde se stala chyba? Není přeci možné, aby ODS v Jihlavě, která nominovala tohoto člověka na primátora (lídr kandidátky), se takto zmýlila ve svém výběru těch „nejkvalitnějších“ lidí, kterými disponovala – nebo že by byli všichni stejní, jako třeba již někteří profláknutí politici této partaje, kdy jeden z nich fanaticky prosazoval na úkor všeho ostatního prioritu cyklostezek, druhý „pravicově“ podporoval soukromý subjekt veřejnými penězi nebo třetí, který je vzhledem ke své funkci na magistrátu versus svému zaměstnání (podnikání) v neskutečném střetu zájmů? Neboli se smutným závěrem, že nadpoloviční většina zastupitelů se rozhodla „stádně“ hlasovat pro takováto „nejlepší a jediná možná“ řešení, která navrhla nebo mohutně prosazovala jihlavská ODS.

Petr Fiala, šéf této strany tento týden prohlásil bez připuštění jakéhokoliv kompromisu, že volby do parlamentu v r.2021 vyhraje ODS. Když pominu velkohubost tohoto prohlášení, tak se ptám – proboha, ale s kým budete vyhrávat volby? S těmito lidmi? Kteří něco jiného říkají a něco jiného dělají? S takovouto vizitkou politiky ODS v Jihlavě? Nebo v okrese? Nebo dokonce snad v kraji?

Jihlavská voda.

Čtvrtek, 23 ledna, 2020

V rámci pokračování oteplování hodně narušených vztahů předchozími drsnými spory o majetek, provozování a peníze nám pracovníci jihlavské divize VAS a.s. umožnili prohlídku úpravnu vody v Hosově.

Je to velice moderní, nadčasové zařízení, díky kterému má Jihlava a okolí vodu nejvyšší kvality a výborných chuťových parametrů. Slouží od roku 1973 a přestože poslední velká modernizace za 170 milionů Kč proběhla už v roce 2001, stále není ve světě vodárenství nic progresivně technologicky lepšího a podobných moderních úpraven je v zemi jenom několik.

Základním zdrojem surové vody pro Jihlavu je vodní nádrž Hubenov, jsou zde však i přímé záložní možnosti zásobování z řeky Jihlavy a Pístovskych rybníků. Tyto zdroje jsou však dnes využívány pouze v optimální míře přes poměrně dramatická sucha posledních let. Dlouhodobě se také osvědčilo napojení na přivaděč z ÚV Nová Říše. Přesto jsou reálné současné úvahy propojení Jihlavské vodárenské soustavy s vodní nádrží Vranov a vodní nádrži Želivka.

Vysoká kvalita a dobrá chuť vody je dána především celým vícestupňovým systémem technologie úpravy vody a citlivým použitím šetrných chemikálii. Voda postupně prochází koagulací ( proces, během kterého se nejprve z vody vyloučí sraženiny nečistot za pomocí činidel), sedimentací, číštěním pískovými filtry, ozonizací a čištěním skrze aktivní uhlí. Namísto dříve běžného plynného chlóru pro dezinfekci vody se nyní používá chlordioxid ( oxid chloričitý – Cl O2) , při rozkladu kterého nevznikají žádné pachové vedlejší produkty . Měli jsme možnost na vlastní oči vidět velice atraktivní klíčový proces filtrace a praní vody v pískových filtrech, během kterého nám vznikala naše kvalitní pitná voda doslova před očima. Fotky celého procesu jsou na mém fb profilu.

V Jihlavě má vodárenství velice dlouhou tradici, vždyť jsou zaznamenány nálezy dřevěného potrubí, kterým byla voda přiváděna z pístovských vodárenských rybníků do vodárenské věže v prostoru dnešního parku Gustava Mahlera. A odtud byla vedena do obou kašen na náměstí, kde si ji už odebírali obavatelé města. Počátky tohoto systému se datují do 14. století – a proto je i kus tohoto potrubí symbolicky vystaven ve vestibulu hlavní budovy. Dnešní technologie a péče o tuto základní potřebu je důstojným pokračovánim těchto tradic.

Volba prezidenta Havla: Komunisté vyhrožovali komunistům

Úterý, 7 ledna, 2020

Před necelým týdnem a 30 lety se dovršil konec vlády jedné strany (pro ty mladší: KSČ). Dne 29. prosince 1989 byl zvolen prezidentem Československé socialistické republiky Václav Havel. Zvolen byl jednomyslně, i když v poslaneckých lavicích Federálního shromáždění seděla většina komunistů.
Historik Michal Stehlík na svých vysočinských přednáškách uvádí jméno Mariána Čalfy, tehdejšího vlivného komunisty, který si vzal „parlament na starost“.
Že komunisté do jednoho hlasovali pro nedávného nepřítele státu Václava Havla, vysvětluje například Wikipedie slovy: „Kombinací všelidového nátlaku a vyjednávání v poslaneckých kruzích, v němž se osvědčil zejména Marián Čalfa, se podařilo přesvědčit i komunistické poslance k volbě jejich nedávného úhlavního nepřítele.“
Na webu Britské listy vedl minulý týden k tomuto tématu jeho šéfredaktor Jan Čulík rozhovor s historičkou Muriel Blaive. A Čulík při tom přečetl její slova, která napsala do článku k volbě prezidenta: „Historik Jiří Suk v něm cituje Jiřího Svobodu, pozdějšího předsedu KSČ, podle něhož někteří komunističtí poslanci pro Havla odmítli hlasovat. Mohorita (předseda komunistické mládeže SSM – pozn. red.) s Čalfou jim pak měli vyhrožovat, že budou trestně stíháni za své politické postoje, a že je pověsí na kandelábry.“
Komunistický parlament tedy Václava Havla zvolil i v důsledku nedemokratického vydírání, v němž se uplatnily až stalinistické praktiky.
Historička Blaive uvedla, že revoluce byla výborná, skvělá, ale nebyla perfektní. Asi žádná revoluce nemůže být perfektní, poznamenal Čulík.
Takže shrnuto, komunisté byli vydíráni komunisty. Jak příznačné.
Pokud jste nikdy o historičce Muriel Blaive neslyšeli, pak si dovolím pár údajů: Francouzská historička mluvící česky se profesně věnuje dějinám (post-)komunismu v tehdejší střední Evropě, zvláště v tehdejším Československu.
Na počátku tisíciletí působila na Karlově Univerzitě a v letech 2013-2014 byla místopředsedkyní Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů.
Nejvíce byla „mediálně proslavena“ před třemi lety, když jeden ze serverů překroutil její slova tak, že to vypadalo, že relativizuje zlo komunismu. Na sociálních sítích se poté strhla vůči ní takřka mediální kampaň. Za historičku se však tehdy postavil i celý Ústav.

BLOG pro PS-áky co nenávidí V.H. a udavače jihlavských občanů

Neděle, 5 ledna, 2020

blade říká:

Neděle, 5. 1. 2020 v 19:11

Milý G-blogere, šáhni do šrajtofle, přemísti se do USA. Tam vyhledej Havel-bystu. Tu pohlaď, polib Havla ústa. Udělej selfie. To zde zveřejni. Až tohle uděláš, tak pak teprve budeš ten pravý havlista. Zatím jsi pouhý slouha KSČ jen. Mazálku >>> kašpárku.

Čekám na to selfie z USA

——————————————-
Venca říká:
Sobota, 9. 3. 2019 v 11:13
Byl teda ten Ervín agent StB, nebo ne ? Nebo si to Berka vymyslel ?
1. Berka říká:
Sobota, 9. 3. 2019 v 15:34
Samozřejmě že byl a jestli snad někomu ublížil, ať ten si ho soudí. Mě je to absolutně fuk.
Akorát že náš architekt se svým smyslem pro spravedlnost a pravdu rád po komunisticku selektuje historii. Že byl příkladně Zeman jeden rok ve straně, o tom se psát může a je to velmi zavrženíhodné. Že ale architektovi kamarádi byli agenty a vědomými spolupracovníky státní bezpečnosti, to je zcela omluvitelné a psát o tom přinejmenším „není příliš šťastné“.
To by se jednomu ukroutila hlava…
———————————————————————————
„Že ale architektovi kamarádi byli agenty a vědomými spolupracovníky státní bezpečnosti, to je zcela omluvitelné“
Hrdina:
Berka říká:
Úterý, 26. 2. 2019 v 0:34
Spoluzbabělci Olda Háj a Ervín Fririch ?
Fridrich Ervín, narozen 4.01.1934, od roku 1971 evidován jako důvěrník, svazek č. 15566, správa StB Brno
Háj Oldřich, narozen 12.01.1932, evidován nejprve jako tajný spolupracovník (spisová značka 806006), následně jako agent – svazek č. 18060, správa StB Brno
Proč spoluzbabělci ? Prostě chtěli jet do Steyru, tak jeli. Účel světí prostředky. Gryc chtěl do Švédska, tak jel. Stačilo jen po návratu zajít na kafíčko, že…
Berka chtěl do Španělska, ale přece jenom zas až tak moc ne. To z něj rozhodně nedělá žádného hrdinu – hrdinství totiž k tomu potřeba nebylo.
Ale taky to – aspoň doufám – z něho nedělá šedou kolaborantskou svini,
kvůli kterým to tady tak dlouho mohlo fungovat.

Na magistrátu začíná platit etický kodex

Neděle, 5 ledna, 2020

POD SVŮJ NÁZOR SVŮJ PODPIS

80 let jsme vám nablízku aneb Příběh novoměstské nemocnice.

Zdeněk Gryc | Čtvrtek, 2. 1. 2020 v 17:22
„Knížka byla symbolicky přivítána na adventním koncertu BROLNu v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě 15. prosince v 16 hodin. Kmotrou knihy byla dcera architekta Bedřicha Rozehnala, který nemocnici v roce 1937 navrhl, paní Eva Rozehnalová.
Koncert byl pořádán společně s Českým rozhlasem Vysočina.
————————————–
Článek:
„Na Ing. arch. Bedřicha Rozehnala vzpomíná jeho dcera Ing. arch. Eva Rozehnalová.“
Článek je s fotografií Rozehnala na stránce 14.
Převzato:
Životopis mého tatínka architekta Bedřicha Rozehnala je jistě dobře známý a dostupný. Pokusila jsem se proto zde zaznamenat několik osobních a důvěrných vzpomínek na tohoto výjimečného člověka, který mi bude vždycky chybět, který byl mým vzorem a na kterého budeme já i jeho žáci a moji kamarádi vždy s úctou vzpomínat.
Nejranější vzpomínky na mého tatínka jsou vázány s naším bytem na Květné ulici v Brně. Na protější straně ulice je známá Bulínova vila, kde bydlely moje dvě nejbližší přítelkyně : Zdena Bulínová (lékařka, nyní žijící v Havířově) a Iva Morávková (taky lékařka a emigrantka, nyní žijící v Bernu). Vše je nějak svázáno s rodiči.
Můj otec projektoval (po konzultaci s madame Curie v Paříži) Masarykův onkologický ústav v Brně na Žlutém kopci, Ivin tatínek – profesor Vladimír Morávek – tam byl šéfem laboratoří. Na základě laboratorních výsledků byla stanovována diagnóza a následná terapie rakovinných nádorů. Zdenin tatínek byl právníkem a všem radil.
Takže jak vidno, byli naši rodiče plně zaujati svým povoláním. Dosvědčuje to i skutečnost, že ani totalita, kdy lékařka Iva emigrovala do Švýcarska, nedokázala přerušit naše vztahy, trvající dodnes. Mnohé věci jsme si tehdy neuvědomovaly a teprve odstup času je umožňuje lépe pochopit.
Stačí se zhruba seznámit s dílem mého otce, tedy s areály všech realizovaných moravských nemocnic, jejichž je autorem a s mnoha dalšími projekty zdravotnických staveb, které zůstaly na výkresech.
Zážitky z dětství se vedle Brna týkají i Letovic, kde se otec narodil a kde i zanechal kus svého díla, např. domy na náměstí a pozoruhodně pojatou vilu s atelierem malíře Daňka, kterou malířova vnučka – nyní primářka místního zdravotnického zařízení – obnovila v původním stavu. Z Letovic jezdil otec studovat do Brna – to vše je uvedeno v jeho životopise.
Dalším místem vzpomínek je Nová Říše u Telče, kde jsem v tomto malebném městečku trávila všechny prázdniny a kde žila řada našich příbuzných. Jedním z nich je např. i slavný hudební skladatel Jan Novák, jehož pamětní deska je umístěna na náměstí. Tam nás tatínek vždy zavezl autem, aby se vrátil do Brna ke svým projektům.
Otec myslím nemusel začínat své projekty (jak to všichni děláme) kresbičkami na duplexech. Vzal jezevčíka a šel s ním na procházku, kde projektoval ve svých představách, které po návratu dokázal málem z jedné vody načisto nakreslit. Své projekty i v myšlenkách vkládal do modulového systému, v jehož rytmu uspořádal funkcionalistickou dispozici nemocnice, složenou z optimálních dílčích provozů, třeba areálu chirurgického sálu. Tatínek říkával, že není snadná domluva s lékaři, ani třeba na tom, kde má být v ordinaci umývadlo. . . .
Skvělá však byla jeho spolupráce s profesorem Teyschlem, který se zasadil, aby dětskou nemocnici v Brně projektoval otec. Teyschl měl velký vztah k umění, byl sběratelem kumštu a známým mecenášem a znalcem, a to nejen malíře Procházky, pod jehož monumentálním obrazem „Prométhéus přináší lidem oheň“ jsme promovali.
Otec byl velice ovlivněn hudbou, jejími tóny i rytmem. V našem bytě byli častými hosty tehdejší slavní muzikanti Českého tria : Josef Páleníček (klavír), Alexandr Plocek (housle) a Miloš Sádlo (violoncelo). Tito citliví umělci těžko nesli tatínkovo čtyřleté uvěznění a zasloužili se návštěvou u prezidenta o to, že prezident dal po dvouapůlletém věznění otci milost.
Zmiňovat se o tom, že já jako dcera Rozehnala bych měla studovat něco jiného, než architekturu, to je asi zbytečné. Také je známý vztah otce s profesorem Fuchsem, který napsal úvod k jeho dílu „Nemocniční otázka města Brna“ a který byl na architektuře mým učitelem stejně, jako můj otec zde byl učitelem Fuchsova syna architekta Kamila Fuchse, mého staršího spolužáka.
Myslím, že i v době mého studia mne otec příliš neovlivňoval a ponechal to na atelieru přítele Fuchse, ve kterém jsem svá studia ukončila. Pamatuji si i to, jak tohoto profesora přišli odvést k výslechu a ani mu nedovolili vrátit se pro jeho pověstnou rádiovku, kterou na věšáku zapomněl. Fuchse odsoudili podmínečně a měl štěstí, že Gočár, tehdy hradní architekt v Praze tehdy ovlivnil jeho podmíněný rozsudek. Můj tatínek takové štěstí neměl a byl odsouzen k pobytu ve vězení na Pankráci v Praze na čtyři roky.
Za hodně vděčím i tatínkovým slovenským přátelům architektům, kteří ovlivnili to, že jsem byla v roce tatínkova odsouzení připuštěna ke státnici a k ukončení studia. V té době, tedy od ledna 1960, byl už otec žalářován. To byl asi klíčový okamžik, kdy by se byl mohl otec architekt věnovat dceři architektce, což se ale nestalo. Otec byl v kriminále a já jsem musela opustit Brno a byla vyhnána do Jihlavy, kde jsem jako dcera kriminálníka ani nemohla být zaměstnána ve státním ústavu, ale pouze v družstevní Údržbě obchodu. Odtud jsem v noci, za těžko popsatelných okolností po cestě nočním Jihlavským parkem přistupovala do vlaku k mamince, jedoucí z Brna a kdy jsme jednou za čtvrt roku měly povolenou krátkou návštěvu tatínka ve věznici na Pankráci.
Tuto obtížnou situaci poněkud zmírnilo to, že v Jihlavě byli tehdy zaměstnaní vděční žáci mého tatínka, kteří mi všemožně pomáhali. Těžko si dnes někdo dokáže představit tuto dobu, kdy nám byla zabrána v Brně polovina bytu a věci z této poloviny byly naházeny do zbytku bytu, až málem ke stropu. Dodnes ještě dokážu v přestěhovaných zbývajících věcech najít nepublikované dopisy tatínka z vězení. Přikládám první tři, které otec doplnil nostalgickými kresbičkami na vzpomínky z mládí. I to mu bylo pak zakázáno, aby snad v nich nebyl nějaký nežádoucí jinotaj.
Když už jsem se v rámci příznivější situace mohla vrátit do Brna, opět to byl profesor Fuchs a jeho syn Kamil, se kterými jsem spolupracovala. Vzpomínám i na odměk totality – Pražské jaro, kdy jsem doprovázela otce na setkání s ministrem Císařem a Smrkovským.
——————————————————————————
„Koncert byl pořádán společně s Českým rozhlasem Vysočina.“
Jeho reportérka natočila rozhovor s autorkou textu vzpomínky na B. R.
který bude dle příslibu odvysílán během tohoto měsíce.