Archive for Únor, 2020

UČIT a UKLÁDAT … kulaté výročí 45 let

Středa, 26 února, 2020

V úterý 25. února 1975. vyšla JISKRA Orgán OV KSČ,
nositel řádu práce, číslo 16.

Vyňato:

„Historii píše život a je na nás,
abychom naši dělnickou,
pokrokovou tradici a její symboly lépe ochraňovali a zakládali.

Nemohu než sáhnout v této souvislosti pro jiný příklad.

Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most

a na něm socha sv. Jána.

Starý most ustoupil novému,
který se stal vstupem do budoucího moderního sídliště města.

Samozřejmě že se nezapomnělo

na renovaci sochy sv. Jána
nákladem cca 15.000 korun

i na příslušné místo na novém mostě, kam by měl být opět umístěn.

Nestane se tak a je to moudré.“

„Musíme naše inženýry-architekty

učit

uctívat památku dělnické třídy a komunistické strany.
A pokud některým z nich tyto myšlenky nejsou blízké,

ukládat

jim v tomto smyslu konkrétní požadavky k odbornému ztvárnění.

Generace dnešní i příští ocení bezpochyby skutečnost,
jako je plánované postavení pomníku prezidentu Gottwaldovi
v sídle okresního města na památečním místě

z něhož k občanům Jihlavska promlouval.“

Milan Dvořák

herci a architekti

Úterý, 18 února, 2020

Past
16. únor20:10 › 21:45
V roce 1951 dostane známá česká herečka Jiřina Štěpničková (Z. Stivínová) dopis z Rakouska od režiséra Františka Čápa, který nedávno emigroval. Zve ji na západ a slibuje role v divadle i ve filmu. Je to lákavá nabídka, protože v divadle, kde hraje, velí spíše muži v plukovnických uniformách, než skuteční režiséři a umělečtí šéfové. Panuje tu tuhá stranická disciplína a repertoár vypadá podle toho. Budoucnost herečky v komunistickém Československu, které je pevnou součástí Sovětského bloku, je neradostná. Zvláště pro ženu, které komunistické ideály nikdy nepřirostly příliš k srdci. Rozhodne se tedy, že využije příležitosti a uteče. Spolu s nevelkou skupinkou lidí a malým synem Jirkou (A. Vojtek) se svěří do rukou převaděče a podnikne riskantní cestu přes hranice. Ale něco je špatně. Chytnou je. Všechno bylo předem připravené. Sám převaděč je členem StB. Ale tím všechno teprve začíná… Film nemapuje jen tragický osud herečky Jiřiny Štěpničkové, ale vypráví o době, kdy vyšetřovatelé Státní bezpečnosti byli neomezenými pány nad lidmi, kdy herci z divadla žádali soud o co nejvyšší trest pro bývalou kolegyni, kdy ti, co se nepřidali k davu, byli zatracováni a ponižováni. Vypráví o době, která by se už neměla nikdy opakovat.
——————————————————
Herečka Jiřina Štěpničková a architekt Bedřich Rozehnal na Pankráci.
————————————————————
BEDŘICH ROZEHNAL
Poděkování/Acknowledgements
Děkujeme všem, kdo přispěli ke vzniku této publikace. Zejména ing. arch. Evě Rozehnalové, ing. arch. Růženě Žertové,
Iloši Crhonkovi, ing. Jiřímu Habartovi, MgA. Jiřímu Pinkasovi, Oldřichu Prnkovi, prof. ing. arch. Ivanu Rullerovi,
ing. arch. Jaromíru Sirotkovi in memoriam, ing. arch. Karlu Volavému in memoriam.
Náš zvláštní dík patří Mgr. Jindřichu Chatrnému.
Iloš Crhonek, ing. Jiří Habart, MgA. Jiří Pinkas, Oldřich Prnka, prof. ing. arch. Ivan Ruller, ing. arch. Jaromír Sirotek in memoriam,
Vydáno s finanční podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna, Nadace české architektury a společností:
Přední strana obálky/Front Cover: Dětská nemocnice v Brně-Černých Polích/Children’s Hospital in Brno-Černá Pole
Zadní strana obálky/Back Cover: Detail hlavního schodiště chirurgického pavilonu nemocnice v Kyjově/ Detail of the Main Stairway of the Surgery Pavilion of the Hospital in Kyjov
ISBN 978-
Věnování/Dedication
Věnováno památce českých a slovenských architektů perzekvovaných a uvězněných komunistickým režimem:
Václavu Dvořákovi, Mojmíru Korvasovi, Eugenu Kramárovi, Vilému Lorencovi, Alfrédu Pifflovi, Jiřímu Pošmournému,
Bedřichu Rozehnalovi, Michalu Maximiliánu Scheerovi, Oldřichu Stefanovi, Josefu Šolcovi, Jaroslavu Tobkovi
a všem dalším, kteří ve vězení nuceně pracovali v „Basoprojektu“.

Dílče vloženo:
Jaký byl vlastně jeho návrat z vězení?
Oblíbený profesor, ve čtyřicátých letech jeden z nejúspěšnějších
českých architektů, a potom ten proces, nepříznivá
politická doba. Jak vlastně probíhá návrat takového
člověka do normálního života?
Ten návrat si pamatuju hodně dobře.
A také si pamatuju,jak táta seděl v Praze na Pankráci.
Když jsme tam prvně přijely s maminkou na návštěvu, tak nám říkal:
„Děvčata,zamykejte. Kdybyste věděly, čím vším se dá otevřít zámek!
Tužkou versatilkou mně tady ukázali, jak se to odmyká.“
Seděl totiž se všelijakými kapsáři a zloději. Ale kromě toho
tam byla vysoce vybraná společnost. V místnosti pro návštěvy
vždycky seděl vězeň a bachař, vězeň a bachař na
jedné straně stolu a naproti návštěvníci.

A vedle našeho tatínka tehdy seděl filmový herec Antonín Novotný,
známý třeba z filmu Katakomby.
To byl jeden z mála českých herců,
kteří se dostali i do Hollywoodu.
Jinak byl myslím vystudovaný chemik a chytli ho,
když chtěl emigrovat za hranice.
To byl velký zážitek, vidět zblízka tohoto herce.

Tatínka za prvé v kriminále drželo to, že tam měl dost
známých mezi spoluvězni a že ho tam nechali pracovat.
Za druhé ho drželo, že se naučil jíst syrovou cibuli. Protože
tam neměli zeleninu, neměli vitamíny, neměli nic.
Ovoce nepřicházelo v úvahu. Když nám povolili návštěvu
a směly jsme mu tam něco přinést, třeba štrúdl,
tak ho po centimetru bachaři rozkrájeli, jestli tam není zapečený pilník.

Já jsem tehdy byla na umístěnce v Jihlavě. To byly napínavé
cesty, protože maminka jela z Brna, neměly jsme
peníze, tak jsme jezdily nočním osobákem.
A v Jihlavě nanádraží ten vlak přijel o půlnoci.
Jestli znáte Jihlavu, tam je
nádraží daleko od centra a jde se k němu přes velký park.
Z té noční cesty jsem měla vždycky bolení břicha. A v pět
ráno jsme dojely do Prahy, tam jsme se umyly na nádraží
a spěchaly jsme, abychom byly na Pankráci co nejdřív.
Protože oni vězně, co měli dovolenou návštěvu, nahnali
dolů do takové chodby, kde nebylo možné si sednout.
Tatínek by teda musel hodinu nebo dvě stát, kdybychom
nebyly v té první rundě. Vždycky jsme už v pět, ve čtvrt na
šest tam stály a čekaly, až to v sedm otevřou, aby tatínek
nemusel stát.
Když ho potom pustili a on přijel domů, byl nadšený, že
ho po té době poznal náš pes Arik, kterého měl tatínek velice
rád. Jeho nejbližší přátelé ho přijali příznivě. Tatínkovi
udělali výmaz z trestního rejstříku a potom musel dokonce
podepsat, že o tom nikdy nebude mluvit, že byl v kriminále.
Pamatuju se, že dokonce Alexa se mu k stáru přišel
omluvit, co hrozného udělal. A tatínek mu řekl, že mu to
odpouští.
Slyšel jsem, že Váš tatínek po válce Alexovi přenechal
projekt vyškovské nemocnice.
Myslím, že ano.
Se svými prvními studenty, s okruhem kolem architekta
Sirotka, Rullera, se stýkal i později, nebo to
skončilo odchodem ze školy?
Řada z nich chodila stále k nám domů. Vedle Rullera třeba
Orálek. Nikdy nevynechal tátovy narozeniny a Vánoce.
A Průša a Cipr chodili a samozřejmě Kelly Sirotek. Ten se
mne ujal, když tatínka zavřeli a já dělala státnici a potom
se rozhodovalo o tom, kde budu. Tehdy se mi Kelly nesmírně
věnoval, vždycky byl připravený poradit a byl na
mě i s ostatními velice hodný.
A po návratu z vězení tátovi pomohl kdo?
Otevřel se Ústav životního prostředí a tam mu pomohl
myslím Bezdíček. Tehdy byl děkanem nebo dokonce rektorem.
No a Gilwann s ním hodně spolupracoval. Potom
mu pomohli lidé z KÚNZu. Tam byl Karel Volavý, výborný
člověk a báječný kytarista.
Pak ta výstava v šedesátých letech
v Anglii a dvě tatínkovy cesty do Anglie – to se stýkal
s Wiesnerem a tam se dohodli, že Wiesner bude v roce
1966 na dálku kmotrem mému synovi Honzíkovi.

————————————————–
Brněnské krematorium se na jeden večer změní v koncertní síň
ČTK, redakce, 27.01.2020 11:31
Síň brněnského krematoria se pro jeden únorový večer promění v koncertní sál. Funkcionalistický prostor si vybral komorní soubor Brno Contemporary Orchestra, který se věnuje současné klasické hudbě. Koncertem plánovaným na 9. února připomene autora stavby Ernsta Wiesnera.
TÉMATA:BRNO CONTEMPORARY ORCHESTRA ENSEMBLE FRIZZANTE NIKOL BÓKOVÁ PAVEL ŠNAJDR VIKTOR PANTŮČEK
Brněnské krematorium (zdroj wikipedie)
Od Wiesnerova narození uplynulo 21. ledna 130 let. K jeho nejslavnějším stavbám patří právě budova krematoria. Wiesner byl přesvědčen, že modernistická forma nemá být samoúčelná a že musí sloužit k umocnění vnitřního prožitku, má nabízet duchovní rozměr pro pietní rozloučení s tělem i duší zesnulého.

“Koncertem, který není liturgický, ale duchovní, který nezazní v sakrálním, ale pietním prostoru, bychom rádi navázali na představu Ernsta Wiesnera a alespoň symbolicky vztyčili ‘komín’ propojující tento svět se světem, který nás přežívá a dalece přesahuje,” uvedl dramaturg Viktor Pantůček.
“Krematorium nemusí být považováno jen za místo posledního rozloučení, ale za bránu do světla, do věčnosti.
Navíc, kdo byl v krematoriu večer? Já teda ne a sám jsem zvědav, jaké to bude,”
doplnil Pavel Šnajdr, umělecký vedoucí a dirigent orchestru.
Autory vybraných skladeb jsou Salvatore Sciarrino, Pavel Zemek Novák, Witold Lutoslawski a Krzysztof Penderecki.
Podle Šnajdra jde o “klasiky soudobé hudby”. Spolu s Brno Contemporary Orchestra vystoupí ještě vokální soubor Ensemble Frizzante a klavíristka Nikol Bóková.

K volbě ombudsmana a o chlapech

Pondělí, 17 února, 2020

Na další léta bude ombudsmanem, tedy veřejným ochráncem práv, právník Stanislav Křeček. Ten, který byl do této doby zástupcem ombudsmanky Anny Šabatové.

Pomiňme fakt, že někteří lidé včetně bývalého prezidenta Václava Klause i jeho syna považují funkci ombudsmana za nesmysl a instituci jako takovou by okamžitě zrušili.

Jen připomeňme, že úplně prvním ombudsmanem byl v roce 2000 snad všemi vrcholně respektovaný Otakar Motejl, který dříve vykonával funkci předsedy Nejvyššího soudu. Kromě jeho silného kuřáctví se mu nedalo vytknout vůbec nic. Předpokládejme proto, že by se na deset let neuvázal do instituce, kterou by považoval za nepotřebnou.

Současná volba ombudsmana opět rozevřela nůžky mezi stranami a rozvířila veřejnost. Opoziční strany ponejvíce vytýkají Stanislavu Křečkovi jeho minulost (citujme z jeho textu Občan a stát, 1986: „Právě ke všem uvedeným okolnostem jsou volby za socialismu nesrovnatelně demokratičtější než jakékoliv volby v podmínkách buržoazní společnosti“), šíření dezinformací i příklon k rétorice Okamurovy strany. Jak ten se může zastávat slabých a menšin, když má názory hraničící s diskriminací?, říkají.

Část veřejnosti a spolek Milion chvilek jsou z volby Křečka ombudsmanem poněkud zděšené a na 1. března je opět svolána demonstrace. Nejen kvůli Křečkovi, Babišovi, ale třeba i kvůli obsazování rad veřejnoprávních médií. Jak Milion chvilek říká: „Kontrolovat nezávislost veřejnoprávních médií chtějí lidé, kteří jsou přímo či nepřímo napojeni na politiky. Hrozí nám, že se veřejnoprávní televize a rozhlas postupně stanou hlásnou troubou vlády, jak se tomu již stalo v Maďarsku.“

Zcela jinak to vidí šéf vysočinských komunistů, poslanec Pavel Kováčik. „Milion chvilek se pokouší diktovat pomocí výhružek poslancům, vládě i prezidentovi a vnucovat všem své myšlenkové směry,“ tvrdí.

Na jeho i Klausovo pokárání, že Milion chvilek neuznává výsledky svobodných voleb, spolek reaguje jednoznačně: Uznáváme je a nikomu ani neříkáme, koho mají volit. A proč tedy pořád demonstrují? „Veřejným protestem nastavujeme hranice. Pokud by nikdo nahlas neupozorňoval na zneužívání moci, bylo by pro A. Babiše a další mnohem jednodušší moc zneužívat. Jak by vypadala politická situace bez statisícových protestů? Byl by ještě nejvyšší státní zástupce ve funkci? Nestala by se již veřejnoprávní média hlásnou troubou vlády? Rozmyslel by si prezident udělení abolice?“ říkají.

Stanislav Křeček byl zvolen svobodně a demokraticky. Získal nejvíce hlasů. Že sám neměl (stejně jako Helena Válková) o tuto funkci vůbec usilovat, je již věc druhá.

Když se v roce 1996 provalilo jeho neoprávněné užívání titulu JUDr., nijak to s ním neotřáslo. Na rozdíl od Jana Kalvody, bývalého ministra spravedlnosti, který chybu uznal a ze dne na den položil všechny své funkce bez toho, že by na něj musely na náměstí skandovat tisíce lidí.

Dnes je Křeček mnohými vynášený a Kalvoda stále zatracovaný. Slovy obyčejného traktoristy z družstva malé zapadlé vesničky pod Javořicí: „Kdo z těch dvou se dokázal zachovat jako chlap?“

Exempla trahunt – příklady táhnou.

Sobota, 8 února, 2020

Minulý týden proběhla v gotické síní radnice  slavnostní a velice zajímavá konference.

750 let Jihlavského stavebního řádu, za panovníka Přemysla Otakara II. A skoro až symbolicky v době současného ne-řádu, tedy městské koaliční krize, za panovníka Miloše Zemana.

Po celý den defilovali před početným publikem fundovaní a výborně připravení přednášející s tématy vážící se k historii našeho města,  stejně jako k širším souvislostem té doby. Osobně mne nejvíce zaujal profesor Martin Wihoda, když ve svém vystoupení k „dlouhém 13. století“  poukázal na nejenom havířské kořeny německé kolonizace našeho prostoru a také docent Cikán z pražské Fakulty architektury druhou částí své přednášky. Ten  je totiž také autorem vítězného návrhu revitalizace Masarykova náměstí a velice zajímavě vysvětlil obecná i konkrétní místní východiska svého návrhu, který se nyní rozpracovává v dalších fázích projektové dokumentace.

Hrdost na své město, na jeho historii a příklady které mají dosah až do současnosti. Potěšení a pocta  sedět vedle pana arch. Gryce, chodící encyklopedii, který mně ukázal materiály z podobné akce před 50 léty, co se jí jako mladík účastnil.

Jenom těch náměstků tam bylo jaksi málo – ale to je teď obecný jev – je jich trochu nedostatek. Ještě že to Ing. arch. Martin Laštovička, náměstek primátorky za KDU-ČSL, po celý den skvěle zachraňoval. Díky!

Fraška za sto tisíc

Pátek, 7 února, 2020

Poslední, pondělní, mimořádnou schůzi jihlavských zastupitelů radnice vyčíslila na 100 tisíc korun. Zastupitelům se refunduje mzda, musí zde sedět všichni možní úředníci, platí se technika… a to vše zaplatí město. Tedy z peněz, které získá a o kterých rozhoduje, co s nimi. Buď s nimi udělá kus chodníku, zaplatí vánoční rej na náměstí, zamete ulici, nebo dá dotaci lukostřeleckému oddílu. Anebo svolá schůzi, na které se nic nerozhodne.

A tak to vypadalo v pondělí. Opozice nebo spíš bývalý náměstek Jaromír Kalina požadoval po vedení města informace k vodohospodářskému sporu, který před tím dlouhá léta „řídil“. Odpovídali mu trochu dnes už exnáměstek Petr Laštovička, primátorka Karolína Koubová a nejvíce zastupitel Miroslav Tomanec.

Jak to dopadlo? Vůbec žádné rozhodnutí v celkem čtyřech hodinách zasedání nepadlo.

Kdyby měl takovou schůzi někdo platit ze svého, asi by si rozmyslel svolávat mimořádné zastupitelstvo. A informace by si získal rychleji, lehčeji a hlavně laciněji. Takto se zasedání stalo jen drahou fraškou.