Blog Jihlavských listů

Zdeněk Gryc
46- Zaměstnání: architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady

UČIT a UKLÁDAT … kulaté výročí 45 let

Zdeněk Gryc | Středa, 26. 2. 2020 v 21:01

V úterý 25. února 1975. vyšla JISKRA Orgán OV KSČ,
nositel řádu práce, číslo 16.

Vyňato:

„Historii píše život a je na nás,
abychom naši dělnickou,
pokrokovou tradici a její symboly lépe ochraňovali a zakládali.

Nemohu než sáhnout v této souvislosti pro jiný příklad.

Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most

a na něm socha sv. Jána.

Starý most ustoupil novému,
který se stal vstupem do budoucího moderního sídliště města.

Samozřejmě že se nezapomnělo

na renovaci sochy sv. Jána
nákladem cca 15.000 korun

i na příslušné místo na novém mostě, kam by měl být opět umístěn.

Nestane se tak a je to moudré.“

„Musíme naše inženýry-architekty

učit

uctívat památku dělnické třídy a komunistické strany.
A pokud některým z nich tyto myšlenky nejsou blízké,

ukládat

jim v tomto smyslu konkrétní požadavky k odbornému ztvárnění.

Generace dnešní i příští ocení bezpochyby skutečnost,
jako je plánované postavení pomníku prezidentu Gottwaldovi
v sídle okresního města na památečním místě

z něhož k občanům Jihlavska promlouval.“

Milan Dvořák

71 komentářů k článku “UČIT a UKLÁDAT … kulaté výročí 45 let”

  1. Zdeněk Gryc říká:

    Také nevím proč píšete:

    „herr Gryc“

    A co Vás vede k výlevům:

    22. Berka říká:
    Středa, 22. 8. 2018 v 0:39
    Dneska si herr Gryc zas užil kopírovací onanie, co ?

    co chce dotazy pod vlivem onanie získat?

  2. BerKa říká:

    A proč nezkopírujete svoje příspěvky, které mému tehdejšímu předcházely ?

    Odpovědi na moji opakovanou otázku se jak vidno nedočkám – a opět se potvrzuje pokřivenost vašeho charakteru – protože nedokážete jako chlap přiznat, že jste byl dobře fungujícím šroubkiem v soukolí socialistického zřízení. Odpovím si tedy sám :

    Ing. arch. Zdeněk Gryc kritiku přijal a začal pracovat tak, jak si strana přála.

    Z tohoto hlediska tedy vnímám jako velmi dobré a prospěšné, že tento každoroční příspěvek „Učit a ukládat“ každoročně zveřejňujete. Je to dobrý příklad toho, že v období normalizace se strana nemusela ani nijak moc snažit, aby udržela národ (a především inteligenci) na uzdě. Už nebyly potřeba kriminály a šibenice. Stačilo jenom říci – tak takhle tedy ne, pane architekte. A pak architekt poslušně sklapl podpatky a začal pracovat tak, jak se po něm požadovalo.

  3. Zdeněk Gryc říká:

    Goebels 100x řečená lež je pravda.

    Pro čte autor komentáře blogy ZG,
    kteý by považoval za laskavé,kdyby se věnoval
    raději útlaku a bídě dělníků v USA
    ———————————————
    22. Berka říká:
    Středa, 22. 8. 2018 v 0:39
    Dneska si herr Gryc zas užil kopírovací onanie, co ?
    ——————————————–
    myšlenka a nápis hodný anonyma na pisoir
    restaurace IV cenové skupiny

  4. Dvořák říká:

    Nápis hodný na pisoir? No aspoň víme jak se baví komunistická inteligence.

  5. BerKa říká:

    Pětkrát jsme se vás ptal a pětkrát jste měl mi možnost odpovědět a vyvrátit moje tučně uvedené tvrzení. Nevím, proč do toho tedy taháte Goebbelse (ano, tento zločinec se píše se dvěma B) a mluvíte o stokrát opakované lži. Já v tom zatím vidím akorát pětkrát opakovanou pravdu :

    Ing. arch. Zdeněk Gryc kritiku přijal a začal pracovat tak, jak si strana přála.

    Pokud je to opravdu lež , máte přece jednoduchou možnost – napište zde jasné a srozumitelně, proč to není pravda. Vaše profesní činnost pro komunistickou stranu po roce 1975 moje tvrzení potvrzuje.

    P.S. : Pro onanii se používal staročeský termín „samohana“. Vy přece nic jiného neděláte, než že se tu neustále sám haníte (byť si to samozřejmě neuvědomujete).

  6. Zdeněk Gryc říká:

    soudruhu Berko,

    kádrových dotazníků,
    nejen za sebe ,ale i za cca 70 členů mého atelieru
    jsem se dost navyplňoval.

    Nakonec jsem byl vedoucím ve Stavoprojektu jenom dvou:

    Jarka Volfová
    Jana Dvořáková,

    nyní necítím potřebu se nechat buzerovat !!!
    ————————————————–
    Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most

    a na něm socha sv. Jána.

    Starý most ustoupil novému,
    který se stal vstupem do budoucího moderního sídliště města.

    Samozřejmě že se nezapomnělo

    na renovaci sochy sv. Jána
    nákladem cca 15.000 korun

    i na příslušné místo na novém mostě, kam by měl být opět umístěn.

    Nestane se tak a je to moudré.“

    ———————————————————–

    Vstali nový bojovníci

    rudé buňky mozkové mají s barokem

    i po 45 lety problém.

    je to věcí vkusu,

    TOTALITNĚ A TOTÁLNĚ ZABEDNĚNÝCH NÁZORŮ

    —————————————–

    Vždy je dobré vědět, kdo je majitelem daného média, říká novinářka Sabina Slonková, šéfredaktorka serveru Neovlivní.cz.

    Podle této techniky je obsah „meritus“ předmětného komentáře, opominut a napadne se osoba autora.

    „POKUD BUDEŠ PRUDIT S HAVLEM, NEDÁME TI POKOJ“

    XXXXX říká:
    Čtvrtek, 17. 12. 2015 v 21:27
    ani to nečtu a jak jsem řek VŮL.
    Hele architekte mel si svou, já už to nebudu dál komentovat.
    Meleš, meleš a meleš ale vo hovně. Na tvý úvahy každej sere lidi mají narozdíl od tebe starosti jak existovat a ne jak

    prudit s havlem.

    55 komentářů,takže smažeme a obnovíme původní blog, že ?

  7. Zdeněk Gryc říká:

    ZOPAKUJME SI PRVNÍ 2 KOMENTÁŘE OD ZASLOUŽILÝCH ANONYMŮ:

    BerKa říká:
    Středa, 26. 2. 2020 v 21:40

    NO PROTO !!!
    blade říká:
    Středa, 26. 2. 2020 v 21:50

    Ááá … dosud spící kolaboro virus po roce zmutoval na nový kmen CTRL+C/V-7545

  8. BerKa říká:

    Nejsem Berka, nejsem soudruh, nebyl jsem soudruh a ani jsem soudruhům nesloužil. Ano, dá se říci že moje „vina“ je v tom, že jsem je toleroval a nijak proti nim aktivně nevystupoval.

    Ale aby mě nazýval soudruhem někdo, kdo jim dělal čtyřicet let poskoka a stavěl paláce, to mi přijde opravdu velmi směšné.

    Jste prostě zapomenutý a zbytečný zasloužilý normalizační kádr, kamarádíček a obhájce estébáckých udavačů, morálně degenerovaný celoživotní oportunista – a bohužel ani dvacet Slonkových, deset Havlů a pět Goebbelsů, které si neustále berete za společníky, to nijak nezmění.

    Tenhle „blog“ určitě smažte – bude to pro vás jeden klik myší.

    A pro mě velké zadostiučinění a svým způsobem vítězství – protože o nic jiného než právě o to, aby všechny ty vaše stonásobně slinty zmizely z blogu JL mi totiž nejde. A když je smažete sám, bude to nejlepší cesta 🙂

  9. Zdeněk Gryc říká:

    „A pro mě velké zadostiučinění a svým způsobem vítězství.“

    BLAHOPŘEJI !!!

    PRAVDA VÍTĚZÍ, ale dá to fušku,
    Jak dodal k TGM Jan Masaryk,

    BerKa říká + psaní rudého kroužku anonymů je účelové, platí:

    „POKUD BUDEŠ PRUDIT S HAVLEM,
    NEDÁME TI POKOJ“

    XXXXX říká:
    Čtvrtek, 17. 12. 2015 v 21:27
    ani to nečtu a jak jsem řek VŮL.
    Hele architekte mel si svou, já už to nebudu dál komentovat.
    Meleš, meleš a meleš ale vo hovně. Na tvý úvahy každej sere lidi mají narozdíl od tebe starosti jak existovat a ne jak prudit s havlem.
    —————————————————————-
    Tak to je vyřízeno, je jasné o co jde, že?

    Svépomocně morální nadhled je dostatečně patrný, že ?

    Nejsem u svého PC, ale na setkání Rozehnalových žáků,
    kde nám arch. Muller věnoval svou krásnou publikaci STARÉ BRNO.

    „Trocha historie nikoho nezabije“

    Dneska má dcera profesora Rozehnala narozeniny,
    celkem vhodně poslal také Ššlapeta svůj text:

    Osobní ohlednutí zpět za sto lety české školy architektury v Brně
    Vladimír Šlapeta
    Doba první republiky
    Česká vysoká škola technická v Brně byla založena dekretem císaře Františka Josefa roku 1899, když německá technika zde existovala již od roku 1873 v návaznosti na dvojjazyčné utrakvistické technické učiliště, vzniklé již roku 1849. Klíčovou roli tu sehrál architekt Karel Hugo Kepka /1869-1924/. Ten byl již od roku 1906 profesorem pozemního stavitelství a za první světové války , kdy byl v letech 1915-1917 rektorem, připravoval uváženě kroky, které vedly k založení „odboru architektury a pozemního stavitelství“ dekretem z 5.listopadu 1919. Stal se tu také prvním profesorem a zakládajícím děkanem. Byl uznávaným architektem, který již před první světovou válkou realizoval kostel Nejsvětějšího Srdce Páně v Husovicích a prostějovskou radnici , posléze navrhl i rektorský řetěz VUT a na konci života postavil ještě komplex Kounicových kolejí. . .
    Kounicovy koleje za totality, že ?
    . . . .Od Únorového komunistického převratu 1948 k Pražskému jaru
    Tomuto slibnému vývoji však záhy učinily přítrž tragické události tzv. Vítězného února pracujícího lidu v roce 1948, jimiž začala doba komunistické diktatury. 25.února 1948 přednášeli profesoři Liebscher a Babánek naposledy – následujícího dne byli posláni do penze. Jaromír Krejcar, který dobře znal sovětské poměry ze svého pobytu v Moskvě v letech 1933-1935, několikrát na půdě fakulty veřejně varoval před důsledky revolučních změn, které ovládly společnost a na jaře 1948 emigroval přes Paříž do Londýna, kde potom až do na své předčasné smrti na konci roku 1949 vyučoval na Architectural Association. Babánkovo místo a přednášky dějin architektury převzal z Prahy dojíždějící docent Bohuslav Syrový , který v Brně pracoval na svých knihách „Kámen v architektuře“ a na Slovníku architektonického tvarosloví až do roku 1953, kdy přešel na pražskou techniku a tam se později stal i mým učitelem. Výbor Spolku posluchačů architektury, který byl za předsednictví Jaromíra Sirotka liberálně demokraticky orientován, se octl v nebezpečí z pronásledování policií a zatčení a proto se celý výbor rozhodl vstoupit do komunistické strany. Bývalý britský voják Jaromír Sirotek potom mohl až do svého odchodu ze školy v roce 1958 na stranických schůzích úporně bránit pozice nejvíce atakovaných pedagogů Bohuslava Fuchse a Bedřicha Rozehnala jako představitele demokratického systému v profesi, kteří byli terčem kritiky ortodoxních prosovětských komunistů v čele s Jiřím Krohou a Antonínem Kurialem , k nimž přibyli brzy po Únoru 1948 ambiciózní mladší aktéři Vladimír Meduna , Zdeněk Alexa a z nejmladších Zdeněk Strnadel. Metodu socialistického realismu , která byla na konci čtyřicátých let široce diskutována ve škole i na veřejnosti, uvedli do praxe vlastně náhodou dva Krohovi asistenti Lubor Lacina a Evžen Šteflíček, kteří pracovali na návrhu nové budovy fakulty architektury a pozemního stavitelství pro Akademické náměstí, tedy úkolu, k němuž se jejich šéf Jiří Kroha po válečné přestávce znovu vrátil. Posílení několika skleničkami alkoholu nakreslili na vstupní rizalit průčelí dva kolosální sloupy s korintskými hlavicemi. Když se objevil profesor Kroha, prohlédl si tento výtvor a prohlásil „To je ono, soudruzi!“ Při násilném sloučení komunistické strany se stranou sociálně-demokratickou se na krátkou dobu octli v komunistické straně i Bohuslav Fuchs a Bedřich Rozehnal , oba však byli již v roce 1950 pro pasivitu ze strany vyškrtnuti. Pozitivní roli vůči studentům hráli i mladší asistenti – žáci Fuchse /Staněk, Josef Němec, Martínek / i Rozehnala /Sirotek, Ruller, Gillwann/. Přes značný ideologicko – politický tlak se dlouho nedařilo tuto demokraticky smýšlející resistentní skupinu rozložit. Důvodem bylo, že Fuchs i Rozehnal požívali značné autority v širokých vrstvách společnosti i mezi studenty, Fuchs i jako mezinárodně známá osobnost a Rozehnal zejména ve vlivných lékařských kruzích. V napjatém ovzduší konfrontace mezi těmito demokraty a horlivými zastánci stalinské doktríny socialistického realismu se škola zmítala až do druhé poloviny padesátých let. Stalinistická skupina se dokonce pokoušela školu architektury přenést do Ostravy, průmyslového regionu, v němž bylo těžiště výstavby stalinských sídlišť , zatímco brněnská technika měla být od roku 1951 transformována na vojenskou akademii. A byla to právě autorita Fuchse , Rozehnala, ale také profesorů technických stavebních oborů Mencla a Lederera, která uskutečnění tohoto šíleného plánu zabránila. Jistou oázou klidu byla budova a zahrada na Rybářské ulici , kde byl umístěn Rozehnalův ústav a také Makovského ústav výtvarné tvorby. O dobrou náladu se často postarala Makovského pomocná vědecká síla – sochař a architekt Karel Volavý, který hrál skvěle na kytaru i Růžena Žertová, která byla důvěrnicí pana profesora Rozehnala
    Maďarské události podzimu 1956 a jejich brutální potlačení sovětskou armádou způsobilo, že místo očekávaného zmírnění komunistického režimu došlo ještě k jeho utužení. Důsledkem na půdě brněnské techniky bylo pronásledování profesních aktivit předních profesorů mimo rámec pedagogických povinností. Skrývala se za tím i závist těch méně schopných vůči těm nadanějším a byla to i záminka ke „konečnému řešení“ problému výjimečných osobností Fuchse a Rozehnala . V roce 1958 se stal rektorem Vladimír Meduna a děkanem Zdeněk Alexa a ti dosáhli, že na přelomu roku 1958-59 byli Fuchs a Rozehnal ze školy odstraněni a obviněni z „přehonorování“ svých projektů. Zdeněk Alexa u soudu při posuzování umělecké a architektonické hodnoty Rozehnalových projektů prohlásil doslova, že to dokáže každý polír z Řečkovic. V ostudném procesu byl Bedřich Rozehnal odsouzen k odnětí svobody na 4 a půl roku, z nichž si dva a půl roku odseděl v Praze na Pankráci v tzv.Basoprojektu – projektovém ústavu, v němž pracovali věznění architekti a inženýři. Bohuslav Fuchs byl odsouzen k dvouapůlletému podmíněnému trestu a také Miloslav Kopřiva, ještě krátce předtím děkan fakulty, byl odstraněn do penze. Zároveň odešli ze školy i jejich asistenti Jaromír Sirotek a Miroslav Martínek, když Josef Němec , Ruller i Staněk opustili školu již dříve , aby zaujali raději zajímavé pozice v praxi.
    Tato událost měla pro brněnskou školu architektury katastrofální důsledky – na více než čtvrt století ztratila svou prestiž, byla personálně citelně oslabena a z tohoto traumatu se zčásti vzpamatovává až dodnes. Pedagogické pozice byly poté obsazovány především podle politických hledisek. Máme-li hledat nějaká pozitiva , pak bych vyzvednul dlouholetou činnost historika Felixe Haase, kterému se podařilo po dlouhém úsilí v druhé polovině 70-tých let vydat knihu o světové architektuře 20.století , studie strukturních modelů Jaroslava Drápala, které tehdy nalezly ohlas i v jednom z nejprestižnějších světových časopisů L´architecture d´aujourd´hui, systematické zaměřování lidové architektury pod vedením prof.Kuriala anebo činnost v oblasti průmyslové architektury docenta Eduarda Teschlera. Tragický nedostatek praktikujících architektů ve výuce návrhu řešilo tehdejší vedení povoláním nových profesorů navrhování – absolventa brněnské školy Evžena Škardy, autora před válkou řady obytných staveb a po válce řady energetických bloků /např. v Třebíči/ v jihomoravském regionu a pražského architekta Viktora Formáčka, jednoho ze spoluautorů studentských kolejí na Strahově, který sem v šedesátých letech dojížděl a zanechal svou stopu v Brně v podobě Purkyňovy koleje v Králově Poli a také svým podílem na konceptu výstavby areálu na Palackého vrchu.
    Poválečným absolventům školy profesorů Fuchse a Rozehnala se přes všechna omezení komunistickým režimem podařilo uplatnit v praxi ve státních projektových ústavech , v polovině 60-tých let získali vliv v brněnské odbočce Svazu architektů a prezentovali své práce ve dvou výstavách, nazvaných „Profily brněnských architektů I a II“ v Kabinetu architektury. Jednoznačně šlo o vystoupení další generace, vedené takovými osobnostmi, jakými byli Jaromír Sirotek, Ivan Ruller, Zdeněk Řihák, Josef Němec, Viktor Rudiš nebo Zdeněk Duřpekt, která se hlásila k odpovědnosti a slibovala určitou naději do budoucna. Obdobně jako v meziválečné době, i v padesátých letech po bývala na škole architektury kratší dobu jedna významná osobnost filmového světa. Byla to režisérka Věra Chytilová, která po několika semestrech přešla do Prahy na FAMU.

    Obecná nespokojenost studentů i veřejnosti vešla na povrch v době Pražského jara 1968. Tehdy v dubnu vyšel v pražském týdeníku Student velký článek, odhalující ostudný soudní proces proti Bedřichu Rozehnalovi, Bohuslavu Fuchsovi , Miloslavu Kopřivovi a docentu Grimmovi . Vzpomínám si, že jsem v červenci toho roku jako student přijel z Prahy do Brna a na budovách školy – na Poříčí i alumnátu na Barvičově ulici visel plakát s peticí brněnského Svazu architektů, podepsaný předsedou Ivanem Rullerem, žádajícím okamžitou demisi rektora Meduny a návrat profesorů Fuchse a Rozehnala na školu.

    Od normalizace k sametové revoluci
    Místo odchodu rektora Meduny jsme se však jen několik týdnů později, 21.srpna 1968 ,dočkali invaze sovětské armády a dalších armád varšavského paktu. Začala doba normalizace. Rektor Meduna se proto ve své mocenské pozici udržel. Přesto se ještě podařilo prosadit rehabilitaci profesorů Fuchse a Rozehnala a Rozehnal, který byl o 7 let mladší, se na krátkou dobu na školu opravdu vrátil. Prof.Alois Nový patřil tak k jeho několika posledním žákům , ale soudruh Meduna se brzy znovu postaral, aby Rozehnalova pozice byla na počátku 70-tých let zrušena a aby školu musel opět opustil. Studenti si v době uvolnění založili spolek ASSA a začali vydávat časopis „A“, jehož šéfredaktorem byl Karel Havliš. Jiří Semenec strávil rok 1968-69 na stáži v anglickém Doncasteru a odtamtud v dopise spolužačce Kláře Babrajové popsal, jak by se měl vyučovat urbanismus podle Jane Jacobsové a také se kriticky zmínil o tehdejším konfliktu Sovětském svazu a Číny na Dálném Východě . Tyto pasáže dopisu vyšly v časopise, což vzbudilo velkou nevoli stalinistické kliky. Karel Havliš byl postaven před kárnou komisi a Jiří Semenec po návratu rychle obhájil diplomní projekt. V tomto okamžiku mu však rektor Meduna přerušil studium až do vyšetření jeho kritických vyjádření vůči Sovětskému svazu ve studentském časopise. Více než tato publikace však zřejmě vadilo Semencovo vystoupení jako zástupce studentské organizace ASSA na vědecké radě fakulty již na jaře 1968 , kdy požádal o vyšetření perzekuce profesorů Fuchse a Rozehnala a také vyloučení studentů po beániích v roce 1962. Nakonec mu byla udělena veřejná důtka ,v poslední chvíli mu byla znemožněna účast na promoci a diplom mu byl předán jen v kabinetě pouze za přítomnosti rodičů. Dnes působí George Semenec ve státě Connecticut ve Spojených státech.
    Atmosféra rychle houstla a ilustrací té doby byl pohřeb Bohuslava Fuchse, který zemřel 18.září 1972. Fuchs byl sice v roce 1968 jmenován národním umělcem, po okupaci však nebyl členem „očištěného“ svazu architektů a tak ministerstvo bylo dlouho v rozpacích, kdo má uspořádat pohřeb, když nemá záštitu politicky prověřeného uměleckého svazu a ani VUT , stále řízené Vladimírem Medunou, se ke svému někdejšímu vynikajícímu profesoru nehlásilo. Nakonec tedy pohřeb uspořádalo samo ministerstvo kultury . V Domě umění promluvil nejprve náměstek ministra a potom dlouze nad rakví národní umělec Jiří Kroha, který – pokud mi ještě stačí paměť – v podstatě řekl, že sice Fuchsovo architektonické dílo je „světlé, ale politicky a ideologicky nepřátelské, antagonistické k cílům socialistické výstavby.“ Po oficiálním rozloučení v Domě umění následoval obřad v přeplněném krematoriu, kde promluvil Otka Nový z Prahy a velmi zdařile charakterizoval zpěvnou, tvůrčí a energickou osobnost tohoto velkého moravského architekta. Ivan Ruller tuto událost později komentoval slovy :“Dělalo to dojem,jakoby to byly dva úplně rozdílné pohřby…“
    Paradoxně právě v této době tvrdé normalizace došlo k založení samostatné Fakulty architektury . Stalo se tak v roce 1976 koordinovaně na technikách v Praze, Brně i v Bratislavě a zásluhu na tom měl s největší pravděpodobností i sám prezident Gustáv Husák , který byl o přípravě zřízení samostatných fakult informován nejen ze stranických a parlamentních grémií, ale také prostřednictvím svého staršího syna Vladimíra, který nedlouho předtím absolvoval architekturu na bratislavské technice. Po personální stránce však nedošlo k žádným změnám, mocenské pozice na všech třech fakultách byly obsazovány nadále podle politických hledisek. V Brně si tak nadále udržela dominanci klika rektora Vladimíra Meduny, vyznamenaného čestným doktorátem Kujbyševova institutu stavebního inženýrství v Moskvě, který sice právě v roce 1976 rektorský post opustil, ale ještě velmi dlouho až do poloviny osmdesátých let si podržel funkci předsedy Federálního Svazu architektů ČSSR .
    Žádná společnost jakéhokoliv režimu se nevyhne biologické obměně a generační recyklaci. Děti partajních bossů už nechtěly cestovat do Moskvy, ale do metropolí západního světa. A této proměně se nevyhnulo ani okupované a normalizované Československo. Na konci roku 1975 zahajoval v Praze finskou výstavu „Dřevo v architektuře“ její autor, profesor techniky v Helsinkách-Otaniemi Bengt Lundsten. Protokolární součástí jeho mise byla i návštěva Brna , které dobře znal z vlastní zkušenosti, protože tam náhodou zažil se svými studenty vpád sovětských vojsk 21.srpna 1968. V Brně absolvoval povinnou večeři s předsedou federálního Svazu architektů a dlouholetým rektorem VUT Vladimírem Medunou. Vrátil se druhý den do Prahy z tohoto setkání zcela vyděšen a když jsme se potkali, vypadla z něho pouze dvě slova „Meduna – Medúza…“ Bengt Lundsten ale na Brno a jeho architekturu nezapomněl – v lednu 1983 jsem mohl otevřít v Muzeu finské architektury v Helsinkách výstavu „Brněnští funkcionalisté“ , která měla mimořádný ohlas daleko za hranice této severské země a vrátila tento fenomén do mezinárodní architektonické debaty.
    Nespokojenost mladých architektů, kteří tehdy dokončovali studia a nastupovali do státních projektových ústavů – nejpopulárnější destinací byl atelier Viktora Rudiše ve Stavoprojektu – vedla k tomu , že od podzimu 1984 skupina okolo Aleše Buriana a Petra Hrůši začala v tomto projektovém ústavu organizovat sérii přednášek architektů a teoretiků z Prahy, Bratislavy i Olomouce , které se dotýkaly soudobé kritiky, teoretických konceptů i praxe z hlediska mezinárodních souvislostí. Karel Doležal k přednáškám maloval půvabné plakáty a přednášky byly hojně navštěvovány i studenty, kteří prý byli před návštěvami takových akcí svými ideologicky pevnými učiteli varováni. Prvním zahraničním přednášejícím byl pak vídeňský profesor Anton Schweighofer. Tyto akce vyvrcholily dvěma výstavami – v říjnu 1986 k 85.narozeninám Vladimíra Karfíka a o rok později k nedožitým 85.narozeninám Bedřicha Rozehnala, uspořádanými přímo v prostorách Stavoprojektu na Kounicově ulici . Velkoformátové fotografie jsem vždy nechal zvětšit v režii Národního technického muzea v Praze, kde jsem tehdy pracoval a srolované jsem je přivážel pod paží autobusem do Brna. S malou finanční podporou vědeckotechnické společnosti pak tým Aleše Buriana a Karla Doležala fota podlepil a adjustoval a na vernisáže přišlo vždy nejméně 400 lidí, mezi nimi mnoho studentů, pro které ty přednášky a výstavy představovaly vítané alternativní vzdělávání v obtížné době normalizace.
    ————————————————————————————————————
    Vernisáž Rozehnalovy výstavy, na níž byl připomenut jeho osud a politické pronásledování, působila spontánní účastí všech generací včetně studentů skoro jako politická manifestace.
    ————————————————————————————————————-
    Krátce potom se začaly opatrně hýbat vody i na Fakultě architektury, což dokládá tato moje vlastní příhoda. Posledním předpřevratovým děkanem se stal někdejší Fuchsův asistent Miroslav Martínek, který se po dvou desetiletích do školy vrátil z postu ředitele Agroprojektu. „Na něho se můžete spolehnout“, řekl mi tehdy můj přítel Jaromír Sirotek. Děkan Martínek se dozvěděl o výstavě „Brněnští funkcionalisté“, která prošla v letech 1983-87 Finskem, Rakouskem, západním Německem, Švýcarskem a Holandskem a vyzval mne , abych katalog této výstavy, který byl vytištěn v Helsinkách finsky a anglicky, v Lausanne francouzsky , v Lublani ještě slovinsky a v rozšířené edici v Innsbrucku ještě německy , podal jako tzv.velký doktorát – DrSc. Udělal to, přestože věděl, že v Praze jsem měl už velké politické potíže i s kandidaturou – CSc. a svou práci jsem směl obhájit až po 7 letech čekání na stranický souhlas v roce 1986 a ujistil mne , že povolení k obhajobě velkého doktorátu prosadí. Elaborát doktorské práce jsem odevzdal profesoru Martínkovi na FA VUT v Brně osobně ve čtvrtek 8.listopadu 1989. Následujícího dne praskla berlínská zeď a za 9 dní vypukla po studentské demonstraci v Praze na Národní třídě Sametová revoluce. Práci jsem potom obhájil na brněnské fakultě v červnu 1991 už v nové situaci jako první porevoluční doktorát z oborů architektura a urbanismus. V komisi seděl Ivan Ruller , Miroslav Masák a Emil Hlaváček z Prahy , ale také Miroslav Martínek a jedním z oponentů byl bývalý Fuchsův asistent Dušan Riedl. To už jsme ovšem žili ve víru sametové revoluce – Ivan Ruller, který byl léta „persona non grata“, fungoval již jako děkan v Brně,

    Mirek Masák seděl jako poradce prezidenta Havla na Hradě

    a já jsem byl děkanem Fakulty architektury na ČVUT v Praze. . .

    „nejpopulárnější destinací byl atelier Viktora Rudiše ve Stavoprojektu“
    Zdeněk Gryc v něm vždy o prázdninách praktikoval a měl zajištěný nástup.

    Dostal však umístěnku do Agroprojektu Jihlava,
    kam pod pohrůžkou prokurátora od ředitele Havelky musel nastoupit.

    O kriminíku profesoru Rozehnalovi mluví Šlapeta shora.

    Jan Sedlák byl v noci před obhajobou zatčen a i když měl státní práci hotovou,
    nebyl připuštěn k obhajobě a nezískal diplom.

    Věřím, že „blade“ jak prokázal, má story OV KSČ ,
    včetně diplomů při jejich dokončení podepsaných v roce 1972 tajemníkem Kotrbou,
    které vložil do JL prostudovanou.

    Kriminálník Sedlák po odpykání trestu v Basaprojektu,
    byl zařazen jako subalterní pracovník do stavební skupiny ve Stavoprojektu,
    kde pracoval bez akademické erudice, která by mu umožnila autorizaci projektů.

    Blade bude asi vědět, kdy KV KSČ JM zadalo zakázku novostavby OV KSČ Jihlava,
    Stavoprojektu Jihlava.
    Zde to bylo využito jako životní příležitost
    /všude a vždy nemusí být jenom šedé svině/
    dát Janu Sedlákovi příkaz k této práci.

    Kdyby nebylo předzvěstí „Pražského jara“ asi by nešlo zadat OV KSČ klerikálnímu kriminálníčkovi.

    Byl to vstřícný čin, úlitba rudým bohům,
    dát protokolárním způsobem příkaz k práci na projekt budovy Janu Sedlákovi.

    Sedlák vystudoval a udělal státní práci v atelieru profesora Fuchse.
    Ten ho ovlivnil natolik, že budovu navrhl jako mírný rohlíček,
    obdobně jak Fuchs navrhl Vojenské velitelství v Brně.
    Jeho práce, také s ohledem na její angažovanost byla na FA přijata.

    Sedlák ji zde obhájil a kriminálník získal titul Ing. arch.
    V Jihlavě byl projekt předložen k stavebnímu povolení.
    Byl zamítnut hl. architektem města arch. Musilem ze dvou důvodů.
    Prvním bylo, že nenavázal svou hmotou vhodně na štít stávajícího vysokého bytového domu,
    kde byla otevřená větrací šachta spižíren a WC.
    Druhým bylo, že stavební program sekretariátu byl vložen do poměrně nízké rohlíčkovité budovy,
    která se příliš a nevhodně přiblížila k Fuchsově tělocvičně.
    Stavoprojekt se přesto snažil Sedlákovu koncepci prosadit.
    Arch. Musil a odbor výstavby uhájil svůj názor.
    Sedlák na svém návrhu, podobně jako později na návrhu na jihlavské divadlo trval.
    Dopadlo to obdobně.

    Uplynula nepříjemně dlouhá doba od termínu stavby stanoveným zadavatelem projektu KV KSČ,
    který měl také termínem na ÚV KSČ zajištěnou inv. částku 12, 5 mil.

    Žili jsme přeci v plánovaném hospodářství, kdy termín a částka musel být dodržen,
    nikoli jako dneska, že?

    Nevím proč jsem měl tu čest být hasičem,
    myslím, že ředitel Stavoprojektu nechtěl rizkovat svůj post.

    Protokolárně proti podpisu mi byl předán program stavby, včetně zaměření staveniště.

    Změna projektanta byla přijata soudruhem pro průmysl Hermanenn a hospodářem Drábkem nelibě. Přičkázali, aby se na KV KSČ do Brna dostavil nový projektant.
    Přijetí nebylo moc přátelské.
    Soudruzi objasnili úkol, termín a finance.
    Pak mi ještě řekli, některé věci se nezapomínají:

    „POKUD TO NESPLNÍŠ, PŘIBIJEME TĚ ZA UŠI NA VRATA“

    Při odchodu ještě dodali:

    „NEMYSLI SI, ŽE ŽERTUJEM“

    Statutární město Jihlava vydalo knihu „I domy umírají vstoje“.
    Autorem knihy je Ladislav Vilímek. Seriál od zmizelých domech vycházel od roku 2012 v Jihlavském Deníku a brzy si získal značnou oblibu u čtenářů.
    Jelikož se jedná o jedinečný počin, město se rozhodlo projekt podpořit a ucelený seriál vydalo jako knihu.
    Doufám, že i story jak vznikají by mohla být zajímavá
    Zdeněk Gryc

  10. BerKa říká:

    No a to opět jenom potvrzuje „that’s the question“. Že prostě Ing. arch. Zdeněk Gryc kritiku přijal a začal pracovat tak, jak si strana přála.

  11. Dvořák říká:

    Berka já obdivuju vaší trpělivost. Očekával jsem spíš reakci i na téma nepodařený jedinec přeštického chovu. No ještě se mám co učit.

  12. Zdeněk Gryc říká:

    BerKa říká:

    Úterý, 3. 3. 2020 v 13:55

    No a to opět jenom potvrzuje „that’s the question“. Že prostě Ing. arch. Zdeněk Gryc kritiku přijal a začal pracovat tak, jak si strana přála…

    Obdobně jako můj profesor Rozehnal, který v Basaprojektu navrhoval v rámci komunistického kampusu

    ORLÍK

    vilu pro stranické papaláše, že ?

  13. BerKa říká:

    A vás komunisti zavřeli ?

  14. Zdeněk Gryc říká:

    A vás komunisti zavřeli ?
    ———————————————-
    Budoucí příteli,

    proč se ptáte ?

    Už je to déle co jsem se sešel s anonymem,

    Přijal mé vyzvání na setkání
    Na hřbitově v Jihlavě,
    Kontemplativní místo
    Po necelých 2 hodinách
    Se zcela rozdílnými názory

    Ho považuji
    Za zajímavého přítele,

    Zítra několi poznámek k :

    Eva Jiřičná
    Dnes20:20

    Životní příběh světoznámé architektky, která je královnou skla a oceli. Režie J. Chytilová Dokumentární portrét křehké ženy z oceli a nejvýraznější představitelky české architektury vůbec. Její otec byl významným architektem baťovského Zlína. Původně se chtěla stát profesorkou chemie, na přání otce však vystuduje Eva Jiřičná obor architektury na ČVUT v Praze. V létě 1968 odjíždí na stáž do Londýna, ale československé úřady jí brání v návratu a de facto tak nedobrovolně emigruje. Eva netuší, že se dalších 22 let nedostane zpátky a nikdy v životě už se nesetká se svým milovaným otcem. V Anglii se rázem ocitá sama a postupně se vypracuje v jednu z nejvýraznějších osobností interiérového designu a architektury. Po pádu železné opony se již jako renomovaná architektka vrací do rodné země, kde ji nikdo nezná. Od 90. let se tuzemskými pracemi dostává k širší společnosti a její dílo vzbuzuje silné a rozdílné reakce. Dokumentární film představuje vnitřní a umělecký svět architektky, která je více známá ve světě než u nás, také její pochybnosti, radosti, inspirace, neuvěřitelnou energii a touhu tvořit a být maximálně platnou. Odráží i osobní a profesní život této světoznámé architektky. Natáčelo se v Londýně, v Brightonu, v Praze i ve Zlíně, v londýnském a pražském ateliéru. Vyprávění dokumentu je orámováno životem Evy Jiřičné a těžkými životními zkouškami, kterými si architektka musela projít. Film se soustředí na významné body jejího života, ať jsou to její vzpomínky na rodný Zlín, odkud s rodinou museli „prchnout“, nedobrovolná emigrace, nalezení místa v mužském světě, nemožnost mít vlastní rodinu, vztahové problémy, tvůrčí krize a přešlapy nebo profesní i lidský návrat ke kořenům a předávání svých zkušeností nastupující generaci. Přiblížení jejího unikátního architektonického řešení prostoru bude probíhat úměrným způsobem, spolu s využitím všech dostupných obrazových materiálů – fotografie, stavební plány, studiové vizualizace, útržky z natočených dokumentů. Nositelka řádu Britského impéria, Státní ceny za architekturu a mnoha dalších prestižních vyznamenání představuje špičku světové architektury.

  15. BerKa říká:

    Ing. arch. Zdeněk Gryc kritiku přijal a začal pracovat tak, jak si strana přála.

  16. Zdeněk Gryc říká:

    1. Zítra několik poznámek k:
    Eva Jiřičná
    Dnes20:20

    Je tedy dneska:

    Story Jiřičné je neuvěřitelná. Anglie a Zlín, atd. . .

    Myslím, že bych měl vědět co to je od zadání stavby ke kolaudaci.
    Desítky let práce nejenom na Březinkách.

    Docela mne mrzí jihlavské příštipkaření bytových stavení a stávající stav betonové bedny s jeřábem v místě Štefánikových kasáren, včetně jejich osudu.

    Docela mne mrzí story sídliště Bedřichov, kde se postavila jenom první stavba a nikoli další komplexně řešený satelit Jihlavy pro 15. 000 obyvatel.
    Dokumentace je v archivu, včetně situačka spalovna odpadků, kterou řešil arch. Baueršíma.
    Ta měla být podle České plánovací komise hlavním zdrojem tepla
    s technologií obdobnou jako spalovna Sako v Brně. Doplňkem a reservou měl být plyn.

    Na Březinkách plánovačka určila zdroj tepla plyn, reserva topný olej.¨
    Ono se tehdy nedělalo vše úplně blbě.

    Ale zpět k filmu s Jiřičnou, tenhle blog je o sochách.

    Sv. Ján versus Gottwald.

    Film ukázal vztah Václava Havla k historické architektuře, ne slovem, ale činem.

    KOSTEL SV. ANNY

    Nejnáročnějším projektem Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 bylo vytvoření mezinárodního centra Pražská křižovatka.
    V roce 1999 podepsala Nadace VIZE 97 nájemní smlouvu s Národním divadlem na pronájem tohoto odsvěceného chrámu na 99 let.

    Nevím kolik čtenářů si dokázalo povšimnout osobností a jejich emocí při otevření kostela sedících vedle Havla a Klause. Často netřeba slov, stačí koukat.

  17. jihlavák říká:

    Spalovnu odpadů si postavte u domu sám, proč ji pořád cpete lidem na Bedřichov? Stačí Kronospan. Víte kulový, jaký jedy spalovací zařízení vypouští a postavíte jí v obytný zóně? Kvůli takovým neomylným vševědoucím machrům dneska onemocní rakovinou dříve či později skoro každý.

    Odsvěcení kostela Sv. Anny a jeho dnešní využití je krásným příkladem trvajícího úpadku společnosti.

  18. jihlavák říká:

    Profesor Fanta, přední odborník na krajinu, les, ekologii Odborník s pokorou, člověk. „Nechtěl se učit uctívat památku dělnické třídy a komunistické strany.“ Skončil v kotelně, později emigroval. Působil na Univerzitě v Amsterdamu. Shodou okolností mluví i o spalovně produkující dioxiny v Nizozemsku.

    https://video.aktualne.cz/dvtv/cesku-hrozi-katastrofalni-sucho-a-nedostatek-vody-lide-si-my/r~87b77c32a15411e88bfaac1f6b220ee8/

    čas 25:00

    Copak by se asi dělo u nás, kdyby se Baueršímovi podařilo postavit spalovnu na Bedřichově v satelitu pro 15 000 obyvatel? Ale je možné, že soudruzi měli na rozdíl od Nizozemska otázku dioxinů vyřešenou.

  19. Zdeněk Gryc říká:

    Baueršíma a Gryc nemají kompetence řídit nejenom energetickou politiku a zdroje tepla CZ.
    ———————————————————————————
    Bauršíma a Gryc jsou spoluautoři budovy magistrátu v Tolstého ulici.
    OV KSČ + DŮM POLITICKÉ VÝCHOVY.

    Baueršíma a Gryc dostali celoživotní ocenění v rámci výročí 100 let republiky
    Plečnikovu cenu.
    ———————————————————————————–

    „Odpadové teplo spalovny odpadků jako hlavní zdroj a plyn jako doplněk mělo dle usnesení České plánovací komise vytápět sídliště Bedřichov. Stávající plynová kotelna je provisorium pro realisovanou první stavbu. O tom proč nebylo toto sídliště pro 15. 000 obyvatel realisováno není dost dobře možné pod aspektem osobní nenávisti.

    UČIT a UKLÁDAT … kulaté výročí 45 let
    Zdeněk Gryc | Středa, 26. 2. 2020 v 21:01
    je název tohoto bloku,
    přečte znovu komentáře – chorobnou nenávist k autoru, sympatizantu s Václavem Havlem
    ——————————————————————————–
    Spalovna měla být umístěna mimo sídliště do stávajícího hliniště u trati.
    S ČSD bylo projednáno zavlečkování.
    Jasné a snadné bylo její umístění poblíže mimoúrovňového křížení dálničního přivaděče u Lesnova.
    Mělo tak být dosaženo dobrého dopravního napojení na silniční síť okresu a zajištěn klid nejen pro sídliště, ale i obyvatele Jihlavy.

    „podívejme se do jihlavského archivu na situační plány sídliště Bedřichov.

    Podívejme se do Brna, nebo jenom do „mapy.cz“, jak a kde je umístěna v Brně spalovna odpadků:

    SAKO Brno, a.s.
    Ekologické služby
    Jedovnická 4247/2
    628 00 Brno, Židenice
    Jihomoravský kraj

    Komplexní služby v oblasti odpadového hospodářství pro města, obce, firmy i živnostníky. Provozujeme zařízení na energetické využívání odpadu a dotřiďovací linku. Společensky odpovědná společnost, důraz na ekologii a trvale udržitelný rozvoj lokalit, v kterých působíme.

    ———————————————-
    1. Svatopluk Beran říká:
    Středa, 4. 3. 2020 v 8:09
    Prosím pokusme se pana Gryce ignorovat. Vím že ten návrh už tu byl víckrát, ale nikdy od všech dotažený. Jakákoliv diskuze se potom stočí vlastně nikam a následně i příspěvky ostatních postupně mizí.
    ———————————————–
    To se týká i Jihlaváka.

  20. jihlavák říká:

    Přiznejte si, že spalovna v Jihlavě by v té době byl jeden obrovskej ekologockej průser. Dnes stejně tak, spálením jedné tuny bordela vznikne asi 450 kg strusky, popílku a jiných více -méně jedovatých látek. Co jde do vzduchu neví možná ani ti tzv. odborníci. Zásadně se zmenší jen objem. Lidi se budou bránit, když se dozví, že při budování cyklostezky vedle jejich ekologické zahrádky, studny ze které berou vodu, byl použit odpad ze spalovny. Spalovna s ekologii nemá nic společného, je to lež.

  21. Svatopluk Beran říká:

    Montáž a demontáž soch.

    Půjde podle posledních dnů protirasistických světových demonstrací, z hlediska skutečných historických událostí, socha Winstona Churchillova umístěná před pražskou VŠE, za sochou Koněva do některého z pražských muzeí? Toď dilema pro piráty, Hřiba, Novotného a spol.

Zanechte komentář




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I