Archive for Listopad, 2020

Cena vody v Jihlavě

Středa, 25 listopadu, 2020

Průměrná cena vodného a stočného ve městech ČR je dnes 89 Kč, my budeme mít teď 95 Kč – ale třeba kousek odsud, v Havlíčkově Brodě platí občané jenom 75 Kč.

Proč? Má to vícero důvodů.

Tím prvním je historie. Na začátku devadesátých let minulého století byly zrušeny státní podniky provozující vodohospodářskou infrastrukturu a zastupitelstvo každého města rozhodovalo co dál. A nyní se ukazuje co byl krok správnější. Brodští se prostě rozhodli jít úplně jinou cestou, samostatnou, a udělali transparentní provozovatelskou akciovou společnost s okolními městy, kde akcie byly v poměru vloženého majetku. Jihlava ale víceméně pokračovala v tom co tady bylo dosud – a zůstala součástí zbytku velkého vodárenského molochu, který zbyl po státním podniku Jihomoravské vodovody a kanalizace.

Druhým důvodem je to, že to však nefungovalo ku prospěchu občanů Jihlavy a tak přišlo správné rozhodnutí z toho systému vystoupit. Ale ten proces trval deset let a město při něm přišlo o hodně peněz, které teď chybí. Ovšem je velmi dobře v zájmu budoucnosti, že se této garnituře ve vedení města podařilo ten nekonečný proces utnout a spory dohodou ukončit. Vpravdě historický počin.

Dále je tu otázka nového provozovatele, který začíná úplně od nuly a nemá na co navázat a správně vyhodnotit a posoudit náklady, nemá se prostě čeho chytit. Proto je rozhodnutí zachovat jeden rok stávající ceny zcela logické. Poté však je nutné vše vyhodnotit a k této diskusi se vrátit. Rozhodnutí o výši vodného a stočného je v kompetenci 37 členného zastupitelstva – ovšem jsou zde přísná regulativa ministerstva zemědělství a to jak nahoru tak i dolů.

A poslední problém, nikoliv však významem, je to, že Jihlava bude od nového roku už držet a provozovat vše, kromě toho nejdůležitějšího a to je zdroj vody – úpravna na Hosově, na kterou je celý vodárenský systém navázán. Ti, kdo ji vlastní, si tak mohou vstupní ceny monopolně diktovat. A to je třeba změnit – a také na tom už se pracuje -právě ve spolupráci s Brodem. Je zde reálná možnost, že vedle vody z Hubenova budeme mít v Jihlavě i vodu ze Želivky.

Proto je třeba v této přelomové době především trpělivosti. Nikdo soudný nikdy přece nemohl slíbit, že se voda slevni okamžitě – a jsou to pořád jedny peníze a spojité nádoby. Čím levnější bude vodné a stočné, tím méně peněz bude na opravy hodně zanedbaných vodovodů a kanalizací a vymstí se to v budoucnu.

PRIOR JIHLAVA

Úterý, 24 listopadu, 2020


KDO JINÉMU JÁMU Rudolf Slánský
23. listopad20:00

Převzato:

„Celovečerní televizní dokument s využitím aktuálně nalezených audiovizuálních záznamů vypráví příběh vykonstruovaného politického procesu z listopadu 1952, příběh jeho obětí i strůjců. Na jeho konci bylo 11 popravených bývalých vysokých funkcionářů KSČ, straně oddaných komunistů, kteří před soudem na předem známé otázky žalobců a soudců mechanicky „recitovali“ naučená doznání a obvinění „spolupachatelů“, bývalých přátel a spolupracovníků.“

Do dokumentu jsou vloženy vícekrát  3 fotografie významných exponentů. Je mezi nimi fotografie hezkého 28 letého mladého muže Antonína Prchala.

Když se vrátíme do doby okupace v srpnu 1968 a snah o „asanaci“ jihlavského historického jádra, tak bychom se měli zajímat o to, co přátelství na věčné časy způsobilo a začínat tím blízkým, tedy Jihlavou

Převzato:
Karel Prchal
Karel Prchal byl v letech 1971–1976[9] předsedou městského národního výboru v Jihlavě. Nesl velký díl odpovědnosti za likvidaci Kreclu, bloku historických středověkých domů v centru Jihlavy.[10]
———————————————-
Antonín Prchal
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Antonín Prchal (7. května 1923 Jihlava – 20. května 1996 Praha) byl příslušník Státní bezpečnosti, v letech 1952–1953 náměstek ministra národní bezpečnosti, 1953–1956 první náměstek ministra vnitra. Podílel se na provokacích StB (akce Kámen) a vykonstruovaných procesech (proces se Slánským). V roce 1963 byl za svou účast na nezákonných praktikách StB odsouzen k šesti letům vězení, ale již následujícího roku propuštěn. Pod pseudonymem Ivan Gariš se v období normalizace prosadil jako autor špionážních a detektivních próz a filmových scénářů.

Mládí
Absolvoval dvouletou obchodní školu v Jihlavě, studium pelhřimovské obchodní akademie v letech 1941–1944 nedokončil. Do dubna 1945 byl totálně nasazen v pobočce BMW ve Starých Horách. Koncem druhé světové války se stal členem odbojové skupiny vedené Milanem Moučkou, pozdějším vyšetřovatelem StB. Skupina začala být aktivní až v době květnového povstání. V květnu 1945 se stal Prchal velitelem Revolučních gard v Jihlavě, 21. května vstoupil do komunistické strany.[1]
Podle Josefa Frolíka byl Prchal „mladík s podezřelou minulostí a rozsáhlým kriminálním rejstříkem“, o kterém „staří příslušníci kriminální služby vyprávěli, že byl ve válce pasákem a že profesionálně tančil v Lucerna baru“ a který „měl prý úzké kontakty k SS-Obersturmbannführerovi Wilhelmu Leimerovi“.[2] Frolíkova věrohodnost je však zpochybňována.[3] Podle Petra Placáka nebyla Prchalova činnost za okupace „nikdy objasněna“ a „o Prchalově protektorátním působení by mohla svědčit i jeho služební horlivost a poválečná aktivita, včetně terorizování bezbranných civilních obyvatel německé národnosti – starců, žen a dětí“.[4]

Kariéra v bezpečnostních složkách
ZOB II.
Od 6. června 1945 byl příslušníkem jihlavské oblastní zpravodajské pobočky Zemského odboru bezpečnosti II. (ZOB II.) v Brně, který byl ovládán komunisty. Působil ve zvláštní skupině, která vytvářela agenturní sítě v nekomunistických stranách Národní fronty. Používal krycí jméno Ivan Gariš.[1]

Státní bezpečnost
Počátkem února 1948 byl převelen na pražské ústředí Státní bezpečnosti. Na komunistickém převratu se podílel jako stranický instruktor pro okres Třebíč, za což byl vyznamenán Řádem 25. února. Stal se členem skupiny, která měla za úkol školit a kontrolovat oblastní úřadovny a krajské pobočky StB. Získal tak vliv na personální složení a způsoby práce StB. Jeho kariéra pokračovala ve IV. sektoru, který se zabýval sledováním, později i speciálními operacemi, jako např. provokační akcí Kámen. Prchal se stal zástupcem velitele sektoru, fakticky ho ale řídil sám.[1]
Jako velitel zvláštního útvaru „Modřín“, podřízeného přímo ministru národní bezpečnosti Ladislavu Kopřivovi, byl pověřen provedením čistky, při které bylo na konci ledna 1951 zatčeno prakticky celé dosavadní vedení Státní bezpečnosti: velitel Osvald Závodský, náměstek ministra národní bezpečnosti Josef Pavel a většina náčelníků sektorů. Novým velitelem StB se stal Jaroslav Hora. Prchal byl 5. února 1951 jmenován jeho I. zástupcem, na přelomu let 1951 a 1952 ho ve funkci nahradil.[1]
Náměstkem ministra

Dne 12. února 1952 byl Prchal jmenován náměstkem ministra národní bezpečnosti. Státní bezpečnost zůstala dále pod jeho kontrolou. Podílel se na přípravě vykonstruovaných procesů s nejvyššími státními a stranickými představiteli. Osobně se zúčastnil zatýkání (např. Otto Šlinga a Rudolfa Slánského[5]) a výslechů s použitím násilí. Za přípravu procesu se Slánským byl 24. dubna 1953 odměněn Řádem republiky.

Po sloučení ministerstev národní bezpečnosti a vnitra se stal Prchal 14. září 1953 I. náměstkem nového ministra vnitra Rudolfa Baráka. Ačkoliv šlo o formální povýšení, jeho moc byla omezena a ztratil kontrolu nad některými částmi StB. Barák postupně posiloval na ministerstvu svou pozici, což způsobilo spory s Prchalem. Ty nakonec vedly k Prchalovu odvolání z funkce na začátku dubna 1956. Dalším důvodem pro odvolání byla jeho účast na čistkách mezi představiteli KSČ.[1]
Hodnostní postup
údaje dle Securitas Imperii[6]
• do 1948 – smluvní bezpečnostní orgán
• 1948 – nadporučík
• 1949 – kapitán
• 1. ledna 1951 – štábní kapitán
• 1 .dubna 1951 – major
• 1. března 1952 – plukovník
Po odchodu do civilu
Na základě usnesení politbyra ÚV KSČ byl Prchal jmenován vedoucím bezpečnostního oddělení Spojených oceláren v Kladně. Roku 1962 byl zatčen a obviněn z trestných činů obecného ohrožení a porušování povinností veřejného činitele, kterých se měl v 50. letech dopustit při vyšetřování zatčených představitelů KSČ. Na zasedání ÚV KSČ, které se konalo ve dnech 3.–4. dubna 1963, byl z KSČ vyloučen, protože nesl „osobní odpovědnost za zavádění nezákonných metod do vyšetřovací a soudní praxe“.[7] V červenci 1963 Nejvyšší soud odsoudil Prchala k šesti letům vězení, ale již v roce 1964 byl předčasně propuštěn.
Krátce pracoval jako dělník,

pak byl reklamním pracovníkem Československých cirkusů
a v letech 1965–1969 vedoucím dopravy Drogerie Praha.
Od roku 1969 byl vedoucím odboru podniku zahraničního obchodu Škodaexport.
Do důchodu odešel v roce 1984.[

Rodina
Jeho bratr Karel Prchal,
byl v letech 1971–1976[9] předsedou městského národního výboru v Jihlavě.
Nesl velký díl odpovědnosti za likvidaci Kreclu,
bloku historických středověkých domů v centru Jihlavy.
S manželkou Miladou rozenou Šebestovou (* 1924) měl syna Antonína Prchala mladšího (* 1949), který také sloužil ve Státní bezpečnosti. Dosáhl hodnosti majora, stejně jako jeho manželka Eva.[11] V roce 1989 se podílel na zbití tehdejšího disidenta Petra Placáka, za což byl 24. února 2014 odsouzen k jednomu a půl roku vězení

Ad. : Proč dnes nevolit ODS (2.10.2020)

Čtvrtek, 19 listopadu, 2020

Jsem rád, že se především díky těm, co přišli k volbám a volili demokracii, nenaplnilo moje hloupé „věštění“ a že se volby v našem kraji vyvinuly tak, že ODS už nemusela pokračovat v koalici s hnutím pana premiéra Andreje Babiše. A jak jsem slíbil, tak se tímto novému hetmanovi Víťovi Schrekovi za svá předvolební slova vůči jeho osobě zde 2.10.2020 omlouvám.

Zároveň mu blahopřeji k získání tak důležité a významné pozice a věřím, že bude jako 4. hejtman Kraje Vysočina důstojným pokračovatelem svých předchůdců Františka Dohnala, Miloše Vystrčila a Jiřího Běhounka. Protože si na prvním místě myslím, že každý z nich bez ohledu na stranickou příslušnost a různé výhrady vykonal v této funkci kus kvalitní práce v dobré víře.

Z mého pohledu patriota pak je nejdůležitější, že se post hejtmana po dlouhých 16 letech opět dostal do rukou politika z krajského města a věřím, že to bude brzy znát.

PRÁVĚ DNES

Neděle, 8 listopadu, 2020

UPLYNULO 400 LET OD BITVY NA BÍLÉ HOŘE (1620-2020)

Bitva na Bílé hoře v roce 1620 rozdělila český národ.

Její výročí nyní nabízí příležitost ke společnému symbolickému aktu smíření. Přinášíme program akcí spojených s oficiální připomínkou této události. Bitva na Bílé hoře definitivně potlačila povstání, při kterém se české stavy pokusily dosáhnout mimo jiné náboženské rovnoprávnosti mezi katolíky a protestanty.

Místo toho přišlo období nadvlády a útlaku, pro které se v dějinách vžil termín

„doba temna“.

Během násilné rekatolizace odešlo do exilu až půl milionu obyvatel,

včetně osobností světového významu,

jako byl např. Jan Amos Komenský.

Po čtyřech stoletích nám tato připomínka nabízí možnost vypořádat se s dávnými traumaty, historickými křivdami a vzájemným rozdělením mnoha generací.

Chce stavět na tom, co nás jako příslušníky různých církví spojuje, nikoli rozděluje. A tak zatímco církve jdou po společné cestě reálné ekumenické spolupráce už dlouho, v neděli 8. listopadu 2020, přesně po čtyřech stech letech, bude na Bílé hoře odhalen smírčí kříž jako trvalé symbolické znamení odpuštění a vzájemného porozumění.

HAVLŮV PACIFISMUS,

měl hlubší kořeny v jejich rodině, matka a její otec Hugo Vavrečka.

https://cs.wikipedia.org/wiki/hugo-vavrečka

Je jistě zajímavé co se píše dnes, ale mělo by se vycházet z toho, co vyšlo v minulém časoprostoru.

22. února 1940 v 60 letů Havlova dědečka vyšla ve Zlíně publikace:

LIDOVÁ KERAMIKA MORAVY A SLOVENSKA ze sbírky H. Vavrečky Tuto sbírku komunisté zcizili.

Převzato:

Svědkové zrady aneb měli jsme se bránit? Dokument o událostech, které provázely opuštění příhraničních vojenských pevností vojáky čs. armády v době Mnichovské dohody, od níž letos uplynulo 80 let. Režie J. Urban a D. Krzywoň Dokumentární film Josefa Urbana a Dana Krzywoně se vrací do období mnichovské zrady a bezprostředního ohrožení českého národa, tedy k událostem, jejichž 80. výročí si v těchto dnech připomínáme. . . Hovoří se zde nejenom o 5. Koloně tu-zemských Němců, ale také o ohrožení hranice Poláky a Maďary. Ještě předtím, tedy v roce 1919 se na jižní hranici s Maďarskem bojovalo. Je velkou zásluhou Havlova dědečka Hugo Vavrečky, že hranice byla, tam kde je. Jednání diplomata by se neměla omezovat na oficielní setkání na hodinu, či dvě. Je nutno získat osobní vztah, nejlépe formou přes společný zájem nebo „koníčka“. TGM dobře věděl koho vybrat. Vavrečka, byl osobností vybavenou šarmem a anglosaským humorem. Vyznal se v kunst-historií obou zemí. Své poslání zdárně dokončil. O jeho osobnost, bychom se měli, inspirováni 100letím republiky, zajímat. Miloval umění, zejména habánskou keramiku ze Slovensko-českého pomezí, která ovlivnila naše lidové artefakty.

Unikátní Vavrečkova sbírka keramiky byla rodině také zabavena.

Stát se artefakty honosil i na výstavách ve Švýcarsku.

Jana Kybalová po vrácení sbírky H. Vavrečky za přispění ŠVÝCARSKÉ NADACE, CERAMIKA STIFTUNG, BASEL vydala v roce 1995 knihu: KERAMICKÁ SBÍRKA HUGO VAVREČKY.

S rukopisně napsanou a srdíčkem ukončenou, předmluvou Václava Havla „Osobností, která spojuje oba první presidenty, je Hugo Vavrečka,

český novinář, národohospodář, politik a diplomat, ministr propagandy ČSR, dědeček Václava a Ivana Havla. Vavrečka je pozoruhodná osobnost.

Otevřít jeho jméno na wikipedii by neškodilo, stejně jako se hlouběji zajímat o kořeny rodiny Václava Havla.

ARCHEOLOGOVÉ ZKOUMAJÍ HISTORICKÉ UDÁLOSTI Z ARTEFAKTŮ

Stejně bychom si měli uvědomit, odkud pramenil pacifismus Václava a Ivana Havlových.

Nejkrásnější kusy lidové keramiky pochází od Pacifistů – Habánů.

Dneska vzpomínáme, co se stalo před 400 lety na Bílé hoře. Dá se říct, že to byli militantní boje o „pravé náboženství“? Ví někdo o víře Habánů, kteří vždy odmítli vzít zbraň do ruky.

Ne tak otec, jako spíše matka,

ALE URČITE DĚDEČEK OVLIVNIL JEHO VZDĚLÁNÍ:

Hugo Vavrečka – ztělesnění diplomacie, soudnosti a rozvahy

/najdeme někde na internetu/

Kdo to byli dnes zapomenutí Habáni, emigranti vyhnaní do Ruska,

USA, kde je zavírali, protože odmítli vzít do ruky zbraň. Proto se stala KANADA JEJICH DOMOVEM.

Převzato: Pronásledování Roku 1528 se konalo první vypovězení habánů z Čech a Moravy, avšak na Moravě nebylo respektováno. Roku 1535 byli vypovězeni i z Moravy, po roce se vrátili a následovalo desetiletí hospodářské prosperity. Když se situace zhoršila, část habánů odešla do bezpečí na západní Slovensko a do Dolních Rakous. Ti, kteří zůstali, se ukrývali v úkrytech (lochy). V roce 1589 měli habáni na Moravě 57 dvorů a počátkem 70. let byly na habány uvaleny daně, čímž byli habáni zároveň uznáni za zákonité obyvatele země. 

Po Bílé hoře ale doba tolerance končí.

V roce 1622 byli habáni ze země z náboženských důvodů v rámci protireformace vypovězeni, nebo přistoupili na náboženskou konverzi, kterou s dílčími úspěchy prováděli zejména jezuité. Exulanti museli bez majetku do jednoho měsíce Moravu opustit. Odcházejí na západní Slovensko (západ Horních Uher), do Sedmihradska, později do rumunského Valašska a na Ukrajinu. V 80. letech 17. století bylo zrušeno společné vlastnictví a zbylí habánští řemeslníci pokračovali ve vlastních dílnách. Za vlády Marie Terezie (1740–1780) je pak na habány vyvíjen silný rekatolizační nátlak jezuitů, přičemž později došlo k jejich hromadné emigraci do (dnešních) USA a Kanady.

JAK SE STÁVALO ZA KAŽDÉ TOTALITY

Kronospan „politicky“.

Středa, 4 listopadu, 2020

Vedení města považovalo za potřebné po dvou letech shrnout pro zastupitelstvo co všechno podniklo ve věci druhého největšího průmyslového znečišťovatele  v naší zemi, který stále svým působením na teritoriu města hodně znepřijemňuje život velké části našich občanů.  Aktivit, činností a snah  spousta, výsledky však nevalné, nic podstatného se nemění,  Kronospan je zkrátka po všech stránkách dobře opevněn a bude to hodně dlouhá cesta, změnit pro občany něco k lepšímu…

Aniž kdokoliv cokoliv žádal, Kronospan  v návaznosti na tento materiál poslal všem zastupitelům těsně před jednáním dlouhou litanií, kde jako obvykle vyzvedává své obrovské zásluhy k životnímu prostředí, ale nic zásadního ke změně k lepšímu nesděluje. V podstatě zcela mimo řešené téma.

DOBROU ZPRÁVOU je to, že nikdo ze zastupitelů nepovažoval za nutné jakkoliv na dopis v diskusi reagovat.

ŠPATNOU ZPRÁVOU  ale je  zase na druhé straně to, jak silné má Kronospan  „politické“ zastánce.

V hlasování o přijetí usnesení, ve kterém se o ničem nerozhodovalo, pouze se předložený materiál bral na vědomí, hlasovala totiž pro celá koalice a opoziční ČSSD. Usnesení nepodpořilo  ANO, SPD a zastupitel Jaromír Kalina, o kterém se momentálně neví, čí vlastně je…    

Alespoň se ale ví, kdo za koho v této věci  vlastně hraje.