Blog Jihlavských listů

Archív: Prosinec 2020

Pojednání o duchovní příčině covidového otroctví

Ján Lauko | Čtvrtek, 24. 12. 2020 v 19:57

To, co prožíváme v současnosti nemá, z globálního hlediska na naší planetě obdoby. Říká se, že takové výzvě svět nečelil od druhé světové války. Ať si to chceme přiznat nebo ne, kolem nás probíhá něco výjimečného, o čem se bude ještě dlouho mluvit. Něco, co na dlouhé období poznamená národy země. Něco, co vstoupí do historie a čeho jsme právě my přímými účastníky.

Ve všední každodennosti života o tom mnozí vůbec takto nepřemýšlejí. A už vůbec nepřemýšlejí o základních hybných silách tohoto dění a o jeho nejhlubší vnitřní příčinnosti. Proto je ani jen nenapadne, že jeho podstata je duchovní. Že žijeme v době soudu, předpovězené proroky. A že tento soud spočívá v prožívání důsledků všeho našeho nesprávného minulého jednání.

Lidstvo je souzeno neomylnými zákony Páně a soud spočívá ve vyvození důsledků. Ve vyvození důsledků z toho, jak jsme žili, jak jsme uvažovali a jaké hodnoty jsme preferovali. A tyto důsledky na nás nyní dopadají jako trest Boží.

Ale Pán nás netrestá! Trestáme se my sami prostřednictvím jeho zákonů, ve kterých nerespektování a ignorování jsme si sami pro sebe svůj trest utkali. Celkem konkrétně jde o Zákon zpětného účinku. Jeho prostřednictvím musí lidstvo v soudu sklidit všechny neblahé důsledky svého chování.

A protože tato problematika je mimořádně vážná, podívejme se na ni podrobněji. V první řadě bude však třeba podívat se především do našeho vlastního nitra, protože to, co teď navenek reálně prožíváme, je jen vnějším zviditelněním vnitřních dějů, které jsme dlouhodobě nosili a skrývali v sobě. A to hluboko v nás usazené a formované se nakonec projevilo navenek. A protože to nebylo dobré, projevilo se to negativně. Dá se tedy říci, že to, co lidstvo i jednotlivci dlouhodobě seli ve svém vnitřním naladění, ve svých myšlenkách, pocitech a citech, i ve své hodnotové orientaci, právě to teď všichni navenek reálně žijeme a jsme nuceni prožívat na vlastní kůži.

Jak to funguje? Pokud se podíváme na základní strukturu našeho vnitřního života, můžeme v ní najít dva základní rozhodující činitele. Můžeme v ní najít dva základní prvky, nebo dvě naše vnitřní „já“. Jedno vyšší a jedno nižší.

Tím nižším je naše rozumově materiální „já“ a tím vyšším je naše citově duchovní „já“. Takto to bylo dáno Stvořitelem a v tomto smyslu, čili právě v tomto hierarchickém členění měli lidé se svými dvěma vnitřními „já“ zacházet. To vyšší mělo vést a to nižší mělo poslouchat a naplňovat jeho pokyny. Tímto způsobem by se vše vyvíjelo správně a náš svět by nikdy nedospěl do toho stavu, v jakém se dnes nachází.

My jsme však žel nerespektovali správnou hierarchii svých dvou vnitřních „já“, a veškerou svou pozornost, péči, zájem a důraz jsme věnovali jedině svému nižšímu, rozumově, racionálně, materiálnímu „já“. S tímto „já“ jsme se plně vnitřně ztotožnili a začali jsme ho ve svém nitru považovat za klíčové.

Ba co víc, začali jsme ho považovat za jediné, takže jsme nakonec zapomněli, že v našem nitru se skrývá ještě nějaké jiné, vyšší, duchovně citové „já“. Proto lidé naplňovali hlavně potřeby svého nižšího „já“ a ignorovali potřeby svého vyššího „já“.

Potřebami našeho nižšího rozumového „já“ je především materiální zabezpečení, materiální prospěch a materiální užívání si. Pro naši civilizaci se tak staly rozhodující jen hodnoty rozumově materiální. Hodnoty duchovně citové byly ignorovány a odsunuty stranou. Hodnoty svědomí, cti, morálky, mravnosti, spravedlnosti, čistoty, lidskosti a duchovnosti začaly být podřízeny hodnotám materie a konzumu. To vyšší a ušlechtilejší v nás v podobě našeho citově duchovního „já“, které mělo vést a mravně korigovat chování nižšího, rozumového „já“ bylo odsunuto stranou a jakoby uvrženo do vězení.

Tímto způsobem se však nižší rozumové „já“ bez morální korekce vyšším duchovním „já“ zcela vymklo kontrole. Lidé, plně ztotožněni se svým nižším rozumovým „já“, které přestalo být usměrňováno něčím vyšším, se jakoby odtrhli z řetězu, a ve své snaze o naplňování hmotných žádostí začali stále více sklouzávat k bezohlednosti, sobectví, chamtivosti, nespravedlnosti, zvrácenosti a mnohým jiným podobným věcem.

Lidé se stali žalářníky svého vyššího, citově duchovního „já“, které uvěznili za mřížemi vlastních, nikdy nekončících materiálních potřeb. A za těmito mřížemi jejich duch chřadne, hladoví a hyne. Nedostává se mu naplnění jeho potřeby rozvíjení lásky, spravedlnosti, čestnosti, čistoty, dobra, mravnosti ušlechtilosti a poznání a naplňování Vůle Stvořitele.

Takový je dlouhodobý vnitřní stav lidstva. A tento stav se stále stupňoval, až začal dosahovat svého vrcholu. Začal dosahovat maximálního ztotožnění se lidí se svým nižším, rozumově materiálním "já" a maximálního oddálení od svého vyššího, duchovně citového "já".

Avšak to, co v sobě dlouhodobě vnitřně neseme a skrýváme má tendenci postupně přerůst také navenek. Má tendenci zhmotnit se! Má tendenci také navenek, na vlastní kůži dát lidem prožít to, co nosí ve svém nitru a jací vnitřně jsou.

A proto se vnější poměry žalářníků vlastního ducha začaly postupně měnit k tomu, aby byli také oni sami uvrženi do žaláře. Konkrétně se to ve fyzickém světě začalo dít tak, že se začala vytvářet určitá světová elita. Elita nejvíce rozumově zdatných. Elita nejbohatších a nejmocnějších, ale také nejvíce vzdálených všeho duchovního. Elita, která ve své racionálně materiální zvrácenosti nakonec dospěla k temné vizi a k temnému cíli. Je jím absolutní světovláda s úplným podmaněním, zotročením a zdecimováním lidstva na takzvanou zlatou miliardu.

A tato elita jde pomalu, krok za krokem za svým cílem. Je tak bohatá, že si dokáže koupit téměř všechny hlavní média a jejich prostřednictvím formuje vědomí obyvatelstva požadovaným směrem. Média obhajují kroky, prováděné světovými elitami jako něco, co má sloužit ku prospěchu lidí, ale ve skutečnosti to slouží především ke prospěchu elity, a je to vždy jen další krok na cestě k dosažení jejího cíle, definovaného jako Nový světový řád (NWO).

No a tady se už dostáváme k naší nejaktuálnější současnosti. Ke koronavirové pandemii. Je sporné, zda je koronavirus přírodního původu, nebo byl uměle vyroben. Každopádně však přišel světovládné elitě velmi vhod, protože právě na pozadí dnešní pandemie začíná zrychlenými kroky postupovat ke svému cíli. Všimněme si, že všechny národy země jsou pod záminkou boje proti pandemii postupně zbavovány nejrozličnějších práv a svobod. Lidé jsou neustále kontrolováni. Omezuje se pohyb na hranicích a domácí vězení i práce z domova se stávají realitou. Život společnosti byl zredukován jen na to nejnutnější. V obyvatelstvu je médii neustále vyvoláván strach a jako na spasení se čeká na vakcínu.

Nicméně v takzvaných konspiračních kruzích se říká, že právě k tomuto bodu mělo všechno dojít. Že v lidech měl být záměrně vyvolán panický strach před něčím, na základě čehož obyvatelstvo vděčně a dobrovolně přistoupí k vakcinaci. Existují však podezření, že právě prostřednictvím vakcíny chce elita omezit plodnost lidstva, a tím začít s jeho redukcí na zmíněnou, zlatou miliardu. Jiná teorie zase říká, že vakcína zasáhne lidskou DNA takovým způsobem, že z nás vytvoří snadno ovladatelné lidské hybridy. Že naše DNA bude změněna a my přestaneme být lidmi. Staneme se jen poslušnými biorobotmi v rukou elity, plnícími její přání.

Finále zotročení lidstva nastává! Náš tupý materialismus a naše nepatřičné vyzvedávání nižšího rozumového „já“ nás dovedly až k tomuto bodu. A došlo k tomu proto, abychom pochopili, co takový posun vnitřní hierarchie přináší. Abychom poznali, k čemu to vede. Abychom pod hrozbou ztráty podstaty naší lidskosti poznali fatální omyl, spočívající v nesprávném vyzvedávání našeho rozumově racionálního „já“ nad našeho ducha.

Události dospěli až sem proto, že Vládce univerza nás prostřednictvím svého Zákona zpětného účinku nechává prožívat důsledky našeho vlastního jednání a myšlení, které se pro nás nyní staly soudem. Co jsme seli, to sklízíme! Protože jsme odepřeli darovat svobodu a volnost svému vlastnímu duchu, ani my sami si nezasloužíme být svobodní! Protože jsme spoutali vlastního ducha, zasloužili jsme si, abychom také my sami byli spoutáni! Civilizace s uvězněným duchem se sama stává jedním velkým vězením! To není žádná fikce, ale skutečnost, která se odehrává před našima očima, a kterou jsme nyní nuceni prožívat na vlastní kůži.

Zásadní otázka zní, co s tím udělat a jak se z toho dostat?

Zde nepomohou pouze protesty! Zde nepomůže pouze vzpírání se různým vládním nařízením, prosazovaným pod taktovkou světovládných elit. Zde nepomůže pouze občanská neposlušnost! To vše je dobré, ale nedostatečné! Rozhodujícím faktorem je však jedině nutná změna toho vnitřního, kvůli čemuž jsme se do takové situace dostali. Rozhodujícím faktorem je povýšení našeho vnitřního, duchovně citového „já“ na místo, které mu náleží! Na piedestal naší osobnosti! Naše duchovně citové „já“ a s ním související hodnoty se pro nás musí stát prvořadé! Máme se stát lidmi ducha a citu! Lidmi, jejichž lidskost i celé jejich bytí stojí na hodnotách, jako je spravedlnost, čestnost, ohleduplnost, nezištnost, skromnost, láska, mravnost, čistota, dobro a úcta k Stvořiteli i k jeho Vůli! Jedině takto vnitřně hodnotově orientovaný člověk je duchovně svobodný, a proto si zaslouží také vnější svobodu! A v nezbytném účinku Hospodinova zákona zpětného působení pak i sklidí vnější svobodu jako důsledek vlastní, dobré a správné setby. Jen duchovně svobodní lidé si zaslouží žít v pravé a skutečné svobodě! A té se jim také dostane! Žalářníci vlastního ducha však budou uvrženi do žaláře! Budou v něm vězněni, zbaveni vlastního lidství a nakonec zahubeni!

Jak tedy obstát v dnešní době?

Jedině tak, že se ztotožníme s vlastním duchem a jeho hodnotami! Jedině tak se staneme lidmi ducha a jedině lidem ducha, plně ztotožněným se svým vyšším, duchovně citovým „já“, se od Vládce univerza dostane v dnešní době tolik podpory a pomoci, aby mohli obstát v těžkých očistných bouřích, zapříčiněných otroky lidského nižšího, rozumově materiálního „já“ a jeho nízkými, materiálně konzumními hodnotami.

Rozpočet města.

Miroslav Tomanec, Ing., MBA | Čtvrtek, 17. 12. 2020 v 21:02

Bylo to moje páté hlasování o rozpočtu, tedy jakési malé jubileum. Ovšem způsob jeho  tvorby jsem kritizoval už dávno předtím, vlastně od počátku – když jsem se tím začal zabývat a sledovat jednání zastupitelstva a řízení našeho města. Ze čtyřech svých hlasování jsem rozpočet dvakrát nepodpořil, dvakrát však ano. Jakási remíza tedy.  Poprvé jsem zvedl ruku bezprostředně po volbách, kdy rozpočet tvořila ještě předchozí městská vláda a samozřejmě jsem v očekávání budoucích změn nechtěl hned od počátku přidělávat zbytečné problémy novému vedení města. Podruhé vloni, kdy jsem sice v odborné debatě ve finančním výboru hlasoval proti, přesto na zastupitelstvu jsem ruku zvedl s tím, že pokud se přístup k jeho tvorbě neprojde zvratem, tak že to je moje podpora poslední.

Mezitím se však situace ve společnosti zásadně změnila. Díky nezodpovědné a populistické vládě jsme svědky  rozvratu veřejných financí v přímém přenosu a neustálého tlaku na municipality, které by měly podle představ v hlavě lidí nyní zodpovědných za tuto zemi nést hlavní tíží dopadů jejich bezbřehého populismu a marketingu. Zmatky kolem daňového balíčku, neschválený státní rozpočet bez řešení, ale i objektivní velká nejistota kolem příjmové stránky RUD – to všechno tady dříve nebylo a dalo se reálně plánovat,  což teď vůbec nejde.

Za těchto okolností by se mohlo tedy zdát, že i náš rozpočet v jakékoliv podobě je pouze cár papíru, když stejně nikdo neví co bude, jak se to všechno vyvine. Proto se ani vůbec nechci zabývat nějakým číslem na konci, nevadí mně schválený deficit,  to je z mého pohledu zcela nepodstatné, protože to ukáže až realita dalších dnů, jak to bude.

Má tedy tato rozprava a následné rozhodnutí vůbec nějaký smysl? Jsem přesvědčený,  že ano a veliký. Protože nejde o ta konkrétní čísla, ale o systémový přístup.

Pomalu ale jistě  totiž vklouzáváme do nového fenoménu dnešní doby a to je tzv. ALIBI COVID. Za všechny naše problémy, nedostatečnosti a nevůli něco měnit může jen ten malý, v tomto ohledu bezbranný a nevinný,  i když jinak nebezpečný virus. Namísto toho, abychom současnou krizi pochopili a hlavně uchopili jako jedinečnou příležitost k velkým změnám, které už potřebujeme jako sůl, však jedeme pořád postaru. Protože už tři desítky let se v tomto směru vůbec nic nemění, pardon – něco se přece jenom vyvíjí i když je pravdou, že nikoliv směrem, který bych si přál – náš úřad neustále nekontrolovatelně narůstá, stává se stále více neefektivním, nepružným, těžko proniknutelným spletencem státní a veřejné správy. Citát který není můj, a podle mého názoru přesně sedí : ……..náš úřad je hrad, který i v době míru neotvírá brány, nově příchozí jsou pečlivě přesvědčování o dokonalosti hradu a ten jsou potom vysláni bránit do posledního dechu před vstupem kohokoliv bez ohledu na jeho cíl a úmysly…

 Už po léta, zcela beze změn totiž probíhá tvorba rozpočtu takto : vedoucí jednotlivých odborů „nahlásí“ své finanční potřeby a požadavky, které stejně nikdy nenaplní, úzká skupina vyvolených zvaná investiční komise k tomu přihodí své zájmové investice a pak se za připuštění řadových zastupitelů na tzv. čteních rozpočtu a pracovních seminářích licituje –  ty sundáš tolik procent, tady se škrtne tolik milionů…a zachmuření vedoucí odborů se svraštělým čelem podle své osobní míry loajality k té které vládnoucí garnituře horlivě či méně horlivě přikyvuji. A výsledek máme na stole. Už po léta – a to zdaleka neplatí jenom o tomto vedení města. Podle mého názoru, je to špatně a je třeba to změnit.

Podívejme se nyní na hlavní výdajovou stránku rozpočtu, tedy osobní náklady úřadu. Jeden z vážených členů finančního úřadu prohlásil, že alespoň vidí světlo na konci tunelu v tom, že tato částka se nemění. Ovšem je všeobecně známá informace, že počet úředníků od začátku volebního období narostl o plných 27, to je o více než 5%. Jak je to možné, takový rozpor?  No myslím si, že vysvětlení je nasnadě – jako všude jinde dochází ke generační výměně a do důchodu odcházejí zasloužili úředníci s vysokými platy a přicházejí noví, mladí, ke kterým tabulky ještě tak štědré nejsou…A tak se to nyní takto opticky vyrovná. Jenomže ten trend do budoucna je špatný, protože ti mladí se stejně do té vyšší příjmové stránky postupně dle zákona  poprávu dostanou a tak máme zaděláno na další skoky v příštích letech.

Zaslechl jsem teprve nedávno, že na úřadě už něco jako benchmarking-tedy srovnání s jinými městy – probíhá. Tím městem, se kterým se poměřujeme, by snad měla být Opava, město přibližně stejné velikosti a hlavně obdobného dosahu obslužnosti své rozšířené působnosti – a to je více důležité. Tak  tedy v roce 2019 měla Jihlava osobní náklady 290 mil, Opava pouhých 230!  Přičemž příjmy měla Opava o 100 mil Kč vyšší. Tyto  výdaje v přepočtu  na jednoho obyvatele a rok činí v Opavě 4,1 tisíce Kč, u nás pak 5,7 tis Kč . Cožpak ani toto nás opravdu nevyburcuje? Ještě hůře pak vyznívá srovnání s 13 statutárními městy podobné velikosti. Máme opět suverénně nejvíce oproti úplně všem, další v této pomyslné tabulce je s velkým odstupem  Kladno s 260 mil. – tedy o 30 mil. méně (!), ovšem to má 66 tisic obyvatel… Průměr platových výdajů v těchto městech pak je 229 mil (!).

Argument, že výše těchto našich výdajů je způsobena tím, že máme hodně úředníků placených z tzv.  projektů, na který dostáváme dotace, nemohu zatím dost dobře přijmout. Jednak ani na opakovanou výzvu jsem dosud neobdržel jejich seznam, jednak nevěřím, že ostatní města to nemají – a nakonec – ty dotace jsou přece také veřejné peníze, nebo ne?

Jsem si vědom toho, že systémové změny nejdou udělat hned. Proto jsem ve svém diskusním příspěvku k loňskému rozpočtu nechtěl moc, pouze to, aby se založila jakákoliv platforma pro začátek v tomto směru, které budu moci být přítomen. Nezaznamenal jsem ani náznak něčeho podobného. Konkrétních výhrad mám hned několik, nejzásadnější je pak potřeba promítnutí nové situace v zemi do přípravy nové hokejové haly.. Nemůžeme se přece tvářit i v tomto ohledu, že se vůbec nic neděje.

V zastupitelském slibu se hovoří o závazku pracovat ve prospěch občanů města. Jsem bytostně přesvědčený, že schválení takovéhoto rozpočtu s takovýmto způsobem jeho tvorby rozhodně není v zájmu občanů Jihlavy – ba právě naopak a proto jsem ruku nezvedl. Čím si jihlavané zasloužili to, že mají tak zbytečně drahý úřad, který nesnese srovnání s žádným podobným městem v zemi ?

A samozřejmě – ani trochu nevěřím zprávám, které se ke mně dostávají ze všech stran v podobném duchu – tedy že je zbytečná jakákoliv diskuse, protože potřebný hlas za rebelujícího koaličního zastupitele už je připraven od opoziční strany, která si nějak přece musí odpracovat tu svoji výnosnou trafiku na kraji.To přece nemůže být pravda, že ne? Protože to by pak dál nahrávalo těm kdo hovoří o té hnusné politice a takhle se tady přece nepostupuje, my máme na prvním místě městotvornost… Takže  tomu nevěřím a doufám, že pohnutky tento rozpočet podporujících jsou zcela jiné…

A výsledek? Rozpočet byl schválen hlasy 18 koaličních zastupitelů +ČSSD+KSČM. Nepřipomíná to něco?

Kdo chce menší daně ?

Zdeněk Faltus | Pondělí, 14. 12. 2020 v 21:10

Kdo chce menší daně ?

Musím  se přiznat, že mne překvapily názory některých lidí, ekonomů a rádoby odborníků /kterých máme v ČR  doslova na vše dostatek/ o tom, že  vlastně „ Češi nechtějí menší daně“.

Proč ?  Protože  se bojí, že ty peníze „ budou někde chybět“. To určitě budou, ale neztratí se .  Budou totiž někde přebývat.  A kde ? No přece v kapsách lidí, nás všech.

Je otázkou, co je lepší: zda  mít velké daně a  poté čekat až stát ve  své „ nekonečné moudrosti“ ty peníze nějakým, většinou nedokonalým způsobem přerozdělí. Nebo  dát peníze lidem s vírou, že budou více utrácet, nebudou se bát koupit  si auto, TV , ledničku, eventuálně jet na dovolenou, až to tedy půjde, že…

Milton Friedman, jestli jsem jej tedy  správně pochopil, odmítl teorie Keynese  o tom, že domácnosti plánují své výdaje podle  svých příjmů, jen podle nich.  On naopak tvrdil to, že  domácnosti  plánují své příjmy i podle očekávání svých příjmů, jejich výhledu.

Pokud budeme mít  i my výhled  na hezkou sumu ve  svých peněženkách navíc, proč ne.

Nesmí nám chybět odvaha  jít a i třeba riskovat. Věřit lidem, ne jim tupě brát peníze a ty pak tu sem a tu tam přerozdělovat.

Že odvaha chybí ČSSD, která je známá svou touhou k rovnostářství a přerozdělování, mne nepřekvapuje. Ale že chybí odvaha i našim konzervativním kolegům z KDU ČSL..?

Dokonce jsem četl článek,kde  si autor dělal legraci z našeho národa, protože prý  je jediný , který „ nevítá nižší daně“. Že by za tím byla ta tradiční naše malá závist z toho, že těm bohatším zbude  peněz víc?

Kdo ví-)

Ohlédnutí za Almou Rosé

Zdeněk Geist | Pondělí, 7. 12. 2020 v 12:23

Jihlavské zastupitelstvo má prý hlasovat o pojmenování nově vzniklého náměstí po Almě Rosé, hudebnici a neteři Gustava Mahlera, jak jsem zjistil od přátel a jak vyplývá z veřejných zdrojů. Nemám samozřejmě tušení, k čemu se zastupitelé přikloní a podle čeho se vlastně vůbec budou rozhodovat. Ale ať už hlasování dopadne jakkoliv, prospěje její památce už jen samotná skutečnost, že se jménu Mahlerovy neteře – a rovněž nadané houslistky – dostává v Jihlavě veřejného ohlasu i na kolbišti komunální politiky. A to několik let poté, co se zdejší kulturní veřejnost mohla s jejími osudy i s nově popsaným jihlavským působením seznámit v nejrůznějších formách.
Když jsem ze soukromé iniciativy začal před časem spolu s dalšími příznivci hudby publiku na Vysočině Almu Rosé představovat – a odlišovat ji od Almy jiné, a to věhlasnější, totiž její tety Almy Mahlerové – setkala se naše snaha s potěšitelným zájmem veřejnosti. Při populárně naučných pořadech se slovem o životě jejím i její rodiny a hudbou v rámci vystoupení Filharmonie Gustava Mahlera; na výstavě v Domě hudby v Kosmákově ulici; v pořadech Českého rozhlasu; v článcích zveřejněných v Jihlavských listech či monodramatem uvedeným na MHF Petra Dvorského v loňské sezóně.
Privátním počinem bylo i vydání publikace Hoffmann-Mahler-Rosé v nakladatelství Parola, která v pasážích věnovaných rodině Rosé přinesla dosud neznámou kapitolu z osobního i koncertního propojení Almy Rosé s Jihlavou. Včetně míst, kde se zde před přibližně devadesáti lety vyskytovala – v místním divadle, někdejším rodném domě její matky Justiny Mahlerové, v Grandhotelu, na židovském hřbitově či právě v Jihlavském dvoře (dnes Dělnickém domě), kde s úspěchem koncertovala před českým i německým publikem.
Při všech těchto počinech bylo zřejmé, že diváky, resp. posluchače Almin osud i vazby s tehdejším hudebním světem zaujal. A to natolik, že někteří – jistě v dobré víře – se zpočátku dokonce těšili na její osobní vystoupení v Jihlavě… Ale i takové momenty patří k osvětě.
Nyní se po letech zřejmě rozhodla k této iniciativě přidat i jihlavská radnice, což je pro mě jako pro člověka, který se životem Almy Rosé autorsky i badatelsky dlouhodobě zabývá, zároveň překvapující i potěšující. Rozhodne-li se zastupitelstvo pojmenovat prostranství před Dělnickým domem jejím jménem, bude to přiléhavé. Tam totiž hudebně oslnila a do Jihlavy navíc na chvíli přenesla i žádoucí „lesk velkoměstské Vídně“, jak referoval tehdejší tisk. Bylo by tak symbolické, kdyby ji nyní ocenila i Jihlava poté, co ve Vídni jedna z ulic její jméno nese již desítky let a navíc od letošního jara i jeden z tamních parků.
Jméno Alma znamená „živitelka“ či „požehnaná“. Požehnaný byl i Almin život, dokud jej tragicky neusmýkal nacistický holocaust. Za obojí si Alma Rosé, podle mého mínění, veřejnou vzpomínku zasluhuje. Snad tedy při vědomí výše řečeného bude jihlavské zastupitelstvo o věci jednat také s „myslí požehnanou“.

PRÁVĚ DNES

Zdeněk Gryc | v 8:39

 Dobrá rada:

…..roušky je maličkost…….horší Řešení bude, až nás budou chtít očkovat………nechápu, proč chtějí očkovat všechny……….nebo dvě třetiny populace……….ať se nechají naočkovat jenom ti, kteří by při nemoci mohli mít komplikace……..si vzpomínám, že při nějaké akci – snad v době ptačí chřipky- se nenechali očkovat na chřipku ani všichni zdravotníci………nakoupené vakcíny se musely za další peníze likvidovat………. km | 2020-12-07 07:29:39 |

————————————————————————————————

Ve druhé části rozhovoru, kterou Seznam Zprávy přinesou později, Martin Tolar hovoří o nadějném konci pandemie covidu-19 – totiž vakcíně.

Elitní český lékař v USA říká, čím se bránit covidu-19.

A berte zinek, radí 5. 12. 19:03 „Je důležité dostat se ven, na čistý vzduch, chodit, cvičit a běhat. Prostě pohyb. Nejhorší pro organismus je, když přestanete fungovat,“ říká český vědec působící v USA Martin Tolar.

V české lékařské komunitě lze narazit na názor, že jestli má někdo z Čechů v současnosti šanci dosáhnout na Nobelovu cenu, je to Martin Tolar.

Po sametové revoluci se vydal do Spojených států, kde svou lékařskou a badatelskou činnost zasvětil neurodegenerativním nemocem, zejména pak Alzheimerově chorobě. Od roku 2013 stojí v čele společnosti Alzheon, která je nyní ve světě zřejmě nejblíže k vývoji léku proti zákeřné Alzheimerově nemoci. Letos firma v USA získala grant ve výši 47 milionů dolarů (miliardu korun) na klíčovou fázi testování svého léku. Martin Tolar se detailně zabývá stárnutím lidí. V exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy mimo jiné říká, jak dospěl k poznání, že lidé se dožívají nejvyššího věku tam, kde jsou zvyklí budovat si silné sociální vazby, potkávat se a trávit čas venku. Tedy přesně to, co pandemie covidu-19 lidem komplikuje. . . . . .

Vy jste byl aktivním studentem při sametové revoluci. Jak jste teď 17. listopad prožíval na dálku, v kontextu pandemie? Neslavili jsme letos na Národní jako obvykle, ale na dálku. My jsme zažili komunismus, nemohli jsme cestovat, číst, co bychom chtěli. V době sametové revoluce mně a mým kamarádům bylo přes 20, byl jsem v páťáku na medicíně. Protestovali jsme proti režimu a nastartovali studentskou stávku. A najednou přišla obrovská změna, překvapení, že nejen studenti, ale postupně celá země už nechce komunisty.

Pak přijeli Američani, nevěřili, že to vše vedou studenti, a nabídli nám, jestli tam nechceme jít studovat a pracovat. Nechtěl jsem zůstat ve 20 letech politikem, a tak cesta za dobrodružstvím byla jasná. Ze situace, kdy jsme nic nemohli, jsme najednou mohli všechno, neuvěřitelný optimismus nám dal křídla, mysleli jsme si, že je všechno možné.

Mám trochu obavu, aby pandemie nezpůsobila u části společnosti, zejména u mladé generace, přesný opak a strach z budoucnosti. Možná v Evropě, která je konzervativnější a pomaleji reaguje na změny, ještě více než v Americe.

Ve druhé části rozhovoru, kterou Seznam Zprávy přinesou později, Martin Tolar hovoří o nadějném konci pandemie covidu-19 – totiž vakcíně.




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I