Archive for Květen, 2021

Utrácení a odpovědnost

Čtvrtek, 27 května, 2021

Občas se stane, že rodina se obtížně dohaduje na prioritách. Zatímco například maminka by chtěla namísto dosluhujícího nové vybavení do kuchyně a tatínek preferuje z důvodu bezpečnosti například koupi nového auta, tak děti by rády moderní počítače a telefony, aby lépe zvládaly on-line výuku a mohly být v optimálním spojení s kamarády a spolužáky.

Ve všech případech se tedy jedná o přání potřebná. Zároveň bývá při pohledu na rodinný rozpočet zřejmé, že současnou koupi nového vybavení kuchyně, nového auta a nových počítačů a telefonů si rodina dovolit nemůže, protože by se musela zadlužit do té míry, že by to nestačila ze svých příjmů v dalších letech splácet.

Dohadování v rodině většinou končí tak, že se všechna přání nenaplní a vše se nekoupí. Buď se dohodne kompromis, nebo o nákupu pouze části potřebného rozhodne většina.

V běžné rodině potom přijaté rozhodnutí členové rodiny většinou drží a respektují a navzájem se členové rodiny zpravidla alespoň navenek nepomlouvají. Ano, někdy se stane i to, že se některý člen rodiny nemůže smířit s tím, že jeho potřeba – přání nebylo vyslyšeno a přijaté rodinné rozhodnutí veřejně kritizuje jako špatné a nepromyšlené.

V naprosté většině rodin, které myslí na budoucnost a chovají se odpovědně, to však touto veřejnou kritikou nespokojenými členy rodiny končí a již nedochází k tomu, že by se nespokojení jedinci snažili za každou cenu prosadit další utrácení a naplnění všech svých přání.

Ve smyslu nenavyšování dalších výdajů jsou tedy přijatá rozhodnutí i rodinnými kritiky respektována. Tento respekt k nepřekračování únosných výdajů je pro další fungování rodiny naprosto zásadní a vede zpravidla k její stabilitě a dlouhodobému fungování a často i dlouhodobé rodinné prosperitě.

Opačné fungování rodiny spočívající v neuváženém utrácení a uspokojování všech přání a potřeb, a tedy v nepřiměřeném životě na dluh, potom může rodinu zatížit osudovým způsobem, který vede k rychlým ztrátám majetku nebo k zatížení dalších generací velmi neradostnou zadluženou budoucností.

Ve svém článku sice píši o rodině, ale ten, o koho se nyní před volbami začínám stále více bát, není žádná konkrétní rodina, ale celý náš stát. Připadá mi, jako by si dnes téměř každý člen vlády usmyslil, že právě to jeho přání musí být naplněno, a to ať to stojí, co to stojí.

Umím si představit, že zpravidla každý člen vlády, stejně jako každý člen zastupitelstva a vlastně každý z nás, dokáže vymyslet a zdůvodnit, na co je ještě dobré a potřebné vydat (utratit) nějaké další peníze. Umím si představit, že ve všech případech budou mít vlastně žadatelé o další utrácení pravdu. Posílit výdaje (utrácet) je potřeba ve zdravotnictví, v sociálních věcech, ve školství, na opravy silnic a chodníků, na zvýšení obranyschopnosti naší země, na zlepšení životního prostředí, na výstavbu bytů, apod. Těch potřebných přání nejsou desítky, ale stovky, tisíce, desetitisíce. Uspokojena nebudou všechna nikdy.

I proto na závěr k tomu již jenom dodávám, že pro stát platí to samé jako pro rodinu. Je velmi lákavé a příjemné, zvláště potom před volbami, plnit voličům pokud možno co nejvíce jejich tužeb a přání a utrácet a utrácet. Je nutné k tomu však také říkat, že zároveň platí, že pokud přitom dochází k překračování únosných (státních) výdajů, znamená toto neodpovědné utrácení pro nás samotné a zejména potom pro další generace neradostnou zadluženou budoucnost, která dlouhodobě povede ke ztrátám majetků, znehodnocení úspor a snížení kvality života v naší zemi.

Den vítězství, Den Evropy, Den matek

Pátek, 21 května, 2021

Začátek května je kromě 1. května – Svátku práce, který je podle zákona tzv. ostatním svátkem a zároveň také definitivním předznamenáním příchodu jara, bohatý i na další sváteční a významné dny.

5. května si jako významný den připomínáme Květnové povstání českého lidu, státním svátkem je potom Den vítězství, který slavíme každoročně 8. května.

V letošním roce proběhly připomenutí a oslavy Dne vítězství opět v omezeném režimu, neboť stále není možné se kvůli pandemii bez omezení jednoduše shromažďovat. Je však možné si výročí Dne vítězství připomínat například popisem událostí a šířením myšlenek a názorů, které se k době před 76 lety vztahují.

V první řadě je třeba si vždy a opakovaně s vděčností připomenout, že bez našich osvoboditelů, a to ať se již jednalo o vojáky Rudé armády nebo o příslušníky amerických či jiných ozbrojených sil, bychom se nadvlády nacistů nezbavili. Zároveň je třeba připomenout a vzdát úctu a poděkovat také našim českým hrdinům, kteří bojovali v různých armádách vítězných mocností, nebo se například aktivně účastnili a bojovali při povstáních našeho lidu zejména na konci 2. světové války.

Pravdou také je, že naši květnoví osvoboditelé přinesli společně se svobodou k nám do Československa také svoji významnou společenskou stopu a měli vliv na formování a způsob života v naší zemi po skončení 2. světové války. Osobně to cítím tak, že se u nás již více než 70 let snažíme kromě jiného vyrovnat i s dědictvím, které na území Československa přinesly právě události 2. světové války a následné osvobození naší vlasti, a s tím související vznik spojeneckých a mocenských vazeb a závislostí.

V naší zemi se dnes nacházíme v situaci, kdy můžeme o svém dalším vnitropolitickém životě a naší zahraničně-politické orientaci sami rozhodovat. Je to velká výhoda oproti dobám pořád časově nepříliš vzdáleným a zároveň je to také velká odpovědnost. Považuji za vhodné to při příležitostí 76. výročí od našeho osvobození také připomenout.

Snaha vyloučit do budoucna v Evropě válečný konflikt vedla k tomu, že 5 let po skončení 2. světové války 9. května 1950 v Paříži navrhl tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman novou formu evropské politické spolupráce. Tento návrh se stal počátkem vzniku společenství, které dnes nazýváme Evropskou unií a od roku 1950 si tak 9. květen připomínáme také jako Den Evropy. Výsledkem tohoto projektu nové formy politické spolupráce je kromě jiného tedy i to, že v Evropě od jeho vzniku žijeme již 71 let v míru. Rovněž si dovoluji zmínit, že se jedná o výjimečnou hodnotu, kterou jsme si v Evropě zvykli brát jako samozřejmost.

Aby toho s výročími nebylo málo, tak v letošním roce připadl 9. květen na druhou květnovou neděli, a tedy na tradiční Den matek, který se dříve slavil spíše v anglosaských zemích a u nás jej začala jako první připomínat Alice Masaryková, dcera našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka a zakladatelka Československého červeného kříže.

Za sebe vnímám každoročně jednotlivé nejen květnové významné dny jako „zvonečky“, které nás upozorňují na naši i světovou historii a na poučení z ní plynoucí. Zároveň nám tyto dny připomínají naše štěstí, že jsme byli obdaření darem života ve svobodné zemi a naši odpovědnost na to nezapomínat a být vděčný.

JAN NEPOMUCKÝ

Neděle, 16 května, 2021

sv. JAN NEPOMUCKÝ

 patron všech lidí od vody

byl uctěn a připomenut včerejším sjezdem

STVOŘIDEL na řece Sázavě

s hojnou účastí vodáků.

Osobnost sv. Jána to neměla v české historii snadné.

Podobně jako osobnost TGM,

V rámci opakovaného odstranění jeho soch z náměstí českých měst

Je to symbolika propojení obou totalit.

Dokazuje to

„povšimnutí“

redaktora Josefa Jelínka v Jihlavských listech:

———————————–

Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most a na něm socha sv. Jána.  

„Min uže nět“

A také už zřejmě nikdy nedojde k realizaci „avantgardní“ myšlenky, jejíž autor – někdejší redaktor jihlavské Jiskry Milan Dvořák – by nejraději osadil pamětními tabulkami všechny domy s podobnými nápisy v azbuce, jimiž sovětští vojáci v prvních dnech po válce označovali, že byl „kvartal prověren“

Trápila ho otázka, jaký že to vůbec máme vztah k „pokrokovým tradicím“, když sdělení gardového poručíka Rvalova „Kvartal prověren – min nět“ není zvěčněno pro příští generace podobnou pamětní tabulkou jako třeba to, že „V tomto domě bydlil v roce 1830-31 Karel Havlíček Borovský

. . .  „Historii píše život a je na nás, abychom naši dělnickou, pokrokovou tradici a její symboly lépe ochraňovali a zakládali.

 Nemohu než sáhnout v této souvislosti pro jiný příklad.

Kdysi stál cestou na Kalvárii v Jihlavě starý most a na něm socha sv. Jána.

Starý most ustoupil novému, který se stal vstupem do budoucího moderního sídliště města. Samozřejmě že se nezapomnělo na renovaci sochy sv. Jána nákladem cca 15.000 korun i na příslušné místo na novém mostě, kam by měl být opět umístěn. Nestane se tak a je to moudré.

Projektant tu dbal pozorně památky, možná i umělecké. My bychom měli pamatovat na to, aby na ono prázdné místo (kam chtěl projektant sochu znovu umístit) vyplnila soch třeba sportovce“…

„Musíme naše inženýry-architekty učit uctívat památku dělnické třídy a komunistické strany. A pokud některým z nich tyto myšlenky nejsou blízké, ukládat jim v tomto smyslu konkrétní požadavky k odbornému ztvárnění. Generace dnešní i příští ocení bezpochyby skutečnost, jako je plánované postavení pomníku prezidentu Gottwaldovi v sídle okresního města na památečním místě, z něhož k občanům Jihlavska  promlouval“. Dnes to lze ještě prostorově řešit. Za pět let bude pozdě. Tady – i jinde.“

Ještě štěstí, že v historii žádný plod přisluhování tomu, co momentální představuje dobré bydlo, v porovnání se skutečnými hodnotami neobstojí a že nás nic nenutí učit „naše inženýry – architekty myslet a tvořit především ideově, v úctě ke komunistické straně“

Josef Jelínek

Jihlavské listy 28. 6. 94

——————————————

300 let od beatifikace Jana Nepomuckého

Rok 2021 je jubilejním rokem, kdy si připomínáme 300 let od blahořečení sv. Jana Nepomuckého. Svatojánské slavnosti Navalis se konají od roku 1715. Jsou rekonstrukcí původního barokního vodního představení, zprostředkovávají duchovní poselství sv. Jana Nepomuckého široké veřejnosti.

Svatojánské slavnosti Navalis 2021

 15. květen 2021

Svatojánské slavnosti NAVALIS jsou oslavou nejznámějšího českého světce a „Pražana“ sv. Jana Nepomuckého, patrona všech lidí od vody. Rok 2021 je jubilejním rokem, kdy si připomínáme 300 let od jeho blahořečení. Konají se vždy v předvečer jeho svátku, 15. května.

V roce 2021 to bude již po 293. a v novodobé historii po 13., kdy se uskuteční v Praze vodní barokní Svatojánské slavnosti NAVALIS.
 


Slovo o Navalis

Jedná se o největší barokní slavnosti na vodě u Karlova mostu v Praze s třísetletou tradicí. Navalis od jejich obnovení stále intenzivněji vstupují do povědomí Pražanů jako neodmyslitelná kulturní a společenská událost roku. Dosahují obdobného věhlasu jako například benátský karneval a stávají se turistickým cílem poutníků a turistů z celého světa. Je to výjimečná událost, kterou si nemůžete nechat ujít!

V barokní době patřila tato slavnost k největším a nejvelkolepějším oslavám. Sjížděli se na ni poutníci ze všech koutů země, aby uctili památku sv. Jana Nepomuckého, ale také aby vyslechli hudbu provozovanou z vodní hladiny Vltavy a zhlédli ohňové show. K vidění bylo velké množství atrakcí.

Barokní slavnosti na Vltavě mají každoročně pevný scénář – slavnostní zdobení koní na Hradčanském náměstí, slavnostní mši v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, procesí od katedrály přes Karlův most na Křižovnické náměstí a barokní koncert na vodní hladině řeky Vltavy.

——————————————————————————–

sv. Jan Nepomucký, podobně jako osobnost TGM,

V rámci opakovaného odstranění jeho soch z náměstí českých měst

Je to symbolika propojení obou totalit,

Kterou můžeme vyčíst z nápisů u sochy TGM v Jihlavě.

Podobně zmenšenou sochu postavy TGM od našeho profesora Vincence Makovského najdeme v interiéru …

Univerzitní centrum v Telči slaví deset let v opravených prostorách

Kompletně rekonstruované prostory v Telči otevřela Masarykova univerzita 11. dubna 2011. Slouží vzdělávání i kulturním akcím.

9. dubna 2021 

Telč je stále více vyhledávanou destinací studentů a zaměstnanců MU i dalších vzdělávacích či komerčních institucí a subjektů.

Objekt jezuitské koleje ze 17. století je v Telči druhým největším komplexem budov ve městě. Masarykova univerzita jej získala v roce 2002, kdy v něm zahájila první vzdělávací aktivity, samotné Univerzitní centrum Telč bylo založeno v roce 2005. V letech 2009-2011 prošly prostory rozsáhlou rekonstrukcí. 

Masarykova univerzita tehdy investovala do opravy jedné z nejvýraznějších telčských budov více než 150 milionů korun, z velké části získaných z takzvaných Norských fondů. Projekt „Telč – rehabilitace bývalého jezuitského areálu – Středoevropské centrum pro kulturní dědictví“ byl největším projektem svého druhu. 

TGM  měl svého architekta Plečnika a svého sochaře Vincence Makovského.

President Havel měl svého architekta Šípka, jeho busty vytváří syn profesora Vincence Makovského,

profesor a architekt Zdeněk Makovský.

POKUD BY MĚL NĚKDO ZÁJEM A CHUŤ

POCHOPIT DUCHA  SOCHAŘSKÉHO DÍLA

„Měl by chvíli postát před sochou TGM „

v Jihlavě.

Pak navštívit noblesně  restaurované interiéry

Univerzitního centra v Telči,

„Měl by chvíli postát před sochou TGM“

ČESTNÉ OBČANSTVÍ

Pátek, 7 května, 2021

Na dubnovém zasedání udělili jihlavští zastupitelé,

 in memoriam, čestné občanství

 Aloisu Janáčkovi,

 viz JN květen 2021 strana 4.

Wikipedie:

Alois Janáček (22. srpna 1900 Jihlava – 2. ledna 1967 Jihlava[1][2]) byl český a československý úředník, stavební inženýr, politik Československé strany lidové, za kterou byl po roce 1945 poslancem Prozatímního a Ústavodárného Národního shromáždění. Po roce 1948 byl politicky stíhaný komunisty.

Vystudoval stavební inženýrství na ČVUT. V letech 19241925 byl zaměstnán jako inženýr na městském stavebním úřadě. V období let 19251939 byl vedoucím Městského stavebního úřadu v Jihlavě. 1. září 1939 byl zatčen gestapem jako rukojmí a vězněn v Jihlavě a ve Znojmě. Po propuštění byl na stavebním úřadě zaměstnán již jen jako referent. Od mládí se účastnil veřejného života (redaktor studentského časopisu Jitro, předseda ochotnického spolku Klicpera).[2]

V letech 19451946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za lidovce. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění kde setrval formálně do parlamentních voleb roku 1948.[3][4] V Národním shromáždění působil jako předseda průmyslového výboru. V letech 1945–1948 byl také předsedou Krajského výboru ČSL v Jihlavě.[2]

Po únorovém převratu v roce 1948 patřil do skupiny lidovců, která kritizovala směřování strany, jež se tehdy stala loajální součástí komunistického režimu. V této skupině kromě něj byl i Jaroslav Cuhra. Během roku 1949 byla tato skupina po vlně zatýkání odsouzena k vysokým trestům odnětí svobody.[5] Byli obžalováni z vytvoření „protistátní skupiny“ a spolupráce s emigrací. Státní soud v Praze mu vyměřil trest 25 let vězení. Byl propuštěn až při amnestii prezidenta republiky 9. května 1960. Už v roce 1961 byl ale znovu zatčen a souzen pro „vzájemné spolčení s dalšími osobami k pokusu zvlášť nebezpečným jednáním zničit nebo rozvrátit lidovědemokratické státní zřízení republiky“. 26. října 1961 byli odsouzeni Jaroslav Cuhra na osm let, Alois Janáček na pět let.[6]

V roce 1964 byl po dlouhodobém věznění stižen mrtvicí a v prosinci 1964 byl propuštěn ze zdravotních důvodů. Od té doby žil v Jihlavě v důchodu. O tři roky později zemřel zcela vyčerpán na srdeční infarkt.

——————————————————————————————–

„Sousoší „Zaváté šlépěje“ od vězně komunismu sochaře Šlesingera,

 je  umístěno na Centrálním hřbitově v Jihlavě. 

Vlevo za kaplí je hrob s nápadným černým křížem, silně zarostlý břečťanem.
Na něm je deska s nápisem:

ZDE V PÁNU ODPOČÍVÁ

ING. ALOIS JANÁČEK
22. 8. 1900. – 2. 1. 1967.

ING. ARCH. JAN SEDLÁK
19. 7. 1933. – 2. 1. 1996.

LUDMILA SEDLÁKOVÁ 

+ 15. 12. 2019.

Oba architekti, včetně našeho profesora Bedřicha Rozehnala, 

jsou  ti o kterých píše

Šárka Koukalová

„Otroci s inženýrským diplomem“:

Technické ústavy ministerstva vnitra a věznění odborníci v 50. a 60. letech V souvislosti s komunistickými perzekucemi po únoru 1948 stále existují témata, která na úplné zhodnocení teprve čekají. Jedním z nich jsou technické a výzkumné ústavy a projektová oddělení v československých věznicích, které využívaly práce uvězněných odborníků, často politických vězňů. Přestože jimi prošly desítky, možná stovky lidí, mnohdy významných osobností oboru, o jejich fungování a historii se toho ví jen velmi málo. Tato studie spolu s navazujícími texty se snaží toto „bílé místo“ našich dějin zaplnit – byť zatím jen částečně. Shrnuje, kde se vlastně idea odborných a výzkumných oddělení ve vězeňských zařízeních ministerstva vnitra vzala a jak tato pracoviště fungovala.

Pronásledování politických a ideových oponentů nového režimu po roce 1948 se týkalo v podstatě všech společenských vrstev, mířilo ale především na elity. V síti nespravedlivých zatčení a vykonstruovaných procesů proto uvízla i řada vysoce kvalifikovaných specialistů v oborech, jako bylo strojírenství, stavitelství nebo architektura. Komunistický režim dokázal (např. od duchovních, literátů či umělců) rozpoznat potenciál těchto praktických profesí a pochopil, že nasadit tyto vězněné odborníky na obvyklou těžkou manuální práci je zbytečné plýtvání silami. Proto v rámci jednotlivých vězeňských zařízení velmi brzy vznikala specializovaná oddělení, která schopnosti těchto lidí začala intenzivně využívat. Po vzoru šarašek Idea celého systému pocházela pochopitelně ze Sovětského svazu, kde měli s vězněním „třídních nepřátel“ a využíváním jejich odborného a pracovního potenciálu bohaté zkušenosti. Již ve dvacátých letech 20. století se v SSSR zaváděly v rámci Gulagu (Hlavní správy nápravně-pracovních táborů) speciální tábory pro vědce, konstruktéry a inženýry, utajované vědecko-výzkumné a projektové ústavy, v nichž režim využíval práce vězněných specialistů. Podle vězeňského žargonu se nazývaly šarašky nebo šaragy (patrně odvozeno z ruského slova šarachťsja, tedy stranit se, být neviditelný). Systém zpočátku fungoval tak, že tito vězni byli pronajímáni jednotlivým podnikům, kam byli z věznice pravidelně převáženi. Jeho přebudování do podoby, kterou pak v 50. letech převzalo i Československo, je spojeno až s Lavrentijem P. Berijou a jeho nástupem do funkce lidového komisaře vnitra SSSR.

———————————————-

V souvislosti s touto badatelskou prací, navštívila autorka článku Šárka Koukalová

Evu Rozehnalovou. Později požádala o získání svědectví rodiny spolužáka

Ing. arch. Jana Sedláka. Při návštěvě jeho manželky Lídy se synem Janem, byla tlumočena

prosba Šárky Koukalové na získání vzpomínky na jejího otce Ing. Aloise Janáčka

a manžela Ing. arch. Jana Sedláka. Výsledkem je vzpomínka rodiny Jana Sedláka.

————————————————

Převzato:

PD v digitální podobě, kde na str. 42 v rozhovoru s Františkem Wiendlem, je téměř na konci stránky vzpomínka na Aloise Janáčka

s poznámkou pod čarou, kde jsem to upřesnila.

V následném mailu Vám ještě pošlu rodinné informace k Aloisu Janáčkovi, ale pozor na nějaké údaje.

Například nevím, jestli se opravdu podílel na obnově kláštera v Praze-Emauzích, jestli to spíše nebyl ten barnabitský klášter.

Každopádně je velmi dobré, že o něm budete psát.

———————————–

Při návštěvě Ing. Jan Sedlák neslíbil, ale po čase poslal:

——————————————————————————-

Ing. Alois Janáček (nar. 22. 8. 1900, zemřel 2. 1. 1967)

Narodil se v Jihlavě v rodině strojvedoucího. Jeho otec byl ale z národnostních důvodů přeložen za trest do Hradce Králové.

V Hradci Králové vystudoval reálku a v Praze ČVUT obor stavebního inženýrství. Ještě za studií vstoupil do lidové strany, kterou právě zakládal mons. Šrámek. Po studiích nastoupil na radnici v Jihlavě, od roku 1924 byl přednostou stavebního úřadu a městské vodárny. Ještě za studií se oženil. Se svojí manželkou měl tři děti.Dne 1. září 1939 je spolu s dalšími osobnostmi české menšiny v Jihlavě zatčen gestapem, odvezen do Znojma, odkud se asi po měsíci zázrakem vrátil domů (při selekci zadržení stojící vlevo posláni do koncentračního tábora, vpravo stojící domů). V úřadě pak za války zastává jen místo obyčejného úředníka. Koncem války je členem Revolučního národního výboru a již 5. května 1945 přebírá od německého komisaře správu města.Za čsl. stranulidovou se stává členem Prozatímního národního shromáždění. Ve volbách v r. 1946 je zvolen řádným poslancem ÚNS. Stává se předsedou výboru průmyslového a členem ústavně-právního výboru sněmovny. V březnu 1948 Janáčka vylučují z lidové strany. Komunisty z akčního národního výboru v Jihlavě je mu nabízen návrat do lidové strany i možnost opět se stát poslancem, tuto nabídku odmítá. Je propuštěn z práce, zbaven volebního práva. Po čase dostává místo pomocného políra na stavbě.V lednu 1949 je zatčen. Proces s ním a jeho kolegy začíná koncem října, Krajský soud v Brně nad ním vynáší rozsudek – trest na doživotí. Obvinění jsou skupinou bývalých poslanců lidové strany, kteří se  po únoru 1948 setkávali se souhlasem mons. Hály a mons. Šrámka a hledali alternativu, jak ven ze situace, která vznikla po Únoru nejen v lidové straně. Když zjistili, že jejich snaha je marná, rozešli se. V odvolacím řízení byl prokurátorem navrhován trest smrti, Nejvyšší soud však změnil jeho trest na 25 let vězení (neprokázala se jejich vina, ale z exemplárních důvodů bylo nutno je odsoudit). Po rozsudku byl odvezen do věznice Plzeň – Bory. Velitelem věznice byl v té době bývalý dozorce z jihlavské věznice (František Šafarčík). S ohledem na své zkušenosti byl zařazen do technického oddělení a měl k dispozici plány věznice pro řešení nějakých úprav. To se mu stalo osudným, neboť byl připravován útěk několika významných vězňů ve spolupráci s dozorci (měli údajně odletět ze sousedního letiště připraveným letadlem), úmysl byl prozrazen a následovala tvrdá odplata – viz poprava poslance Stanislava Broje, majora René Černého a vězeňského dozorce Čeňka Petelíka. Po brutálních výslešíchje na plných 15 měsíců umístěn do kobky na samotcev tzv. Kremlu, bez vycházek, dopisů a s nutností plnění denní normy na draní peří. Opilý dozorce Brabec se večer co večer pak, vyzbrojen důtkami, „staral“ o samotkáře krutým bitím. Na základě setkání mé babičky s ním u odvolacího soudu v Praze při zamítnutí odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně (vážil pouhých 49kg) se obrátila dopisem mimo jiné i na ministra zdravotnictví – lidovce Plojharase stížností o zacházení s vězni na Borech. K jejímu překvapení byla provedena na Borech kontrola a Ing.Janáček byl převezen do věznice v Praze – Pankráci, kde byl zařazen do projekčního ústavu ministerstva vnitra jako inženýr – statik. Patrně pracoval na mnoho projektech, doma se hovořilo vždy o těch nejznámějších – pražské sportovní hale v Holešovicích a obnově kláštera v Praze – Emauzích. K oběma se vztahují rodinné příběhy – pro sportovní halu pro potřeby statického výpočtu s povolením velitelství vypracoval na několika stech stranách speciální výpočtovou teorii, z níž se údajně zachovali pouze jen statické tabulky pro daný způsob výstavby (předpokládám, že se jednalo o zastřešení haly, které bylo na svou dobu jedinečným technickým řešením). K emauzskému klášteru se u nás traduje, že na stavbu docházel pouze s jedním bachařem, když prováděl zaměřování stavby a měl velké pokušení v úzkých uličkách města tomuto dozorci utéci. O více stavbách se nemluvilo a ani nemáme žádné zápisky od něj.


V květnu 1960 je propuštěn podmínečně na svobodu na základě amnestie prezidenta republiky k 15. výročí osvobození. Jeho žádost o důchod je odmítnuta, a tak znovu zamířil jako pomocný dělník do stavebnictví. Dopisuje si se svými bývalými spoluvězni.V červnu 1961 je opět zatčen. V následném procesu dostává pět let žaláře plus povinnost odsedět si zbytek původního trestu s ohledem na porušení podmínek předčasného propuštění.
Nový trest byl uložen za to, že během pobytu ve vězení údajně plánovali založení nové obrozené křesťansko-demokratické strany, až dojde ke změně politických poměrů v zemi.
Nový trest si odpykává ve věznici ve Valdicích (navléká korálky pro bižuterii v Jablonci). Po informaci, že je Janáček znovu „zavřen“, je vyžádán zpět do projekce ve věznici v Praze na Pankráci, kde jej zavalili prací – pracuje jako jediný statik pro 40 projektů. On je však již vyčerpán a v červnu 1964 je stižen mozkovou mrtvicí. Nadlidským úsilím jeho manželky je mu soudem přerušen výkon trestu ze zdravotních důvodů a v prosinci 1964 se dostává domů.
V roce 1966 Nejvyšší soud ruší původní rozsudek z roku 1949 a nařizuje obnovu řízení. Zproštění obžaloby v celém rozsahu se dočkává v březnu 1966. Zrušení rozsudku z roku 1961 se však již nedočkal. Zemřel 2. ledna 1967 po selhání srdce.Rozsudek z roku 1961 byl zrušen až v roce 1969…


V listopadu roku 2014 Ústav pro studium totalitních režimů uděluje Aloisovi Janáčkovi in memoriam Cenu Václava Bendy za význačnou roli v boji za obnovu svobody a demokracie ČR v letech nesvobody nebo komunistické totalitní moci a pamětní medaili Za svobodu a demokracii.

S vězeňským projektovým oddělením měl zkušenost i můj otec – Ing.arch. Jan Sedlák, který byl v roce 1958 v době konání závěrečných státnic na architektuře zatčen a odsouzen k 12 měsícům vězení za protistátní činnost (scházeli se s vrstevníky v katolických kroužcích). Uvězněn byl v Opavě. O projektech, na kterých pracoval, nic nevíme a ani o tom co tam zažil. Když jsme se ho jako dospělí na to ptali, vždy nám odpověděl, že my jsme byli rok na vojně a on zase rok v kriminále. Jediné co „pustil“ bylo, že trpěli nedostatkem pitné vody, tak měli za úkol používat WC na pracovišti a turecký záchod na cele sloužil jako zdroj pitné vody!

Omlouvám se, že toho bohužel pro Vaši práci moc nevím, už to ani nemohou komentovat jak i můj děda, tak ani můj otec. Je to jenom ve stručnosti osud jedná rodiny v 20.století (realita je minimálně na román).