Blog Jihlavských listů

Zdeněk Gryc
46- Architekt - důchodce - autor sídliště Březinovy sady, žák profesora Rozehnala, který si váží osobnosti PhDr. F. Hoffmanna a Václava Havla

ČESTNÉ OBČANSTVÍ

Zdeněk Gryc | Pátek, 7. 5. 2021 v 11:43

Na dubnovém zasedání udělili jihlavští zastupitelé,

 in memoriam, čestné občanství

 Aloisu Janáčkovi,

 viz JN květen 2021 strana 4.

Wikipedie:

Alois Janáček (22. srpna 1900 Jihlava – 2. ledna 1967 Jihlava[1][2]) byl český a československý úředník, stavební inženýr, politik Československé strany lidové, za kterou byl po roce 1945 poslancem Prozatímního a Ústavodárného Národního shromáždění. Po roce 1948 byl politicky stíhaný komunisty.

Vystudoval stavební inženýrství na ČVUT. V letech 19241925 byl zaměstnán jako inženýr na městském stavebním úřadě. V období let 19251939 byl vedoucím Městského stavebního úřadu v Jihlavě. 1. září 1939 byl zatčen gestapem jako rukojmí a vězněn v Jihlavě a ve Znojmě. Po propuštění byl na stavebním úřadě zaměstnán již jen jako referent. Od mládí se účastnil veřejného života (redaktor studentského časopisu Jitro, předseda ochotnického spolku Klicpera).[2]

V letech 19451946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za lidovce. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění kde setrval formálně do parlamentních voleb roku 1948.[3][4] V Národním shromáždění působil jako předseda průmyslového výboru. V letech 1945–1948 byl také předsedou Krajského výboru ČSL v Jihlavě.[2]

Po únorovém převratu v roce 1948 patřil do skupiny lidovců, která kritizovala směřování strany, jež se tehdy stala loajální součástí komunistického režimu. V této skupině kromě něj byl i Jaroslav Cuhra. Během roku 1949 byla tato skupina po vlně zatýkání odsouzena k vysokým trestům odnětí svobody.[5] Byli obžalováni z vytvoření „protistátní skupiny“ a spolupráce s emigrací. Státní soud v Praze mu vyměřil trest 25 let vězení. Byl propuštěn až při amnestii prezidenta republiky 9. května 1960. Už v roce 1961 byl ale znovu zatčen a souzen pro „vzájemné spolčení s dalšími osobami k pokusu zvlášť nebezpečným jednáním zničit nebo rozvrátit lidovědemokratické státní zřízení republiky“. 26. října 1961 byli odsouzeni Jaroslav Cuhra na osm let, Alois Janáček na pět let.[6]

V roce 1964 byl po dlouhodobém věznění stižen mrtvicí a v prosinci 1964 byl propuštěn ze zdravotních důvodů. Od té doby žil v Jihlavě v důchodu. O tři roky později zemřel zcela vyčerpán na srdeční infarkt.

——————————————————————————————–

„Sousoší „Zaváté šlépěje“ od vězně komunismu sochaře Šlesingera,

 je  umístěno na Centrálním hřbitově v Jihlavě. 

Vlevo za kaplí je hrob s nápadným černým křížem, silně zarostlý břečťanem.
Na něm je deska s nápisem:

ZDE V PÁNU ODPOČÍVÁ

ING. ALOIS JANÁČEK
22. 8. 1900. – 2. 1. 1967.

ING. ARCH. JAN SEDLÁK
19. 7. 1933. – 2. 1. 1996.

LUDMILA SEDLÁKOVÁ 

+ 15. 12. 2019.

Oba architekti, včetně našeho profesora Bedřicha Rozehnala, 

jsou  ti o kterých píše

Šárka Koukalová

„Otroci s inženýrským diplomem“:

Technické ústavy ministerstva vnitra a věznění odborníci v 50. a 60. letech V souvislosti s komunistickými perzekucemi po únoru 1948 stále existují témata, která na úplné zhodnocení teprve čekají. Jedním z nich jsou technické a výzkumné ústavy a projektová oddělení v československých věznicích, které využívaly práce uvězněných odborníků, často politických vězňů. Přestože jimi prošly desítky, možná stovky lidí, mnohdy významných osobností oboru, o jejich fungování a historii se toho ví jen velmi málo. Tato studie spolu s navazujícími texty se snaží toto „bílé místo“ našich dějin zaplnit – byť zatím jen částečně. Shrnuje, kde se vlastně idea odborných a výzkumných oddělení ve vězeňských zařízeních ministerstva vnitra vzala a jak tato pracoviště fungovala.

Pronásledování politických a ideových oponentů nového režimu po roce 1948 se týkalo v podstatě všech společenských vrstev, mířilo ale především na elity. V síti nespravedlivých zatčení a vykonstruovaných procesů proto uvízla i řada vysoce kvalifikovaných specialistů v oborech, jako bylo strojírenství, stavitelství nebo architektura. Komunistický režim dokázal (např. od duchovních, literátů či umělců) rozpoznat potenciál těchto praktických profesí a pochopil, že nasadit tyto vězněné odborníky na obvyklou těžkou manuální práci je zbytečné plýtvání silami. Proto v rámci jednotlivých vězeňských zařízení velmi brzy vznikala specializovaná oddělení, která schopnosti těchto lidí začala intenzivně využívat. Po vzoru šarašek Idea celého systému pocházela pochopitelně ze Sovětského svazu, kde měli s vězněním „třídních nepřátel“ a využíváním jejich odborného a pracovního potenciálu bohaté zkušenosti. Již ve dvacátých letech 20. století se v SSSR zaváděly v rámci Gulagu (Hlavní správy nápravně-pracovních táborů) speciální tábory pro vědce, konstruktéry a inženýry, utajované vědecko-výzkumné a projektové ústavy, v nichž režim využíval práce vězněných specialistů. Podle vězeňského žargonu se nazývaly šarašky nebo šaragy (patrně odvozeno z ruského slova šarachťsja, tedy stranit se, být neviditelný). Systém zpočátku fungoval tak, že tito vězni byli pronajímáni jednotlivým podnikům, kam byli z věznice pravidelně převáženi. Jeho přebudování do podoby, kterou pak v 50. letech převzalo i Československo, je spojeno až s Lavrentijem P. Berijou a jeho nástupem do funkce lidového komisaře vnitra SSSR.

———————————————-

V souvislosti s touto badatelskou prací, navštívila autorka článku Šárka Koukalová

Evu Rozehnalovou. Později požádala o získání svědectví rodiny spolužáka

Ing. arch. Jana Sedláka. Při návštěvě jeho manželky Lídy se synem Janem, byla tlumočena

prosba Šárky Koukalové na získání vzpomínky na jejího otce Ing. Aloise Janáčka

a manžela Ing. arch. Jana Sedláka. Výsledkem je vzpomínka rodiny Jana Sedláka.

————————————————

Převzato:

PD v digitální podobě, kde na str. 42 v rozhovoru s Františkem Wiendlem, je téměř na konci stránky vzpomínka na Aloise Janáčka

s poznámkou pod čarou, kde jsem to upřesnila.

V následném mailu Vám ještě pošlu rodinné informace k Aloisu Janáčkovi, ale pozor na nějaké údaje.

Například nevím, jestli se opravdu podílel na obnově kláštera v Praze-Emauzích, jestli to spíše nebyl ten barnabitský klášter.

Každopádně je velmi dobré, že o něm budete psát.

———————————–

Při návštěvě Ing. Jan Sedlák neslíbil, ale po čase poslal:

——————————————————————————-

Ing. Alois Janáček (nar. 22. 8. 1900, zemřel 2. 1. 1967)

Narodil se v Jihlavě v rodině strojvedoucího. Jeho otec byl ale z národnostních důvodů přeložen za trest do Hradce Králové.

V Hradci Králové vystudoval reálku a v Praze ČVUT obor stavebního inženýrství. Ještě za studií vstoupil do lidové strany, kterou právě zakládal mons. Šrámek. Po studiích nastoupil na radnici v Jihlavě, od roku 1924 byl přednostou stavebního úřadu a městské vodárny. Ještě za studií se oženil. Se svojí manželkou měl tři děti.Dne 1. září 1939 je spolu s dalšími osobnostmi české menšiny v Jihlavě zatčen gestapem, odvezen do Znojma, odkud se asi po měsíci zázrakem vrátil domů (při selekci zadržení stojící vlevo posláni do koncentračního tábora, vpravo stojící domů). V úřadě pak za války zastává jen místo obyčejného úředníka. Koncem války je členem Revolučního národního výboru a již 5. května 1945 přebírá od německého komisaře správu města.Za čsl. stranulidovou se stává členem Prozatímního národního shromáždění. Ve volbách v r. 1946 je zvolen řádným poslancem ÚNS. Stává se předsedou výboru průmyslového a členem ústavně-právního výboru sněmovny. V březnu 1948 Janáčka vylučují z lidové strany. Komunisty z akčního národního výboru v Jihlavě je mu nabízen návrat do lidové strany i možnost opět se stát poslancem, tuto nabídku odmítá. Je propuštěn z práce, zbaven volebního práva. Po čase dostává místo pomocného políra na stavbě.V lednu 1949 je zatčen. Proces s ním a jeho kolegy začíná koncem října, Krajský soud v Brně nad ním vynáší rozsudek – trest na doživotí. Obvinění jsou skupinou bývalých poslanců lidové strany, kteří se  po únoru 1948 setkávali se souhlasem mons. Hály a mons. Šrámka a hledali alternativu, jak ven ze situace, která vznikla po Únoru nejen v lidové straně. Když zjistili, že jejich snaha je marná, rozešli se. V odvolacím řízení byl prokurátorem navrhován trest smrti, Nejvyšší soud však změnil jeho trest na 25 let vězení (neprokázala se jejich vina, ale z exemplárních důvodů bylo nutno je odsoudit). Po rozsudku byl odvezen do věznice Plzeň – Bory. Velitelem věznice byl v té době bývalý dozorce z jihlavské věznice (František Šafarčík). S ohledem na své zkušenosti byl zařazen do technického oddělení a měl k dispozici plány věznice pro řešení nějakých úprav. To se mu stalo osudným, neboť byl připravován útěk několika významných vězňů ve spolupráci s dozorci (měli údajně odletět ze sousedního letiště připraveným letadlem), úmysl byl prozrazen a následovala tvrdá odplata – viz poprava poslance Stanislava Broje, majora René Černého a vězeňského dozorce Čeňka Petelíka. Po brutálních výslešíchje na plných 15 měsíců umístěn do kobky na samotcev tzv. Kremlu, bez vycházek, dopisů a s nutností plnění denní normy na draní peří. Opilý dozorce Brabec se večer co večer pak, vyzbrojen důtkami, „staral“ o samotkáře krutým bitím. Na základě setkání mé babičky s ním u odvolacího soudu v Praze při zamítnutí odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně (vážil pouhých 49kg) se obrátila dopisem mimo jiné i na ministra zdravotnictví – lidovce Plojharase stížností o zacházení s vězni na Borech. K jejímu překvapení byla provedena na Borech kontrola a Ing.Janáček byl převezen do věznice v Praze – Pankráci, kde byl zařazen do projekčního ústavu ministerstva vnitra jako inženýr – statik. Patrně pracoval na mnoho projektech, doma se hovořilo vždy o těch nejznámějších – pražské sportovní hale v Holešovicích a obnově kláštera v Praze – Emauzích. K oběma se vztahují rodinné příběhy – pro sportovní halu pro potřeby statického výpočtu s povolením velitelství vypracoval na několika stech stranách speciální výpočtovou teorii, z níž se údajně zachovali pouze jen statické tabulky pro daný způsob výstavby (předpokládám, že se jednalo o zastřešení haly, které bylo na svou dobu jedinečným technickým řešením). K emauzskému klášteru se u nás traduje, že na stavbu docházel pouze s jedním bachařem, když prováděl zaměřování stavby a měl velké pokušení v úzkých uličkách města tomuto dozorci utéci. O více stavbách se nemluvilo a ani nemáme žádné zápisky od něj.


V květnu 1960 je propuštěn podmínečně na svobodu na základě amnestie prezidenta republiky k 15. výročí osvobození. Jeho žádost o důchod je odmítnuta, a tak znovu zamířil jako pomocný dělník do stavebnictví. Dopisuje si se svými bývalými spoluvězni.V červnu 1961 je opět zatčen. V následném procesu dostává pět let žaláře plus povinnost odsedět si zbytek původního trestu s ohledem na porušení podmínek předčasného propuštění.
Nový trest byl uložen za to, že během pobytu ve vězení údajně plánovali založení nové obrozené křesťansko-demokratické strany, až dojde ke změně politických poměrů v zemi.
Nový trest si odpykává ve věznici ve Valdicích (navléká korálky pro bižuterii v Jablonci). Po informaci, že je Janáček znovu „zavřen“, je vyžádán zpět do projekce ve věznici v Praze na Pankráci, kde jej zavalili prací – pracuje jako jediný statik pro 40 projektů. On je však již vyčerpán a v červnu 1964 je stižen mozkovou mrtvicí. Nadlidským úsilím jeho manželky je mu soudem přerušen výkon trestu ze zdravotních důvodů a v prosinci 1964 se dostává domů.
V roce 1966 Nejvyšší soud ruší původní rozsudek z roku 1949 a nařizuje obnovu řízení. Zproštění obžaloby v celém rozsahu se dočkává v březnu 1966. Zrušení rozsudku z roku 1961 se však již nedočkal. Zemřel 2. ledna 1967 po selhání srdce.Rozsudek z roku 1961 byl zrušen až v roce 1969…


V listopadu roku 2014 Ústav pro studium totalitních režimů uděluje Aloisovi Janáčkovi in memoriam Cenu Václava Bendy za význačnou roli v boji za obnovu svobody a demokracie ČR v letech nesvobody nebo komunistické totalitní moci a pamětní medaili Za svobodu a demokracii.

S vězeňským projektovým oddělením měl zkušenost i můj otec – Ing.arch. Jan Sedlák, který byl v roce 1958 v době konání závěrečných státnic na architektuře zatčen a odsouzen k 12 měsícům vězení za protistátní činnost (scházeli se s vrstevníky v katolických kroužcích). Uvězněn byl v Opavě. O projektech, na kterých pracoval, nic nevíme a ani o tom co tam zažil. Když jsme se ho jako dospělí na to ptali, vždy nám odpověděl, že my jsme byli rok na vojně a on zase rok v kriminále. Jediné co „pustil“ bylo, že trpěli nedostatkem pitné vody, tak měli za úkol používat WC na pracovišti a turecký záchod na cele sloužil jako zdroj pitné vody!

Omlouvám se, že toho bohužel pro Vaši práci moc nevím, už to ani nemohou komentovat jak i můj děda, tak ani můj otec. Je to jenom ve stručnosti osud jedná rodiny v 20.století (realita je minimálně na román).

Komentáře jsou zavřeny.




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I