Blog Jihlavských listů

V současnosti žijeme v době postupného bourání všeho starého a nesprávného. Kdo to vidět chce, ten to vidět musí. Musí vidět, jak starý systém uspořádání věcí vykazuje stále zřetelnější neschopnost a stále větší absenci životaschopnosti. A snahy napravovat to a zlepšovat to problémy ještě zhoršují, protože domnělé léky na nemoc jsou ještě horší, než nemoc samotná. Staré se hroutí, protože stálo na nesprávném základě a po jeho zhroucení bude třeba začít budovat na novém základě.

V čem ale spočívá nesprávný základ onoho starého a nemocného?

Spočívá v chybné domněnce, že rozum a racionalita jsou tím jediným, co je rozhodující, a o co máme opřít celé své bytí. Toto přesvědčení je základem, na kterém všechno kolem nás vzniklo. Na tomto základě byla vybudována celá naše civilizace. Téměř vše, co v současnosti existuje na zemi, se opírá o dominanci rozumu a racionality. Z tohoto hlediska je vše posuzováno a na tomto základě budujeme přítomnost a plánujeme budoucnost. Rozum a racionalita vládnou světu a kvůli tomu náš svět onemocněl. A onemocněl tak zásadně, že je ho třeba léčit, ale žel, také léčba se opírá jen o rozum a racionalitu, protože lidstvo již nic jiného nezná.

Žádná, ani ta nejupřímnější dobrá vůle, postavená na rozumu a racionalitě, nemůže zásadním způsobem pomoci světu a nemůže zachránit bortící se civilizaci, postavenou na základech vyzdvihování rozumu. Reforma a náprava není možná! Takové pokusy mohou přinést jen dočasné zlepšení, avšak po čase propuknou všechny problémy ještě intenzivněji. Zde nepomůže nic, o čem se domnívá současné lidstvo, že by mohlo pomoci.

Zde pomůže jen jediné! Ponechat to staré, nesprávné a nemocné svému osudu, a postavit vše své bytí a všechny své priority na zcela nový základ. Na základ dominance ne rozumu a racionality jako dosud, ale na základ dominance citu, srdce, svědomí a intuice. Toto je zdravá platforma, na níž má být nově všechno vybudováno! To je to od základu nové, co má perspektivu, na rozdíl od toho starého, dosavadního a neperspektivního, co je odsouzeno k zániku. K zániku bez jakékoliv možnosti reformy a nápravy, protože to od samých počátků stojí na nesprávném základě. Protože jde o něco, na čem jsme nikdy neměli vybudovat naši civilizaci. Co nikdy nebylo hodno toho, aby na tom lidé postavili své životy i všechny své hodnoty.

A přestože lidstvo bylo upozorněno, že pokud nepřestane kráčet svou falešnou cestou, dospěje nakonec k apokalyptickým hrůzám, naše nesprávné směrování jsme nepřehodnotili a slepě jsme v něm pokračovali. Až nakonec jsme to dopracovali do dnešní doby. Do doby pandemie dosud nevídaných rozměrů.

Ptáte se, jak může dominantní postavení rozumu a racionality za pandemii?

Oficiální kruhy to nepřiznávají, ale v neoficiálních kruzích se ví, že koronavirus vykazuje všechny znaky uměle a laboratorně vytvořeného viru. A tento virus byl neúmyslně, ale mnohem pravděpodobněji spíše úmyslně rozšířen po celém světě, ze všemi následky, které to přináší. Lidský rozum a jeho pýcha a velikášství způsobily, že bylo vůbec vyvíjeno a vytvářeno cosi takového, jako koronavirus! Lidský rozum a jeho obludné plány způsobily rozšíření koronaviru po celém světě!

Rozum vymyslel mnohé kontroverzní, a až šílená opatření proti šíření nákazy! Rozum a jeho spekulace chtějí obyvatelstvo světa na pozadí pandemie ovládat a připravit ho o jeho dosavadní práva a svobody! Rozum chce stanovit vládu svého „Nového světového pořádku“ na zemi a chce mít všechny lidi pod absolutní kontrolou! Rozum, jeho nadvláda a moci chtivost způsobují světové napětí a hrozí národům jadernou katastrofou! Rozum a jeho nenasytnost drancují planetu nad hranice její možností! Rozum a jeho čistě racionální snažení pouze za materiálním prospěchem a materiálním užíváním udělal z lidí konzumní živočichy, bez jakýchkoliv ambicí, přesahujících materii! Rozum dohnal civilizaci ke kolapsu a rozum ji chce zachránit, čímž kolaps ještě urychlí!

Rozum a racionalita se staly základním kamenem vnitřního, duševního života většiny lidí, a lidé se proto stali neschopní rozpoznávat čisté cítění vlastního ducha. Stali se neschopní naslouchat svému citu, svému srdci, svému svědomí a své intuici.

Nejhlubší lidská duchovní podstata, projevující se citem byla potlačena, a byla ji upřena možnost jejího blahodárného působení. Otěže převzal rozum a spolu s ním také kompetenci vládnout, ačkoli kompetence vládnout přísluší pouze duchu, čili pravé podstatě naší lidské osobnosti.

Tak se začalo budovat na nesprávném základě a tato jediná základní chyba, tato tragická záměna vlády ducha za vládu rozumu měla za následek všechny ostatní chyby. Měla za následek, že v současnosti jsme se přesně podle předpovědí proroků dostali do doby, v níž se na nás sesypou všechny nešťastné důsledky našeho předchozího chybného přístupu k životu. Avšak dříve, než celý starý systém padne, ukáže lidem svou nedostatečnost, neschopnost, ba až zvrácenost, které se stanou tak očividné, že opravdu jen slepý je bude moci prohlížet.

Všechno staré, postavené na preferování rozumu se začíná hroutit a nakonec zhroutí, aby uvolnilo cestu novému a správnému, postavenému na vládě ducha, citu, srdce a svědomí. Stará paradigma rozumu se zhroutí, aby na její troskách mohla povstat nová paradigma ducha.

To staré nelze nijak opravit, nijak vylepšit a nijak zásadně reformovat, protože je to v samotném základě falešné a nesprávné. To jediné správné, co můžeme v dané situaci udělat je, začít stavět celé své bytí i všechny své hodnoty na nový, správný základ. Na základ dominance ducha, citu a svědomí! To je tím, co má v člověku vládnout a rozum máme na to, aby sloužil duchu. Aby sloužil našemu citu a svědomí! Duch má v nás i v celé naší civilizaci vládnout, a rozum má hledat možnosti k realizaci vůle ducha v hmotnosti. Tak je to správné a tak to má být! To je to nové, na čem je třeba budovat, až to staré a nesprávně padne.

A abychom nemuseli padnout také my spolu s tím starým a nesprávným, měli bychom se po pochopení a uvědomění si těchto vážných skutečností začít ze všech sil orientovat na to nové. Měli bychom se stále vědoměji stávat lidmi ducha, citu a svědomí. Tím se staneme oázami nového v poušti starého. Staneme se tím, co přetrvá, protože je to nové a stojí to na novém a správném základě, zatímco všechno ostatní kolem, to staré, nesprávné a rozumové, se bude bolestně hroutit a v troskách pod sebou pohřbívat všechny, takovýmto způsobem nesprávně vnitřně nastavené lidi.

Všechno bude nové! Vše bude postaveno na novém základě! Pokud se také my sami v sobě staneme novými, obstojíme a naše bytí zůstane zachováno. Kdo však chce stále křečovitě setrvávat jen na tom starém, zhroutí se spolu s ním, protože doba starého končí a doba nového začíná. A pokud chceme do ní vstoupit, musíme se i my stát novými! Novými tím, že v sobě dáme prostor vlastnímu duchu! Že se probudíme ze spánku ducha, že se znovu zrodíme v duchu a že citové impulsy ducha, svědomí a citu budou mít v nás tu nejvyšší prioritu. Že duch v nás bude konečně vládnout a rozum bude jeho dobrým služebníkem.

Klíčovou otázkou zůstává, jakým způsobem se stát v sobě novými? Jak dosáhnout, abychom se stali mnohem vnímavějšími k citovým impulsům našeho ducha? Jak dosáhnout, abychom je vnímali čistě a jasně, a následně se jimi mohli řídit s důvěrou v moudrost našeho ducha?

Cesta k tomuto cíli je relativně jednoduchá. Stačí se pouze snažit o zachovávání čistoty a ušlechtilosti našeho nitra. Běžný člověk totiž o své nitro nedbá a v myšlenkách se vnitřně zabývá čímkoli. Vnitřně si klidně promítá o jakékoliv nečistotě. Často promítá i o věcech, o kterých by se dokonce styděl i mluvit. S takovým nečistým vnitřkem je však problém zachytit a jasně vnímat impulsy našeho ducha, projevující se čistými city.

Abychom byli toho schopni, musíme začít s očišťováním našeho nitra. Musím začít vědomě dbát o jeho čistotu a ušlechtilost. Musíme si začít dávat pozor na to, o čem vnitřně promítáme a čím se vnitřně zabýváme.

Pokud s tím začneme, naše nitro se začne čistit a čím bude čistší, tím jasněji budeme schopni vnímat čisté impulzy svého ducha. Tím jasněji budeme vnímat naše svědomí, jakož také vnuknutí naší intuice. Je to stejné, jako když se díváme do čisté vody nějakého potoka, nebo jezera a vidíme v ní až na dno. Jen v očištěném nitru můžeme vidět až na dno naší duše, až k našemu duchu, od kterého k nám proudí jeho impulzy. Stačí tedy jen dosáhnout přiměřené čistoty vnitřního života, a tím dosáhneme kontaktu s vlastním duchem.

Snažme se proto udržovat krb svých myšlenek čistý! Osvoboďme své cítění, neboť jedině tak se staneme schopni správně posuzovat všechny věci kolem nás. Jedině tak budeme schopni správným způsobem rozeznávat dobro od zla. Jedině tak se staneme novými! Novými a zdravými pevnými pilíři, které zůstanou stát i tehdy, když se vše, postavené na starém a nesprávném základě zhroutí.

Na těchto pilířích bude potom, po tragickém pádu starého, moci vzniknout zcela nová a mnohem vyšší kvalita života na zemi. Kvalita, opírající se o dominanci ducha a citu, a ne o dominanci rozumu a racionality, jak tomu bylo doposud.

Na konci května navštívil Česko předseda Národního shromáždění Korejské republiky (pro nás Jižní Korea) Park Byeonseug. Ti zasvěcenější asi tuší, že jeden z důvodů větší aktivity Jihokorejců v České republice v poslední době je jejich zájem o účast v tendru na výstavbu náhradního jaderného bloku v Dukovanech. Témat k rozhovorům však bylo mnohem více.

Nevím, do jaké míry je například známo, že turisté z Jižní Koreje byli před covidem pro český turistický ruch velmi významnými klienty a samozřejmě je v našem zájmu, aby se opět návštěvy relativně movitých jihokorejských turistů obnovily. Ideální jsou samozřejmě delší pobyty s návštěvou mimo Prahu. Pana předsedu Parka jsem samozřejmě pozval k nám na Vysočinu a v žertu jsem ho i vyzkoušel z našich vysočinských památek UNESCO.

Pro mě však vůbec nejzajímavější byla diskuse o atmosféře, která panuje v Jižní Koreji v oblasti školství a vzdělávání vůbec. V Jižní Koreji je totiž dlouhodobě rozšířen a podporován tzv. „kult vzdělanosti“. Pokud se zeptáte, co tím mám na mysli, tak vše lze velmi zjednodušeně vysvětlit uvedením informace, že v Jižní Koreji se až 80% mladých lidí snaží vystudovat vysokou školu a že se jim to skutečně daří.

Osobně mě to velmi překvapilo, kromě jiného i proto, že u nás v poslední době zaznamenávám stále častěji názory, že začínáme mít příliš mnoho vysokoškoláků a že ubývá řemeslníků a že máme velký nedostatek dělnických profesí. A že za chvíli nebude nikoho, kdo by byl ochoten dělat tzv. rukama.

Nechci tato tvrzení nijak popírat, jenom mi to nějak s tím jihokorejským trendem důrazu na růst a péči o co nejvyšší vzdělání u co největšího počtu lidí nejde dohromady.

Když se potom podíváme v delším časovém horizontu na růst ekonomik Česka a Jižní Koreje, tak potom je naprosto zřejmé, že Jižní Korea se z chudé země stala jednou z ekonomicky nejvyspělejších zemí díky téměř raketovému hospodářskému růstu. A pokud jsem se zeptal na důvody, tak jako jednoznačně hlavní byl uveden právě důraz na vzdělání.

V souvislosti se vzdělaností a vůbec péčí o výchovu a vzdělávání mi také pan předseda Park Byeonseug několikrát zdůraznil, že jsou přesvědčeni, že právě velký pokrok v úrovni vzdělání Jihokorejců byl zásadní i pro demokratizaci Jižní Koreje a její jasné směřování k dodržování demokratických principů a zásad.

Je mi naprosto jasné, že Češi nejsou a nikdy nebudou jako Jihokorejci, přesto jsem přesvědčen, že právě přístup Jižní Koreje k podpoře vzdělanosti a moderního školství by pro nás mohl být inspirací a třeba i poučením. Důraz na vzdělání je totiž nejen dobrým východiskem pro ekonomickou prosperitu, ale i pro svobodný a spokojený život.

Jaké je pocitově jedno z nejméně příjemných míst v Jihlavě? Prý Masarykovo náměstí. Pomiňme důvody – od jeho obrovské plochy, betonového Prioru, „černa“ – místní tím myslí buď nepřizpůsobivé nebo romskou komunitu, atd.

Autor těchto řádků se pokusil nahlédnout na náměstí očima turisty. Tedy očima člověka, který sem zavítá na pár minut a vše vidí poprvé. Není tedy raněn domácí slepotou.

Je sobota 5. června, za pár minut bude pět hodin odpoledne. Teplo a sluníčko pod mrakem přímo vyzývá k procházkám.

Přicházím na Masarykovo náměstí ze Znojemské ulice, od světelné křižovatky po nebezpečně uzoučkém chodníku. Na náměstí je poměrně prázdno, otevřen je pouze podivně tvarovaný stánek Asijské bistro a pak u obrovské betonové stavby stánek se zmrzlinou. Nad dolním parkovištěm jsou lavičky obsazené lidmi vypadajícími jako bezdomovci a romskou jednou nebo více rodinami. Nedělají nic, co by mohlo někoho pohoršovat. Sedí nebo stojí a mluví.

Jinak prázdné a pusté náměstí neláká. Lavičky na levé straně v horní části jsou volné, na některých naproti poště opět sedí jedna či několik rodin s dětmi.

Při cestě k morovému sloupu mne zastavuje slušně oblečený muž a se slovy: „Jsem na ulici,“ prosí o peníze.

V řadě zaparkovaných aut stojí vůz městské police se strážníky. Přes náměstí projede auto státní policie. Po pár minutách strávených na lavičce a koukání na náměstí, kde se nic neděje, kromě pár pobíhajících dětí, odcházím zpět dolů. Vůz strážníků odjel a dva lidé (možná bezdomovci) schází pár metrů po příjezdové rampě Prioru. Co tam jdou dělat? Oba se tam vymočí, pak vyjdou a pokračují v bloudění po náměstí.

Zastavím se u dolní kašny, do které kouká pár lidí. Je bez vody, na dně se povalují odpadky a pet lahve. Vedle kašny stojící koš je plný, špinavě nevábný s nalepenými žvýkačkami na víku. Chce se mi zařvat! Celkový dojem z pár minut na náměstí v sobotním odpoledni pohledem turisty? Čtyři minus.

Co dodat? Jako turista bych řekl, nevábné, špinavé náměstí, kde se močí v centru města. Opravené domy a nádherná architektura to nezachrání.

Třeba namítnete, že jsem tam byl ve špatný čas. Jindy je třeba náměstí plné života a lidé správně čurají jen v prostorách k tomu určených. Snad máte pravdu.

Plánuje se revitalizace náměstí. Za 100, 200, 500 milionů? Kdy? Za rok, dva, pět, deset? Možná by pro začátek stačilo jen málo, ale hlavně čisto.

Bohatství a vyspělost společnosti lze měřit různě. Všichni známe ekonomická kritéria, jako je například průměrná mzda nebo roční hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele. V oblasti zdravotnictví můžeme použít počet lékařů nebo počet lůžek v nemocnicích na 1000 obyvatel, v oblasti sociální může být tím hodnotícím kritériem například počet míst v domovech pro seniory nebo výše průměrného důchodu. A tak bych mohl pokračovat.

Věřím, že se většinově shodneme na tom, že jednou z oblastí, jejíž úroveň ukazuje na vyspělost společnosti a kvalitu našeho života, je také kultura, respektive s ní těsně spojená míra svobody a šíře různorodosti našich možností volby kulturních žánrů.

Skoro se tomu ani nechce věřit, že tomu v tomto roce bylo již 10 let, kdy se do života v Jihlavě a vlastně i na celé Vysočině zapojilo Divadlo otevřených dveří, zkráceně DIOD.

Jsem přesvědčen, že právě zapojení DIODu do kulturního a leckdy i oblast kultury přesahujícího dění na Vysočině bylo před deseti roky krokem, který zásadním způsobem umožnil mnohem širší prezentaci alternativních kulturních scén na Vysočině.

Toto rozšíření možnosti volby a příležitosti se projevit a prezentovat, bylo kromě jiného především jasným projevem posílení svobody a možností svobodného projevu.

Velmi zajímavou a do jisté míry symbolickou skutečností je navíc v tomto světle fakt, že DIOD provozuje Sokol Jihlava. Ten, kdo zná historii, tak ví, že role Sokola při rozhodování o tom, kdo bude provozovat DIOD, byla z velké míry předurčena existujícím vlastnickými vztahy. Přesto nebo právě proto vznik DIODu právě v prostorách Sokola považuji za příznačný a vlastně svým způsobem navazující a posilující historii, myšlenky i charakter Sokola.

Při příležitosti oslav desátých narozenin Divadla otevřených dveří je také nutné připomenout významnou roli města Jihlavy. Je tomu totiž tak, že jednou z rolí samospráv je nezapomínat na podporu nejen těch hlavních, nýbrž i těch alternativních proudů a záměrů. Ně-které instituce a organizace totiž nebudou nikdy prospěšné tím, že tzv. vydělávají peníze, ale jsou a budou prospěšné tím, že přináší nabídku podívat se na svět z různých směrů a úhlů, jsou a budou prospěšné tím, že umožní zájemcům poznávat role a věci, které nejsou vždy a všem běžně dostupné.

Na závěr tedy vlastně již jen zbývá napsat, že Divadlo otevřených dveří – DIOD je znovu v plné síle a připraveno rozdávat radost a pohodu nebo třeba i náměty k zamyšlení nebo vybízet k neotřelým pohledům na náš život. Pokud máte chuť, doporučuji toho využít. Máme totiž štěstí, ne ve všech zemích dnes může „divadlo otevřených dveří“ fungovat.