Blog Jihlavských listů

Zdeněk Geist
147- Absolvent Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, zajímá se o dějiny a dějiny umění. Autor publikací Nezlomený vězeň totalit, Rakušan z Jihlavy, Bez kresby v malbě nepokročíte ... . S rodinou žil po několik let v Jihlavě.

Ad „Malý návrat velkého básníka“

Zdeněk Geist | Pátek, 8. 10. 2021 v 12:45

Páteční Jihlavské listy (8. října 2021) placeným sdělením inzerovaly „Malý návrat velkého básníka“. Jedná se o představení podzimní části festivalu Hudba tisíců nesoucí název „Vzpomínka na jihlavského rodáka“. Festival tím veřejnosti nabízí večer lyrických veršů „Herbsteskommen“ (Když přichází podzim) s hudebním doprovodem. Je to na mahlerovském festivalu možná sice trochu nečekaná, přesto nikoliv nezajímavá příležitost připomenout si blíže jejich autora, Louise Fürnberga, který přišel na svět v roce 1909 v jihlavské německo-židovské rodině.
Aby však ona avizovaná vzpomínka, které poskytl záštitu předseda Senátu PČR Miloš Vystrčil a je podpořena Česko-německým fondem budoucnosti, byla plnější a zároveň plastičtěji vykreslila různá zákoutí Fürnbergova tvůrčího ducha, je vhodné nepominout vedle festivalem prezentované jemné poezie také básníkovu jinou polohu. Ta totiž v inzerátu vůbec zmíněna není.
Jde o autorovy vyhraněné politicko-angažované verše, jimiž oslavoval komunismus, leninismus a (dočasně) stalinismus. Jejich symbolem se pak stal jím zkomponovaný text oficiální hymny komunistické Jednotné socialistické strany Německa (SED), vládnoucí tvrdou rukou po desetiletí v NDR. Píseň o straně (popř. Píseň strany), kterou Fürnberg v roce 1949 napsal jako jeden z mnoha svých textů, mu sice otevřela cestu k oficiálnímu uznání v letech komunistického režimu v NDR, ovšem po změnách z let 1989-1990 výrazně zatížila jeho ostatní básnickou i prozaickou tvorbu.
Jistá dvoucestnost Fürnbergovy tvorby jako by se do jisté míry projevovala i v recepci, s níž se jeho jméno a dílo setkává v současném českém a německém prostředí. Zatímco u nás bývá častěji zmiňován především jeho smysl pro jemné vyjádření přírodní lyriky, němečtí publicisté si, zdá se, mnohem více všímají Fürnbergova podílu na angažovaně-politickém slovníku padesátých let a jeho zahalování do zdánlivě nevinného hávu lidové poezie. Peter Dittmar, dlouholetý vedoucí rubriky feuilletonů listu Die Welt, si nikoliv bez ironie všímá postupného „odstalinování“ a „ideologického pročišťování“ jeho veršů po odhalení stalinského kultu ve druhé polovině 50. let a počátkem 60. let (na příklad Píseň o Stalinovi se propříště měla nazývat Píseň o člověku, Tuto píseň věnuji Stalinovi… měla být nově známá jako Tuto píseň věnuji sovětům…). Obdobně na básníkovu osobnost a tvorbu nahlíží spisovatel a literární vědec Christoph Werner ve svém příspěvku na WeimarLese. Samostatnou kritickou studii pak rozboru Fürnbergovy stranické hymny SED věnoval dr. dr. Joachim Kahl v časopise Aufklärung und Kritik pod názvem Die Partei, Die Partei, die hat immer recht… (Strana má vždycky pravdu…). Tento autor v souvislosti s textem píše o „lyrické přepjatosti jedince a typicky stalinském vykolejení. Tvrdými slovy jej pak definuje jako „apoteózu a mytizaci strany“ a zřejmý doklad o „vlichocování se straně“ v němž je formulován „marxisticko-leninský stranický kult“. Konečně, i stručný úryvek ze samotného obsahu hymny vypovídá sám o sobě lépe než jakýkoliv komentář:
„Strana má vždycky pravdu…
Dala nám všechno, slunce a vítr, a neskrblí…
Co jsme, jsme díky ní.“
Festivalový večer v gotické síni radnice poskytne jihlavské veřejnosti možnost vyslechnout si (naštěstí) zcela odlišnou poetiku zdejšího rodáka Louise Fürnberga. Téma podzimu, s jeho barvami, proměnami a náladami, které básníka inspirovaly, slibuje být jako součást věčných přírodních cyklů trvalejší, než ona „strana – matka mas“, kterou autor celoživotně vzýval a velebil a jíž se zároveň – nikoliv bez příčiny – obával. „Co zpívám, zpívám soudruhům…,“ básnil v jednom ze svých děl. Jen on sám věděl, zda to platilo jen o jeho strofách angažovaných, zatímco zpěv veršů lyrických, osobních i přírodních, je určen i těm, kteří jeho přesvědčení nesdíleli.
Tyto řádky rozhodně nejsou vyjádřením názoru, že by díla „ideově neaktuálních“ autorů neměla být uváděna. Zcela naopak. Dosáhla-li v jisté části své tvorby originality či uměleckého nebo myšlenkového mistrovství, pak by jejich upozaďování bylo ochuzením veřejné scény. Vnímavý čtenář/divák/posluchač bezpochyby dokáže rozeznat kvalitní dílo a je schopen si jeho přínos vychutnat sám o sobě. Ostatně, nejeden z dnešních klasiků české literatury se ve svém raném poválečném mládí uchýlil k textům, které se dnes čtou přinejlepším s rozpaky, a přitom jejich pozdější tvorba patří k tomu nejlepšímu, co u nás kdy bylo napsáno.
Připomínáme-li si ovšem památku autora jako člověka; uvádíme-li výsledky jeho duševní tvorby na veřejnosti, je na místě minulost neselektovat a uvádět jej i jeho práci v kontextu. S ním spojenou skutečně uměleckou tvorbu tím nijak neumenšíme a připomínka někdy přepjatého ideově-politického angažmá může sloužit také jako podnět k zamyšlení o trvalosti a smyslu takových aktivit i nám ostatním.
Jak případně k tomu znějí slova básníka Františka Halase: „Sépie, sépie, ty prcháš ve svém inkoustu, můj mne neskryje…“.

2 komentářů k článku “Ad „Malý návrat velkého básníka“”

  1. Dvořák říká:

    Klídek Jeníku. Za koryta cokoliv a s kýmkoliv,piráti jako lidovci. O svoje dávky nepřijdete netáhla. A kdyby náhodou,ještě je tu soudruh Rychetský.

  2. Dvořák říká:

    A co takhle to přiřadit ke správnýmu blogu. Předem děkuji JL.

Zanechte komentář




© 2007 Parola s.r.o. - užití obsahu včetně převzetí článku bez písemného souhlasu Paroly spol s r. o. je zakázáno. edited by N.E.S.P.I