Archive for Listopad, 2021

Klíče

Úterý, 30 listopadu, 2021

V Jihlavě máme památník Klíče, u kterého se pravidelně scházíme 17. listopadu a byl jsem velmi rád, že se nás tam před necelými dvěma týdny sešlo zase o trochu více než před rokem a děkuji za příjemná setkání a debaty. U Klíčů jsme si připomínali, jak jsme před 32 lety nastoupili cestu ke svobodě a demokracii, jak na té cestě kličkujeme, jak klopýtáme a třeba také opakovaně úspěšně překonáváme různé překážky.

Také jsme si říkali, že slovo klíče má konkrétní i symbolický význam a že kromě konkrétního odemykání a zamykání dveří můžeme symbolicky cinkáním klíči někoho někam vyprovázet nebo posílat nebo se například symbolickým hledáním klíčů nebo klíče můžeme pokoušet řešit obtížnou nebo složitou situaci.

V současné době hledáme hned několik takových pomyslných klíčů. Určitě nejvíce bychom dnes potřebovali „klíče“ ke „covidu-19“. Kromě toho, že jeden asi ten největší klíč má zatím v rukou vláda v demisi, která se snaží situaci řešit například zaváděním různých pravidel a opatření, musím znovu připomenout, že jeden malý a přesto důležitý klíč má k dispozici jeden každý z nás. Snižování rizikových kontaktů a například také to, zda se necháme nebo nenecháme očkovat je totiž v naprosté většině případů v našich rukách a záleží často právě zejména na našich rozhodnutích a na našem chování.

Další symbolické klíče, které po volbách hledáme, jsou klíče k sestavení nové vlády, která bude mít podporu Poslanecké sněmovny. Nového premiéra Petra Fialu pan prezident v neděli jmenoval, přesto dokud prezident Miloš Zeman nejmenuje na návrh Petra Fialy ostatní ministry a nepověří je řízením ministerstev, bude nadále vládnout vláda v demisi pod vedením premiéra v demisi Andreje Babiše.

I vzhledem k situaci, ve které se nacházíme, je naprosto zřejmé, že nutně a rychle potřebujeme novou vládu. Veškeré případné průtahy při jmenování vlády Petra Fialy jsou ke škodě nás všech. Například v oblasti zvládání pandemie, v oblasti přípravy změn rozpočtové politiky nebo přípravy opatření v oblasti cen energií je třeba situaci rychle a jednoznačně řešit, a to dlouhodobě, předvídatelně a nejlépe i s vizí. A to již by logicky měla dělat nová vláda Petra Fialy.

Kdo z Vás politiku alespoň trochu sleduje, tak si také musel všimnout, že činnost a viditelnost některých ministrů v demisi oproti jejich činnosti před volbami se stala diplomaticky napsáno mnohem méně viditelnou. Přitom právě práce na plný plyn a informování médií patří mezi základní povinnosti všech ministrů a je v současné době velmi potřeba. A noví ministři si rozhodně žádnou „neviditelnost“ nebudou moci dovolit.

Jsem proto přesvědčen, že odpovědný přístup a odpovědné hledání klíčů k nové české vládě spočívá v rychlém jednání a rychlém jmenování celé nové vlády Petra Fialy. Pokud existují problémy, je nutné je řešit korektním jednáním co nejrychleji a snažit se nalézt dohodu při respektování příslušných článků Ústavy a ve prospěch občanů České republiky.

Příkopy

Pátek, 26 listopadu, 2021

Virus covidu nás opět zatlačil do kouta. Co by pomohlo? Podle odborníků očkování. Jednoznačně to ukazují i čísla, kdy na jipkách leží a umírají ti neočkovaní. Zdravotníci zase odněkud vytahují poslední síly, aby pomáhali. O to víc jsou naštvaní. Protože ví, že by tam mnozí ležet nemuseli, kdyby byli očkovaní.

Kde se stala chyba? Už před rokem, kdy stát předvedl nulovou kampaň pro očkování. Myslel si, že lidé ví, co je pro ně dobré. Zatímco v okolních státech se vysvětlovalo a přesvědčovalo, u nás se to nechalo plavat a pak se objevil jeden reklamní obrázek s injekční stříkačkou, vzpomínáte? A v médiích naopak diskutovaly osobnosti i z řad lékařů, které byly schopny zpochybňovat kdeco. Co na tom, že jich byla hrstka proti šiku odborníků, kteří tvrdí opak. A k chaosu přispěly i dezinformační weby o podivné vakcíně, čipech a ovládnutí lidí. Čím větší hovadina, tím lépe se šíří.

Situace se jeví hrozivou a politici již vymýšlejí: Co kdyby bylo očkování povinné? K tomu promluvil i přednosta Ústavu etiky lékařské fakulty UK a kněz Marek Orko Vácha. Jak řekl, extrémně důležité je, jak se „nutnost“ očkování dokáže vysvětlit. Aby se neprohlubovaly příkopy a proti sobě nestavěly nesmiřitelné dvě skupiny občanů – očkovaní a neočkovaní. Jak to dokázat, když jsme čas ke klidnému přesvědčování prošvihli?

Helenínská škola? Škoda.

Středa, 24 listopadu, 2021

Sterilní vzhled nově uskutečněné přestavby někdejší školy v Heleníně (po léta ovšem chátrající) do její současné podoby vyvolal mezi veřejností rozruch. Aby ne. I na mě, snad proto, že jsem se „löwovským Helenínem“ zabýval, se s pohoršenými reakcemi obrátili někteří mí známí. Co prý tomu říkám. A že prý se pan Löw musí v hrobě obracet.
Což o to, odpovídám, důvodů k obracení by měl Carl Löw celou řadu. A nejen kvůli této přestavbě. Vždyť stav jeho rozpadající se rodinné hrobky na jihlavském ústředním hřbitově (k nalezení hned za barevnými kontejnery s odpadky) je jedním z těch nejpříznačnějších a nejostudnějších. Ale raději snad zpět k „jeho“ někdejší škole.
Dřívější charakteristický sloh budovy, která sloužila ke vzdělávání generací dětí obou jazykových skupin obyvatelstva, patřil bezesporu k původní výrazné pečeti, již zakladatelé Helenína této dnešní části Jihlavy vtiskli. A především – její minulost nemá v našem regionu obdoby.
Škola totiž svébytně patří k moderním dějinám Jihlavy a sehrála i roli v mnohdy bouřlivém česko-německém potýkání počátkem 20. let minulého století. Založena byla již v roce 1873 a na počátku 20. století ji navštěvovaly na dvě stovky dětí. V letech 1. světové války zde byl přechodně zřízen vojenský lazaret. Náklady na její chod přitom po dlouhá desetiletí nesla tamní textilní továrna pod patronací rodiny Löwových. Vlastně až do převzetí školy československým státem po roce 1918, tedy bezmála padesát let.
V těch letech se při letitém zápase o charakter Jihlavy a blízkých obcí vedly mezi českým a německým obyvatelstvem někdy opravdu vášnivé spory. Jeden z nich se týkal i posílení české výuky v helenínské škole. Na její podporu se konaly houfně navštěvované schůze rodičů i českých politiků, rozjitřenou situaci sledoval místní tisk (Jihlavské listy nevyjímaje).
Šlo o jeden ze symbolů přeměny dřívější Jihlavy německé na českou, již veřejnost tehdy tolik prožívala. To všechno je pryč. Pryč je, zcela viditelně, i režné cihlové zdivo a někdejší dřevěné zdobné prvky na zdech školní budovy, do níž dopoledne chodívaly helenínské děti s aktovkami a kolem níž se potom v zimních měsících proháněly z kopce dolů na saních (k pohoršení místních chodců).
Nedávno citoval na svém blogu JL věhlasný bloger M.V. nejmenovaného klasika: „My jsme ta doba. Jací jsme my, taková je doba“. Je-li tomu skutečně tak, pak to lze trefně vztáhnout i na tuto tzv. rekonstrukci budovy někdejší školy v Heleníně. Prostě – ohledy stranou. V naší společné minulosti gumujme podle potřeby a s někdejšími symboly si hlavu nedělejme. Účel přece světí prostředky. Soukromý investor se zařídil ryze po svém (což takhle třeba tzv. společenská odpovědnost firem?). Město a úřady se dívají jinam (možná na stále neexistující multifunkční halu).
Zajímavé může být srovnání s Libercem. Zatímco v něm plánují zpamátnit někdejší tzv. Liebiegovo městečko pro jeho typický vzhled a historii (nesoucí název po tamním textilním velkoprůmyslníkovi), v Jihlavě se jak vidno přestavuje do univerzálního, uniformního stavebního kabátu. Dvě města, dva přístupy.

17 LISTOPAD II.

Sobota, 20 listopadu, 2021

17. LISTOPAD II.

„až nám zase primátorka vyvěsí vlajku..“

Česká vlajka na radnici nevadí

Vlajka EU tam patří také.

Vlajka Tibetu by také něco řekla.

——————————————————

Co vadí je neúcta a nedostatek vkusu,

který by dokázal důstojně začlenit do prostoru:

„POMNÍK 17.LISTOPADU 1989

Díky všem slušným lidem, kteří dokázali

17.11.1989 vrátit této zemi demokracii.“

Spolek pro navrácení sochy TGM do Jihlavy

Autor pomníku: Radomír Dvořák

Materiál: lipnická žula“

Co vadí je nevkus, neúcta k památníku a dílu sochaře.

Při úvahách o jeho umístění jsem udělal fotomontáž na jeho umístění, stejně jako na Podrázského sochu matka s dítětem, nyní bez soklu plesknutou do zahrady Děcáku.

Převzato:

17.  LISTOPAD 1989.

Včera 17. listopadu, byla odhalena na jihlavském nábřeží socha Klíče. Vícekrát jsem vložil do JL dopisy na magistrát, kde navrhuji, aby nábřeží bylo pojmenováno po Václavu Havlovi, který na nábřeží v Praze bydlel.

Včera 17. listopadu byl na ČT 2 uveden Galavečer k 70. výročí konce 2. světové války ve Státní opeře Praha. Přímý přenos udělení Cen Paměti národa čtyřem laureátům – statečným lidem a pamětníkům 2. světové války z Česka a Slovenska.

Po něm následoval detektivní příběh:

Mrtvolu sprovoďte ze světa

Dokument. Měl být navždy zapomenut, lidskou paměť však nelze zničit. Dokumentární svědectví o pátrání po ostatcích umučeného číhošťského faráře Josefa Toufara připravili M. Doležal a R. Vávra 
Farář Josef Toufar byl v lednu 1950 obviněn Státní bezpečností ze zinscenování tzv. číhošťského zázraku. Po zatčení byl ve Valdické věznici krutě mučen a 25. února 1950 byl převezen v kritickém zdravotním stavu do pražského státního sanatoria, kde zemřel. Těla nepohodlného, ovšem lidmi milovaného a uznávaného kněze, se komunisté chtěli zbavit, aby nebyla možná identifikace místa, kde je pohřbený. Proto byl pohřben v hromadném hrobě na hřbitově v Praze-Ďáblicích pod falešným jménem Josef Zouhal. Příbuzným byla jeho smrt oznámena až po čtyřech letech. Vedoucí vyšetřovatelského týmu, který Toufara umučil k smrti, Ladislav Mácha, byl v roce 1998 odsouzen k pěti letům odnětí svobody, o rok později odvolací soud změnil trest na dva roky. Mácha trest nastoupil v roce 2002, po roce byl podmíněně propuštěn . Ostatky Josefa Toufara byly z ďáblického hromadného hrobu vyzvednuty v listopadu minulého roku a zkoumání profilu DNA určilo, že patří skutečně Josefu Toufarovi. Dokument nabízí exkluzivní materiál z okamžiků exhumace, následného genetického a antropologického výzkumu ostatků a jejich pohřbení v Číhošti na Českomoravské vrchovině. V dokumentu hovoří pamětníci, přímí iniciátoři a účastníci exhumace i Toufarova rodina.

——————————————–

Po sametové revoluci, jsem požádal svého přítele Ak. soch. Romana Podrázského o návrh na pomník k uctění památky Jana Palacha. Začal na návrhu hned pracovat. Předal mi ho těsně před výročím upálení J. P. začátkem ledna 1990. Foto pomníku je publikováno v JL v dopisech čtenářů v článku: Jan Palach – 19. LEDNA 1969.

Vztah Václava Havla a Romana Podrázského, ukazuje ilustrační foto v dopisech čtenářů JL Absurdní drama – život Václava Havla

Sochu u kostela v Číhošti, k uctění památky na faráře Toufara vlastní rukou vysekal Roman Podrázský.

Ilustrační foto vložil spoluautor Zdeněk Gryc

NENÁVIST a SPROSTOTA  JE JEDNOTÍCÍ PRVEK

ANONYMŮ V JIHLAVSKÝCH LISTECH

„chrchel alias chobotnice.“

Převzato:

Zřejmě by tam bylo lepší umístit Klíče-kýče.

A což teprve replika „Trdlující barabizny“, eufemisticky zvané „Tančící dům“. Ale vůbec nejlepší by se tam vyjímal Kaplického chrchel alias chobotnice. A to vše by se mohlo nazývat „Dinopark Václava Havla“. 

čtenář | 2015-07-28 12:03:48 | Reagovat

————————————————————–

převzato:

Mezi přítomnými byl i Petr Kubíček, jeden z polistopadových aktérů. Co jej po 32 letech od roku 1989 nejvíce štve? „Populismus, nesnášenlivost…, že pravda, slušnost a poctivost přestaly být hodnotou,“ sdělil JL. Na druhé straně však věří, že po parlamentních volbách máme šanci se vrátit zpět na tu správnou cestu. A věří, že skončí „estébácké manýry ve vládě, agrofertace státu a rozpad společenských hodnot“.

Mezi přítomnými byl i Petr Kubíček, jeho díla a osobnosti si velmi váží Ing.arch.Zdeněk Gryc

My jsme ta doba. Jací jsme
my, taková je doba.

Miloš Vystrčil | Úterý, 16. 11. 2021 v 14:34

Císař je nahý

Středa, 17 listopadu, 2021

V tisku se nedávno objevila zpráva o tom, že Jihlava by se mohla ucházet o pořádání titulu Evropské hlavní město kultury 2028, a že se prý o tom již vedla „premiérová veřejná diskuse“. Což o to, drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, říkávalo se dříve.
Téma – je-li opravdu míněno seriózně – by především zasloužilo diskusi nejen veřejnou, ale především důkladnou a kritickou. Navíc ve skutečně širším fóru (čímž nemám na mysli pouze známé jihlavské uskupení) veřejnosti a aktérů kulturního dění. Na něco podobného zde není místo, tak snad jen několik málo poznámek.
Jak vyplývá ze slov pořadatelů soutěže udělujících tento titul, „v současné době se považuje jeho udělení spíše jako podnět ke kulturnímu vývoji a strukturálním změnám v daném městě.“ Nelze se tedy neptat, zda Jihlava potřebuje k takovému podnětu právě tuto formu jistě finančně nákladné soutěže. Zda je nejlepší cestou k oživení uměleckého a kulturního života ve městě impulz vnější a okázalý.
A především – o kultuře se sice mnoho mluví, ale je otázka, zda pod tímto pojmem všichni chápou totéž. Leckdy o tom lze pochybovat. Možná by nebylo od věci začít právě vyjasněním si onoho pojmu. Zdánlivě samozřejmé totiž může být i samozřejmě zavádějící. Ostatně, slovník, který je v posledních letech ve městě v souvislosti s tzv. kulturou stále častěji slyšet, je zcela „nekulturní“: strategie, projekt, akční plán, institucionální zakotvení… . Hodnotné kulturní a umělecké dění nelze vyprojektovat ani naplánovat. A je-li záměrem oněch plánů jen vytvořit rámec pro skutečnou tvorbu, pak je vhodné důsledně dbát na to, aby forma (plány a projekty) nepřebíjela obsah.
Ke skutečnému kulturními dění ve vyspělé společnosti nezbytně patří i dlouhodobá výměna názorů, reprezentující různé postoje a představy. Můžeme si popravdě odpovědět, že se zde tak skutečně děje? A pokud ano, potom kde? K výměně názorů – a to zcela neoddělitelně – patří také kultura projevu. Mluveného, ale i kultura slova psaného. Těžko si nevšimnout, že něco takového Jihlavě (i Vysočině) schází. Schází zde médium, které by něčemu podobnému cíleně a dlouhodobě poskytovalo prostor. Tribuna pro kultivovanou, kvalifikovanou polemiku a nezbytnou kritickou debatu.
K plnohodnotnému kulturnímu dění ovšem nezbytně patří i autentické umělecké počiny a originalita myšlení. Slovy Ferdinanda Peroutky z jeho knihy Jací jsme: „Je nutno se jednou ptáti, oč by byl duševní život Evropy ochuzen, kdybychom se najednou propadli a podle toho posuzovat naši vnitřní velikost.“
Zatím se zdá, že v Jihlavě vzniká stále více funkcí, výborů a institucí, než původních děl a neotřelých myšlenek. Čím více funkcí a projektových cílů, tím více kvalitního kulturního dění? Tak to obvykle nefunguje. Tvůrčí duch totiž vane zcela neorganizovaně a jinde než v zasedacích místnostech.
A konečně – vnímáme-li přínos kultury a umění jako činnosti, které mají kultivovat a zušlechťovat, a nikoliv jen bavit, pak je argument kvantity, ve zprávě o oné „premiérové diskusi“ uváděný, poměrně irelevantní. Počtem nelze kvalitu nahradit. V kultuře stejně jako v mezilidských vztazích.
Pokud je tedy záměr usilovat o titul Evropského hlavního města kultury myšlen skutečně seriózně a nemá-li být nahlížen jen jako další z bizarních nápadů, jichž je v poslední době kolem plno, pak stojí za úvahu následující: není smysluplnější usilovat o to, městem kultury se přirozeně skutečně stát (byť ne třeba hned evropským) a nikoliv jím být jen formálně prohlášen? V Německu, jedné z kolébek evropské kultury, mají pro takový rozdíl trefné označení „Sein oder Schein“ – být anebo zdát se.