Blog Jihlavských listů

Právě o třetí květnové neděli roku 1945 se v Buchenwaldu, jednom z nejhorších koncentračních táborů nacistické Třetí říše, sešli krátce po jeho osvobození ti, kteří hrůzy tohoto místa přežili. Přísahali, že udělají vše pro to, aby varovali lidstvo před šílenstvím nacismu a fašismu a aby nedovolili zaniknout památce jeho obětí. Dohodli se také, že se zde takto budou scházet každý rok, vždy ve stejnou dobu, třetí neděli v květnu, a budou tak připomínat sobě i celému světu, jaké hrůzy se v těchto místech udály. Tato tradice se později přenesla na všechna významná pietní místa bývalých koncentračních táborů, včetně Terezína.

Uplynulá neděle byla tou třetí květnovou, a tak jsem měl tu čest a možnost se letošní Terezínské tryzny na Národním hřbitově v Terezíně zúčastnit a také tam krátce promluvit.

Protože Terezínské tryzně bývá věnována poměrně slušná mediální pozornost, dovolím si krátce napsat o události, která Terezínské tryzně, tedy velkému pietnímu shromáždění, které začíná tradičně v 10:00 hodin na Národním hřbitově, již 8 let zásluhou jedné paní středoškolské učitelky dějepisu a češtiny  předchází.

Z iniciativy paní Miroslavy Polákové, středoškolské učitelky na Gymnáziu Uherské Hradiště si studenti tohoto gymnázia s dalšími účastníky v den Terezínské tryzny současně pravidelně připomínají poslední popravu na Popravišti v Malé pevnosti v Terezíně. Malá pevnost se nachází v Terezíně v jednom areálu, tedy v blízkosti konání Terezínské tryzny.

V den dobytí Berlína sovětskými vojsky 2. května 1945, kdy byla porážka nacistického Německa nezvratná, totiž došlo v terezínské policejní věznici gestapa v Malé pevnosti k poslední a zároveň největší popravě v její historii. Šest dní před příchodem vojáků Rudé armády do Terezína zde z příkazu pražského gestapa přišlo o život 51 převážně mladých příslušníků odbojových organizací.

Celou nedělní pietní akci připomenutí poslední popravy moderovali sami studenti a byla velmi působivá. Připomínání a probírání historické události způsobem, že součástí je návštěva místa, kde se historická událost udála, a to včetně přípravy organizace pietního aktu, si zaslouží opravdu velké uznání. Když jsem na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel, že studenti celou akci absolvují dobrovolně a rádi, a to přesto, že do autobusu nastupovali v Uherském Hradišti v neděli asi ve 4 hodiny ráno, tak mi doslova spadla brada a musel jsem paní učitelce složit velkou poklonu.

Neznám lepší způsob výuky a výchovy než takový, kdy dochází při výuce s přímou konfrontací se skutečností a reáliemi a je velmi dobře, pokud je to možné, když to naši učitelé dělají a když jim škola a společnost tyto možnosti poskytuje. Určitě se nám to všem jenom vyplatí.

Když zemřel Lenin, ukázalo se, že druhá osoba ve straně, soudruh Trocký, je zrádce. Soudruzi Kameněv, Zinovjev, Bucharin a Stalin soudruha Trockého svrhli, vyhnali z Ruska a později zavraždili.

Po několika letech se ukázalo, že soudruzi Kameněv, Zinovjev a Bucharin jsou také nepřátelé a škůdci. A tak je statečný soudruh Jagoda zatknul a nechal popravit.

O něco později Jagodu jako nepřátelského agenta zatknul a nechal popravit Ježov. Ovšem po několika letech se ukázalo, že Ježov nebyl soudruh, ale obyčejný zrádce a nepřátelský agent. Ježova tedy zatknul a nechal popravit Berija.

Po Stalinově smrti si všichni uvědomili, že Berija je také zrádce. A tak Žukov zatknul Beriju, kterého taky popravili. Brzy se ale Chruščov dozvěděl, že Žukov je spiklenec a nepřítel. Vyhnal tedy Žukova velet na periferie. A o něco později vyšlo najevo, že Stalin byl nepřítel, škůdce a zrádce. A s ním i většina politbyra. Tak mrtvého Stalina odstranili z mauzolea a čestní soudruzi vedeni Chruščovem rozehnali politbyro, včetně soudruha Šepilova, který se ke zrádcům a škůdcům taky přidal.

Uplynulo několik let a ukázalo se, že Chruščov byl podvodník, dobrodruh a nepřítel. A tak soudruh Brežněv poslal Chruščova do důchodu. Po smrti Brežněva se ukázalo, že i on byl škůdcem a příčinou stagnace.

Pak byli ještě dva (Andropov a Černěnko), které si nikdo nestihl zapamatovat, protože ve funkci jen zemřeli. Po nich se ovšem dostal k moci mladý energický Gorbačov a ukázalo se, že celá komunistická strana sice byla bandou nepřátel a škůdců, ale teď se konečně vše napraví. Tehdy se Sovětský svaz zhroutil.

Gorbačov se ukázal být nepřítelem, zrádcem a agentem Západu, stejně jako ten požitkář Jelcin co přišel po něm, po kterém zůstala jenom ta vodka (ale ten aspoň neválčil a za něj neměl nikdo chvilku z Ruska strach) – to tvrdí o obou nynější kremelský vládce, Vladimir Putin. S využitím textu od Pavla Kovaře.

I lidé nepříliš znalí Ježíšova učení znají známé podobenství o dvou cestách. O cestě široké, vedoucí do zatracení, po které kráčí většina, a o cestě úzké, vedoucí ke spáse, kterou nacházejí jen nemnozí.

Jak to souvisí s Ukrajinou? Nebo, přesněji vyjádřeno, jak souvisí toto podobenství s informováním médií o dění na Ukrajině?

Souvis je následující:

Kristus nám v podobenství o úzké a široké cestě ukázal, jaký je duchovní stav obyvatelstva naší planety.

To znamená, že věci neduchovné a pouze čistě materiální, a s nimi související lež, faleš, pokrytectví, podvod, přetvářka a mnoho jiných podobných negativ představuje širokou cestu, po které kráčí většina obyvatelstva.

A naopak, věci duchovní a s nimi související hodnoty, jako je spravedlnost, opravdovost, úcta k bližním a jiná pozitiva představuje úzkou cestu, po které jsou na naší planetě schopni kráčet jen nemnozí.

Ježíšovo podobenství o dvou cestách hovoří o existenci principu, na jehož základě je na naší zemi vždy to většinové vzdáleno od pravdy a jde nesprávným směrem. A naopak, jen v tom menšinovém je vidět přibližování se k pravdě a ke správnému životnímu směřování.

A tento klíčový princip, na který jsme byli upozorněni Kristem, platí bezvýhradně i ve vztahu k současné mediální kampani o Ukrajině. A platí o to zvlášť, že sympatizanti většinového názoru, reprezentovaného velkými médii, se zasloužili o to, aby byly všechny jiné, neboli úzké cesty zasypány a zablokovány. Aby masám obyvatelstva zůstala pouze jediná, a to široká cesta.

Zvykne se říkat, že většina má vždy pravdu. Z hlediska Ježíšova podobenství je to však lež, protože pravý opak je pravdou. Většina na naší zemi nikdy neměla pravdu!

Ale pozor! Lež, omyl a nepravdu však dokáže většina prosadit jako pravdu, protože má k tomu sílu většiny a všechny ostatní potřebné prostředky.

Tato skutečnost by ale neměla zmást žádného dobrého křesťana, vědomého si Ježíšových slov a jeho upozornění, kam vedou kroky po všech širokých cestách.

Žel, mnozí křesťané nevnímají slova Krista takto prakticky, a proto kráčejí jako stádo po široké cestě právě toho obrazu dění na Ukrajině, který je prezentován většinovými médii. Bezmyšlenkovitě spoléhají na pravdu většiny, ačkoli ve skutečnosti ji na naší zemi většina nikdy nemá a nikdy neměla. Neboť široká cesta většiny byla vždy, a stále je, vzdálená pravdě.

Taková je realita kolem nás a na tuto skutečnost nás upozornil Ježíš ve svém podobenství, abychom jí dbali a byli si jí vědomi.

Nemysleme si proto, že pokud jsou určité informace kolem dokola opakovány ze všech stran a ze všech médií, že jsou opravdu pravdivé. Naopak, právě proto by nám to mělo být podezřelé! Mělo by nám být podezřelé křečovité úsilí o blokování jakýchkoli jiných opozičních názorů.

Tyto skutečnosti znamenají, že všechno je jinak, než se oficiálně prezentuje. Není chtěno, aby pravda o tom, co se děje na Ukrajině pronikala na veřejnost byť jen úzkými pramínky.

Tuto skutečnost naznačil i papež svým výrokem, že každá mince má dvě strany, a že ve vztahu k válce na Ukrajině má svůj nezanedbatelný díl viny i západ, protože se prostřednictvím přijetí Ukrajiny do NATO plánoval natlačit až k hranicím Ruska, z čehož Rusko znervóznělo.

A proto já jako křesťan, vědomý si Ježíšova upozornění, jsem maximálně opatrný a rezervovaný k široké cestě toho společenského názoru, který nyní letí, a který se nyní mediálně podporuje. Neboť jako křesťan vím, že žádná ze širokých cest na naší zemi nevede nikdy správným směrem.

Kam ve skutečnosti vedou všechny široké cesty, o tom nám přece jasně říkají Ježíšova slova, zaznamenaná v evangeliích. Držme se proto v našem životě Pánových pokynů a prosévejme skrze ně vše, co se kolem nás děje, protože jinak se stáváme pouze stádem, hnaným médii po široké cestě do neštěstí.

V minulém týdnu jsem měl tu čest zastupovat ve Washingtonu společně se svými kolegy senátory Jiřím Růžičkou a Pavlem Fischerem a ministrem zahraničních věcí Janem Lipavským Českou republiku na pohřbu Madeleine Albrightové.

Lepší než má slova o významu a přínosu této ženy pro svět a pro Českou republiku bude, když přímo ocituji alespoň některá slova z vystoupení současného amerického prezidenta Joe Bidena, bývalého amerického prezidenta Billa Clintona a bývalé ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonové.

Z vystoupení Joe Bidena:

„Když zemřel její přítel Václav Havel, pamatuji si, jak na něj Madeleine vzpomínala. Vrhal světlo do míst nejhlubší temnoty a neustále nám připomínal naše závazky vůči sobě navzájem. Tato slova platí i pro Madeleine.“

Z vystoupení Billa Clintona:

„Její americký příběh začíná českým diplomatem (na mysli měl Bill Clinton otce Madeleine Albrightové), který přišel do Ameriky se svojí rodinou jako uprchlík. A jeho dcera se stala velvyslankyní a ministryní. Prožila plný život. Věděla, co hájí a proti čemu vystupuje.

Když jsme byli na pohřbu Václava Havla, mluvila jménem USA, v katedrále, kde byla zima, a mluvila česky. Pro publikum to bylo elektrizující. Mluvila celkem pěti jazyky. A já jsem si (tenkrát v Praze) říkal, že přesně tohle je Amerika. Aby se z pilné uprchlice stala ministryně zahraničí. Jednou řekla, nemůžeme být jen herci, musíme být autoři. A ona byla skvělá autorka. Je to autorka, kterou stojí číst a následovat.

Dnes na Ukrajině vidíme až příliš tragicky to, co Madeleine věděla – že svoboda není nikdy jistá a pokušení zneužít moc je velké.“

Z vystoupení Hillary Clinton:

„Prezidente Bidene, prezidente a paní Obamová, prezidente Clintone, viceprezidenti, členové vlád, kongresů a přátelé doslova z celého světa.

Shromáždili jsme se v tento slavný den v této nádherné katedrále, abychom oslavili mimořádný život a službu Madeleine Korbel Albrightové. Madeleinině milované rodině, jejímu bratrovi Johnovi a sestře Cathy, jejím dcerám Anne, Alice a Katy, jejím zeťům, jejím šesti vnoučatům: Děkujeme vám, že jste ji s námi po všechny ty roky sdíleli.

Madeleine a já jsme si rozuměly v mnoha věcech, ale v posledních letech jsme spolu sdílely hlavně radost z vnoučat. Nic ji nerozzářilo tolik jako to, když hovořila o vás všech anebo také, jak řekl Bill, nic ji neudělalo rozhodnější a odhodlanější než to, když mohla pomáhat tvořit lepší a bezpečnější svět.

To bylo poslání, které ji pohánělo celý život.

Ve svých posledních pamětech sdílela to, že rozhodně není nedostatek práce, kterou vždy stojí za to dělat a že ovšem není přebytek období, ve kterých bychom tu práci mohli dělat.

To jsou moudra ženy, která příliš brzy v životě zjistila, že život je křehký a že svobodu nemůžete brát za zaručenou, demokracii je třeba hájit, mír je třeba vyhrát a že není času nazbyt, když toho chceme dosáhnout.

Je to odhodlání uprchlice, která dvakrát uprchla před tyranií ve věku 11 let a je to odhodlání diplomatky, která znala válku a pracovala k jejímu ukončení.“

Na závěr již jenom napíši, že jsem si myslel, že docela dobře vím, jak významnou byla Madeleine Albrightová osobností a jakým přínosem byla pro náš vztah s USA.

Na jejím pohřbu jsem zjistil, že tomu tak nebylo. Respekt a úcta k Madeleine Albrightové a její zásluhy v boji za mír, svobodu a demokracii jsou ještě větší, než jsem myslel.

Její česká stopa v americké politice potom má pro nás a naši bezpečnost cenu zlata a je zavazující. Tak na to prosím nezapomínejme.